)
Rokem 68 n. l. vstupovala Neronova vláda nad světovládným Římem již do svého čtrnáctého roku. Zpočátku se zdálo, že tento rok nebude ničím výjimečný, ale zanedlouho se dějiny daly do pohybu. Nero se stal císařem v pouhých sedmnácti letech a zpočátku vlády, když byl ještě pod vlivem svých učitelů Seneky a Burra, si vedl zdatně. Postupem času se však Nero uzavřel do svého vlastního světa a obklopil se servilními obdivovateli, kteří ho v jeho šílenství jen podporovali. Mladý císař přestal jevit zájem o politické dění; v různých vzpourách a úkladech o jeho život padlo mnoho hlav. Pravdou ovšem je, že tyto události se dotýkaly pouze nejvyšších vrstev, a prostý lid na Neronovi neviděl nic špatného. Podobně naladění byli i vojáci, kteří v císaři viděli dědice Germanikova jména.
)
Zásadně rozdílný náhled na věc měl však správce Galie Aquitanské Julius Vindex, který v době, kdy Nero pobýval v Řecku, připravoval vzpouru, jež se po císařově návratu do Říma rozhořela naplno. Na Vindikovu stranu se 2. dubna 68 n. l. proklamací v Cartageně (Nové Kartágo) přidal správce Hispánie Tarraconské Servius Sulpicius Galba, který disponoval jednou legií a jednotkami pomocných sborů. S pomocí správců dalších dvou hispánských provincií postavil do pole druhou legii, ale koncem května se dozvěděl, že proti vzbouřencům zakročil správce Horní Germánie Verginius Rufus se svou armádou a povstání potlačil. Galba se v beznaději uchýlil hluboko do své provincie. Stalo se ale něco podivného: Armáda, která právě potlačila povstání proti Neronovi, provolala císařem svého velitele Verginia; ten však titul odmítl. Zpráva o dění na Rýně se dostala do Říma po několika dnech a tehdy vstoupila do dění (elitní císařská) pretoriánská garda. Její velitel navrhl gardistům, aby si sami zvolili císaře, který je jistě štědře odmění. Senát, ujištěný o tom, že pretoriáni nezasáhnou, provolal Galbu císařem a Nerona označil za veřejného nepřítele. Ten se všemi opuštěný ukryl ve vile za městem a se slovy: "Jaký umělec ve mně hyne!" ukončil svůj život. Galba, který nabídnutý trůn přijal, mohl pochodovat na Řím bez odporu. Byl prvním císařem mimo Augustův rod.
)
Galbova vláda trvala něco přes sedm měsíců (8. 7. 68-15. 1. 69). První vážné nepřátele si Galba udělal tím, že začal šetřit. To bylo sice po Neronově divoké vládě nezbytné, ale lid pro to neměl pochopení, o pretoriánech čekajících na bohatou odměnu, kterou jim slíbil jejich velitel, vůbec nemluvě. Pro Galbu osudná krize vypukla v rýnských posádkách, kde mu sice Verginius Rufus nedávno dopomohl k císařskému titulu, ale vojáci z toho nebyli příliš nadšeni. Když pak na Nový rok 69 n. l. Rufův nástupce žádal obnovení přísahy, vojáci dvou legií umístěných v Mohuči v horní Germánii odmítli přísahat a povalili Galbovy sochy. Potom přísahali, ale senátu. Vojáci požádali pretoriány o to, aby zvolili nového císaře, ti se nezdráhali, a tak byl Galbův osud zpečetěn. Císař se snažil situaci vyřešit jmenováním svého nástupce, jímž se měl stát šlechtic ze slavné rodiny Lucius Calpurnius Piso Lucinianus. To však vojáky nijak neuklidnilo, protože Piso neměl žádné vojenské zkušenosti, a navíc se jeho rodina zapletla do potlačeného spiknutí proti Neronovi, kterého měli mnozí vojáci rádi. Obřad v táboře pretoriánů tak dopadl vyloženě uboze.
Galba byl v zoufalé situaci. Další hrozivé zprávy přicházely z Dolní Germánie, kde legie zašly ještě dál a císařský titul nabídly čerstvě jmenovanému veliteli Aulovi Vitelliovi, muži přespříliš holdujícímu obžerství a pití. Ve vojenských záležitostech se vůbec nevyznal. Prý se ptal pobočníků i na to, kdy má zavelet rozchod a jak se dělá průzkum, o takticko-strategickém rozhodování nemluvě. Přesto ho vojáci měli rádi. Vitellius měl v sobě jakousi dobráckost, bavil se prý úplně srdečně s každým. Tacitus výstižně napsal: "Málo velitelů získalo v armádě takovou oblibu svými dobrými činy jako on tím, že nedělal vůbec nic."
)
Ale i v samotném Římě již věci nabraly očekávaný spád. Adopce Pisona se ukázala být posledním skutkem, který Galba učinil. Otho, který se jako první připojil ke Galbovi v jeho rebelii, doufal, že se stane nástupcem starého císaře. Když si Galba vybral někoho jiného , odhodlal se Otho k akci. Obrátil se na pretoriány, kteří jej provolali císařem a odvedli si ho do tábora. Dosavadní císař byl cestou na Forum gardisty napaden a zabit. Pisona vytáhli z chrámu a usekli mu hlavu.
Otho se tedy chopil vlády, ale ani ta netrvala příliš dlouho. Vlastně jen od ledna do dubna roku 69 n. l. Mezitím již vytáhly germánské legie ve dvou proudech s cílem sesadit Galbu. Zpráva o jeho smrti je již rozhodně nemohla zastavit. První armáda, tvořená V. legií Alaudae spolu s oddíly dalších legií z Horní Germánie a jezdeckými jednotkami, se valila napříč Galií. Také XXI. legie Rapax, sledována oddíly legií z Dolní Germánie, pochodovala do Itálie. Tyto armády posílené pomocnými sbory, složenými převážně z krvežíznivých Germánů, měly asi 70 000 mužů. Zanedlouho vyrazila z Dolní Germánie i čerstvě zmobilizovaná rezervní armáda pod Vitelliovým velením.
)
Na Othona se hrnul trest za vraždu - Galbova válka. Nový císař vkládal své naděje do vojska z Podunají, které se už také dalo na pochod, neboť dunajští vojáci neměli rýnské posádky v lásce. Poté, co čerstvý císař shromáždil všechny dostupné síly přímo v Itálii, včetně pretoriánů a narychlo sestavené jednotky gladiátorů, vyrazil na sever. Ale bylo již příliš pozdě na to, aby jeho oddíly dokázaly zablokovat strategické průsmyky v Alpách, a tak se Vitelliova stotisícová armáda dostala do Itálie. Otho byl nucen držet linii řeky Pádu. V tuto chvíli již bylo navíc jasné, že podunajské vojsko nedorazí včas, a protože císař nemohl udržet své bojechtivé vojáky, rozhodl se svést rozhodnou bitvu. Ta se strhla východně od Cremony (je známa jako první bitva u Bedriaca). Už první série šarvátek nedopadla pro Othonovo vojsko dobře. Poté, co byla přemožena jednotka gladiátorů, se císařovy voje dostaly pod těžký útok z boku, kterému neodolaly. Vitellius slavil veliké vítězství. Druhý den se přeživší vojáci obou stran živě sbratřili.
Otho spáchal sebevraždu 16. dubna 69 n. l. a antičtí autoři se shodují, že skonal důstojněji, než žil.
Vitellius počítal svou vládu, jako výraz důstojnosti vůči senátu, ode dne, kdy senátoři jeho titul potvrdili, což se stalo 19. dubna 69 n. l. K důstojníkům poražené armády byl nový císař shovívavý. Avšak proti centurionům dunajské armády, která se bojů ani nezúčastnila, postupoval velmi tvrdě. Záhy toho hořce litoval.
)
Východní provincie mezitím s úžasem sledovaly tyto boje. Právě tam se tehdy nacházel muž, který ukončil boje o císařskou korunu. Vespasianus, velitel mimořádných schopností, byl ještě Neronem pověřen, aby potlačil protiřímské vzpoury v Judeji. V krátké době se mu podařilo zpacifikovat téměř celou provincii; posledním ohniskem odporu zůstal samotný Jeruzalém. Poté, co se Vespasianus dozvěděl o smrti posledního Caesarova potomka, vyslal svého syna Tita s blahopřáním pro Galbu. Když se cestou Titus dozvěděl o Galbově smrti, vrátil se ihned do Judeje.
Krátce nato byl Vespasianus provolán svými legiemi císařem. Předtím než tuto poctu přijal, zajistil si podporu dalších legií v Sýrii a Egyptě a rychle se připravoval k boji. Nejprve pověřil Tita obléháním Jeruzaléma a sám se vypravil do Egypta, aby přerušil zásobování Říma obilím. Zakrátko vyrazily Vespasianovy síly na dlouhý pochod přes Malou Asii do Itálie. Pochodoval tam se VI. Legií Ferrata a dalšími 13 000 najatými veterány.
Právě v tuto chvíli se projevil důsledek Vitelliova tvrdého zacházení s centuriony dunajské armády po první bitvě u Bedriaca. Dunajské legie se neustále bouřily, a když se dozvěděly o postupu Vespasianových jednotek, rozhodli se, že jim pomohou. Legát dunajské VII. Legie Claudia Antonius Primus proto vyrazil v čele malé armády, složené z pomocných sborů, chránit alpské průsmyky do příchodu hlavních Vespasianových sil, aby jim tak umožnil snadný přechod do Itálie.
Císař Vitellius mezitím již pátý měsíc marnil drahocenný čas hodováním a slavnostmi a vůbec se nevzrušoval hrozbou, která se na něj blížila z východu. Opakoval tak chybu, která před časem připravila Othona o trůn i život. Nevyrazil včas, aby bránil alpské průsmyky.
Legát Primus se mezitím se svým vojskem utábořil v Poetoviu, kde se spojil se dvěma dalšími dunajskými legiemi, jež mu přišly na pomoc. Tím se jeho armáda značně rozrostla. Primus bez ohledu na Vespasianovy pokyny, podle kterých měl střežil přístup do Itálie, postoupil až k Veroně. Tady se k němu připojily zbývající tři legie dunajské armády.
Císařská armáda zaujala pozice na Pádu, přesněji v Hostilii a Cremoně. Avšak byla odříznuta od případných posil z Germánie a Británie.
)
Svéhlavý Primus ani nadále neplnil příkazy a pod tlakem svých vojáků, kteří chtěli čelit nepříteli, se přiblížil až ke Cremoně s nadějí, že vyprovokuje bitvu. Vitelliovi vojáci v Hostilii, neznajíce Primovy plány, podlehli panice a rozhodli se spojit se svými druhy v Cremoně. Cesta na Řím tak zůstala nechráněná. Avšak dunajské legie již táhly na Cremonu; pochod jim trval dva dny. Na druhý den ráno vyslal Primus jízdu, aby vyprovokovala bitvu. Sám dorazil s pěti bojechtivými legiemi po poledni. Císařští vojáci utáboření v Hostilii se dali na pochod o den později než dunajské legie. Urazili padesát kilometrů a přišli za soumraku téhož dne. Primus vyslyšel přání svých vojáků, toužících po pomstě za své centuriony, a odhodlal se k bitvě. Zprvu se zdálo, že císařská Vitelliova armáda zůstane přes noc odpočívat v Cremoně, a tím Prima donutí, aby vybudoval tábor, přitom by ho mohla soustavně napadat nepřátelská jízda. Ale na Prima se usmálo štěstí. Neukáznění a dlouhým pochodem vyčerpaní Vitelliovi vojáci rovnou zaútočili.
Druhá bitva u Bedriaca byla dlouhou dobu vyrovnaná a štěstí se přelévalo z jedné strany na druhou. Za soumraku však vyšel za zády Primových vojáků měsíc, a tak lépe viděli na své protivníky. Když pak za úsvitu vojáci jedné z dunajských legií spustili řev na oslavu slunce, Vitelliovi muži si mysleli, že přichází další nepřátelské jednotky, porušili bojové řady a prchali ke Cremoně, kde měli vybudovaný tábor. Primovi vojáci se po těžkém boji do tábora probojovali a zaútočili na samotné město, které bylo právě plné návštěvníků výročního trhu. Velitel nedokázal své rozzuřené muže zastavit, a tak plenili město po čtyři dny.
Po tomto vítězství pochodovaly dunajské armády dál na Řím. Tam se císařovi stoupenci urputně bránili. Bojovalo se v ulicích a obyvatelé podle Tacita přihlíželi a sázeli na vítěze. Vitellius byl nakonec vyvlečen na Forum, surově zabit a vhozen do Tibery. To se událo 20. prosince 69 n. l. Legie pak rabovaly ve městě celý měsíc až do příchodu Vespasiana.
Nutno podotknout, že zatímco dunajské legie bojovaly v Itálii a některé germánské jednotky stály proti nim, chránily hranice pouhé zbytky vojenských sil. Toho využili barbaři na Rýně i Dunaji a povstali. Hordy germánských bojovníků zaplavily pohraniční provincie. Několik galských kmenů se s Germány spojilo a společně vyhlásili Galské císařství. Vysílené rýnské legie byly poraženy, a dokonce v nich vypukla vzpoura. Vojáci XVI. Legie Gallica, utáboření v Novaesiu, usmrtili místodržitele provincie. Zajali důstojníky a přísahali věrnost Galskému císařství. K povstání se připojily i další rýnské legie. Avšak vzbouřenci přecenili důsledky občanské války a zanedlouho museli čelit mohutným, z jihu postupujícím armádám. Galské císařství zaniklo rok po svém zrodu a Vespasianus nelítostně potrestal vzbouřené germánské legie.
Nový císař Titus Flavius Vespasianus tak mohl oslavit triumf společně se svým synem Titem, který mezitím dobytím Jeruzaléma úspěšně zakončil válku v Judeji. Vespasianův nástup na císařský trůn tedy ukončil krátké, ale bouřlivé období římských dějin (8. června 68 až 20. prosince 69 n. l.), historiky nazývané "rok tří císařů". Začala vláda flaviovské dynastie.
Použitá literatura)
Pearl Harbor byl v roce 1941 největší americkou vojenskou základnou v Tichomoří. Japonci, kteří na sféru zájmu Spojených států amerických narazili v logice svých předchozích výbojů na Dálném Východě a v jihovýchodní Asii, doufali, že když Pearl Harbor vyřadí z provozu a zničí co nejvíce zde kotvících lodí, budou mít šanci válku vyhrát, a přinutí tak USA k mírovým jednáním podle japonských představ.
Plán na napadení Pearl Harboru vypracoval admirál Isoroku Jamamoto, vrchní velitel Spojeného loďstva, i když sám nebyl jeho zastáncem, protože si válku se Spojenými státy původně nepřál. Plán byl odvážný a riskantní a opíral se o předchozí pečlivé studium oblasti. Od roku 1939 například pracovala v Pearl Harboru špionážní skupina, která předávala na japonský konzulát v Honolulu informace o rozmístění a pohybu amerických válečných plavidel. Jamamoto také vycházel ze znalostí amerických zvyklostí, a proto zvolil pro útok nedělní ráno, kdy byli Američané na bohoslužbách nebo vyspávali po sobotní prohýřené noci.
)
Jako úderná síla bylo vybráno šest letadlových lodí (Akagi, Kaga, Hirjú, Sórjú, Šókaku a Zuikaku), tři těžké křižníky, deset torpédoborců a tři ponorky. Byl plánován také útok pěti trpasličích ponorek.
Posádky byly skvěle vycvičeny pro provedení operace při jakémkoli počasí. Problém mělkého pearlharborského přístavu byl rovněž vyřešen - torpéda byla opatřena speciálními dřevěnými ploutvemi, aby neskončila na bahnitém dně kotviště. Japonci měli navíc informace, že přístav nebude chráněn protitorpédovými sítěmi.
Datum útoku bylo stanoveno na 7. prosince 1941 havajského času. Hlavní operační svaz vyplul ze základny na Kurilských ostrovech 26. listopadu a 3. prosince obdržel velitel letadlových lodí viceadmirál Čúiči Nagumo zprávu (v podobě hesla "Vystupte na horu Niitaka"), že příkazy k útoku byly potvrzeny. Od tohoto okamžiku mohla být operace zrušena pouze tehdy, jestliže by Američané objevili japonský úderný svaz do 6. prosince. To se však nestalo, a tak se 7. prosince brzy ráno nacházela japonská flotila asi 450 mil severně od Pearl Harboru.
)
V 6:37 zpozoroval poručík Goepner z paluby torpédoborce Ward na hladině poblíž vlečné lodi Antares věž neobvyklé, zcela miniaturní ponorky. V 6:45 vypálilo přední dělo Wardu první ránu - byl to vůbec první výstřel, který americké loďstvo vypálilo na tichomořském válčišti. Velitel Wardu, nadporučík Outerbridge, okamžitě poslal do Pearl Harboru zprávu o střetu s japonskou miniponorkou. K veliteli amerického Tichomořského loďstva admirálu Kimmelovi se však tato zpráva dostala až před osmou hodinou. V té době však již začínal japonský útok.
V půl šesté byl z japonského křižníku Tone katapultován průzkumný hydroplán, o chvilku později se k němu připojil další z Čikumy. Měly prozkoumat cílové prostory kolem kotviště Lahaina a Pearl Harbor a podat zprávu o zdejších podmínkách.
Ve stejnou chvíli se letadlové lodi natočily proti větru a letouny první útočné vlny začaly startovat. Pouze dva byly při startu ztraceny, a tak se jich 181 vydalo ve vzorných formacích na jihojihovýchod, cíl: Pearl Harbor.
)
Kolem sedmé hodiny ranní zaznamenala obsluha mobilního radaru na obrazovce velký bod poblíž pearlharborského kotviště, který znamenal velký počet neidentifikovaných letadel nacházejících se 132 mil severně od Oahu, ostrova havajského souostroví, na němž se Pearl Harbor nacházel. Na velitelství si mysleli, že jde o dvanáct amerických létajících pevností B-12, které měly shodou okolností právě 7. prosince přiletět. Proto nařídili radar vypnout. Službu konající vojáci však radar sledovali až do doby, kdy se útočící letouny dostaly do slepé zóny radaru. O chvíli později se letadla první útočné vlny dostala na dohled Oahu; v tu dobu už z japonských letadlových lodí startovala druhá útočná vlna.
První bomby začaly dopadat ve čtvrt na osm na letiště Kaneohe, o čtvrt hodiny později na leteckou základnu Wheeler Field, osm mil od Pearl Harboru. Současně už japonské torpédové bombardéry začaly útočit na řadu bitevních lodí a na další letiště na Oahu.
Američany útok naprosto překvapil. Většina námořníků na lodích si ani neuvědomila, že letadla na obloze jsou japonská, dokud nezačaly vybuchovat první bomby a torpéda. Na Arizoně hrála lodní kapela hymnu. Členové posádky slyšeli v dálce dunění bomb, ale nepřikládali tomu mimořádný význam. Teprve když sousední loď zahájila protiletadlovou palbu, všimli si námořníci útočících letadel.
)
Jako první dostala zásah zřejmě bitevní loď California. Postupně byly bombami a torpédy zasaženy také všechny další bitevní lodi v přístavu - Arizona, Maryland, Nevada, Oklahoma, Pennsylvania, Tennesse a West Virginia. Arizona byla při náletu potopena a později byla přeměněna na památník těch, kteří v Pearl Harboru zahynuli, Oklahoma se převrátila a po vylovení byla dána do šrotu. Ostatní bitevní lodi, více či méně poškozené, byly opraveny. Ze zbývajících zasažených lodí byl zcela zničen pouze torpédoborec Shaw, který byl rozmetán explozí vlastního muničního skladu. V Pearl Harboru zahynulo na 2 500 amerických vojáků, zatímco Japonci ztratili pouze 55 členů posádek.
)
Korvetní kapitán Micuo Fučida létal od jedenácté hodiny nad Pearl Harborem a odhadoval škody. V jednu hodinu přistál na Akagi a snažil se přesvědčit Naguma o nutnosti vyslání třetí vlny letadel. Nagumo se však domníval, že udělal vše, co bylo v jeho silách, a proto poslal ostatním lodím zprávu, že japonské síly se stahují.
Americké Tichomořské loďstvo utrpělo v Pearl Harboru citelné ztráty. Japoncům se ale nepodařilo zasáhnout žádnou letadlovou loď, nezničili ropné zásobníky na Oahu ani další důležitá zařízení, z jejichž likvidace by se Američané vzpamatovávali mnohem pomaleji.
)
Osmého prosince vyhlásily Spojené státy Japonsku válku. Prezident F.D. Roosevelt v Kongresu mj. řekl: "Včera, 7. prosince 1941, v den, který bude žít v paměti jako den hanby, Spojené státy severoamerické byly náhle a s rozmyslem napadeny námořními a leteckými jednotkami japonského císařství… Žádám, aby Kongres prohlásil, že od okamžiku nevyprovokovaného a sprostého útoku Japonska, v neděli 7. prosince 1941, existuje válečný stav mezi Spojenými státy severoamerickými a japonskou říší."
Japonci měli zpočátku kvůli americké nepřipravenosti převahu, ale od potopení svých čtyř letadlových lodí během bitvy u atolu Midway (4. června 1942), šlo Japonsko od porážky k porážce.
Použitá literaturaPředpokládám, že jméno spisovatele Oty Pavla budete znát buď díky krásným vzpomínkovým knihám Jak jsem potkal ryby a Smrt krásných srnců, nebo díky jejich zdařilé filmové adaptaci. Dětství, o kterém v těchto knihách vypráví, prožil jejich autor v malebné přírodě rozprostírající se kolem řeky Berounky nedaleko Křivoklátu, kam jezdil s tatínkem, maminkou a oběma bratry:
...Kdysi tatínek hledal ten kraj po čuchu. Ve třicátých letech minul s naším osobním šoférem Tondou Valentou hrad Křivoklát a stoupal strašnými serpentinami dále na západ podél řeky Berounky, ve které tenkrát plavaly štiky jak krokodýlové a na mělčinách se v řasách převalovali tloušti a parmy jak polena.
Tatínek všechno pozoroval a mířil dál až k zájezdní hospůdce U Rozvědčíka, kde jsme na dvě sezóny zůstali. Ale nebylo to ono. Přestože pani Fraňková byla krásná a příjemná žena a uměla báječný guláš a drsťkovou, v sobotu a v neděli tu byl kravál. Přijely spousty trempířů, čundráků, vandráků a kovbojíčků a z tiché hospůdky udělali peklo hodné Západu...
Po jedné takové bouřlivé noci byl tatínek donucen najít selskou chalupu. A tak nás naložil na škuner a plul k domečku pod Branovem, kde se říkalo V luhu. A v chalupě u převozníka Karla Proška, knírek měl zrovna jako Adolf Hitler, jsme nalezli na dlouhá léta přístřeší...
)
Lidé s nimiž se na stránkách Pavlových knih setkáme, patřili (a někteří stále patří) k svérázným obyvatelům tohoto kraje. Možná vám, stejně jako mně, utkvěla v paměti dramatická scéna z filmu Smrt krásných srnců, v níž Jaroslav Franěk, představovaný Radoslavem Brzobohatým, skáče z mostního oblouku do Berounky, aby uprchl před gestapem. Pan hospodský od Rozvědčíka, který zaujal malého Otu svou statečností v boji proti fašismu, patřil za 2. světové války k předním představitelům odbojové organizace Obrana národa.
)
...Na ryby jsem šel na Skřivaňský potok. Sem jsme už jezdili v době, kdy jsem se vozil v bílém kočárku a přitom cucal dudlík. Na tom krásném potoce se kdysi usídlil bezvadný chlap, Jarka Franěk se svou ženou. Býval rozvědčíkem v Indočíně, v Anamu. A když se vrátil, tak tu na rozcestí šedivých silnic pod Nezabudicemi postavil dřevěný stánek s pivem, rumem a žlutou limonádou a nazval jej Anamo. Natřel ho nahnědo a o kus dál na potoce postavil zděnou restaurací U Rozvědčíka. Celý život zůstal srdcem rozvědčíkem, až mu Němci to srdce zabili za války ve věznici Plötzensee.
...Ta paní na balkóně je jeho žena. Paní Fraňková, statečná. Je štíhlá a vlasy má havraní. Když ho Němci odváželi, řekl jí na rozloučenou: "Nikdy nechoď z Rozvědčíka." Žila tu sama v křivoklátských lesích. Podávala jídlo parašutistům. kteří tu hráli kulečník a zároveň sledovali s vytaženými pistolemi silnicí, zda nejedou na obrněných transportérech Němci...
Vznik Obrany národa na Rakovnicku v roce1939 byl spojen se jménem majora Josefa Šulce, působícího v předmnichovské republice v Mostu a v Chomutově. Během likvidace československé armády byl přeložen do Rakovníka, kde pracoval ve funkci tajemníka na obchodní akademii. Brzy po okupaci navázal spojení s likvidačním oddělením ministerstva národní obrany a s vyššími důstojníky, kteří nastoupili jako zaměstnanci u rakovnického okresního úřadu. Byli to major František Hevlín, dále zpravodajský důstojník Oldřich Straka a kapitán Václav Salač. Na místo vrchního policejního inspektora byl dosazen štábní kapitán Josef Kotásek, Všichni jmenovaní patřili k vlastenecky smýšlejícím důstojníkům.
Rakovnická Obrana národa byla součástí celonárodní tajné armády, tvořící se ve všech okresech okupované země. Bezprostředně podléhala veliteli lounského pluku majoru Jaroslavu Ewaldovi. Lounský pluk byl začleněn pod centrální pražské velení generála Františka Kraváka.
)
Výstavba rakovnického praporu byla dokončena během července 1939. Ilegální vojenský útvar řídil štáb, jemuž velel major Šulc a jeho dva zástupci, major Helvín a kapitán Kotásek. Rakovnický prapor se skládal ze čtyř rot, z nichž dvě velitelství sídlila v okresním městě. V příhodné době měly být roty doplněny rakovnickými záložníky. Velitelství třetí roty bylo v Křivoklátě a čtvrté v Mutějovicích. Velitelství první roty převzal profesor Josef Klouček, druhé nadporučík dělostřelectva Jan Macák. Do velitelských funkcí křivoklátské roty přicházel v úvahu ruský legionář, majitel hostince U Rozvědčíka v Nezabudicích, Jaroslav Franěk. V čele mutějovické roty stál lékař MUDr. Harabúz.
Organizace mylně počítala s brzkým koncem války a snažila se shromáždit zbraně. Vedení Obrany národa počítalo v závěrečné fázi války s vyzbrojením jednotek loveckými zbraněmi soukromníků nebo zabavenými zbraněmi, uskladněnými na okresním úřadě. Kromě toho přinesl major Šulc po jedné z prvních porad v pražském štábu slib, že potřebné zbraně budou praporu dodány z Prahy a že úkolem rakovnického vedení je nalézt pro ně vhodný úkryt. Zpočátku se uvažovalo o úkrytu v prázdných hrobkách rakovnického hřbitova.
Když byly všechny přípravné práce před dokončením, ukázalo se, že záměr byl prozrazen, a tak se hledalo nové, vhodnější místo - bylo nalezeno profesorem Kloučkem v lese blízko hostince U Rozvědčíka v Nezabudicích. Několik beden zbraní a střeliva, dovezených z Prahy, bylo uloženo v zaletovaných sudech a zakopáno v blízkosti hostince. Uschovány tu byly kulomety, náhradní hlavně do kulometů, pušky, armádní pistole s příslušným množstvím střeliva a útočné granáty. Tak se stal hostinec U Rozvědčíka výzbrojní stanicí rakovnického praporu.
Pro zpravodajskou službu, sběr finančních prostředků a jiné úkoly vytvořil rakovnický štáb okruh informátorů. Zprávy informovaly vedení Obrany národa o rozložení, přesunech a pohybech německých vojenských jednotek, o zásobách surovin, pohonných hmot, o výrobě v továrnách, o převodu mírové výroby na válečnou, o hospodářské a politické situaci v okrese, o náladách obyvatelstva atp.
Protože rakovnická Obrana národa pracovala v ilegalitě velice opatrně a její příslušníci dodržovali konspirační pravidla, měla organizace dobré předpoklady pracovat dost dlouho, i když se situace oproti očekávání zdramatizovala a hlavní cíl této organizace se odsunul daleko do budoucnosti. Tím víc byl štáb Obrany národa v Rakovníku překvapen, když se k němu před Vánocemi roku 1939 doneslo, že do okruhu pražských funkcionářů vniklo gestapo a že došlo v Praze k zatýkání.
Komisaři kladenského gestapa, kteří byli pověřeni vyšetřováním činnosti celé západočeské oblasti, přijeli do Rakovníka 16. března 1940. Gestapáci šli najisto. Z Rakovníka odvezli členy velitelské skupiny Šulce a Helvína. Po pěti dnech (21. března 1940) se venkovská služebna v Kladně zmocnila dalších dvou vedoucích činitelů, kapitána Kotáska a profesora Kloučka. 30. března bylo na radnici a pak na četnické stanici soustředěno a podrobeno prvním výslechům dalších pět členů rakovnické Obrany národa. Během této doby získalo pražské gestapo při vyšetřování Kravákova štábu některé zprávy o zbraních ukrytých v křivoklátských lesích nedaleko hospody U Rozvědčíka. Aby zjistilo další podrobnosti, zatklo gestapo 26. dubna Jaroslava Fraňka a jeho ženu Antonii. Protože od nich žádné nové informace nezískalo, propustilo je 11. května na svobodu. Během dalšího vyšetřování se však o zbraních, zakopaných v zaletovaných sudech, postupně dovídalo. Prozrazeni byli i další lidé činní v odboji, a tak 26. ledna 1941 zatklo gestapo Jaroslava Fraňka znovu a převezlo ho nejprve do svého pražského sídla v Petschkově paláce a odtud do věznice v Plötzensee, kde byl popraven . I ukryté zbraně byly vykopány a převezeny do Prahy.
Tak skončila svou činnost největší rakovnická odbojová skupina.
)
Na závěr snad už jen malá inspirace na prázdninové putování. Restaurace U Rozvědčíka je stále v provozu; chátrající přívoz v Luhu pod Branovem začala parta nadšenců v roce 1986 rekonstruovat. Vyměnili střechu, strop, okna, dveře, podlahy a příčky, nakonec nahodili a nabílili celou budovu. Tato první etapa byla dokončena v roce 1988, u příležitosti 15. výročí úmrtí Oty Pavla. Pamětní síň, která zde byla zbudována, je plná známých i nezveřejněných fotografií, textů a předmětů.
)
V letních měsících se od nezabudického rozcestí můžete nechat převézt na pramici. Pamětní síň a přívoz fungují po dobu prázdnin, denně od 9,00 hod do 19,00 hod. Vstupné i "převozné" je dobrovolné. A když půjdete Luhem do Branova, najdete zde na místní sokolovně pamětní desku, kterou vytvořil akad. sochař Jiří Prádler. Deska sem byla umístěna v roce 1974 a je na ní prostý nápis:
"Tento kraj miloval, v něm pobýval a o něm psal Ota Pavel, sportovní novinář a spisovatel."
Použitá literatura
|
|
