Od 3.-4. století se křesťanství stalo náboženstvím západní civilizace. V průběhu staletí se šířilo z jádra bývalé římské říše do všech vznikajících evropských států a státečků. Bylo zde přijímáno jako jediné státní náboženství. V 11.-12. století zahrnoval křesťanský svět s několika výjimkami celou Evropu. Už tehdy se však v křesťanské církvi objevovaly určité trhliny v podobě malých skupinek, které zpochybňovaly církevní věrouku a vykládaly si některá dogmata pro církev nepřípustným způsobem. První z těchto sektářů - heretiků nebo kacířů vzbudili rozruch již v roce 1022 v Paříži, tím spíše, že se jednalo o církevní hodnostáře, z nichž jeden byl dokonce královniným zpovědníkem. Byli upáleni, ale o něco později byli další kacíři odhalováni na různých místech tehdejší Francie. Velkou pozornost vzbudil i proces se třemi kacíři v roce 1163 v Kolíně nad Rýnem.
)
K největšímu rozšíření heretických směrů došlo na území Languedoku, nynější jižní Francie při Pyrenejích a zálivu Středozemního moře, v té době na Francii jen formálně závislém; svůj vliv zde uplatňovali i králové Aragonie. Téměř nezávisle zde vládli menší či větší pánové, jako byli hrabě z Toulouse, hrabata z Foix a Comminges nebo vikomt z Trencavelu. Languedočtí kacíři jsou často nazýváni albigenští. Město Albi však nehrálo v náboženských sporech velkou úlohu. Původ označení lze snad vysvětlit tím, že papežský legát Alberik byl v roce 1145 v Albi uvítán mrazivě a domníval se proto, že albští měšťané jsou zatvrzelejšími heretiky než ostatní jižané. Kromě toho se v roce 1165 sešel v nedalekém Lombers církevní koncil, který znamenal naprostou roztržku mezi heretiky a katolickou církví. Heretici byli též nazýváni kataři z řeckého katharos = čistý, sami si však říkali prostě praví křesťané. Na rozdíl od jiných hnutí, která se vracela k prvotnímu křesťanství, mělo katarství hlubší kořeny a podobalo se směrům částečně vycházejícím ze starých indických věrouk (zoroastrismus), částečně z křesťanství - gnosticismu a zejména manicheismu, který vznikl kolem poloviny 3. století. Katarští uctívali křesťanského boha, ale stvoření světa přičítali Satanovi, který pak na zemi s pomocí svůdné ženy přivábil lidi - duchy, žijící s Bohem v oblacích. Ty pak uzavřel do těla, aby je připoutal k zemi navždy. Zemře-li člověk, opustí tělo, cítí se bezbranný a hledá tělo v jiné bytosti, která právě nosí plod. Katarští tedy věřili v převtělování. Veškeré zlo má podle nich základ ve hmotě, a je tedy správné, aby se lidé od hmotného světa oprostili a vrátili se zpět k Bohu. Bůh nemá nic společného se Starým zákonem, protože ten je dalším výplodem ďáblových lží a klamů. Dobro přinesl jeden z lidí - duchů, kteří zůstali na nebesích, neboť se uvolil stát synem božím a vzít na sebe veškeré utrpení lidstva. To byl Kristus; podle katarů se narodil jen zdánlivě a jeho utrpení nebylo skutečné.
)
Jak však má člověk uniknout z tohoto vyhnanství a bloudění? Pokud žije správným životem, jeho duše je stále ušlechtilejší, až se vtělí do ušlechtilého muže (žena do nebes nesmí vstoupit), je spasen a vrací se. Správný člověk musí být milosrdný a skromný, nesmí jíst maso kromě ryb, nesmí prolít krev lidskou ani zvířecí a nesmí uzavřít sňatek, aby nepřispěl k šíření hříšného lidstva na zemi. Katolickou církev považovali kataři za ďáblův orgán šířící lži. Neuznávali žádný z jejích obřadů, sami poskytovali pouze prostý obřad útěchy, kterým očišťovali umírající. Kdo přijal útěchu již za života, vstoupil mezi "Dobré lidi" neboli dokonalé, kteří žili předepsaným asketickým životem, věnovali se náboženskému rozjímání a udělovali útěchu umírajícím. Běžní kataři žili obyčejným životem, pouze před smrtí se vykupovali útěchou (pokud se však potom uzdravili, nedobrovolně se stali také dokonalými).
Prostí lidé ovšem hlouběji nepřemítali o teologických otázkách, ale viděli zkaženost a úplatnost katolické církve, zatímco katarští dokonalí žili víc než příkladným životem, nikoho nenutili, aby žil stejně asketicky, a útěchu poskytovali nezištně. Katarské hnutí získalo proto silnou podporu ve všech vrstvách společnosti. Množství a sebevědomí stoupenců katarství se projevilo v roce 1167, kdy se v Saint Felix de Caraman sešel jejich církevní koncil, na němž se objevili katarští biskupové a další zde byli vysvěceni. Languedocká katolická církev v té době propadla již úplnému rozkladu.
)
V roce 1198 zvolený papež Innocenc III. si vzal za úkol úplnou nápravu církve, čímž mínil vymýcení jak zlořádů v církvi a zpustlého života duchovních, tak i heretických směrů. Rozhodl se proti katarům vyslat nejprve "duchovní křížovou výpravu", tedy dva mnichy - kazatele, kteří měli obyvatelstvo navrátit k pravé víře. Mise však nedosáhla téměř žádných úspěchů, a to ani poté, co se k ní připojil nadšený, upřímně věřící a přísně morální Dominik z Guzmanu (pozdější sv. Dominik). Z kacířství byl podezřelý i největší lenní pán v Languedoku, Raymond VI., hrabě z Toulouse, ačkoliv se hlásil k římské církvi. Nejasné okolností vraždy legáta Petra z Castelnau, z níž duchovní vinili hraběte, se staly podnětem k zahájení otevřeného boje. Papež uvrhl zemi do klatby a vyhlásil křížovou výpravu. Díky výhodným podmínkám pro účastníky (odpuštění hříchů, vymazání všech dluhů, jen čtyřicet dnů povinné účasti) pro ni získal téměř všechny francouzské velmože, pouze král Filip August zůstal stranou. Výpravě velel bojovný legát Arnald Amalrich. Hrabě z Toulouse ustoupil před hrozbou vyobcování z církve i války a podstoupil ponižujícím pokání. Dokonce se sám přidal k vojsku, které se obrátilo proti jeho sousedovi a příbuznému, vikomtu z Trencavelu, s cílem dobýt jeho města Béziers a Carcassone.
Dobře opevněné Béziers, vybavené zásobami a nevysychajícími studnami, se zdálo být nedobytné, stala se však neuvěřitelná věc: měšťané s posměchem vyprovodili ven z města křižácké jednatele, a nechavše otevřené brány, následovali je až do jejich ležení a posmívali se jim. Jednoho z křižáků dokonce zbili; to rozhořčilo vojáky natolik, že se na ně obořili, hnali je zpět až do města, ostatní pohotově vjeli za nimi - a v hrůzném masakru vyvraždili celé město. Amalrich k tomu údajně promluvil slovy typické křesťanské lásky a odpuštění: "Zabte je všechny, Bůh už ty své pozná". Obléhání Carcassonu trvalo vzdor epidemii ve městě déle, ale když úskokem padl do rukou křižáků sám vikomt Raymond Roger z Trencavelu, město kapitulovalo; tentokrát směli obyvatelé svobodně odejít. Vzdor přímluvě lenního pána Petra Aragonského byl však mladý vikomt uvězněn ve věži svého hradu, kde zanedlouho za záhadných okolností zemřel.
Tehdy vypršelo čtyřicet dní křižácké výpravy a francouzští páni odmítli dále bojovat. Úkol dobýt odbojné hrady trencavelského léna připadl hraběti Šimonu z Montfortu, výbornému bojovníkovi a náboženskému fanatikovi, kterého navíc posilovala naděje na zisk celého území. Přestože mu zůstaly jen nečetné oddíly, dosahoval v kraji snadných vítězství, mnohá městečka se mu vzdávala i bez boje. Po úplném nezdaru u nedobytné skalní pevnosti v Cabaretu (únor 1210) se ovšem zase většina podmaněných měst vzbouřila. Nový úspěch přineslo až dobytí "kacířského hnízda" Minervy, které se pro její vysoké hradby podařilo až poté, co byl ostřelováním zničen přístup k jediné studni. Zchytralý Arnold Amalrich povolil volný odchod všem dokonalým, vzdají-li se své víry, protože správně odhadl, že tak neučiní nikdo. Sto padesát dokonalých se samo vrhlo do plamenů připravené hranice.
)
Rozhodujícím se stalo dobytí Termes, dobře opevněného hradu, který odolával všem ostřelováním a jehož obránci dokázali za ostřelovanou zdí tajně postavit další. Nakonec však obránci, stižení nemocí z otrávené vody, hrad tajně opustili. Pád Termes zapůsobil tak odstrašujícím dojmem, že se vzdali všichni zbývající odpůrci, včetně pána Cabaretu. Náhlá vzpoura Lavauru, který však brzy padl, jen dokončila Šimonovo ovládnutí vikomství na jaře roku 1211. Jeho svrchovanost nad lénem nakonec uznal i král Petr II. Aragonský, pán trencavelského léna. Šimon se poté obrátil proti hraběti z Toulouse, podporován papežskými legáty, kteří hraběte pro toleranci ke kacířům znovu uvrhli do klatby. Zprvu úspěšné tažení zkomplikovalo neúspěšné obléhání Toulouse a hradů vzdorujících pánů z Foix. Křižáckému vojsku, oslabenému odchodem spojenců, hrozila katastrofální porážka u Castelnaudry, díky váhavosti Raymonda VI. se však Šimonovi podařilo přejít v protiútok a následně znovu dobýt ztracená území.
V roce 1213 hrozilo Šimonovi ještě větší nebezpečí ze strany věrného katolíka a vítěze nad Maury, krále Petra II. Aragonského, jemuž vadila rostoucí moc křižáckého dobyvatele v území, které patřilo pod jeho správu. Po nezdařeném jednání s legáty a Římem Petr neváhal proti Šimonovi vytáhnout, padl však v bitvě u Muretu, ve které Šimon z Montfortu dosáhl neuvěřitelného vítězství nad mnohem početnějšími vojsky aragonsko - toulouskými. Po dalších vítězstvích přijal Šimon z Montfortu v roce 1216 toulouské léno od francouzského krále, zatímco Raymond VI. musel odejít do Anglie a hrabata z Comminges a Foix se s církví smířila.
Ještě téhož roku se však hrabě z Toulouse se synem Raymondem objevili v Marseilli, v provensálské části svého panství, a obyvatelstvo Provence je s radostí přivítalo. Mladý Raymond s nadšenými příznivci uhájil před Šimonem město Beaucaire a jeho otec zatím získal zpět Toulouse. Toulousané pak statečně bránili své město proti útokům a obléhání. Při jednom boji byl Šimon z Montfortu zabit vrženým kamenem. Jeho smrt znamenala totální rozklad celé křížové výpravy. Francouzský princ Ludvík sice vytáhl na novou výpravu se Šimonovým synem Amalrichem, ale překvapivě odtáhl po povinných čtyřiceti dnech. Amalrich z Montfortu musel v lednu 1224 odejít do Francie a v Toulouse vládl Raymond, nyní již VII.
)
Languedoc však velice přitahoval nového francouzského krále Ludvíka VIII. Ten přes počáteční námitky papeže Honoria III. zahájil novou výpravu. Předtím byl Raymond VII. na podivném koncilu v Bourges r. 1225 vyobcován z církve. Hrozba tažení královské armády (tentokrát neomezené na 40 dní jako dosud) na jižní města natolik účinkovala, že se předháněla, které se vzdá dřív, zvláště poté, co byl obležen Avignon a vzdal se. Před útokem na Toulouse však Ludvík VIII. nečekaně zemřel v Montpellieru. Ani to však neznamenalo obrat pro Languedoc příznivý. Vlády se chopila královna vdova, silná a neústupná Blanka Kastilská a její vojska znovu pustošila těžce zkoušený kacířský kraj. V nepříliš nadějné situaci přijal Raymond VII. návrh na jednání v Meaux a dokonce přistoupil na velice tvrdé podmínky smíření s francouzskou korunou i s církví. Souhlasil také se sňatkem svého jediného dítěte, dcery Jany, s mladším bratrem nezletilého krále, Alfonsem z Poitiers, i s tím, že mladý pár zdědí jeho země, což znamenalo přičlenění hrabství k francouzské koruně. Další krok - přímá anexe trencavelských panství Béziers, Albi a Carcassone, se hraběte příliš netýkal.
Vzdor všem výpravám bujelo v kraji katarství stejně jako před rokem 1209. Zpočátku dokonalí v dobytých městech a pevnostech končili v plamenech (Minerva, Lavaur - 400 lidí), později vyznávali svou víru skrytě, vydávali se za obyčejné měšťany nebo se uchylovali do hor nebo nedobytných pevností (Montségur, Puilaurens, Roquefixade, Usson). I nadále poskytovali útěchu a ve skutečnosti jich bylo více než dříve. Církevní kruhy se stále zabývaly otázkou, jak proti nim postupovat. Katoličtí duchovní byli vesměs zkažení a jejich skutečný život se křiklavě rozcházel s jejich kázáním. Příkladným životem však žili mniši nového řádu, dominikáni; byli oddáni papežovi a mnozí z nich patřili ke skutečným fanatikům. Zdáli se proto být nejvhodnějšími protivníky katarských dokonalých. A z jejich řad (již několik let po smrti sv. Dominika) povstal děsivý orgán církevní moci, inkvizice. Pozdní fáze katarského hnutí je prvním obdobím jejího řádění.
)
Na tomto místě není možné popisovat inkviziční procesy ani rozebírat neomezenou moc inkvizitorů. Ve všech městech, kam inkvizice přišla, brzy katarství téměř zlikvidovala, neboť prostí lidé se ze strachu své víry vzdávali a stateční dokonalí - a dokonalé - končili houfně na hranicích. Pravda, první dva dominikáni v Toulouse byli rozvášněnými obyvateli vyhnáni a první oběť se dav lidí pokusil zachránit, ale postupně se udavačství, zatýkání a hořící hranice staly běžným jevem všude. Výjimkou byl v roce 1242 masakr v Avignonnetu, kde skupina přívržencu katarství vyslaná velitelem hradu Montségur povraždila inkvizitory. V téže době plánoval hrabě z Toulouse zahájit ve spojení s dalšími odbojnými velmoži povstání proti francouzské nadvládě. Z toho důvodu mu byl přičítán podíl na události v Avignonnetu. Spojenecké seskupení se však brzy rozpadlo a Raymond VII. se znovu musel před Blankou Kastilskou a nezletilým Ludvíkem IX. pokořit v Lois v lednu 1243. Povstání mělo politické důvody, hrabě katarům příliš nepřál, přestože neprojevoval moc ochoty k jejich potírání.
Avignonnetské vraždění obrátilo pozornost k Montséguru, nejdůležitější baště katarského hnutí. Vzhledem k jeho poloze na mohutném skalním ostrohu i k silným hradbám na jeho dobytí nepomýšlel svého času ani Šimon z Montfortu, královna se však rozhodla "utnout drakovi hlavu". V květnu 1243 královské vojsko hrad obklíčilo, nedokázalo ho však dobýt ani přinutit ke kapitulaci. Až v zimě se najatým horským Baskům podařilo dobýt předsunutý barbakán před hradem a odtamtud byl hrad ostřelován. V beznadějné situaci, spojené i s nedostatkem zásob, se posádka v březnu po devítiměsíčním obléhání vzdala. Odejít směli všichni vojáci a také všichni kataři, kteří se vzdají své víry. Mnozí z nich však přijali útěchu a spolu s dokonalými, vedenými katarským biskupem Guilhabertem z Castres, skončili na obrovské hranici. Bylo jich 215. Podle tajemné legendy však dva z dokonalých tajně opustili hrad, aby zachránili montségurský poklad, který byl již dříve ukryt v nedaleké jeskyni. Některé prameny mluví dokonce o svatém grálu. Poklad byl pak přenesen na neznámé místo, je možné, že na hrad Usson.
S Montségurem skončilo období katarského hnutí; po jeho pádu zůstaly již jen ojedinělé vzdorující skupinky. Ještě nepřístupnější hrady Quéribus a Puilaurens byly vydány zradou až v roce 1255, snad i z únavy a rezignace. Osamělé hrady Roquefixade a Usson nebyly dobyty nikdy. Někteří kataři se také skrývali v jeskyních v kraji Foix a jinde. Poslední známý katar byl upálen v roce 1321.
Souběžně s katary se vyskytovali také méně známí valdenští, stoupenci Petra Valdenského, kupce z Lyonu, rovněž vyznávající skromnost a prostotu. Než byli prohlášeni za kacíře, měli blízko k františkánům a Petru Valdenskému nechybělo mnoho, aby se stal světcem. Ačkoliv katolická církev byla jejich společným nepřítelem, obě sekty se neměly příliš v lásce. Valdenští dopadli o něco lépe; někteří jejich stoupenci se zachránili v odlehlých alpských údolích a o staletí později se smísili s reformací.
Společně s érou katarství skončila také languedocká nezávislost. Raymond VII., pravda, doufal v narození mužského potomka, jemuž by snad zajistil nástupnictví bez ohledu na úmluvu z Meaux, v roce 1249 však zemřel jako horlivý křesťan, zanechav pouze dceru Janu. Manželství Jany Toulouské s francouzským princem Alfonsem zůstalo neplodné a po smrti manželů v roce 1271 připadl kraj navždy Francii. Uzavřelo se tak i období jihofrancouzské dvorské kultury a literatury psané v "provensálském" langue d´oc.
Použitá literatura)
Pokud jste na tento zdánlivě jednoduchý dotaz odpověděli: "Kryštof Kolumbus roku 1492", pak se mýlíte. Jistěže je Kolumbus tradičně považován za objevitele Ameriky a všichni se o něm učí ve škole, ale pravda je poněkud jiná. Prozkoumáme-li dobře staroseverské prameny, zjistíme, že objeviteli Ameriky byli již před koncem prvního tisíciletí norští vikingové.
Když bylo kolem roku 872 sjednoceno Norsko, mnozí ze svobodných sedláků opustili na protest proti panovníkovi Haraldu Krásnovlasému zemi, vydali se na sever a osídlili Island. Tam vytvořili novou společnost a roku 930 založili první evropský parlament - islandský sněm, tzv. althing.
Od severozápadních břehů Islandu vyplula roku 986 nebo 987 vystěhovalecká výprava, kterou vedl Eirík Rudý. Ten byl za své činy na Islandu prohlášen za psance, což byl nejtěžší trest rovnající se téměř trestu smrti - psanci neměli po dobu svého vyhnanství žádná práva a kdokoli je mohl beztrestně zabít. Eirík proto Island opustil a vyplul na širé moře, aby našel novou zemi - Grónsko, kterou již před ním zahlédli jiní mořeplavci.
)
Eirík během tří let prozkoumal grónské pobřeží a ostrov postupně osídlil. Na jihu vzniklo Východní sídliště, na severu sídliště Západní. Sám Eirík se usazuje na Východním sídlišti a zakládá si zde dvorec Brattahlíd.
Roku 986 vyplouvá z Islandu Bjarni Herjólfsson a míří také do Grónska. Během plavby je však bouří zahnán na jihozápad, ztrácí správný kurs a třikrát spatří neznámou zemi - nikdy na ni však nevystoupí.
Zřejmě roku 992 kupuje Bjarniho loď syn Eiríka Rudého Leif Eiríksson a se 35 muži vyplouvá z Grónska, aby nalezl a prozkoumal zemi, kterou zahlédl Bjarni. Nejprve se dostává ke kamenitému ostrovu, jež nazve Hellulandem (Kamennou zemí, dnešní Baffinův ostrov), poté připlouvá k plochému zalesněnému pobřeží Marklandu (Lesnatá země, dnešní Labrador) a po dvou dnech jejich loď uvázne v úžině, která dělí další ostrov od výběžku pevniny. Posádka vystoupí na pobřeží a rozhodne se zde přezimovat. Postaví si domy ze dřeva a zkoumá okolí. V posádce je také Němec Tyrki, který na jednom z průzkumů nalezne vinnou révu i hrozny, které dobře zná ze své rodné země. Objevená země je proto nazvána Vinlandem, Zemí vína. Na jaře pak Leif s nákladem dřeva novou zemi opouští a pluje zpět na Island.
)
Ságy, které jsou hlavním zdrojem našich znalostí o těchto událostech, dále zmiňují, že do Vinlandu se postupně vydali i další Leifovi sourozenci, bratři Thorfinn, Thorvald a nevlastní sestra Freydís, a Leifův švagr, Islanďan Thorfinn Karlsefni. Jejich snahy kolonizovat novou zemi však ztroskotávají. Již druhá výprava do Vinlandu, vedená Thorfinnem, je totiž napadena neznámými muži v kožených člunech, které Seveřani nazvou skralingar. Domorodci jsou nepřátelsky naladěni a zasypávají výpravu šípy. Další výpravy do Vinlandu nejsou o nic úspěšnější, stále dochází k bojům se skralingy a s koncem vikinského období (kolem roku 1050) ustávají i mořeplavecké a objevitelské aktivity severských bojovníků. Nakonec je jejich objev zcela zapomenut a primát přiřčen Kolumbovi.
Nejstarší pramenné zmínky o právě popsaných skutečnostech pochází již od Adama z Brém, první islandská zpráva je v Knize o Islanďanech od Ariho Fródiho a další zmínky najdeme v Knize o záboru země, v Sáze o Eiríkovi Rudém, Sáze o Grónsku, Sáze o lidech z Eyru atd. Na základě informací z uvedených pramenů se norský dokumentarista, etnolog a archeolog Helge Ingstad rozhodl určit polohu Vinlandu a provést archeologická zkoumání, která později uveřejnil v populárněnaučné knize Západní cesta do Vinlandu, která v češtině vyšla pod názvem "Kolumbus nebyl první".
)
Ingstad stanovil jako místo přistání Leifovy výpravy Newfoundland a zde zahájil vykopávky. Ve vesnici L´Ans aux Meadows objevil staroseverská stavení. Našel zde nejen zbytky obytných dvorců, kovárny a stopy po tavení železa. Nejdůležitějším nálezem byl staroseverský přeslen z mastku (ve Freydísině a Karlsefniho výpravě byly ženy), který definitivně potvrdil, že základy domů jsou z předkolumbovského období. Až se vás tedy příště někdo zeptá, kdo objevil Ameriku, doufám, že už odpovíte správně.
Když nastalo příměří, dohodly se obě strany, že se k společnému jídlu a pití sejdou a že po tři dny budou konati slavné hry mezi sebou na ustanoveném místě. Co dále? Jinoši dají se do hodování s dívkami nejinak než jako draví vlci hledající žrádla, aby vpadli do ovčína. První den strávili vesele při hostině a hojném pití.
Nová vyrostla žízeň, když žízeň hasiti chtěli, jinoši se svojí touhou jen stěží se do hodin nočních zdrží.
Noc byla, zářil měsíc a jasný byl nebeský blankyt, vtom z nich zatroubil jeden a tím jim znamení dával, řka:
"Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili, vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí."
A ihned unesl každý jednu dívku. A když nastalo ráno a mír byl uzavřen, odnesše pokrmy a nápoje z jejich hradu, prázdné zdi dali napospas Lemňanu Vulkánovi. A od té doby po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů
)
Tolik závěr Kosmovy pověsti o dívčí válce. Příliš se nepodobá krvavému dramatu, který z této nevinné půtky, připomínající tak nejspíš antickou pověst o únosu Sabinek, udělali pozdější kronikáři.
V Dalimilově kronice (14. stol.) se příběh přesouvá do zcela jiné roviny. Objevují se první mrtví, první konkrétní jména. Na scénu se dostává krutá Vlasta a krásná Šárka.
V krátkém čase příměří pozvou muži některé dívky na Vyšehrad, kde je pak zneuctí. Vlasta to chápe jako provokaci, která ji přiměje k nepředloženému útoku na Vyšehrad, při němž jsou všechny dívky pobity.
Existuje domněnka, že Dalimil spojil původní verzi dívčí války s jinou starobylou pověstí o válce Lučanů. A tak zatímco původní pověst o lucké válce pomalu mizela v propadlišti času, jméno jejich sveřepého vůdce Vlastislava žije dál v postavě kruté vůdkyně dívčích šiků Vlastislavy, zkráceně Vlasty.
A ještě jeden motiv z tehdejší středověké epiky, tentokrát germánské, se objevuje v Dalimilově podání, a sice setkání hrdiny se svázanou kráskou (z pověsti Sigurd a Sigdrífa) - zde se jedná o postavy Ctirada a Šárky.
Snad až příliš bujná fantazie kronikáře Václava Hájka z Libočan (16. stol.) pak už jen zveličila a dotvořila dramatický obraz krvavé bitvy a vyšperkovala ho mnoha drastickými detaily, v jakých si tehdejší doba libovala.
Jak ale pověst vůbec vznikla? Nabízí se vysvětlení, že je to snad svědectví o dávných bojích patriarchátu s matriarchátem. Potom by se ale muselo jednat o pověst starou několik tisíc let. Vždyť by líčila události asi z pozdního neolitu, kdy nebylo ještě po Slovanech na našem území ani památky.
Pravděpodobnější verzí, již zastávají i mnozí autoři, je to, že si Kosmas tuto pověst vymyslel podle antických pověstí o Amazonkách, které spíše v duchu grotesky jaksi přetvořil a upravil pro naše prostředí, jako to pozdější letopisci udělali s mnoha podobnými pověstmi.
Zastánci této verze však přehlížejí jednu skutečnost, a sice, že na našem území opravdu zřejmě existovalo cosi na způsob opravdové "dívčí války". Byly to pohanské svátky letnic, spojené s bujarým hodováním, rituální promiskuitou a konečně třídenními hrami mládeže. Družstva hochů a dívek mezi sebou soupeřila o symbolický hrad, pouhou maketu. Soutěžilo se v hodu oštěpem a jízdě na koni a hry končily početnými zásnubami. Tyto slavnosti přetrvaly mnohde až do příchodu křesťanství a zanechaly po sobě památku v názvech některých míst (např. Dívčí Hrad na Bruntálsku).
Můžeme tedy uvažovat o tom, že Kosmas ve svém líčení vyšel z tohoto reálného základu a trochu si vypomohl motivy z jiných pověstí. Jak to bylo doopravdy, se už asi nikdy přesně nedozvíme, můžeme ale vystopovat, jak pravděpodobně pověst vznikla, jak postupně košatěla, a jasně usvědčit z omylu jak ty, kteří se domnívali, že pověst popisuje nějakou skutečnou bitvu, tak i ty, kteří ji považovali za pouhý výplod kronikářovy fantazie. Za skutečnými lítými bojovnicemi se však bezesporu budeme muset podívat až někdy jindy.
Použitá literaturaPodívejme se na období italské renesance z trochu jiného pohledu. Známe jména největších renesančních umělců, známe jejich obdivuhodná díla, ale většinou nevíme nic o tom, v jakém prostředí tato díla vznikala, co všechno musel renesanční člověk udělat, aby se stal nesmrtelným. Jak žil, jaké bylo jeho postavení ve společnosti a co pro společnost jeho dílo vlastně znamenalo. Na tyto otázky jsem se snažila odpovědět pomocí příkladu jedné z největších osobností té doby - Michelangela Buonarottiho.
Byl to umělec v duchu renesančních měřítek všestranný, ne však na způsob Leonarda da Vinciho, který se zabýval snad všemi tehdejšími oblastmi vědy (např. anatomií člověka, astronomií, botanikou aj.). Michelangelo zasáhl do všech oblastí renesančního umění - nejznámější jsou jeho výtvory sochařské, ale o nic horší nejsou jeho malířské, architektonické nebo i básnické pokusy.
&cil=9/images/max27.jpg', '27','530','365'))
Michelangelo byl příkladem umělce, který v okruhu rodiny žádného jiného umělce neměl, a ani zaměstnání otce s uměním nijak nesouviselo. Daleko častější byl ale případ, kdy se budoucí umělci narodili v rodině, kde se umělecké řemeslo přenášelo z generace na generaci nebo kde se jím zabývali alespoň někteří sourozenci. Například Tizian měl bratra umělce, a stal se jím i jeho syn. Raffaelův otec byl rovněž malíř. Otcové, kteří se zabývali uměním, často doufali, že jejich potomci budou v této činnosti pokračovat, protože se zřejmě umění považovalo za rodinné řemeslo jako kterékoliv jiné, třeba obchod nebo tkalcovství. Děti dostávaly jména podle významných umělců minulosti. Umělecké rodiny byly často zvýhodňovány v cechovních organizacích, kdy bylo např. mistrovi povoleno bez poplatku přijímat do cechu členy své rodiny.
){kind=small}
Oblasti s výskytem lomu kamene a mramoru byly častým místem narození nebo pobytu budoucích sochařů a architektů, stejně jako v případě Michelangela. Například Domenico Gaggini a Pietro Lombardo, zakladatelé velkých dynastií sochařů a architektů, pocházeli z okolí Luganského jezera, kde se těžil nejlepší kámen.
Dítě pocházející z rodin, které žádný přímý nebo nepřímý vztah k umění neměly, mělo problémy s prosazením svého zájmu o něj. Tak to bylo i u Michelangela. Jeho otec byl jen nevýznamný úředník, ale stále si byl vědom svého urozeného původu. Šlechtické rodiny umělecké řemeslo jako manuální práci vůbec nepřijímaly. Pro šlechtu bylo spíše typické univerzitní studium, které bylo pro normální řemeslníky moc nákladné, takže z urozených rodin pocházeli spisovatelé nebo vědci. Nejpříznivějším prostředím pro rozvoj uměleckých schopností bylo prostředí městské, kde se umění dalo provozovat jako každé jiné řemeslo; "nejplodnější" z měst byla Florencie. Venkované získávali umělecké vzdělání velmi těžko, protože často ani nevěděli, že takové povolání vůbec existuje. Ve svých radách malířům zmiňuje autor Leonardo da Vinci malíře Giotta, který pásl ovce a kreslil je přitom. To je příklad umělce, který pocházel z nejchudšího venkovského prostředí a o jeho uměleckých začátcích se vyprávěly příběhy, které nelze asi brát doslovně. Giottův talent byl prý objeven, když si Giotto kreslil na kámen a byl přistižen malířem Cimabuem, který šel právě kolem.
&cil=9/images/max28.jpg', '28','270','649'))
Michelangelo tedy vstoupil do učení ke Ghirlandaiovi, a to ve třinácti letech. To byl obvyklý věk pro začátek práce (Tizianovi bylo sedm, když vstoupil do učení). Umělci tedy většinou nepobyli dlouhou dobu ve škole, někteří se sotva naučili číst a psát. Vzdělání jim měly doplnit tzv. akademie, zřizované na způsob společností humanistů nebo antické akademie Platonovy. Tyto instituce se soustřeďovaly hlavně ve Florencii kolem významných umělců, jako Accademia di Disegno založená v roce 1563. Mnozí umělci měli v duchu humanistického učení zájem o starověkou minulost, a to nejenom o antické umění.
)
Výuční doba bývala pět a více let, během této doby se učedníci kromě malířské zručnosti učili také připravovat barvy, klih a ostatní potřebné věci. Důležitou součástí výuky bylo také kopírování vzorů, které byly majetkem dílny. Jak se ale začala více cenit osobitost stylu, od těchto postupů se upustilo. Ale předtím se tak udržovala tradice dílny a její styl. Existovalo několik významných dílen, například Raffaelova, kde se učil třeba Caravaggio, nebo Verrocchiova, kde působil Leonardo da Vinci. Zvláštní skupinu tvořili architekti, protože navrhování staveb nebylo samostatným řemeslem a neexistovaly dílny, které by se zabývaly výukou pouze architektury. Takže architekti byli často původně školeni pro jinou činnost. Nicméně v některých dílnách se navrhování staveb učilo neformálně, třeba v Bramanteho římské dílně.
Rodinné dílny byly nejmenším prvkem organizace umělců. Dílna často pracovala na nějaké zakázce společně, takže na jednotlivých malbách nebo sochách pracovalo několik umělců dohromady, nebo po sobě práci přejímali. Ještě složitější to bylo u zakázek architektonických, protože tam se mísila práce velkého množství lidí, tedy především jednotlivých řemeslníků, kameníků, zedníků a podobně. Protože řemeslníci byli vychováni k úctě k tradici právě své školy, mnohdy těžko respektovali architektonické návrhy s těmito tradicemi se rozcházející, takže tím se brzdily inovační snahy architekta.
Větší organizační jednotkou pak byl cech, který upravoval vztahy mezi zákazníky a umělci, shromažďoval peníze ze sbírek, organizoval slavnosti na počest patrona cechu. Cech měl i sociální úkoly, staral se o chudší členy, půjčoval peníze. V některých městech cechy omezovaly činnost cizích umělců, ať už z jiných měst nebo ze zahraničí. Ve Florencii však mohli cizinci pracovat volně, tam se nebránili cizím podnětům.
)
Po školení v Ghirlandaiově dílně pobýval Michelangelo v medicejské škole umění Lorenza Nádherného. Lorenzo Nádherný byl jedním z nejvýznamnějších florentských vládců z "bankéřského rodu" Medici. Rodina měla dost prostředků, aby na svém dvoře shromažďovala umělce a učence pro svou reprezentaci. Nejproslulejší svým mecenášstvím byl právě Lorenzo. Do jeho školy umění se Michelangelo dostal se svým přítelem Granaccim a byl přijat samotným vladařem. Medicejskou akademii, kterou Lorenzo založil, spravoval sochař Bertoldo di Giovanni, Donattelův žák. Michelangelo se v té době rozhodl pro sochařství. Je zajímavé, že navzdory renesančním ideálům všestranného umělce se Michelangelo vždy považoval v prvé řadě za sochaře, a i když se věnoval malířské výzdobě Sixtinské kaple, což je jedna z jeho nejznámějších prací, nebyl s ní zcela spokojen a namítal, že je hlavně sochař. Na medicejském dvoře se seznámil i s humanistickou filozofií, s antickým ideálem lidského těla apod. Vznikla tu jeho první sochařská díla s tematikou antické mytologie (Boje Lapithů s Kentaury), nebo reliéf Madona u schodů. Po smrti Lorenza Nádherného (1492) se ve Florencii schylovalo k válce (invaze francouzských vojsk, franc. král Karel VIII. zde nastolil republiku a Medicejští museli uprchnout), takže Michelangelo utekl do Benátek a taky do Bologne (zakázka pro místní kostel). Za čas se vrátil do Florencie a udělal prý sošku Spícího Kupida, která byla údajně povrchově upravena a prodána jako antická do Říma. Tak se poprvé dostal Michelangelo do Říma a vytvořil známou Vatikánskou pietu pro chrám sv. Petra; to mu bylo 24 let. Pak se opět vrátil do Florencie, aby vytvořil své vůbec nejznámější dílo, tedy sochu Davida. Velkolepost této sochy roznesla Michelangelovu slávu po Itálii, snad nejvíce ale upoutala papeže Julia II. Pro něj měl vytesat obrovský náhrobek s velkým počtem figur, ale nestalo se tak, protože kvůli různým papežovým intrikám musel Michelangelo prchnout z dosahu jeho moci. Když se po letech usmířili, vyzval ho papež k dokončení maleb v Sixtinské kapli. Michelangelo se, jak už bylo řečeno, nejdříve bránil tím, že není malíř, v roce 1508 se ale přesto do díla pustil sám, bez pomocníků. Práce mu trvala čtyři roky. Pak se dal znovu do služeb Medicejů a vytvořil jejich hrobku ve Florencii. V roce 1536 se znovu vrátil do Říma a pracoval na fresce Posledního soudu opět v Sixtinské kapli. To je ovšem jen zlomek z jeho díla i života.
)
Z tohoto shrnutí je však vidět, jak tehdejší umělci pracovali. Většinou se museli svým řemeslem uživit, pokud neměli nějaké jiné stálé zaměstnání. Takže základem jejich práce byly zakázky, které dostávali od různých typů objednavatelů. Vše záviselo na tom, jakého věhlasu umělec dosáhl, každý se snažil přesvědčit o svých kvalitách.
Nejčastějším zákazníkem byla samozřejmě církev, protože to byl tradiční patron umělců v celé Evropě. Jiný častý zákazník byl stát, ať už republika, nebo monarchie. Ve Florencii se těmito otázkami zabývala vláda, v Benátkách byl dokonce určen jeden úřad pro oficiálního architekta i malíře republiky. Pro umělce bývalo obtížnější vypořádat se s objednávkami vévodství, protože patronem byl většinou právě jeden vládce, a ten si rád určoval podmínky a byl dost netrpělivý. Mohl požadovat okamžité započetí úkolu bez možnosti dodělat jinou zakázku a podobně. Výhodné pro umělce však bylo, když se dostali do služeb vévodského dvora na stálou dobu, protože si tím zajistil i pravidelný plat, stravu a ubytování, na druhou stranu se mu tím omezil volný pohyb. Pokud měl umělec vlastní dílnu, mohl odmítnout zakázky, které mu nevyhovovaly, ale jeho životní jistota byla nižší.
)
I v případě patronace umění záleželo více či méně na dobrých stycích a známostech. Pokud je umělec neměl, musel přesvědčit svými schopnostmi. Někdy, hlavně ve Florencii a Benátkách, se při zadání objednávek konaly i soutěže. Jestliže objednavatel byl málo zkušený, požádal o radu znalce umění, kterým často býval třeba Lorenzo Nádherný. A další měřítko pak byla samozřejmě finanční náročnost umělce. Když už tedy zákazník nalezl vhodného umělce, uzavřeli spolu smlouvu, ve které bylo určeno, kdo dodá materiál, kolik a v jakých splátkách bude mistrovi placeno, jakou dobu na dílo má a jestli smí uzavírat v průběhu práce jiné smlouvy (tak třeba Michelangelo měl ve smlouvě na patnáct soch z roku 1501 uvedeno, že nesmí do dokončení díla uzavírat jiné smlouvy, které by jeho práci ohrozily), dále byl určen rozměr díla a nakonec téma a obsah práce. V raném období si zákazník stanovoval pro obraz počet osob, jejich postoj i barvu, nebo určil vzor jiného malíře, který se mu líbil. Později už Michelangelo mohl pracovat po svém, ale jen výjimečně. Právě kvůli samotné práci se patron a zákazník dostávali do sporů. Pro příklad poslouží opět Buonarotti. Když pracoval v Sixtinské kapli, tajně opustil Řím a vrátil se do Florencie ještě před ukončením fresky. Bylo to zřejmě proto, že se na něj papež Julius II. rozzlobil kvůli tomu, že Michelangelo nechtěl nikomu ukazovat svou práci, dokud nebyla hotová, a to snad právě proto, že postupoval v rozporu s papežovými původními požadavky. Podobné spory o podobu uměleckého díla byly časté, nicméně přeci jenom osobitost stylu se začala prosazovat poměrně rychle.
)
Michelangelův monumentální David, který vznikl pro Florencii po vytvoření republiky v roce 1494, měl symbolizovat všechna nebezpečí, jež nová republika bez potíží přežila. Řada florentských soch a sousoší měla politický obsah, a to zvláště ty, které stály na významných prostranstvích a zobrazovaly důležité vladaře a válečníky. Politický obsah měly také malby, například v Benátkách se nejčastěji objednávaly portréty dóžat a výjevy z benátských vítězství. Po ustanovení republiky ve Florencii se podle benátského vzoru vytvořila Velká rada a ta při této příležitosti nechala vymalovat zasedací síň výjevy z vítězných bitev. Na této práci se podíleli Leonardo a Michelangelo, ale po návratu Medicejských v roce 1530 byly tyto malby zničeny, což je důkaz toho, jak velkou váhu přisuzovali současníci politickému využití díla.
Daleko větší význam měla pro společnost ochranná a zázračná moc díla, která bývala často různým obrazům a sochám připisována. Třeba obrazy se sv. Šebestiánem měly chránit před morovými nákazami. Nedaleko Florencie v jednom kostele měli obraz Panny Marie, který prý měl moc řešit politické problémy, zajišťovat dostatek deště atd. V souvislosti s vírou v astrologii a vliv planet byly zase malovány obrazy právě s astrologickými náměty. Velmi se rozšířil typ obrazů, které měly podněcovat náboženskou úctu. Díky inventářům domů bohatších měšťanů je doloženo, že měli v každém pokoji obrázek Panny Marie a také že byly obrazy využívány k výchově dětí. Třeba náměty jako vraždění neviňátek měli mít před očima chlapci, aby se stranili zbraní a ozbrojených lidí. Malby byly v kostele umisťovány pro svůj didaktický význam, protože spousta prostých lidí, navštěvujících kostel, neuměla číst, takže na obrazech byla znázorněna základní témata z bible. Různé možnosti využití poskytovala také portrétní tvorba. K uctění památek zesnulých významných osobností se dávaly budovat okázalé náhrobky, příkladem je třeba hrobka Medicejů nebo papeže Julia II. od Michelangela. Michelangelovi trvala práce na Medicejské kapli čtrnáct let (1520-1534), sám ji navrhl architektonicky i vyzdobil sochařsky. Nad sarkofágy Lorenza, vévody Urbinského, a Giuliana, vévody Nemourského, Michelangelo vytvořil jejich podobizny, které ukazují všechny důležité vlastnosti vévodů, tedy hrdinství, sílu, moc krásu i inteligenci. Dnes má pro nás umělecké dílo především funkci estetickou, má nám přinášet potěšení z krásy, ale takovýto pohled na umění se začal objevovat právě až v období renesance, kdy se začal klást stále větší důraz na krásu díla, na jeho dokonalé mistrovské ztvárnění a působivost. Obraz nebo socha měly vyjadřovat lidské pocity a přenášet je i na diváka. Umělci museli studovat lidské tváře a vyjadřování emocí, aby je pak dokázali přenést na svou práci. Znalci mohli při pohledu na obraz či nebo sochu hodnotit i obtížnost zpracování a způsob, jakým se s ní umělec vypořádal.
)
Bylo sice řečeno, že umění se v italských městech považovalo většinou za řemeslo, ale současně tu postavení umělců ve společnosti dosáhlo vrcholu, protože byli ceněni více než v jiných evropských státech. To dokládá třeba Albrecht Dürer, který navštívil Benátky; v dopise napsal, že "tady je pánem, doma příživníkem". Na druhou stranu bylo umění přeci jen zaměstnáním mechanickým, a navíc špinavým, mnozí umělci postrádali vyšší vzdělání, takže někteří lidé je nerespektovali. Hodně umělců zůstalo chudých, i když někteří zbohatli, jako třeba Raffael, Tizian nebo Perugio. Většinou si získali vážnost a úctu u urozených a mocných zákazníků, zvláště pokud tito byli v umění znalci (Lorenzo Nádherný). Mnozí se však dočkali ohodnocení až v moderní době. Nicméně velcí umělci, jako byl Michelangelo, byli uctívaní a vážení již za svého života. Florencie byla na svého Buonarottiho hrdá a po jeho smrti v Římě v roce 1564 zařídila návrat ostatků do města, byl uspořádán velkolepý pohřeb v Santa Croce a poté ještě v kostele San Lorenzo vzpomínala Akademie na "božského Michelangela Buonarottiho".
"Krajina na horní Vltavě jest velice hornatá a vrchy lesnatými rozmanité výšky jako poseta. Mezi vrchy jsou údolí stinná, bujným stromovím a křovím obrostlá, a traviny dostávajíce vydatné vláhy, přioděny jsou svěží zeleností. Údolí Vltavy nad Budějovicemi jest většinou úzké a skalnatými břehy zavřené, na jednom místě rozšiřuje se poněkud, přejíc prostory městu Krumlovu, zde se za dávných dob voda křivolaké Vltavy rozlévala, tvoříc luhy a mlaka, odkudž také název města pochází. Nynější město má úzké uličky a mnoho starožitných domů, tak že tu středověký ráz ještě nad moderním panuje. Jeho největší okrasou jest starý hrad, nejmohutnější sídlo Růže, stavení tvrdé a velebné, pravý to dům bohatýrský. Kdo naň pohlíží se strany městské, an se pyšně po skaliskách rozkládá, ten pozná z názoru, co je feudální, panské a rytířské, pozná, že ten, který seděl dole v městě, měl svobodu, ale ten, který sídlel na hradě, že měl zvůli a byl pánem dědictví zpupného a kromě krále nikomu nezávadného. Zámek Krumlovský patří k největším a nejpamátnějším zámkům v Čechách, skládaje se z množství domův a stavení rozličných. Poněvadž se na něm od 13. století až do nynějška stavělo a opravovalo, spatřuje se na něm směsice všelijakých slohův, ale cokoliv se tu starožitného nachází, to vše se s pečlivostí vzornou opravuje." Takto byl historickou atmosférou starobylého města okouzlen v 80. letech minulého století August Sedláček, když sepisoval pojednání o Českém Krumlově pro své monumentální dílo "Hrady, zámky a tvrze Království českého".
)
Podobný pocit v nás vyvolá i grafika Antonína Langweila (1791 - 1837), která zachycuje město Český Krumlov od jihu. Tato litografie, která je cenným ikonografickým materiálem, nám přibližuje stav města na počátku minulého století. Kamenotisk zachycuje českokrumlovský zámek, Staré i Nové Město, Horní ulici či starý městský hřbitov s kaplí sv. Martina (dnes městský park). Tato veduta nám přibližuje také některé historické památky, které se nám již do dnešních dnů nedochovaly, jako jsou městské brány v Horní či Kájovské ulici, a nebo mají zcela odlišný současný vzhled. Zejména nás upoutá starší podoba věže kostela sv. Víta před regotizační přestavbou na konci 19. století. Zajímavá není pouze tato veduta, ale také životní osudy jejích tvůrců - Antonína Langweila a jeho bratra Josefa.
Antonín Langweil se narodil 13. června 1791 v Postoloprtech jako deváté dítě Víta Langweila a Anny Marie, rozené Turkowitzerové, dcery zámožného českokrumlovského měšťana. Několik týdnů po narození syna Antonína, v říjnu 1791 otec zemřel na zápal plic a matka se s dětmi vrátila k příbuzným zpět do Českého Krumlova, kde rodina bydlela v domě na náměstí (dnes č.p. 9). V letech 1805 - 1807 studoval na piaristickém gymnáziu v Českých Budějovicích. Od roku 1809 spolu se svými staršími bratry studoval v českokrumlovském Hospodářském ústavu pro schwarzenberské úředníky, který jako tříletou vyšší výběrovou školu pro nadané syny svých úředníků založil roku 1801 Josef ze Schwarzenberku. Tato škola poskytovala budoucím úředníkům všestranné odborné vzdělání v předmětech - němčina, náboženství, přírodopis, matematika, geometrie, fyzika, chemie a v oborech - obchodní korespondence, zvěrolékařství, stavitelství, pivovarnictví či jízda na koni. Studium, stravu i ubytování hradila knížecí vrchnost. Již za studií vynikal Antonín jako vytrvalý a cílevědomý žák se značným výtvarným nadáním. Osobním vzorem mu byl jeho starší bratr Josef, který rovněž vystudoval schwarzenberský Hospodářský ústav a zahájil kariéru úspěšného knížecího úředníka - inženýra na velkostatku. S bratrem měl také společný zájem - kreslení.
)
V roce 1814 se Antonín stal magistrátním úředníkem a zanedlouho se oženil se Žofií Miškovou, dcerou českokrumlovského valchaře sukna, se kterou žil v Rybářské ulici. Roku 1818 zahájil studium na Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde se naučil technice kamenotisku (litografii). Po svém návratu z Vídně žádal o povolení zřídit v Českém Krumlově kamenotiskárnu. K tomuto podnikatelskému počinu získal i podporu schwarzenberské vrchnosti, protože tisk by se tak stal ve městě rychlejším, levnějším a dostupnějším. První úspěchy mu přinesly výtisky portrétů Josefa a Karla ze Schwarzenberku, za něž dostal jako výraz uznání zlatou pamětní minci. Myšlence tiskárny nebyl ovšem nakloněn českobudějovický krajský hejtman, který žádost zamítl, neboť v Českém Krumlově nebyl tehdy ustanoven policejní úřad, který by podle policejních a cenzurních předpisů dohlížel na její činnost. Proto s vírou, že si kamenotiskárnu založí jinde, odešel v roce 1819 do Prahy.
Život v Praze mu ovšem přinesl jen samá zklamání, neboť veduta Českého Krumlova podle kresby jeho staršího bratra Josefa z roku 1819 byla jednou z prvních a zároveň také z posledních prací Langweilovy pražské kamenotiskárny, která sídlila přímo na Staroměstském náměstí. Od roku 1820 pracoval jako ředitel v konkurenční Schönfeldově tiskárně, kde však nebyl příliš spokojen, proto si přivydělával jako malíř portrétních miniatur. Později vystřídal ještě několik pracovních míst, ale ani tam nenalezl vnitřní uspokojení. Nejdéle působil jako knihovní sluha v univerzitní knihovně. Osobní neúspěchy se snažil vyrovnat pozoruhodnou činností - chtěl vytvořit lepenkový model Prahy, jejímiž krásami byl uchvácen. Díky vrozené pečlivosti a technickým znalostem, které získal při svých studiích na schwarzenberském Hospodářském ústavu, tento velkolepý a jedinečný model dokončil. Dnes je umístěn v Muzeu hlavního města Prahy. Antonín Langweil zemřel 11. června 1837 zcela bez prostředků, v bídě, nemocen a zklamán životem.
)
Veduta Českého Krumlova je zhotovena technikou litografie (česky kamenotisku), což je druh tisku z plochy (grafiky). Mastnou tuší nebo křídou se kreslí přímo na hladký povrch kamenné desky (nejčastěji vápencové), která se zaleptá kyselinou. Při tisku pak barva chytá jen na "pokreslených místech", takže otisk je věrný, ale zrcadlově obrácený. Tuto techniku vynalezl pražský rodák B. Senefelder roku 1796.
Antonín Langweil nebyl ovšem jediný, kdo zachytil tvář Českého Krumlova na počátku 19. století, neboť zde působil také schwarzenberský dvorní malíř a krajinář Ferdinand Runk (1764 - 1834). Runk byl žákem vídeňské akademie a na počátku 19. století vstoupil do knížecích služeb. Josef ze Schwarzenberku jej pověřil, aby zachytil vzhled většiny rodových panství v českých i rakouských zemích. Samozřejmě se nemohl vyhnout ani schwarzenberskému rezidenčnímu městu Českému Krumlovu. Většina obrazů malíře Runka vznikla v letech 1803 - 1810. Ferdinand Runk rovněž ovlivnil malířskou a grafickou tvorbu své žákyně Pavlíny ze Schwarzenberku, jejímž byl učitelem kresby a malby. Český Krumlov zachytili na počátku 19. století také grafici Karel Postl, Karel Zenker či o něco mladší českokrumlovský rodák Florián Mašek.
)
I když dnes Český Krumlov patří mezi nejmalebnější a nejzachovalejší česká města, je bohužel historické jádro ochuzeno o některé zajímavé stavební památky, které kdysi patřily k neopakovatelnému koloritu města. Dobové grafiky či obrazy jsou pro nás dodnes velice cenným a unikátním pramenem pro poznání vzhledu a celkové podoby města Český Krumlov na počátku minulého století, kdy zde ještě stála celá řada zajímavých památek, které dnes známe bohužel jen ze "starých obrazů". Jen díky těmto vedutám, které si uchovaly svou poetičnost i v přetechnizovaném 20. století, si můžeme i dnes vychutnat onu neopakovatelnou atmosféru poklidného maloměsta let dávno minulých.
Všechny diktatury na římském území v době pozdní republiky (Sulla, Caesar, oba triumviráty, Octaviánus Augustus) jsou většinou moderních historiků líčeny jako zhoubné, škodlivé a nemající žádný trvalejší přínos pro římskou společnost. Při bližším pohledu na tato bezesporu významná a důležitá období římských dějin je však zjevný jejich přínos a kladné stránky. Mým cílem je pokusit se o částečnou analýzu těchto problematických období s ohledem nejen na krutosti a násilnosti, jež bezesporu přinesly, ale též představit i jejich světlé stránky a trvalý přínos pro tehdejší Řím.
Lucius Cornelius Sulla (138-78 př.n.l.), římský vojevůdce a státník, který proslul zejména svou nesmírně krutou diktaturou, jež s sebou přinesla mnoho vraždění, krutostí a násilností, ale též mnoho zásadních změn v římské společnosti. Asi nejvýznamnější z nich bylo po téměř 400 letech obnovení hodnosti diktátora a neomezeného vládce v roce 82 př.n.l. (Dictator legibus scribundis et rei publicae constituendae). )
Sullova diktatura se stala příslovečnou pro svou krutost a nebezpečné na ní bylo zvláště to, že Sulla vládl jako neomezený král na poli formálního práva. Ihned po svém nástupu k moci zavedl bezohlednou krutovládu, během níž odsoudil kolem čtyřiceti senátorů a kolem šesti set jezdců k smrti. Sullova diktatura však byla nezvykle dobře organizovaná a byl to právě Sulla, který stanovil jako první v historii seznam odsouzených k smrti i určil odměny pro udavače a tresty za přechovávání proskribovaných. Jména osob odsouzených k smrti byla vyhlašována veřejně, hlavy vystavovány na veřejnosti a pevné částky udavačům byly řádně zapsány do pokladních knih. Sulla se však nespokojil pouze s útlakem jednotlivců, ale )
vynášel tresty i nad celými městy - bořil akropole nebo ukládal nesmyslné daně. V průběhu jeho krutovlády probíhaly rozsáhlé konfiskace majetků a zabavené majetky byly prodávány na veřejných trzích. Během své vlády zjednal větší samostatnost oligarchii, svěřil jí zákony, soudy a vojenskou i finanční svrchovanost atd. Jeho neomezená autorita se projevila i v ústavě, která s sebou přinesla některé zásadní změny v tehdejší politice (například přeměnila dříve nezávislý úřad tribuna lidu v nástroj senátu, prodloužila nejvyšší úřad - konzulát - na dva roky, zrušila právo hospodářských a finančních úředníků - censorů - na vyloučení senátora ze senátu, stanovila různé hrdelní instituce apod.). Tato opatření jsou typickým příkladem autoritativního typu vlády, bez jakéhokoliv ohledu k tradicím a zvyklostem tehdejší doby. Přesto se domnívám, že vláda diktátora Sully s sebou přinesla též mnoho pozitivních věcí. Sulla například uznal stejná práva všech Italiků před zákonem (tím se stal původcem plné státní jednoty italské), zrušil nefungující Gracchovu ústavu, která po více než půl století oklešťovala moc Říma, a zachránil hroutící se stát před záhubou svými včasnými zákroky v Asii a Itálii. Sulla byl též jedinečný v tom, že se v době, kdy neomezeně vládl a neměl prakticky žádnou opozici, zřekl své neomezené moci a na vrcholu kariéry odešel.
Další typ diktátorského režimu představoval spolek zvaný první triumvirát (úmluva tří významných římských politiků Gaia Iulia Caesara, Gnaea Pompeia a Marka Crassa v roce 60 př.n.l.). Ačkoliv každého z nich vedla ke vstupu do tohoto spolku jiná pohnutka, Caesara touha po konzulátu, Pompeia snaha o prosazení svých zájmů proti vlivnému senátu a Crassa přirozená touha po moci a bohatství, přesto se dokázali vždy výborně doplňovat a shodnout na společném postupu. Chápali vážnost stávající situace a věděli, že Řím je ve fázi rozkladu. V Římě vládla anarchie, neexistovala význačná autorita a zřejmě z lhostejnosti nebo z pesimismu neexistovala skutečná opozice. )
Žilo se v mezivládí mezi zanikající vládou šlechty a nově se rodící vládou vojenskou. Snahou všech triumvirů bylo změnit toto nepříznivé klima. Jakmile zjistili, že očekávaný úspěch se dostavil (všichni dosáhli svých vytyčených cílů), byl v roce 56 př.n.l. v Luce (dnes Lucca) triumvirát upevněn a spojenci si rozdělili svá pole působnosti. Pompeius a Crassus se roku 55 př.n.l. stali konzuly a Caesarovi bylo schváleno druhé funkční období v Galii. Triumvirové ovládli klíčové posty ve státě a stali se tím pádem prakticky neohrozitelní.Tento fakt byl ještě umocněn dokonalým sladěním jednotlivých členů triumvirátu. Pompeius byl bezesporu největším vojevůdcem té doby, Caesar byl obratným vůdcem triumvirátu a jeho řečníkem a Crassus byl nesmírně bohatý a vlivný. Moc triumvirů začala slábnout v době, kdy Pompeia a Crassa začaly tížit Caesarovy válečné úspěchy v Galii, a proto se rozhodli utvořit mezi sebou smlouvu společného postupu proti Caesarovi. Ta však již nebyla nutná, jelikož smrtí Crassa (v bitvě u Karrh roku 53 př.n.l.). se triumvirát definitivně rozpadá. V Římě nastává situace, kdy se začíná vzhlížet k Pompeiovi jako k budoucímu neomezenému vládci, a tudíž je volen jediným konzulem s pravomocí diktátora a odpovědností konzula. Pompeiovi již nemohl v Římě konkurovat nikdo (spravoval dvě největší provincie, měl peníze a velel obrovskému římskému vojsku) s výjimkou Caesara, který vlastnil výborně organizované legie v Galii a disponoval též velkým majetkem. Situace musela nutně vyústit v ozbrojený konflikt, ze kterého vyšel vítězně Caesar, a tím definitivně skončila vláda prvního triumvirátu (následně Gnaea Pompeia) a začíná neomezená vláda jiného muže - Gaia Iulia Caesara. Celkově je možno říci, že diktatura prvního triumvirátu s sebou přinesla mnoho ztrát na životech, podrytí víry v tradiční instituce a kulturní stagnaci, avšak ukončila mnohaletý politický pokles, ukázala neúčinnost vlády institucí bez skutečné politické osobnosti a rovněž přinesla rozšíření území i uklidnění poměrů v provinciích.
)
Gaius Iulius Caesar (100 - 44 př.n.l.) se stal prvním panovníkem celého území římské a helénské civilizace, byl mužem, který za svého života prošel všemi tehdejšími dostupnými úřady a dosáhl prakticky všeho, čeho může úspěšný panovník dosáhnout. Caesarova vláda nebyla diktaturou v pravém slova smyslu, ale spíše humánní formou samovlády. Vyjma Augustovy diktatury nepřinesla žádná jiná samovláda tolik převratných změn ve společnosti a tolik slávy svému tvořiteli jako právě Caesarova. Caesar, vědomý si svého neomezeného postavení, významně zasáhl do římského politického i kulturního života. Jako většina diktátorů se soustředil na tři základní aspekty moci: vojsko, státní pokladnu (spravoval ji on sám) a senát, který doplnil na celkový počet 900 senátorů. Caesar se však poučil z chyb ostatních diktátorů v dějinách, kteří se příliš soustředili na vyšší vrstvy společnosti a podcenili sílu davu, a zaměřil se více na lidové vrstvy. V nevídané míře uděloval občanské právo cizím občanům a svými sociálními opatřeními výrazně snížil počet římské chudiny oprávněné k přídělu obilí. Nejvíce se však opíral o své legie, jež stály u zrodu jeho vítězství v občanské válce a následně byly silnou oporou jeho diktatury. Obecně je nutno říci, že Caesar byl mužem mnoha tváří a rozporů. Byl mocnářem, ale nikdy si nehrál na despotu a též jako neomezený vládce zůstal vždy přístupný a přívětivý. Ačkoliv měl k dispozici veškerou brannou moc, přesto se nadále opíral o své legie, které byly veskrze složeny z primitivních živlů a pochybných existencí (a tyto legie dokázal po celou dobu udržet v kázni a poslušnosti). I když měl vojenské úspěchy a jeho armáda byla téměř neporazitelná, přesto neváhal dobrovolně ustoupit, když viděl, že to poslouží dobré věci. Ačkoliv byl realista a byl si vědom nebezpečí hrozícího všem diktátorům, přesto nikdy nesáhl k brutalitě a ani jej nepojala touha nastolit krvavou diktaturu. Největším paradoxem bylo, že ačkoliv měl mnoho nepřátel, byl nakonec zavražděn rukou svých nejbližších přátel. Celkově však lze říci, že Caesarova diktatura přinesla politické a kulturní uklidnění římské společnosti, ale zejména dala recept jeho následovníkům. Všichni pochopili, že stát potřebuje silnou a dynamickou osobnost, těšící se přízni davu, která se však musí vyvarovat Caesarových chyb (přílišná radikálnost některých reforem a veřejně vyhlášená touha po samovládě).
)
Jakousi předehrou posledního z výše jmenovaných diktátorských režimů byla další úmluva tří významných osob (Caesara Octaviana, M. Antonia a M. Lepida) zvaná druhý triumvirát (byl uzákoněn 27.11. 43 př.n.l. s platností na deset let). Všichni triumvirové byli vybaveni mocí k uspořádání záležitostí po smrti Caesara (Tres viri rei publicae constituendae consulari potestate). Oficiálním cílem bylo vypořádat se s Caesarovými vrahy, avšak skrytě každý z nich toužil uchopit moc a již od samého počátku bylo jasné, že tento spolek nevydrží celé naplánované období. Přesto na samém počátku byl každý z triumvirů ochoten slevit ze svých nároků a přistoupit ke spolupráci. Ihned po splnění oficiálního předsevzetí se ujali vlády a pod záminkou urovnání poměrů ve společnosti společně zahájili diktaturu. Tato diktatura byla svou krutostí a bezohledností srovnatelná s diktaturou Sullovou. Po Sullově příkladu pořídili seznam osob odsouzených k smrti a ke ztrátě majetku, avšak celá akce byla ještě zběsilejší a byla namířena zejména proti bohatým občanům. Dostat se na seznam proskribovaných nebylo těžké, stačilo mít pouze přepychové sídlo nebo velké jmění. Celkem bylo odsouzeno k smrti nebo ke ztrátě majetku kolem 300 senátorů a 2000 jezdců. Nepopravovalo se systematicky a pravidelně, nýbrž chaoticky. Každý z odsouzených byl zabit na tom místě, kde se zrovna nacházel, a hlavy všech ubitých se donášely, za stanovenou odměnu, přímo k triumvirům. Římem se nesla atmosféra strachu, jelikož i nejvyšší úředníci obce (senátoři, konzulové nebo praetoři) se museli obávat svých nejbližších a situace docházela někdy až tak daleko, že tito nejváženější muži obce se prosebně vrhali k nohám svých služebníků nebo otroků. Svou neomezenou vládu pak triumvirové bezmezně zneužívali na úkor lidu. Vymysleli si celkem nesmyslné daně z obchodu a pronájmu a určili veřejně 1400 nejbohatších žen, aby si nechaly odhadnout majetek a přispěly na válečné výdaje státu. Pod pohrůžkou vysokých trestů nesměly ženy provést nižší odhad a naopak byla vyhlášena odměna pro otroky nebo sluhy, kteří na podvod upozorní. Vláda triumvirátu přinesla politický, kulturní i sociální chaos, ale na druhé straně ukázala, co dokáže soudržnost v rámci jednoho uskupení. Tuto hypotézu potvrdila následující léta. Mocenské ambice Octaviána i Marka Antonia, poté co odstranili Lepida, dovedly Řím na pokraj další občanské války, avšak naštěstí pro Řím byl Antonius až příliš zaneprázdněn svým vztahem s královnou Egypta Kleopatrou, a tak nebyl pro Augusta příliš těžkým protivníkem. Sebevraždou Antonia definitivně končí zhoubná diktatura druhého triumvirátu a nastává období samovlády Octaviána Augusta.
Gaius Octavius Thurinus (později Gaius Iulius Caesar Octavianus Augustus; žil 63 př.n.l. - 14 n.l.) byl prvním římským císařem v celé historii Říma a zároveň jedním z nejvlivnějších panovníků v dějinách lidstva. Podařilo se mu ukončit vleklé občanské války, které sužovaly tehdejší Řím, a zároveň přeorganizovat strnulou římskou vládu do takové míry, že po další dvě století zavládl v Římě mír a prosperita. Prozíravý Augustus, poučený z Caesarových chyb, geniálně spojil monarchistickou moc se zachováním republikánských institucí. Dne 16. 1. 27 př.n.l. prohlásil, že obnovuje republiku a formálně se vzdal nejvyšší moci, jež mu byla propůjčena senátem, avšak ve skutečnosti si ponechal vládu nad Hispánií, Sýrií a Galií, kde byla soustředěna největší část římského vojska, a tím pádem měl ve svých rukou faktickou moc. )
Senát, vědomý si Augustova postavení, mu oficiálně vrátil moc nad všemi důležitými institucemi ve státě (navíc mu udělil titul Augustus - Vznešený), a dovolil mu tak stát se prakticky neomezeným vládcem. Augustus však nezneužil svého postavení a nenavázal na represálie z dob triumvirátu, ale pokoušel se dovést stát k ekonomickému i kulturnímu blahobytu. Změnil daňovou i finanční soustavu, přeorganizoval římskou armádu a zavedl stálé námořnictvo, vytvořil pro sebe tělesnou ochranu (praetoriánskou gardu), která po několik dalších desetiletí rozhodovala o volbě císaře, navázal na staré římské tradice v zákonodárství a náboženství (například obnovil kulty Venuše a Marta) či nechal zbudovat nádherné chrámy (například Apolónův na Palatinu, kde jsou uloženy známé Sibylliny knihy). Navíc byl Augustus úspěšný i v zahraniční politice. Ačkoliv se neustále snažil o trvalý mír (tzv.Pax Romana), přesto se mu podařilo dokončit dobývání Hispánie, území dnešního Švýcarska, Malé Asie a velké části Balkánu. Obecně lze říci, že Augustova diktatura byla, co se týče přínosu pro budoucnost, nejúspěšnější, a nejvíce ovlivnila chod římského státu po celá další staletí.
&cil=9/images/max40.jpg', '40','530','256'))
Na těchto pěti příkladech lze doložit, že slovo diktatura nemusí s sebou přinášet pouze teror a násilí, ale má nekonečně mnoho podob. Diktaturu v záporném slova smyslu zde představují vláda Sullova a vláda II. triumvirátu, při nichž vládlo v Římě napětí a strach a navíc skončily jinak, než si jejich tvůrci a vrcholní představitelé původně představovali. Jiný typ diktatury představuje panování I. triumvirátu a vláda Gaia Iulia Caesara. Z hlediska historického významu byly obě vlády bez výrazných pozitiv i negativ (ačkoliv se v obou případech jednalo o vynikající myšlenku, přesto zůstaly mnohými nepochopeny). Diktaturu v nejlepším smyslu slova představuje vláda Octaviána Augusta, jenž se nesnažil o samovládu založenou na násilí a zlovůli, avšak neustále usiloval o vytvoření základních podmínek potřebných pro dobře fungující moderní stát.
Uvědomíme-li si význam pojmu městská hromadná doprava (dále jen MHD), hned nám dojde, že nejde o dlouhodobou záležitost. Vždyť kořeny MHD sahají teprve na začátek minulého století, a to ještě velice nesměle, i zde je slovo hromadná poměrně nadnesené.
Vývoj městské hromadné dopravy je dán zejména potřebami měst. Právě ta začala během 19. století značně růst. To souvisí s expanzí průmyslu, jež je umožněna uvolněním společenských poměrů. Tím vším se zvětšila vzdálenost mezi bydlištěm a pracovištěm, protože ideální rozmístění pracovních sil pro jednotlivé zdroje práce bylo a je nemožné. Druhým faktorem ovlivňujícím hlavně kvalitu dopravy byly technické možnosti, jež se v minulém století převratně měnily, což se s dneškem nedá vůbec srovnávat. Někdy však šlo pouze o podnikatelský záměr, či o chloubu daného města, jako například v Brně, kde musela být tramvaj na přelomu století zrušena, protože tak velkolepý projekt, jaký byl budován, nemohl přežít.
Můžeme říci, že jistým mezníkem ve vývoji MHD je zavedení omnibusů v Paříži r. 1819. Jak bylo již uvedeno, je sporné, zda je vůbec můžeme přiřadit k hromadné dopravě, šlo totiž pouze o zvětšené dostavníky. I tak se omnibusy začaly rychle rozšiřovat do jiných měst, např. v Praze se objevily již v polovině 19. století, avšak potýkaly se s nedostatkem zájmu ze strany cestujících. V jiných městech jezdily poměrně hojně malé hotelové fiakry (luxusní dostavníky) od nádraží k hotelům, či na náměstí.
Teprve roku 1832 začal opravdový rozvoj MHD - první koňská dráha města New York. Nápad byl přenesen do Evropy, nejprve do anglického Birkenheadu a nato do Londýna. V Čechách bylo první Brno r. 1869 s již zmíněným projektem a Praha od r. 1875. )
Vývoj však měl stále co dohánět. Zajímavou inovací byla například kabelová koňská tramvaj, prvně použitá v San Franciscu. Jezdí zde v různých obměnách až dodnes, samozřejmě elektrická. Její nevýhodou byla nutnost jízdy stálou rychlostí či přejíždění křižovatek pouhou setrvačností. Tyto systémy však stále nestačily na pokrytí potřeb. V 50. letech se objevila v Americe první městská parní dráha. Ze začátku byly lokomotivy mohutné, neobratné a neekologické. Nebezpečím byly jiskry, jež i přes lapače vylétávaly a zapalovaly okolní domy. Potom začala však vídeňská továrna Krauss konstruovat lokomotivu, jež připomínala tramvaj s komínem. Ta jezdila i v Brně, ale ve větším měřítku se pro špatný stav tratí neuchytila. Úspěšnější byla v Ostravě. Ani u těchto strojů však dané nevýhody neodpadaly.
Jako jednodušší a čistší se jevily například plynové či vzduchové pohony, ale kromě Dessau nebo Paříže se neuchytily. Převrat nastal r. 1866, kdy Werner Siemens vynalezl dynamoelektrický stroj. První lokomotiva o velikosti dětského kočárku byla i s miniaturní dráhou o rozchodu půl metru exponátem na průmyslové výstavě v Berlíně. První elektrická tramvaj pak začala jezdit právě zde r. 1881. Na nový kontinent se dostala až v roce 1885. Avšak, jak už to bývá se vším v oboru techniky, v r. 1891 zde bylo již 6500 km elektrických drah, zatímco v Evropě stále pouze 71 km. V bývalém Rakousko - Uhersku držela prvenství Praha, kde r. 1891 postavil náš průkopník elektrotechniky František Křižík dráhu ze Stromovky na Letnou. I když zkrachovala, odstartovala masový rozvoj tramvajové dopravy na našem území i po celé monarchii.
Uveďme pro začátek roky založení provozů elektrické tramvaje na území dnešní České republiky: po Praze to byly Teplice (1895), Liberec (1897), Olomouc, Plzeň a Ústí nad Labem (1899), Brno a Jablonec (1900), Most a Ostravsko (1901), Mariánské Lázně (1902), Opava (1905), České Budějovice a Jihlava (1909), Český Těšín (1911). &cil=9/images/max43.jpg', '43','253','500'))
Města jako Brno či Ostrava byla již předtím obsluhována parní nebo koňskou dráhou. České země, jakožto nejprůmyslovější část Rakousko - Uherska, měly pro zavedení tramvajové dopravy nejlepší předpoklady. Zvláště ve městech, kde již existoval těžký průmysl či kde žilo hodně obyvatel, vznikala hromadná doprava nejdříve. Právě tato města můžeme vyčlenit jako speciální skupinu. Patří sem Praha, která měla v roce 1900 asi 203 100 obyvatel, musíme však přičíst samostatné obce Žižkov, Smíchov a Královské Vinohrady, Nusle, Libeň a Karlín, jež představovaly dalších 233 400 obyvatel. Dále Brno se 104 900 a Moravská Ostrava s 24 500 obyvateli.
V Praze a Brně se doprava vyvíjela rovnoměrně a zatím pokrývala centrum a přilehlé obce. Brněnská doprava provozovala tratě i v Ostravě a Bohumíně, kde probíhal doslova tvrdý konkurenční boj, protože území tvořily rozsáhlé vesnické a důlní zástavby a jeden čas tady jezdilo najednou až šest dopravců. )
V Praze si ve stejném období v centru konkurovala soukromá koňka s elektrickou dráhou města. Třeba Karlín byl obsluhován dvěma tratěmi souběžně, každá byla jen o blok vzdálená od druhé. Nakonec samozřejmě zvítězila městská elektrická dráha. Tak vidíme, že doprava byla v této době i značně výdělečná. Na druhou stranu mnoho dopravců zkrachovalo. Matěj Hlaváček, starosta Košíř a podnikatel, chtěl svou obec tramvají oživit, ale neúspěchy ho vedly až k sebevraždě. Také letenská tramvaj Františka Křižíka ze začátku krachovala. On se však nevzdal a postavil novou do Libně. Někde také nepřálo dopravci, který byl povětšinou soukromý, samo město. Např. Olomouc nechtěla přestavět mosty přes řeku Moravu a musela to udělat až po druhé světové válce, kdy byly všechny zbourány ustupující armádou.
V období do r. 1914 měla tramvaj úlohu sjednocovací. Nestačila zatím pokrývat všechna potřebná místa, avšak lidé mohli libovolně cestovat na větší vzdálenosti. To umožnilo připojovat další vesnice k městům a zahustit zde zástavbu. Elektrická dráha stmelila i Kr. Vinohrady s tehdejší Prahou. Tyto obce si značně konkurovaly, potom však Vinohrady darovaly svou dráhu Praze a spojily se. &cil=9/images/max45.jpg', '45','222','500'))
Podobnou roli hrála tramvaj až do války. Umožňovala výstavbu průmyslových komplexů takřka kdekoli, aniž by bylo nutné stavět nové byty kolem. Docházelo k technickému zdokonalování vozů (uzavírání plošin, lepší brzdy nebo podvozky), hlavně se však stále zvětšovaly. V menších městech zajišťovaly tramvaje pouze dopravu od nádraží na hlavní náměstí (Jihlava, Mariánské Lázně), která byla v některých případech později prodloužena (České Budějovice). Unikátem ve světovém měřítku je jablonecká dráha, která zajišťovala přepravu osob, rozvážku zboží i pošty, odvoz popela apod. po celém městě. Nákladní doprava v menším množství existovala však takřka všude, nejvíce v průmyslových oblastech (Ostrava, Ústí n. Labem). Ve větších městech si tramvaje i kropily trať (Brno, Praha), aby nevířily prach při jízdě, na což byly sestrojeny speciální vozy.
Za války odváděla veřejná doprava nadlidské výkony. Musela dopravovat vojáky a raněné z nádraží do nemocnic. Proto vznikaly zajímavé přestavby vozů, jako sanitní tramvaj nebo černé pohřební vozy s kapacitou čtyř rakví. Zařízení a vozový park přitom trpěl nedostatkem zaměstnanců i vybavení.
V období 1. republiky nastal zlatý věk tramvaje. Doprava již nebyla sice výdělečná, ale zato zajišťovala kvalitní služby. Města se stavěla podél tratí a technické zázemí bylo na výši. Pravděpodobně nejkvalitnější vozy byly pražské a plzeňské. V mnoha městech tak tramvaj vyjížděla daleko za jejich hranice (Ústí n. Labem aj.). Ve městech s více linkami byly takřka všechny tratě zdvojkolejněny.
Druhá světová válka měla daleko horší následky. Mnoho vozů a vozoven bylo poškozeno bombardováním nebo použito na materiál a na barikády. Navíc se v 50. letech značně zvýšil počet cestujících. Takto poškozené vozové parky nešlo rychle přizpůsobit, a tak byla tramvaj postupně rušena v malých městech (Mariánské Lázně, Jihlava, Opava, Teplice, Most - v Mostě a Litvínově byla tramvaj však obnovena na normálním rozchodu). Byly nahrazeny zpravidla trolejbusem. Pro větší města přišla spása roku 1951 v podobě revolučního vozu Tatra T1. )
Vyznačoval se značnou mohutností takřka dnešních vozů a zároveň rychlostí. Byl vyráběn v licenci americké firmy PCC Westinghouse. Z něho vycházely i modifikace, jež tvořily ještě v roce 1995 třetinu tramvají na světě, jako třeba vozy T3, které můžeme vidět i ve všech našich městech. Nové vozy však potřebovaly kvalitnější tratě a napájení. Zároveň narůstaly obrovskou rychlostí nové čtvrti. Tramvaj v klasické podobě již nestačila ovládat všechny části města v dostatečné kvalitě a objevila se myšlenka o náhradě metrem či autobusy (Ústí n. Labem, Jablonec a Liberec - zde se jedna trať zachovala a funguje obohacená o známou dráhu do Jablonce i dnes). To byl jeden z argumentů proti tramvajové dopravě, avšak hlavním důvodem byla potřeba odbytu levné ruské ropy. Autobusy by mohly být případně i lépe použity na evakuaci, protože nejsou vázány na žádnou síť. Dále se musel nalézt odbyt pro nechvalně známé maďarské kloubové autobusy Ikarus.
Všechny argumenty proti tramvaji se nakonec ukázaly jako mylné. V 80. letech se muselo začít šetřit a zároveň myslet na ekologii, dosavadní stav byl neúnosný. Autobusy situaci nezvládaly. Tak nastala renesance tramvajové dopravy. Firma ČKD začala doslova chrlit jeden nový typ vozidla za druhým. Ani tak bohužel nebyl v mnoha městech tramvajový provoz obnoven, pouze nahrazen trolejbusy, které však zdaleka nedosahují takového pokrytí jako někdejší pouliční dráhy. Novým trendem je například stavba rychlodráhy s nekrytým kolejovým svrškem, jež umožňuje provoz klasických vozidel s mnohonásobně větší rychlostí.
Tak se i dnes přes nemalé finanční náklady stále projevují snahy rozšířit tramvajové sítě, protože jedině ty mohou být ekologickým a rychlým dopravním prostředkem nové doby.
Použitá literatura)
Karmelitánský řád nevznikl v Evropě, ale na Předním Východu na půdě Palestiny. Jeho název poukazuje na místo vzniku: Karmel je palestinské pohoří vybíhající až ke Středozemnímu moři. Hora Karmel nás nespojuje jen se zemí, kde žil Ježíš, ale stala se posvátnou horou už ve Starém zákoně díky mocnému proroku Eliášovi, který tady pobýval. Pramen, který zde prýští, nese právě jeho jméno. Eliáš se stal vzorem a duchovním zakladatelem karmelitánského řádu.
Podstatným prvkem života karmelitánů je úcta k Panně Marii. Její čistota má v Karmelu významné místo, proto na konci 13. století řád přijímá jako součást oděvu bílý plášť - "palium Panny Marie".
Řád se rozděluje na dvě větve - obuté a bosé karmelitány, přičemž bosí vznikli reformací řádu obutých a mají přísnější pravidla života - regulae vitae. Zpřísnění jejich konstituce znamenalo zejména návrat k původnímu smyslu poustevnictví - kontemplaci, pak rovněž přísnější klauzuru (místa, kam nesmí vstoupit osoba druhého pohlaví), mlčenlivost, dlouhé posty a více fyzické práce.
Řehole karmelitánů spočívá v mlčenlivosti od kompletáře do primy (jsou to části breviáře - církevní modlitby, přičemž kompletář je modlitba před spaním a prima je ráno, je to tzv. první hodinka čtení), zdrženlivosti od masa a půstu, což se promíjí jen v nemoci a na cestách, každý z bratří má svou vlastní celu, jídlo se podává ve společné jídelně neboli refektáři (tzv. cenobitský způsob života), mniši se musí vyvarovat zahálce a svědomitě se modlit.
Oděv bosých karmelitánů se (kromě používání sandálů) shoduje s oděvem obutých. Je jím zpočátku nebarvený, později tmavohnědý hábit, od konce 15. století se škapulířem, což je pruh látky sloužící jako zástěra s otvorem uprostřed pro hlavu. Karmelitánský škapulíř má ovšem především význam duchovní. Podle prastaré legendy zjevila v době, kdy řád bojoval o přežití, uprostřed nočních modliteb Panna Marie svatému Šimonu Stockovi, který ji vzýval o pomoc, ukázala mu škapulíř a řekla, že kdo v tomto oděvu zemře, bude spasen. Záhy po této události řád začal rychle vzkvétat. K oděvu patří černý kožený řemen s růžencem a krátký hnědý pláštík se špičatou kapucí.
Řádový znak nám symbolicky staví před oči oba hlavní patrony řádu i vlastní duchovní cestu. Ve stříbrném štítu k hornímu okraji vybíhá hnědý prohnutý a někdy křížem končící hrot symbolizující Krista v zastoupení hory Karmel. Bílá hvězda znamená Pannu Marii a dvě hnědé hvězdy, které ji doprovázejí, vyjadřují osoby poustevníků Eliáše a Elizea, kteří se dali do Božích služeb. Znak je doplněn mariánskou královskou korunou, Eliášovým plamenným mečem a řádovým heslem Zelo zelatus sum pro Domino exercituum neboli Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů.
Nelze nezmínit ženskou větev řádu - karmelitky. Do českých zemí přišly pouze bosé, reformované z obutých podle přísnějších pravidel svatou Terezií Velikou (z Ávily), vlastním jménem Ahumada Sanchez de Cepeda, hlavní světicí řádu a patronkou Španělska, která byla prohlášena "učitelkou církve". Zakladatelkou pražského karmelu byla Ctihodná Marie Elekta od Ježíše.
Řeholní oděv karmelitek tvoří hnědý hábit, škapulíř, bílý plášť a černý závoj.
Už do doby vlády Ferdinanda I., který pocházel ze španělského města Alcalá de Henares, kde se mimo jiné narodila další významná osobnost - Miguel de Cervantes, přes Karla V. a jezuitský řád založený Ignácem z Loyoly, sňatky do Španělska, rozšíření úcty k jejich světcům (např. sv. Jakub, Ignác, Isidor...) a uctívání milostného obrazu montserratského, můžeme pozorovat velké propojení i s naší zemí. Ve střední Evropě nastává Aetas Hispaniae neboli "španělský věk".
Výjimečnou osobou, která zasáhla do dění v karmelitánském životě v českých zemích, byla Polyxena, později Lobkovicová, to podle svého druhého manžela Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic. Byla jedním z bohatého počtu dětí Vratislava z Pernštejna a Španělky doni Marie Manrique de Lara. Roku 1587 uzavřela sňatek s Vilémem z Rožmberka. Do manželství s tímto významným mužem ji doprovázel výjimečný svatební dar: od matky dostala sošku Jezulátka, rodinné paládium, které bylo odrazem zbožnosti v matčině původní vlasti a jež se stále více stávalo symbolem nového barokního náboženského prožitku v Čechách.
)
Když byl konečně dokončen někdejší protestantský kostel na Malé Straně v Praze, zasvěcený Panně Marii Vítězné a v přilehlém klášteře se usadil řád bosých karmelitánů, nyní ovdovělá Polyxena z Lobkovic jim odkázala sošku, která se měla stát symbolem nového počátku. Od té doby se Jezulátko stává předmětem náboženské úcty po celém světě a jeho slavná historie je protkána mnoha prosbami a zázraky.
)
Upřímnými modlitbami nemocných k Jezulátku, přikládáním Ježíškových obrázků na nemocná místa, líbání nožek sošce a vesměs hluboká úcta dělala zázraky. Slepí opět viděli, hluchým se navrátil sluch, chromí odhodili berle a znovu chodili... Nelze se proto divit, že lid začal horlivě ctít Jezulátko, kterému se začalo říkat "Gratiosus Jesulus - Milostné Jezulátko".
Sošku si v klášterech zamilovali zejména nejmladší členové - novici. Vystavili ji ve své oratoři a denně k ní konali dvouhodinové pobožnosti. Někdy Jezulátko vynášeli také do kostela, aby se mu mohli přijít poklonit také věřící.
Původ sošky zahaluje dodnes tajemství. Koluje o něm půvabná legenda převyprávěná nynějším strážcem Jezulátka Bohuslavem Hlaváčem:
Na přelomu století jedenáctého a dvanáctého zuřily na poloostrově Pyrenejském boje mezi křesťanskými vládci a Maury. Tenkrát byl prý v jižním Španělsku nedaleko řeky Guadalquiviru mezi Sevillou a Córdobou klášter. Ten byl nájezdem Maurů rozvrácen a do jeho trosek se vrátili jen čtyři zbylí mniši. Jeden z nich jmenoval se Josef a vynikal zvláštní úctou k Dítěti Ježíši a svaté rodině nazaretské. Jednou tento zbožný muž pracoval na dvoře, vtom zjevilo se mu dítě překrásné a vyzvalo ho k modlitbě. Bratr se modliti počal pozdravení andělské a když dospěl ke slovům: "požehnaný plod života tvého Ježíš", řeklo dítě: "To jsem já!". Nato zjevení zmizelo, avšak bratr Josef jej z paměti vymazat nemohl a toužebně přál si znovu se s ním setkat, ovšem nebylo mu to dopřáno. Chtěl si tedy opatřit jakousi náhradu a vytvořit sošku Dítěte. Zestárl a jeho touha se nenaplňovala. Stále zkoušel vymodelovat z vosku tvář co nejvěrnější té, kterou spatřil, ale stále se svým dílem nebyl spokojen. Až jednou, to už byl hodně starý, zjevilo se mu Dítě znovu se slovy: "Přišel jsem se ti ukázat, abys mohl dokončit sošku věrně podle mé podoby." Bratr Josef se hned chopil práce. Ani sám nevěděl, jak jeho ruce hnětly měkký vosk a jak vytvářely tvář, kterou vnímal jako sen. Netrvalo dlouho a dílo bylo hotovo. Zjevení opět zmizelo, avšak bratr Josef překypoval vnitřním štěstím. Byl nesmírně unaven, proto složil hlavu do dlaní ale na tomto světě se už neprobudil.
)
Soška sama je zřejmě dřevěná, dřevo je potaženo plátnem a na něm je vymodelováno Dítě ve splývající říze. Připomíná to techniku mnohem starších řezeb, než lze soudit z vnějších okolností. Barevná úprava je zřejmě provedena na očích a na vlasech, které byly původně tmavé, snad až černé a dokonce snad byly přemodelovány. Úcta k tomu, koho soška představuje a materiál, ze kterého je vyrobena, asi nikdy nedovolí podrobné zkoumání. Vosk totiž křehne a tím pádem každý dotyk může být nebezpečný.
Barokní Jezulátka, na rozdíl od středověkých, vyřezávaných ze dřeva, byla zhotovována také z vosku, slonové kosti a bronzu, dokonce i z papírmaše.
)
Slávu Ježíška šířily četné kopie dotýkané originálem. Porcelánové kopie vyráběla míšeňská porcelánka podle modelu, který vyrobil sochař Gottlieb Kirchner. Kopie sošky byly umístěny téměř ve všech malostranských chrámech a v klášterech či kostelích spravovaných karmelitánským řádem. V hojném počtu putovaly napodobeniny i za hranice země, a to např. do Německa, Francie, Rakouska a později také do asijských zemí, jako je Vietnam, Čína a Filipíny. V roce 1992 byla kopie Jezulátka předána také do Španělska, a tak se Ježíšek vrátil do své původní vlasti. Na španělský původ poukazuje tvářička sice nesmírně jemná a líbezná, ale se zřetelnými rysy jižanského až moreskního typu.
Zvyk oblékat uctívané sochy je starý. Rozšířil se zejména v barokní době - z toho období je jich proto zachováno nejvíce. Barokní sošky byly bez výjimky oblékány do šatů, které napodobovaly dobovou módu šlechty. Pražské Jezulátko bylo oblékáno odedávna, neboť jako symbol náboženské úcty vstoupilo v povědomí nádherně oděné. Ostatně u této sošky je oblečení nutné, protože v sedmnáctém století mu byly opraveny ulomené ručky tak, že by bez šatů působilo neesteticky.
V rukou stojícího či vzácněji sedícího Dítěte se vyskytují různé atributy. Nejčastěji levou rukou žehná, v pravé pak drží ptáčka, jablko, sféru, knihu, křížek nebo vinný hrozen, který je podobenstvím Krista.
Oblečení Jezulátka se skládá z prosté košilky, přes ní se oblékala suknice, kterou některé prameny nazývají "rochetou". Pak Ježíšek dostane šaty oblékané zepředu, přes ně pak plášť. Kolem krku a rukou je navlékáno krajkové okruží a na hlavu se Jezulátku vsazuje jedna z jeho dvou korunek.
První známé korunky se mu dostalo roku 1651, a to z rukou Bernarda Ignáce Martinice, a přibližně za tři roky bylo Dítě slavnostně korunováno. Tato martinická korunka byla podle popisu zlatá, zdobená perlami a drahými kameny, bohužel se však nedochovala.
Ježíšek má nyní dvě korunky, jednu z roku 1767 a druhou z let 1810 - 1820; obě pocházejí z dílen pražských zlatníků.
Dodnes se v garderobě sošky shromáždilo více než 60 kusů šatiček. Mezi dárky, které i v dnešní době přinášejí poutníci, právě oblečky zaujímají přední místo.
Zvláštní pozornost si jistě zaslouží výšivka pocházející asi z roku 1735, aplikovaná na nový samet nádherných šatů, které prý Jezulátku sama vyšila Marie Terezie. Dále "šatník" obsahuje roucho z čínské farnosti Tou-sé-vé u Šanghaje. Z Vietnamu byl darován obleček s motivem draka, pak je tu oblečení z Filipín, Brazílie, Nebrasky a celá řada od krajanů z USA. Na celé věci je zarážející fakt, že ani jedny šatečky nejsou ze Španělska!
Samozřejmě i naše vlast přispěla svéráznými dárky s veselými slováckými výšivkami (tzv. šohajky).
Jedno však mají všechny dary Ježíškovi společné. Poukazují totiž na nesmírnou úctu k Pražskému Jezulátku a lásku, kterou k němu chovají lidé mnoha národů, jazyků a barev pleti bez rozdílu.
Použitá literatura)
Když papež Urban II. roku 1095 plamenně vyzval k tažení na pomoc východním souvěrcům a k osvobození Svatého hrobu, možná ani nevěděl, že si k tomu vybral velice příhodnou dobu. Konec 11. století byl obdobím postupného uklidňování poměrů v západní Evropě. Sílící centrální moc (zejména ve Francii) omezovala krok za krokem chronické války mezi mocnými feudály, končila i doba velkých nájezdů Vikingů, Maďarů i Arabů. V klidných dobách vzrostl počet rytířů (tedy nižší šlechty orientující se na válčení) a klesala i poptávka po jejich službách. Nižší šlechta tím pádem stále více chudla, což bylo ještě umocněno dělením lén mezi všechny mužské potomky, jak to tehdy ještě bylo zvykem. Křížové výpravy by proto neměly být vnímány pouze jako náboženská záležitost. Staly se ventilem pro vnitřní přetlak v západní Evropě, ať už si to soudobí křesťané uvědomovali, nebo ne. Není náhodou, že v této probíhá také reconquista - výpravy do Svaté země tedy jen přenesly bojiště ze Španělska do východního Středomoří.
Na východ ale neodcházeli jen rytíři, nýbrž i početné houfy prostých lidí. Ve Francii a na západě Svaté říše římské se v 11. století pozvolna zlepšilo postavení rolníků. Zdokonalení zemědělských technologií vedlo k větším výnosům, a tím i k růstu počtu obyvatel. Postupně byly kolonizovány i odlehlejší a hůře dostupné (a tím pádem i hůře ovladatelné) oblasti. Rolníkovi se dostávalo na nově zabrané půdě nutně větší volnosti, čímž postupně sílila vrstva osobně víceméně svobodných lidí. Celkově vykazuje obyvatelstvo západoevropského venkova 11. století překvapivou mobilitu. Mohly k tomu vést doznívající vnitřní rozbroje, neúrody 80. let, "morová" vlna roku 1089 a následné zemětřesení. Pocit nejistoty dodával lidem odvahu k pouti do daleké Svaté země. I když je pravděpodobné, že o vzdálenosti Jeruzaléma měla většina prostých obyvatel jen mlhavou představu - pokud vůbec nějakou měla. Odchod na východ mohl být v očích prostého lidu jen další kolonizací nových území. Všechny tyto vlivy vytvořily sociální a politický podklad, na kterém vyrostly výpravy takového rozsahu a nákladu, jaké by byly ještě před půlstoletím zcela nemyslitelné. Počátečná živelnost migrace, narážející a tříštící se o nejrůznější překážky, se po pevném ukotvení křižácké moci na východě postupně měnila. Přístavní města, hlavně Benátky, Janov a Marseille, pořádala pro poutníky i přistěhovalce pravidelné plavby do Svaté země a značně z nich profitovala.
Byli to právě obyčejní lidé, kteří jako první (už v roce 1095) uposlechli papežovy výzvy a vydali se na pomoc východním bratřím. Tato "pomoc" však ukázala svou pravou tvář už při přechodu Uher, kdy nikým neřízený fanatický a vyhladovělý dav vyplenil několik pevností, menších měst a vesnic svých katolických souvěrců. Pokud se cílem rabování stali už katolíci, ještě méně vybíraví byli ke křesťanům východního vyznání, nebo k Židům (jeden pogrom se dokonce odehrál i v Praze). Takovou pomoc si asi byzantský vladař nepředstavoval. Snad už v té chvíli rozpoznal, že mu v západních spojencích vyvstává konkurent ještě nebezpečnější než seldžučtí Turkové. Do konfliktu s nevěřícími se tato výprava, která nemá žádné pořadové číslo, dostala jen jedinkrát - byla roku 1096 zcela rozmetána.
)
Všechny spory a křivdy s Konstantinopolí způsobené předešlou výpravou byly na čas zapomenuty v úspěších prvního opravdového křižáckého tažení, ale jen proto, aby později vyvstaly snad ještě hlubší a výraznější. Výprava, která se skládala převážně z profesionálních válečníků, se totiž chovala značně disciplinovaněji. Bez problémů dorazila až do Asie a v obdivuhodném, ale (dokonce i na svou dobu) i neobyčejně krvavém tažení dobyla v letech 1097 až 1099 na nevěřících značné území při Středozemním moři i Svaté město samé. Nehorázné drancování bohatých muslimských měst přineslo účastníkům výpravy značné zisky, ale kazí nám obraz křižáka jako Kristova rytíře, božího a bohabojného bojovníka. Jeden příklad za všechny: Po dobytí Jeruzaléma se nejprve konalo několikahodinové kruté drancování. Teprve poté si muži se znamením kříže na hrudi našli čas, aby navštívili chrám a Svatý hrob. Plenění jistě patřilo ke koloritu doby a kořist byla považována (stejně jako vítězství) za projev Boží vůle, ale brutálnost, s jakou křižáci jednali na východě vůči bezbrannému domorodému obyvatelstvu, i tak nemá obdoby. A pobíjeni nebyli zdaleka pouze muslimové. Častým cílem vraždění byli také Židé, ale dokonce i křesťané - například jakobité a koptové, tedy příslušníci křesťanských sekt. Nejednou ovšem padli za oběť i křesťané východního vyznání.
Na dobytém území vznikly čtyři státní celky: Antiochie, Edessa, Tripolis a hlavně panství Jeruzalémské. Soudobí kronikáři připisovali úspěch boží pomoci svatému vojsku, skutečnost však byla zřejmě prozaičtější. Seldžukové, s kterými se křižáci převážně střetávali, totiž vynikali hlavně svou lehkou jízdou, přesně střílející v plném trysku. Díky této zbrani si již dříve získali rozhodující převahu nad Araby, Armény i Íránci. Proti křižákům byla lehká jízda ale jen málo účinná. Těžké vysoké štíty a brnění (kožené s ocelovými štítky, nebo z ocelových plátků - šupinové) většina šípů neprobila.
)
Křižácká jízda oproti tomu útočila (jak bylo ve středověké Evropě obvyklé) v sevřeném šiku volným cvalem a její dlouhá kopí jí dávala nad Turky výhodu, ne jen psychologickou. Pěchota, vybavená pro boj na dálku luky nebo samostříly, které východ vůbec neznal, a pro boj zblízka kopím a štítem, potom zabraňovala pohyblivější seldžucké jízdě v obchvatech. Evropský rytíř vynikal i větší tělesnou silou. Pokud křižáci donutili nepřítele k souboji tváří v tvář, pak byli k přemožení jen několikanásobnou přesilou. Navíc byli Evropané zpravidla profesionálními válečníky, zabíjet a být zabit bylo pro ně takřka běžnou záležitostí. Armáda, která proti nim stála, se oproti tomu skládala vedle profesionální náčelníkovy družiny i z rolníků a kočovníků. Křižákům také jaksi paradoxně nahrávalo to, že byli bez jakékoliv naděje na pravidelné posily, že neměli kam ustoupit a kde se v klidu znovu sešikovat. To jim v boji dodávalo na zuřivosti, když byla bitva na vážkách - a z přesně opačných důvodů byla naopak morálka muslimů nízká. Důležitá byla rovněž skutečnost, že první výprava měla přímou vojenskou i diplomatickou podporu Byzance - šlo sice jen několik málo jednotek, ale byly to i výborné obléhací stroje a loďstvo. Byzantinci měli také autoritu u místních obyvatel a dobře znali taktiku Turků. Křižáci navíc zcela nevědomky využili politické a náboženské roztříštěnosti muslimského světa. Podle pramenů je zřejmé, že neměli ponětí o sporech mezi sunnity a šíity. Nikdy se proti prvním dvěma výpravám nepostavila armáda celého sjednoceného arabského světa, boj byl vždy veden proti jednotlivým městům nebo menším státním celkům, někdy i za podpory muslimských nepřátel jiné konfese. Na druhou stranu křižáci nikdy nenavázali s některým z muslimských států trvalejší a užší spolupráci, což vlastně ani v duchu křesťanského vyznání nemohli.
Přistěhovalci ze západu se nedokázali, nebo spíše nechtěli, integrovat do sociálních a politických struktur na Blízkém východě, vždycky zde zůstali cizinci, oddělenou skupinou. To jim ovšem nakonec zlomilo vaz. Jedině integrace všech etnik se mohla stát základem vnitřní i vnější stability křižáckých států, které by tím v oblasti přestaly být něčím cizím, něčím nepřirozeným, nepatřičným. Integrace však byla zcela nemyslitelná, když uvážíme například perzekuce vůči domorodému obyvatelstvu. Ve městech byla většina domorodců často povražděna, ale na venkově se uchovalo staré složení obyvatel. Nešlo pouze o muslimy, ale i o vyznavače východního křesťanství. Je udivující, že výprava na pomoc východním souvěrcům proti nevěřícím nakonec přisoudila oběma skupinám stejná (lépe řečeno stejně malá) práva. Ačkoliv se na hospodářském životě venkovanů příliš nezměnilo, nábožensky byli utiskováni mnohem více než tolerantními muslimy. V místním křesťanském obyvatelstvu proto vyrostl postupem času křižákům nepřítel, který je nenáviděl snad ještě víc než muslimové. Jestliže příchod západních vojsk do Svaté země byl těmito křesťany oslavován, byla posléze ještě více oslavována vítězství Saladinova. Vážnou překážkou integračního procesu byl i proud přistěhovalců ze západu. Ti si, oproti už přeci jen tolerantnějším "domorodým" (tj. déle usazeným) Evropanům, přinášeli s sebou všechny křesťanské předsudky. K míchání etnických skupin sice v menší míře docházelo, téměř se však nedotklo křižáckých feudálů, ale hlavně střední vrstvy přistěhovalců. Nenávist, která panovala vůči křižáckým utiskovatelům, nemůžeme považovat za rasovou. Vznikala hlavně na poli náboženském a sociálním.
Přestože se křižáci bránili splynutí s původním obyvatelstvem, přejímali jeho zvyky a kulturu. Západní dobyvatelé nepřinášeli na Blízký východ vyšší formu civilizace, ba naopak. Orientální kultura byla v mnohých směrech výrazně vyspělejší a neudivuje tedy, že v muslimských pramenech jsou křižáci nezřídka označováni za barbary. Když do Svaté země přicházeli zbožní poutníci a noví válečníci, nevycházeli z údivu nad změnami, kterými prošli déle usazení Evropané. Oblečeni po východním způsobu zasedali v orientálně vybavených místnostech k bohaté tabuli s orientálním jídlem a pojídali je příborem. "Hříšnou" koupel podstupovali často a rádi, koupelny a bazény byly dokonce součástí i odlehlých pevností. Prostá životní nutnost (například změna v oblékání způsobená rozdílným klimatem) přiměla křižáky změnit do velké míry životní styl a přiblížit se tím nevěřícím. Jak už bylo ale řečeno, toto přiblížení nešlo dále než právě za mez životní nutnosti a pohodlí.
Sami křižáci toho na východ mnoho nového nepřinesli. Kulturně se dlouho neprojevovali. Prvním výrazným projevem je až kronika Viléma z Tyru, který ovšem náležel až ke třetí generaci dobyvatelů. Architektura se pak soustředila pouze na stavbu pevností. O malířství nebo sochařství nemůže být vůbec řeč.
)
Oproti úspěchům první výpravy stojí v ostrém kontrastu výpravy následující. Celou první polovinu 12. století věnovali křižáci upevňování svých panství a postupně se jim to dařilo. Druhá výprava, která přišla do Svaté země roku 1147, měla pomoci rozmnožit území ovládané křižáky. Ačkoliv byla minimálně stejně nákladná a honosná jako výprava první a ačkoliv se jí účastnila celá řada korunovaných hlav (Ludvík VII., Konrád II., okrajově i český panovník Vladislav II.), byla zcela rozdrcena už roku 1148 u Damašku. Za prvé po předchozích snadných úspěších propadli křižáci nadměrné sebedůvěře, což navíc rozbíjelo jejich už tak dost křehkou soudržnost. Muslimové se naopak postupně sjednocovali proti společnému nepříteli - k čemuž zavdali podmět sami křižáci svým nevybíravým a krátkozrakým postupem proti všem muslimům, nehledě na politické pozadí. Za druhé se muslimové poučili z předchozích porážek a přizpůsobili svou taktiku nepříteli. Ačkoliv neúspěch druhé výpravy byl pro křižáky těžkou ranou, neohrozil zatím přímo jejich panství.
)
Po krachu druhé výpravy se křižácké státy stáhly do defenzivy. Ojedinělou válečnou akcí bylo dobytí Kypru, který ovšem náležel Byzanci! Vzrůstaly navíc spory mezi vladaři jednotlivých panství, postupně byla oslabována centrální moc (zejména v Jeruzalémském království). Naopak po roce 1174 postupně sjednotil většinu muslimských států Saláh ad-Dín Jusuf ben Ajjúb, který se proslavil pod jménem Saladin. Brzy byli křižáci obklopeni jeho mocí ze všech světových stran. Ani pod hrozbou naprosté zkázy se nedokázali křižáci sjednotit a bitva u Hattínu 1187 byla tak jen nutnou dohrou. Sám Saladin byl snadností své výhry zaskočen, ale dokázal ho využít ke svému prospěchu. Rychle obklíčil a po dvoudenním obléhání dobyl hrdý Akkon. Většinu měst stihl podobný osud, některá se vzdávala i bez boje. Během dvou měsíců kapitulovala většina měst včetně Jeruzaléma. Typická nesoudržnost křesťanů se projevila naplno právě při jeho pádu. Saladin nabídl poraženým možnost vykoupit se. Přestože bohatí odváželi celé vozy cenností, zůstalo ve městě ještě asi patnáct tisíc křesťanů, kteří vesměs skončili v otroctví. Celkově se ale Saladinova armáda chovala značně lidštěji než evropská a nedopouštěla se na křesťanech přílišného příkoří. Křižácké panství bylo téměř rozvráceno.
Třetí křížová výprava, vyslaná na pomoc roku 1189, se nejprve prodrancovala byzantským územím, poté se úspěšně střetla s muslimy a dokázala dobýt značná uzemí. A to i přesto, že se většina armády obrátila na zpáteční cestu po tragickém utonutí císaře Fridricha Barbarossy v říčce Salef v Malé Asii. Zcela obnovit křižácké panství a hlavně znovu získat Jeruzalém se však křižákům nepodařilo, přestože se výpravy účastnily takové osobnosti jako Filip II. a Richard Lví srdce. Úspěch umožnilo to, že Saladinova armáda byla paralyzovaná nedostatkem financí. Sám Saladin roku 1193 zemřel a jeho pracně budovaná říše se rozdrobila ve vzájemných půtkách mezi jeho nástupci. Této nepřítelovy nejednotnosti ale nedokázali křižáci využít. Jejich pozornost byla zaměřena na vzájemné spory, navíc došlo k naprostému úpadku centrální moci křižáckých států a jednotliví baroni prováděli nezávislou politiku, často na úkor státních zájmů.
Čtvrtá výprava by si vlastně ani nezasloužila pořadové číslo, protože do Svaté země vůbec nedorazila. Přesto měla dalekosáhlý dějinný dopad. Celý její průběh ovlivňovali do veliké míry Benátčané, u kterých se vůdci výpravy neuvěřitelným diletantstvím zadlužili ještě předtím, než výprava vůbec vyplula. Roku 1202 křižáci dobyli pro Benátčany Zadar a o rok později je dóže Dandolo a také shoda náhod nasměrovali přímo na Konstantinopol. Byzantská říše během posledních staletí postupně upadala, v posledním století také vinou křižáckých tažení. Většina účastníků výpravy sice měla značné pochyby ohledně války s křesťany, zvláště když původním cílem byl Jeruzalém, ale v třídenním drancování pohádkově bohatého města se všechny pochyby rozplynuly. Tolik, kolik bylo získáno v Konstantinopoli, nemohli křižáci získat v žádném jiném městě té doby. Na troskách byzantské říše byla založena celá řada států, hlavní aktéři se stali králi nebo císaři. Toto panství nemělo dlouhé trvání. Během dvaceti let zbyly z křižácké moci jen malé ostrůvky. Papež sice nejprve hrozil těm, kteří by válčili proti křesťanům, klatbou, ale posléze zjistil, že mu oslabení východního konkurenta vlastně také hraje do karet. A tak z hrozby nezbylo nic. Benátčané se zbavili byzantského monopolu na obchod s Orientem, aby jej postupně získali pro sebe.
13. století je dobou utuchajícího zájmu o výpravy do Svaté země. Křižáci se stávají mocnou zbraní papeže proti politickým a náboženským odpůrcům. Jmenujme například výpravu proti Štaufům do Říše nebo tažení proti albigenským do Provence. Svatá země se ocitá na okraji pozornosti. Zajímavou epizodou křižáckých válek, která svědčí o tom, že mezi prostým lidem byla idea výprav ještě stále živá, je takzvaná Dětská výprava. Děti, které měly svou nevinností přemoci saracény, se roku 1212 vypravily směrem ke Středozemnímu moři ve víře, že se před nimi rozestoupí. Část "výpravy" dorazila až do Marseille, kde byla děcka neznámými podnikavci naloděna o odvezena do otroctví v Egyptě a v severní Africe.
Neúspěšně (i když tentokrát méně tragicky) skončila i výprava s pořadovým číslem pět směřující do Egypta. Neschopnost dohodnou se, která už tradičně panovala mezi vůdci výpravy, ji nakonec přivedla do obklíčení u rozvodněného Nilu a ke kapitulaci.
)
Oproti tomu výprava šestá, v čele s Fridrichem II., v té době exkomunikovaným panovníkem (vedoucím svaté tažení!), dosáhla hlavně na poli diplomatickém značných úspěchů. Fridrich roku 1229 jediným podpisem dosáhl toho, co před ním nedokázal ani Richard Lví srdce - "dobyl" Jeruzalém a celé území zabrané dříve Saladinem. Po Fridrichově odchodu se křižácká panství opět utopila ve vzájemných šarvátkách. Po vypršení desetiletého příměří připravili muslimové křižákům krutou porážku u Gazy, označovanou jako druhý Hattín. Mezi léty 1244 až 1247 se území ovládané křižáky scvrklo zpět na několik málo přístavních měst, Jeruzalém byl ztracen a celá snaha Fridricha II. tak přišla vniveč. Ludvík IX. (zvaný Svatý) sice poskytl pomoc, zůstal ale ve své snaze osamocen. Svatá země už byla téměř zcela mimo zájem evropských panovníků - výpravy se stávaly stále nákladnějšími, navíc skýtaly už jen malou šanci získat kořist. A titul "Osvoboditel Svatého hrobu" už také prakticky nic neznamenal (nehledě na mizivou naději na dobytí Jeruzaléma). Doba se změnila, Svatá země byla odstavena na vedlejší kolej a křižácké státy tím byly odsouzeny k živoření a zániku.
Zcela zaujatí svými vnitřními problémy, nepostřehli křižáci rostoucí moc Egypta. Nová vládnoucí vrstva - mamelukové (původně elitní sultánova garda) - dokázala totiž zem postupně konsolidovat a v novém mameluckém sultánovi vyrostl silný protivník. Roku 1268 obsadil skoro celou Galileji. Padlo i město Antiochie - kdysi první opora křižáků ve Svaté zemi. Mamelukové si v krutostech nezadali s křesťany. Město bylo vydrancováno a všichni křesťané pobiti - bez ohledu na vyznání. Poslední se udržel Akkon, ale ani ten nemohl vzdorovat mohutné armádě a byl roku 1291 dobyt. I zde se opakovaly stejné scény. Muži byli pobiti, ženy a děti posláni do otroctví. Mamelukové byli vskutku důkladní. Několik měsíců sultánovi lidé křižovali pobřeží a pečlivě ničili vše, co mohlo mít význam při novém vpádu křižáků. Byl zničen ještě starověký zavodňovací systém, pokáceny ovocné háje, stržena opevnění. Z úrodné země tak vznikla pouštní krajina, jak ji známe dnes.
Tím v podstatě skončilo období křižáckých výprav. Jejich hodnocení nevyznívá pro Evropany zrovna příznivě. Místo aby sjednotily křesťanstvo, přičinily se o prohloubení rozkolu mezi národy. Namísto proklamované pomoci východním souvěrcům, křižáci vyplenili Konstantinopol a zničili při tom celou řadu kulturně nedocenitelných děl. Pogromy a vraždění, které se ve Svaté zemi (ale ne jen tam) rozmohly, neměly zatím obdoby. A vyznívají ještě krutěji ve srovnání s civilizovanějšími muslimy. Když papež sháněl peníze na finančně náročné tažení, zavedl platby, kterými se mohl každý věřící nepřímo zúčastnit výpravy. Za účast na křížovém tažení se po smrti podle katolické církve dosahovalo vykoupení. Tím byly položeny základy k prodávání odpustků. Západoevropské státy také utopily ve výpravách ohromný kapitál. Došlo sice k zbohatnutí některých přístavních měst, hlavně Benátek a Janova, které dostávaly za námořní podporu značná privilegia v dobytých oblastech, ale celkově Evropa zchudla. Výpravy nepřinesly křesťanskému světu ani obchodní rozkvět. Obchodní styky existovaly už před křižáckými výpravami a podstatněji jimi nebyly ovlivněny. Několikrát se dokonce stalo, že některé evropské přístavní město dodávalo proviant nevěřícím. Peníze hýbaly i tehdejším světem. Styky přinášející Evropě nové technické vymoženosti nebo myšlenkové proudy literární díla se odehrávaly spíše na Sicílii, ve Španělsku a Řecku. Kulturní výměna ve Svaté zemi, i přes možný potenciál (Blízký východ byl oblastí střetu nejrůznějších kulturních vlivů již od starověku a je dodnes), nepřinesla žádné výrazné plody právě kvůli sociální izolaci vládnoucí křižácké vrstvy od ostatních etnik.
Přestože výpravy zaujímají v evropských dějinách důležité postavení, pro Blízký východ jsou jen další krátkou a krvavou epizodou, dalším kořistnickým nájezdem, jakých tato oblast zažila bezpočet předtím i potom.
Použitá literatura
|
|
