)
Mor se v dějinách lidstva vyskytoval už od starověku. Ale ne všechny epidemie v písemných pramenech považované za morové ve skutečnosti morové byly. Často byla tímto pojmem označována různá onemocnění, kterým bylo společné jen to, že se vyskytovala hromadně a měla zhoubný průběh. O moru se zmiňuje již Homér v Iliadě, Thukydides v Dějinách peloponéské války, Vergilius v eposu Aeneis nebo Ovidius v Metamorfózách, morová rána je zmiňována i v Bibli. Průběh skutečného morového onemocnění popsal výstižně G. Boccaccio v Dekameronu větou: "Oběti obědvali s přáteli a večeřeli už se svými předky."
Charakteristika onemocnění
Jako mor se označuje nákaza, která postihuje hlavně divoce žijící hlodavce a drobné savce, zejména krysy, potkany a zemní veverky. Mezi nimi je přenášena z jednoho jedince na druhého parazity, především blechami, a ti je rovněž přenáší na člověka. Vždy se tedy jedná o zoonózu neboli přenos choroby ze zvířete na člověka. Původcem této nemoci je tyčinkovitá gram negativní bakterie Yersinia pestis, dříve Pasteurella pestis, kterou na člověka přenáší nejčastěji blecha morová - Xenopsylla cheopis, Nosopsyllus fasciatus nebo Oropsylla montana žijící na amerických veverkách, v Asii na syslech či v Americe na prérijních psech.
Morovou bakterii však bohužel přenáší i blecha lidská - Pulex irritans, takže se při vzrůstajícím nakažení obyvatelstva přenáší infekce i z člověka na člověka a počet nakažených tím rychleji vzrůstá.
)
Průměrná inkubační doba moru je 1 až 4 dny.
Zárodky moru jsou velmi odolné proti vlivům zevního prostředí. Ve vodě přežívají kolem 40 dní, v půdě cca 2 měsíce, v infikovaných blechách a hlodavcích až několik měsíců. Při teplotě -30°C vydrží v zevním prostředí několik měsíců, ve zmrzlých mrtvolách až jeden rok. V infikovaných předmětech a potravinách obvykle přežívají několik týdnů.
Do organismu zárodky pronikají:
Typy a klinický obraz moru
Rozlišují se tři druhy moru - dýmějový, plicní a střevní.
)
Bubonická, hlízová neboli dýmějová forma (Pestis bubonica) je charakterizovaná náhle vzniklou vysokou horečkou, zimnicí a bolestmi hlavy a vzniká přímo po kousnutí infikovanou blechou. Během několika hodin je patrný bolestivý otok lymfatických uzlin obvykle v tříslech (90 %), podpaží nebo na krku. Bubo (hlíza, dýměj, ganglion) je oválné, vyvýšené s otokem (1-10 cm), silně bolestivé a obsahuje velké množství bakterií. Asi u čtvrtiny nemocných je bubonická forma provázena změnami kůže. Rozpad vnitřních orgánů a zvýšená krvácivost, jejímž výsledkem jsou někdy značně rozsáhlé defekty v zabarvení kůže, jsou spolu s bolestivě oteklými lymfatickými uzlinami typickými příznaky "černé smrti", jak byl mor v minulosti nazýván. Mnozí postižení krváceli z nosu a vykašlávali krev. Smrt zpravidla nastala během několika dní.
Septikemická neboli plicní forma (Pestis pneumonica) je provázena horečkou a sníženým krevním tlakem, hlíza není přítomna. V krvi dochází k masivnímu růstu bakterií. Plicní forma je velmi závažnou komplikací dýmějového moru, nebo se objevuje samostatně jako zápal plic po inhalaci morové bakterie. Tato forma je velmi nakažlivá s vysokou úmrtností. Projevuje se kašlem, bolestí na hrudi a vykašláváním krve z plic. Plicní forma neboli plicní mor se šíří kapénkovou infekcí, tedy podobně jako rýma, a je proto mnohem závažnější než dýmějová forma. Je jasné, že několik případu plicního moru může snadno vyvolat epidemii, a proto musí být postižení izolováni. Při neléčeném dýmějovém moru dosahuje úmrtnost kolem 60 %, kdežto úmrtnost při neléčeném plicním moru je téměř stoprocentní (99,8 %) a vede ke smrti během 4 dnů.
Střevní forma (Pestis intestinalis) je poměrně vzácná, následuje po požití bakterie zažívacím traktem. Vyvolává průjmy s krvácením, výrazné bolesti ve střevech a v žaludku, zvětšují se lymfatické uzliny, méně často tříselné. Provalení těchto uzlin nebo protržení střevní stěny vede k zánětu pobřišnice s vysokou teplotou.
Výskyt moru v minulosti
První morová epidemie
Za první skutečnou morovou ránu je považována epidemie, která se rozšířila v Malé Asii a Cařihradu za vlády římského císaře Justinina (tzv. Justiniánův mor), přesněji od roku 542 př. n. l., trvala 50 let a zahubila prý 100 milionů lidí. Podle Jana z Efesu postihoval mor hlavně chudé, kteří nemohli utéct.
Druhá morová epidemie
)
Druhá morová epidemie či dokonce pandemie, nazývaná "černá smrt" podle charakteristických černých skvrn, objevujících se na kůži postižených, byla pro Evropu nejničivější, protože probíhala v mnoha vlnách od poloviny 14. až do začátku 18. století a vyhubila čtvrtinu až třetinu evropské populace. Pravděpodobně vznikla v Číně (podle některých pramenů v mongolské poušti Gobi) a rozšířila se do střední Asie. Do Evropy se dostala prostřednictvím janovských lodí, jejichž posádky se nakazily v městě Kaffa, v dnešní Feodosii na jihozápadním Krymu, když bylo město obléháno tatarskou armádou, nakaženou morem. Tataři použili moru vlastně jako biologické zbraně, když nakažené mrtvoly katapultovali za hradby Kaffy. Vyděšení Janované se na svých lodích z Krymu stáhli, ale zavlekli s sebou nemoc do Evropy. Během roku 1348 se nákaza rozšířila ze sicilské Messiny, kde se Janované vylodili, do velkých přístavních měst ve Středomoří a dále téměř po celé Evropě a severní Africe, a to především kolem velkých obchodních cest.
Avignonský papež Kliment VI. nechal údajně oběti první vlny epidemie spočítat a došel k číslu zahrnujícímu přibližně jednu třetinu obyvatel tehdejší Evropy, což ale pokládají historikové za nevěrohodné, protože mj. předpokládají, že církev chtěla těmito čísly nabádat k tomu, aby se lidé vyvarovali hříchu a boží hněv (představovaný morem) na sebe nepřivolávali.
Poslední vlny epidemie se přes Evropu přehnaly ještě na počátku 18. století; od roku 1725 se však mor už v Evropě neobjevil (v českých zemích naposledy r. 1716). Ale ze světa zdaleka nevymizel.
Třetí morová epidemie
V letech 1855-1948 probíhala třetí velká epidemie v Asii, na kterou doplatilo dalších 10 miliónů lidí. Vědci Alexander Yersin a Shibasaburo Kitasato identifikovali v roce 1894 nezávisle na sobě tyčinkovitou bakterii zodpovědnou za epidemii dýmějového moru, šířícího se v Číně. Dr. Yersin záhy odhalil spojitost mezi "černou smrtí" a bakterií nazvanou Pasteurella pestis, kterou obvykle mezi lidmi přenášejí paraziti hlodavců. Na počest dr. Yersina byla Pasteurella pestis později přejmenována na Yersinia pestis.
Důsledky morových epidemií a diskuse
Morová nákaza měla pro obyvatelstvo Evropy důsledky jak hospodářské, tak i sociální. Nejmarkantnějším důsledkem byl výrazný úbytek obyvatel, od kterého se pak dají odvozovat další problémy (to by ale vydalo na samostatný článek). Větší úmrtnost byla tam, kde byla i větší koncentrace lidí - tedy ve městech, ale kupříkladu vzhledem k tomu, že se plicní forma moru šířila především v izolovaných, přeplněných, špatně větraných prostorách, byla ve středověku velká úmrtnost i v klášterech (např. ve františkánských klášterech v Marseille a Carcassone zemřeli všichni mniši). O průběhu morové epidemie na církevní půdě pojednává františkán Michele da Pizza ve spisu Historia Sicula, kde píše, že nemocní "nesli ve svých tělech takovou nemoc, že každý, kdo s nimi mluvil, byl přepaden smrtící nemocí a nebyl způsob, jak by mohl uniknout jisté smrti."
Klesala důvěra lidí v církev, ale i v moc medicíny, přestože se tehdejší "moroví" lékaři pohybovali mezi nemocnými v děsivých úborech, které se skládaly z obličejové masky se zobákem, jenž byl naplněn kořením proti zápachu, a z pláště z voskovaného plátna. Přesto i oni často podléhali nákaze.
)
Kolem epidemií "černé smrti" je stále mnoho nejasností. Například není známo, z jakého důvodu mor z Evropy vymizel v době, kdy nikdo neznal příčinu této choroby a ani se nevědělo, jak ji léčit nebo jí předcházet. Podle církve byla "černá smrt" božím trestem za hříchy lidstva, středověcí vzdělanci dávali vinu spíše "morové atmosféře" vytvořené nešťastnou konstelací planet, vina se také svalovala na Židy (obviňováni z otrávení studní) či na čarodějnice a kacíře, což vedlo k jejich následnému pronásledování. Proti rozšiřování moru se bojovalo vykuřováním pelyňkem, jalovcem, kadidlem, sírou, tabákem, rozhýbáváním "ztuhlého" vzduchu zvoněním zvony, střelbou z děl, potíráním pokožky octem, flagelantskými průvody, jejichž členové se snažili usmířit Boha tím, že se veřejně bičovali, uctíváním určitých světců, především sv. Rocha a sv. Šebastiána, stavěním morových sloupů, pouštěním žilou nebo útěkem, jak popisuje Giovanni Bocaccio v Dekameronu, izolací nemocných nebo příchozích z postižených oblastí - karanténou (z it. 40 dní = quarantena) - a rovněž zazdíváním oken a dveří u domů nemocných. Úspěšnou metodu vyvinul i francouzský lékař Gay de Chauliac, který doporučil papeži Klimentovi VI., aby po dobu trvání morové epidemie pobýval ve svém paláci mezi dvěma ohni, které měly prý mor zahánět. Protože ohně pravděpodobně zaháněly i blechy a krysy, papež morem neonemocněl. Pro lepší prozkoumání onemocnění povolil papež i pitvy zemřelých.
)
Vzhledem ke snižujícímu se počtu obětí u pozdějších fází epidemie je možné, že se lidé stali vůči morové bakterii imunní. Špatně vysvětlitelné jsou také popisované vlny ve výskytu epidemií. Měnila se snad obranyschopnost jedinců, nebo klimatické podmínky? Proměňovala se virulence bakterií, nebo životní podmínky blech nebo krys? Zarážející je i rychlost šíření dýmějového moru v Evropě. Podle Boccaccia byla morová nákaza "tak mocná, že se šířila z nemocných na zdravé podobně, jako se šíří oheň v suchém nebo olejem nasáklém materiálu". I přesto že bylo ve 14.-17. století blech hodně, šířila se epidemie až příliš rychle. Navíc se šířila i v zimě, tj. v době, kdy se blechy vyznačují sníženou aktivitou, což je argument vysvětlující kolísání počtu morových obětí v letním a zimním období.
&cil=12/images/max312.jpg', '312','486','400'))
Odpověď na některé otázky přinášejí např. vědci z univerzity v Liverpoolu - demografka S. Scottová a zoolog Ch. Duncan - nebo profesor historie středověku na univerzitě v Glasgow S. Kohn, kteří se domnívají, že epidemie, která po staletí sužovala Evropu nebyla způsobena bakterií Yersinia pestis, ale hemoragickými viry nebo jinými patogeny.
Proč se morová nákaza epidemicky nerozšířila i přesto, že se onemocnění stále vyskytuje v mnoha zemích světa, je zřejmě způsobeno jeho snadnou léčbou antibiotiky, zlepšením životní situace obyvatelstva a s tím souvisejícím snížením populace přenašečů. Možnou hrozbou nicméně zůstává jeho použití jako biologické zbraně. Po druhé světové válce byly ve Spojených státech a Sovětském svazu vyvinuty techniky účinného rozprašování plicní formy patogenu a dýmějová forma měla být údajně použita během 2. svět. války japonskou armádou v Číně.
Výskyt moru v současnosti a možnosti jeho léčby
Vzestup počtu morem nakažených hlodavců, a tím i vzestup navazující epidemie závisel v minulosti vždy na teplotě 10-30°C a na dostatečném počtu hlodavců a blech. Optimální teplota pro vznik morové epidemie byla vždy mezi 20-30°C, při určité vlhkosti. Podle zeměpisné šířky je proto období vhodné pro vznik morových epidemií šířených blechami v různých oblastech světa různé.
Trvale nebo občas se vyskytuje v oblasti jižního Vietnamu, Indonésie, Barmy, Mongolska, střední Asie, Madagaskaru, Keni, Namibie, Angoly, Zairu, Mosambiku, Tanzanie, Ugandy, Zimbabwe, Jihoafrické republiky, Peru, Bolívie a Brazílie, výjimečně se objeví i ve Spojených státech v Novém Mexiku, Texasu, Oklahomě, Kansasu, Dakotě, Kalifornii, Utahu a Arizoně.
V dnešní době už mor nepředstavuje takové nebezpečí jako ve středověku, je poměrně rychle a spolehlivě léčitelný vysokými dávkami antibiotik. Každý člověk, který chce vycestovat do oblastí s možným výskytem moru, by se však měl informovat na příznaky této nemoci a na možnosti očkování.
V každém případě však morové onemocnění nelze podceňovat ani v současnosti.
Použitá literaturaO krátké paměti
)
Kutnohorští patricijové, to byli převážně Němci, kteří přišli do Kutné Hory, aby tu zbohatli na důlním díle a ražbě mincí, a tím vysoko zdvihli svou moc hospodářskou a správní. Avšak - jak krátkou paměť měli! Jako by zapomněli na rok 1403, kdy do města vtrhl Zikmund Lucemburský, král uherský, uvrhnuv předtím českého panovníka a svého bratra Václava IV. již do druhého zajetí. Jako by si nepamatovali, že Zikmund Horu poplenil, stříbro vyloupil a některé z nich, totiž konšely města, věrolomně ponížil natolik, že před ním v blátě prosit museli o milost.
)
A přece kutnohorská smetánka otevřela brány města Zikmundovi opět, tentokrát v polovině května 1420, necelý rok po první pražské defenestraci, jíž vzplálo husitské hnutí. Tehdy král uherský a rovněž římský, proslulý nenávistí vůči reformátorům, už setrvával na svém tažení proti Praze, chtěje zlomit revoluční baštu a získat český trůn, uprázdněný po smrti Václava IV.
)
Zatím se ubytoval, provázen jásotem patricijů, ve Vlašském dvoře, někdejší oblíbené rezidenci svého bratra, zanechav dvacetitisícové vojsko křižáků v okolní krajině. Bylo třeba zaopatřit ten početný dav a vůbec získat peníze, mnoho peněz, neboť svatá válka je drahá, a tak si Kutná Hora, tučný klenot království, během oněch čtrnácti dnů, kdy se proměnila v panovnické sídlo, řádně pustila žilou. Leč vládci města pociťovali cosi jako dotek velebné přízně. Zikmundův dvůr se totiž blyštěl mimořádnou reprezentací: královna Barbora, její švagrová Žofie, vdova po českém králi Václavu IV., papežský legát Vilém Bavorský, říšský hofmistr Ludvík z Oettingenu, proslulý uherský vojevůdce Pipo Sppano, představitelé české katolické šlechty... A ve Vlašském dvoře se sepisovaly dokumenty a manifesty a poslové je tryskem rozváželi do všech stran, zanechávajíce za kopyty odér velkých dějin. A pak před Zikmundem a preláty stanuli ve Vlašském dvoře zástupci pražských měst. Kromě jiného požadovali přijímání z kalicha a zesvětštění církevního majetku. Král Zikmund, jak bývalo jeho zvykem, se divoce rozkřičel, plivaje slova o svém slibu vyhubit kacíře.
Pražané správně předpokládali, že nepomohou-li si u Zikmunda, pomůže jim Tábor. A tak se čtyři táborští hejtmani v čele s Janem Žižkou vydali se svými vojsky k hlavnímu městu. V polovině července se husité a křižáci poprvé střetli na pražské hoře Vítkov, kde byli Zikmundovi žoldáci posléze rozprášeni.
)
Během jarního tažení roku 1421 pražská a táborská vojska dobývala jedno východočeské město za druhým, zapálila i Sedlecký klášter, možná jako varování pro blízkou Kutnou Horu, která se skutečně vzdala a uzavřela s husity mírovou dohodu.
Avšak již v létě konšelé tajně vyjednávali se Zikmundem. Ani husité nedrželi slovo: část bojovníků vtrhla dovnitř hradeb, poplenili židovskou čtvrť a ničili klenoty v kostelech. Co je však důležité: o Vánocích 1421 Zikmundův dvůr už opět sídlil ve Vlašském dvoře, vojsko křižáků za zády. A tak začátkem ledna Žižkovy voje zaútočily, město vzplálo nočním požárem - a po zamrzlých cestách mizel nejen Zikmund a jeho honosný doprovod, nýbrž utíkaly i zástupy Kutnohořanů, mezi nimi mnozí z patricijů. V tu chvíli je mohlo napadnout, že se krátká paměť nevyplácí a že na věrolomnost a nenávist zapomínati nelze.
O lesku a bídě
)
Kutnohorští havíři už na tom byli natolik zle, že v létě roku 1496 opustili důlní díla, zlověstně vytáhli na návrší mezi Kaňkem a Malínem a utábořili se tam, požadujíce slyšení u krále. Přispěchala proti nim i posádka z Poděbrad, vedená poděbradským hejtmanem Oňkem Kamenickým z Tropic, královským úředníkem, jenž předákům vzbouřenců slíbil, že jim zajistí panovnickou audienci i beztrestnost. A tak se třináct vůdců s důvěrou ocitlo na poděbradském hradě, avšak stali se z nich rukojmí.
Tehdy, v časech panování Vladislava Jagellonského na českém trůně, Kutná Hora prožívala mohutný rozmach, nejen hospodářský, plynoucí z obnovené těžby stříbrné rudy a mědi, z obchodu s nimi a z mincovnictví, ale také rozvoj kulturní, ovlivněný myšlenkami renesančního životního stylu.
A v tomto druhém vrcholu, do něhož "stříbrné město" vstoupilo po svém zakladatelském období na přelomu třináctého a čtrnáctého věku, se bohatí patricijové snažili připodobnit aristokratům, takže si opatřovali šlechtické predikáty, ano, za značně vysoké částky, a tihle erbovní měšťané se chtěli zvýraznit i vzhledem.
)
A tak oblékali pláště podšité kožešinou nebo nápadně barevné oděvy z flanderských suken, aksamitů či zlatohlavů, jež kontrastovaly s režně bílým kápím zdejších horníků, a v řadách této "kutnohorské šlechty" se mohl nacházet některý z členů městské rady, třeba primátor nebo šepmistr čili úřadující, výkonný konšel, nebo příslušník horní správy, například hofmistr, eventuálně vrchní štajgr čili perkmistr, nehovoříme-li o královských horních úřednících, mohl to být i rudokupec anebo nákladník, tedy měšťan, který těžil rudu vlastním nákladem.
A tehdy došlo k významné dostavbě chrámu sv. Barbory za účasti skvělých pražských architektů Matyáše Rejska a posléze Benedikta Rejta a Kamenný dům byl přebudován do nynější podoby a Hrádek dostal vzhled procovského patricijského sídla a vznikla Kamenná kašna a výstavné měšťanské domy se pyšnily "světnicí", v níž otevřený oheň vystřídala kachlová kamna.
A v těchto úžasných časech nejeden patricij zbohatl překvapivě rychle, takže i současníci začali mluvit o nepoctivém původu peněz, s nimiž narůstala moc těch, kteří je shromáždili, jakož i korupce městské rady, a také proto se zvedli kutnohorští havíři a spílali hornímu podnikateli Michalu z Vrchovišť a na Vencelíka z Vrchovišť padalo obvinění, že si přivlastňoval část rudy z dolu Rousy, kde byl perkmistrem, a Janu Smíškovi z Vrchovišť sloužil Hrádek nejen k reprezentaci, ale i jako úkryt pro nelegální zpracování stříbrné rudy, o niž okrádal královskou pokladnu.
)
A aby svinstev nebylo málo, i poděbradský hejtman se zachoval jako politik a nedodržel slib... a deset hornických vůdců bylo v září 1496 na poděbradském popravišti sťato, dva přišli o hlavu na Křivoklátě a ten třináctý prý přemohl křivoklátského kata a útěkem se spasil.
Z čehož vyplývá, že jsme se odporného stigmatu lidského rodu, totiž rozdělení jeho příslušníků na příliš bohaté a příliš chudé, nedokázali zbavit ani za pět set let a že se z tohoto rozporu stále rodí všeliké zlodějny a politické lži. A tak se není co divit, že nejeden český progresník hovoří o národních dějinách jako o veteši, jež ve Velkoevropě stejně vezme zasvé, neboť Velcí a Silní, kteří i nadále vládnouti budou, mají jiné starosti, než aby střežili to, z čeho jsme vyrůstali a co nás formovalo.
O cestě k potupné smrti
)
Ten honosný kutnohorský dům čp. 173, stojící druhdy na Zelném trhu, nyní v Šultysově ulici, renesančně upravený a s výstavným portálem z konce šestnáctého století, jenž nese sdělení "Zde žil Jan Šultys z Felsdorfu, primas kutnohorský", byl prý v devatenáctém století, kdy vznikly malby na fasádě a nejspíš i zmíněný nápis, považován za primátorovo stavení mylně, ale to pro náš příběh není důležité. Za významnější považujme fakt, že se Jan Šultys vydal začátkem roku 1621 z Kutné Hory do Prahy.
Byl totiž od května 1618, kdy povstání českých stavů proti habsburskému trůnu dostalo pražskou defenestrací nový rozměr, členem třicetičlenného direktoria, tedy vlády zvolené z pánů, rytířů a měšťanů. Direktorium shromáždilo na podporu svých cílů vojsko a obrátilo se o pomoc do zahraničí. V očích habsburského císaře Ferdinanda II. to byl samozřejmě zločin nejhrubšího zrna.
A potvrzeno: už za pár týdnů po vojenské porážce stavů na Bílé hoře v listopadu 1620 šly z Vídně zprávy, že strůjce rebelie stihne přísný trest. Většina bývalých exponentů tu možnost sice připouštěla, ale snad si nikdo z nich neuvědomoval, že jim jde - doslova - o hlavu.
)
Připomeňme, že Jan Šultys, původně učitel na Vysokokostelské škole v Kutné Hoře, jenž se díky výhodnému sňatku vyšvihl mezi elitní kutnohorské měšťany a pomohl si i ke koupi predikátu a ke strmé kariéře, vystupoval při jednáních direktoria v zájmu svého města jen pramálo, jako osoba nevýrazná a váhavá.
A tak ho teď možná napadalo, že s tou vzpourou vlastně neměl příliš společného, a proto se v zimním povětří trmácel ku Praze - chtěl tam požádat o milost. A sice dříve, než bude případně souzen. Není třeba pohoršovat se nad záměrem Kutnohořana; nebyl by zdaleka jediným z ohrožených, kteří o pardon skutečně poprosili. Jenže Šultys k tomu ani nedostal příležitost. Jak píše historik Josef Petráň v knize Staroměstská exekuce, během té cesty ho zajali císařští vojáci, sebrali mu peníze, jež k zamýšlené "žádosti" potřeboval, nicméně zůstal na svobodě; teprve další peripetie, v níž opět hrály roli tisíce kop grošů, ho někdy po 20. únoru 1621 uvrhla do vězení Starého Města pražského, zvaného Špinka.
)
Proces začal 29. března na Pražském hradě. Také Jan Šultys musel odpovědět na 236 otázek, jež byly obviněným položeny. Navečer 18. června dorazil do Prahy kurýr z Vídně, jenž přivezl poslední rozsudky stvrzené císařem. A druhý den ráno přečetl královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda ortely třiačtyřiceti mužům. Jan Šultys slyšel, že bude "sťat a jeho hlava na pranýř doma přibita". Nicméně rozsudek byl umenšen: primátorova hlava neskončila na pranýři, nýbrž toliko na kutnohorské Kolínské bráně.
Čtenář si jistě domýšlí, že Jan Šultys se stal aktérem barokního divadla, uspořádaného 21. června 1621 před Staroměstskou radnicí. Na paměť sedmadvaceti poprav je tam v chodníku uložen týž počet křížů. Jeden z nich nese stopu Kutné Hory. A jako důležitější než to, zda výstavný dům v Šultysově ulici byl s primasem vskutku spjatý, nebo nikoli, vystupuje fakt, že zmíněné kutnohorské znamení možná symbolizuje tragikomický omyl, jenž nejednou uzavírá lidskou existenci smrtí, ba i potupnou.
|
|
