(77 hodnocení))
Karmelitánský řád nevznikl v Evropě, ale na Předním Východu na půdě Palestiny. Jeho název poukazuje na místo vzniku: Karmel je palestinské pohoří vybíhající až ke Středozemnímu moři. Hora Karmel nás nespojuje jen se zemí, kde žil Ježíš, ale stala se posvátnou horou už ve Starém zákoně díky mocnému proroku Eliášovi, který tady pobýval. Pramen, který zde prýští, nese právě jeho jméno. Eliáš se stal vzorem a duchovním zakladatelem karmelitánského řádu.
Podstatným prvkem života karmelitánů je úcta k Panně Marii. Její čistota má v Karmelu významné místo, proto na konci 13. století řád přijímá jako součást oděvu bílý plášť - "palium Panny Marie".
Řád se rozděluje na dvě větve - obuté a bosé karmelitány, přičemž bosí vznikli reformací řádu obutých a mají přísnější pravidla života - regulae vitae. Zpřísnění jejich konstituce znamenalo zejména návrat k původnímu smyslu poustevnictví - kontemplaci, pak rovněž přísnější klauzuru (místa, kam nesmí vstoupit osoba druhého pohlaví), mlčenlivost, dlouhé posty a více fyzické práce.
Řehole karmelitánů spočívá v mlčenlivosti od kompletáře do primy (jsou to části breviáře - církevní modlitby, přičemž kompletář je modlitba před spaním a prima je ráno, je to tzv. první hodinka čtení), zdrženlivosti od masa a půstu, což se promíjí jen v nemoci a na cestách, každý z bratří má svou vlastní celu, jídlo se podává ve společné jídelně neboli refektáři (tzv. cenobitský způsob života), mniši se musí vyvarovat zahálce a svědomitě se modlit.
Oděv bosých karmelitánů se (kromě používání sandálů) shoduje s oděvem obutých. Je jím zpočátku nebarvený, později tmavohnědý hábit, od konce 15. století se škapulířem, což je pruh látky sloužící jako zástěra s otvorem uprostřed pro hlavu. Karmelitánský škapulíř má ovšem především význam duchovní. Podle prastaré legendy zjevila v době, kdy řád bojoval o přežití, uprostřed nočních modliteb Panna Marie svatému Šimonu Stockovi, který ji vzýval o pomoc, ukázala mu škapulíř a řekla, že kdo v tomto oděvu zemře, bude spasen. Záhy po této události řád začal rychle vzkvétat. K oděvu patří černý kožený řemen s růžencem a krátký hnědý pláštík se špičatou kapucí.
Řádový znak nám symbolicky staví před oči oba hlavní patrony řádu i vlastní duchovní cestu. Ve stříbrném štítu k hornímu okraji vybíhá hnědý prohnutý a někdy křížem končící hrot symbolizující Krista v zastoupení hory Karmel. Bílá hvězda znamená Pannu Marii a dvě hnědé hvězdy, které ji doprovázejí, vyjadřují osoby poustevníků Eliáše a Elizea, kteří se dali do Božích služeb. Znak je doplněn mariánskou královskou korunou, Eliášovým plamenným mečem a řádovým heslem Zelo zelatus sum pro Domino exercituum neboli Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů.
Nelze nezmínit ženskou větev řádu - karmelitky. Do českých zemí přišly pouze bosé, reformované z obutých podle přísnějších pravidel svatou Terezií Velikou (z Ávily), vlastním jménem Ahumada Sanchez de Cepeda, hlavní světicí řádu a patronkou Španělska, která byla prohlášena "učitelkou církve". Zakladatelkou pražského karmelu byla Ctihodná Marie Elekta od Ježíše.
Řeholní oděv karmelitek tvoří hnědý hábit, škapulíř, bílý plášť a černý závoj.
Už do doby vlády Ferdinanda I., který pocházel ze španělského města Alcalá de Henares, kde se mimo jiné narodila další významná osobnost - Miguel de Cervantes, přes Karla V. a jezuitský řád založený Ignácem z Loyoly, sňatky do Španělska, rozšíření úcty k jejich světcům (např. sv. Jakub, Ignác, Isidor...) a uctívání milostného obrazu montserratského, můžeme pozorovat velké propojení i s naší zemí. Ve střední Evropě nastává Aetas Hispaniae neboli "španělský věk".
Výjimečnou osobou, která zasáhla do dění v karmelitánském životě v českých zemích, byla Polyxena, později Lobkovicová, to podle svého druhého manžela Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic. Byla jedním z bohatého počtu dětí Vratislava z Pernštejna a Španělky doni Marie Manrique de Lara. Roku 1587 uzavřela sňatek s Vilémem z Rožmberka. Do manželství s tímto významným mužem ji doprovázel výjimečný svatební dar: od matky dostala sošku Jezulátka, rodinné paládium, které bylo odrazem zbožnosti v matčině původní vlasti a jež se stále více stávalo symbolem nového barokního náboženského prožitku v Čechách.
)
Když byl konečně dokončen někdejší protestantský kostel na Malé Straně v Praze, zasvěcený Panně Marii Vítězné a v přilehlém klášteře se usadil řád bosých karmelitánů, nyní ovdovělá Polyxena z Lobkovic jim odkázala sošku, která se měla stát symbolem nového počátku. Od té doby se Jezulátko stává předmětem náboženské úcty po celém světě a jeho slavná historie je protkána mnoha prosbami a zázraky.
)
Upřímnými modlitbami nemocných k Jezulátku, přikládáním Ježíškových obrázků na nemocná místa, líbání nožek sošce a vesměs hluboká úcta dělala zázraky. Slepí opět viděli, hluchým se navrátil sluch, chromí odhodili berle a znovu chodili... Nelze se proto divit, že lid začal horlivě ctít Jezulátko, kterému se začalo říkat "Gratiosus Jesulus - Milostné Jezulátko".
Sošku si v klášterech zamilovali zejména nejmladší členové - novici. Vystavili ji ve své oratoři a denně k ní konali dvouhodinové pobožnosti. Někdy Jezulátko vynášeli také do kostela, aby se mu mohli přijít poklonit také věřící.
Původ sošky zahaluje dodnes tajemství. Koluje o něm půvabná legenda převyprávěná nynějším strážcem Jezulátka Bohuslavem Hlaváčem:
Na přelomu století jedenáctého a dvanáctého zuřily na poloostrově Pyrenejském boje mezi křesťanskými vládci a Maury. Tenkrát byl prý v jižním Španělsku nedaleko řeky Guadalquiviru mezi Sevillou a Córdobou klášter. Ten byl nájezdem Maurů rozvrácen a do jeho trosek se vrátili jen čtyři zbylí mniši. Jeden z nich jmenoval se Josef a vynikal zvláštní úctou k Dítěti Ježíši a svaté rodině nazaretské. Jednou tento zbožný muž pracoval na dvoře, vtom zjevilo se mu dítě překrásné a vyzvalo ho k modlitbě. Bratr se modliti počal pozdravení andělské a když dospěl ke slovům: "požehnaný plod života tvého Ježíš", řeklo dítě: "To jsem já!". Nato zjevení zmizelo, avšak bratr Josef jej z paměti vymazat nemohl a toužebně přál si znovu se s ním setkat, ovšem nebylo mu to dopřáno. Chtěl si tedy opatřit jakousi náhradu a vytvořit sošku Dítěte. Zestárl a jeho touha se nenaplňovala. Stále zkoušel vymodelovat z vosku tvář co nejvěrnější té, kterou spatřil, ale stále se svým dílem nebyl spokojen. Až jednou, to už byl hodně starý, zjevilo se mu Dítě znovu se slovy: "Přišel jsem se ti ukázat, abys mohl dokončit sošku věrně podle mé podoby." Bratr Josef se hned chopil práce. Ani sám nevěděl, jak jeho ruce hnětly měkký vosk a jak vytvářely tvář, kterou vnímal jako sen. Netrvalo dlouho a dílo bylo hotovo. Zjevení opět zmizelo, avšak bratr Josef překypoval vnitřním štěstím. Byl nesmírně unaven, proto složil hlavu do dlaní ale na tomto světě se už neprobudil.
)
Soška sama je zřejmě dřevěná, dřevo je potaženo plátnem a na něm je vymodelováno Dítě ve splývající říze. Připomíná to techniku mnohem starších řezeb, než lze soudit z vnějších okolností. Barevná úprava je zřejmě provedena na očích a na vlasech, které byly původně tmavé, snad až černé a dokonce snad byly přemodelovány. Úcta k tomu, koho soška představuje a materiál, ze kterého je vyrobena, asi nikdy nedovolí podrobné zkoumání. Vosk totiž křehne a tím pádem každý dotyk může být nebezpečný.
Barokní Jezulátka, na rozdíl od středověkých, vyřezávaných ze dřeva, byla zhotovována také z vosku, slonové kosti a bronzu, dokonce i z papírmaše.
)
Slávu Ježíška šířily četné kopie dotýkané originálem. Porcelánové kopie vyráběla míšeňská porcelánka podle modelu, který vyrobil sochař Gottlieb Kirchner. Kopie sošky byly umístěny téměř ve všech malostranských chrámech a v klášterech či kostelích spravovaných karmelitánským řádem. V hojném počtu putovaly napodobeniny i za hranice země, a to např. do Německa, Francie, Rakouska a později také do asijských zemí, jako je Vietnam, Čína a Filipíny. V roce 1992 byla kopie Jezulátka předána také do Španělska, a tak se Ježíšek vrátil do své původní vlasti. Na španělský původ poukazuje tvářička sice nesmírně jemná a líbezná, ale se zřetelnými rysy jižanského až moreskního typu.
Zvyk oblékat uctívané sochy je starý. Rozšířil se zejména v barokní době - z toho období je jich proto zachováno nejvíce. Barokní sošky byly bez výjimky oblékány do šatů, které napodobovaly dobovou módu šlechty. Pražské Jezulátko bylo oblékáno odedávna, neboť jako symbol náboženské úcty vstoupilo v povědomí nádherně oděné. Ostatně u této sošky je oblečení nutné, protože v sedmnáctém století mu byly opraveny ulomené ručky tak, že by bez šatů působilo neesteticky.
V rukou stojícího či vzácněji sedícího Dítěte se vyskytují různé atributy. Nejčastěji levou rukou žehná, v pravé pak drží ptáčka, jablko, sféru, knihu, křížek nebo vinný hrozen, který je podobenstvím Krista.
Oblečení Jezulátka se skládá z prosté košilky, přes ní se oblékala suknice, kterou některé prameny nazývají "rochetou". Pak Ježíšek dostane šaty oblékané zepředu, přes ně pak plášť. Kolem krku a rukou je navlékáno krajkové okruží a na hlavu se Jezulátku vsazuje jedna z jeho dvou korunek.
První známé korunky se mu dostalo roku 1651, a to z rukou Bernarda Ignáce Martinice, a přibližně za tři roky bylo Dítě slavnostně korunováno. Tato martinická korunka byla podle popisu zlatá, zdobená perlami a drahými kameny, bohužel se však nedochovala.
Ježíšek má nyní dvě korunky, jednu z roku 1767 a druhou z let 1810 - 1820; obě pocházejí z dílen pražských zlatníků.
Dodnes se v garderobě sošky shromáždilo více než 60 kusů šatiček. Mezi dárky, které i v dnešní době přinášejí poutníci, právě oblečky zaujímají přední místo.
Zvláštní pozornost si jistě zaslouží výšivka pocházející asi z roku 1735, aplikovaná na nový samet nádherných šatů, které prý Jezulátku sama vyšila Marie Terezie. Dále "šatník" obsahuje roucho z čínské farnosti Tou-sé-vé u Šanghaje. Z Vietnamu byl darován obleček s motivem draka, pak je tu oblečení z Filipín, Brazílie, Nebrasky a celá řada od krajanů z USA. Na celé věci je zarážející fakt, že ani jedny šatečky nejsou ze Španělska!
Samozřejmě i naše vlast přispěla svéráznými dárky s veselými slováckými výšivkami (tzv. šohajky).
Jedno však mají všechny dary Ježíškovi společné. Poukazují totiž na nesmírnou úctu k Pražskému Jezulátku a lásku, kterou k němu chovají lidé mnoha národů, jazyků a barev pleti bez rozdílu.
Použitá literatura
|
|
