(56 hodnocení))
Princip rodové kontinuity majetku a moci patřil k základním stavebním kamenům vrcholného evropského středověku i následujících staletí. Míra urozenosti a stáří šlechtického rodu hrály v tomto systému významnou úlohu. Podle tehdejšího nazírání představovaly kvalitu určenou vyšší mocí. Ani hmotné bohatství, ani mimořádné schopnosti, ani panovníkova přízeň nemohly jedince z nižší vrstvy ihned povznést mezi plnoprávnou rodovou elitu. "Urozeným" se člověk mohl pouze narodit. Trvalo vždy několik generací, než potomci zakladatelů "nových" rodů prokázali v tvrdé konkurenci schopnost udržet své místo ve společenské hierarchii a jejich původ byl uznán za dostatečně dobrý. Staré rody v neúprosném koloběhu času vymíraly po meči nebo se ztrácely v bezvýchodné chudobě. Jejich místo zaujímali ti vitálnější a úspěšnější, byť jejich rodokmen nesahal do hlubin staletí. Trvalá příslušnost jedné rodiny k nejvyšší společenské elitě byla proto chápána nejen jako známka boží přízně, ale i jako závazek k dalšímu šíření slávy a cti, zděděné po předcích.
Symbolem šlechtického rodu byl v té době erb. Původně šlo o znamení na štítě a přilbici středověkého rytíře, sloužící k identifikaci jednotlivých osob v bitevní vřavě. Prvotní vojenská funkce znamení na štítě byla záhy rozšířena a erb se stal trvale užívaným rodovým symbolem, který se dědil v přímé biologické posloupnosti potomků mužského pohlaví. Odtud i název "erb", přejatý z jazykově německého prostředí.
Teprve udělením erbu začínala existence středověkého šlechtického rodu. U většiny starých českých a moravských rodů neznáme přesné okolnosti jejich "vzniku", tedy důvod, proč a za jaké zásluhy byl onen první prapředek panovníkem obdařen erbem. Víme však, co si čeští a moravští páni sami o svém původu mysleli nebo alespoň co by podle jejich představ odpovídalo společenské konvenci. Rodové heraldické pověsti české a moravské šlechty, mimořádně oblíbené v době renesance, nás často zavádějí až do dějin starověku či na vladařské dvory vzdálených koutů Evropy Tam všude hledala domácí šlechta své bájné předky. Zapomenutá realita bývala asi prozaičtější, a tak lze zbytky původní informace spatřovat spíše v hrdinských příbězích o dobývání města Milána českým vojskem krále Vladislava roku 1158 než v bajkách o zatoulaném bojarském synku ze dvora ruských Rurikovců.
Pouze dva staré moravské panské rody s jakousi hrdou tvrdošíjností trvaly na svém neurozeném domácím původu: páni z Boskovic a páni z Pernštejna. Proč by ne - vždyť i bájný kníže Přemysl přece býval obyčejným oráčem, než zasedl na knížecí stolec. A byl-li oficiálním prapředkem královského přemyslovského rodu oráč, pak pochopitelně žádný z českých a moravských velmožů nemohl ještě ani počátkem 14. století tvrdit, že jeho původ je "lepší". V příbězích boskovického lazebníka Veleně i pernštejnského uhlíře jistě můžeme tušit cesty, jakými přemyslovská údělná knížata na Moravě získávala do svých družin oddané a věrné stoupence. Jen ta časová propast je příliš hluboká na to, abychom oněm rodovým pověstem přikládali větší vypovídací hodnotu, než jaká je jim žánrově vymezena.
Účelem rodové heraldické pověsti bylo připomenout současníkům udatenství dávného prapředka a vysvětlit, kde měl mocný rod svůj počátek. Tak i my začněme knihu o pánech z Pernštejna právě tím příběhem, který o sobě sami vyprávěli a na jehož obsah byli velmi pyšní. Tedy určitě alespoň někteří z nich, neboť nelitovali prostředků na výrobu působivých kamenných reliéfů, zobrazujících klíčový okamžik celé pověsti, v němž prapředek uhlíř zápasí se zubrem.
Nejstarší známé ztvárnění rodové pověsti pánů z Pernštejna si můžete prohlédnout na středověkém mramorovém reliéfu, zazděném druhotně (nejspíš až v roce 1668) v úrovni třetího patra hranolové věže hradu Pernštejna. Práce působí velmi archaickým dojmem, ale není datována. Doba jejího vzniku není zatím jednoznačně prokázána, v hypotézách je kladena do doby mezi počátkem 14. století a druhou polovinou 15. století.
Všechny ostatní známé reliéfy dal zhotovit Vilém z Pernštejna. Některé z nich jsou přímo datované: nad vstupní bránou hradu Helfštejna (1480), nad hlavní bránou zámku Pardubice (1511), nad bočním severním portálem kostela sv. Bartoloměje v Pardubicích (1519) a na nároží domu čp. 77 na náměstí v Pardubicích (1511). Poškozené a nedatované reliéfy nalézáme ještě nad vstupní branou hradu Kunětická hora a na nároží domu č. 117 v Litomyšli. Svým charakterem napovídají, že vznikly také v době Viléma z Pernštejna, ale na svá dnešní místa byly přivezeny odjinud a osazeny až mnohem později. Kunětickohorský reliéf byl nalezen ve stavební suti jednoho z domů na pardubickém náměstí a na Kunětickou horu převezen až v meziválečném období. Tehdejší vlastník hradu (Muzejní spolek v Pardubicích) jej dal osadit do prázdné niky, která ve zdi zůstala po reliéfech s jednoduššími heraldickými motivy pernštejnského erbu a znaku kladského hrabství, které odtud zmizely koncem 19. století. Původ litomyšlského reliéfu neznáme, ale pochází z téže dílny jako pardubické reliéfy z let 1511 a 1519. V té době však Litomyšl Pernštejnům ještě nepatřila. Reliéf byl do Litomyšle dopraven až v šedesátých letech 16. století a umístěn na chodbě schodiště domu, patřícího jednomu z vrchnostenských úředníků (čp. 105). Na dnešní exponované místo byl kámen vsazen až roku 1975.
Zmíněné reliéfy zobrazují v drobných modifikacích tutéž scénu, komentovanou ve dvou případech jen stručným nápisem "Vojtěch z Pernštejna vede zubra". Proč a kam pan Vojtěch zvíře vleče, to se dozvídáme až z textové podoby pověsti, známé zatím v nejstarší verzi z roku 1539 a zachycené v mladším opise z 18. století.
Podle této verze se praotec rodu jmenoval Vaněk, příjmím Vaňha, a pocházel z uhlířské osady Ujčov, ležící nedaleko dnešního hradu Pernštejna. Jeho příběh se měl udát již v roce 564 našeho letopočtu. Tehdejší bájný vládce země, markrabě moravský Jošt Vilibald Brandenburg, dlel právě na hradě Zubštejně. Po lesích v okolí hradu se potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho jich zabil. Markrabě vyhlásil, že bohatě odmění toho, kdo kraj zubra zbaví. I uhlíř Vaněk zvíře mnohokrát v lese potkal, a kdyby před ním nevylezl na strom, jistě by jej také zahubilo. Jednoho dne, když Vaněk před zubrem zase utíkal, ukryl se ve své lesní boudě. Zubr na něj začal tak dorážet, že uhlíř již nevěděl kudy kam. Vzal tedy kus chleba, napíchl na prut a podal zvířeti. Tak mu podával postupně všechen chleba, co měl, a zubr se uklidnil. Nejen to, Vaněk mu pak vždy, když jej potkal, dával chleba, a tak si zvíře ochočil, že zubr bez něho nechtěl být a všechno si nechal líbit. Když Vaněk viděl, že zvíře je ochočené, provlékl mu nozdrami houžev, upletenou z mladého proutí. Zubra přivedl na hrad Zubštejn k markraběti. Ten uhlíře pochválil a za to, že zvíře nezabil, ale přivedl je živé, Vaňka bohatě odměnil pozemky, hrady a vesnicemi. Získal veškeré území, které dokázal za jeden den od slunka východu do slunka západu obejít. Na jednom vrchu, jemuž říkali Bezvín, začal si pak někdejší uhlíř roku 574 stavět hrad, kterému bylo z markraběcí vůle dáno jméno Pernštejn. A na paměť své chytrosti, s jejíž pomocí ovládl divoké zvíře, měl uhlíř i jeho potomci právo užívat jako rodový erb zubří hlavu s houžví v nozdrách. Právě ona houžev byla chápána jeho velmi podstatná součást znaku, neboť symbolizovala chytrost a rozvahu, která přemáhá hrubou sílu, v tomto případě symbolizovanou zubrem.
)
Ve zmíněné podobě dali v roce 1539 zapsat text pověsti, vážící se k erbu jejich pána Jana z Pernštejna, vrchnostenští úředníci Jan Kytlice z Rudolce, Petr Sadovský ze Sloupna a jeho příbuzný Jiří Sadovský, působící tehdy jako hejtman panství Pernštejn. Zaznamenali nám tak dosud nejstarší známou textovou podobu pověsti, jak se tehdy vyprávěla u panského dvora. Velmi zajímavá je zde snaha o reálné ukotvení počátku rodu v čase a posunutí jeho vzniku o tisíc let zpět, až do 6. století. S podobným přístupem se setkáváme prakticky v téže době v Čechách ve známé Kronice české Václava Hájka z Libočan, vydané tiskem roku 1541. Hájkovy příběhy o počátcích českých rodů "znají" obvykle také přesný rok a místo děje a stejně jako pověst pernštejnská odrážejí bytostnou touhu renesančního vzdělance zaplnit prázdnotu nevědění.
V pernštejnském případě jsou zajímavé právě ony reálie: Proč měl být prapředek rodu právě z Ujčova? Byla snad tato malebná vesnice, sevřená mezi strmými svahy hlubokého údolí řeky Svratky, po čtyři staletí tradována jako místo prapůvodu vrchnostenské rodiny? A nebo právě v lesích okolo Ujčova nalézali v uhlířském řemesle poddaní svou obživu v dobách, kdy děj rodové pověsti získával ony konkrétní obrysy?
V bájném příběhu však nalézáme i odlesky reálných dějů: Tradovaná přízeň "moravského markraběte Jošta Vilibalda Brandenburga", sídlícího v onom bájném roce 564 na hradě Zubštejně, evokuje reálnou osobu Jošta Lucemburského, markraběte moravského a braniborského, mezi jehož příznivce patřili Pernštejnové na přelomu 14. a 15. století. A místo samotného děje, hrad Zubštejn? I když v době zapsání pověsti (1539) stál již opuštěn na strmém vrchu nad vsí Kobylnice, přeci býval starším a snad i významnějším panským sídlem než Pernštejn. Také býval markraběcím lénem, o které Pernštejnové vedli ve třicátých letech 15. století vleklé spory. A pokud si pozorně přečtete slova, kterými se ještě v roce 1539 tradoval rozsah markraběcího daru, pak v nich naleznete přesný popis právního aktu, jakým bylo ve středověku vymezení pozemkového újezdu: "...Vyjdouce markrabě na příhrádek a vidouce takové zvíře, podivil se tomu škaredému a nepřístupnému zvířeti i promluvil markrabě k tomu uhlíři a řekl: ,Že jsi ty uhlíři toho zvířete nezabil, nýbrž jsi je nám svou statečností a zmužilostí a dobrým vtipem z dopuštění božího živé na hrad náš Zubrštejn přivedl, tobě tu milost činiti a ty co sobě okolo toho vrchu Bezvína slove nad městečkem Nedvědicí po levé straně ležící a pod ním potok teče, jakž slunce vyjde až zase do západu slunce okolo vrchu na všecky čtyry strany objíti budeš moci, všecko tobě dáti a velikým pánem tebe činiti a v tom dostatečně a přísně poroučeti ráčíme, abys na tom vrchu Bezvínu hrad jménem Pernštejn stavěti dal, a odtud i potomci tvoji aby se psali z Pernštejna.' A tak ten jistý Vaněk Vaňha, uhlíř, na třetí den přede dnem k tomu vrchu Bezvínu jest šel a u toho vrchu očekával, skoro-li slunce vyjde. A jakž nejdříve vyšlo, hned šel na všecky čtyry strany až do západu slunce a nemalou krajinu okolo toho vrchu jest obešel. A tak se jemu objíti dostalo 18 zámků a 24 tvrzí, nebo jest toho času samých rychtářův k Pernštejnu bylo 7 kop. A potomně markrabovi Joštovi Vilibaldovi, co jest obešel, oznámil a markrabě Jošt Vilibald, vážíce sobě slov svých ne málo, nýbrž mnoho, aby nazpátek nešly, nežli k svému vyplnění aby přišly, obdarování a veliká na to svobodství jemu, totiž tomu uhlíři, na všecko dáti ráčil...".
O zachování a rozšiřování rodové pověsti se starala i další pokolení rodu. Například Vratislav z Pernštejna, nejvyšší komorník Království českého (†1582), si dal vymalovat scénu s uhlířem a divokým zubrem na velkou mísu slavnostního stolního servisu.
V době Vratislava z Pernštejna se zmínka o existenci rodové pověsti objevila i v tištěných pracích. Český humanista Vít Orcinus složil několik příležitostných latinských básní, oslavujících účastníky výpravy českých šlechticů do Itálie v roce 1551. Vratislav z Pernštejna vzhledem ke svým zkušenostem z cestování jižní Evropou celou výpravu řídil. Orcinovy verše vydal o deset let později (1561) tiskem Jan Hodějovský ve sborníku Secunda Ferrago elegiarum, et idylliarum aliquot Studiosis Poeticae Bohemis scriptorum diuersis temporibus. Ve svém latinském textu Vít Orcinus vyzdvihuje zásluhy samotného Vratislava, ale připomíná krátce i slávu jeho předků. Rozmach majetku a moci Pernštejnů, vrcholící v 16. století, zdůrazňuje autor srovnáním s tradovaným faktem, že rod vzešel z prostých poměrů.
Podobně se o původu svých mecenášů zmiňuje český lékař a básník Vavřinec Špán ve své brožurce Panegiricus genethliacus in honorem Vratislai a Pernstain et ipsius coniugis ac sobolis praeclarissimae, vydané v roce 1564 v olomoucké tiskárně Jana Gunthera při příležitosti uzdravení Marie Manrique de Lara, manželky Vratislava z Pemštejna. Autor své dílo pojal jako oslavnou báseň na Vratislava z Pernštejna (s vylíčením jeho diplomatické kariéry) a jeho manželku Marii. Do básně zakomponoval také pasáže pojednávající o předcích obou manželů a přehled potomstva Vratislava a Marie k datu vydání skladby.
Základní schéma pernštejnské pověsti se ani v následujících desetiletích nezměnilo, ale z obecného povědomí již vymizely ony detaily uváděné v roce 1539. Lidovým podáním se pověst zjednodušila, odkonkretizovala a přiblížila obecným vzorům, jak byly známy ze starověkých pověstí i třeba z domácí české rozprávky o udatném Bivojovi. Ten se ostatně také dostal do heraldické pověsti jako bájný zakladatel několika spřízněných českých rodů, užívajících na svém štítě erb s kančí hlavou.
)
Tiskem zveřejnil celý příběh o pernštejnském uhlíři až historik polského původu Bartoloměj Paprocký z Hlohol. Do své rozsáhlé moravské vlastivědy, vydané v Olomouci roku 1593 pod názvem Zrcadlo slavného Markrabství moravského, zařadil samostatnou kapitolu "O rodu a erbě pánuov z Peršteyna". O skutečných českých a moravských Pernštejnech toho však mnoho nevěděl. Vzhledem ke svému původu znal mnoho polských šlechtických rodů, užívajících stejný nebo podobný erb jako Pernštejnové, a pokusil se dodat lesku tehdy již pohasínající slávě moravského rodu vyprávěním o zásluhách dosažených údajnými příslušníky jeho polských "odnoží". Znal také polskou heraldickou pověst vážící se k heraldické figuře "Wieniawa", která je s pernštejnským erbem v podstatě totožná. V polském prostředí byla ona pověst rozšířena nejpozději již v 15. století a hlásila se k moravskému původu nositelů tohoto erbu. Historické prameny odchod některých příslušníků pernštejnského rodu ze středověké Moravy do Polska nepotvrzují, ale v úrovni rodových pověstí máme tuto tradici doloženu. Do své vlastivědy zařadil Paprocký příběh v té podobě, jak jej znal z Polska, i jméno bájného prapředka ponechal v jemu známější polské verzi. Podle Paprockého se onen příběh udál v blíže neurčené době kdysi dávno za starých moravských králů. Uhlíř se jmenoval Věňava. Divoký zubr mu chodil do chaloupky na chleba, a tak si ho uhlíř vyčíhal. Když bylo zvíře v chaloupce, přemohl ho a protáhl nozdrami houžev. Tak zvíře svou silou zkrotil. Dovedl je před krále do Brna a tam před panovníkovými zraky zvířeti uťal jednou ranou sekery hlavu. Za to dostal svobodu, pozemky a zubří hlavu s houžví v nozdrách do erbu.
Oč jednodušší to měl "moravský" rodový hrdina, který vedl ochočené dobytče jen od Ujčova na Zubštejn, zatímco Paprockého Věňavaje jej musel vláčet od své chaloupky poblíž dnešního Pernštejna až na brněnský Špilberk! Díky velké popularitě Paprockého Zrcadla se však dočkala širokého rozšíření právě jeho verze, která na Moravě zcela zdomácněla a stala se součástí bohaté pokladnice lidové kultury. V českých verzích pernštejnské heraldické pověsti nesl bájný prapředek rodu jméno Vojtěch, jak je uvedeno na reliéfech z let 1511 a 1519, umístěných v Pardubicích. Drobné kamenické detaily podněcovaly lidovou fantazii: malý ptáček, kterého tvůrce reliéfu ztvárnil na větvi stromu, měl ve vypjatém okamžiku uprostřed zápasu uhlíře se zubrem zaštěbetat "lejčí, lejčí". Tak prý Vojtěchovi poradil, jaký materiál (lýko) použít k duchapřítomnému upletení houžve, která divoké zvíře pomohla zkrotit.
V případě Pernštejnů se ovšem dochovaly i další pověsti, nejen ona heraldická, přenášející posluchače do časů "počátků rodu". Většinou jde o naprosté literární fikce z mladší doby, hlavně ze 17. století. V ojedinělých případech však můžeme sledovat, jak se reálný děj postupně ztrácel ve zkresleném přenosu informací, až z něj nakonec zbylo jen tušení, že něco podobného se kdysi stalo. Konkrétní obrysy příběhu, jména osob i přesná doba děje upadly v zapomnění nahrazeny smyšlenými, ale odlesk dávných dějů přetrval staletí. Příkladem budiž pověst o válce Pernštejnů s templářským řádem. Zachovala se nám v psané podobě z první třetiny 18. století. Podle pověsti působil kdysi na počátku 13. století jako purkrabí hradu Veveří pan Vratislav (čili Vracek) z Pernštejna. Vlastnil také město Strážek, které v roce 1231 směnil s králem Václavem za Veveří. Později upadl v královu nemilost a byl vězněn. Uprchl ale do Francie a vstoupil do řádu templářů. Tomu daroval všechen svůj majetek na Moravě. Po smrti krále Václava se na Moravu vrátil a působil zde jako první řádový komtur na Veveří. V té době vlastnil Vratislavův starší bratr Burian z Pernštejna hrad Pernštejn a chtěl po Vratislavově smrti získat i Veveří. O něj pak s templářským řádem vedl v roce 1252 válku. Po mnoha krvavých bojích musel řádu hrad Veveří přenechat.
Pěkný příběh, viďte. Ale že by snad spolu ve 13. století bratři z Pernštejna válčili a zatahovali do svých sporů purkrabího na Veveří? Kdo by tomu věřil. Anebo že by na tom přeci jenom něco bylo? To raději musíme opustit svět starých pověstí a poslechnout si, co nám o počátcích pernštejnského rodu vypovídají skutečné historické prameny…
S laskavým svolením autora vybráno z knihy P. Vorla Páni z Pernštejna - Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy, kterou vydalo nakladatelství Rybka Publishers v Praze roku 1999; kapitola I., str. 7-14.
|
|
