I přes rozmanitost hudebních nástrojů, které se dochovaly nebo byly identifikovány na nástěnných malbách či reliéfech, nevíme o staroegyptské hudbě mnoho. Bohužel, Egypťané nedospěli ke znalosti písemného záznamu hudby, a jestli ano, nebyly o tom nalezeny žádné důkazy. Asi již nikdy nepoznáme melodiku jejich skladeb. Znalci se domnívají, že se podobala jak hudbě orientální, tak africké. Mísily se v ní motivy příbuzné dnešní arabské hudbě s prvky černošskými.
)
Ze strunných nástrojů ovládali již od Staré říše (asi 2700-2190 př. Kr.) harfu, jejíž tvar byl téměř totožný se sumerským typem. Vědci se nemohou dohodnout, jestli vznikla na Nilu, nebo mezi Eufratem a Tigridem. Harfa měla jedenáct až třináct strun a pro své velké rozměry musela stát opřená o zem. Na tento nástroj hráli většinou muži, ale ženy - hudebnice nebyly výjimkou. Dokladem toho může být polychromovaný reliéf, představující harfenistku, jež hraje svému muži Mererukovi, který byl majitelem hrobky, v níž se toto dílo ze 6. dynastie Staré říše nalezlo. Od Nové říše (asi 1550-1069 př. Kr.) byl egyptský hudební rejstřík obohacen o melodie tří nových předoasijských forem. Především to byla menší svislá lomená harfa, vyznačující se jednoduchou obsluhou kvůli své lehké váze. Dokazuje to malba z hrobky vezíra Rechmira z 18. dynastie, na níž křehká dívka ovládá právě takovouto harfu při pohřební hostině. Muzeum v Louvru uchovává mezi jinými poklady také jeden exemplář s jedenadvaceti strunami. Další byla elegantní loutna s dlouhým krčkem a oválným tělem, které bylo uzavřeno zčásti kůží a zčásti listem tenkého dřeva, v němž se nalézal otvor pro šíření zvuku. V neposlední řadě šlo o používání lyry ladného tvaru. Malba z Džeserkaesnebova hrobu ukazuje, že měla sedm strun. Tento nástroj býval doménou ženského pohlaví.
)
K nejstarším dechovým nástrojům patřila flétna, zhotovovaná většinou z rákosu, dřeva a později i z kovu. Na reliéfech ze Staré říše bývá znázorněna až jeden metr dlouhá flétna, kterou musel hudebník držet šikmo. Vedle tohoto druhu existovala i forma krátká, držená vodorovně. Podle četných vyobrazení používali flétnu výhradně mužští hudebníci. Za doby Nové říše byly flétny pozvolna vytlačovány jinými dechovými nástroji, ale přesto se dochovaly až do dnešních dnů pod arabskými názvy náj a uffáta. Stejně jako flétnu znali staří Egypťané již od raných dob spirální píšťalu. Její původní využití bylo velice praktické, uplatňovala se při dálkovém dorozumívání, např. během lovu. V současném Egyptě se hraje na klarinet s názvem zummára, jehož první doklady nalézáme v období 4. dynastie. Tento nástroj často doprovázel flétnovou produkci. Pravděpodobně se již od stejného období používala i trubka, i když její první náčrtky pocházejí až z počátků Nové říše. Trubka se stala důležitou součástí armádní výstroje, za válečných tažení sloužila k signalizaci. Z Přední Asie se do Egypta rozšířil dlouhý hoboj, jehož zvuk vznikal v dvojitém náustku vibrací dvou rákosů. V Ptolemaiovském období přibyla Panova píšťala a další nástroje řeckého importu. Řek Ktesilos, jenž pocházel z egyptské Alexandrie, vynalezl ve 3. století před Kristem vodní varhany, vytvořené kombinací Panovy píšťaly s klávesnicí.
K udávání rytmu sloužily nástroje různých druhů a tvarů. Nejprostší byly kamenné či slonovinové klapačky, vyřezané do tvarů obloukovitě zakřivených paží. Často bývaly opatřeny nápisy čistě náboženského rázu. Typický egyptský nástroj představuje řehtačka sistrum, která byla založena na principu volně pohyblivých kovových lístků navlečených na několika vodorovných drátech. Toto chrastítko, sestávající z kruhového kovového či fajánsového rámu, bylo posvátným nástrojem bohyně Hathory. Držadlo většinou zdobila plastická hlava této bohyně krásy, lásky a hudby. V Pozdní době ( asi 664-332 př. Kr.) pronikly do Egypta cimbály, dva vyhloubené disky o průměru asi 15 cm. Jako doplňkové nástroje se používaly zvonky všech velikostí. Nejstarší nástroj opatřený blánou pochází ze Střední říše ( asi 2106-1786 př. Kr.) - v hrobce v Bení Hasanu se nalezl asi jeden metr vysoký buben válcovitého tvaru. Tlouklo se na něj prsty nebo celými dlaněmi, nikdy ne paličkami. Oblíbeny byly i tamburíny, vyráběné z plechu v podobě obdélníka s mírně prohnutými okraji.
)
Samostatná instrumentální hudba ve starém Egyptě zřejmě neexistovala, ale nedá se to dost dobře prokázat. Zpěváci se zpravidla nechávali doprovázet, ve Staré říši to bylo jedním a vzácně i několika nástroji současně. V Nové říši s nimi spolupracoval již větší orchestr, ale také se mohli doprovázet sami. Slavné je znázornění dvou slepých harfeníků v hrobce Ramesse III. Zdá se, že zpívající harfeníci byli oblíbenými muzikanty, protože tyto motivy se opakují i v jiných, hlavně nekrálovských hrobkách. Důležitou součástí hudební produkce byla cheironomie. Tanečník, zpěvák nebo dirigent pěveckého sboru či orchestru řídil a usměrňoval melodii, rytmus a hlasitost podle navyklých posunků a znamení.
Na stěnách hrobek pozorujeme mnoho tanečních výjevů, které doprovázely slavnosti, hostiny, náboženské rituály a pohřební obřady. Tanec byl také součástí každodenní zábavy. Začalli někdo tančit, spontánně se k němu přidávali i ostatní.
Kromě tance širokých vrstev obyvatelstva existoval i tanec náročnější - gymnastický, v němž byly zahrnuty obtížnější, skoro akrobatické prvky, jež vyžadovaly velkou tělesnou zdatnost, pružnost a dlouhodobý trénink. Usuzuje se, že některé z tanečnic mohly být profesionálkami. Známe je z písemných pramenů, kde byly označovány pod jménem chebejet. Šlo především o ženy a dívky z královských harémů.
)
Ke speciálním druhům tanců patřily tance náboženské, pohřební, groteskní, dramatické nebo válečné. Muži i ženy tančili odděleně, přičemž ženy bývaly zobrazovány častěji než muži. Párový tanec, kdy muž objímá ženu, nebyl v Egyptě znám. Pod tímto pojmem se pouze chápal kolový tanec skupiny dívek, držících se za ruce. Na výjevech bývá smazána hranice mezi gymnastickým a akrobatickým výkonem. Mezi tyto namáhavé figury patřil živý kolotoč, přemety, zdvihy a vypnutí do mostu. Nejkrásnějším příkladem posledně jmenovaného je malba elegantní dívky na ostrace, dnes uložené v Egyptském muzeu v Turíně.
V Egyptě se tančilo již od předdynastických dob, dokladem toho jsou hliněné sošky žen s rukama zdviženýma nad hlavou a malby na nádobách s obdobným tématem. Ve Staré říši se rozšířily různé skoky, podupávání a množství sportovních prvků. V Nové říši se předpisy uvolnily, přibylo nových rafinovaných figur, spojených s větší živostí a grácií pohybů. Do popředí zájmu se také dostaly tance okolních národů - Libyjců, Syřanů a černochů. V Pozdní době převládaly tance náboženských obřadů.
Oděv tanečnic tvořila krátká, vpředu otevřená sukénka nebo sukně s třásněmi. Jindy měly na sobě dlouhou splývavou tuniku, zavěšenou na ramenou širšími pásky. Dosahovala téměř až ke kotníkům, ale umožňovala volný pohyb paží. Od Nové říše byly tyto tuniky šité z průsvitné látky. V hrobce Cheruefa z 18. dynastie byl objeven reliéf, znázorňující tančící dívky v krátkých zástěrkách, jež byly drženy úzkými pásky, zkříženými na prsou. V Nové říši s oblibou tančila děvčata i nahá, zdobená řemínkem z korálků či perel kolem boků.
)
Tanečnice měly vlasy spleteny do mohutného copu spadajícího až na záda, kde jej zatěžoval disk nebo koule. Tento účes se poprvé objevil v 5. dynastii. Ve Střední říši nosily krátké nakadeřené paruky a v Nové říši delší vlnité vlásenky. Ty bývaly doplněny čelenkou s květinovými lístky po stranách a vpředu s květem lotosu. Někdy tančily i s vlastními rozpuštěnými kadeřemi. Jejich krásu podtrhovaly náhrdelníky, náramky a od Nové říše masivní kulaté náušnice, z nichž některé byly klipsového typu.
Příležitostí pro tanec a hudbu bylo ve starověkém Egyptě dost a dost. Volné chvíle čekaly Egypťany po západu slunce, kdy se po nilské přírodě rozprostřel příjemný chládek. Po pracovním dnu přicházelo bujaré veselí, které trvalo dlouho do noci. Tento rytmus práce a zábavy přežil na březích Nilu dodnes. Ještě více zábavy si lid užil ve dnech volna nebo svátků, protože každý desátý den se nepracovalo. Egyptský kalendář hýřil nesčetnými svátky a ceremoniemi. Oslavoval se Nový rok, ukončení žní s několika dny volna atd. Nejdůležitější byly svátky na počest bohů nebo svátky vyhlašované panovníkem a vztahující se k jeho majestátu. Důvodem k soukromým oslavám byly rodinné události jako narození, svatba, ale i pohřeb.
Hudba a tanec patřily k viditelným projevům radosti v této úžasné zemi na Nilu.
Použitá literatura)
Vedle šabatu, který patří mezi hlavní židovské svátky, zná židovský kalendář na dvacet jiných svátků a památných dní. Význam a smysl některých z nich se během staletí pozměňoval. Některé svaté dny, jako je na příklad Nový rok, Den smíření či Pesach, však kázal světit už Pentateuch. Tyto svátky nazýváme svátky vysokými a poutními. Jiné svátky vznikaly teprve v průběhu židovských dějin, aby připomněly šťastné i tragické události židovského národa. Takovými svátky jsou na příklad Chanuka, Purim, dny připomínající zničení Chrámu nebo již zcela nedávné události židovských dějin, jako je holocaust či vytvoření Izraele.
Hebrejský rok začíná Deseti dny pokání, z nichž první je svátek Roš ha-šana (Nový rok), který se slaví 1. a 2. tišri. Po tyto dva dny se zvažují všechny činy minulého roku a věřící zpytuje své svědomí. Zároveň se připomíná také uzavření smlouvy s Hospodinem na hoře Sinaj. Přitom se tradičně troubí na šofar, tedy beraní roh. Člověk je v tento den také Hospodinem souzen. Po dnech pokání přichází Jom kipur (Den smíření), den celodenního postu, při kterém je zakázáno pracovat. V tento den, který je považován za jediný den svatější než šabat, se člověk smiřuje se všemi lidmi, aby se tak smířil se samotným Bohem.
)
Poutní svátky bývaly spojeny s poutí do Jeruzaléma a přinášením obětí do Chrámu. Byly spjaty se třemi významnými fázemi zemědělského roku a připomínaly také tři hlavní události exodu. První ze svátků, Pesach, se slavil osm dní v měsíci nisanu. Byl to počátek nového zemědělského roku, ale hlavně připomínal odchod Izraelců z Egypta. V tento svátek nesměli Židé jíst nic kvašeného a vše kvašené muselo být z domu předem odstraněno. Druhým svátkem byl Šavu´ot (Letnice), slavený v měsíci sivanu. Byla to slavnost žní, ale především svátek připomínající darování Tóry. Chag ha-Sukot (svátek stanů), se slavil po osm dní v měsíci tišri. Jelikož to byl konec zemědělského cyklu, děkovalo se za dary přírody a hojnost, která se Židům dostala. Svátek také připomíná čtyřicetileté putování pouští po odchodu z Egypta, kde Izraelité pobývali v přístřešku zvaném suka. Osmý den Sukot splývá se svátkem Simchat Tóra (Radost z Tóry), kdy je završeno celoroční čtení Pentateuchu.
)
Dvěma nejveselejšími židovskými svátky jsou Chanuka (svátek zasvěcení či světel) a Purim. Chanuka je osmidenní svátek měsíce kislev a tevet a připomíná osvobození Jeruzaléma roku 164 př.n.l. Během tohoto svátku se rozsvěcují svíce na zvláštním svícnu - prvního dne jedna a postupně další, až do osmi svící osmého dne. Purim, slavený v měsíci adar, je pak vzpomínkou na záchranu židovské komunity ve starověké Persii. V tento den se kromě pojídání rozmanitých jídel především popíjí víno.
Naopak dny truchlení, to je pět postních dnů, které připomínají tragické události židovských dějin, jako bylo zničení Chrámu (Prvního roku 586 př.n.l., Druhého 70 n.l.) a pád Jeruzaléma. Jedním z těchto půstu je půst 9.avu, Tiša be-av.
Zbývají ještě moderní svátky, zavedené v tomto století. Jom ha-šo´a, připomínající holocaust, se v Izraeli slaví 27. nisanu a v diaspoře 19. dubna na výročí začátku povstání ve varšavském ghettu. Jom ha-zikaron, slavený v měsíci Ijar, je dnem vzpomínek na všechny Izraelce padlé ve válkách. Den poté je další svátek, Jom ha-acma´ut (Den nezávislosti), oslavující vytvoření Izraele. Na konci měsíce Ijar je pak Den Jeruzaléma, který připomíná znovusjednocení města Jeruzaléma pod izraelskou vládou.
)
Nejvýznamnějším židovským svátkem je po Jom kipur šabat. Samotný význam hebrejského slova šabat souvisí se slovem savat, tedy "přestat pracovat" nebo také "odpočívat". V knize Genesis se praví: "Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré stvořitelské dílo." Tak tedy Židé, v souladu s Božím přikázáním, aby byl tento sedmý svatý den svěcen, ustanou na šabat ve své práci a věnují se modlitbám, studiu Tóry, své rodině a svým přátelům. Zachovávání šabatu je také nejvyšší micva, tedy náboženské přikázání.
Oslava začíná v pátek západem slunce a končí v sobotu po východu hvězd. Sobota je v židovském kalendáři posledním dnem týdne, protože Židé v souladu s biblickým příběhem považují neděli za den první, za počátek Stvoření.
Nejpřísnějším zákazem souvisejícím s upuštěním od práce je zákaz zapalování ohně, což pro dnešního ortodoxního Žida znamená, že si nesmí ani zapálit cigaretu, zapnout elektrický spotřebič či jezdit autem. Podle halachy je na šabat zakázáno celkem 39 činností, kdy je kromě běžné, placené práce zakázána jakákoli tvořivá činnost, psaní, šití, hra na hudební nástroj, cestování a pochopitelně vaření a pečení. Jídlo je tedy připravováno dopředu.
&cil=8/images/max85.jpg', '85','530','300'))
Mohlo by se zdát, že je šabat pouze dnem plným zákazů a omezení, ale není to tak. Tento svátek má naopak svou zvláštní atmosféru, kterou jsem sama mohla poznat, když jsem byla pozvána na jeden šábesový večer. Po bohoslužbě ve Staronové synagoze, kterou smějí ženy sledovat pochopitelně pouze z balkónku, se všichni odebrali na šabatovou večeři. Před ní si nejprve každý musel omýt ruce vodou, která se napouštěla do zvláštní nádoby se dvěma uchy - střídavě si tedy člověk umyl levou i pravou ruku.Vedle talíře byla položená chala, což je zvláštní bílé pečivo ve tvaru vánočky. Kousek z ní se ulomil a namočil do soli, prý aby se ani při slavnosti nezapomnělo na útrapy židovských předků. Potom následovala košer večeře (ryba, krocan), při které a po které se živě vyprávělo. Po večeři se zpívaly krásné židovské písně. Celý večer byl pro mě neopakovatelným zážitkem. Jeho atmosféra se však dá jen těžko popsat - rabín žehnající nad svíčkami, zvláštní tón hebrejských modliteb a písní - to vše na vás působí velmi mysticky, tajemně. V té chvíli byste mohli být v patnáctém, stejně jako ve dvacátém století.
Teď se ale podívejme, jak by měla správně vypadat celá šabatová slavnost.
&cil=8/images/max86.jpg', '86','530','369'))
Zvláště zbožní Židé očistí nejprve své tělo a především ducha v rituální lázni, mikvi. Samotný šabat začíná v páteční podvečer zažehnutím dvou šabatových světel, což je čestná povinnost ženy. Nad světly se pronášejí požehnání a motlitby za blaho rodiny. Potom následuje bohoslužba v synagoze, při níž se čtou především žalmy. Jejich součástí je i píseň "Pojď, příteli, nevěstě vstříc", ve které vystupuje společenství Izraele jako ženich a Královna Šabat jako nevěsta. Na závěr bohoslužby se koná obřad kiduš (posvěcení), při kterém kantor žehná nad pohárem vína. Po návratu ze synagogy žehná otec dítěti a znovu posvěcuje víno a také dvě chaly. První sousto se vždy posolí. K slavnostní večeři je zpravidla ryba. Po večeři se zpívají zvláštní písně, zvané zemirot.
Ranní bohoslužba má pak slavnostní ráz a je o něco delší než ve všední den. Vrcholem bohoslužby je čtení sidry, což je část Tóry, která je právě určena k předčítání. Po ranní modlitbě se opět žehná nad vínem. Při druhé šabatové hostině, sobotním obědu, se žehná chléb a zpívají se písně. Třetí šabatovou hostinu, která se však koná v synagoze mezi odpolední a večerní modlitbou, provází navíc ještě kázání.
S východem prvních tří hvězd přichází čas večerní šabatové modlitby a obřad zvaný havdala (oddělení) ukončí šabat. Při havdale se zapálí svíce, která je spletená ze čtyř pramenů vosku a má čtyři knoty. Je to první svíce, která se smí po sobotě zapálit. Poté se pronese krátká modlitba nad pohárem vína a žehná se nad vonným kořením, které má svou vůní člověka utěšit nad ztrátou šabatové duše. Třetí požehnání se pronáší nad plamenem svíce. S pohárem vína a hořící svící poděkuje muž Hospodinovi za oddělení světla od tmy a všedních dnů od dne svátečního. Zbytkem vína potom zhasí svíci a oslava šabatu končí.
Vyprávěním o židovských svátcích bych ukončila celé své vyprávění o židovských tradicích a zvycích.
Použitá literatura"Mumifikace je přeměna organismu do fosilního stavu rychlou dehydrací bez procesu zkamenění."
"Mumie je mrtvé tělo chráněné přirozeným nebo umělým konzervováním."
)
To říká o mumifikaci a mumiích slovník cizích slov. Takový způsob uchování mrtvých těl se používá po celá tisíciletí až dodnes, byť samozřejmě v nejrůznějších podobách. Velká řada civilizací uplatňovala tento zvyk, ale egyptské mumie jsou asi nejznámější. Jsou pro nás velmi cenné, protože poskytují informace o chorobách a zdravotním stavu starých Egypťanů. Podle královských mumií se dá určit stáří a doba úmrtí panovníků, čímž můžeme upřesnit egyptskou chronologii.
)
Přitom nesmíme chápat mumifikaci jako samostatnou otázku. Naopak - mumifikace byla součástí velice složitých pohřebních obřadů, které měly zajistit mrtvému nové vzkříšení.
Samotný proces konzervování těla probíhal v mumifikační dílně zvané "vabet" (nebo také "božská síň Anupova" - Anubis = ochránce mrtvých), která stála na úpatí pouště západního břehu Nilu.
)
Mumifikační dílny byly trvalé konstrukce ze sušených cihel nebo kamene, obklopené vysokou zdí. O vnitřní podobě "vabetu" víme velmi málo. Podle vyobrazení, která se nám zachovala, měl hlavní vchod a menší zadní východ. Místností ve tvaru písmene "L" se vstupovalo do menšího pokoje a z něho do "středního dvora", velké pravoúhlé pracovní prostory.
Mumifikační stůl je nám znám z Ipiho hrobu v Dajr al - Bahrí (12. dynastie -1991-1783 př. n. l.). Byl dřevěný, na jeho povrchu se nacházely zbytky pryskyřice a natronu. Ze zvláštní budovy v Memfidě, kde se prováděla mumifikace posvátných býků, známe alabastrové stoly. Byly po stranách překrásně zdobené reliéfy v podobě stojících lvů a měly nakloněnou horní desku, která byla zakončena otvorem na odtok tekutin.
Nástrojů používali balzamovači relativně málo. Patřil sem spirálovitě měděný háček, kterým se prolomila čichová kost při odstraňování mozku, velký pazourkový či obsidiánový nůž k otevření břicha v levém podžebří, běžný kovový nůž k vyřezávání vnitřností a kleště pro vsunování vycpávek do podkoží krátkými řezy v kůži.
Technická stránka mumifikace byla výsledkem dlouhodobého vývoje již z archaické doby (okolo 3000 př. n. l.), kdy se začali postupně pochovávat králové a šlechta v honosných hrobkách. Těla v nich podléhala hnilobnému procesu, tomu se snažili zabránit nejprve vysušením těla na slunci a jeho těsným ovinutím obinadly. Později bylo využito zkušeností z nasolování ryb, což vedlo k rozrušení pokožky, proto ji nahrazovali štukovým povlakem, takže mumie z této doby připomínají polychromní sochy.
Od 4. dynastie (2500 př. n. l.) počali odstraňovat vnitřní orgány a těla vysušovali ideálním prostředkem, který se v Egyptě vyskytoval v hojné míře - natronem (= hydroxid sodný).
)
Od Střední říše (2040 - 1785 př. n. l.) znali mumifikátoři techniku odstranění mozku z lebeční dutiny; v některých pramenech se uvádí, že tuto operaci používali až v Nové říši, ale to je chybný výklad. Ve 3. přechodném období (1070 - 712 př. n. l.) upravovali i zevní podobu zemřelého vycpávkami podkoží, vkládáním umělých očí apod. V Pozdní době (712 - 332 př. n. l.) počíná mumifikace upadat a nejnižšího stupně dosáhla v Řecko-římské době (332 př. n. l. - 395 n. l.).
Jediným pramenem o postupu při mumifikaci jsou svědectví řeckých autorů: Hérodota a Diodóra. Moderní studium mumií prověřilo jejich údaje, některé poupravilo, u jiných změnilo sled úkonů. My se nyní budeme zabývat postupem celé mumifikace v době, kdy byla technicky na vrcholu, ve 3. přechodné době.
Tělo bylo balzamovači nejprve pečlivě umyto a zbaveno ochlupení. Poté prolomili háčkem zavedeným do nosu čichovou kost a tudy, podle Hérodota, mozek zčásti vyjímali, zčásti jej rozpouštěli pomocí "nějakých roztoků". Dnes ovšem víme (např. díky moderním výzkumům mumií počítačovou tomografií), že řada mumií má nosní přepážky a čichovou kost neporušené. Co se týče "roztoků" k rozpuštění mozku, o nich nám není nic známo. Víme jen, že mozek sám, zvláště za vyšší teploty (ta ve vabetu panovala) rychle zkapalňuje. Pak stačilo otočit tělo hlavou dolů a obsah mozkové dutiny prolomeným otvorem vytekl.
Potom bylo otevřeno řezem v levém podžebří břicho mrtvého a tímto malým, jen několik centimetrů dlouhým otvorem mumifikátor vsunul ruku s kovovým nožem do břišní dutiny a po odstranění bránice i do dutiny hrudní. O nějaké anatomické preparaci orgánů nemůže být ani řeč, protože jednotlivé orgány byly odřezávány jen pomocí hmatu. Na místě v těle zůstaly obvykle ledviny a také srdce, které sloužilo jako údajné sídlo duše a myšlení, takže nesmělo být odstraněno.
)
Natron byl využíván k umytí vyňatých vnitřností, které se poté vysušily a uložily, zpravidla zalité do pryskyřice, buď do dřevěných skříněk s přihrádkami, nebo do miniaturních dřevěných rakviček, nejčastěji však do kamenných nádob, zvaných (podle přístavního města Kanopu v Deltě) kanopy. Byly čtyři podle čtyř synů boha Hora a měly víka s jejich podobou. Kanopa s lidskou hlavou boha Imseta sloužila k uložení jater, kanopa se šakalí hlavou boha Duamutefa byla určena pro žaludek, kanopa s paviání hlavou boha Hopeje přechovávala plíce a do kanopy se sokolí hlavou boha Kebehsenufa patřila střeva.
Je známo, že ve 3. přechodném období zabalovali vnitřnosti do čtyř podlouhlých balíčků, které vkládali nazpět do břišní dutiny, v Pozdní době do prostoru mezi obě stehna.
Další úkon mumifikace, dle Hérodota, byl úkon čištění těla a jeho výplň aromatickými substancemi. Dnes víme, že ve skutečnosti po vynětí vnitřností následovalo vysoušení těla, a to tím způsobem, že se mrtvola obložila plátěnými balíčky naplněnými suchým natronem. Balíčky se umístily i do tělních dutin. Suchý natron potom dokáže absorbovat vlhkost tělesných tkání. Tato fáze trvala asi 30 dní a byla klíčovým momentem celého procesu, bez které by se dobré uchování těla nezdařilo.
 a hlava mumie faraona Tutanchamona (vpravo)&cil=10/images/max130.jpg', '130','404','590'))
Až po vysušení mumifikátoři zbavili tělo všech nečistot a zbytků vysušovacích látek, očistili jej palmovým vínem s přidaným kořením a aromatickými substancemi a nakouřili kadidlem. Povrch těla několikrát natřeli vonnými oleji, aby získal vláčnost. teplem zkapalněná pryskyřice byla nalita do mozkové dutiny, takže při poloze hlavy dolů obvykle ztuhla v zadní části lebeční dutiny. Pryskyřici mohly nahradit kusy látky či hlína. Hrudní a břišní dutinu vycpali zpravidla kusy plátna napuštěného pryskyřicí, cupaninou, pilinami, hlínou, lišejníkem nebo slámou. Obě dutiny mohly být někdy zčásti vyplněny pryskyřicí.
Zašívání mumifikačního otvoru je potvrzeno jen vzácně. Většinou jsou jeho okraje pouze přiblíženy, ale obvykle zejí.
Povrch těla a některé orgány Egypťané upravovali do podoby, jakou měly zaživa. Například do očnic vkládali umělé oči ze skelné masy, kamene, kosti, dřeva nebo jen ze štůčku plátna s detaily namalovanými černou barvou. Ve 3. přechodné době byly zaváděny pomocí krátkých kožních řezů pod kůži obličeje a krku vycpávky z podobných materiálů, které používali k výplním tělních dutin. Pokožka mohla být někdy natřena u mužů červenohnědou barvou a u žen světlým okrovým nátěrem. Oči žen mohly být zvýrazněny černým barvivem zvaným "chol". Nehty se snažili upevnit lněnými nitěmi.
Další fáze mumifikace trvala zhruba sedmnáct dní. Uvádělo ji natírání hlavy olejem, parfemování celého těla a masáž zad. Tělo poté zabalili do rubáše z lněné látky žluté či červené barvy. Prsty ovázali úzkými obinadly a na ně u krále navlékali zlatá pouzdra. Následovalo druhé natírání hlavy olejem a hned po něm po sedm dní ovazovali tělo obinadly. Po třetím natřením hlavy, která byla již zavinutá, začali ovíjet spirálně vedenými obinadly jednotlivé končetiny. Dolní končetiny vzájemně svázali uzly. Nakonec ovinuli širším obinadlem tělo, přičemž horní končetiny položili rukama do klína či podél těla, popřípadě je ohnuli a zkřížili na prsou. V otočkách obinadel někdy skryli ochranné amulety nebo skaraby (Tutanchamon měl při sobě 143 šperků). Na ovinutí jedné mumie bylo použito až 375 m2 plátna! Nakonec se králi dala na hlavu posmrtné maska.
Ještě je třeba podotknout, že každý úkon byl spjat s recitací příslušných textů, které měly velký význam.
I když se způsob mumifikace v jednotlivých dobách lišil, přesto si někteří lidé tento zákrok nemohli dovolit. Hérodotos uvádí tři "třídy", z nichž první, kompletní, byla vyhrazena nejbohatším. U druhé odpadlo vyjmutí mozku a otevření břišní dutiny, které nahradilo vstřikování cedrového oleje do řitního otvoru, ten rozpustil vnitřnosti. U třetí šlo ve skutečnosti jen o umytí těla a jeho vysušení natronem.
Použitá literatura má krátký chitón a chlamys, na nohou endormis. Žena za ním peplos a plášť, vlasy převázané stužkou&cil=10/images/max131.jpg', '131','459','400'))
Veškeré oblečení v Řecku bylo tvořeno jen různě velkými pravoúhlými kusy látky, jednoduše sešívanými nebo zcela beze švů. Tři základní druhy, chitón, peplos a plášť, byla lněná, vlněná a od helénistické doby i bavlněná či hedvábná roucha. V následujícím textu se dozvíte, v čem spočívala jejich variabilita. Kalhoty se v Řecku nenosily - byly považovány za oděv barbarů. Výjimku tvořili jen herci, ti je oblékali při některých divadelních představeních. Až do Periklovy doby se tkaniny i oděvy zhotovovaly doma. Běžně se touto činností zabývaly i vznešené ženy a bohyně. Později začaly vznikat specializované dílny. Mnohá místa proslula výrobou drahých, kvalitních tkanin či oděvů, např. Patras nebo Korint.
Univerzálním oděvem pro muže a ženy se stal již v homérské době chitón. Skládal se ze dvou stejně velkých pravoúhlých kusů látky, jež se spojovaly jehlicemi nebo sponami na ramenou, pažích a bocích, popřípadě se po stranách sešívaly, nesešité zůstávaly jen otvory pro hlavu a ruce. Šíře látky, potřebné na chitón, se pohybovala kolem čtyř metrů. V pase se obvykle chitón převazoval jedním nebo více pásky. Nosil se na doma, na spaní, při práci, v boji, na veřejnosti i na slavnostech. Podle funkce, pohlaví či movitosti majitele se lišil použitým materiálem, velikostí, tj. bohatostí nařasení, délkou, barvou, zdobením a samozřejmě nákladností. Používaly se jemně i hrubě tkané látky, slabé i silné, jednobarevné i vzorované, vyšívané i s třásněmi. Bohatým řasení vznikaly různé záhyby (např. u krku), větším podkasáním v pase vznikla objemná kapsa, používaná též jako jakási taška, dvojitým podkasáním vznikl další záhyb. U Řeků se setkáváme i s oblečením, které má rukávy, oděvy bez nich byly však běžnější. U ženských chitónů se využilo šíře látky přepadající přes paže. Ta se na vnější straně sepnula knoflíčky či spínátky. Mužský chitón byl příliš úzký, a proto musel mít rukávy všívané. U něžného pohlaví nosily všívané rukávy pouze otrokyně a barbarské ženy (Amazonky).
Na ženské chitóny se používaly jemné často až průsvitné tkaniny. U zámožnějších vrstev velmi bohatě řasené (např. nachové barvy). Tyto látky se stejně jako u peplů z podobných tkanin ručně plisovaly a drapovaly, aby záhyby zůstaly dlouho hluboké a hezky pravidelné. I když se v mnoha dílech soudobého písemnictví setkáváme s ženami svádějícími muže v takovýchto transparentních chitónech, počestná žena nosila tento oděv - třeba ve zkrácené délce - jen v soukromí. Do ulic směla vycházet s peplem či pláštěm oblečeným přes chitón. Pouze hétery se odvážily vyjít na veřejnost jen v samotném chitónu.
)
Mužský chitón byl o poznání užší, méně zdobený a z neprůsvitných materiálů. Jeho délka se měnila v závislosti na módě, především se však lišila z praktických a finančních důvodů u různých skupin obyvatelstva. Dlouhý chitón se hodil pro slavnostní příležitosti. Jinak ho nosili hlavně kněží a bývali v něm zobrazováni bozi. Vojáci, sportovci, venkované i otroci dávali přednost kratšímu provedení. Nejobvyklejší byla délka ke kolenům.
Nejjednodušším typem chitónu byla úzká, pouze na jednom rameni sepnutá exomis, která díky svým vlastnostem nepřekážela při práci a pohybu. Proto byla velmi oblíbena ve vojenské Spartě a u manuálně pracujícího lidu. Existovaly i místní varianty chitónu. Postupem času se stal pro každé místo či město charakteristický určitý druh (např. iónský chitón, tzv. milétské roucho - dlouhý, prodloužený do vlečky). Povídání o chitónu zakončíme výstižným citátem od Menandra: "Jak člověk žije poznáš podle chitónu."
Za ryze ženský řecký oděv pokládáme peplos. Zhotovoval se z jednoho nebo dvou pravoúhlých kusů látky a podobně jako chitón se spínal na bocích a ramenou, nebo se po stranách sešíval. Poté se jednou, dvakrát či dokonce třikrát spínal na vrchu. Od chitónu se zásadně lišil pouze tím, že se v horní části překládal na hrudi i zádech. Přeložení mohlo být kratší, delší, volně visící i převázané. Pravidelnosti záhybů se někdy dosahovalo zatížením okrajů přeložení malými olověnými nebo terakotovými závažími. Rozměry látky se určovaly podle výšky postavy s přidáním na přeložení, obvyklé byly cca 2 x 3 metry. Rukávy, stejně jako u chitónu, se vytvářely využitím šíře látky. Nejčastěji se na peplos používala silná vlněná látka, jež vytvářela hluboké záhyby. Urozené ženy však dávaly přednost jemnějším tkaninám, např. jemnému lněnému řízu, doplněnému zlatým pásečkem na bocích.
Stejně jako chitón má i peplos mnoho variant. Fainomeridés nosily spartské dívky - byl velmi krátký, neřasený, nepřepásaný, spojený na jednom rameni a ukazující kyčle, což je i překladem jeho názvu. Oděv z jemných plisovaných tkanin se nazýval stolides. V každém období řeckých dějin byly oblíbené jiné varianty peplu: od úzkého neřaseného s krátkým přeložením a přepásáním v pase, přes bohatě řasený nepřepásaný na bocích otevřený až po peplos s hlubokým přeložením pod pás a stužkami zkříženými přes prsa.
)
Třetím základním prvkem řeckého odívání byl plášť. Nosili ho ženy i muži. Tvořil ho jenom jeden pravoúhlý kus látky, jehož proměnlivost spočívala ve způsobu naaranžování na tělo, kvalitě a síle materiálu a rozměrech dané látky. I u plášťů nalézáme širokou škálu barev, vzorů a materiálů.Tuhé, těžké, purpurové, jemné plátěné, z kozí srsti i ovčí vlny. Pláště se nesešívaly, pouze se spojovaly sponou. Velikost látky se pohybovala od úzkých šál až po rozměrné plachty. Ti, co si již nemohli dovolit další kus oděvu, nosili plášť místo přes chitón rovnou na holé tělo, jiní takto dávali najevo svou skromnost. Pláště byly zapotřebí zejména v zimních měsících, také byly ovšem známkou váženosti a důstojnosti.
Nejběžnějším, ale také nejoblíbenějším byl himation, který nosívaly obě pohlaví. Jeho velikost 2 x 3 metry umožňovala bohaté nařasení a dokonalé zahalení. Obzvláště ženy se do něj schovávaly skoro celé. Zakrývaly si ruce a z cípu pláště si vytvářely kapuci. Muži i ženy kladli himation na tělo podle určitých pravidel, napříč kolem těla do podpaždí na straně jedné a přes rameno na straně druhé. Plášť podobný himationu, ale určený vyšší společnosti, byl fáros - jemný plátěný, stříbřitě bílý. Dalším poměrně hojně užívaným provedením pláště, zvláště pak v předklasickém období byla chlaina, jejíž délka sahala přibližně ke kolenům. Spínala se na jednom rameni na okrajích látky sponou a byla oblíbená zejména u jezdců, vojáků a lovců. Speciálním druhem chlainy byl chlamys, který se oproti ní nespojoval na okrajích látky, nýbrž na jejím středu. Zaoblené rohy, u tohoto pláštíku, zavedl jako novou módu Alexandr Makedonský. Ženské pláště, jako např. eukyklon nebo chlanis, se kladly po délce, přehazovaly se přes ramena nebo ruce, podobně jako šála.
)
Pokud bychom chtěli v souvislosti s řeckým odíváním hovořit o něčem, jako je spodní prádlo, tak to nebude o ničem jiném než jen o stužkách, páscích či štolách ovíjejících se kolem těla. Jimi bylo možno postavu alespoň trochu modelovat. Například na zploštění břicha používali ženy i muži stužku zvanou zóné. Jediným výhradně mužským prádlem byla diazóma, něco jako dnešní suspenzor. Ženský strifion, pružný pás látky nebo kůže, omotaný pod prsy, můžeme považovat za předchůdce dnešní podprsenky. Aby se prsa při chůzi nehýbala, omotávaly si ženy přes ně ještě stužky, desmata.
I když Řekové doma a zřídka i na ulici chodili bosí, měla obuv v řecké módě své místo. Spolu s jinými doplňky dotvářela celkový dojem z oblečení. Boty se vyráběly z kůže. Chudí si je zhotovovali doma sami a bohatí si je kupovali ve specializovaných dílnách. Kůže se barvila červeně, žlutě, černě a zdobila se ornamenty, kovovými a koženými ozdobami. Mužské a ženské se od sebe lišily, jako u předchozího oblečení, jemností materiálu a mírou ozdobnosti. Nejčastěji Řekové obouvali různé sandály, neboť v Řecku je subtropické podnebí. Řemínky se upevňovaly k podrážce mezi palec a ukazováček, nebo se splétaly do hustých sítí sahajících do různých výšek. Kotník a patu někdy zpevňovaly širší pruhy kůže. Různě vysoké byly i boty plné, ty mohly mít volnou nebo prodlouženou špičku. Na zimu se boty vykládaly plstí nebo kožešinou. Nejen v chladnějších dnech nosili hlavně vojáci a lovci vysoké uzavřené boty endormis, se šněrováním vepředu nebo jednoduchým převázáním nahoře u lýtka. Boty s vysokými podrážkami - kothurny - nosili hétery a divadelníci. Botám se dávaly názvy podle místa výroby (rodiakai - Rhodos), či jména toho, kdo zavedl jejich módu (alkibiady - Alkibiadés).
Ještě v rychlosti zmíníme další doplněk, a to pokrývky hlavy. Ženy klobouky příliš nenosily, hlavu zakrývaly již zmíněným cípem od pláště nebo si kryly obličej rouškou (krédemnon). Hlavu většinou zdobily zaplétáním stužek do vlasů nebo čelenkami často kónického zvýšeného tvaru. Zřídka nosily klobouk na temeni protažený do špičky či thessálský klobouk. Muži nosili thessálský klobouk jen účelově, jako ochranu před vlivem počasí. Byl kožený nebo slaměný, se širokým okrajem a páskou, kterou se uvazoval pod bradou. Nejprostší čapka pílos se vyráběla z různých materiálů a měla široké uplatnění v nejširších vrstvách.
A jak to starověkým Řekům slušelo? Jestli chcete, můžete to vyzkoušet sami. Budete potřebovat jen obyčejné prostěradlo a pár spínacích špendlíků, pokud jste četli pozorně, uvidíte, že výroba řeckého oděvu pro vás nebude nic těžkého.
Použitá literatura)
Mayové se jako celek dělili na mnoho kmenů a podkmenů a byli nejvýznamnějším staroamerickým národem. Osídlili Guatemalu, poloostrov Yucatán, část mexických států Tabascó a Chiapas, Belize, stejně jako části území Hondurasu a San Salvadoru. Jejich původ je dosud hádankou.
V mayském bájesloví se uvádí, že v dávných dobách slétli na zemi bohové, jejichž posláním bylo zničit jiného boha žijícího na nebi. Po úspěšném zničení tohoto boha nastala na zemi doba temna, kdy slunce nebylo vidět po mnoho let. Pak konečně nastal den, kdy slunce opět vyšlo a ptáci začali zpívat. A právě tehdy bohové stvořili nového člověka - se schopnostmi bohům podobnými. A pak ho začali učit.
)
Po odchodu některých z bohů domů na svou planetu, tu zbývající bohové založili "univerzity", kde vyučovali. (Mayové svým bohům-učitelům začali říkat Kačinové.) Docházeli sem kněží a vládcové, aby se zde učili matematiku, astronomii, a také fyziku a chemii. Tyto univerzity byly postaveny ve tvaru většinou tříposchoďové pyramidy, kde každý stupeň znamenal jeden obor vědění. Chemie a fyzika se vyučovala až na nejvyšším patře pyramidy, což bylo pro ostatní znamení, že žáci tohoto oboru jsou ti nejvzdělanější a nejchytřejší. Doklady o tomto systému školství jsou dochovány jak v hieroglyfech v pyramidách, tak i v indiánském bájesloví.
Škola je však jen jedna z funkcí pyramidy. Další byla nutnost chrámu - místa, kde se mohli modlit ke svým bohům. Většinou je jeden chrám věnován jen jednomu určitému bohu, jak bylo zjištěno při zkoumání vykopávek a po následném překladu kamenných nápisů z jednotlivých chrámů. Někdy také posloužila pyramida jako hrobka pro významnou osobu. Předpokládám, že existovala spousta dalších funkcí pyramid, ale nám zůstávají dodnes skryté v dávné minulosti. Snad se dozvíme více v brzké době, neboť na území Yucatánu byly v roce 2000 opět zahájeny rozsáhlé archeologické práce.
Mayská civilizace se rozvíjela v srdci tropického pralesa na jihu dnešního Mexika a v Guatemale. Vznikla ve 3. století n. l. a svého vrcholu dosáhla mezi 7. a 9. stoletím. Území Mayů bylo rozděleno do malých nezávislých městských celků, proto bývají Mayové také někdy označováni jako "Řekové Nového světa". Každý městský stát měl pod svojí kontrolou několik vesnic, jejichž obyvatelé se věnovali zemědělství, hlavní hospodářské činnosti. Město Tikal (v dnešní Guatemale) se svými 3 000 budovami a 20 - 40 000 obyvateli představovalo dokonalý vzor mayského městského státu. Bylo skutečným kulturním a náboženským střediskem, které udržovalo úzké obchodní a politické vztahy se svými sousedy.
Města Tikal, Palenque (v jižním Mexiku) a Copán (v Hondurasu), z nichž každé ovládalo ještě další menší střediska, mezi sebou často bojovala, především v 8. století. Žádnému z nich se však nepodařilo prosadit se na celém mayském území, aby tak dali vzniknout velkému státu, který mohl mít bezpochyby silné postavení mezi ostatními národy. Civilizace doby, která je označována jako "klasická", na počátku 10. století náhle zanikla. Teorií, jež se dotýkají otázky "proč", kterou si kladou mnozí vědci, je mnoho.
)
Mayové byli talentovanými astronomy, kteří s nábožnou horlivostí pozorovali Slunce, Měsíc a planety a dokázali velice přesně měřit jejich pohyb. Nesrovnalosti s dnešními novodobými výpočty za pomoci moderní techniky jsou - dá se říci - až směšně nepatrné. Nový výzkum naznačuje, že nebeské dění mohlo ovlivnit jejich kulturu a stát se bezprostřední příčinou jejího úpadku, což je jedna z mnoha vědeckých teorií o náhlém zániku tak vyspělé mezoamerické kultury.
Mezi další teorie patří ta, kterou zveřejnil tým výzkumníků vedený geologem z Floridské univerzity v květnu roku 2001. Jednalo se o poznatek, že Yucatánský poloostrov, sídlo dávné mayské civilizace, opakovaně postihla katastrofální sucha. Významné je, že tato sucha, z nichž jedno nakonec opravdu možná přispělo k definitivnímu zhroucení yucatánské civilizace, zapříčinila periodická změna slunečního cyklu, a že těmito změnami se Mayové hodně zabývali. Na druhou stranu je tu ale také možnost, že právě proto, že se báli možného zániku své civilizace vlivem sucha, se těmito jevy tak zabývali. Na území Yucatánu totiž prakticky neexistují povrchové vodní zdroje. Uměle vybudované podzemní zásobárny vody jsou ale jednou z nejpřesvědčivějších ukázek geniality této civilizace.
)
Mezi zajímavosti mezoamerických kultur patří mimo jiné míčové hry, které se provozovaly s velkým pevným gumovým míčem na speciálně upravených hřištích. Stály tam proti sobě dvě družstva hráčů vybavených širokým dřevěným pásem, chrániči kolen, rukou a v některých oblastech dokonce i helmou. Hra byla hluboce provázána s představami smrti a oběti. Je pravděpodobné, že v rámci obřadů bylo poražené družstvo rituálně obětováno.
Mayové se mohou pyšnit také další zajímavou prvotinou, která přetrvala až do naší doby a kdekdo si bez ní svůj každodenní život nedokáže ani představit. Před více než tisíci lety žvýkali Mayové ve Střední Americe šťávu z gumovníku. Tento zvyk přejali bílí kolonizátoři, kteří jej také rozšířili po celém světě a žvýkačka s obměnami a variacemi na jedno původní téma, tedy gumovníkovou šťávu, přetrvala.
)
Tento článek by zajisté nebyl úplný, kdybych se alespoň okrajově nezmínila o další pýše tohoto národa, tedy o písmu. Mayské texty představují jediný ucelený systém psaných znaků na území Nového světa, což znamená, že jen oni byli schopni zaznamenávat kompletní jazyk písemnou formou. Psaný jazyk zahrnoval i úplnou slabičnou abecedu, čili měl pro každou jednu slabiku její vlastní znak. Mayské písmo nebylo prozatím zcela rozluštěno. Mayská jazyková skupina je přirovnávána k románským jazykům Starého světa, kde se odchylky od původního jazyka - latiny - vytvářely přes dvě tisíciletí.
Co se týče mayského kalendáře, hovoří se o genialitě této civilizace, a určitě právem. Mayové používali současně dva kalendáře, z nichž jeden byl "tzolkin" neboli posvátný a měl 260 dnů. Druhý byl "haab" neboli mlhavý rok o 365 dnech, který se dělil na 18 měsíců po 20 dnech a na konci období byl jeden měsíc o pěti dnech. Tyto dva kalendáře byly mistrně skloubeny dohromady.
)
Kdo by také alespoň z encyklopedií neznal klasickou keramiku, která byla zdobena pestrobarevnými výjevy a měla doprovázet mrtvé na jejich cestě do podsvětí zvaného Xibalbá ("místo strachu").
Ze všech těchto projevů mayské kultury se nám nabízí závěr, který poukazuje na nesmírnou estetičnost tohoto národa, touhu po následování tradic předků i striktní dodržování rituálů.
)
Jako dobrý příklad nám může sloužit mayský ideál krásy, což bylo ploché čelo a výrazný orlí nos. Pro dosažení tohoto vzezření byly malým dětem hlavičky formovány destičkami, dokud se jim zcela nevyvinuly a neztvrdly lebeční kosti.
Mayská kultura i po zániku národa částečně přežila v dynastiích mexických usedlíků Yucatánského poloostrova. Nejprve to byli Toltékové, kteří se usídlili v Chichén Itzá, a pak Itzové, kteří založili město Maypán. Dnešní obyvatelé původních mayských území tak mají být právem na co hrdi.
Použitá literatura&cil=11/images/max224.jpg', '224','511','698'))
Většina lázeňských měst má - nejen v naší republice - specifickou podobu, která jim byla vtisknuta právě v 19. století. Na konci 18. a během 19. století u nás byla založena řada lázeňských měst a mnohá již existující lázeňská města se v 19. stol. rozsáhle rozšiřovala a rekonstruovala. Epocha velkorysého budování lázní pak vrcholila na přelomu 19. a 20. století. Proč tomu tak bylo? Kdo lázně vlastnil? Jaká byla podoba, návštěvnost a hosté tehdejších lázní? Tyto a ještě další otázky, týkající se lázeňských měst v době jejich rozkvětu, tedy v 19. století, se pokusím stručně, pokud možno však výstižně zodpovědět v následujícím textu.
Tradice našeho lázeňství sice není tak stará jako ve středomořské antické oblasti a v jižní Evropě, avšak naše lázeňství nabylo proslulosti a získalo zasloužené uznání po celé Evropě. Též v dějinách balneologie (tj. vědy zabývající se lázeňstvím) a v oborech lékařství s ní spojenými dosáhli naši vědci značných úspěchů. Zejména západočeské lázně se staly vyhledávaným léčebným a rekreačním místem pro širokou škálu hostů z celé Evropy. Tohoto postavení dosáhly naše lázně právě především v 19. století.
Vzrůst zájmu o lázeňství v 19. století byl zapříčiněn mnoha faktory. Z hlediska vědy tomu napomohl zejména rozvoj lékařství, balneologie a spřízněných věd, např. hydroterapie nebo analýzy minerálních vod. V Praze se brzy staly balneologie (J. Löschner, 1841) a vodoléčba (J. Špott a A. Šlechta, 1849) obory přednášenými na univerzitě.
)
Zmíněná vodoléčba se stala doménou slezského rodáka, jenž v roce 1829 založil v Gräfenburgu (dnes Lázně Jeseník) první vodoléčebný ústav, kam vedle pacientů přijížděli i lékaři, učící se jeho metodám. Tímto věhlasným mužem byl Vincenc Priessnitz (1799 - 1852), jehož proslulé studené zábaly udržované do zápařky a vyvolávající intenzivní pocení jsou hojně používány dodnes. Další jeho praktiky, jako např. sprchování pod silným proudem studené vody či koupele ve studené vodě venku, za každého počasí, byly sice poměrně drsné, navíc se ani on sám nechoval k hostům (i těm nejvýznamnějším, vzpomeňme např. N. V. Gogola) příliš mile a jeho lázně neposkytovaly vlastně žádný komfort, přesto však nezájmem lidí i z vyšších společenských vrstev rozhodně netrpěl. Navíc se podle Priessnitzova vzoru se začaly zakládat podobné ústavy po celém světě.
Dalším faktorem, působícím na rozvoj lázní, byl nástup romantismu, historismu a rovněž vliv sekularizačních trendů osvícenství. Hledání ztraceného ráje a štěstí často směřovalo k víře nalezení těchto ideálů ve zdraví. Historismus a romantismus se projevil zejména v architektuře, např. snahou o stavbu "ideálního města".
)
Lázně měly být nově vytvořeným prostředím připomínajícím idealizovanou minulost, určeným pro bujarý společenský život a všestrannou regeneraci těla i duše. V lázních se mimo léčení a odpočívání uzavíraly obchody, domlouvaly sňatky a navazovaly společenské kontakty, pořádaly se různé kongresy, lékařské sjezdy, plesy, hudební a divadelní představení. Velké lázně byly označovány "evropskými salóny velkého světa", kde vládly složité společenské vztahy. U nás mezi takové lázně patřily např. Teplice, Mariánské Lázně nebo Karlovy Vary. Malé lázně však zaručovaly soukromí a do jisté míry i lepší, individuálnější péči. Většina lidí však dávala přednost pobytu ve "velkolázních" a na výhody malých útulných lázní nebrala příliš ohled. K atmosféře lázeňského města neodmyslitelně patří i hudba. Již před staletími bylo zvykem při koupání v lázních poslouchat hudbu. Ve 20. a 30. letech 19. stol. si lázně začaly orchestry a kapely, které měly hrát nejen na kolonádách, dlouhodobě najímat. Posléze se platila i hudební taxa. Krátkodobě hostila lázeňská města známé dirigenty, pěvce i virtuózy a další významné hudební osobnosti. Známý byl např. karlovarský orchestr vedený Josefem Labinským.
Z dlouhodobého hlediska se návštěvnost lázní v průběhu 19. stol. zvyšovala a svého vrcholu dosáhla před vypuknutím I. světové války. Tento plynulý nárůst návštěvnosti zapříčinily hlavně zlepšení komunikace a rozvoj železnice. Jinak se množství hostů přirozeně pohybovalo v závislosti na hospodářské prosperitě, stabilitě poměrů a pochopitelně v souvislosti s tím, zda je právě "mírové" či "válečné" období. Tak kupříkladu revoluční léta 1830 a 1848, napoleonské války či státní bankrot způsobovaly pokles návštěvnosti.
)
V rámci rozvoje lázní se budují hlavně velké lázeňské budovy, kolonády, hudební pavilony, velké hotely, divadla, sanatoria, pomníky (zakladatelů, slavných návštěvníků, lékařů a zasloužilých balneologů), rozlehlé krajinářské parky a zahrady. V architektuře se projevuje ideál osvobozené přírody a historizující budovy. Antikizující neoklasicismus, palladiánská i klasická neorenesance či neobarok jsou styly, v nichž jsou lázeňská města vystavěna. Pro lázeňskou architekturu je kromě typické hmotné skladby charakteristický i důraz na architektonický detail a barevnost. Zřetelný je i vliv zámecké architektury příznačné pro období historismu. V případě lázní zasazených do divoké přírody se zase setkáváme s tradičním podhorským dřevěným stavitelstvím, litinové kolonády v Karlových Varech a Mariánských Lázních pak vnášejí do lázeňského prostředí moderní prvek industriálního charakteru.
)
Na stavbě lázní se podílelo mnoho známých českých i vídeňských architektů. Uvádím alespoň několik z nich. Josef Zítek navrhl Mlýnskou kolonádu v Karlových Varech, vídenští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer projektovali kromě litinové vřídelní kolonády i další významné stavby v týchž lázních. Dvorní architekt Řádu německých rytířů Anton Onderka byl hlavním architektem při výstavbě Karlovy Studánky, a to zejména budov v antickém stylu. V souvislosti s výstavbou Františkových Lázní můžeme zmínit architekty Tobiase Graubera, Johana Rothhsela a Karla a Gustava Wiedermanna. Karlovy Vary i Mariánské lázně jsou spojeny s projektanty, úředníky zemské stavební správy, Josephem Eschem a Václavem Fischerem, ti preferovali vzory antického umění. Nakonec ještě zmíním významného zahradního architekta Václava Skalníka, jenž se podílel na urbanistickém návrhu a realizaci úprav zeleně jak v Karlových Varech, tak v Mariánských Lázních (V. Skalník preferoval typ krajinného anglického parku).
)
Přestože většina lázeňských míst si je architektonicky velmi podobná, existují různé typy těchto míst. Karlovy Vary a Teplice jsou lázeňským místem, které se přirozeně tvořilo již ze staršího osídlení. Naproti tomu např. nově založené Františkovy Lázně, jež byly pokusem o spojení lidského díla s kultivovanou přírodou, pokusem o vytvoření ideálního města, mají danou racionální urbanistickou osnovu (šachovnicová uliční síť) zakončenou ze všech stran formální zelení (rozsáhlé parky). Dalším typem jsou např. Mariánské Lázně (tzv. zahradní město) či Karlova Studánka, Lázně Jeseník nebo dnes již neexistující Lázně Sedmihorky. Ty byly stylizovány tak, aby vyjádřily respekt k nespoutané horské či podhorské přírodě.
Majiteli některých lázní bývaly obce - Františkovy Lázně, Karlovy Vary. Jiné patřily k majetku šlechtických rodin, které již po generace vlastnily lázeňská místa. Do této skupiny řadíme např. Teplice nebo Bílinu. Šlechta též zakládala v 19. století lázně nové, tj. třeba Lázně Darkov či Poděbrady. Majitelem Mariánských Lázní byl jeho zakladatel, tedy řád tepelských premonstrátů. Řád německých rytířů vlastnil Karlovu Studánku.
Sociální skladba návštěvníků byla velice bohatá. Do lázní jezdilo duchovenstvo, řemeslníci, obchodníci, šlechta i se svým služebnictvem, katolíci, protestanti, židé aj. Pro nemajetné se od počátku 19. století zakládaly charitativní špitály, které získávaly peníze z různých dobročinných akcí, např. koncertů, a také z poplatků, jež platili lázeňští hosté. Tento poplatek se nazýval lázeňská taxa. Taxa se vybírala již v 16. století, posléze však byla zrušena, jelikož se léčivé prameny braly jako dar od boha pro všechny. Ve 2. polovině 19. století, počínaje Karlovými Vary (ty již ve století osmnáctém), začala některá lázeňská města tento poplatek opět vybírat. A ve většině případech byl odstupňován pro různé sociální skupiny. Služebnictvo taxu neplatilo.
)
Vedení lázeňských míst si velmi vážilo pobytu známé osobnosti, tato skutečnost se pro lázně stala velmi dobrou reklamou. Stavěli jim pomníky, pojmenovávali po nich ulice a sady. L. van Beethoven zajížděl do Karlových Varů (1812) a posléze i Teplic, kde se setkal s J. W. Goethem, ten zde potkal Josefa Dobrovského nebo Kašpara ze Šternberka. Goethe si naše lázně vůbec velmi oblíbil, v Karlových Varech a Mariánských Lázních strávil několik let svého života. "Mariánskou elegii" napsal po svém zklamání v lásce, které zde prožil. Jan Neruda rád navštěvoval lázně Sedmihorky, později si např. Leoš Janáček zvolil lázně Luhačovice jako místo děje v autobiografické opeře "Osud".
Velký společenský ruch v lázních byl důvodem, že se zde konala řada významných politických schůzek a jednání. V Teplicích se v roce 1913 sešly hlavy států Rakouska, Ruska a Pruska a dohodli se na rovnováze sil v Evropě po vítězství nad Napoleonem; další schůzka zde proběhla i v roce 1835. Karlovy Vary se staly v roce 1819 dějištěm konference zástupců devíti německých států, které předsedal sám kníže Metternich. Vzešla z toho Karlovarská usnesení, jejichž obsah a negativní dopad pro České země zajisté nemusím připomínat. Anglický král Eduard VII. si oblíbil Mariánské Lázně a v letech 1897 - 1908 byl jejich hostem, při svém pobytu v lázních se setkal s významnými politiky (Františkem Josefem I., francouzským premiérem i ruským ministrem).
V 19. století odstartovaly lázně mohutnou komerční propagaci a naplno se rozvinul konkurenční boj. Lázně vydávaly propagační materiály, jakými byly různé brožury, průvodce (hlavně v němčině), plakáty, inzerce v tisku, upomínkové předměty (mince, medaile, malované pohárky), vymýšlely reklamní slogany a emblémy (jako ochranné značky). Známé byly lázeňské almanachy vydávané lékaři jako informační materiál. V lázních se vystavovaly berle a hole vyléčených hostů, ti psali i děkovné nápisy. Konkurenční boj se neblaze projevil tak, že lázně přeceňovaly účinky svých pramenů a na své konkurenty "házely špínu".
Na závěr ještě dodávám, že lázním byla přiznána neutralita, a proto v dobách válek neměly být napadeny.
Je toho ještě mnoho, o čem by se dalo v souvislosti s lázněmi v 19. století psát, avšak to by vydalo na celou knihu. Budiž tento článek pro některé inspirací k dalšímu studiu tohoto tématu a pro jiné snad dostatečným informačním materiálem k utvoření základní představy o podobě českých lázní v 19. století.
Použitá literatura&cil=11/images/max232.jpg', '232','512','533'))
Historikové vyprávějí, že český král Václav IV. pro svůj neklidný život často měnil místa pobytu a že s panovníkem putovávaly do dočasných sídel, například na Točník nebo Žebrák, i části jeho knihovny. Když koncem čtrnáctého století přestavěl v Kutné Hoře Vlašský dvůr, aby zde rovněž trávil vladařský čas, je docela možné, že si do druhého města království vzal i zlomek rukopisu, jenž měl pro něho značný význam: z astrologického hlediska vysvětloval, proč byla korunovace krále Václava II. tak slavná a proč došlo roku 1306 k tragickému zániku dynastie Přemyslovců.
Především: Václav IV. nejenže přijal astrologii jako tradici pražského dvora, ale měl k ní blízko i vzhledem ke své rozkolísané povaze a nerozhodnosti. Zadruhé: můžeme předpokládat, že na svého předchůdce Václava II., za jehož vlády na přelomu třináctého a čtrnáctého století se Vlašský dvůr již stal královskou rezidencí a Kutná Hora doznala bouřlivého rozkvětu, vždy poněkud žárlil. A konečně: slavná dynastie, z níž pocházel i Václav II., ho zajímala zejména proto, že vymřela rukou vraha. Umíme si představit Václava IV. z rodu Lucemburků, kterak se ve Vlašském dvoře nechá od astrologů ujišťovat, že neblahý vliv Saturna, jenž prý zahubil Přemyslovce, nepůsobí i na něho...
Jsou to dostatečné důvody, aby Václav IV. zmíněný rukopis střežil jako oko v hlavě. Takže ho mohl ukrýt v pokladnici Vlašského dvora, kterou nechal vybudovat pod právě vzniklou kaplí, v jakési tajné schránce skrytě zasazené do zdi, možná nedaleko oněch silně okovaných dveří, jež se zachovaly dodnes.
)
Jak známo, roku 1402 byl Václav IV. podruhé zajat. Tehdy jeho bratr Zikmund, král uherský, Kutnou Horu napadl, poplenil, konšely pokořil tak, že museli, klečíce před ním v blátě, prosit o milost, načež vybral tučné výpalné, a dříve než se zase ztratil, ovšemže vyloupil Václavovu pokladnici plnou stříbra.
Když zlé zprávy dolehly za českým králem, v té bídě bál se nejhoršího: aby z pokladnice nezmizel i astrologický spisek. Přijmeme-li názor, že se s rukopisem shledal, když koncem téhož roku 1403, jsa ze zajetí propuštěn, opět zavítal do Kutné Hory, můžeme uvěřit i tomu, že ho šťastný nález s tímto městem ještě více sblížil. Václav IV., a to je fakt, zde totiž po této události pobýval častěji a vždy na delší dobu než kdykoli předtím. A dějiny hned vypadají lépe, pokud se domýšlíme, že si panovník oblíbil své sídlo díky zájmu o psané slovo, nikoli o stříbrné doly.
)
Když byly v lednu 1850 z moci úřední v Praze zastaveny Národní noviny, jejich odpovědný redaktor Karel Havlíček Borovský hledal jiné město, v němž by mohl obdobný deník vycházet. Jednal dokonce i ve Vídni, ovšemže neúspěšně. Havlíček však právě v těchto tíživých poměrech, kdy vláda pracovala k zavedení absolutismu v monarchii, považoval "neodvislý časopis naší strany", tedy liberálů v čele s Františkem Palackým, za nezbytný. A rozhlížel se i po českém venkově. Vyjednával například s tiskárnou v Chrudimi, která se však zrovna stěhovala do Pardubic. Naštěstí někdy v té době, v dubnu 1850, se potkal s tiskařem Františkem Procházkou, jenž svůj podnik právě přemístil z Čáslavi do Kutné Hory. A došlo k dohodě. Známý opoziční novinář, teprve osmadvacetiletý, přispěl Františku Procházkovi na rozšíření jeho závodu a za to získal - na Kutnohorském předměstí čp. 419, v nynější ulici Na Náměti, kde sídlí policie - tiskárnu pro svůj list. Ten časopis, to byl úkol, jejž si stanovil. A odešel za ním z Prahy. Dobrovolně. A sám. První číslo Slovana vyšlo 8. května 1850.
)
Bylo to tehdy jediné české periodikum, jež reprezentovalo samostatné a otevřené politické myšlení, a skutečnost, že vychází v Kutné Hoře a "pouze" dvakrát týdně, nic neměnila na tom, že Slovan byl list významem centrální, expedovaný do Prahy a do řady míst v českých zemích i v monarchii. A příznačné: v době od onoho 8. května 1850 do 16. prosince 1851, kdy byl Havlíček zavezen do Brixenu, se vydavatel a redaktor Slovana dostal více než sedmdesátkrát do konfliktu s oficiální mocí! Kutnohorská éra Karla Havlíčka tak představuje život odhodlaného a odvážného muže, jenž zůstal opuštěný a osamocený, a který díky pevným životním zásadám vedl jedinečný boj ducha proti zlovůli. Pořád držel svůj štít, pořád se nehroutil. Teprve když mu byl v březnu 1851 zakázán přístup do Prahy, kde se stále nacházela část jeho soukromí, teprve když pochopil, že pražští přátelé nezaloží politický deník, jak je neustále vyzýval, co hůř, že se spíše schovávají a vypouštějí slova jak mýdlové bubliny, teprve tehdy začal propadat melancholii. A uvažoval o zastavení Slovana. Pouze kvůli přání Františka Palackého držel časopis ještě nad vodou. Ale pak přišly dvě výstrahy od místodržitele Království českého, a to byl podle zákona začátek definitivního konce. Havlíček nečekal, až mu Slovana seberou. Psychicky vyčerpán a znechucený oznamuje, že časopis přestává vydávat. Poslední číslo vyšlo 14. srpna 1851.
A pak ještě slavný kutnohorský proces, jenž se konal 12. listopadu téhož roku a v němž byl Karel Hlavlíček souzen za dva články, otištěné ve Slovanu. Když porotci vyslovili - nevinen, tisícihlavý zástup před soudní budovou jásal, byť se blížila půlnoc. Havlíček prý s rozradostněnými Kutnohořany setrval v hospodě U Černého koně jen krátce - šel spát. Jako by tušil, že ještě není konec...
A tak se díváme na obraz muže, jenž na sebe z vlastní vůle vzal úkol, a aby ho mohl plnit, jako protihodnotu nabídl vše, co měl - sám sebe, svou lidskou existenci. Byl sám a ručil sám sebou. Takového člověka jistě lze odvézt do vyhnanství, ale nedá se mu přikázat, aby činil jinak. Neboť takový člověk morálkou žije, zatímco ti druzí o ní kuňkají jak žáby na bahnitém břehu.
)
Nám, lidem z české kotliny, nebude žádný westman vykládat o opojení z výskytu vzácných kovů, o rudném třeštění, notabene o jakési "zlaté horečce", která v severní Kalifornii sice vypukla, ale až roku 1848. My jsme si tu svou, českou, kutnohorskou, ve stříbrném provedení, prožili už po roce 1250, o šest set let dříve, než ostří hoši pod Sierrou Nevadou vůbec stačili tasit kolty. A že to tady u nás jelo jako po másle - copak horečka, hned pořádný amok to byl!
Těžit se začalo nejprve na území Sedleckého kláštera, založeného ovšem už roku 1142, v pásmu takzvané tříhřbeté hory, tedy kopců Kuklík, Sukov a Kaňk, a k místům nálezů se začalo valit nebývalé množství lidí, domácích i cizinců, a protože to byla skutečná "stříbrná horečka", lačný dav se tady nakupil především kvůli zisku, kvůli zbohatnutí, a tak se človíčkové i rabiáti usazovali podél cest, jež v ose Sedlecký klášter - Kouřim ubíhaly krajinou, a stavěli si dřevěné chatrče, v nichž přebývali, a krámy chlebné a masné, v nichž se živili, a taky krčmy a lázně, v nichž nepochybně i hřešili, takže se v jednotlivých hornických osadách, jež tu chaoticky a zcela spontánně vznikaly, nemilosrdně drancovala zem a veselilo se tam i tesknilo a rodilo i vraždilo a milovalo i smilnilo a vprostřed toho širého lidského kolotání dýmaly hutě na zpracování rudy a chřtány šachet se otvíraly - a člověka napadá, zda nám pradávní prapředci kalifornských frajerů nekoukali přes ramena, když jsme tvořili styl té stříbrné éry.
&cil=11/images/max237.jpg', '237','530','388'))
Jedna z hornických osad, založená v posledních letech vlády Přemysla Otakara II., tedy před rokem 1278, se jmenovala Cuthna Antiqua čili Stará Kutna. Rozkládala se až za dnešní křižovatkou ulic České a Na Valech, na mírném návrší proti nynějšímu hřbitovu s kostelem Všech svatých. Zasypaná důlní díla v blízkosti kostelíka, patrně spjatého s nejmladším obdobím této osady, jakož i doklady, že se přímo v sídlišti nejspíš tavila ruda, vypovídají o tom, že Cuthna Antiqua intenzivně žila i poté, kdy se samostatné osady spojily do jednoho celku a na přelomu 13. a 14. století z nich vzniklo město Kutná Hora.
)
Mimochodem - Česká ulice. Bývala to jedna z ústředních komunikací, dokonce starších než město, spojující těžební lokalitu s Kolínem, a když se Kutná Hora roku 1307 uzavřela stabilními hradbami, jedna ze čtyř bran, Kolínská, stála právě tam, kde se tato ulice nyní křižuje s ulicí Na Valech, takže Cuthna Antiqua zůstala vně hradeb. Příliv značného počtu cizinců v časech "stříbrné horečky", zvláště Němců, ovšem neznamená, že se české obyvatelstvo nesoustřeďovalo do konkrétních míst, jak dokládá název České ulice. Nepochybně to bývala trasa povzbudivá a snad i zpěvná, plná lidských vztahů, v níž se dařilo obchodu - a tak člověka napadá, zda snad dnešním majitelům krámků, jež se v České ulici zase už rodí, přece jen neuvízla v žilách trocha krve původních stříbrokopů, kteří věděli, že mají-li kde žít, třeba tam vztyčiti poctivý krám, krčmu, ba i lázně, nikoli řetězy superkšeftů a hyperhandlů, v nichž tvář splývá s tváří, tep srdce a vlídné slovo jsou tam lhostejné a tradice města k smíchu.
)
Mor se v dějinách lidstva vyskytoval už od starověku. Ale ne všechny epidemie v písemných pramenech považované za morové ve skutečnosti morové byly. Často byla tímto pojmem označována různá onemocnění, kterým bylo společné jen to, že se vyskytovala hromadně a měla zhoubný průběh. O moru se zmiňuje již Homér v Iliadě, Thukydides v Dějinách peloponéské války, Vergilius v eposu Aeneis nebo Ovidius v Metamorfózách, morová rána je zmiňována i v Bibli. Průběh skutečného morového onemocnění popsal výstižně G. Boccaccio v Dekameronu větou: "Oběti obědvali s přáteli a večeřeli už se svými předky."
Charakteristika onemocnění
Jako mor se označuje nákaza, která postihuje hlavně divoce žijící hlodavce a drobné savce, zejména krysy, potkany a zemní veverky. Mezi nimi je přenášena z jednoho jedince na druhého parazity, především blechami, a ti je rovněž přenáší na člověka. Vždy se tedy jedná o zoonózu neboli přenos choroby ze zvířete na člověka. Původcem této nemoci je tyčinkovitá gram negativní bakterie Yersinia pestis, dříve Pasteurella pestis, kterou na člověka přenáší nejčastěji blecha morová - Xenopsylla cheopis, Nosopsyllus fasciatus nebo Oropsylla montana žijící na amerických veverkách, v Asii na syslech či v Americe na prérijních psech.
Morovou bakterii však bohužel přenáší i blecha lidská - Pulex irritans, takže se při vzrůstajícím nakažení obyvatelstva přenáší infekce i z člověka na člověka a počet nakažených tím rychleji vzrůstá.
)
Průměrná inkubační doba moru je 1 až 4 dny.
Zárodky moru jsou velmi odolné proti vlivům zevního prostředí. Ve vodě přežívají kolem 40 dní, v půdě cca 2 měsíce, v infikovaných blechách a hlodavcích až několik měsíců. Při teplotě -30°C vydrží v zevním prostředí několik měsíců, ve zmrzlých mrtvolách až jeden rok. V infikovaných předmětech a potravinách obvykle přežívají několik týdnů.
Do organismu zárodky pronikají:
Typy a klinický obraz moru
Rozlišují se tři druhy moru - dýmějový, plicní a střevní.
)
Bubonická, hlízová neboli dýmějová forma (Pestis bubonica) je charakterizovaná náhle vzniklou vysokou horečkou, zimnicí a bolestmi hlavy a vzniká přímo po kousnutí infikovanou blechou. Během několika hodin je patrný bolestivý otok lymfatických uzlin obvykle v tříslech (90 %), podpaží nebo na krku. Bubo (hlíza, dýměj, ganglion) je oválné, vyvýšené s otokem (1-10 cm), silně bolestivé a obsahuje velké množství bakterií. Asi u čtvrtiny nemocných je bubonická forma provázena změnami kůže. Rozpad vnitřních orgánů a zvýšená krvácivost, jejímž výsledkem jsou někdy značně rozsáhlé defekty v zabarvení kůže, jsou spolu s bolestivě oteklými lymfatickými uzlinami typickými příznaky "černé smrti", jak byl mor v minulosti nazýván. Mnozí postižení krváceli z nosu a vykašlávali krev. Smrt zpravidla nastala během několika dní.
Septikemická neboli plicní forma (Pestis pneumonica) je provázena horečkou a sníženým krevním tlakem, hlíza není přítomna. V krvi dochází k masivnímu růstu bakterií. Plicní forma je velmi závažnou komplikací dýmějového moru, nebo se objevuje samostatně jako zápal plic po inhalaci morové bakterie. Tato forma je velmi nakažlivá s vysokou úmrtností. Projevuje se kašlem, bolestí na hrudi a vykašláváním krve z plic. Plicní forma neboli plicní mor se šíří kapénkovou infekcí, tedy podobně jako rýma, a je proto mnohem závažnější než dýmějová forma. Je jasné, že několik případu plicního moru může snadno vyvolat epidemii, a proto musí být postižení izolováni. Při neléčeném dýmějovém moru dosahuje úmrtnost kolem 60 %, kdežto úmrtnost při neléčeném plicním moru je téměř stoprocentní (99,8 %) a vede ke smrti během 4 dnů.
Střevní forma (Pestis intestinalis) je poměrně vzácná, následuje po požití bakterie zažívacím traktem. Vyvolává průjmy s krvácením, výrazné bolesti ve střevech a v žaludku, zvětšují se lymfatické uzliny, méně často tříselné. Provalení těchto uzlin nebo protržení střevní stěny vede k zánětu pobřišnice s vysokou teplotou.
Výskyt moru v minulosti
První morová epidemie
Za první skutečnou morovou ránu je považována epidemie, která se rozšířila v Malé Asii a Cařihradu za vlády římského císaře Justinina (tzv. Justiniánův mor), přesněji od roku 542 př. n. l., trvala 50 let a zahubila prý 100 milionů lidí. Podle Jana z Efesu postihoval mor hlavně chudé, kteří nemohli utéct.
Druhá morová epidemie
)
Druhá morová epidemie či dokonce pandemie, nazývaná "černá smrt" podle charakteristických černých skvrn, objevujících se na kůži postižených, byla pro Evropu nejničivější, protože probíhala v mnoha vlnách od poloviny 14. až do začátku 18. století a vyhubila čtvrtinu až třetinu evropské populace. Pravděpodobně vznikla v Číně (podle některých pramenů v mongolské poušti Gobi) a rozšířila se do střední Asie. Do Evropy se dostala prostřednictvím janovských lodí, jejichž posádky se nakazily v městě Kaffa, v dnešní Feodosii na jihozápadním Krymu, když bylo město obléháno tatarskou armádou, nakaženou morem. Tataři použili moru vlastně jako biologické zbraně, když nakažené mrtvoly katapultovali za hradby Kaffy. Vyděšení Janované se na svých lodích z Krymu stáhli, ale zavlekli s sebou nemoc do Evropy. Během roku 1348 se nákaza rozšířila ze sicilské Messiny, kde se Janované vylodili, do velkých přístavních měst ve Středomoří a dále téměř po celé Evropě a severní Africe, a to především kolem velkých obchodních cest.
Avignonský papež Kliment VI. nechal údajně oběti první vlny epidemie spočítat a došel k číslu zahrnujícímu přibližně jednu třetinu obyvatel tehdejší Evropy, což ale pokládají historikové za nevěrohodné, protože mj. předpokládají, že církev chtěla těmito čísly nabádat k tomu, aby se lidé vyvarovali hříchu a boží hněv (představovaný morem) na sebe nepřivolávali.
Poslední vlny epidemie se přes Evropu přehnaly ještě na počátku 18. století; od roku 1725 se však mor už v Evropě neobjevil (v českých zemích naposledy r. 1716). Ale ze světa zdaleka nevymizel.
Třetí morová epidemie
V letech 1855-1948 probíhala třetí velká epidemie v Asii, na kterou doplatilo dalších 10 miliónů lidí. Vědci Alexander Yersin a Shibasaburo Kitasato identifikovali v roce 1894 nezávisle na sobě tyčinkovitou bakterii zodpovědnou za epidemii dýmějového moru, šířícího se v Číně. Dr. Yersin záhy odhalil spojitost mezi "černou smrtí" a bakterií nazvanou Pasteurella pestis, kterou obvykle mezi lidmi přenášejí paraziti hlodavců. Na počest dr. Yersina byla Pasteurella pestis později přejmenována na Yersinia pestis.
Důsledky morových epidemií a diskuse
Morová nákaza měla pro obyvatelstvo Evropy důsledky jak hospodářské, tak i sociální. Nejmarkantnějším důsledkem byl výrazný úbytek obyvatel, od kterého se pak dají odvozovat další problémy (to by ale vydalo na samostatný článek). Větší úmrtnost byla tam, kde byla i větší koncentrace lidí - tedy ve městech, ale kupříkladu vzhledem k tomu, že se plicní forma moru šířila především v izolovaných, přeplněných, špatně větraných prostorách, byla ve středověku velká úmrtnost i v klášterech (např. ve františkánských klášterech v Marseille a Carcassone zemřeli všichni mniši). O průběhu morové epidemie na církevní půdě pojednává františkán Michele da Pizza ve spisu Historia Sicula, kde píše, že nemocní "nesli ve svých tělech takovou nemoc, že každý, kdo s nimi mluvil, byl přepaden smrtící nemocí a nebyl způsob, jak by mohl uniknout jisté smrti."
Klesala důvěra lidí v církev, ale i v moc medicíny, přestože se tehdejší "moroví" lékaři pohybovali mezi nemocnými v děsivých úborech, které se skládaly z obličejové masky se zobákem, jenž byl naplněn kořením proti zápachu, a z pláště z voskovaného plátna. Přesto i oni často podléhali nákaze.
)
Kolem epidemií "černé smrti" je stále mnoho nejasností. Například není známo, z jakého důvodu mor z Evropy vymizel v době, kdy nikdo neznal příčinu této choroby a ani se nevědělo, jak ji léčit nebo jí předcházet. Podle církve byla "černá smrt" božím trestem za hříchy lidstva, středověcí vzdělanci dávali vinu spíše "morové atmosféře" vytvořené nešťastnou konstelací planet, vina se také svalovala na Židy (obviňováni z otrávení studní) či na čarodějnice a kacíře, což vedlo k jejich následnému pronásledování. Proti rozšiřování moru se bojovalo vykuřováním pelyňkem, jalovcem, kadidlem, sírou, tabákem, rozhýbáváním "ztuhlého" vzduchu zvoněním zvony, střelbou z děl, potíráním pokožky octem, flagelantskými průvody, jejichž členové se snažili usmířit Boha tím, že se veřejně bičovali, uctíváním určitých světců, především sv. Rocha a sv. Šebastiána, stavěním morových sloupů, pouštěním žilou nebo útěkem, jak popisuje Giovanni Bocaccio v Dekameronu, izolací nemocných nebo příchozích z postižených oblastí - karanténou (z it. 40 dní = quarantena) - a rovněž zazdíváním oken a dveří u domů nemocných. Úspěšnou metodu vyvinul i francouzský lékař Gay de Chauliac, který doporučil papeži Klimentovi VI., aby po dobu trvání morové epidemie pobýval ve svém paláci mezi dvěma ohni, které měly prý mor zahánět. Protože ohně pravděpodobně zaháněly i blechy a krysy, papež morem neonemocněl. Pro lepší prozkoumání onemocnění povolil papež i pitvy zemřelých.
)
Vzhledem ke snižujícímu se počtu obětí u pozdějších fází epidemie je možné, že se lidé stali vůči morové bakterii imunní. Špatně vysvětlitelné jsou také popisované vlny ve výskytu epidemií. Měnila se snad obranyschopnost jedinců, nebo klimatické podmínky? Proměňovala se virulence bakterií, nebo životní podmínky blech nebo krys? Zarážející je i rychlost šíření dýmějového moru v Evropě. Podle Boccaccia byla morová nákaza "tak mocná, že se šířila z nemocných na zdravé podobně, jako se šíří oheň v suchém nebo olejem nasáklém materiálu". I přesto že bylo ve 14.-17. století blech hodně, šířila se epidemie až příliš rychle. Navíc se šířila i v zimě, tj. v době, kdy se blechy vyznačují sníženou aktivitou, což je argument vysvětlující kolísání počtu morových obětí v letním a zimním období.
&cil=12/images/max312.jpg', '312','486','400'))
Odpověď na některé otázky přinášejí např. vědci z univerzity v Liverpoolu - demografka S. Scottová a zoolog Ch. Duncan - nebo profesor historie středověku na univerzitě v Glasgow S. Kohn, kteří se domnívají, že epidemie, která po staletí sužovala Evropu nebyla způsobena bakterií Yersinia pestis, ale hemoragickými viry nebo jinými patogeny.
Proč se morová nákaza epidemicky nerozšířila i přesto, že se onemocnění stále vyskytuje v mnoha zemích světa, je zřejmě způsobeno jeho snadnou léčbou antibiotiky, zlepšením životní situace obyvatelstva a s tím souvisejícím snížením populace přenašečů. Možnou hrozbou nicméně zůstává jeho použití jako biologické zbraně. Po druhé světové válce byly ve Spojených státech a Sovětském svazu vyvinuty techniky účinného rozprašování plicní formy patogenu a dýmějová forma měla být údajně použita během 2. svět. války japonskou armádou v Číně.
Výskyt moru v současnosti a možnosti jeho léčby
Vzestup počtu morem nakažených hlodavců, a tím i vzestup navazující epidemie závisel v minulosti vždy na teplotě 10-30°C a na dostatečném počtu hlodavců a blech. Optimální teplota pro vznik morové epidemie byla vždy mezi 20-30°C, při určité vlhkosti. Podle zeměpisné šířky je proto období vhodné pro vznik morových epidemií šířených blechami v různých oblastech světa různé.
Trvale nebo občas se vyskytuje v oblasti jižního Vietnamu, Indonésie, Barmy, Mongolska, střední Asie, Madagaskaru, Keni, Namibie, Angoly, Zairu, Mosambiku, Tanzanie, Ugandy, Zimbabwe, Jihoafrické republiky, Peru, Bolívie a Brazílie, výjimečně se objeví i ve Spojených státech v Novém Mexiku, Texasu, Oklahomě, Kansasu, Dakotě, Kalifornii, Utahu a Arizoně.
V dnešní době už mor nepředstavuje takové nebezpečí jako ve středověku, je poměrně rychle a spolehlivě léčitelný vysokými dávkami antibiotik. Každý člověk, který chce vycestovat do oblastí s možným výskytem moru, by se však měl informovat na příznaky této nemoci a na možnosti očkování.
V každém případě však morové onemocnění nelze podceňovat ani v současnosti.
Použitá literaturaO krátké paměti
)
Kutnohorští patricijové, to byli převážně Němci, kteří přišli do Kutné Hory, aby tu zbohatli na důlním díle a ražbě mincí, a tím vysoko zdvihli svou moc hospodářskou a správní. Avšak - jak krátkou paměť měli! Jako by zapomněli na rok 1403, kdy do města vtrhl Zikmund Lucemburský, král uherský, uvrhnuv předtím českého panovníka a svého bratra Václava IV. již do druhého zajetí. Jako by si nepamatovali, že Zikmund Horu poplenil, stříbro vyloupil a některé z nich, totiž konšely města, věrolomně ponížil natolik, že před ním v blátě prosit museli o milost.
)
A přece kutnohorská smetánka otevřela brány města Zikmundovi opět, tentokrát v polovině května 1420, necelý rok po první pražské defenestraci, jíž vzplálo husitské hnutí. Tehdy král uherský a rovněž římský, proslulý nenávistí vůči reformátorům, už setrvával na svém tažení proti Praze, chtěje zlomit revoluční baštu a získat český trůn, uprázdněný po smrti Václava IV.
)
Zatím se ubytoval, provázen jásotem patricijů, ve Vlašském dvoře, někdejší oblíbené rezidenci svého bratra, zanechav dvacetitisícové vojsko křižáků v okolní krajině. Bylo třeba zaopatřit ten početný dav a vůbec získat peníze, mnoho peněz, neboť svatá válka je drahá, a tak si Kutná Hora, tučný klenot království, během oněch čtrnácti dnů, kdy se proměnila v panovnické sídlo, řádně pustila žilou. Leč vládci města pociťovali cosi jako dotek velebné přízně. Zikmundův dvůr se totiž blyštěl mimořádnou reprezentací: královna Barbora, její švagrová Žofie, vdova po českém králi Václavu IV., papežský legát Vilém Bavorský, říšský hofmistr Ludvík z Oettingenu, proslulý uherský vojevůdce Pipo Sppano, představitelé české katolické šlechty... A ve Vlašském dvoře se sepisovaly dokumenty a manifesty a poslové je tryskem rozváželi do všech stran, zanechávajíce za kopyty odér velkých dějin. A pak před Zikmundem a preláty stanuli ve Vlašském dvoře zástupci pražských měst. Kromě jiného požadovali přijímání z kalicha a zesvětštění církevního majetku. Král Zikmund, jak bývalo jeho zvykem, se divoce rozkřičel, plivaje slova o svém slibu vyhubit kacíře.
Pražané správně předpokládali, že nepomohou-li si u Zikmunda, pomůže jim Tábor. A tak se čtyři táborští hejtmani v čele s Janem Žižkou vydali se svými vojsky k hlavnímu městu. V polovině července se husité a křižáci poprvé střetli na pražské hoře Vítkov, kde byli Zikmundovi žoldáci posléze rozprášeni.
)
Během jarního tažení roku 1421 pražská a táborská vojska dobývala jedno východočeské město za druhým, zapálila i Sedlecký klášter, možná jako varování pro blízkou Kutnou Horu, která se skutečně vzdala a uzavřela s husity mírovou dohodu.
Avšak již v létě konšelé tajně vyjednávali se Zikmundem. Ani husité nedrželi slovo: část bojovníků vtrhla dovnitř hradeb, poplenili židovskou čtvrť a ničili klenoty v kostelech. Co je však důležité: o Vánocích 1421 Zikmundův dvůr už opět sídlil ve Vlašském dvoře, vojsko křižáků za zády. A tak začátkem ledna Žižkovy voje zaútočily, město vzplálo nočním požárem - a po zamrzlých cestách mizel nejen Zikmund a jeho honosný doprovod, nýbrž utíkaly i zástupy Kutnohořanů, mezi nimi mnozí z patricijů. V tu chvíli je mohlo napadnout, že se krátká paměť nevyplácí a že na věrolomnost a nenávist zapomínati nelze.
O lesku a bídě
)
Kutnohorští havíři už na tom byli natolik zle, že v létě roku 1496 opustili důlní díla, zlověstně vytáhli na návrší mezi Kaňkem a Malínem a utábořili se tam, požadujíce slyšení u krále. Přispěchala proti nim i posádka z Poděbrad, vedená poděbradským hejtmanem Oňkem Kamenickým z Tropic, královským úředníkem, jenž předákům vzbouřenců slíbil, že jim zajistí panovnickou audienci i beztrestnost. A tak se třináct vůdců s důvěrou ocitlo na poděbradském hradě, avšak stali se z nich rukojmí.
Tehdy, v časech panování Vladislava Jagellonského na českém trůně, Kutná Hora prožívala mohutný rozmach, nejen hospodářský, plynoucí z obnovené těžby stříbrné rudy a mědi, z obchodu s nimi a z mincovnictví, ale také rozvoj kulturní, ovlivněný myšlenkami renesančního životního stylu.
A v tomto druhém vrcholu, do něhož "stříbrné město" vstoupilo po svém zakladatelském období na přelomu třináctého a čtrnáctého věku, se bohatí patricijové snažili připodobnit aristokratům, takže si opatřovali šlechtické predikáty, ano, za značně vysoké částky, a tihle erbovní měšťané se chtěli zvýraznit i vzhledem.
)
A tak oblékali pláště podšité kožešinou nebo nápadně barevné oděvy z flanderských suken, aksamitů či zlatohlavů, jež kontrastovaly s režně bílým kápím zdejších horníků, a v řadách této "kutnohorské šlechty" se mohl nacházet některý z členů městské rady, třeba primátor nebo šepmistr čili úřadující, výkonný konšel, nebo příslušník horní správy, například hofmistr, eventuálně vrchní štajgr čili perkmistr, nehovoříme-li o královských horních úřednících, mohl to být i rudokupec anebo nákladník, tedy měšťan, který těžil rudu vlastním nákladem.
A tehdy došlo k významné dostavbě chrámu sv. Barbory za účasti skvělých pražských architektů Matyáše Rejska a posléze Benedikta Rejta a Kamenný dům byl přebudován do nynější podoby a Hrádek dostal vzhled procovského patricijského sídla a vznikla Kamenná kašna a výstavné měšťanské domy se pyšnily "světnicí", v níž otevřený oheň vystřídala kachlová kamna.
A v těchto úžasných časech nejeden patricij zbohatl překvapivě rychle, takže i současníci začali mluvit o nepoctivém původu peněz, s nimiž narůstala moc těch, kteří je shromáždili, jakož i korupce městské rady, a také proto se zvedli kutnohorští havíři a spílali hornímu podnikateli Michalu z Vrchovišť a na Vencelíka z Vrchovišť padalo obvinění, že si přivlastňoval část rudy z dolu Rousy, kde byl perkmistrem, a Janu Smíškovi z Vrchovišť sloužil Hrádek nejen k reprezentaci, ale i jako úkryt pro nelegální zpracování stříbrné rudy, o niž okrádal královskou pokladnu.
)
A aby svinstev nebylo málo, i poděbradský hejtman se zachoval jako politik a nedodržel slib... a deset hornických vůdců bylo v září 1496 na poděbradském popravišti sťato, dva přišli o hlavu na Křivoklátě a ten třináctý prý přemohl křivoklátského kata a útěkem se spasil.
Z čehož vyplývá, že jsme se odporného stigmatu lidského rodu, totiž rozdělení jeho příslušníků na příliš bohaté a příliš chudé, nedokázali zbavit ani za pět set let a že se z tohoto rozporu stále rodí všeliké zlodějny a politické lži. A tak se není co divit, že nejeden český progresník hovoří o národních dějinách jako o veteši, jež ve Velkoevropě stejně vezme zasvé, neboť Velcí a Silní, kteří i nadále vládnouti budou, mají jiné starosti, než aby střežili to, z čeho jsme vyrůstali a co nás formovalo.
O cestě k potupné smrti
)
Ten honosný kutnohorský dům čp. 173, stojící druhdy na Zelném trhu, nyní v Šultysově ulici, renesančně upravený a s výstavným portálem z konce šestnáctého století, jenž nese sdělení "Zde žil Jan Šultys z Felsdorfu, primas kutnohorský", byl prý v devatenáctém století, kdy vznikly malby na fasádě a nejspíš i zmíněný nápis, považován za primátorovo stavení mylně, ale to pro náš příběh není důležité. Za významnější považujme fakt, že se Jan Šultys vydal začátkem roku 1621 z Kutné Hory do Prahy.
Byl totiž od května 1618, kdy povstání českých stavů proti habsburskému trůnu dostalo pražskou defenestrací nový rozměr, členem třicetičlenného direktoria, tedy vlády zvolené z pánů, rytířů a měšťanů. Direktorium shromáždilo na podporu svých cílů vojsko a obrátilo se o pomoc do zahraničí. V očích habsburského císaře Ferdinanda II. to byl samozřejmě zločin nejhrubšího zrna.
A potvrzeno: už za pár týdnů po vojenské porážce stavů na Bílé hoře v listopadu 1620 šly z Vídně zprávy, že strůjce rebelie stihne přísný trest. Většina bývalých exponentů tu možnost sice připouštěla, ale snad si nikdo z nich neuvědomoval, že jim jde - doslova - o hlavu.
)
Připomeňme, že Jan Šultys, původně učitel na Vysokokostelské škole v Kutné Hoře, jenž se díky výhodnému sňatku vyšvihl mezi elitní kutnohorské měšťany a pomohl si i ke koupi predikátu a ke strmé kariéře, vystupoval při jednáních direktoria v zájmu svého města jen pramálo, jako osoba nevýrazná a váhavá.
A tak ho teď možná napadalo, že s tou vzpourou vlastně neměl příliš společného, a proto se v zimním povětří trmácel ku Praze - chtěl tam požádat o milost. A sice dříve, než bude případně souzen. Není třeba pohoršovat se nad záměrem Kutnohořana; nebyl by zdaleka jediným z ohrožených, kteří o pardon skutečně poprosili. Jenže Šultys k tomu ani nedostal příležitost. Jak píše historik Josef Petráň v knize Staroměstská exekuce, během té cesty ho zajali císařští vojáci, sebrali mu peníze, jež k zamýšlené "žádosti" potřeboval, nicméně zůstal na svobodě; teprve další peripetie, v níž opět hrály roli tisíce kop grošů, ho někdy po 20. únoru 1621 uvrhla do vězení Starého Města pražského, zvaného Špinka.
)
Proces začal 29. března na Pražském hradě. Také Jan Šultys musel odpovědět na 236 otázek, jež byly obviněným položeny. Navečer 18. června dorazil do Prahy kurýr z Vídně, jenž přivezl poslední rozsudky stvrzené císařem. A druhý den ráno přečetl královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda ortely třiačtyřiceti mužům. Jan Šultys slyšel, že bude "sťat a jeho hlava na pranýř doma přibita". Nicméně rozsudek byl umenšen: primátorova hlava neskončila na pranýři, nýbrž toliko na kutnohorské Kolínské bráně.
Čtenář si jistě domýšlí, že Jan Šultys se stal aktérem barokního divadla, uspořádaného 21. června 1621 před Staroměstskou radnicí. Na paměť sedmadvaceti poprav je tam v chodníku uložen týž počet křížů. Jeden z nich nese stopu Kutné Hory. A jako důležitější než to, zda výstavný dům v Šultysově ulici byl s primasem vskutku spjatý, nebo nikoli, vystupuje fakt, že zmíněné kutnohorské znamení možná symbolizuje tragikomický omyl, jenž nejednou uzavírá lidskou existenci smrtí, ba i potupnou.
|
|
