Náš obvyklý výběr z odborné a populárně - odborné literatury s historickou tematikou jsme tentokrát provedli na začátku léta 1999. K vám se sice dostane s určitým zpoždě-ním, ale nebojte se, o žhavé letní novinky z pultů knihkupectví nepřijdete - najdete je v příštím čísle Čelem vzad.
Goff Jacques Le a kol.: Středověký člověk a jeho světNa začátku roku 2001 jsme se ohlédli za knižní produkcí roku 2000 - snad vás náš výběr upozorní alespoň na některé zajímavé tituly s historickou tematikou:
)
)
Argo, Praha 2000, 360 + 412 s.)
B. Krzemieńska, A. Merhautová, D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě)
Libri, Praha 2000, 864 s.)
K rozhovoru s J. Válkou (v části "Čtyři historikové"), který původně reagoval i na výsledky mezinárodní konference o Janu Husovi, jež se konala v Římě v prosinci roku 1999, doplňujeme slova papeže Jana Pavla II., která pronesl k účastníkům konference při vatikánské audienci 17. 12. 1999. Z projevu citujeme pasáže, které se přímo dotýkají mistra Jana Husa:
"Je pro mne velikou radostí, že vás mohu srdečně pozdravit při příležitosti vašeho sympozia o Janu Husovi, které představuje vrcholnou, důležitou etapu pro hlubší pochopení života a díla dobře známého českého kazatele, jednoho z nejslavnějších mezi mnoha vynikajícími mistry, kteří vyšli z pražské univerzity. Hus je postavou hodnou připomenutí z mnoha důvodů. Je to ale zvláště jeho morální odvaha tváří v tvář protivenstvím a smrti, )
jež z něj učinila postavu zvláštní-ho významu pro český národ, též těžce zkoušený v průběhu staletí. Jsem zvláště vděčný vám všem za to, že jste přispěli práci ekumenické husovské komise ... s cílem vymezit přesněji místo, jež Jan Hus zaujímá mezi reformátory církve. ... Dnes ... cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vy-dán, a nad následnou ranou, zdrojem konfliktů a rozdělení, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českého lidu..."
(Celý projev i shrnutí toho podstatného, co přinesla římská konference, včetně ohlasů jejích účastníků, obsahuje sborník Jan Hus ve Vatikánu uspořádaný J. Pánkem a M. Polívkou, vydal Historický ústav v Praze 2000.)
V článku J. Machačky o Kateřině Veliké již nezbyl větší prostor pro připomenutí soukromí této carevny, a třeba i jejího oblíbence a dlouholetého rádce knížete Potěmkina. A řekne-li se Potěmkin, vybaví se nám zase ony proslulé potěmkinovské vesnice. Jak to s nimi skutečně bylo, vám ozřejmíme s pomocí příspěvků M. Švankmajera do časopisu Dějiny a současnost (č. 6/1992 a 5/2000):
Cesta Kateřiny II. na Krym v roce 1787, na níž ji doprovázel i Josef II., byla součástí diplo-matických příprav na společný rusko - rakouský útok na Turecko, současně se mělo rakouskému císaři a početnému doprovodu cizích diplomatů z nejrůznějších zemí ukázat bohatství a moc Ruska. Carský výlet na Krym se připravoval několik let. Na každém místě, kde měla carevna nocovat, byl postaven skvělý palác, vyspraveny cesty, opravovány fasády atd. Avšak prostředky impéria nebyly nevyčerpatelné a změnit pustinu v kvetoucí kraj nedokázal ani všemocný vicekrál G. Potěmkin. Aby vytvořil iluzi skvělého rozmachu nedávno k Rusku připojených oblastí, pozval z Petrohradu na čtyřicet malířů, zběhlých v tehdy módní tzv. perspektivní malbě. Ti pak podél Dněpru, po němž plulo několik ddesítek korábů s carskou suitou, namalovali makety vesnic, kolem nichž se pásl dobytek, svátečně oblečení venkované mávali a zpívali písně. Z dálky nebylo vidět, že dobytek sotva stojí na nohou, neboť carevně ukazovali pětkrát či šestkrát totéž stádo, které v noci, když lodě zakotvily a cerevna odpočívala, hnali vždy na nové místo. Podobně bylo vidět i několik pluků, které se pro větší efekt přesunovaly a defilovaly tak před panovnicí několikrát. Po cestách jely vozy naložené pytli s obilím (= pískem), před dekoracemi vesnic stáli jako vesničané opět převlečení vojáci Potěmkinových pluků.
Ve vsích nebo městech, kudy průvod přímo projížděl, byly "pravé" jen hlavní ulice, v průčelí bočních ulic stály opět jen kulisy. Ve vesnických chalupách se pak carevna a její doprovod ne-stačilly divit tomu, že na stole vždy stála pečená husa. "Ti, kteří si nemohou dovolit husu," psala carevna jednomu ze svých přátel do ciziny, "si dopřejí alespoň krůtu." (!) Byla to opět jedna a táž pečeně dle potřeby přenášená přes zadní dvorky. Při námořní přehlídce v Sevastopolu obstály jen první řady válečných lodí, v posledních řadách byly již jen lodě obchodní "upravené" na bitevní koráby...
Zbývá snad jen dodat, že skutečný stav věcí zůstal na dlouhá léta nejpřísněji střeženým stát-ním tajemstvím - trvalo téměř století, než byly uveřejněny archivní doklady o tom, kolik dostali petrohradští malíři za "své" vesnice zaplaceno.
"V roce 1996 jsem byl spolu s několika dalšími u zrodu časopisu Čelem vzad. Jak se to seběhlo? Měl jsem na jeho zrodu vlastně asi jen malý podíl. Zavolali mě ke kabinetu dějepisu a tam jsem byl postaven před hotovou věc: Píšeš do právě vznikajícího časopisu! Měl jsem v té chvíli hotovou práci o protoindickém období, kterou jsem patřičně upravil - a vyšla. Byla to první práce z dějepisu, u níž se mi něco takového poštěstilo.
Stál jsem spolu s Alešem Beranem a Ditou Pírkovou i u prvního rozhovoru, a myslím, že to byl náš nápad. I když se rozhovor nepovedl tak, jak bychom si představovali.
Dnes, když prohlížím devět čísel časopisu, s uspokojením (podobně jako kdysi u mých přijímacích zkoušek na PedF UK doc. Čornej) mohu konstatovat, že se úroveň od prvních čísel značně vylepšila. A to berte ne jako posudek, ale spíše jako sebekritiku.
V současnosti, po čtyřech publikacích řekněme odbornějšího charakteru (dvě právě v tisku), se na své první pokusy, které mi časopis umožnil, dívám dost kriticky, ale myslím, že bez nich by do jisté míry ani ty dnešní nebyly, protože by tu nebyla ta odvaha a vůle k nim, za níž mimo jiné právě Čelem vzad vděčím."
Jiří Havlík (student 4. ročníku PedF, obor Č - D; v l. 1994 - 1998 na Gymnáziu Budějovická)
"…Ostatně ani odborník, který se právě nezabývá didaktickými či metahistorickými otázkami, nevezme Čelem vzad do rukou nadarmo. Najde tu rozhovory s několika předními historiky, kteří na sebe v rozhovorech se středoškoláky prozradili leccos, co nevědí ani jejich kolegové. Právě tato stránka časopisu svědčí o schopnosti propojit nadané středoškoláky s výzkumem a získat je pro uvědomělou volbu vysokoškolského studijního oboru.
Časopis jako celek je dobrým znamením. Odpovídá totiž na otázku, zda proti bezbřehému pronikání povrchního prézentismu do vnímání mladé generace - bombardované ze všech stran přemírou neutříděných informací, vystavené krajně povrchné televizní kultuře a namnoze zbavené kdysi samozřejmého dobrodiní mezigeneračního sdělování poznatků uvnitř rodin - lze postavit přirozený, zakořeněný smysl pro dějinnou kontinuitu. V časopise zastoupení představitelé generace dnešních středoškoláků sami o sobě říkají: ‚I my se učíme, nejsme žádní profesionálové a můžeme dělat chyby ve svých závěrech' (č. 2). Ve skutečnosti však jsou to neobyčejně zainteresovaní amatéři, kteří už začínají pociťovat odpovědnost za svůj obor.
Graficky velmi pěkně upravený časopis Čelem vzad ukazuje směr, jímž by se mohl a měl ubírat náš předvysokoškolský dějepis. Při využití moderní reprodukční techniky nabízí možnost svobodného tvůrčího projevu mladým lidem, kteří - oni sami nebo jim podobní - jsou nadějí historické vědy a kvalitní popularizace jejích výsledků v novém století… Získávají tak příležitost přijít na vysoké školy připraveni do té míry, aby jim samým pomohli vrátit či posílit skutečně univerzitní úroveň. K takovým studentům lze panu profesoru Kvirencovi upřímně blahopřát!" (Výňatky z obsáhlé recenze prvních šesti čísel ve Zpravodaji Historického klubu č. 2/1998)
Univ. prof. Jaroslav Pánek (ředitel Historického ústavu Akademie věd ČR a předseda Sdružení historiků ČR)
"Už několik let mám možnost číst časopis-historický občasník Čelem vzad… Sličný vzhled tiskoviny láká zpočátku k pozornému prohlédnutí obálky i celého čísla a potom již - buď popořádku, nebo i na přeskáčku - se začteme. A je věru co číst! Téměř v každém čísle se těším z rozhovorů s některým z našich předních historiků; … studenti se jistě musí na rozhovor dobře připravit, o osobnosti zjistit řadu údajů. Otázky formulují tak, aby se čtenář dověděl o zpovídaném vědci co nejvíce.
Také mne těší, že studenti dávají najevo svými zasvěcenými příspěvky zájem o minulost a současnost Prahy. Nejrozsáhlejší částí časopisu tvoří články. Jsou tematicky pestré, doplněné obrazovým materiálem, nákresy, plánky, mapkami. Autoři nezapomínají uvést zdroje svého studia. V rubrice Křížem krážem se čtenáři seznámí s novou knižní produkcí z oblasti historie, není zapomenuto ani na významné výstavy a zajímavé jsou i čtenářské ohlasy na jednotlivé příspěvky z minulých čísel.
Obohacením každého čísla jsou různé přílohy; jejich pestrý obsah musí potěšit všechny, kdo mají možnost tento časopis číst. Dalším obohacením jsou přílohy Přečtěte si s námi: přední historici jsou představeni vhodně vybranými ukázkami ze svých posledních prací.
Asi bychom měli závidět studentům budějovického gymnázia, že mají pedagoga, který je vede k práci a k vytváření tak kvalitního časopisu, jako je Čelem vzad."
dr. Eliška Kunstová (Gymnázium Nad Alejí v Praze 6)
"Chtěla bych Ti touto cestou poděkovat za všechna čísla vašeho studentského historického občasníku Čelem vzad, které jsem od Tebe obdržela. Zajisté Tě potěším sdělením, že tento ojedinělý a svérázný časopis, který vychází pod Tvým odborným vedením, po přečtení nekončí v jedné z polic mého dějepisného kabinetu. Našel už mnohokrát praktického upotřebení. Na dějepisně-zeměpisných praktikách moji žáci použili článku o Litomyšli, Olomouci a obrázků u článku o Janu Nepomuckém v č. 9, když jsme probírali památky UNESCO. Myslím, že v dalších hodinách těchto volitelných praktik přijde na řadu i materiál o českých ženách.
Před exkurzí naším regionem (Po stopách bělohorské porážky) jsme procházeli přílohu osobností Třicetileté války, dějepisný videoklub před promítnutím životopisu Františka Josefa I. použil přílohu o Habsburcích v čísle 5. Já sama sleduji pozorně rozhovory s našimi předními historiky; vtipy z prvních stránek jsem použila na dějepisné nástěnce na chodbě školy.
Abych to shrnula: Velmi obdivuji Tvoji práci se studenty, které vedeš k samostatnému dějepisnému bádání a k zajímavé publikační činnosti. Jen tak dál! Přeji Ti hodně nadaných studentů."
Jana Doušová (ZŠ Hostivice u Prahy)
"Měli jsme příležitost přečíst si dosud vyšlá čísla neobyčejného časopisu s nápaditým názvem ČELEM VZAD. Vydávají ho studenti pražského gymnázia v Budějovické ulici a již na první pohled je patrné, že přispěvatelé jsou zaujatí zájemci o minulost, kteří jsou také kultivovaní, protože ani v jednom z čísel neopomněli poděkovat za odbornou a redakční pomoc svému profesorovi dějepisu. (…)
To, co mne zaujalo nejvíce, je způsob zpracování - nejde totiž zdaleka jen o přetlumočení nějakých informací nebo historických prací. Z občasníku je viditelně patrné, že minulost není pro autory něčím zaprášeným a vzdáleným, ale že je inspiruje k přemýšlení. Dokáží se oprostit od zaběhaných klišé nebo stylu, který má vzbudit dojem odbornosti. Např. v článcích zaměřených filozoficky je sympatické prosté a jasné vyjadřování a formulace, v nichž je obsažen pohled mladých lidí naší doby. Co se mi z obsahu zdá pro učitele dějepisu povzbuzující, je to, že autoři článků chápou minulost jako pramen a zdroj pro své úvahy, že k nim promlouvá docela aktuálně a že do textů včleňují své názory, pochybnosti nebo hodnocení. A věřím, že takovéto články a celý ČELEM VZAD si rádi přečtou i ti, kteří zatím historií tak zaujati nebyli.
Navázat na dobré tradice z minulosti studentských časopisů, poskytovat příležitost uplatnit literární sklony a zveřejňovat informace a úvahy z oboru, který redaktory a čtenáře zajímá, navíc dnes usnadňují technické prostředky, které redakce dokázala plně využít.
Do závěru této poznámky proto připojuji blahopřání kolegu Kvirencovi k dílu, které se může stát inspirací i pro další studenty a učitele na základních a středních školách." (Výňatky z jedné z mnoha recenzí a zpráv, které časopisu pravidelně od roku 1998 věnuje Informační list pro učitele dějepisu).
dr. Helena Mandelová (předsedkyně Asociace učitelů dějepisu ČR)
"Když se před několika lety objevil mezi studenty a profesory středních škol časopis Čelem vzad, řada kantorů ocenila velkou snahu studentů Gymnázia Budějovická ukázat, jaký mají zájem o historii a jak se dívají na dávnou i téměř současnou minulost. Samozřejmě práce nebyla jednoduchá a pevnou oporou byl i stále je zdejší profesor dějepisu Jan Kvirenc.
Hned název se mi zdál odvážný, ale po přečtení časopisu jsem pochopila, že dějiny pro studenty tohoto gymnázia nejsou prázdným pojmem - zajímavá témata ze světa i z domácí scény, navázání kontaktu s našimi předními historiky, dějiny kultury i vědy a techniky, pravidelná obrazová příloha - to vše zpracováno s odvahou a nadšením. Grafická úprava navíc pěkně a vhodně doplňuje samotný obsah.
Držím Vám všem palce, aby zápal pro minulost nevyhasl a dařilo se pokračovat dál."
Ludmila Bursíková (Gymnázium Opatov v Praze 4)
"…Listuji výtisky časopisu a přemýšlím, jak vyjádřit svůj obdiv k ohromné práci, skryté v těchto několika sešitcích. Sleduji, jak se postupně, číslo od čísla, časopis stále zlepšuje. Vždycky mám radost, když dostanu nový výtisk, vždycky je v Čelem vzad něco inspirativního.
Tak mě napadá - jsou témata článků obrazem toho, o jaké období dějin mají studenti historie největší zájem? Pokud ano, soudě alespoň podle čísel, které mám k dispozici, tak je minimálně zajímá historie moderní…
Nakonec chci moc poděkovat všem tvůrcům občasníku a obzvláště prof. Kvirencovi - a přeji mnoho sil a inspirace do dalších čísel, hodně nových přispěvatelů a zajímavých námětů. Ještě jednou díky!"
Marie Korčiánová (Moravské Málkovice)
"Historický občasník studentů Gymnázia Budějovická mám možnost sledovat od sedmého čísla. Jako učitelka dějepisu vidím v podobné formě práce se studenty ideální syntézu studia historie s možností adekvátní formou prezentovat výsledky prvních badatelských pokusů.
Navíc se domnívám, že časopis v posledních mnou sledovaných číslech přerůstá rámec školního periodika a stává se i pomůckou a materiálovou základnou pro mou vlastní práci s dětmi na základní škole. Již několikrát jsem v hodinách využila např. zajímavé obrazové přílohy nebo úryvky z odborné literatury. Osobně oceňuji i rozhovory s našimi předními historiky. Přínosem pro Váš časopis je jistě i stále se rozšiřující autorská základna.
Nelze než přát všem pedagogům, aby i oni při svých ohlédnutích ČELEM VZAD spatřovali výsledky stejně užitečné a smysluplné, jako je stejnojmenný gymnaziální časopis."
Jaroslava Melichárková (ZŠ Mařatice - Uherské Hradiště)
"… Jednotlivá čísla Čelem vzad jsem si znovu přečetla - a i s časovým odstupem jsem zjistila, že časopis je moc zajímavý, čtivý a také hezký. Autoři si vybírají zajímavá a pestrá témata, umí napsat o vybraném poutavé články.
Ale také se umějí ptát, takže i rozhovory s historiky jsou čtivé a zajímavé (a ptát se je prý větší umění než odpovídat!). Věnují pozornost i grafické úpravě…
Prostě dělají časopis, který určitě zaujme spolužáky, byť by se třeba ani o historii příliš nezajímali (a to je asi nejtěžší), který ale zaujal i odborníky a zaujal i mne - mírně poučeného laika. Líbí se mi - a těším se na další číslo."
Jana Chlupová (státní hrad a zámek Český Krumlov)
Číslo za názvem článku označuje příslušné číslo časopisu; články dělíme do několika rubrik, které ne vždy respektují původní začlenění – celkově je chápeme jako orientační. Příspěvky v rubrikách Praha, Památky/Umění a Křížem krážem jsou řazeny abecedně podle svých názvů, oddíly Osobnosti, Život ve staletích a Ostatní články jsou pro lepší orientaci řazeny v přibližné chronologii podle témat článků. Příspěvky ve zbývajících rubrikách respektují pořadí jednotlivých čísel časopisu.
PrahaV abecedním pořadí jsou uvedena jména všech připěvatelů s uvedením čísla jejich příspěvku podle obsahového rejstříku. Vypisujeme nejen články, ale také podíl na rozhovorech, výjimečně také na rubrice Křížem krážem (pokud se jedná o větší příspěvek). Kurzívou jsou v seznamu vyznačeni ti autoři, kteří nemají přímou vazbu na Gymnázium Budějovická. Redakční příspěvky nejsou v tomto autorském rejstříku vyznačeny.
| Arbanová Linda | 54 |
| Belloňová Pavla | 30 |
| Beneš Ladislav | 57 |
| Beran Aleš | 19, 20, 78, 105 (v č. 3) |
| Blechová Helena | 49, 60, 105 (v č. 2) |
| Bystřický Lubor | 52, 73 |
| Cuřín Richard | 43 |
| Černíková Adéla | 8 |
| Dvořáček Tomáš | 38, 85 |
| Eichl Radek | 61, 103 (v č. 7) |
| Freidinger Jan | 41 |
| Hána Petr | 17 |
| Havlík Jiří | 9, 59, 70, 78, 80, 81 |
| Himmer Ondřej | 67, 85 |
| Horák Daniel | 63, 76, 79 |
| Hůlková Kateřina | 7, 66, 103 (v č. 8) |
| Chleborád Martin | 27, 28, 33, 34, 37, 69, 72 |
| Jakab Martin | 14 |
| Jalůvková Klára | 48 |
| Klečková Kateřina | 75 |
| Kobr Tomáš | 46 |
| Kubátová Eva | 3, 32 |
| Levorová Marta | 2, 4 (v č. 1 – 7), 22 |
| Macura Michal | 83 |
| Machačka Jakub | 12, 16, 36, 82, 83 |
| Mauleová Blanka | 23, 31, 47, 68, 105 (v č. 3) |
| Neustupný Zdeněk | 5 |
| Petříková Monika | 39 |
| Pilnáčková Lucie | 1, 25, 40, 79 |
| Pírková Dita | 35, 65, 78, 79, 80, 81 |
| Plundr Otakar | 51 |
| Přenosilová Eva | 4 (v č. 6), 29, 44 |
| Přikrylová Jana | 24, 26, 50, 77, 79 |
| Sekyrka Michael | 42 |
| Stránský Matěj | 62, 79 |
| Strouhal Vladimír | 53 |
| Svobodová Barbora | 45 |
| Šafránek Vojtěch | 55, 82 |
| Šestáková Irena | 74 |
| Šimek Karel | 21 |
| Špaček Jan | 21 |
| Tarčániová Mariana | 71 |
| Vratišovský Karel | 6, 18 (v č. 3 – 7) |
| Winklerová Dagmar | 64 |
| Woitsch Jiří | 13 |
| Zamykalová Martina | 56, 58 (v č. 6 – 8) |
Pravidelně vám v Čelem vzad předkládáme přehled novějších titulů populárně-odborné literatury s historickou tematikou. Činíme tak i tentokrát, jen jsme se rozhodli pro jinou formu: krátké (hodnotící) anotace jednotlivých titulů i historických řad předních i méně známých nakladatelství v osobním, jistě však ne vyčerpávajícím výběru; snažíme se přitom neztrácet ze zřetele potřeby a možnosti poučenějších studentů i jejich učitelů. Snad vás tento pokus alespoň něčím osloví. (Výběr jsme ukončili v únoru 2002, později vydané tituly jsme již nemohli zaznamenat.)
Začněme jednou zbrusu novou edicí a pak si připomeňme poslední tituly velkých nakladatelských domů:
)
Docela zajímavě a snad i perspektivně se otevřela edice pražského nakladatelství Havran Dny, které tvořily české dějiny. Pod redakčním dohledem P. Čorneje, A. Klimka či D. Třeštíka již vyšlo 5 titulů (všechny Praha 2002) se vzestupnou zajímavostí a čtivostí. Zatímco Urfusova Pragmatická sankce - rodný list podunajské monarchie je k uzoufání nudná a ani Kavkova Korunovace Karla IV. císařem Svaté římské říše čtivostí neoplývá (i když rozhodně není po obsahové stránce nezajímavá), s bravurou sobě vlastní uchopil téma bitvy u Zborova J. Galandauer (Bitva u Zborova - česká legenda); knížku přečtete jedním dechem i díky přehledné struktuře krátkých kapitolek, které vás tématem provedou takřka den za dnem až k vývoji legionářské tradice do dnešních časů. Se "sňatkem z rozumu" (Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský - sňatek z rozumu) se i G. Šarochová vypořádala vcelku se ctí. Knížky formátu A5 v jednotné grafické úpravě (ovšem bez obrazových příloh) lze doporučil i díky nevelkému rozsahu (kolem 150 stran) a přijatelné ceně.
Možná je to jen náš osobní postřeh, ale poslední knihy F. Kavky nevyznívají vzhledem k faktografické nahuštěnosti a celkovému stylu výkladu nijak zvlášť poutavě, i když přicházejí se sympatickými tématy. Stejný pocit se dostaví nad stránkami jeho práce vydané nakladatelstvím Paseka Čtyři ženy Karla IV. - královské sňatky (Praha - Litomyšl 2002 v edici Historická paměť); očekávané sondy do osobních vztahů panovnických dvojic se vlastně nedočkáte, zato přehršle politické faktografie ano. Stejná edice přinesla v roce 2002 ještě další dva překladové tituly věnované Juaně Šílené a kardinálovi Richelieu - zvlášť tento druhý nebude k zahození, žádná jiná monografie velkého státníka není totiž u nás k dispozici a navíc pohled na tuto výjimečnou osobnost zaujme i tím, že ho předkládá anglický historik (R. J. Knecht).
Záslužná a povětšinou kvalitní encyklopedická díla nakladatelství Libri (viz Durdíkovy, Vlčkovy a Plačkovy knihy o českých a moravských hradech a zámcích či encyklopedie klášterů) se pro běžného čtenáře - a ovšem také studenty - začínají stávat nedostupnými. Zhruba čtyřsetstránkové publikace, jistě opět spolehlivé a potřebné, jako např. Encyklopedie pravěku, Encyklopedie římské a germánské archeologie či Encyklopedie slovanské archeologie, jsou svou cenou (zpravidla 890,- Kč) nedosažitelné - maximálně tak jako dárky pod vánoční stromeček. Cenová politika Libri se tak čím dál tím více (a to i u dalších titulů) rozchází s realitou; zřejmě by bylo docela zajímavé znát výši nákladu a prodejnost takových publikací. Jeden titul by ale přece jen minimálně ve školní knihovně neměl chybět: svým záběrem imponující Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (II. díl - H/O, Praha 2002).
Podobným problémem trpí nově zahájené ediční řada stejného nakladatelství Stručná historie států - zatím vyšly (vše s vročením Praha 2002) např. Čína, Řecko, Kuba, Polsko, Pákistán. Nevelký rozsah přehledných textů od předních historiků je opět v příkrém rozporu s cenou - např. sto nevelkých stran za 160,- Kč, poslední knížky už přes 200,- Kč. Přitom pro základní informaci by tyto brožury mohly být vcelku využitelné i v porovnání s Dějinami států NLN; jen turistické doplňky ("encyklopedické heslo") na konci každé knížky jsou trochu zbytečné. Ale možná, že se začíná blýskat na lepší časy - poslední tituly (kupř. Afghánistán či Taiwan, Praha 2003) cenu poněkud snížily.
Varovat naopak lze před některými tituly jiné ediční řady Libri Otazníky našich dějin, která v sobě zahrnuje např. texty "nezávislého historika" (s velmi problematickým odborným renomé) E. Mandlera.
Již několik let pokrývá poptávku po kvalitní historické odborné a populárně-odborné literatuře, a to hned několika edičními řadami, Nakladatelství Lidové noviny (NLN). V poslední době ovšem poněkud přibrzdilo plnění svých nabitých edičních plánů, takže mnoho titulů nevyšlo. Jako takřka povinnou součást knihovny každého zájemce o historii se jeví Dějiny Rakouska od kolektivu českých historiků (mj. V. Veber, M. Hlavačka, P. Vorel, M. Polívka), jinak poslední část edice Dějiny států (Praha 2002).
Edice Česká historie v roce 2002 také poněkud zpomalila, z posledních svazků připomeňme (obě knihy Praha 2001) vynikající Husitské Čechy - struktury, procesy, ideje od F. Šmahela a Třeštíkův svazek Vznik Velké Moravy - Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791 - 871, který ovšem, zdá se, zaostal za autorovou předchozí mimořádně oceňovanou prací v téže edici (Počátky Přemyslovců), alespoň co se týče oslovení širší veřejnosti. Poměrně užšímu tématu je z knihy čítající skoro 390 stran věnováno jen 200 stran textu, zbytek tvoří poznámkový aparát a seznamy pramenů a literatury. To je pro běžného čtenáře asi jen přílišný luxus (za 275,- Kč).
)
Před "tržními" Vánocemi však NLN opět ožilo a nabídlo přesvědčivé dílo syntetizující celoživotní zájem Josefa Žemličky Počátky Čech královských (1198 - 1253) - proměna státu a společnosti, už na první pohled rozhodně "o několik koňských délek" předbíhající nepříliš povedený titul, zahrnují stejné časové období, z edice Velké dějiny zemí Koruny české od V. Vaníčka (nakl. Paseka).
Rádi bychom rovněž poukázali na nedávno zahájenou novou ediční řadu NLN - Knižnici Klubu Vltava, což pro příznivce této rozhlasové stanice nepotřebuje určitě dalších komentářů. Hned první svazek je mimořádně přehledným, srozumitelným, přitom obsažným pohledem na osobnost T. G. Masaryka (Cesta a odkaz T. G. Masaryka - fakta, úvahy, souvislosti, Praha 2002). Z autorů svazku jmenujme M. Havelku, R. Kvačka, A. Orta či E. Koháka. Následovat má svazek Duchem, ne mečem (J. Válka a kol.); cena je takřka neuvěřitelná: zhruba 270 stran za 129,- Kč!
)
Ediční plán NLN původně také sliboval mnohem košatější edici Knižnice Dějin a současnosti. Po dvou více teoretických svazcích (M. Havelka: Dějiny a smysl a G. Iggers: Dějepisectví ve 20. století) s chutí sáhnete po publikaci V. Vlnase, která svým rozsahem (na rozdíl od jeho Evžena Savojského) neodradí ani studenty. "Divadlo světa" je tentokráte situováno do Műnsteru a váže se k příběhu novokřtěnců, a jak je u Vlnase zvykem, nechybí ani obsáhlé pasáže o "druhém životě" novokřtěnecké tradice a její reflexi v historii, krásné literatuře i dalších druzích umění. Báječná četba. (Novokřtěnci v Műnsteru, Praha 2002) V podstatě totéž platí o 18. svazku této knižnice Zápisky o válce občanské od J. Chalupy, v takové podobě snad první hluboká sonda do příčin, průběhu a následků španělské občanské války i podstaty Francova režimu; mj. vám dodá i potřebné argumenty do diskuse se zjednodušujícími interpretacemi.
Chcete-li se mírně pobavit a současně cudně poodhalit císařské soukromí Františka Josefa I., nabízí se vám hned dvě seriózní, a nikoli senzacechtivé možnosti tak učinit, a to prostřednictvím publikací nakladatelství Brána. Ve spojení s Knižním klubem předkládá výběr z korespondence císaře a Kateřiny Schrattové příznačně nazvaný oslovením z císařských dopisů, tedy Moje milá, dobrá přítelkyně (Praha 2002). Rakouská editorka, historička B. Hamannová, jej doplnila několika exkurzy do císařského soukromí; celek dává zajímavou možnost poznat "lidskou stránku" všech tří hlavních jednajících osob (kromě obou pisatelů i císařovny Alžběty). Místy velmi půvabné. Hamannová je autorkou také zřejmě nejlepší biografie samotné Alžběty na našem trhu (a že těch rádoby seriózních, ve skutečnosti však povětšinou pochybných knížek o Habsburcích je!), jejíž 2. vydání nedávno vyšlo: Alžběta - Císařovna proti své vůli (Praha 2002).
A na závěr ještě krátký výběr jednotlivých titulů dalších nakladatelství:
Budete-li se chtít vypravit do světa dějin umění, asi vaše zraky automaticky přitáhne dlouho avizovaný 12. díl Dějin umění (nakladatelství Balios a Knižní klub, Praha 2002) z pera českých badatelů, věnovaný modernímu umění; snad napraví pošramocenou reputaci z nepříliš vyvedeného předposledního svazku. Pokud se zajímáte o architekturu, můžeme doporučit druhé vydání dvousvazkové Encyklopedie světové architektury - od menhiru k dekonstruktivismu nakladatelství Baset (Praha 2002); věnuje se ovšem i tematice české, název trochu zavádí.
)
Další - svým způsobem způsobem fascinující - titul zůstane ve vaší knihovně takříkajíc "navěky": Nakladatelství Baset zahájilo novou edici Atlas památek skvělým dvousvazkovým dílem K. Kuči Česká republika - ilustrovaný průvodce po architektonických památkách. Na 1 400 stranách vám autor představí stručnými, leč výstižnými popisy přes 13 000 památek v 3 550 městech a vesnicích, avšak navíc každé místo (i ta nejzapadlejší vesnička) je prezentováno alespoň jednou fotografií, těch je tu přes 6 200! Doslova neuvěřitelné, navíc, jak už je u K. Kuči zvykem (viz jeho Města a městečka…) spolehlivé, fundované. Autor prezentuje nejenom "velké" památky (hrady, zámky či městské aglomerace), ale s nemenším elánem představuje i vesnické kostelíky či lidovou architekturu, také technické památky atd.; cena je v tomto případě odpovídající (1360,- Kč).
Určitě neublíží především na politické dějiny zaměřený Lexikon světových dějin 1492 - 1914 A. Skřivana (nakl. A. Skřivan ml., Praha 2002); často bohužel drahé publikace pražského nakladatelství Argo korunoval vloni - v tom nejlepším slova smyslu - G. Duby a jeho Věk katedrál: Umění a společnost 980 - 1420.
)
Výrazně zaujmou - zvlášť při záplavě tendenční literatury na toto téma - Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání německých historiků Evy a Hanse Henninga Hahnových (Praha 2002, nakl. Votobia) - povinně by si měli přečíst kupříkladu "naši domácí" spojenci sudetoněmeckého hnutí. S virtuozitou sobě vlastní (viz např. jeho Karel IV.) předkládá německý historik F. Seibt netradiční, neotřelý pohled na (nejen) německé dějiny v "citlivém období" 1900 - 1945 (Ta stará ošklivá melodie; Praha 2002, nakl. Prostor). Knihy takového typu sice mohou stěží stoprocentně uspokojit každého, ale, jak píše v prologu Seibt: "Koneckonců každý člověk má vlastní představu o historii, stejně samozřejmě, jako má i svou vlastní historii. Pokud se chceme vzájemně trochu sblížit, musíme si historii toho druhého a jeho úsudky vyslechnout. Proto si musí naše přítomnost stále znovu vyprávět své dějiny." Určitě neprohloupíte, když se Seibtem necháte oslovit a provést "světem německých, ale třeba i českých dědů"…
Vybrali jste si? Věříme, že ano!
(jk)
Vloženou přílohu Čelem vzad 11 tvoří seznam zpřístupněných hradů a zámků v České republice, tedy objektů výhradně (či alespoň zčásti) s dobovou, interiérovou instalací. Tento seznam doplňujeme přehledem těch hradních, zámeckých či klášterních objektů, které jsou využívány výhradně pro expozice muzeálního charakteru; do seznamu není zahrnuta Praha a Brno. Přehled může být stěží vyčerpávající i vzhledem k tomu, že některé objekty by zřejmě patřily do obou seznamů (tomu se však vyhýbáme); navíc u nemalého počtu muzeí jsou sbírky prezentovány i ve více či méně zachovaných historických prostorách.
Pro orientační rozlišení objektů používáme stejných zkratech jako v příloze:
h - hrad / kl - klášter / z - zámek / tr- tvrz
|
Bělá pod Bezdězem - z Benátky nad Jizerou - z Bílá Lhota - z (arboretum) Blansko - z Budišov - z Bystřice pod Hostýnem - z Čechy pod Kosířem - z Čelákovice - tr Česká Lípa - kl Česká Skalice - kl+tr Děčín - z Domažlice - h Hodonín - z Horažďovice - z Horní Branná - z Hostinné - kl Hrubá Skála - z (vyhlídka) Chanovice - z Choceň - z Choltice - z Chotěboř - z Chrast - z Chudenice - z Jeseník - tr Jevišovice: Starý zámek - z Jilemnice - z Kladno - z Kladruby (u Pardubic) - z Klobouky u Brna - z Klokočín - tr Kosmonosy - loreta Kralice nad Oslavou - tr Kutná Hora: Hrádek - tr+z Kutná Hora: Voršilský klášter - kl Kyjov - z Lanškroun - z Lány - z (park) Lázně Bělohrad - z (oranžérie) Ledeč nad Sázavou - h Lemberk: Bredovský zámeček - z Liběchov - z Litvínov - z Louňovice pod Blaníkem - z Mariánská Týnice (Kralovice) - kl Mělník - kl Mladá Boleslav - hr Moravská Třebová - z Moravské Budějovice - z Moravský Krumlov - z Nové Město na Moravě - z Nový Dvůr u Opavy - z (arboretum) Nový Jičín - z |
Nový Světlov (Bojkovice) - z Ohrada - z Olomouc - kl Pelhřimov - z Peruc - z Písek - h Plumlov - z Plzeň - kl Poděbrady - z Pohansko u Břeclavi - z (Lednicko-valtický areál) Police nad Metují - z Polná (u Jihlavy) - z Prostějov - z Průhonice - z Přerov - z Příbor - kl Příbram - z Přibyslav - z Radnice - z Roudnice nad Labem - z (jízdárna) Roztoky u Prahy - z Růžkovy Lhotice - z Sokolov - z Spálené Poříčí - z Staré Hrady (u Libáně) - z Stráž nad Nežárkou - z Stříbro - kl Studénka - z Tábor: Kotnov - h Tachov - kl Trmice - z Třebíč - z Týn nad Vltavou - z Týnec nad Sázavou - h Uherský Brod - z Valašské Meziříčí - z Velké Meziříčí - z Velké Opatovice - z Vimperk - z Vlašim - z Volyně - tr Vraclav - památkový areál Vrchlabí - kl Vsetín - z Vysoká u Příbrami - z Vysoký Hrádek - z Vyškov - z Zásmuky - z Zlín - z Znojmo - kl Ždánice - z Žumberk - tr |
Pravidelně vám v Čelem vzad předkládáme přehled novějších titulů populárně-odborné literatury s historickou tematikou. Od minulého čísla jsme se rozhodli pro novou formu, která vás snad oslovila: krátké hodnotící anotace jednotlivých titulů i historických řad předních i méně známých nakladatelství v osobním, jistě však ne vyčerpávajícím výběru; snažíme se přitom neztrácet ze zřetele potřeby a možnosti poučenějších studentů i jejich učitelů. Snad vás i tentokrát náš výběr alespoň něčím osloví.
Tentokrát jsme připravili ohlédnutí za rokem 2003 a počátkem roku 2004; později vydané knihy jsme již nemohli zaznamenat. Pokud není uvedeno jinak, všechny nové tituly mají vročení roku 2003 a pocházejí z produkce pražských nakladatelství.
)
Minulý přehled nově vydané literatury jsme zahájili novou (cenově i formátově sympatickou) edicí pražského nakladatelství Havran Dny, které tvořily české dějiny. Svůj chvályhodný rozjezd mírně přibrzdila, ale i tak nabízí další užitečné tituly: Maurovu Marii Terezii (Korunovace na usmířenou), a především Bílou horu (O potracení starobylé slávy české) J. P. Kučery, která současně podává čtivý přehled dějin celého stavovského povstání, a může tak částečně doplňovat proslulou Petráňovu Staroměstskou exekuci. Přehledný výklad zcela jistě zaujme, jen se nedejte vyvést z míry úvodním "vyznáním" autora (dále však nerozváděným), že "ani v případě prohry Habsburků … by osud zemí Koruny české nemusel být nijak růžový, ba mohl být ještě trpčí, než jaký v pobělohorských Čechách byl". Toto v poslední době stále víc oblíbené tvrzení, objevující se kromě novinářské publicistiky např. i ve vyslání České televize, se zřejmě stává nějakým módním klišé. Hned dvě knížky jsou věnovány moderním dějinám - Klimkův Nástup Hitlera k moci, i když název nevystihuje šíři záběru tohoto místy provokativního čtení, a Fiedlerova Okupace Československa, soustředěná na vojenské aspekty oné "bratrské agrese" z roku 1968.
Stýskání na zbrzděnou edici Česká historie Nakladatelství Lidových novin (NLN) se sice může opakovat i tentokrát, vyšel pouze jeden nový titul, ale opravdu stojí zato. Jubilantu Dušanu Třeštíkovi (*1933) nadělilo stejné nakladatelství v létě knižní sborník Dějiny ve věku nejistot a nám ostatním naděloval sám jubilant - nedlouho před Vánocemi vyšly Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Nebráníte-li se novým, netradičním a mezioborovým pohledům i novým metodickým přístupům a nechcete-li ustrnout u starých "rádoby vlasteneckých" či učebnicových klišé, je tato knížka nejen o "starých pověstech českých", jako obvykle udivující šíří záběru (tentokrát se pohybujeme v komparativně pojatém indoevropském prostoru mýtů a bájí) a jako obvykle provokující neotřelými názory, knihou právě pro vás.
Z další produkce téhož nakladatelství zaznamenejme utěšeně se rozrůstající Dějiny států - Dějiny Indie kolektivu českých autorů (skoro 1200 stran!), Dějiny Makedonie (J. Rychlík a M. Kouba), Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky (kol. českých autorů) či překladové Dějiny Nového Zélandu a Dějiny NDR. Jestli si třeba ať už ve škole, nebo doma tuto řadu kompletuje, ale rádi byste současně ušetřili, s klidným svědomím můžete naopak vynechat Kašparovy Dějiny karibské oblasti (2002), které provázejí doslova zdrcující ohlasy.
)
Zato edice Knižnice Dějin a současnosti přinesla titul, který stojí za přečtení v každém případě. Máme na mysli soubor esejů Z. Smetánky Archeologické etudy. Sice se nejedná o novou "Legendu o Ostojovi", výběr spíš připomene jinou Smetánkovu práci Hledání zmizelého věku - ale jako vždy je Smetánka nadobyčejně poutavý, chce se říci bravurní. Sondy do života středověkých lidí či počátků českého státu doplňují i obecnější úvahy a zamyšlení nejen nad středověkou archeologií. Zatím poslední, 21. svazek nazvaný Pop History (editorkou je M. Bartlová) vyšel z přednášek na Pedagogické fakultě UK na témata vztahu literatury i dalších médií a historie. Nejen podtitulem - O historické věrohodnosti románů, filmů, komiksů a počítačových her - mohou sice některé pasáže vzdáleně připomenou Saturninovu kancelář uvádějící na pravou míru omyly nezasvěcených literátů, ale tam, kde se příspěvky zbaví popisnosti, je to příjemné a inspirativní čtení (tak kupř. J. Rak o Švejkovi, V. Vlnas o Třech mušketýrech). Mezi vybranými spisovateli nechybí Sienkiewicz, Waltari, May či Petersová se svým středověkým detektivem bratrem Cadfaelem atd., knížku uzavírá bohužel takřka jen informativní přehled populární edice Děsivé dějiny.
Dosud jsme ale opomíjeli jinou, teď už svižně rozjetou edici NLN - Utváření Evropy; k dispozici je sedm svazků. Edici formátově přístupných knížek předních evropských historiků zaštítil svým jménem a autoritou Jacques Le Goff a má přinášet náhledy do celoevropských témat, jako jsou demografie, náboženství, jazyk, žena, rodina, národ atd. Z posledních čísel řady vybíráme sympaticky působící Hlad a hojnost (Dějiny stravování v Evropě) od M. Montanariho a Stát a národ v evropských dějinách od H. Schulzeho.
Nakladatelství Argo pochvalme za edici Dějiny Evropy, v níž vyšly mj. dvě knihy věnované středověkým panovnickým dynastiím - a protože habsburskou problematikou jsme víceméně zahlceni (Habsburkové ve středověku od K.-F. Kriegera), větší pozornost věnujme Hoenschovým Lucemburkům (Pozdně středověká dynastie celoevropského významu); našemu pohledu na Lucemburky, nejenom na "otce vlasti", dodá potřebnou evropskou dimenzi. Stejnojmenná je užitečná řada nakladatelství Vyšehrad, která po jednotlivých staletích či větších obdobích předkládá všestranné sondy do evropských dějin - a zase trochu jinak, než jsme zvyklí (k dosavadním svazkům o století šestnáctém a sedmnáctém a době po r. 1945 přibyla Evropa XVIII. století od J. Blacka).
Shodné nakladatelství ještě otevřelo řadu Velké postavy českých dějin, jejímž vcelku čtivým výstupem je snaha o plastický portrét Elišky Přemyslovny z pera B. Kopičkové, jež byla evidentně vedena snahou tuto ženu "rehabilitovat". Místy však vyznívá tato tendence poněkud křečovitě a zjednodušeně, a třeba takový Jan Lucemburský vychází z jejího podání téměř jako "neschopný chudák". A jestli máte doma Le Goffem editovanou knihu Středověký člověk a jeho svět, sáhněte po stejně uspořádaném svazku, zaštítěném E. Garinem, Renesanční člověk a jeho svět, v níž před vámi budou defilovat obrazy vládce, kondotiéra, duchovního, dvořana, ale i filozofa, umělce či renesanční ženy. Rovněž vychází řada Kulturní historie - např. Volný čas ve středověku -, ale nemůžeme se zbavit pocitu, že když nakladatelství jeden z posledních titulů Chudáci, žebráci a vaganti propaguje podtitulem Lidé na okraji středověké společnosti - ovšem s datací 1450-1850 (!), nepůsobí to příliš důvěryhodně...
)
Ještě se chvíli vraťme k Argu: potěší knihou, která spíš udělá radost zájemcům o francouzské dějiny, než že byste ji nějak zásadně využili ve škole. Kolektivní práce německých historiků Francouzští králové v období středověku sestává z 24 chronologicky řazených, monografických kapitol věnovaných jednotlivým francouzským králům od Oda a dalších předchůdců Hugo Kapeta ke Karlovi VIII. Výhledově má na tento soubor navázat přehled novověkých panovníků až k Napoleonovi III. Zato nakladatelství Karolinum vás nadchne jen stěží - pokračuje totiž ve své šílené cenové politice (viz kupř. Dějiny Univerzity Karlovy či poslední díl Petráňových Dějin hmotné kultury). Dlouho očekávané Dějiny Francie kolektivu třiceti současných francouzských historiků, navíc vzniklých pod vedením G. Dubyho, jsou tak sice k mání v českém překladu, ale zároveň v podstatě nedostupné, protože bez třiceti korun je jejich cena tisícikorunová! To se snad nedá koupit ani do odborné knihovny...
Pražské nakladatelství Triton ve formě malých knížek - Dějiny do kapsy - nabídlo snad až příliš osobně zaujatou Veberovu Leninovu vládu v Rusku (jinak ovšem zajímavé čtení) a od stejného autora další nelichotivou sondu do ruských dějin Stalinovo impérium (Rusko 1924-1953). Mezi nepřebernými tituly k dějinám 2. světové války (orientaci v nich předem vzdáváme…) zaujme Nálevkova syntéza Druhá světová válka, zatímco jeho Studená válka je místy i doslovným opakováním toho, co Nálevka napsal v předchozích pracích na stejné téma. Mezi brožovanými svazky k dějinám 20. století se milou nezbytností jeví i připomenutí knížky od Roberta Kvačka - První světová válka a česká otázka.
Již jsme komentovali další užitečnou řadu Stručné dějiny států (Libri) - mezitím se rozrostla o svazky věnované Afghánistánu (J. Marek), Bělorusku (M. Řezník), Brazílii a Východnímu Timoru (obojí bravurní J. Klíma), dále USA (S. Raková, J. Opatrný; nepřehlédněte!), Ghaně (V. Klíma) či Jihoafrické republice (A. Zimák).
Z encyklopedických řad Libri vyšla úvodní kniha Encyklopedie českých vesnic od J. Pešty, věnovaná středním Čechách. Překážkou je tu ovšem cena (790,- Kč); nicméně tip do regionálních školních knihoven je to užitečný. Z literatury zaměřené k poznávání našeho památkového dědictví ještě vybíráme Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (M. Janoška) a obsáhlý a výpravný, leč jen nevesele čtivý 1. díl práce Ohrožené hrady, zámky a tvrze v Čechách A-M od J. Úlovce. Půvabná knížka Po Karlově mostě (20 zastavení s F. Dvořákem; vyd. NLN) si už vyžádala reedici; českobudějovické nakladatelství Veduta představilo encyklopedický přehled Panská sídla na jihu Čech (P. Koblasa a D. Kovář). K tematice přispělo i nakladatelství Brána - shodou okolností knížkou o městských branách (T. Koutek: Městské brány v Čechách - historická zastavení). Nakladatelství kromě toho pokračuje ve své řadě populárně pojatých panovnických životopisů, nejnovějším přírůstkem je "král mučedník", jak zní podtitul knížky G. Bordonoveho o Ludvíku XVI.
)
Rádi bychom také poukázali na zhruba dvouletou edici plzeňského nakladatelství Fraus Památky (Unikátní encyklopedie na pokračování), která čítá už 33 miniprůvodců po známých i méně známých historických památkách, především hradech a zámcích. Na 16 stranách vlastního textu v přijatelné cenové relaci (svazek za 49,- Kč) najdete informace o historii objektu, majitelích, architektuře, interiérech, ale také kupř. o hospodaření šlechtických velkostatků, lovech, stolování, módě atd. Doprovázeno množstvím sice povětšinou miniaturních, ale dobře čitelných obrázků a perspektivní kresbou objektu; zpravidla nechybí pověst, vztahující se k objektu, a upozornění na pamětihodnosti v okolí. Autory jsou obvykle správci objektů či pracovníci příslušných památkových úřadů. Když se nedáte zmást propagačním charakterem zejména západočeských památek (pro ředitele tamního památkového úřadu je všechno na daném objektu prostě "nej"), získáte nejen vděčný suvenýr. Navíc: Když chcete sehnat již vyšlé průvodce, nemusíte objíždět všechny objekty - ve velkých knihkupectvích nabízejí celý sortiment. (Posledních pár měsíců ale v edici bohužel nevyšlo nic.)
)
Z nejnovějších titulů zaznamenejme - a do knihovny neopomeňme zařadit - práci osvědčené dvojice J. Gebhart a J. Kuklík - Druhá republika 1938-1939 (nakl. Paseka, Praha - Litomyšl 2004), která s neobyčejnou erudicí předkládá plasticky strukturovaný obraz této složité doby charakterizované "svárem demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě", jak praví podtitul publikace. Jinak toto nakladatelství na trh nepřineslo mnoho dalších novinek, takže zaregistrujme alespoň 2. doplněné vydání proslulé - v tom nejlepším slova smyslu - Čornejovy knihy Tajemství českých kronik.
Vůbec jsme si mysleli, že budeme tentokrát jen volat: Reedice, reedice, reedice! - Ale nakonec to dopadlo, jak vidíte, všechno přeci jen jinak. I když, na druhou stranu, ani na reedicích není nic zas tak špatného. Těžko už dnes ovšem překvapí Janáčkův Rudolf II. či Valdštejn (k dispozici jsou i novější zpracování), ale může potěšit plán nově vydat celé dílo "žijící legendy" Vojtěcha Zamarovského (zatím vyšly - ve sličné podobě u různých nakladatelů - Vzkříšení Olympie a Za sedmi divy světa). Vyslovenou radost pak udělá Urbanův nestárnoucí Kapitalismus a česká společnost (K otázkám formování české společnosti v 19. století) a do knihovny si můžete návdavkem opatřit biografii R. Saka, věnovanou F. L. Riegrovi (tentokrát s podtitulem Konzervativec nebo liberál?), která před 10 lety poněkud "zapadla". A doplňme ještě obsáhlou knihu P. Preisse - František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách.
)
A jedno překvapení na závěr, byť není přímo z oblasti odborné literatury - je to však bez nadsázky fascinující čtení. Filozofující bretonský venkovan J.-M. Déguignet (1834-1905) sepsal ke konci život neuvěřitelný příběh svého neuvěřitelného života Paměti bretonského venkovana: jako samouk se naučil několika jazykům a základům řady oborů, byl žebrákem, pasákem krav, vojákem, zemědělcem, trafikantem, pojišťovákem, a pak zase vyděděncem a žebrákem, navíc trpícím stihomamem. A když vás třeba nebudou zajímat jeho osobní zpovědi (jako že zajímavé jsou!), strhne vás líčení jeho vojenských eskapád - zúčastnil se bojů v Itálii, Africe, projdete s ním peklo krymské války či zažijete pokus o mexické císařství. Nakladatelská záložka (Mladá fronta), tvrdí, že ve Francii se znovuobjevení jeho pamětí ke konci minulého století stalo senzací a že se podle nich natáčí televizní seriál. Takový seriál bychom České televizi a nám všem opravdu přáli...
(jk)
)
)
Smrt ministra zahraničních věcí ČSR Jana Masaryka v noci z 9. na 10. března 1948 vždy provázela řada nejasností, které neodstranilo ani několik šetření této události v průběhu minulých desetiletí. Nové světlo do případu slibovalo přinést další vyšetřování vedené Ústavem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, zahájené v roce 2002. Skončilo "senzačním vyhlášením", které mělo s definitivní platností potvrdit cizí zavinění Masarykovy smrti (tělo bylo nalezeno na nádvoří Černínského paláce pod okny služebního bytu). Znalecký posudek konstatoval, že "k pádu tělo došlo zcela jednoznačně vystrčením druhou osobou… K pádu došlo z polohy stoje těla z římsy pod oknem, v této fázi byl Masaryk vystrčen aktivním silovým působením druhou osobou…". Znalec se opřel především o údajně přesný náčrtek celé situace z 11. března 1948. Atraktivní novinové titulky "Masaryk byl zavražděn" ale vystřídala skepse historiků a dalších odborníků opřená o jiný znalecký posudek, který zmíněný ústav spolu s dalšími informacemi zcela ignoroval. Tento druhý posudek přitom přesvědčivě doložil, že nebylo třeba působení žádných vnějších sil, a navíc znovu připomněl známou skutečnost, že zmíněný náčrtek z 11. 3. není v některých ohledech příliš věrohodný - to mj. potvrdila už expertíza Kriminalistického ústavu z r. 1995, jež také dosvědčila skutečnou polohu těla po dopadu (s tělem se při ohledání pohnulo). Podle všeho se oné osudné noci Jan Masaryk skutečně přemístil přes parapet na zhruba padesáticentimetrovou římsu pod oknem sám, bez cizí pomoci...
)
Zajímavou historii má zřejmě nejznámější snímek zachycující počátek německé okupace Čech a Moravy - příjezd německých jednotek do Prahy 15. března 1939. Pátrání po identitě vyfotografovaných osob mělo nečekaný výsledek: kromě policistů a dvou tří dalších lidí jsou na snímku vesměs studenti, a většinou ze státní průmyslové školy v Praze 1. "Někdo přinesl do třídy zprávu, že příjezd německé armády se očekává kolem desáté. Kam jinam bychom šli než na Václavské náměstí? Přišli jsme včas… Přes rameno policajta se mi naskytl pohled, který nikdy nezapomenu," vzpomíná tehdejší student Jaroslav Landa, také zachycený na snímku. "Kolona se na chvíli zastavila, těsně před sebou jsem uviděl otevřený vojenský vůz se dvěma zkřehlými vojáky v polní šedi a s přilbami na hlavách." Za policisty se na okupanty dívala i studentka obchodní akademie Marie Červenková, která do Prahy přijela z Berouna vlastně náhodou: "Na ulicích stály hloučky lidí, někteří mlčeli, jiní zvedali pěsti… Pro slzy jsme neviděli. Slova nenávisti se sypala nejen v češtině, ale i slovenštině a v jiných jazycích." Uprostřed fotografie mezi dvěma policisty s čapkou v ruce podle všeho stojí ani ne patnáctiletý židovský chlapec Zdeněk Kárný, student Akademického gymnázia. Identifikoval ho jeho bratr, protože Zdeněk zemřel v roce 1944 v Osvětimi. Na druhou stranu je pravda, že se k témuž obličeji přihlásily ještě dvě osoby - Josef Schejbal a Radimír Novotný. Nejistota tedy zůstává - celkem však již známe sedm vyfotografovaných osob (na snímku označeny šipkou), a navíc ČTK nově zjistila i autora snímku: tehdejšího profesionálního fotografa ČTK Josefa Muchu.
)
Zastavme se ještě u jedné fotografie, spojené s jinou historickou událostí z druhé světové války: 27. ledna 1945 osvobodila vojska Rudé armády vyhlazovací koncentrační tábor v Osvětimi, a odhalila tak světu jedno z nejděsivějších středisek nacistické zrůdnosti - místo "konečného řešení židovské otázky", jak nacisté nazývali plánovitou likvidaci evropských Židů. V táboře a jeho plynových komorách v Osvětimi - Birkenau (Březince) zahynulo minimálně 1 150 000 lidí… Při osvobozovacích bojích před branami jednotlivých osvětimských koncentračních táborů a v jejich okolí padlo 231 sovětských vojáků; za ostnatými dráty mezitím na svobodu čekalo 7 000 vězňů, mezi nimi 484 Čechů a Slováků. A k těm šťastným tehdy patřil také patnáctiletý Jiří Steiner, který dnes žije v Praze a angažuje se v činnosti Českého svazu bojovníků za svobodu. Branou osvětimského tábora Birkenau prošel spolu s bratrem dvojčetem a rodiči na podzim 1943. Přijel z Terezína s transportem pěti tisíc Židů, které po půl roce čekala smrt - on však měl s bratrem štěstí v neštěstí: doktor Mengele si je vybral pro svoje výzkumy a "chránil" si je. Unikli tak děsivému osudu celého transportu i svých rodičů při hrozné noci z 8. na 9. března 1944, kdy byli jinak všichni posláni do plynu. Asi dva týdny po osvobození táborů přijeli sovětští armádní filmaři a natočili v jejich prostorách známý otřesný dokument, který byl mj. promítán i při norimberském procesu s nacistickými válečnými zločinci. Jiří Steiner si tyto chvíle dobře pamatuje: "Na konci filmu je záběr na stojící řadu vězňů a vznikl tak, že náhodně několik z nás vyzvali, abychom se k drátům postavili - jako že vyhlížíme Rudou armádu. Pravda, z filmu i zachovaných fotografií je dobře vidět, že nikoho nevyhlížíme, ale to na podstatě věci přeci nic nemění. Já jsem ten kluk v popředí se zlomenou rukou, což se mi stalo několik dnů po osvobození tábora, a právě Rusové mi ji dali do sádry." Jiří Steiner dlouho nevěděl, že taková fotografie existuje. Zjistil to až v roce 1966 na výstavně neznámých prací sovětských válečných korespondentů v Praze.
)
Vzhledem k naší nepravidelné periodicitě těžko můžeme reagovat na aktuální dění kolem nás - ale napadlo nás, že vlastně můžeme udělat "čelem vzad" a vyslovit se prostřednictvím 66 let starého sloupku Karla Čapka zveřejněného 13. 2. 1938 v Lidových novinách. Jmenuje se Pumy nad světem. Když zaměníte historické reálie, možná vám zas tak starý připadat nebude…
Čteme ráno noviny a už skoro čekáme, že tam zase bude stát: to a to město (je to někde ve Španělsku nebo v Číně) bylo bombardováno nepřátelskými letadly; při útoku zahynulo osmdesát nebo tři sta nebo tisíc civilních obyvatel; nálet trval jenom několik minut.
Čteme to tak často, že už se skoro zapomeneme otřást nad takovou zprávou. ještě se otřeseme, když nějaký Wiedemann zavraždí pět lidí; ale osmdesát, tři sta nebo tisíc zabitých lidí, to už je nějak neosobní, to už si čtenář ani nemůže představit; i pokrčí rameny a čte dál, co prohlásil nějaký mocný pán o tom, za jakých koncesí by byl ochoten zajistit pokojné vztahy se sousedy na několik let.
Ale už si to ani nemusíme představovat; ukážou nám to názorně a pohodlně v kinu. Pobořená ulice, ze které se valí ještě oblaka prachu a dýmu; roztrhaná těla, hořící mrtvoly, děti řvoucí v nepříčetnosti hrůzy - ty děti si jsou ukrutně podobny, ať jsou čínské nebo naše. Tak tady to máme skoro z první ruky, jak to vypadá. Tohle nám přece aspoň na chvíli stáhne hrdlo a máme temný pocit, že teď něco musíme udělat - křičet, protestovat; zvednout se a jít do ulic s voláním, že něco takového si lidstvo nesmí nechat líbit. Ale bojím se, že si pomalu zvykneme i na tyto dojmy, pokud zůstanou jenom na plátně. A diváci v kinu si třeba budou zklamaně říkat: Minulý týden to bylo hroznější.
A přece: nikdo snad nevěří, že tohle je konečný stav světa a že se pobíjení žen a dětí stane hlavním prostředkem mezinárodního styku. Tak tatarsky to s lidstvem přece jen nevypadá. Můžeme počítat s tím, že jednou se lidé budou dívat na dnešní letecké útoky docela prostě a jednoznačně jako na sprosté vraždění, jako na jakýsi mravní amok, kterému dočasně propadly ty ony národy na čas vyšinuté z vývoje ostatního lidstva. Jde o to, aby se lidé jednou nedívali s hrůzou a odporem také na celý dnešní svět za to, že celkem trpně a nedůstojně přihlížel k takové hromadné bestialitě.
Jistě si neděláme iluzí o tom, že nové mezinárodní odsouzení leteckých útoků na otevřená města, k němuž chce dát podnět Anglie, už teď zachrání pár tisíc bezbranných chudáků v Číně nebo ve Španělsku před tím, aby jim nepadaly bomby a baráky na hlavy. Není lehko přesvědčovat národy a jejich pány, že se dopouštějí něčeho nesmyslného a zvrhlého. Ale i když se nemůže počítat s tím, že pouhé odsouzení, neprovázené trestními sankcemi, zjemní mravy těch, kdo se už tak sytě zapsali krví do dějin našeho věku, je přece jen strašně důležito a krajně načase, aby takové odsouzení bylo vysloveno. Musí být stále opakováno, že zločin je zločin a že jest a vždycky bude souzen jako zločin. Ani na okamžik se nesmí ve světě rozmoci pocit, že obecný mravní řád světa je na tu dobu suspendován. Stůj co stůj musí být uchována kontinuita mravních ideálů, které jsme přejali a jež musíme odevzdat dál. Pravda, pouhé verbální odsouzení není ještě čin; ale lhostejné mlčení by bylo špatný čin; bylo by spoluvinou na jednání ničemném a nelidském. Aspoň té spoluviny kéž jsme my všichni, kdo se nevylučujeme z velkého společenství lidstva, co nejdůrazněji uchráněni!
|
|
