(34 hodnocení)O krátké paměti
)
Kutnohorští patricijové, to byli převážně Němci, kteří přišli do Kutné Hory, aby tu zbohatli na důlním díle a ražbě mincí, a tím vysoko zdvihli svou moc hospodářskou a správní. Avšak - jak krátkou paměť měli! Jako by zapomněli na rok 1403, kdy do města vtrhl Zikmund Lucemburský, král uherský, uvrhnuv předtím českého panovníka a svého bratra Václava IV. již do druhého zajetí. Jako by si nepamatovali, že Zikmund Horu poplenil, stříbro vyloupil a některé z nich, totiž konšely města, věrolomně ponížil natolik, že před ním v blátě prosit museli o milost.
)
A přece kutnohorská smetánka otevřela brány města Zikmundovi opět, tentokrát v polovině května 1420, necelý rok po první pražské defenestraci, jíž vzplálo husitské hnutí. Tehdy král uherský a rovněž římský, proslulý nenávistí vůči reformátorům, už setrvával na svém tažení proti Praze, chtěje zlomit revoluční baštu a získat český trůn, uprázdněný po smrti Václava IV.
)
Zatím se ubytoval, provázen jásotem patricijů, ve Vlašském dvoře, někdejší oblíbené rezidenci svého bratra, zanechav dvacetitisícové vojsko křižáků v okolní krajině. Bylo třeba zaopatřit ten početný dav a vůbec získat peníze, mnoho peněz, neboť svatá válka je drahá, a tak si Kutná Hora, tučný klenot království, během oněch čtrnácti dnů, kdy se proměnila v panovnické sídlo, řádně pustila žilou. Leč vládci města pociťovali cosi jako dotek velebné přízně. Zikmundův dvůr se totiž blyštěl mimořádnou reprezentací: královna Barbora, její švagrová Žofie, vdova po českém králi Václavu IV., papežský legát Vilém Bavorský, říšský hofmistr Ludvík z Oettingenu, proslulý uherský vojevůdce Pipo Sppano, představitelé české katolické šlechty... A ve Vlašském dvoře se sepisovaly dokumenty a manifesty a poslové je tryskem rozváželi do všech stran, zanechávajíce za kopyty odér velkých dějin. A pak před Zikmundem a preláty stanuli ve Vlašském dvoře zástupci pražských měst. Kromě jiného požadovali přijímání z kalicha a zesvětštění církevního majetku. Král Zikmund, jak bývalo jeho zvykem, se divoce rozkřičel, plivaje slova o svém slibu vyhubit kacíře.
Pražané správně předpokládali, že nepomohou-li si u Zikmunda, pomůže jim Tábor. A tak se čtyři táborští hejtmani v čele s Janem Žižkou vydali se svými vojsky k hlavnímu městu. V polovině července se husité a křižáci poprvé střetli na pražské hoře Vítkov, kde byli Zikmundovi žoldáci posléze rozprášeni.
)
Během jarního tažení roku 1421 pražská a táborská vojska dobývala jedno východočeské město za druhým, zapálila i Sedlecký klášter, možná jako varování pro blízkou Kutnou Horu, která se skutečně vzdala a uzavřela s husity mírovou dohodu.
Avšak již v létě konšelé tajně vyjednávali se Zikmundem. Ani husité nedrželi slovo: část bojovníků vtrhla dovnitř hradeb, poplenili židovskou čtvrť a ničili klenoty v kostelech. Co je však důležité: o Vánocích 1421 Zikmundův dvůr už opět sídlil ve Vlašském dvoře, vojsko křižáků za zády. A tak začátkem ledna Žižkovy voje zaútočily, město vzplálo nočním požárem - a po zamrzlých cestách mizel nejen Zikmund a jeho honosný doprovod, nýbrž utíkaly i zástupy Kutnohořanů, mezi nimi mnozí z patricijů. V tu chvíli je mohlo napadnout, že se krátká paměť nevyplácí a že na věrolomnost a nenávist zapomínati nelze.
O lesku a bídě
)
Kutnohorští havíři už na tom byli natolik zle, že v létě roku 1496 opustili důlní díla, zlověstně vytáhli na návrší mezi Kaňkem a Malínem a utábořili se tam, požadujíce slyšení u krále. Přispěchala proti nim i posádka z Poděbrad, vedená poděbradským hejtmanem Oňkem Kamenickým z Tropic, královským úředníkem, jenž předákům vzbouřenců slíbil, že jim zajistí panovnickou audienci i beztrestnost. A tak se třináct vůdců s důvěrou ocitlo na poděbradském hradě, avšak stali se z nich rukojmí.
Tehdy, v časech panování Vladislava Jagellonského na českém trůně, Kutná Hora prožívala mohutný rozmach, nejen hospodářský, plynoucí z obnovené těžby stříbrné rudy a mědi, z obchodu s nimi a z mincovnictví, ale také rozvoj kulturní, ovlivněný myšlenkami renesančního životního stylu.
A v tomto druhém vrcholu, do něhož "stříbrné město" vstoupilo po svém zakladatelském období na přelomu třináctého a čtrnáctého věku, se bohatí patricijové snažili připodobnit aristokratům, takže si opatřovali šlechtické predikáty, ano, za značně vysoké částky, a tihle erbovní měšťané se chtěli zvýraznit i vzhledem.
)
A tak oblékali pláště podšité kožešinou nebo nápadně barevné oděvy z flanderských suken, aksamitů či zlatohlavů, jež kontrastovaly s režně bílým kápím zdejších horníků, a v řadách této "kutnohorské šlechty" se mohl nacházet některý z členů městské rady, třeba primátor nebo šepmistr čili úřadující, výkonný konšel, nebo příslušník horní správy, například hofmistr, eventuálně vrchní štajgr čili perkmistr, nehovoříme-li o královských horních úřednících, mohl to být i rudokupec anebo nákladník, tedy měšťan, který těžil rudu vlastním nákladem.
A tehdy došlo k významné dostavbě chrámu sv. Barbory za účasti skvělých pražských architektů Matyáše Rejska a posléze Benedikta Rejta a Kamenný dům byl přebudován do nynější podoby a Hrádek dostal vzhled procovského patricijského sídla a vznikla Kamenná kašna a výstavné měšťanské domy se pyšnily "světnicí", v níž otevřený oheň vystřídala kachlová kamna.
A v těchto úžasných časech nejeden patricij zbohatl překvapivě rychle, takže i současníci začali mluvit o nepoctivém původu peněz, s nimiž narůstala moc těch, kteří je shromáždili, jakož i korupce městské rady, a také proto se zvedli kutnohorští havíři a spílali hornímu podnikateli Michalu z Vrchovišť a na Vencelíka z Vrchovišť padalo obvinění, že si přivlastňoval část rudy z dolu Rousy, kde byl perkmistrem, a Janu Smíškovi z Vrchovišť sloužil Hrádek nejen k reprezentaci, ale i jako úkryt pro nelegální zpracování stříbrné rudy, o niž okrádal královskou pokladnu.
)
A aby svinstev nebylo málo, i poděbradský hejtman se zachoval jako politik a nedodržel slib... a deset hornických vůdců bylo v září 1496 na poděbradském popravišti sťato, dva přišli o hlavu na Křivoklátě a ten třináctý prý přemohl křivoklátského kata a útěkem se spasil.
Z čehož vyplývá, že jsme se odporného stigmatu lidského rodu, totiž rozdělení jeho příslušníků na příliš bohaté a příliš chudé, nedokázali zbavit ani za pět set let a že se z tohoto rozporu stále rodí všeliké zlodějny a politické lži. A tak se není co divit, že nejeden český progresník hovoří o národních dějinách jako o veteši, jež ve Velkoevropě stejně vezme zasvé, neboť Velcí a Silní, kteří i nadále vládnouti budou, mají jiné starosti, než aby střežili to, z čeho jsme vyrůstali a co nás formovalo.
O cestě k potupné smrti
)
Ten honosný kutnohorský dům čp. 173, stojící druhdy na Zelném trhu, nyní v Šultysově ulici, renesančně upravený a s výstavným portálem z konce šestnáctého století, jenž nese sdělení "Zde žil Jan Šultys z Felsdorfu, primas kutnohorský", byl prý v devatenáctém století, kdy vznikly malby na fasádě a nejspíš i zmíněný nápis, považován za primátorovo stavení mylně, ale to pro náš příběh není důležité. Za významnější považujme fakt, že se Jan Šultys vydal začátkem roku 1621 z Kutné Hory do Prahy.
Byl totiž od května 1618, kdy povstání českých stavů proti habsburskému trůnu dostalo pražskou defenestrací nový rozměr, členem třicetičlenného direktoria, tedy vlády zvolené z pánů, rytířů a měšťanů. Direktorium shromáždilo na podporu svých cílů vojsko a obrátilo se o pomoc do zahraničí. V očích habsburského císaře Ferdinanda II. to byl samozřejmě zločin nejhrubšího zrna.
A potvrzeno: už za pár týdnů po vojenské porážce stavů na Bílé hoře v listopadu 1620 šly z Vídně zprávy, že strůjce rebelie stihne přísný trest. Většina bývalých exponentů tu možnost sice připouštěla, ale snad si nikdo z nich neuvědomoval, že jim jde - doslova - o hlavu.
)
Připomeňme, že Jan Šultys, původně učitel na Vysokokostelské škole v Kutné Hoře, jenž se díky výhodnému sňatku vyšvihl mezi elitní kutnohorské měšťany a pomohl si i ke koupi predikátu a ke strmé kariéře, vystupoval při jednáních direktoria v zájmu svého města jen pramálo, jako osoba nevýrazná a váhavá.
A tak ho teď možná napadalo, že s tou vzpourou vlastně neměl příliš společného, a proto se v zimním povětří trmácel ku Praze - chtěl tam požádat o milost. A sice dříve, než bude případně souzen. Není třeba pohoršovat se nad záměrem Kutnohořana; nebyl by zdaleka jediným z ohrožených, kteří o pardon skutečně poprosili. Jenže Šultys k tomu ani nedostal příležitost. Jak píše historik Josef Petráň v knize Staroměstská exekuce, během té cesty ho zajali císařští vojáci, sebrali mu peníze, jež k zamýšlené "žádosti" potřeboval, nicméně zůstal na svobodě; teprve další peripetie, v níž opět hrály roli tisíce kop grošů, ho někdy po 20. únoru 1621 uvrhla do vězení Starého Města pražského, zvaného Špinka.
)
Proces začal 29. března na Pražském hradě. Také Jan Šultys musel odpovědět na 236 otázek, jež byly obviněným položeny. Navečer 18. června dorazil do Prahy kurýr z Vídně, jenž přivezl poslední rozsudky stvrzené císařem. A druhý den ráno přečetl královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda ortely třiačtyřiceti mužům. Jan Šultys slyšel, že bude "sťat a jeho hlava na pranýř doma přibita". Nicméně rozsudek byl umenšen: primátorova hlava neskončila na pranýři, nýbrž toliko na kutnohorské Kolínské bráně.
Čtenář si jistě domýšlí, že Jan Šultys se stal aktérem barokního divadla, uspořádaného 21. června 1621 před Staroměstskou radnicí. Na paměť sedmadvaceti poprav je tam v chodníku uložen týž počet křížů. Jeden z nich nese stopu Kutné Hory. A jako důležitější než to, zda výstavný dům v Šultysově ulici byl s primasem vskutku spjatý, nebo nikoli, vystupuje fakt, že zmíněné kutnohorské znamení možná symbolizuje tragikomický omyl, jenž nejednou uzavírá lidskou existenci smrtí, ba i potupnou.
|
|
