(11 hodnocení)V témže roce 1575, kdy probíhala jednání o české konfesi, byl v Praze korunován na českého krále císařův syn Rudolf II. Habsburský. S ním je spojen největší rozkvět pražské metropole od dob Karla IV. Rudolf, osobně blízký svému strýci arciknížeti Ferdinandovi, s nímž naopak Maxmilián II. neměl nejsrdečnější vztah, se zřejmě již od svého příchodu do Čech rozhodl přenést rezidenci do Prahy. Učinil tak přesto, že v roce 1577 zažil právě v Praze několik velmi dramatických chvil. Velkolepý a dlouhý pohřební průvod císaře Maxmiliána, převezeného z Vídně do Prahy k věčnému spočinutí pod Kolínovým náhrobkem v chrámu sv. Víta, se nečekanou shodou okolností dostal v těsných uličkách Starého Města do extrémně chaotické situace, když byl náhlý shluk diváckých davů považován za přepad, podobný výbuchu vášní za pařížské Bartolomějské noci. Aristokratičtí smuteční hosté se v hrůze rozprchli i s říšskými klenoty do okolních domů a uliček a vyděšený čtyřiadvacetiletý Rudolf zůstal snad po celé hodiny osamocen na Malém rynečku, obklopen jen svojí tělesnou stráží. Rudolfův vztah k Praze však tento příběh neovlivnil. Císaři vyhovovala atmosféra rušného velkoměsta snoubící se s intimitou hradní rezidence obklopené zahradami. Rudolf dokázal zhodnotit i zázemí města s královskými oborami při letohrádku Hvězda a v Bubenči, oblíbil si i zámek v Brandýse nad Labem a jeho parkové okolí.
Přípravy na příchod dvora
Ještě roku 1577 započaly přípravné a stavební práce nutné pro přenesení dvora z Vídně do Prahy. Nešlo jen o zprovoznění a renovaci obytných a úředních prostor Hradu poměrně nedávno opuštěného Ferdinandem Tyrolským. Rudolfův dvůr byl nesrovnatelně větší než místodržitelský a do Prahy se nadto stěhovaly i říšské úřady: dvorská komora a říšská kancelář. Praha se musela připravit i na to, že diplomatická poselstva, která dosud městem spíše jen projížděla cestou za císařem, pobývajícím tam či onde hlouběji v německých oblastech říše (tak v létě roku 1576 uvítala Praha poselstvo ruského cara Ivana IV. Hrozného), budou v městě v blízkosti dvora nyní dlouhodobě hostovat.
Ihned roku 1577 začala nová fáze výstavby hradního areálu: renesanční stáje, budované podle Avostalisova projektu mezi druhým a třetím hradním nádvořím, se staly podnoží pro později dobudované dvojpatrové střední křídlo Hradu. Orazzio Fontana tu v letech 1600 – 1602 vytvořil příhodné prostředí pro rozsáhlou Rudolfovu „kunstkomoru“. Pro rozvoj výstavby císařských objektů směrem ke Starému královskému paláci bylo na Hradě nutno vykoupit a zbourat řadu soukromých domů. Panovník a jeho dvůr totiž zdaleka nebyl jedinečným obyvatelem hradního návrší. Koncept nové výstavby ovšem vnímal rezidenci v širším záběru: Ulrico Avostalis roku 1578 renesančně přestavěl i starší lovecký zámeček v bubenečské Královské oboře. Poměrně intenzivní stavební činnost se na Hradě nezastavila prakticky až do Rudolfovy smrti.
Ze zajímavých úprav, které nebývají v souvislosti s rudolfínskými úpravami Hradu vždy vzpomínány, je třeba připomenout i opravu a přestavbu kdysi Parléřovy kaple Všech svatých, roku 1541 těžce poškozené požárem. Na popud Rudolfovy sestry Alžběty, ovdovělé královny francouzské, která na Pražském hradě žila v letech 1579 – 1580 jako Rudolfův host, realizoval úpravy Ulrico Avostalis, posléze bylo obnoveno i spojení kaple s Vladislavským sálem.
Stavělo a upravovalo se pilně i kolem v pražských městech. Stálé rezidence si tu zřizovala řada diplomatů (mezi nejvýznamnější patřili papežský nuncius a benátský vyslanec – díky jejich obsažným diplomatickým relacím víme o životě dvora i pražských měst rudolfínského období leccos zajímavého), dvorských úředníků, aristokratů z dvorské společnosti i řada vznešených příživníků doufajících v zásah dvorské štěstěny. Ti všichni museli někde bydlet, ti všichni počítali s tím, že v Praze naleznou potřebné zázemí a služby.
Praha musela organizačně reagovat na rychlý růst počtu obyvatel a návštěvníků. 28. července 1578 byl pro pražská města vydán drahotní řád. Jím byla zřízena soustavná kontrola cen potravin i řemeslnických výrobků. Řád sice poněkud poškozoval drobné cechovní výrobce, ale vzhledem k tomu, jak rychle stoupaly v Praze ceny v průběhu šedesátých a zejména sedmdesátých let, byla cenová regulace pro udržení snesitelné životní úrovně spotřebitelů nezbytně nutná. Ceny potravin i jiného zboží ovšem v Praze nadále stoupaly až do devadesátých let, kdy se na čas relativně ustálily. Již roku 1604 však musel cenovou regulaci upravit nový drahotní řád, jehož ceny pak vydržely až do výbuchu třicetileté války.
Ceny základní potraviny – piva (od Rudolfova mandátu z roku 1579 se až na císařsky privilegované šenkýře vyhlášeného rakovnického piva směla v Praze čepovat jen piva pražská) byly v metropoli relativně stabilnější než rychle rostoucí ceny vína a hovězího masa. Nad výrobou piva v pražských městech bděly osmipanské úřady. Vznikly z cechů sladovníků a nákladníků piva vaření, byly převzaty do rámce komunální správy a hlídaly kvalitu i rozsah výroby probíhající v jednotlivých právovárečných domech.
Městská hygiena a bezpečnost
Inovacemi prošly v této době i četné stavební a hygienické předpisy vydávané městskými radami a zejména jejich šestipanskými úřady, odpovědnými za stavební a hygienický dozor ve městě. V době, kdy se absolutizující stát začal významněji pokoušet o další podřízení měst, byla kontrola této důležité veřejnosprávní oblasti svěřena i královským hejtmanům. V instrukci z roku 1617 byli pověřeni dohlížením na čistotu a dláždění ulic „pro zachování dobrého a zdravého povětří“. Povětří kazili měšťané i obyvatelé šlechtických rezidencí, kteří do svodů dešťové vody, vedoucích z jejich domů na ulice, lili také splašky, špinavou vodu, ba i fekálie.
Města stále znovu posílala pohodné, aby ověřovali, zda je v každém domě žumpa a zda ji obyvatelé nechávají vyvážet. V městských knihách se do omrzení opakují zápisy o tom, že některý obyvatel města bezohledně vylil nočník nebo kuchyňské splašky z okna a trefil někoho ze sousedů. Hlavní hygienický problém představovalo však důkladné a systematické vyvážení hnoje, fekálií, bláta, odpadu i zvířecích mršin z města. Pohodní je měli vozit zakopávat za město. Běžný odpad byl vyvážen na břehy Vltavy, kde si ho měla vzít velká voda.
Problém spočíval v tom, že si pohodní i jiná čeleď usnadňovali práci tím, že na břeh a nebo přímo do vody vyváželi veškerý „neřád“, bez ohledu na jeho hygienickou kvalitu, takže pak vltavské lázně a jejich (začasté urození) zákazníci trpěli nesnesitelným puchem. (Uvědomíme-li si, že tutéž vodu rozváděl městský vodovod do kašen, ozřejmí se nám teprve hlubší hygienický význam pití dobře vařeného piva). „Pobřežní“, jacísi „pořádkoví policisté“ pro udržování pořádku v této periferní oblasti města, nadto šesti pánům opakovaně hlásili, že vývozci neřádu maskují své konání tím, že se snaží umístit svůj náklad na břeh sousedního města – staroměstští na novoměstský břeh a naopak.
Městské úsilí o hygienický dozor nás vede ještě k jedné, o hodně drastičtější problematice: podle městské instrukce z roku 1588 patřilo k povinnostem „lidí hrobničných“ odnášet a pohřbívat mrtvoly, které najdou na ulicích, březích, hnojích a haldách. Žebráci a tuláci té nejnižší kategorie totiž doživotně obývali pouliční hnojiště jako alespoň mírný zdroj tepla a někteří měšťané se nestyděli vynést tam z domu nemocné nebo i stářím umírající lidi z čeledi, zejména nepatřila-li kmenově k domácnosti. O tom, že haldy smetí či vltavské břehy byly často ideálním místem k odklizení obětí velkoměstských vražd, pak není třeba pochybovat. Život v raně novověkém velkoměstě měl prostě své drsné až kruté stránky. Profesor pražské univerzity Marek Bydžovský z Florentina například zaznamenal ve svém letopise událost z doby hladomoru, kdy smečka psů napadla žebračku, nocující ve smetišti u Nové brány, rozsápala ji a ohlodala. Na křik ubožačky nikdo nereagoval.
Nedejme se však vyděsit záznamy v některých řadách městských knih (ani relacemi cestovatelů typu Fynese Morisona), podle nichž tehdejší metropole království byla městem, v jehož smradlavých ulicích se hlubokým bahnem brodí zloději a rváči do hampejzů za nevěstkami a opileckou zábavou. Archivní prameny vždy obsahují především zprávy o tom, kdy něco nefungovalo nebo vybočovalo z předepsaného řádu a navíc stejné problémy měla všechna evropská velkoměsta oné doby. Přece je však zřejmé, že pražská města prošla od poloviny 16. století vlnou inovací a organizačně modernizačních aktivit. Někdy je měšťané a ostatní obyvatelé města přijali s porozuměním, jindy se někteří z nich stavěli k vylepšením spíše s odporem. Hygienická, bezpečnostní i zásobovací opatření byla však při rychlém růstu aglomerace nezbytná: raně novověká velkoměsta navštěvovaly hladové roky a zejména epidemie nakažlivých nemocí takřka v pravidelných intervalech (například morové „rány“ v letech 1568, 1582, 1585, 1598 a 1599). Měla-li Praha dostát nárokům kladeným na rezidenční města, musela se přinejmenším snažit o zajištění potravní stability, o pravidelné čištění města a intenzivně dbát o požární i všeobecnou bezpečnost ve dne i v noci (sem patřily i drsné policejní kontroly, zjišťující, nenechal-li některý měšťan v dílně či kuchyni hořet přes noc oheň). Nebyly to plané starosti: již krátce po slavném pohřbu císaře Maxmiliána došlo například k velkému požáru staroměstské vodárenské věže, mlýnů, lázní a solnice u Kamenného (Karlova) mostu.
Přesídlení dvora
Praha se na příchod dvora připravovala i jinak – na vyšší kulturní úrovni. Již roku 1580 se na Malé Straně usídlil dvorní malíř Bartolomeus Spranger, jeden z velkých manýristických umělců rudolfínského okruhu a zároveň Rudolfův klíčový organizátor dvorských ateliérů a dílen. Spolu se starým Tadeášem Hájkem z Hájku, kdysi absolventem a profesorem pražské univerzity, evropsky uznávaným lékařem, přírodovědcem a astronomem, dříve náležejícím ke kruhu humanistů při dvoře arciknížete Ferdinanda Tyrolského, spoluurčoval Spranger až do doby okolo roku 1600 podobu dvorského umělecko-vědeckého centra a patřil k Rudolfovým důvěrníkům. Proto také přišel s předstihem do Prahy připravit potřebné zázemí pro přesun císařských ateliérů a sbírek z Vídně.
Dvůr se do Prahy oficiálně přestěhoval ke svatohavelskému termínu (16. října) roku 1583. Šlo o záměrně okázalý politický akt a císař si proto také vyžádal finanční podporu českého zemského sněmu. Ten k tomuto účelu schválil speciální berni, jednu z mála daní, kterou stavové rádi podpořili. Požadavek, aby panovník sídlil v hlavním městě nejvýznamnější ze zemí koruny české, respektive celého habsburského soustátí, ozýval se totiž od chvíle, kdy Ferdinand I. roku 1526 podepsal volební kapitulaci. Rezidenční nárok byl záležitostí prestiže země a její stavovské obce, byla to ovšem i otázka dalekosáhle praktická. Král byl v Praze stavům dosažitelnější než kdekoliv za hranicemi, byl více svázán s aktuálními problémy zemské politiky, správa i soudnictví v zemi fungovaly za jeho přítomnosti pružněji, a v krizových situacích se král dokonce mohl stát i svého druhu „rukojmím“ nespokojených stavů. To ale dobře věděl již Ferdinand I. a pod různými, začasté velmi rozumnými záminkami dával přednost pouze přechodným pobytům v Praze. Porážka stavů a likvidace moci měst roku 1547, jakož i cílevědomé vytvoření dvorského okruhu české šlechty Ferdinandem Tyrolským, však situaci do základů změnilo.
Jestliže Maxmilián do města, spojeného pro něj mimo jiné s osobností nemilovaného bratra, arciknížete Ferdinanda, a s nároky české stavovské obce, nespěchal, Rudolf naopak nepřilnul k Vídni, trvale ohrožované tureckými ofenzivami na nedalekém uherském bojišti. Stěhoval se na bezpečný severozápad, do města, které mu svojí organizační i geografickou členitostí umožňovalo být v něm přítomen a zároveň vzdálen, umožňovalo mu odstup i nadhled, dávalo předpoklady pro velkorysé rozvinutí mnohočetných kulturních aktivit, které byly duši mladého císaře a krále tak blízké. Problémy se stavovskou obcí si odchovanec španělského dvora na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ještě asi příliš nepřipouštěl. Ostatně: byl dosud stavy srdečně vítán.
Usídlení císařského dvora v Praze významně urychlilo všestranný rozvoj města. Do Prahy se totiž přelila vlna osob, jejichž profesionální dráha či osobní ambice byly těsně či volněji spojeny s organismem panovnického dvora. Dvůr byl nadto přímo a zejména nepřímo gigantický spotřebitel, zákazník pražských řemeslníků, příměstských zemědělců a obchodníků. V popředí stály samozřejmě potraviny a pochutiny, luxusní zboží i umělecká díla, ale též služby nejrůznějšího druhu. Peníze se tak z dvora a dvorského okruhu přelévaly do váčků obchodníků a řemeslníků usedlých nebo hostujících v pražských městech. Podstatná část jich přímo nebo druhotně končila v kapsách pražských měšťanů.
Dvůr, dvořané a město
Jestliže Praha poloviny 16. století byla souborem měšťanských měst, v době rudolfínského rozkvětu se stala aglomerací rezidencí. Platí to samozřejmě primárně o vlastním Hradu a jeho zázemí, respektive o obou městech levobřežní Prahy – o Malé Straně a vzkvétajících Hradčanech, kde v nových palácích, v nájemných domech, bytech i pouhých podnájmech hustě sídlila dvorská společnost. Při významných příležitostech měšťané v zájmu dalších výdělků dokonce hostům dočasně uvolňovali i vlastní příbytky a sami se stěhovali do levnějších obydlí nebo dokonce na čas mimo město. Císařská rezidence, respektive rychle rostoucí organismus vlastního císařského dvora (Hofstaat) prostě expandoval z úzkého rámce hradní pevnosti budované pro relativně malou středověkou panovnickou družinu a funkčně ovládl celé přilehlé okolí.
Stejně jako do měst pražské aglomerace expandoval dvůr, přesouvala se mimo teritorium vlastního Hradu i část dvorní a na dvůr volně vázané umělecké kolonie. Nešlo jen o samo bydlení umělců a uměleckých řemeslníků. S tím, jak rostl rozsah dvorských dílen, posouvaly se do soukromých měšťanských domů i privátní ateliéry tvůrců dvorského okruhu (císař si ovšem na díla svých umělců vyhrazoval předkupní právo) a ve městech přirozeně v plném rozsahu pracovali ti umělci a umělečtí řemeslníci, kteří stáli s dvorem jen v komerčně smluvních nebo volně formálních vztazích. Tito lidé, a to i císaři nejbližší umělci, příležitostně pracovali též pro měšťanské objednatele, pro různé pražské korporace a pro šlechtice v Praze usedlé. Rudolfínské dvorské umění tak ovlivňovalo pražskou kulturu nejen nepřímo, formou zřídka viděného příkladu císařových sbírek nebo reprezentačních místností vyzdobených „moderními“ uměleckými díly, nýbrž i přímo v prosté konkurenci umělců a jejich děl v rámci zakázek uvnitř města.
O situaci na pravém vltavském břehu máme méně informací. I přesto se ukazuje, že přinejmenším Staré Město také žilo v rytmu pražského rezidenčního „souostroví“, a že ani Nové Město zdaleka neleželo stranou. Část dvorské společnosti totiž nalezla bydliště nebo i pevnější osobní vazby právě na staroměstské straně Karlova mostu. Na Starém i Novém Městě si řada šlechticů zakoupila druhý, záložní dům nebo dokonce zbudovala významnou rezidenci. Na pravém břehu Vltavy leželo obchodní těžiště velkoměsta (mimo jiné rozhodující trh potravinami), tady byla tradičně soustředěna některá řemesla. Zde leželo i školské centrum Prahy, které k sobě opět vázalo průvodní výrobní i obchodní aktivity.
Vybráno z knihy Praha od Václava Ledvinky a Jiřího Peška, kterou v roce 2000 vydalo Nakladatelství Lidové noviny v edici Dějiny českých měst; str. 312 – 316, 320 – 321.
|
|
