V mládí se Petr Vok z Rožmberka hodně lišil od obrazu milosrdné vrchnosti, který vytvořili pamětníci starého třeboňského vladaře v pobělohorské době. Spíš opak se tehdy blížil pravdě. Mezi poddanými a jejich pánem vznikla krátce po Vokově osamostatnění prudká nevraživost, jejíž zdroje do určité míry vyvěraly z ukvapených rozhodnutí psychicky nevyrovnané osobnosti posledního Rožmberka a z bezohledného postupu jeho rádců. Nanejvýš podružná příčina vystupňovaného napětí mezi bechyňským "zámkem" a "podzámčím" tkvěla ve zvýšeném ekonomickém tlaku vrchnosti na poddané. V šedesátých a sedmdesátých letech nebylo ještě na panstvích Petra Voka dostatečně rozvinuto dvorové hospodaření, které by podněcovalo ke zvyšování robot, a bezplatnou práci poddaných vyžadovaly ve větším rozsahu jen přestavby Bechyně a dalších Vokových sídel. Spíše se blíží pravdě předpoklad, že docházelo k násilnému vymáhání peněžních dávek a pokut. Nasvědčuje tomu opatrná Březanova zmínka o krutosti nejvyššího hospodářského úředníka Jana Lažického, "tyrana a odrače ubohých pddaných".
Hejtman Lažický a ostatní úředníci byli přímými vykonavateli vrchnostenské zvůle, a to v některých případech nejen na panstvích Petra Voka, ale i na vlastních rytířských statcích. Poněvadž svou hrabivost vůči rožmberským poddaným stupňovali na vlastní pěst, nebylo divu, když se nenávist obracela především proti nim. Už na sklonku šedesátých let nabyla zcela zřetelných obrysů. Proslýchalo se, že nespokojenci chtějí zabít želečského hejtmana Kryštofa Srbického ze Zálezl a rožmberského dvořana Jindřicha Lapáčka ze Rzavého. V téže době se však největší zášť soustředila proti Petru Vokovi, který osobně přicházel do styku s poddanými velmi málo a sám ani nevymáhal poplatky, ani nenutil k robotám. Bezprostřední příčinou se zřejmě stala horlivá účast Petra Voka na pronásledování rybníkářů a na jejich popravách.
Vztah posledního Rožmberka k poddaným po celý život kolísal mezi nedůvěřivým zaujetím, příznačným pro jeho mladší léta, a milostivým patriarchalismem, který převážil na sklonku života. Je nanejvýš pravděpodobné, že z jeho podvědomí nevymizely dětské zážitky z doby učitelování Jana Makovského a strach z potupy, kterou mu přinese trest z rukou rožmberského poddaného. Zatímco pro vladaře Viléma znamenala nadřazenost nad sedláky a měšťany neotřesitelnou jistotu, Petr Vok musel po léta poslouchat svého poddaného a teprve v dospělosti se poměr s konečnou platností obrátil. Nyní se sám stal neomezeným vykonavatelem spravedlnosti a této pravomoci také vrchovatě využil.
Dostal se tak do vážného střetu s rybníkáři, svéráznou skupinou poddaného lidu na pomezí usedlého vesnického obyvatelstva a beznadějných vyvrženců ze stavovské společnosti. Rybníkáři v pravém slova smyslu byli odborníci na vodní díla, bez nichž se za velké konjuktury rybničního stavitelství v 16. století neobešlo budování rybničních hrází a stok, ale ani studní. Ačkoli po právní stránce zůstávali poddanými, jejich vazba k vrchnosti se pohybem za prací z místa na místo značně uvolnila. Tak vznikaly předpoklady pro jejich poměrně samostatné uvažování a sebevědomé vystupování. K pestrému společenství rybníkářů patřili také nádeníci, kteří se snažili uplatnit při nejtěžších pozemních pracích v rybníkářských oblastech a jejichž počet byl v předbělohorských Čechách velmi vysoký. Jen část z nich našla doma řádný výdělek. Ti, na něž se nedostalo, byli po tisících odváděni do Uher a na západoevropská bojiště, kde působili jako zákopníci. Tam si osvojovali bojového ducha, schopnost organizačního ukáznění a také vědomí, že na válčiště smějí pochodovat pod vlastními praporci a s řádnou výzbrojí. Po skončení válečných kampaní se pak vraceli domů, a pokud nenacházeli dostatečnou obživu, spolu s dalšími nezaopatřenými tuláky se živili krádežemi a loupením. Někteří se stali profesionálními zločinci, jiní střídali poctivou práci s příležitostnou kriminalitou. Současníci proto mezi nimi příliš nerozlišovali. Z hlediska privilegovaných stavů pojmy rybníkář a zločinec téměř splývaly a v tomto duchu proti nim hrdelní soudy zasahovaly s největší tvrdostí.
Společný osud a vědomí početní síly vytvářely mezi rybníkáři pevná pouta soudržnosti a dokonce i zárodky jakéhosi stavovského povědomí, které je povznášelo nad úroveň beztvaré masy vyvrženců. Na mučidlech se obyčejně solidarita rozplynula a osamělým trestancům nezbývalo než myslet na konec vlastního utrpení. ... Ale dokud byli rybníkáři ve skupinách, dobře ozbrojeni a podporováni alespoň částí usedlého poddanského lidu, označovali se za "jonáky" a někdy dokázali jednat způsobem. který určitě nebyl vlastní surovým zločincům bez špetky sebeúcty.
Podnět ke střetu vyšel z okruhu úředníků na panstvích Petra Voka. Snad byla v pozadí nadměrná snaha želečského hejtmana Kryštofa Srbického získat si dočasně ztracenou přízeň nestálého pána, když se v červnu 1567 rozhodl k ostrému zákroku proti bezvýznamnému zloději několika skopců. Srbický nepřipustil smírné narovnání sporu a dal pachatele, zhořského pastýře, uvěznit. U soběslavského hrdelního soudu čekalo nešťastníka mučení. Krajně nespolehlivý vyšetřovací prostředek vedl často k přiznání i takových činů, jichž se vězeň vůbec nedopustil. V tomto případě pastýř doznal nejen minulé krádeže, ale i několik "zamýšlených" zločinů a prozradil své dva společníky. Všichni tři byli zanedlouho popraveni. Počátkem února 1569 se odehrála u Soběslavi podobná tragédie. Zvláště krutě, vpletením do kola, byl popraven rybníkář Vaněk Bezpalcí a spolu s ním zahynuli další dva členové téže družiny.
Poté se již rybníkáři rozhodli k odvetě. Na Petra Voka nezanevřeli asi jen proto, že rozsudky schválil. Vždyť podobně si počínaly i jiné vrchnosti, a přesto zůstávaly obezřetně skryty v pozadí. Ale poslední Rožmberk, jenž právě ve dnech popravy sídlil na Želči, si nejspíš nedal ujít okázalé divadlo a přijel k němu do blízké Soběslavi. Hrozivá podívaná, která měla zastrašit jak zločince, tak i nepoddajné sedláky, zjevně dosáhla opačného účinku. Jestliže na sebe Petr Vok při exekuci neopatrně upozornil, nebylo divu že se poté všechna nenávist obrátila proti němu.
Nyní se projevily dobrovolná soudržnost a organizační schopnosti rybníkářského bratrstva. Během několika dnů se rybníkáři a jejich spojenci ve vsích na Táborsku dohodli, že Rožmberka potrestají. Ještě o masopustu, tedy mezi 4. únorem, kdy se konala poprava, a Popeleční středou 23. února 1569, se část spiklenců sešla v hospodě Vaňka Slaniny v Makově a domluvila se o dalším postupu. Podle pozdějšího vyznání Jiříka Holého z Dobronic, jehož pravdivost potvrzují další prameny, prohlásil tam jakýsi Vašíček, syn kováře z Mitrovic, že se "bude mstíti nad Jeho Milostí pánem, pánem z Rožmberka, a nad panem hejtmanem želeckém, jakkoliv bude moci a kdekoliv bude moci". Hodlal na ně počkat se svými tovaryši a při vhodné příležitosti oba zabít. A hostinský Vaněk ho údajně podpořil slovy: "Msti se, jakž můžeš, jen aby dobře bylo! A přesto však si čistém jonákem."
Touha pomstít smrt popravených druhů nabývala širšího rozsahu. V pozadí chystaného útoku byl živelný protest proti svévolnému počínání vrchnosti a jeho úřednictva. Proto měla zamýšlená msta v kruzích rybníkářů a pastýřů značný ohlas a někteří z nich se k tomuto záměru hlásili i za cenu mučení ještě po letech. Už Václav Březan citlivě pochopil pohnutky spiklenců a přiznal jim, že byli přesvědčeni o svém "pořádném (tj. spravedlivém) předsevzetí". Spiklenci skutečně měli svou čest a pro ni se vzdali nejkratší a nejbezpečnější cesty za vytčeným cílem. Místo aby dopadli nepřipraveného šlechtice, rozhodli se postupovat podle zásad středověkého práva. Za vedení rybníkářského hejtmana Ondry Boráka se při stavbě rybníka Hrbova na Netolicku sešlo padesát "jonáků" a písma znalý Jan Žáček jejich jménem sepsal opovědní list Petru Vokovi. Rybníkářští tovaryši po vzoru šlechty vypověděli Rožmberkovi nepřátelství na smrt a bez ohledu na důsledky uvedli svá jména i původ. V mylném přesvědčení, že postupují právoplatným způsobem, rozšířili pak tyto listy na veřejných cestách. Zanedlouho stály v okolí Bechyně, Sedlčan a Soběslavi skupiny opovědníků. S nabitými ručnicemi, s palicemi a sekerami, se šavlemi a kordy čekali na projíždějícího Petra Voka. Přibrali si na pomoc další rybníkáře, z nichž jeden později u hrdelního soudu ve Vodňanech vypověděl: "A když sme do toho lesa šli, já nevěděl, kde přijdeme. A oni mi teprva pověděli..., že půjdem na jednoho stavu panského, na pana Petra z Rožmberka, a já nepůjdu-li s nimi, že mne na kusy rozsekají. I musil sem s nimi jíti. A oni nás napomínali, abychom s palicema pospolu byli, a když oni kterýho služebníka zastřelí, abychom my ho teprva palicemi byli. Jan z lesa Starý že jest toho všeho puovod byl a že jest říkal: Nebudeť nám více dávati dobrejch tovaryšuov utráceti. ... Jsa potom dotazován, proč jest toho na trápení neoznamoval, i oznámil, že jest byl vysoce zavázán od těch svejch tovaryšuov, aby o tom nic nepravil, ani také na žádnýho; a jestli kde co málo poví, že ho na drobný kusy rozsekají."
Otevřený střet mezi ohroženými šlechtici a jejich neurozenými nepřáteli nabyl vysloveně existenční povahy, což jen zvyšovalo bojové zaujetí obou stran. Síly ovšem nebyly ani zdaleka vyrovnané. Petr Vok těžil z výhody, že ho samotní spiklenci včas varovali, a všem nástrahám sťastně unikl. Za pomoci svých úředníků, ústřední rožmberské kanceláře na Českém Krumlově a správců Vilémových panství rozvinul pronásledování opovědníků, které se protáhlo na celých osm let. Našel při tom podporu u Lobkoviců, Šternberků, Švamberků a jiných jihočeských vrchností. Pomoc mu neodepřely ani rady královských měst. Využil rovněž postavení krajského hejtmana k získáná podrobných zpráv z Bechyňska a z jiných krajů, dokonce i ze severních Čech. Všude se konaly zátahy na podezřelé osoby, útrpné výslechy provinilců a na základě udání se rozpřádaly sítě vyšetřujících úřadů do stále větších rozměrů. Ze všech stran docházely Petru Vokovi podrobné zápisy vyznání a do vězení na jeho panstvích byli sváženi dopadení opovědníci.
Rozsáhlý policejní zásah, jaký neměl ve druhé polovině 16. století obdoby, dokonale prověřil soudržnost privilegovaných vrstev české stavovské společnosti. Bez ohledu na osobní rozepře všichni šlechtici a s nimi také mnozí představitelé městských rad cítili nebezpečí, které hrozí každému z nich. Strach nabyl ještě výraznějších obrysů, když se v průběhu pronásledování spiklenců rozšířila ze sousedního kraje zpráva o zúčtování sedláků s rytářem Ludvíkem Loreckým ze Lkouše. Jedné srpnové noci roku 1571 zavraždili poddaní v Šamonicích na Prácheňsku nejen svého pána, ale také oba jeho syny. Nikdo ze šlechticů nechtěl slyšet stížnosti poddaných na krutého rytíře. Veškerá pozornost se upřela na exemplární tresty. Po strašlivém mučení umírali pachatelé na šibenici a v plamenech hranice, neúprosní soudci se nevyhnuli ani nejkrutějším ortelům - čtvrcení a lámání kolem.
Na rozdíl od nich nesáhl Petr Vok k nejhroznějším trestům, jaké nabízela právnická vynalézavost jeho doby. Plně však využil vrchnostenského potlačovacího aparátu a osobně vynaložil na stíhání opovědníků velké úsilí. Jeho přičiněním skončili na popravištích od Tábora po Třeboň pod mečem kata všichni, kdo byli dopadeni a mučením usvědčeni. Nejvíc pásl po hlavě Ondry Boráka, který vyhrožoval, "že pana Petra z Rožmberka, kde bude moci, že jeho zabí". Rybníkářského hejtmana nedopadl, ale přesto bylo sťato takové množství lidí, že podle Březanova svědectví "hlavami jejich pan Petr Vok jednu truhlici naplnil". Byla to krutá pomsta za přestálý strach, čin, který zrovna nesvědčil o křesťanské lásce k bližnímu.
Poslední Rožmberk přijal nepřátelství opovědníků jako výzvu k zápasu o přežití a k jejich nelístostnému potření použil všech prostředků, jež mu posklytla příslušnost k nejvyšší vrstvě české šlechty. Pronásledováním v letech 1569 - 1577 se mu podařilo rozprášit spiklenecký tábor, který přece jen sledoval příliš úzký program, než aby mohl strhnout poddané k většímu pozdvižení. V surovém boji o sebezáchovu Petr Vok zvítězil, ale napsal při tom jednu z nejtemnějších stránek svého lidského příběhu. Milosrdný čas a legendární podání zakryly tyto události mlčením, nicméně k životu posledního Rožmberka neodlučně patří.
Samotný Petr Vok už na střet s rybníkáři nemohl nikdy zapomenout. Jako třicátník se ocitl na prahu násilné smrti a sám také rozséval zkázu do řad svých nepřátel. Když se konečně zbavil strachu z opovědníků a zklidnil se, začal chápat, že i bez nich se blíží jeho konec. Pomaleji, zato však neodvratně. Toto vědomí poznamenalo druhou polovinu Vokova života, kdy přijal za vlastní heslo Memento mori! - Pamatuj na smrt! a kdy měl stále nablízku lidskou lebku jako symbol končící pozemské pouti.
Nebylo to jediné heslo, k němuž se Petr Vok přihlásil. Jak mu přibývalo let, osvojil si také zásadu "Cogita aeternitatem! - Rozjímej o věčnosti!" a "In silentio et spe - V mlčení a naději". Kdy přesně tuto volbu učinil, žel nevíme. Jisto však je, že v sedmdesátých letech 16. věku se ještě těmito duchovními zásadami příliš neřídil. Hleděl si mnoha světských zájmů a doba, kdy se měl stát skutečným renesančním velmožem, ho teprve čekala.
Netřeba zevrubněji dokládat skutečnost, že Josef II. jakožto osobnost zasáhl do života většiny obyvatel silněji než kdokoli z jeho předchůdců. Nešlo přitom zdaleka jen o zrušeni nevolnické závislosti a o další hospodářské reformy včetně příprav na výkup roboty, ale také o odstraněni ponižujících tělesných trestů a o snahu omezit zvůli vrchnostenských úředníků. To vše připravilo příhodnou půdu pro vznik selského mýtu spravedlivého císaře. Lidovým pozorovatelům nemohly uniknout Josefovy restriktivní zásahy vůči církvi a jejímu majetku. Je pozoruhodné, že tyto zásahy nenarazily v lidových kronikách na odmítavou reakci a že byly obvykle registrovány bez komentáře, ba někdy dokonce vítány, zejména pokud šlo o rušení klášterních domén. Dokonce ani rušení církevních svátků nevyvolalo nijak jednoznačné pohoršení, jaké by očekával dnešní člověk se zaměstnaneckou mentalitou. Z hlediska samostatného výrobce - sedláka znamenalo totiž rušení svátků v době polních prací zisk pracovních dnů, které mohl spolu se svou čeledí věnovat práci na poli. Rušení svátků v zimním období pak mělo sotva nějaký praktický význam. Kritická a odmítavá reakce převládla naopak proti zásahům do náboženských zvyklostí, jako byly zákazy procesí nebo pohřbívání bez rakve. Nutno ovšem dodat, že tato opatření nebyla všude prováděna, resp. dodržována, takže negativní ohlas nebyl nijak masový a nemohl nijak podstatně narušit tvorbu josefovského mýtu. Je ostatně příznačné, že tato opatření mnozí venkovští písmáci ani nezaznamenali.
Postoj venkovského lidu vůči tolerančnímu patentu byl rozporný. Řada kronikářů se netajila svým odporem vůči nekatolíkům: nelíbilo se jim, že císař nastolil svobodu vyznání. Rychtář Vavák slouží zde - v tomto případě asi opodstatněně - jako typický přiklad. Většina českého venkova, pokud můžeme soudit podle kronik, toleranční patent ani nezaregistrovala nebo jej brala na vědomi jako okrajovou a nezajímavou změnu. Tak tomu bylo v oblastech, kde se již neudrželi žádni nekatolíci, takže tolerance ležela za horizontem lidové představivosti. Evangeličtí kronikáři považovali naopak právě toleranci za nejvýznamnější reformu Josefovu, protože jim zaručovala nejen náboženskou svobodu, ale plnohodnotný život vůbec. Bylo to ostatně právě prostředí evangelíků a sympatizantů s nimi, které se výrazně podílelo na vytváření mýtu o císaři Josefovi.
Tento mýtus se rodil již za Josefova života a do značné míry pod dojmem osobních setkání s ním. Pro naši problematiku je důležité, že tento mýtus téměř vůbec nereflektuje jazykovou odlišnost a už vůbec ne císařovu jazykovou politiku. Je to mýtus zdůrazňující panovníkovo "lidové" vystupování, tedy nahrazení představy panovníka jako vznešeného majestátu představou panovníka - člověka, jenž má úctu k prostému venkovanovi a k jeho těžké fyzické práci. Od takto stylizovaného panovníka pak očekává člověk - poddaný své osvobození. Proto také Josef, ještě jako spoluvladař, byl nejednou považován za nepřímého podněcovatele, resp. inspirátora selských povstání v roce 1775.
Odlišně přijímalo josefínské reformy městské prostředí. Zrušení nevolnictví nevyvolalo v městském řemeslníkovi žádné nadšení a návrh na výkup robot pociťovala naopak bohatší města jako ohrožení svých privilegií - neboť i tato města měla své poddané. Zato mnohem citlivěji než vesnice vnímalo měšťanské prostředí radikální omezeni městské samosprávy a restriktivní zásahy vůči církvi a zejména klášterům. Vždyť právě kláštery byly v mnoha případech důležitým odběratelem řemeslnických výrobků a nepřímo přispívaly k beztoho skrovné prosperitě města. Také zásahy do náboženských zvyklostí a rušení náboženských bratrstev pociťovali městští obyvatelé výrazněji než venkované. Specificky městskou změnou byl zákaz pohřbívání na městských hřbitovech, a tedy nucené zakládání nových hřbitovů za branami. Radikální omezení poutí se např. dotklo i svatojánské pouti, která doposud přiváděla do Prahy desetitisíce poutníků. Utrpěly pochopitelně i výnosné obchody s takovými příležitostmi spojené.
Zásah proti přebujelé vnější religiozitě měl zřejmě své trvalé důsledky, jak můžeme soudit podle symptomatického příkladu kultu světců na Karlově mostě v Praze. Když Prahou projížděl koncem 70. let německý osvícenský vědec a kalvinista rodem Geog Forster sarkasticky si ve svých zápiscích poznamenal, že před každou sochou na Karlově mostě klečí houf bigotních věřících. Podle zprávy z roku 1787 tento jev již téměř vymizel a nebyl zřejmě obnoven ani v období pozdějším.
Přičteme-li k náboženským novotám také zásahy do cechovních zvyklostí, pochopíme, proč se Josef II. v měšťanských kronikách zejména po své smrti jeví spíše negativně: jako iniciátor změn, které narušovaly zaběhaný chod měšťanského života a rušily osvědčený systém hodnot a norem hospodářských i náboženských. Někdy se dokonce spojují Josefovy reformy s božím trestem v podobě války a sucha. Kromě toho se právě v městském prostředí - jakkoli ojediněle - setkáme s kritikou jazykové poněmčovací politiky císařovy. Ohlas nespokojenosti stavovské opozice zaznívá z výtky, že se Josef odmítl dát korunovat na českého krále.
S tímto negativním posmrtným obrazem Josefovým kontrastuje další prohlubování pozitivního selského mýtu. Stoupající popularita ochránce sedláků je zřetelným ohlasem na úspěšnou snahu české šlechty zlikvidovat nejprogresivnější císařova opatření, berní patent a výkup roboty, a nepřímým odrazem bouřlivých vystoupení sedláků na obranu Josefových patentů proti stavovské snaze a jejich revizi. Císař zde figuroval v argumentaci sedláků, kteří se odmítali smířit se zprávami o omezeném či zrušeném výkupu robot a dovolávali se jej jako panovníka, který robotu zrušil. Opisovala se "Modlitba císaře Josefa II." a "Poslední slova", kde byl představován jako panovník, který marně usiloval o štěstí svých poddaných, a jako panovník, jenž rolníky považoval za sobě rovné lidské bytosti a jenž před svou smrtí prosil Boha, aby chránil lid "před mocným utiskováním zlých ouředníků". Následně sílily v tomto mýtu prvky legendy a stupňovaly se pozitivní mravní atributy císařovy osobnosti: láska k "chudému lidu", touha po spravedlnosti a pravdě.
Rozporný dvojí mýtus Josefa II., městský a selský, odráží rozpornou lidovou reakci na společenskou změnu, kterou jeho reformy, jakkoli zčásti okleštěné, nesporně přinášely. Městské prostředí bylo otřeseno zásahy do zaběhaného chodu života a "osvědčených" starých norem, vesnické prostředí bylo spíše pobouřeno teprve následným zpochybněním josefínských reforem a hrozbou návratu ke starým poměrům. I když nelze přeceňovat reprezentativnost lidových kronik, je zřejmé, že signalizují dvě nesporné skutečnosti: Josefovy reformy (a následný boj proti nim) za prvé narušily tradiční vztahy jak ve městech, tak na feudálních panstvích, za druhé přispěly k rozšíření obzoru a k vytváření elementárních prvků "veřejného mínění" v prostředí, které do té doby žilo v představě o neměnnosti a danosti poměrů, v oné představě, která byla typická pro tradiční feudální společnosti.
Usnul v Pánu ten o své poddané starostlivý císař Josef, toho jména druhý, který kraloval jenom 9 let a několik měsíců, mnoho dobrého prostému lidu přece vyjednal a udělal, začež mu Pánbůh jeho duši milostiv a odplatou buď. On se rozstonal ve Vídni, kdež také po křesťansku zemřel a pochován jest.
(Selská kronika J. Hodka z Ouholic)Josefínskými reformami dostala nový význam také absolutistická centralizační politika. Na rozdíl od předchozího tereziánského období zasahoval nyní stát do každodenního života velké části obyvatelstva a začal být vnímán v rostoucí míře právě jako součást tohoto života. Proto se mohla účinněji než dříve nárokovat nová verze loajality poddaných: místo, resp. vedle loajality vůči panovníkovi se požaduje oddanost vůči státu. V tomto požadavku byla, i když nevysloveně, obsažena nabídka nově chápané státní identity: vazba k dynastii byla odsunuta na vedlejší kolej a na prvé místo byla postavena identifikace se státem.
V každodenním životě se tento posun loajalit promítl do skutečnosti, že sedláci postupně lépe chápali rozdíl mezi vrchností a státním úřadem a začali se častěji obracet na tyto státní úřady v naději na pomoc proti svým vrchnostem. Státní úředník plnil v rostoucí míře roli zástupce panovníka, který byl v tradiční rolnické společnosti považován za nejvyšší odvolací instanci proti vrchnostem. Někdy najdeme v této souvislosti dokonce požadavek, aby poddaní byly podřízeni přímo císaři a nikoli své vrchnosti.
Víme již, že centralizační tlak narazil na odpor stavů, kteří sice nebyli schopni jej zastavit, ale vynutili si některé dílčí ústupky ve prospěch tradice historického celku. Z nich nejvýznamnější bylo obnovení pravidla, že nový dědičný panovník se dá korunovat v hlavním městě Praze. Korunovační podívaná měla pochopitelně velmi široký dopad v důsledku toho, že již existovala komunikace, především prostřednictvím novin, která zprávu o korunovaci dostala i mimo korunovační město, do provincií. Tak získával lid jakousi "hmatatelnou", názornou informaci o tom, že vedle příslušnosti ke státu s hlavním městem ve Vídni náleží také k zemi, jejímž hlavním městem je Praha.
Ve spojení s přípravou korunovace Leopolda II. byla českému lidu nabídnuta ještě další podívaná v podobě slavnostní dopravy korunovačních klenotů z Vídně do Prahy. Převoz klenotů byl totiž koncipován jako velký triumfální průvod na oslavu české státnosti. V doprovodu zástupců všech stavů a čestné stráže cestovaly korunovační klenoty ve voze taženém šestispřežením z Vídně přes Znojmo, Jihlavu a Čáslav do Prahy. Průjezd klenotů byl předem ohlášen a nebylo možné jej přehlédnout. Ve městech jej vítala slavnostní dělostřelba a vyzvánění zvonů, pořádaly se slavnostní průvody, vyhrávaly kapely. Ani venkov nezůstal mimo hru, místy zaplály ohně na kopcích. Oslava vrcholila v Praze, k jejímž branám korunovační průvod dospěl 9. srpna 1791. Odpoledne byly pak klenoty vystaveny ve Svatováclavské kapli.
Vlastní korunovační obřady byly plánovány na počátek září. Předcházel jim slavnostní příjezd Leopolda II. s manželkou dne 31. srpna. Průvod prošel Poříčskou věží a Prašnou bránou a pokračoval po staré "královské cestě" Celetnou ulicí přes Staroměstské náměstí a Karlův most. V ulicích se shromáždily cechy, školní děti, a především tisíce diváků, z nichž většina přišla z venkova. Z dvorního plesu, který se konal 3. září ve Španělském sále, prostý lid mnoho neviděl, zato však bylo pro všechny velkým zážitkem slavnostní osvětlení města následujícího dne, kdy stavové skládali hold králi.
Dne 6. září proběhla korunovace a po ní následovaly čtyři velké aristokratické plesy na Hradě. Největší podívanou však poskytl veřejný ples, tzv. freibál, v obrovské hale, kterou stavové dali zbudovat na Ovocném trhu za budovou Nosticova divadla. Přístup byl dovolen - samozřejmě na vstupenky - také pro několik tisíc neurozených Pražanů a předběžná opatření tomu odpovídala. Návštěvníkům se ukládalo, aby přišli ve slušném oděvu a obuvi, bez pokrývek hlavy a bez holí. Předem se připomínalo, že je třeba respektovat vyhrazená místa pro urozené panstvo. Během bálu byla také provedena oslavná Koželuhova kantáta. Pořádek měly zajistit tři kompanie grenadýrů.
Leopold s rodinou a doprovodem setrval v Praze ještě po celé září a jeho pobyt se skládal z nepřetržitého sledu slavností, divadelních představení, hostin, plesů a honů. Jedna z divadelních návštěv si zaslouží zvláštní zmínku: byla to návštěva českého a německého divadelního představení v budově někdejšího kláštera, v domě U Hybernů. Leopold navštívil také "průmyslovou výstavu" v refektáři Klementina, kde se předváděly zejména textilní výrobky českých manufaktur. Šlo tedy o událost jedinečnou, jakou nikdo nepamatoval - "hrozná slavnost, která ještě prve nikdá nebejvala". Demonstrovala oddanost "lidu" králi, ale zároveň probouzela politické vědomí lidu - v podobě vnímání věcí veřejných, k nimž nyní patřila také sounáležitost české země a všech, tedy i jejích neurozených obyvatel. Nepřekvapí proto, že se k této události s takovou oblibou vraceli čeští autoři druhé poloviny 19. století, jako byla Karolina Světlá nebo Alois Jirásek.
V září 1791 zajisté nikdo neočekával, že uplyne sotva rok a Praha se bude chystat na reprízu slavné korunovace. Po nečekaném úmrtí Leopolda II. byl 9. srpna 1792 korunován za českého krále jeho syn František, jako císař tohoto jména druhý. Při veškeré snaze zachovat okázalou kulisu zůstala tato druhá korunovace ve stínu první. Především proto, že byla druhou v pořadí a nemohla se již zdobit gloriolou obnovených práv země. Jistou roli hrála možná i skutečnost, že se odehrávala v době, kdy se mocnářství již nacházelo ve válce. Ironií osudu padla den po Františkově korunovaci ve Francii monarchie. Ve srovnání s Leopoldovou korunovací je nicméně třeba zaznamenat jednu pozoruhodnou novinku v průběhu korunovačních oslav: byla to velká lidová slavnost v Bubenči, tedy v Královské oboře. Gubernium totiž rozhodlo po dohodě se stavy, že dá přivést do Prahy na počest a pro obveselení královského páru několik tisíc sedláků z okolí. Instrukce výslovně ukládala, že to mají být poddaní z těch panství, která nejsou v konfliktu se svou vrchností. Projekt rychle narostl, takže se dostavilo mezi pěti až sedmi tisíci venkovanů a bylo dohodnuto, že z každého českého kraje bude - pochopitelně v doprovodu dospělých - přivezen jeden mladý pár budoucích novomanželů. Slavnost začala okázalým průvodem, v němž kráčeli rolníci z jednotlivých krajů ve svých krojích. Doprovázelo je několik alegorických vozů a celý průvod byl komponován jako kombinace růžencové slavnosti a selských dožínek. Svatební páry byly představeny králi a královně, od níž každá nevěsta obdržela zlatý dukát. Kromě toho bylo každému páru slíbeno dodatečné vyplácení 300 zlatých. Vlastní slavnost v Královské oboře byla koncipována jako představení, kde pro obveselení krále a panstva poddaní provozovali na 24 parketech lidové tance.
Referáty tisku se rozplývaly nadšením, ale realita byla asi poněkud odlišná. Radovánky byly narušeny požárem jedné ze slavobrán a v nastalém zmatku byla zřejmě rozkradena veliká část jídla a pití určeného jak panstvu, tak i rolníkům, takže mnozí z nich zůstali bez slíbeného občerstvení. Ironicky nazval slavnost Jan Jeník z Bratřic ve svých Zápiscích "Hody v Bubenči", podle posměšné písně, která kolovala a která ilustruje "pohled zdola":
Píseň končí vzkazem "milým pánům stavům", aby si "tatrmany" příště vzali rovnou z Prahy.
Nádech frašky pak měla dohra kolem věna nevěst, poněvadž některé z nich prohlásily, že si "ženicha" nevezmou, protože jim ho vnutili jen pro účel cesty do Prahy.Tím ovšem přišly o nárok na 300 zlatých věna.
Selská slavnost měla pak ještě pozoruhodný epilog. Během plesové sezony v lednu 1793 uspořádala česká šlechta ples ve stylu selské svatby. Upozornění páni se převlékli za čeledíny, konšely, vesnické muzikanty apod. Svatbu uvedl do dvorany hrabě Clam Gallas jako rychtář, ženichem byl hrabě Desfours, nevěstou hraběnka Kounicová. Na programu byly pak i české selské tance a rozdávání českých veršovánek. Tentokrát však zůstali páni pro jistotu mezi sebou.
Ještě patří k větší dokonalosti obrazu a uznáníhodné charakteristice českého národa, že přes velké množství, které se shromáždilo zblízka a zdaleka, nikdo znatelně nepřekročil hranice skromnosti a dobrého chování…Duch pořádku a morálky, který je vlastní našemu národu, měl příležitost se projevit zejména při požáru brány.
(J.H.Calve,Popis lidové slavnosti při korunovaci roku 1792)Vybráno z knihy M. Hrocha Na prahu národní existence, nakl. Mladá fronta, Praha 1999, str. 36 - 42.
)
Česká republika&cil=10/images/max153.jpg', '153','509','700'))
Francie&cil=10/images/max154.jpg', '154','504','700'))
Itálie&cil=10/images/max155.jpg', '155','528','700'))
Litva&cil=10/images/max156.jpg', '156','520','700'))
Rakousko&cil=10/images/max157.jpg', '157','502','700'))
Řecko&cil=10/images/max158.jpg', '158','522','700'))
Španělsko&cil=10/images/max159.jpg', '159','526','700'))
Velká BritánieSložitá symbióza českého, německého a také židovského živlu existovala v našich zemích po staletí; básník F. Werfel oslovuje svou rodnou domovinu jako zem "krve, jež se trojnásob prolíná a trojnásob prolévá v neustálých obětech již tisíc let". Na přelomu 18. a 19. stol. se toto dávné - a i v minulosti ne vždy jednotné - společenství začalo však nezadržitelně rozpadat: namísto někdejší zemské pospolitosti, která zahrnovala všechny obyvatele země nebo alespoň jejich politicky oprávněnou část, tvoří se vlastně dvě nové národní společnosti, česká a německá, jíž se hodně později začalo říkat sudetská; i Židé, do té doby zvláštní, odloučená a odlučovaná komunita, začínají se při své emancipaci národnostně přechylovat, zprvu na německou stranu a později i na stranu českou. Vzájemné vztahy těchto národností se od této chvíle začaly formovat jinak než dřív v přednacionální éře a soužití, pokud se mělo v množících se a narůstajících sporech zachovat, nemohlo být založeno jinak než na kompromisu. Kolem něho, kolem nového modu vivendi točily se pak osudy země a jejího obyvatelstva, z něhož se stalo jakési konfliktní společenství.
V průběhu 19. století, které bylo érou modernizace a nacionalizace, musely si obě národnosti utvářet a budovat svou novou identitu. U Čechů, vlastně standardního malého národa této části Evropy, byl tento proces národní emancipace a integrace jednodušší: nové národní uvědomění, zprvu více méně jazykové a postupem doby i kulturní a politické, krystalizuje se nejprve v Čechách, postupně a v mnohém svérázně se šíří i na Moravu - a zastavuje se na slovenské hranici: československý národ se nevytvořil. U Němců v českých zemích probíhal obdobný proces, ale mnohem složitěji. V éře národního obrození, lze-li i pro ně tohoto pojmu použít, nevytvořil se z nich zvláštní národ, ba ani ne zvláštní nový německý kmen, jakým se stali třeba Slezané nebo Prusové. Jejich národní identita byla od počátku nejistá a rozporná. Kým vlastně tito Němci byli? Do moderní, nacionální doby vstupují regionálně profilováni - jako Němci čeští (Deutschbőhmen), moravští a slezští. V liberálním období se cítili součástí Němců rakouských anebo německých Rakušanů a stali se dokonce na dlouhou dobu jednou z vůdčích částí tohoto zvláštního celku, jehož národní identita byla, jak vidno i z proměnlivé terminologie, také rozkolísaná, nejistá a ve stálém pohybu. Na sklonku století se jejich situace opět změnila: rychle rostoucími Čechy jsou zatlačováni do role menšiny, kterou vskutku byli početně, do značné míry i kulturně, ale rozhodně ne sociálně, hospodářsky a také politicky; zejména však ekonomicky byli mocností, jež svou potencí předstihovala nejen Čechy, ale i ostatní Austroněmce; v tomto smyslu rozměry typické menšiny vždycky přerůstali. Tato rozpornost jejich existence vtiskávala rozporný a rozštěpený ráz i jejich reakcím a akcím politickým: na jedné straně jim dodávala sebevědomí a nechuť slevit ze své tradiční nadvlády v českých zemích, na druhé straně se ocitali v defenzivě a uchylují se - platí to především o jejich nacionálním křídle - k jakémusi klientskému poměru ke svým rakouským a postupem doby stále více i německým, tj. říšským soukmenovcům. Tato permanentní nejistota a nevyjasněnost národní identity Němců českých zemí byla patrně také největší, organickou, strukturálně založenou komplikací vzájemného česko-německého vztahu. S kým vlastně byli Češi konfrontováni, kdo byl jejich partnerem, co bylo německou otázkou pro Čechy? Byli to jen Němci místní, a byla to tudíž jen lokální otázka českých zemí? Byli-li součástí rakouského němectví, byla to otázka rakouská, otázka vyrovnání mezi Čechy a Rakouskem? Anebo se měli za součást celoněmeckého celku (Gesamtdeutschtum), a šlo pak tudíž o poměr Čechů k Němcům a vůbec Německu? Ve skutečnosti byly v česko-německém vztahu všechny tyto roviny - v různých dobách v různém poměru - zastoupeny a každá z nich vyžadovala jiný přístup a jiné řešení, bylo-li to vůbec možné. Tato mnohovrstevnatost česko-německého poměru činila tento problém neprůhledným, nepřehledným a zvlášť obtížně řešitelným. Všechny pokusy o jeho řešení - a bylo jich nemálo a některé velmi nadějné - na tuto překážku narážely a ztroskotávaly.
Jinou, často přehlíženou komplikací vzájemného česko-německého poměru byla skutečnost, že se obě strany cítily vůči sobě navzájem jako menšiny, a oprávněně. Českomoravští Němci, sociálně a hospodářsky nejpokročilejší část vedoucího národa Rakouska, byli vskutku menšinou v českých zemích jako celku i v každé z nich, v Čechách, na Moravě a nakonec i ve Slezsku, kde byli postupně početně předstihováni, v tomto případě ani ne tak Čechy jako spíše Poláky. Češi, kteří tvořili většinu v obou českých zemích, byli zase menšinou v Rakousku, a i když se tu stávali stále významnější mocí hospodářskou, nemohli se z tohoto postavení politicky na žádný způsob vymknout. A pocitově, psychologicky to bylo ještě složitější: každý z obou partnerů cítil a těžko snášel svůj handicap, ale handicap a komplex toho druhého příliš neviděl. Češi v sobě pořád nesli představu, že Němci jsou velkým, mocným, dynamickým a bohatým národem, vnímali se jako kapka v tomto velkém německém moři, na němž se malá česká loďka ustavičně cítila ohroženou. Ale Němci v Čechách a na Moravě také těžce nesli českou převahu početní, a postupem doby nejenom početní, cítili se českou většinou zatlačováni a vnímali tento vývoj jako újmu a ohrožení, a to právě v době, kdy němectví prožívalo ohromnou konjunkturu a Německo bylo na vzestupu. Ti, kdož se Čechům jevili jako neúměrná přesila, vedli tedy zároveň ošidnou menšinovou existenci, měli v sobě pocit nejistoty a obav z další budoucnosti. Obě strany se tak jedna druhé obávaly a tento strach každou z nich zneklidňoval, frustroval, konflikty mezi nimi zostřoval, vzájemný vztah deformoval a eventuální kompromis a konsensus oddaloval a ztěžoval. Z těchto oboustranných komplexů a obav, zároveň reálných a zároveň falešných, vyrůstaly i nepřiměřené reakce, zarputilost bojů, úzkostlivá malichernost a hluboká nedůvěra a odcizení, které dosahovalo dnes nepochopitelných rozměrů. Únikem z této pokřivené perspektivy a z otrávené atmosféry bylo i úsilí, s nímž každá z obou stran hledala vnější spojence, Němci nejprve v Rakousku a mezi svými rakouskými soukmenovci, později v Německu a u Němců říšských, Češi zase ve Francii a v Rusku. Tím vzájemný poměr překročil přirozený a přiměřený rámec českých zemí a internacionalizoval se. Česká otázka, otázka vzájemného poměru Čechů a Němců v českých zemích, přerůstala tak své autentické rozměry, stávala se existenčním problémem rakouským a časem ještě něčím větším, totiž materiálem pro mezinárodní manipulace. Postupně se měnila v otázku mezinárodní, jejíž váha byla vlastně neúměrná skutečnému jádru věci, jež byla svou povahou omezená a místní. Lokální problém uspořádání poměrů v českých zemích se tak vlastně neorganicky zaplétal do velkých evropských souvislostí, což se poprvé stalo skutkem za I. světové války a podruhé v ještě větších rozměrech za II. světové války, kdy se právě vztahy mezi Čechy a Němci v českých zemí staly jednou z jejích roznětek.
Přidržme se však určeného tématu a zůstaňme u I. světové války. Vyhlídka, že by se nahromaděné hořlaviny česko-německých konfliktů měly řešit na válečném poli a za cenu nezměrných ztrát, byla perspektivou radikálně nacionalistických menšin - na obou stranách. V tomto extrémistickém prostředí vznikaly také extrémní představy o způsobech řešení vzájemných konfliktů a o vlastní národní budoucnosti, jejichž základem byl nacionální maximalismus. Šovinisté z řad českých a moravských Němců si představovali, že jejich složité problémy, komplexy a obavy z osudu národní menšiny, zatlačované narůstající českou převahou - ve zkratce byly vyjadřovány heslem, že se nikdy nestanou sluhy svých sluhů - budou jedním rázem vyřízeny bojem a válečným převratem. Vítězství Centrálních mocností umožní vytvoření německé střední Evropy, Mitteleuropy, do níž se zapojí i Německem ovládané Rakousko. Touto cestou se vyřeší i staré problémy Němců českomoravských, kteří se stanou rovnocennou součástí středoevropského německého celku, ujdou tak obávanému osudu menšiny - a tento osud naopak připadne jejich českým rivalům, z nichž bude v této německé Mitteleuropě menšina; té se pak eventuálně budou moci poskytnout elementární národní práva. Podobné tendence se projevily i v českém prostředí. I zde, v radikálních nacionalistických kruzích, jež v předválečném českém politickém táboře představovaly také menšinu, začaly se ujímat vize obdobného, ovšem "velkočeského" druhu. Aby se Češi dočkali naplnění svých maximálních aspirací, musí být Rakousko poraženo a na jeho troskách vznikne samostatný český stát, který si ve spojení se Slováky a hlavně s podporou vítězných dohodových mocností, zejména Ruska, zajistí takovou převahu nad místními Němci, že se prostě budou muset s rolí menšiny smířit, a smíří-li se s ní, dostane se i jim oněch elementárních práv, potřebných k uchování jejich národnosti.
Na tento poslední bod se nesmí v obou případech zapomenout. Nejsme v době II. světové války a v totalitární éře, nýbrž o čtvrtstoletí dřív: obojí nacionalistické vize nebyly tehdy ještě tak obludné, bezuzdné jako v pozdější době, byl sice antisemitismus, ale ještě ne holocaust, byly nacionální nenávisti, ale nešly k zrůdné myšlence likvidace národního protivníka; ten sice měl být zkrocen, přitisknut ke stěně a odsouzen k pouhé přikrčenosti a trpěné existenci, ale že by měl být úplně národně zničen, zbaven své národnosti a své vlasti, to se stalo politickou směrnicí až později, v éře totalitarismu.
Ale i tak dospěly tehdy vzájemné konflikty k nové, do té doby neznámé hranici: v nacionalisticky radikálních kruzích, které za války i u Čechů, i u Němců převzaly politickou iniciativu a vedení, převládlo nové, extrémní pojetí národního sebeurčení: nikoli národní optimum, ale maximum, jehož mělo být dosaženo bez ohledu na druhého partnera, na jeho úkor a proti němu. Takto pojatá národní sebeurčení, německé i české, se logicky vylučovala: naprosté a bezpodmínečné naplnění národních aspirací sudetských Němců, jejich spojení s německým Rakouskem a jeho připojení (Anschluss) k Německu vylučovalo plnokrevné sebeurčení Čechů a vice versa. Tento posun národnostního konfliktu do polohy boje na život a na smrt (chápou-li se tyto pojmy v dobových rozměrech, a nikoli s takovou nestvůrnou důsledností jako za II. světové války) vytvořil katastrofickou a vlastně neřešitelnou situaci pro obě národnostní strany, a rovněž tak pro onen často zapomínaný "třetí národ" našich zemí, totiž pro Židy: mezi nimi, hlavně mezi nejnacionálněji naladěnými sionisty vznikla za války vskutku velká vlna obav, že právě oni budou první obětí očekávaného výbuchu nacionálních vášní a že budou v pogromech zničeni, eventuálně ze země vyhnáni.
Poválečné bouře a otřesy se pochopitelně neobešly bez špinavé antisemitské pěny a také česko- německé národnostní vztahy nebyly nikterak idylické, ale konflikty, všechny bolestné a některé vskutku kruté, přece jen nepřekročily onu hranici, jež by budoucnost beznadějně zatížila a do budoucna zcela znemožnila aspoň jakýs takýs modus vivendi a kompromisy; také mezistátní vztahy mezi novým Československem a novým Německem, resp. novým Rakouskem se pozoruhodně rychle normalizovaly.
I v této krajní situaci, kdy se již rozchod obou partnerů zdál nevyhnutelný, ukázala se vzájemná pouta jako neobyčejně silná, a to do té míry, že staletá pospolitost, třebaže válečnými resentimenty v mnohém oslabená a narušená, nebyla nenávratně ztracena. Překonání této krize, v dosavadní velice dramatické historii vzájemných vztahů nejhlubší, prokázalo, že na obou stranách nepřestalo existovat a působit vědomí prospěchu a plodnosti vzájemného soužití. České země a každá z nich zvlášť byly prastarým celkem, jedním z nejstarších a nejstabilnějších v Evropě, patrně také proto, že jsou celkem šťastně utvářeným; úrodné nížiny vnitrozemí, osídlené vesměs Čechy, byly ve vyváženém poměru s převážně německým pohraničím, jež bylo předurčeno spíš k výrobám řemeslným a průmyslovým. Rovněž hustá síť měst, kdysi ve středověku zde zakládaných zde právě Němci, vhodně se doplňovala s venkovem, takže země skýtaly příhodné předpoklady pro prosperitu obou národností. Bez poměrně rozvitého zemědělského zázemí byl sotva možný rozmach industrializace, která byla základem sociální existence zdejších Němců, jedné z nejpokročilejších složek němectví a střední Evropy jako celku. Také svérázný a plodný kulturní profil těchto Němců v nemalé míře profitoval z toho, co vynikající znalec obojí kultury Čech, P. Eisner, nazval contagio slavica, obohacení staletým permanentním stykem s česko-slovanským živlem. U Čechů byla plodnost tohoto soužití rovněž zcela zjevná, a to na první pohled. Češi byli vlastně jediní z malých středoevropských národů, nepočítají-li se Rakušané, jimž se aspoň zčásti podařilo zachytit vlnu německého vzestupu 19. stol. v době Bismarckově i Vilémově. Ve stínu tohoto prvního německého zázraku vytvořil se jakýsi malý národní zázrak český. Z národa, který na začátku 19. stol. byl agrárně zaostalý, sociálně neúplný, který neměl ani vlastní národní šlechtu, ani dynastii, který byl chudý i kulturně, vyrostla na přelomu století moderní, dynamická a rychle se rozvíjející společnost, která začala Němce rychle dohánět; ve střední Evropě byli Češi jediní, kteří se aspoň v zásadě začali německé úrovni vyrovnávat. Tento vzestup se dál samozřejmě v soutěži a napětí s Němci, ale také v součinnosti s nimi; v té době bylo Německo vlastně modelem a předobrazem českých ctižádostí. Čeští řemeslníci chodili do Německa na vandr, český průmysl hojně čerpal z německého know how, čeští studenti se dlouho učili z německých knih a česká inteligence, v Čechách a na Moravě téměř vždy dvojjazyčná, podílela se dlouho na německé kultuře a získávala tak větší rozhled i v době, kdy jí vlastní kultura dostatek duchovní stravy ještě neposkytovala.
V soupeření a v soužití s Němci, místními, rakouskými i říšskými, stali se Češi národem západního typu, slušně industrializovanou společností, která v německém prostředí načerpala i mnohé inspirace pro svou politickou kulturu. I v tomto ohledu - a možná, že především v tomto ohledu - jsou vzájemné česko-německé vztahy velmi málo prozkoumány, přestože se právě v těchto agendě naskýtají nadobyčej zajímavé a podnětné pohledy, bez nichž jsou moderní české dějiny neúplné a ochuzené. Víme, že české obrození a české národní hnutí mělo v sobě významný emancipační a demokratizační náboj. Ale zároveň je faktem, že v počátcích modernizace a v době vzniku občanské společnosti stáli v popředí tehdejších politických pokroků Němci. Liberalismus, jehož zásluhy na modernizaci habsburské monarchie a v jejím rámci i našich zemí jsou vskutku epochální (a v mnohém stále ještě nedoceněné) byl především německý - a Němci z českých zemí patřili k jeho špičce. A třebaže se musíme rozloučit s černobíle zjednodušenými představami o konzervativních silách a jejich zpátečnictví, motorem pokroků v té době nebyly - a faktem je, že Češi byli tehdy spojenci tohoto tábora a byli s ním dlouho těsně spjati; však se také nejkonzervativnějším tyrolským klerikálům v Rakousku říkalo černí Češi. To ovšem neplatí už pro údobí konce 19. a počátku 20. století, kdy mezi Němci a Čechy došlo k významné změně politických rolí, ostatně ne první a ne poslední tohoto druhu v historii německo-českých vztahů. Demokratizace té doby narážela v německém prostředí na větší překážky než v dynamicky vzestupujícím prostředí českém. V procesu demokratizace to byli opět spíše Němci (přesněji řečeno jejich tehdy vůdčí majetné a vzdělané třídy), kteří vlastně jako by ztráceli, přicházejíce v tomto pohybu o svou převahu, o ona privilegia a nadpráví, jichž se jim v dřívějším Rakousku dostalo. Češi naproti tomu byli v té době ve šťastné pozici malého národa, který demokratizací získával - dokonce i jejich vyšší vrstvy byly vůči demokratizaci otevřenější, očekávajíce od ní více prospěchu než ztrát.
Rozdíly tohoto druhu a vývojové arytmie obou národů, podle českého básníka a germanisty Otokara Fischera "do sebe vrostlých, v sobě zahryzlých", nemění nic anebo jen velmi málo na tom, co musí každá poctivá historie vzájemných vztahů zaznamenat. To, o čem je tu řeč, je až zarážející vzájemná podobnost. Sudetští Němci, je-li tu na místě pojem, který vešel v užívání až po I. světové válce, byli Čechům po stránce sociální, kulturní i politické mnohem bližší než ostatním Němcům, rozhodně víc než Němcům tyrolským, nebo alpským, o vzdálených Němcích říšských ani nemluvě. Ale totéž, ovšem v opačném smyslu, můžeme říci o Češích: i oni byli (a stále ještě asi jsou) Němcům neobyčejně blízcí, určitě bližší než všem ostatním Slovanům, možná i tak blízkým a příbuzným Slovákům. Češi byli stejně průmysloví a stejným způsobem průmysloví jako Němci čeští, měli podobnou kulturu jako oni a měli dokonce až do nejmenších podrobností i podobnou strukturu politickou. Struktura českých stran za Rakouska a za I. republiky byla stejná jako struktura stran sudetoněmeckých a rovněž celá ta pověstná a nesmírně aktivní síť spolková a samosprávní podobala se jako vejce vejci sudetoněmecké. Když byl Schulverein, byla česká Matice školská, měli-li Němci svá Kasina, měli Češi české Besedy atd.
Celým svým profilem, celou svou strukturou i psychikou byly si obě často znesvářené strany nesmírně blízké, neřku-li příbuzné. To samozřejmě klade otázku, zda to nebylo právě toto těsné příbuzenství, které bylo zdrojem neustálých konfliktů a sporů - v životě tomu často bývá, že se ti nejbližší mají nejméně rádi. Ale skutečné a vážné vysvětlení bude ležet pravděpodobně hlouběji a bude tkvít nejspíš v tom, o čem byla řeč již na počátku, v tom, jak se tento svou podstatou lokální problém, soužití a sváry Čechů s jejich německými krajany, neorganicky vpletl do širokých evropských souvislostí a nakonec do válečné konflagrace, jejíž rozměry české země samozřejmě přerůstaly. Ale to je součást našeho českého osudu, osudu naší vlasti a osudu této části střední Evropy, kde je bytí neustále riskantní a obzvlášť náročné, neboť příliš často přináší zátěže, které jsou na síly a možnosti zdejších malých národů přílišné - a malými se tváří v tvář tomuto osudu ukázali i Češi i jejich němečtí krajané. To však také patří k našemu historickému údělu, z něhož se nemůžeme vymknout. Je to úděl, který snášíme dodnes a budeme snášet, dokud v tomto koutu Evropy budeme žít a dokud zde budeme žít v sousedství s Němci - i pro nás i pro ně je to jedna ze základních komponent historické existence.
Článek je písemnou podobou přednášky proslovené v Českém rozhlase na počátku 90. let 20. století (cyklus přednášek předních historiků o českých dějinách - vysílání pro školy). Záznamy přednášek vyšly v dvoudílném sborníku "Věci, buďtež pozorovány… (Kapitoly z národních dějin)", Praha 1992. Příspěvek J. Křena je obsažen v 1. díle, str. 47 - 52.
V tomto přehledu se snažíme uvádět pouze ty památkové objekty (hrady, zámky, zříceniny, kláštery, tvrze), které jsou zpřístupněny k prohlídkám za vstupné jako objekty s dobovou instalací (prezentující sbírky a architekturu), nikoli hradní a zámecké objekty, ve kterých jednoznačně dominuje muzeální charakter expozice (např. regionální vlastivědná muzea). Taktéž neuvádíme objekty volně přístupné k vnější prohlídce (tedy bez vstupného – např. většina hradních zřícenin). Přehled zachycuje stav před počátkem sezóny 2003 (turistická sezóna na zpřístupněných hradech a zámcích trvá zpravidla od 1. 4. do 31. 10., ale jsou i výjimky; navíc v dubnu a říjnu je větší část objektů otevřena pouze o víkendech a svátcích). Úplnost přehledu může být i přes nejlepší vůli pouze relativní.
Použité zkratky a značení:
h – hrad / h/z – hrad a zámek / kl – klášter / m – muzeum (objekt zahrnuje i muzeální expozici) / tr – tvrz / z – zámek / zř – zřícenina (hranice mezi hradem a zříceninou je poměrně široká, často se jedná spíš o tradiční zařazení)
x – k prohlídce určeno víc samostatných (oddělených) prohlídkových tras
+ – objekt v posledních několika letech nově zpřístupněný či s výrazně rozšířenou expozicí
(v) – objekt přístupný výrazně nepravidelně či spíše výjimečně, případně po předchozí dohodě
(sn) – objekt přístupný zpravidla jen o hlavní sezóně (v létě) o sobotách a nedělích
o – prohlídka je možná i bez průvodce, nebo se průvodce vůbec neposkytuje
(nep) – objekt momentálně nepřístupný (rekonstrukce nebo příprava zpřístupnění)
UNESCO – samotný objekt nebo areál, jehož je součástí (např. městská památková rezervace), je zapsán na seznamu světového kulturního dědictví
Bečov nad Teplou – h/z +
Bechyně – z
Benešov nad Ploučnicí – z x+
Bezděz – h o
Bítov – h/z
Blatná – z
Boskovice – zř o
Boskovice – z
Bouzov – h x
Brandýs nad Labem – z-m
Branná: Kolštejn – h/z +
Brno: Špilberk – h-m o
Broumov – kl +
Brumov – zř +o
Bruntál – z
Březnice – z x
Bučovice – z
Budyně nad Ohří – h-m +
Buchlov – h
Buchlovice – z
Cimburk u Koryčan – zř o
Cornštejn – zř (mimo sezónu zcela volně, v létě se vstupným)
Častolovice – z
Červená Lhota – z
Červené Poříčí – z (nep)
Červený Hrádek u Jirkova – z-m +
Český Dub – kl
Český Krumlov – h/z x UNESCO
Český Šternberk – h/z
Dačice – z
Dětenice – z +
Dobříš – z
Doksany – kl
Dolní Kounice – kl +(v)
Doudleby nad Orlicí – z
Drslavice – tr-m +(v)
Dřevčice – tr +(v)
Duchcov – z
Frýdek (Frýdek-Místek) – z-m
Frýdlant – h/z
Frýdštejn – zř o
Fryštát – viz Karviná
Grabštejn – h/z
Hasištejn – zř o
Házmburk (Klapý) – zř o
Helfenburk (u Bavorova) – zř o
Helfenburk/Hrádek u Úštěku – zř o
Helfštýn – h o
Hluboká nad Vltavou – z x
Hluboš – z-m +
Horšovský Týn – h/z x
Hořovice – z
Houska – h +
Hradec nad Moravicí – z
Hrádek (Úštěk) – viz Helfenburk
Hrádek u Nechanic – z
Hrubý Rohozec – z
Hukvaldy – h o
Humprecht – z
Cheb – h o
Chlumec nad Cidlinou: Karlova Koruna – z
Chotěšov – kl
Choustník – zř o
Chropyně – z-m
Chyše – z +(sn)
Jánský vrch – viz Javorník
Janův hrad – zř UNESCO
Jaroměřice nad Rokytnou – z x
Javorník: Jánský vrch – z x
Jemniště – z
Jenštejn – zř o
Jezeří – z-m
Jičín – z-m o
Jindřichův Hradec – h/z x
Kaceřov – z (v)
Kačina – z x
Kadaň – kl-m (v)
Kámen – h +
Karlštejn – h x
Karlova Koruna – viz Chlumec nad Cidlinou
Karviná: Fryštát – z
Kašperk – h
Kladruby u Stříbra – kl x
Klášterec nad Ohří – z-m x
Klenová – zř/z-m
Kokořín – h
Komorní Hrádek – z +(v)
Konopiště – z x
Kost – h
Košumberk – h/z-m
Kozel – z
Kozí hrádek – zř o
Krakovec – zř o
Krásný Dvůr – z
Kratochvíle – z-m
Kravaře ve Slezsku – z +
Kroměříž – z x UNESCO
Křivoklát – h x
Kuks – z (hospital)
Kunětická hora – h o
Kunštát – z-m (nep)
Kutná Hora: Vlašský dvůr – h-m UNESCO
Kynžvart – z +
Landštejn – h o
Lednice – z x UNESCO
Lednicko-valtický areál UNESCO: Rendez-vous (Dianin chrám), Kolonáda o, minaret o; viz též Janův hrad, Lednice, Valtice
Lemberk – z x
Lešná u Zlína – z
Libochovice – z
Líčkov – z +(sn)
Lichnice – zř o
Lipnice nad Sázavou – h
Litice – h o
Litomyšl – z x UNESCO
Lnáře – z
Loket – h o
Lužany – z (nep)
Lysice – z x
Malá Skála: Vranov – zř o
Malenovice – h-m
Manětín – z
Mělník – z
Měšice – z +(v)
Michalovice – zř o
Mikulov – z-m
Milevsko – kl (bazilika) (v)
Milotice – z
Mnichovo Hradiště – z x
Náchod – z x
Náměšť na Hané – z
Náměšť nad Oslavou – z x
Nebílovy – z x
Nelahozeves – z x
Nová Říše – kl
Nové Hrady (v již. Čechách) – h +
Nové Hrady u Litomyšle – z +o
Nové Město nad Metují – z
Nový Hrad u Blanska – zř o
Nový Hrádek u Lukova – zř
Okoř – zř
Olomouc: tzv. Přemyslovský hrad – h (biskupský palác) o
Opočno – z
Orlík u Humpolce – zř o
Orlík nad Vltavou – z
Osek – kl
Oslavany – z +(v)
Ostroh: Seeberg – h-m o
Pardubice – z-m o
Pecka – h-m
Pernštejn – h x
Plasy – kl x
Ploskovice – z
Potštejn – h
Praha: Pražský hrad – h/z xo UNESCO
Předklášteří (u Tišnova) – kl
Rabí – h
Raduň – z
Radyně – zř o
Rájec nad Svitavou – z
Rajhrad – kl +o
Rataje nad Sázavou – z-m
Ratibořice – z
Rosice – z
Roštejn – h
Roudnice nad Labem – kl (v)
Rožmberk nad Vltavou – h
Rychnov nad Kněžnou – z
Rýzmberk – zř o
Semtěš – tr +o
Skalná: Vildštejn – h-m o
Slatiňany – z-m
Slavkov u Brna – z
Sloup – hr o
Sovinec – hr
Starý Jičín – zř o
Strakonice – kl/h-m o
Strážnice – z-m
Střekov – hr
Svatý Jan pod Skalou – kl o(sn)
Svojanov – hr-m
Sychrov – z x +
Šternberk – h
Štramberk: Trúba – zř o
Švihov – hr x
Telč – z x UNESCO
Teplá – kl
Teplice – z-m
Točník – hr o
Tovačov – z +
Trosky – zř o
Třebíč – kl (bazilika)
Třeboň – z x
Uherčice – z +
Úsov – h/z-m
Valdštejn – zř o
Valečov – zř o
Valtice – z UNESCO
Velehrad – kl o
Velhartice – h/z +
Velké Březno – z
Velké Losiny – z
Veltrusy – z
Veveří – h +o(sn)
Vizovice – z x +
Vranov – viz Malá Skála
Vranov nad Dyjí – z
Vrchotovy Janovice – z-m
Vyšší Brod – kl
Zákupy – z
Zelená Hora u Nepomuku – z (nep)
Zlatá Koruna – kl +
Znojmo – h(rotunda)/z-m
Zruč nad Sázavou – z-m +(v)
Zvíkov – h o
Žďár nad Sázavou – kl/z-m; kostel Zelená Hora UNESCO
Žebrák – zř o
Želiv – kl
Žirovnice – z-m
Žleby – z
V témže roce 1575, kdy probíhala jednání o české konfesi, byl v Praze korunován na českého krále císařův syn Rudolf II. Habsburský. S ním je spojen největší rozkvět pražské metropole od dob Karla IV. Rudolf, osobně blízký svému strýci arciknížeti Ferdinandovi, s nímž naopak Maxmilián II. neměl nejsrdečnější vztah, se zřejmě již od svého příchodu do Čech rozhodl přenést rezidenci do Prahy. Učinil tak přesto, že v roce 1577 zažil právě v Praze několik velmi dramatických chvil. Velkolepý a dlouhý pohřební průvod císaře Maxmiliána, převezeného z Vídně do Prahy k věčnému spočinutí pod Kolínovým náhrobkem v chrámu sv. Víta, se nečekanou shodou okolností dostal v těsných uličkách Starého Města do extrémně chaotické situace, když byl náhlý shluk diváckých davů považován za přepad, podobný výbuchu vášní za pařížské Bartolomějské noci. Aristokratičtí smuteční hosté se v hrůze rozprchli i s říšskými klenoty do okolních domů a uliček a vyděšený čtyřiadvacetiletý Rudolf zůstal snad po celé hodiny osamocen na Malém rynečku, obklopen jen svojí tělesnou stráží. Rudolfův vztah k Praze však tento příběh neovlivnil. Císaři vyhovovala atmosféra rušného velkoměsta snoubící se s intimitou hradní rezidence obklopené zahradami. Rudolf dokázal zhodnotit i zázemí města s královskými oborami při letohrádku Hvězda a v Bubenči, oblíbil si i zámek v Brandýse nad Labem a jeho parkové okolí.
Přípravy na příchod dvora
Ještě roku 1577 započaly přípravné a stavební práce nutné pro přenesení dvora z Vídně do Prahy. Nešlo jen o zprovoznění a renovaci obytných a úředních prostor Hradu poměrně nedávno opuštěného Ferdinandem Tyrolským. Rudolfův dvůr byl nesrovnatelně větší než místodržitelský a do Prahy se nadto stěhovaly i říšské úřady: dvorská komora a říšská kancelář. Praha se musela připravit i na to, že diplomatická poselstva, která dosud městem spíše jen projížděla cestou za císařem, pobývajícím tam či onde hlouběji v německých oblastech říše (tak v létě roku 1576 uvítala Praha poselstvo ruského cara Ivana IV. Hrozného), budou v městě v blízkosti dvora nyní dlouhodobě hostovat.
Ihned roku 1577 začala nová fáze výstavby hradního areálu: renesanční stáje, budované podle Avostalisova projektu mezi druhým a třetím hradním nádvořím, se staly podnoží pro později dobudované dvojpatrové střední křídlo Hradu. Orazzio Fontana tu v letech 1600 – 1602 vytvořil příhodné prostředí pro rozsáhlou Rudolfovu „kunstkomoru“. Pro rozvoj výstavby císařských objektů směrem ke Starému královskému paláci bylo na Hradě nutno vykoupit a zbourat řadu soukromých domů. Panovník a jeho dvůr totiž zdaleka nebyl jedinečným obyvatelem hradního návrší. Koncept nové výstavby ovšem vnímal rezidenci v širším záběru: Ulrico Avostalis roku 1578 renesančně přestavěl i starší lovecký zámeček v bubenečské Královské oboře. Poměrně intenzivní stavební činnost se na Hradě nezastavila prakticky až do Rudolfovy smrti.
Ze zajímavých úprav, které nebývají v souvislosti s rudolfínskými úpravami Hradu vždy vzpomínány, je třeba připomenout i opravu a přestavbu kdysi Parléřovy kaple Všech svatých, roku 1541 těžce poškozené požárem. Na popud Rudolfovy sestry Alžběty, ovdovělé královny francouzské, která na Pražském hradě žila v letech 1579 – 1580 jako Rudolfův host, realizoval úpravy Ulrico Avostalis, posléze bylo obnoveno i spojení kaple s Vladislavským sálem.
Stavělo a upravovalo se pilně i kolem v pražských městech. Stálé rezidence si tu zřizovala řada diplomatů (mezi nejvýznamnější patřili papežský nuncius a benátský vyslanec – díky jejich obsažným diplomatickým relacím víme o životě dvora i pražských měst rudolfínského období leccos zajímavého), dvorských úředníků, aristokratů z dvorské společnosti i řada vznešených příživníků doufajících v zásah dvorské štěstěny. Ti všichni museli někde bydlet, ti všichni počítali s tím, že v Praze naleznou potřebné zázemí a služby.
Praha musela organizačně reagovat na rychlý růst počtu obyvatel a návštěvníků. 28. července 1578 byl pro pražská města vydán drahotní řád. Jím byla zřízena soustavná kontrola cen potravin i řemeslnických výrobků. Řád sice poněkud poškozoval drobné cechovní výrobce, ale vzhledem k tomu, jak rychle stoupaly v Praze ceny v průběhu šedesátých a zejména sedmdesátých let, byla cenová regulace pro udržení snesitelné životní úrovně spotřebitelů nezbytně nutná. Ceny potravin i jiného zboží ovšem v Praze nadále stoupaly až do devadesátých let, kdy se na čas relativně ustálily. Již roku 1604 však musel cenovou regulaci upravit nový drahotní řád, jehož ceny pak vydržely až do výbuchu třicetileté války.
Ceny základní potraviny – piva (od Rudolfova mandátu z roku 1579 se až na císařsky privilegované šenkýře vyhlášeného rakovnického piva směla v Praze čepovat jen piva pražská) byly v metropoli relativně stabilnější než rychle rostoucí ceny vína a hovězího masa. Nad výrobou piva v pražských městech bděly osmipanské úřady. Vznikly z cechů sladovníků a nákladníků piva vaření, byly převzaty do rámce komunální správy a hlídaly kvalitu i rozsah výroby probíhající v jednotlivých právovárečných domech.
Městská hygiena a bezpečnost
Inovacemi prošly v této době i četné stavební a hygienické předpisy vydávané městskými radami a zejména jejich šestipanskými úřady, odpovědnými za stavební a hygienický dozor ve městě. V době, kdy se absolutizující stát začal významněji pokoušet o další podřízení měst, byla kontrola této důležité veřejnosprávní oblasti svěřena i královským hejtmanům. V instrukci z roku 1617 byli pověřeni dohlížením na čistotu a dláždění ulic „pro zachování dobrého a zdravého povětří“. Povětří kazili měšťané i obyvatelé šlechtických rezidencí, kteří do svodů dešťové vody, vedoucích z jejich domů na ulice, lili také splašky, špinavou vodu, ba i fekálie.
Města stále znovu posílala pohodné, aby ověřovali, zda je v každém domě žumpa a zda ji obyvatelé nechávají vyvážet. V městských knihách se do omrzení opakují zápisy o tom, že některý obyvatel města bezohledně vylil nočník nebo kuchyňské splašky z okna a trefil někoho ze sousedů. Hlavní hygienický problém představovalo však důkladné a systematické vyvážení hnoje, fekálií, bláta, odpadu i zvířecích mršin z města. Pohodní je měli vozit zakopávat za město. Běžný odpad byl vyvážen na břehy Vltavy, kde si ho měla vzít velká voda.
Problém spočíval v tom, že si pohodní i jiná čeleď usnadňovali práci tím, že na břeh a nebo přímo do vody vyváželi veškerý „neřád“, bez ohledu na jeho hygienickou kvalitu, takže pak vltavské lázně a jejich (začasté urození) zákazníci trpěli nesnesitelným puchem. (Uvědomíme-li si, že tutéž vodu rozváděl městský vodovod do kašen, ozřejmí se nám teprve hlubší hygienický význam pití dobře vařeného piva). „Pobřežní“, jacísi „pořádkoví policisté“ pro udržování pořádku v této periferní oblasti města, nadto šesti pánům opakovaně hlásili, že vývozci neřádu maskují své konání tím, že se snaží umístit svůj náklad na břeh sousedního města – staroměstští na novoměstský břeh a naopak.
Městské úsilí o hygienický dozor nás vede ještě k jedné, o hodně drastičtější problematice: podle městské instrukce z roku 1588 patřilo k povinnostem „lidí hrobničných“ odnášet a pohřbívat mrtvoly, které najdou na ulicích, březích, hnojích a haldách. Žebráci a tuláci té nejnižší kategorie totiž doživotně obývali pouliční hnojiště jako alespoň mírný zdroj tepla a někteří měšťané se nestyděli vynést tam z domu nemocné nebo i stářím umírající lidi z čeledi, zejména nepatřila-li kmenově k domácnosti. O tom, že haldy smetí či vltavské břehy byly často ideálním místem k odklizení obětí velkoměstských vražd, pak není třeba pochybovat. Život v raně novověkém velkoměstě měl prostě své drsné až kruté stránky. Profesor pražské univerzity Marek Bydžovský z Florentina například zaznamenal ve svém letopise událost z doby hladomoru, kdy smečka psů napadla žebračku, nocující ve smetišti u Nové brány, rozsápala ji a ohlodala. Na křik ubožačky nikdo nereagoval.
Nedejme se však vyděsit záznamy v některých řadách městských knih (ani relacemi cestovatelů typu Fynese Morisona), podle nichž tehdejší metropole království byla městem, v jehož smradlavých ulicích se hlubokým bahnem brodí zloději a rváči do hampejzů za nevěstkami a opileckou zábavou. Archivní prameny vždy obsahují především zprávy o tom, kdy něco nefungovalo nebo vybočovalo z předepsaného řádu a navíc stejné problémy měla všechna evropská velkoměsta oné doby. Přece je však zřejmé, že pražská města prošla od poloviny 16. století vlnou inovací a organizačně modernizačních aktivit. Někdy je měšťané a ostatní obyvatelé města přijali s porozuměním, jindy se někteří z nich stavěli k vylepšením spíše s odporem. Hygienická, bezpečnostní i zásobovací opatření byla však při rychlém růstu aglomerace nezbytná: raně novověká velkoměsta navštěvovaly hladové roky a zejména epidemie nakažlivých nemocí takřka v pravidelných intervalech (například morové „rány“ v letech 1568, 1582, 1585, 1598 a 1599). Měla-li Praha dostát nárokům kladeným na rezidenční města, musela se přinejmenším snažit o zajištění potravní stability, o pravidelné čištění města a intenzivně dbát o požární i všeobecnou bezpečnost ve dne i v noci (sem patřily i drsné policejní kontroly, zjišťující, nenechal-li některý měšťan v dílně či kuchyni hořet přes noc oheň). Nebyly to plané starosti: již krátce po slavném pohřbu císaře Maxmiliána došlo například k velkému požáru staroměstské vodárenské věže, mlýnů, lázní a solnice u Kamenného (Karlova) mostu.
Přesídlení dvora
Praha se na příchod dvora připravovala i jinak – na vyšší kulturní úrovni. Již roku 1580 se na Malé Straně usídlil dvorní malíř Bartolomeus Spranger, jeden z velkých manýristických umělců rudolfínského okruhu a zároveň Rudolfův klíčový organizátor dvorských ateliérů a dílen. Spolu se starým Tadeášem Hájkem z Hájku, kdysi absolventem a profesorem pražské univerzity, evropsky uznávaným lékařem, přírodovědcem a astronomem, dříve náležejícím ke kruhu humanistů při dvoře arciknížete Ferdinanda Tyrolského, spoluurčoval Spranger až do doby okolo roku 1600 podobu dvorského umělecko-vědeckého centra a patřil k Rudolfovým důvěrníkům. Proto také přišel s předstihem do Prahy připravit potřebné zázemí pro přesun císařských ateliérů a sbírek z Vídně.
Dvůr se do Prahy oficiálně přestěhoval ke svatohavelskému termínu (16. října) roku 1583. Šlo o záměrně okázalý politický akt a císař si proto také vyžádal finanční podporu českého zemského sněmu. Ten k tomuto účelu schválil speciální berni, jednu z mála daní, kterou stavové rádi podpořili. Požadavek, aby panovník sídlil v hlavním městě nejvýznamnější ze zemí koruny české, respektive celého habsburského soustátí, ozýval se totiž od chvíle, kdy Ferdinand I. roku 1526 podepsal volební kapitulaci. Rezidenční nárok byl záležitostí prestiže země a její stavovské obce, byla to ovšem i otázka dalekosáhle praktická. Král byl v Praze stavům dosažitelnější než kdekoliv za hranicemi, byl více svázán s aktuálními problémy zemské politiky, správa i soudnictví v zemi fungovaly za jeho přítomnosti pružněji, a v krizových situacích se král dokonce mohl stát i svého druhu „rukojmím“ nespokojených stavů. To ale dobře věděl již Ferdinand I. a pod různými, začasté velmi rozumnými záminkami dával přednost pouze přechodným pobytům v Praze. Porážka stavů a likvidace moci měst roku 1547, jakož i cílevědomé vytvoření dvorského okruhu české šlechty Ferdinandem Tyrolským, však situaci do základů změnilo.
Jestliže Maxmilián do města, spojeného pro něj mimo jiné s osobností nemilovaného bratra, arciknížete Ferdinanda, a s nároky české stavovské obce, nespěchal, Rudolf naopak nepřilnul k Vídni, trvale ohrožované tureckými ofenzivami na nedalekém uherském bojišti. Stěhoval se na bezpečný severozápad, do města, které mu svojí organizační i geografickou členitostí umožňovalo být v něm přítomen a zároveň vzdálen, umožňovalo mu odstup i nadhled, dávalo předpoklady pro velkorysé rozvinutí mnohočetných kulturních aktivit, které byly duši mladého císaře a krále tak blízké. Problémy se stavovskou obcí si odchovanec španělského dvora na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ještě asi příliš nepřipouštěl. Ostatně: byl dosud stavy srdečně vítán.
Usídlení císařského dvora v Praze významně urychlilo všestranný rozvoj města. Do Prahy se totiž přelila vlna osob, jejichž profesionální dráha či osobní ambice byly těsně či volněji spojeny s organismem panovnického dvora. Dvůr byl nadto přímo a zejména nepřímo gigantický spotřebitel, zákazník pražských řemeslníků, příměstských zemědělců a obchodníků. V popředí stály samozřejmě potraviny a pochutiny, luxusní zboží i umělecká díla, ale též služby nejrůznějšího druhu. Peníze se tak z dvora a dvorského okruhu přelévaly do váčků obchodníků a řemeslníků usedlých nebo hostujících v pražských městech. Podstatná část jich přímo nebo druhotně končila v kapsách pražských měšťanů.
Dvůr, dvořané a město
Jestliže Praha poloviny 16. století byla souborem měšťanských měst, v době rudolfínského rozkvětu se stala aglomerací rezidencí. Platí to samozřejmě primárně o vlastním Hradu a jeho zázemí, respektive o obou městech levobřežní Prahy – o Malé Straně a vzkvétajících Hradčanech, kde v nových palácích, v nájemných domech, bytech i pouhých podnájmech hustě sídlila dvorská společnost. Při významných příležitostech měšťané v zájmu dalších výdělků dokonce hostům dočasně uvolňovali i vlastní příbytky a sami se stěhovali do levnějších obydlí nebo dokonce na čas mimo město. Císařská rezidence, respektive rychle rostoucí organismus vlastního císařského dvora (Hofstaat) prostě expandoval z úzkého rámce hradní pevnosti budované pro relativně malou středověkou panovnickou družinu a funkčně ovládl celé přilehlé okolí.
Stejně jako do měst pražské aglomerace expandoval dvůr, přesouvala se mimo teritorium vlastního Hradu i část dvorní a na dvůr volně vázané umělecké kolonie. Nešlo jen o samo bydlení umělců a uměleckých řemeslníků. S tím, jak rostl rozsah dvorských dílen, posouvaly se do soukromých měšťanských domů i privátní ateliéry tvůrců dvorského okruhu (císař si ovšem na díla svých umělců vyhrazoval předkupní právo) a ve městech přirozeně v plném rozsahu pracovali ti umělci a umělečtí řemeslníci, kteří stáli s dvorem jen v komerčně smluvních nebo volně formálních vztazích. Tito lidé, a to i císaři nejbližší umělci, příležitostně pracovali též pro měšťanské objednatele, pro různé pražské korporace a pro šlechtice v Praze usedlé. Rudolfínské dvorské umění tak ovlivňovalo pražskou kulturu nejen nepřímo, formou zřídka viděného příkladu císařových sbírek nebo reprezentačních místností vyzdobených „moderními“ uměleckými díly, nýbrž i přímo v prosté konkurenci umělců a jejich děl v rámci zakázek uvnitř města.
O situaci na pravém vltavském břehu máme méně informací. I přesto se ukazuje, že přinejmenším Staré Město také žilo v rytmu pražského rezidenčního „souostroví“, a že ani Nové Město zdaleka neleželo stranou. Část dvorské společnosti totiž nalezla bydliště nebo i pevnější osobní vazby právě na staroměstské straně Karlova mostu. Na Starém i Novém Městě si řada šlechticů zakoupila druhý, záložní dům nebo dokonce zbudovala významnou rezidenci. Na pravém břehu Vltavy leželo obchodní těžiště velkoměsta (mimo jiné rozhodující trh potravinami), tady byla tradičně soustředěna některá řemesla. Zde leželo i školské centrum Prahy, které k sobě opět vázalo průvodní výrobní i obchodní aktivity.
Vybráno z knihy Praha od Václava Ledvinky a Jiřího Peška, kterou v roce 2000 vydalo Nakladatelství Lidové noviny v edici Dějiny českých měst; str. 312 – 316, 320 – 321.
V přehledu uvádíme přístupné soubory lidové architektury v přírodě - skanzeny - i jednotlivé objekty lidového stavitelství, také archeologická naleziště, pokud jsou doprovázena expozicí. Dále seznam obsahuje přehled zpřístupněných technických památek včetně hornických expozic a dolů - uvádíme však pouze ty, které jsou na autentických místech původních provozů. Výběrově připomínáme zpřístupněné části městských opevnění a také kostelní věže, dále městská či pevnostní podzemí apod. Rovněž z válečních památníků a pietních míst vybíráme ty, které jsou umístěny přímo v autentických prostorách či na místech spojených s událostí, jíž jsou věnovány. Přehled uzavírají židovské památky, přístupné buď jako autentické prostory (kupř. synagogy), nebo jako muzea, zpravidla s židovskou tematikou.
Vesměs se jedná o památky zpřístupněné k prohlídkám (se vstupným); neuvádíme volně přístupné památky obdobného charakteru. Vypuštěny byly pražské památky a rovněž chybí stavby uvedené v přehledu zpřístupněných hradů, zámků, klášterů a muzeí (viz Čelem vzad 11/2003), i když zahrnují např. přístupné věže nebo podzemí.
Seznam zachycuje stav na počátku turistické sezóny r. 2004 - ani při sebevětší vůli si však nemůže činit nárok na úplnost. Rozdělení památek do jednotlivých kategorií je pouze orientační.
Skanzeny, lidová architektura, archeologické památky
Březno - archeologický skanzen
Budeč - rotunda + hradiště
Dolánky u Turnova - Dlaskův statek
Dolní Bludovice - vesnický dům
Doubrava - vesnická usedlost
Havířov - Kotulova dřevěnka
Havlíčkův Brod - Štáflova chalupa
Hlinsko - Betlém - skanzen
Chanovice - skanzen ve výstavbě
Jasenná - fojtství
Kosmonosy - dětský skanzen experimentální archeologie
Kouřim - skanzen
Kravaře - Víska - rychta
Krňovice - skanzen ve výstavbě
Levý Hradec - kostel + hradiště
Libice nad Cidlinou - archeologické naleziště
Malá Skála - Boučkův statek
Mikulčice - velkomoravské naleziště
Modrá u Velehradu - velkomoravský skanzen
Možděnice - řemeslnická osada (skanzen)
Pohansko - velkomoravské naleziště
Přerov nad Labem - skanzen
Příkazy - skanzen
Rožnov pod Radhoštěm - skanzen
Ruprechtov - vesnický dům čp. 137
Rymice - skanzen
Senetářov - lidový dům čp. 32
Staré Město (Uh. Hradiště) - velkomoravské naleziště
Starý Plzenec - rotunda + hradiště
Strážnice - skanzen
Svobodné Hamry - skanzen
Třebíz - skanzen
Tupesy - lidový dům čp. 118
Uhřínov pod Deštnou - experimentální archeologie
Velké Karlovice - kramářský dům
Veselý Kopec - skanzen
Víska - viz Kravaře
Vlčnov - vesnický dům čp. 57
Všestary - experimentální archeologie
Vysočina - skanzen (viz i jednotlivé. objekty)
Vysoký Chlumec - skanzen
Zaluží (u Vlastiboře) - kovárna lid. archit.
Zbečno - Hamousův statek
Zubrnice - skanzen
Technické památky, mlýny, důlní díla
Bavorov - elektrárna a vodní mlýn
Březové Hory - hornické muzeum, štoly
Bubovice (u Berouna) - Solvayovy lomy - muzeum vápence
Budčice - vodní mlýn
Budišov nad Budišovkou - Staré Oldřůvky - břidlicový důl (po ohlášení)
Bujanov - koněspřežná dráha
Čeňkova pila - viz Srní
České Budějovice - koněspřežná dráha
Český Krumlov - grafitový důl
Deštná (u J. Hradce) - provaznická dílna
Dlouhé Stráně - přečerpávací elektrárna
Dobřív - hamr
Dolní Němčí - mlýn
Dolní Studené - viz Jílové
Dvory (u Karlových Var) - sklárny Moser
Františčina huť - viz Josefov
Harrachov - sklárny
Horní Bříza - keramická továrna
Choteč - mlýn
Chrustenice - strojírny - důlní expozice
Jáchymov - mincovna
Jaroměř - železniční výtopna
Jílové u Prahy - štola Josef
Jindřichovice pod Smrkem - mlýn
Jiřetín pod Jedlovou - stříbrný důl
Josefov - Stará huť - železářská huť
Karlovice - zemědělské stroje
Klobouky u Brna - větrný mlýn
Krásno - důl
Kristiánov - sklářské muzeum
Kroměříž - biskupská mincovna
Kutná Hora - důl Osel
Kuželov - větrný mlýn
Litultovice - Choltice - větrný mlýn
Loděnice - viz Chrustenice
Lužná - Lišany - železniční depo
Malé Kyšice - Proškův mlýn v Poteplí
Měděnec - důl
Michálkovice viz Ostrava
Nový Svět (u Semil) - sklárna
Ondřejov - hvězdárna
Ostrava - Michálkovice - důl Michal
Ostrava - Petřkovice - důl Anselm
Partutovice - větrný mlýn
Paskov - hornický skanzen, cvičná štola
Petřkovice - viz Ostrava
Písečná (Üstí nad Orlicí) - mlýn
Písek - městská elektrárna
Planá - hornická štola
Plzeň - historický i soudobý pivovar
Příbram - viz Březové Hory
Přibyslav - štola pod farou
Rapotín (u Šumperka) - zemědělský skanzen
Ratibořice - Staré bělidlo a mandl
Rudice - větrný mlýn
Ruprechtov - větrný mlýn
Skalička (u Přerova) - větrný mlýn
Slup - vodní mlýn
Srní - elektrárna Čeňkova pila
Stará Ves u Bílovce - větrný mlýn
Staré Oldřůvky - břidlicový důl
Starý Poddvorov - větrný mlýn
Stříbro - hornické štoly
Štípa - větrný mlýn
Tasice - sklárna
Těšany - kovárna
Trhové Sviny - Buškův hamr
Třebechovice pod Orebem - betlémy
Třeboň - pivovar
Velké Losiny - papírna
Velké Těšany - větrný mlýn
Vidnava - nádraží
Vinařice - důl Mayrau
Zlaté hory - podzemní sanatorium Edel
Zlonice - nádražní výtopna
Zubrnice - nádraží (železniční muzeum)
Žacléř - důl
Žatec - sklad a balírna chmele
Železný Brod - Běliště - koželužna a barvírna (život na venkově)
Městské brány a opevnění, kostelní věže
Bechyně - sv. Matěj
Bělá - Česká brána
Beroun - Plzeňská brána
Bozkov - Navštívení P. Marie
Brno - Měnínská brána
České Budějovice - Černá věž, Rabeštejnská věž, bašta opevnění
Dačice - sv. Vavřinec
Dobruška - radniční věž
Domažlice - Narození P. Marie
Havlíčkův Brod - Nanebevzetí P. Marie + Štáflova bašta
Horšovský Týn - sv. Petr a Pavel (občas)
Hradec Králové - Bílá věž
Chomutov - městská věž
Jablonné v Podještědí - Narození P. Marie
Jičín - Valdická brána
Jihlava - sv. Jakub + brána Matky Boží
Jindřichův Hradec - Nanebevzetí P. Marie
Klatovy - Černá věž
Litoměřice - zvonice sv. Štěpána + dům Kalich, Pikartská věž
Litomyšl - Červená věž
Litovel - radniční věž
Louny - sv. Mikuláš
Mělník - Pražská brána
Mladá Boleslav - radniční věž
Moravské Budějovice - sv. Jiljí
Nové Město nad Metují - hradební věž
Olomouc - radniční věž
Ostrava - radniční věž
Pardubice - Zelená brána
Pelhřimov - sv. Bartoloměj + Jihl. brána
Plzeň - sv. Bartoloměj
Polička - kostel sv. Jakuba + opevnění
Prachaticke - Písecká (Dolní) brána
Prostějov - bašta opevnění
Rakovník - Vysoká brána
Roudnice nad Labem - městská věž
Semily - sv. Petr a Pavel (příležitostně)
Slavonice - Nanebevzetí P. Marie
Soběslav - sv. Petr a Pavel
Stará Boleslav - Pražská brána
Tábor - Proměnění Páně na hoře Tábor + Bechyňská brána
Telč - sv. Duch, sv. Jakub
Třebíč - sv. Martin
Třeboň - radniční věž
Uničov - Vodní branka
Velké Meziříčí - sv. Mikuláš (na objednávku)
Vimperk - Vlčkova věž , černá brána
Vysoké Mýto - zvonice u sv. Vavřince + Pražská a Litomyšlská brána
Znojmo - radniční a Vlčkova věž
Žatec - radniční věž
Podzemí
Brno - kapucínská krypta
Brno - Špilberk - kasematy
Čejkovice - templářské (jezuitské) vinné sklepy
Český Brod - městské podzemí
Jaroměř - viz Josefov
Jelení Vrchy (u Nové Pece) - plavební kanál (část volně, část na objednávku)
Jihlava - městské podzemí
Josefov - kasematy
Klatovy - katakomby
Kroměříž - arcibiskupské vinné sklepy
Kunštát - viz Rudka
Kurdějov - opevněný kostel s podzemím
Kutná Hora - Sedlec - kostnice
Litoměřice - městské podzemí
Mělník - zámecké sklepy a kostnice
Mnichov (u Mariánských Lázní) - kostelní krypta
Mníšek pod Brdy - Skalka - jeskynní kostel
Plzeň - městské podzemí
Přímětice - křížový vinný sklep
Rudka u Kunštátu - Jeskyně Blanických rytířů
Slavonice - městské podzemí
Šatov - malovaný vinný sklep
Tábor - městské podzemí
Terezín - kasematy
Úštěk - městské podzemí
Velehrad - podzemí poutního chrámu
Znojmo - městské podzemí
Žlutice - městské podzemí
Válečné památníky, pietní místa
Bouda - viz Těchonín
Darkovičky (Hlučín) - opevnění z 1. republiky
Dobrošov - opevnění z 1. republiky
Drnovice - Ploština - památník II. svět. války
Hanička (Rokytnici v Orlických horách) - opevnění z 1. republiky
Havířov - Životice - okupace a odboj těšínského Slezska
Hořice - Masarykova věž samostatnosti
Chlum - rakousko-pruská válka 1866
Ležáky - památník II. svět. války
Lidice - památník II. svět. války
Most - staré krematorium - památník II. svět. války
Polom - pevnůstka Skutina - opevnění z 1. republiky
Ploština - Drnovice u Valašských Klobouk - památník II. svět. války
Prace - Mohyla míru - památník bitvy u Slavkova 1805
Říčky v Orl. horách (Komáří a Anenský vrch) - opevnění z 1. republiky
Smečno - vojenský skanzen
Srbská Kamenice - opevnění z 1. republiky
Šatov - opevnění z 1. republiky
Těchonín - Bouda - opevnění z 1. republiky
Terezín - město (ghetto) + Malá pevnost - památník II. svět. války
Židovské památky
Bechyně
Boskovice
Břeclav
Dobruška
Dobrá Voda u Hartmanic (Klatovy)
Heřmanův Městec
Hlinsko
Holešov
Hranice
Kasejovice
Ledeč nad Sázavou
Mikulov
Nymburk
Plzeň
Polná
Rakovník
Rychnov nad Kněžnou
Spálené Poříčí
Tovačov
Třebíč
Velké Meziříčí
Vlčnov
Vodňany
)
Princip rodové kontinuity majetku a moci patřil k základním stavebním kamenům vrcholného evropského středověku i následujících staletí. Míra urozenosti a stáří šlechtického rodu hrály v tomto systému významnou úlohu. Podle tehdejšího nazírání představovaly kvalitu určenou vyšší mocí. Ani hmotné bohatství, ani mimořádné schopnosti, ani panovníkova přízeň nemohly jedince z nižší vrstvy ihned povznést mezi plnoprávnou rodovou elitu. "Urozeným" se člověk mohl pouze narodit. Trvalo vždy několik generací, než potomci zakladatelů "nových" rodů prokázali v tvrdé konkurenci schopnost udržet své místo ve společenské hierarchii a jejich původ byl uznán za dostatečně dobrý. Staré rody v neúprosném koloběhu času vymíraly po meči nebo se ztrácely v bezvýchodné chudobě. Jejich místo zaujímali ti vitálnější a úspěšnější, byť jejich rodokmen nesahal do hlubin staletí. Trvalá příslušnost jedné rodiny k nejvyšší společenské elitě byla proto chápána nejen jako známka boží přízně, ale i jako závazek k dalšímu šíření slávy a cti, zděděné po předcích.
Symbolem šlechtického rodu byl v té době erb. Původně šlo o znamení na štítě a přilbici středověkého rytíře, sloužící k identifikaci jednotlivých osob v bitevní vřavě. Prvotní vojenská funkce znamení na štítě byla záhy rozšířena a erb se stal trvale užívaným rodovým symbolem, který se dědil v přímé biologické posloupnosti potomků mužského pohlaví. Odtud i název "erb", přejatý z jazykově německého prostředí.
Teprve udělením erbu začínala existence středověkého šlechtického rodu. U většiny starých českých a moravských rodů neznáme přesné okolnosti jejich "vzniku", tedy důvod, proč a za jaké zásluhy byl onen první prapředek panovníkem obdařen erbem. Víme však, co si čeští a moravští páni sami o svém původu mysleli nebo alespoň co by podle jejich představ odpovídalo společenské konvenci. Rodové heraldické pověsti české a moravské šlechty, mimořádně oblíbené v době renesance, nás často zavádějí až do dějin starověku či na vladařské dvory vzdálených koutů Evropy Tam všude hledala domácí šlechta své bájné předky. Zapomenutá realita bývala asi prozaičtější, a tak lze zbytky původní informace spatřovat spíše v hrdinských příbězích o dobývání města Milána českým vojskem krále Vladislava roku 1158 než v bajkách o zatoulaném bojarském synku ze dvora ruských Rurikovců.
Pouze dva staré moravské panské rody s jakousi hrdou tvrdošíjností trvaly na svém neurozeném domácím původu: páni z Boskovic a páni z Pernštejna. Proč by ne - vždyť i bájný kníže Přemysl přece býval obyčejným oráčem, než zasedl na knížecí stolec. A byl-li oficiálním prapředkem královského přemyslovského rodu oráč, pak pochopitelně žádný z českých a moravských velmožů nemohl ještě ani počátkem 14. století tvrdit, že jeho původ je "lepší". V příbězích boskovického lazebníka Veleně i pernštejnského uhlíře jistě můžeme tušit cesty, jakými přemyslovská údělná knížata na Moravě získávala do svých družin oddané a věrné stoupence. Jen ta časová propast je příliš hluboká na to, abychom oněm rodovým pověstem přikládali větší vypovídací hodnotu, než jaká je jim žánrově vymezena.
Účelem rodové heraldické pověsti bylo připomenout současníkům udatenství dávného prapředka a vysvětlit, kde měl mocný rod svůj počátek. Tak i my začněme knihu o pánech z Pernštejna právě tím příběhem, který o sobě sami vyprávěli a na jehož obsah byli velmi pyšní. Tedy určitě alespoň někteří z nich, neboť nelitovali prostředků na výrobu působivých kamenných reliéfů, zobrazujících klíčový okamžik celé pověsti, v němž prapředek uhlíř zápasí se zubrem.
Nejstarší známé ztvárnění rodové pověsti pánů z Pernštejna si můžete prohlédnout na středověkém mramorovém reliéfu, zazděném druhotně (nejspíš až v roce 1668) v úrovni třetího patra hranolové věže hradu Pernštejna. Práce působí velmi archaickým dojmem, ale není datována. Doba jejího vzniku není zatím jednoznačně prokázána, v hypotézách je kladena do doby mezi počátkem 14. století a druhou polovinou 15. století.
Všechny ostatní známé reliéfy dal zhotovit Vilém z Pernštejna. Některé z nich jsou přímo datované: nad vstupní bránou hradu Helfštejna (1480), nad hlavní bránou zámku Pardubice (1511), nad bočním severním portálem kostela sv. Bartoloměje v Pardubicích (1519) a na nároží domu čp. 77 na náměstí v Pardubicích (1511). Poškozené a nedatované reliéfy nalézáme ještě nad vstupní branou hradu Kunětická hora a na nároží domu č. 117 v Litomyšli. Svým charakterem napovídají, že vznikly také v době Viléma z Pernštejna, ale na svá dnešní místa byly přivezeny odjinud a osazeny až mnohem později. Kunětickohorský reliéf byl nalezen ve stavební suti jednoho z domů na pardubickém náměstí a na Kunětickou horu převezen až v meziválečném období. Tehdejší vlastník hradu (Muzejní spolek v Pardubicích) jej dal osadit do prázdné niky, která ve zdi zůstala po reliéfech s jednoduššími heraldickými motivy pernštejnského erbu a znaku kladského hrabství, které odtud zmizely koncem 19. století. Původ litomyšlského reliéfu neznáme, ale pochází z téže dílny jako pardubické reliéfy z let 1511 a 1519. V té době však Litomyšl Pernštejnům ještě nepatřila. Reliéf byl do Litomyšle dopraven až v šedesátých letech 16. století a umístěn na chodbě schodiště domu, patřícího jednomu z vrchnostenských úředníků (čp. 105). Na dnešní exponované místo byl kámen vsazen až roku 1975.
Zmíněné reliéfy zobrazují v drobných modifikacích tutéž scénu, komentovanou ve dvou případech jen stručným nápisem "Vojtěch z Pernštejna vede zubra". Proč a kam pan Vojtěch zvíře vleče, to se dozvídáme až z textové podoby pověsti, známé zatím v nejstarší verzi z roku 1539 a zachycené v mladším opise z 18. století.
Podle této verze se praotec rodu jmenoval Vaněk, příjmím Vaňha, a pocházel z uhlířské osady Ujčov, ležící nedaleko dnešního hradu Pernštejna. Jeho příběh se měl udát již v roce 564 našeho letopočtu. Tehdejší bájný vládce země, markrabě moravský Jošt Vilibald Brandenburg, dlel právě na hradě Zubštejně. Po lesích v okolí hradu se potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho jich zabil. Markrabě vyhlásil, že bohatě odmění toho, kdo kraj zubra zbaví. I uhlíř Vaněk zvíře mnohokrát v lese potkal, a kdyby před ním nevylezl na strom, jistě by jej také zahubilo. Jednoho dne, když Vaněk před zubrem zase utíkal, ukryl se ve své lesní boudě. Zubr na něj začal tak dorážet, že uhlíř již nevěděl kudy kam. Vzal tedy kus chleba, napíchl na prut a podal zvířeti. Tak mu podával postupně všechen chleba, co měl, a zubr se uklidnil. Nejen to, Vaněk mu pak vždy, když jej potkal, dával chleba, a tak si zvíře ochočil, že zubr bez něho nechtěl být a všechno si nechal líbit. Když Vaněk viděl, že zvíře je ochočené, provlékl mu nozdrami houžev, upletenou z mladého proutí. Zubra přivedl na hrad Zubštejn k markraběti. Ten uhlíře pochválil a za to, že zvíře nezabil, ale přivedl je živé, Vaňka bohatě odměnil pozemky, hrady a vesnicemi. Získal veškeré území, které dokázal za jeden den od slunka východu do slunka západu obejít. Na jednom vrchu, jemuž říkali Bezvín, začal si pak někdejší uhlíř roku 574 stavět hrad, kterému bylo z markraběcí vůle dáno jméno Pernštejn. A na paměť své chytrosti, s jejíž pomocí ovládl divoké zvíře, měl uhlíř i jeho potomci právo užívat jako rodový erb zubří hlavu s houžví v nozdrách. Právě ona houžev byla chápána jeho velmi podstatná součást znaku, neboť symbolizovala chytrost a rozvahu, která přemáhá hrubou sílu, v tomto případě symbolizovanou zubrem.
)
Ve zmíněné podobě dali v roce 1539 zapsat text pověsti, vážící se k erbu jejich pána Jana z Pernštejna, vrchnostenští úředníci Jan Kytlice z Rudolce, Petr Sadovský ze Sloupna a jeho příbuzný Jiří Sadovský, působící tehdy jako hejtman panství Pernštejn. Zaznamenali nám tak dosud nejstarší známou textovou podobu pověsti, jak se tehdy vyprávěla u panského dvora. Velmi zajímavá je zde snaha o reálné ukotvení počátku rodu v čase a posunutí jeho vzniku o tisíc let zpět, až do 6. století. S podobným přístupem se setkáváme prakticky v téže době v Čechách ve známé Kronice české Václava Hájka z Libočan, vydané tiskem roku 1541. Hájkovy příběhy o počátcích českých rodů "znají" obvykle také přesný rok a místo děje a stejně jako pověst pernštejnská odrážejí bytostnou touhu renesančního vzdělance zaplnit prázdnotu nevědění.
V pernštejnském případě jsou zajímavé právě ony reálie: Proč měl být prapředek rodu právě z Ujčova? Byla snad tato malebná vesnice, sevřená mezi strmými svahy hlubokého údolí řeky Svratky, po čtyři staletí tradována jako místo prapůvodu vrchnostenské rodiny? A nebo právě v lesích okolo Ujčova nalézali v uhlířském řemesle poddaní svou obživu v dobách, kdy děj rodové pověsti získával ony konkrétní obrysy?
V bájném příběhu však nalézáme i odlesky reálných dějů: Tradovaná přízeň "moravského markraběte Jošta Vilibalda Brandenburga", sídlícího v onom bájném roce 564 na hradě Zubštejně, evokuje reálnou osobu Jošta Lucemburského, markraběte moravského a braniborského, mezi jehož příznivce patřili Pernštejnové na přelomu 14. a 15. století. A místo samotného děje, hrad Zubštejn? I když v době zapsání pověsti (1539) stál již opuštěn na strmém vrchu nad vsí Kobylnice, přeci býval starším a snad i významnějším panským sídlem než Pernštejn. Také býval markraběcím lénem, o které Pernštejnové vedli ve třicátých letech 15. století vleklé spory. A pokud si pozorně přečtete slova, kterými se ještě v roce 1539 tradoval rozsah markraběcího daru, pak v nich naleznete přesný popis právního aktu, jakým bylo ve středověku vymezení pozemkového újezdu: "...Vyjdouce markrabě na příhrádek a vidouce takové zvíře, podivil se tomu škaredému a nepřístupnému zvířeti i promluvil markrabě k tomu uhlíři a řekl: ,Že jsi ty uhlíři toho zvířete nezabil, nýbrž jsi je nám svou statečností a zmužilostí a dobrým vtipem z dopuštění božího živé na hrad náš Zubrštejn přivedl, tobě tu milost činiti a ty co sobě okolo toho vrchu Bezvína slove nad městečkem Nedvědicí po levé straně ležící a pod ním potok teče, jakž slunce vyjde až zase do západu slunce okolo vrchu na všecky čtyry strany objíti budeš moci, všecko tobě dáti a velikým pánem tebe činiti a v tom dostatečně a přísně poroučeti ráčíme, abys na tom vrchu Bezvínu hrad jménem Pernštejn stavěti dal, a odtud i potomci tvoji aby se psali z Pernštejna.' A tak ten jistý Vaněk Vaňha, uhlíř, na třetí den přede dnem k tomu vrchu Bezvínu jest šel a u toho vrchu očekával, skoro-li slunce vyjde. A jakž nejdříve vyšlo, hned šel na všecky čtyry strany až do západu slunce a nemalou krajinu okolo toho vrchu jest obešel. A tak se jemu objíti dostalo 18 zámků a 24 tvrzí, nebo jest toho času samých rychtářův k Pernštejnu bylo 7 kop. A potomně markrabovi Joštovi Vilibaldovi, co jest obešel, oznámil a markrabě Jošt Vilibald, vážíce sobě slov svých ne málo, nýbrž mnoho, aby nazpátek nešly, nežli k svému vyplnění aby přišly, obdarování a veliká na to svobodství jemu, totiž tomu uhlíři, na všecko dáti ráčil...".
O zachování a rozšiřování rodové pověsti se starala i další pokolení rodu. Například Vratislav z Pernštejna, nejvyšší komorník Království českého (†1582), si dal vymalovat scénu s uhlířem a divokým zubrem na velkou mísu slavnostního stolního servisu.
V době Vratislava z Pernštejna se zmínka o existenci rodové pověsti objevila i v tištěných pracích. Český humanista Vít Orcinus složil několik příležitostných latinských básní, oslavujících účastníky výpravy českých šlechticů do Itálie v roce 1551. Vratislav z Pernštejna vzhledem ke svým zkušenostem z cestování jižní Evropou celou výpravu řídil. Orcinovy verše vydal o deset let později (1561) tiskem Jan Hodějovský ve sborníku Secunda Ferrago elegiarum, et idylliarum aliquot Studiosis Poeticae Bohemis scriptorum diuersis temporibus. Ve svém latinském textu Vít Orcinus vyzdvihuje zásluhy samotného Vratislava, ale připomíná krátce i slávu jeho předků. Rozmach majetku a moci Pernštejnů, vrcholící v 16. století, zdůrazňuje autor srovnáním s tradovaným faktem, že rod vzešel z prostých poměrů.
Podobně se o původu svých mecenášů zmiňuje český lékař a básník Vavřinec Špán ve své brožurce Panegiricus genethliacus in honorem Vratislai a Pernstain et ipsius coniugis ac sobolis praeclarissimae, vydané v roce 1564 v olomoucké tiskárně Jana Gunthera při příležitosti uzdravení Marie Manrique de Lara, manželky Vratislava z Pemštejna. Autor své dílo pojal jako oslavnou báseň na Vratislava z Pernštejna (s vylíčením jeho diplomatické kariéry) a jeho manželku Marii. Do básně zakomponoval také pasáže pojednávající o předcích obou manželů a přehled potomstva Vratislava a Marie k datu vydání skladby.
Základní schéma pernštejnské pověsti se ani v následujících desetiletích nezměnilo, ale z obecného povědomí již vymizely ony detaily uváděné v roce 1539. Lidovým podáním se pověst zjednodušila, odkonkretizovala a přiblížila obecným vzorům, jak byly známy ze starověkých pověstí i třeba z domácí české rozprávky o udatném Bivojovi. Ten se ostatně také dostal do heraldické pověsti jako bájný zakladatel několika spřízněných českých rodů, užívajících na svém štítě erb s kančí hlavou.
)
Tiskem zveřejnil celý příběh o pernštejnském uhlíři až historik polského původu Bartoloměj Paprocký z Hlohol. Do své rozsáhlé moravské vlastivědy, vydané v Olomouci roku 1593 pod názvem Zrcadlo slavného Markrabství moravského, zařadil samostatnou kapitolu "O rodu a erbě pánuov z Peršteyna". O skutečných českých a moravských Pernštejnech toho však mnoho nevěděl. Vzhledem ke svému původu znal mnoho polských šlechtických rodů, užívajících stejný nebo podobný erb jako Pernštejnové, a pokusil se dodat lesku tehdy již pohasínající slávě moravského rodu vyprávěním o zásluhách dosažených údajnými příslušníky jeho polských "odnoží". Znal také polskou heraldickou pověst vážící se k heraldické figuře "Wieniawa", která je s pernštejnským erbem v podstatě totožná. V polském prostředí byla ona pověst rozšířena nejpozději již v 15. století a hlásila se k moravskému původu nositelů tohoto erbu. Historické prameny odchod některých příslušníků pernštejnského rodu ze středověké Moravy do Polska nepotvrzují, ale v úrovni rodových pověstí máme tuto tradici doloženu. Do své vlastivědy zařadil Paprocký příběh v té podobě, jak jej znal z Polska, i jméno bájného prapředka ponechal v jemu známější polské verzi. Podle Paprockého se onen příběh udál v blíže neurčené době kdysi dávno za starých moravských králů. Uhlíř se jmenoval Věňava. Divoký zubr mu chodil do chaloupky na chleba, a tak si ho uhlíř vyčíhal. Když bylo zvíře v chaloupce, přemohl ho a protáhl nozdrami houžev. Tak zvíře svou silou zkrotil. Dovedl je před krále do Brna a tam před panovníkovými zraky zvířeti uťal jednou ranou sekery hlavu. Za to dostal svobodu, pozemky a zubří hlavu s houžví v nozdrách do erbu.
Oč jednodušší to měl "moravský" rodový hrdina, který vedl ochočené dobytče jen od Ujčova na Zubštejn, zatímco Paprockého Věňavaje jej musel vláčet od své chaloupky poblíž dnešního Pernštejna až na brněnský Špilberk! Díky velké popularitě Paprockého Zrcadla se však dočkala širokého rozšíření právě jeho verze, která na Moravě zcela zdomácněla a stala se součástí bohaté pokladnice lidové kultury. V českých verzích pernštejnské heraldické pověsti nesl bájný prapředek rodu jméno Vojtěch, jak je uvedeno na reliéfech z let 1511 a 1519, umístěných v Pardubicích. Drobné kamenické detaily podněcovaly lidovou fantazii: malý ptáček, kterého tvůrce reliéfu ztvárnil na větvi stromu, měl ve vypjatém okamžiku uprostřed zápasu uhlíře se zubrem zaštěbetat "lejčí, lejčí". Tak prý Vojtěchovi poradil, jaký materiál (lýko) použít k duchapřítomnému upletení houžve, která divoké zvíře pomohla zkrotit.
V případě Pernštejnů se ovšem dochovaly i další pověsti, nejen ona heraldická, přenášející posluchače do časů "počátků rodu". Většinou jde o naprosté literární fikce z mladší doby, hlavně ze 17. století. V ojedinělých případech však můžeme sledovat, jak se reálný děj postupně ztrácel ve zkresleném přenosu informací, až z něj nakonec zbylo jen tušení, že něco podobného se kdysi stalo. Konkrétní obrysy příběhu, jména osob i přesná doba děje upadly v zapomnění nahrazeny smyšlenými, ale odlesk dávných dějů přetrval staletí. Příkladem budiž pověst o válce Pernštejnů s templářským řádem. Zachovala se nám v psané podobě z první třetiny 18. století. Podle pověsti působil kdysi na počátku 13. století jako purkrabí hradu Veveří pan Vratislav (čili Vracek) z Pernštejna. Vlastnil také město Strážek, které v roce 1231 směnil s králem Václavem za Veveří. Později upadl v královu nemilost a byl vězněn. Uprchl ale do Francie a vstoupil do řádu templářů. Tomu daroval všechen svůj majetek na Moravě. Po smrti krále Václava se na Moravu vrátil a působil zde jako první řádový komtur na Veveří. V té době vlastnil Vratislavův starší bratr Burian z Pernštejna hrad Pernštejn a chtěl po Vratislavově smrti získat i Veveří. O něj pak s templářským řádem vedl v roce 1252 válku. Po mnoha krvavých bojích musel řádu hrad Veveří přenechat.
Pěkný příběh, viďte. Ale že by snad spolu ve 13. století bratři z Pernštejna válčili a zatahovali do svých sporů purkrabího na Veveří? Kdo by tomu věřil. Anebo že by na tom přeci jenom něco bylo? To raději musíme opustit svět starých pověstí a poslechnout si, co nám o počátcích pernštejnského rodu vypovídají skutečné historické prameny…
S laskavým svolením autora vybráno z knihy P. Vorla Páni z Pernštejna - Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy, kterou vydalo nakladatelství Rybka Publishers v Praze roku 1999; kapitola I., str. 7-14.
|
|
