(81 hodnocení))
Rokem 68 n. l. vstupovala Neronova vláda nad světovládným Římem již do svého čtrnáctého roku. Zpočátku se zdálo, že tento rok nebude ničím výjimečný, ale zanedlouho se dějiny daly do pohybu. Nero se stal císařem v pouhých sedmnácti letech a zpočátku vlády, když byl ještě pod vlivem svých učitelů Seneky a Burra, si vedl zdatně. Postupem času se však Nero uzavřel do svého vlastního světa a obklopil se servilními obdivovateli, kteří ho v jeho šílenství jen podporovali. Mladý císař přestal jevit zájem o politické dění; v různých vzpourách a úkladech o jeho život padlo mnoho hlav. Pravdou ovšem je, že tyto události se dotýkaly pouze nejvyšších vrstev, a prostý lid na Neronovi neviděl nic špatného. Podobně naladění byli i vojáci, kteří v císaři viděli dědice Germanikova jména.
)
Zásadně rozdílný náhled na věc měl však správce Galie Aquitanské Julius Vindex, který v době, kdy Nero pobýval v Řecku, připravoval vzpouru, jež se po císařově návratu do Říma rozhořela naplno. Na Vindikovu stranu se 2. dubna 68 n. l. proklamací v Cartageně (Nové Kartágo) přidal správce Hispánie Tarraconské Servius Sulpicius Galba, který disponoval jednou legií a jednotkami pomocných sborů. S pomocí správců dalších dvou hispánských provincií postavil do pole druhou legii, ale koncem května se dozvěděl, že proti vzbouřencům zakročil správce Horní Germánie Verginius Rufus se svou armádou a povstání potlačil. Galba se v beznaději uchýlil hluboko do své provincie. Stalo se ale něco podivného: Armáda, která právě potlačila povstání proti Neronovi, provolala císařem svého velitele Verginia; ten však titul odmítl. Zpráva o dění na Rýně se dostala do Říma po několika dnech a tehdy vstoupila do dění (elitní císařská) pretoriánská garda. Její velitel navrhl gardistům, aby si sami zvolili císaře, který je jistě štědře odmění. Senát, ujištěný o tom, že pretoriáni nezasáhnou, provolal Galbu císařem a Nerona označil za veřejného nepřítele. Ten se všemi opuštěný ukryl ve vile za městem a se slovy: "Jaký umělec ve mně hyne!" ukončil svůj život. Galba, který nabídnutý trůn přijal, mohl pochodovat na Řím bez odporu. Byl prvním císařem mimo Augustův rod.
)
Galbova vláda trvala něco přes sedm měsíců (8. 7. 68-15. 1. 69). První vážné nepřátele si Galba udělal tím, že začal šetřit. To bylo sice po Neronově divoké vládě nezbytné, ale lid pro to neměl pochopení, o pretoriánech čekajících na bohatou odměnu, kterou jim slíbil jejich velitel, vůbec nemluvě. Pro Galbu osudná krize vypukla v rýnských posádkách, kde mu sice Verginius Rufus nedávno dopomohl k císařskému titulu, ale vojáci z toho nebyli příliš nadšeni. Když pak na Nový rok 69 n. l. Rufův nástupce žádal obnovení přísahy, vojáci dvou legií umístěných v Mohuči v horní Germánii odmítli přísahat a povalili Galbovy sochy. Potom přísahali, ale senátu. Vojáci požádali pretoriány o to, aby zvolili nového císaře, ti se nezdráhali, a tak byl Galbův osud zpečetěn. Císař se snažil situaci vyřešit jmenováním svého nástupce, jímž se měl stát šlechtic ze slavné rodiny Lucius Calpurnius Piso Lucinianus. To však vojáky nijak neuklidnilo, protože Piso neměl žádné vojenské zkušenosti, a navíc se jeho rodina zapletla do potlačeného spiknutí proti Neronovi, kterého měli mnozí vojáci rádi. Obřad v táboře pretoriánů tak dopadl vyloženě uboze.
Galba byl v zoufalé situaci. Další hrozivé zprávy přicházely z Dolní Germánie, kde legie zašly ještě dál a císařský titul nabídly čerstvě jmenovanému veliteli Aulovi Vitelliovi, muži přespříliš holdujícímu obžerství a pití. Ve vojenských záležitostech se vůbec nevyznal. Prý se ptal pobočníků i na to, kdy má zavelet rozchod a jak se dělá průzkum, o takticko-strategickém rozhodování nemluvě. Přesto ho vojáci měli rádi. Vitellius měl v sobě jakousi dobráckost, bavil se prý úplně srdečně s každým. Tacitus výstižně napsal: "Málo velitelů získalo v armádě takovou oblibu svými dobrými činy jako on tím, že nedělal vůbec nic."
)
Ale i v samotném Římě již věci nabraly očekávaný spád. Adopce Pisona se ukázala být posledním skutkem, který Galba učinil. Otho, který se jako první připojil ke Galbovi v jeho rebelii, doufal, že se stane nástupcem starého císaře. Když si Galba vybral někoho jiného , odhodlal se Otho k akci. Obrátil se na pretoriány, kteří jej provolali císařem a odvedli si ho do tábora. Dosavadní císař byl cestou na Forum gardisty napaden a zabit. Pisona vytáhli z chrámu a usekli mu hlavu.
Otho se tedy chopil vlády, ale ani ta netrvala příliš dlouho. Vlastně jen od ledna do dubna roku 69 n. l. Mezitím již vytáhly germánské legie ve dvou proudech s cílem sesadit Galbu. Zpráva o jeho smrti je již rozhodně nemohla zastavit. První armáda, tvořená V. legií Alaudae spolu s oddíly dalších legií z Horní Germánie a jezdeckými jednotkami, se valila napříč Galií. Také XXI. legie Rapax, sledována oddíly legií z Dolní Germánie, pochodovala do Itálie. Tyto armády posílené pomocnými sbory, složenými převážně z krvežíznivých Germánů, měly asi 70 000 mužů. Zanedlouho vyrazila z Dolní Germánie i čerstvě zmobilizovaná rezervní armáda pod Vitelliovým velením.
)
Na Othona se hrnul trest za vraždu - Galbova válka. Nový císař vkládal své naděje do vojska z Podunají, které se už také dalo na pochod, neboť dunajští vojáci neměli rýnské posádky v lásce. Poté, co čerstvý císař shromáždil všechny dostupné síly přímo v Itálii, včetně pretoriánů a narychlo sestavené jednotky gladiátorů, vyrazil na sever. Ale bylo již příliš pozdě na to, aby jeho oddíly dokázaly zablokovat strategické průsmyky v Alpách, a tak se Vitelliova stotisícová armáda dostala do Itálie. Otho byl nucen držet linii řeky Pádu. V tuto chvíli již bylo navíc jasné, že podunajské vojsko nedorazí včas, a protože císař nemohl udržet své bojechtivé vojáky, rozhodl se svést rozhodnou bitvu. Ta se strhla východně od Cremony (je známa jako první bitva u Bedriaca). Už první série šarvátek nedopadla pro Othonovo vojsko dobře. Poté, co byla přemožena jednotka gladiátorů, se císařovy voje dostaly pod těžký útok z boku, kterému neodolaly. Vitellius slavil veliké vítězství. Druhý den se přeživší vojáci obou stran živě sbratřili.
Otho spáchal sebevraždu 16. dubna 69 n. l. a antičtí autoři se shodují, že skonal důstojněji, než žil.
Vitellius počítal svou vládu, jako výraz důstojnosti vůči senátu, ode dne, kdy senátoři jeho titul potvrdili, což se stalo 19. dubna 69 n. l. K důstojníkům poražené armády byl nový císař shovívavý. Avšak proti centurionům dunajské armády, která se bojů ani nezúčastnila, postupoval velmi tvrdě. Záhy toho hořce litoval.
)
Východní provincie mezitím s úžasem sledovaly tyto boje. Právě tam se tehdy nacházel muž, který ukončil boje o císařskou korunu. Vespasianus, velitel mimořádných schopností, byl ještě Neronem pověřen, aby potlačil protiřímské vzpoury v Judeji. V krátké době se mu podařilo zpacifikovat téměř celou provincii; posledním ohniskem odporu zůstal samotný Jeruzalém. Poté, co se Vespasianus dozvěděl o smrti posledního Caesarova potomka, vyslal svého syna Tita s blahopřáním pro Galbu. Když se cestou Titus dozvěděl o Galbově smrti, vrátil se ihned do Judeje.
Krátce nato byl Vespasianus provolán svými legiemi císařem. Předtím než tuto poctu přijal, zajistil si podporu dalších legií v Sýrii a Egyptě a rychle se připravoval k boji. Nejprve pověřil Tita obléháním Jeruzaléma a sám se vypravil do Egypta, aby přerušil zásobování Říma obilím. Zakrátko vyrazily Vespasianovy síly na dlouhý pochod přes Malou Asii do Itálie. Pochodoval tam se VI. Legií Ferrata a dalšími 13 000 najatými veterány.
Právě v tuto chvíli se projevil důsledek Vitelliova tvrdého zacházení s centuriony dunajské armády po první bitvě u Bedriaca. Dunajské legie se neustále bouřily, a když se dozvěděly o postupu Vespasianových jednotek, rozhodli se, že jim pomohou. Legát dunajské VII. Legie Claudia Antonius Primus proto vyrazil v čele malé armády, složené z pomocných sborů, chránit alpské průsmyky do příchodu hlavních Vespasianových sil, aby jim tak umožnil snadný přechod do Itálie.
Císař Vitellius mezitím již pátý měsíc marnil drahocenný čas hodováním a slavnostmi a vůbec se nevzrušoval hrozbou, která se na něj blížila z východu. Opakoval tak chybu, která před časem připravila Othona o trůn i život. Nevyrazil včas, aby bránil alpské průsmyky.
Legát Primus se mezitím se svým vojskem utábořil v Poetoviu, kde se spojil se dvěma dalšími dunajskými legiemi, jež mu přišly na pomoc. Tím se jeho armáda značně rozrostla. Primus bez ohledu na Vespasianovy pokyny, podle kterých měl střežil přístup do Itálie, postoupil až k Veroně. Tady se k němu připojily zbývající tři legie dunajské armády.
Císařská armáda zaujala pozice na Pádu, přesněji v Hostilii a Cremoně. Avšak byla odříznuta od případných posil z Germánie a Británie.
)
Svéhlavý Primus ani nadále neplnil příkazy a pod tlakem svých vojáků, kteří chtěli čelit nepříteli, se přiblížil až ke Cremoně s nadějí, že vyprovokuje bitvu. Vitelliovi vojáci v Hostilii, neznajíce Primovy plány, podlehli panice a rozhodli se spojit se svými druhy v Cremoně. Cesta na Řím tak zůstala nechráněná. Avšak dunajské legie již táhly na Cremonu; pochod jim trval dva dny. Na druhý den ráno vyslal Primus jízdu, aby vyprovokovala bitvu. Sám dorazil s pěti bojechtivými legiemi po poledni. Císařští vojáci utáboření v Hostilii se dali na pochod o den později než dunajské legie. Urazili padesát kilometrů a přišli za soumraku téhož dne. Primus vyslyšel přání svých vojáků, toužících po pomstě za své centuriony, a odhodlal se k bitvě. Zprvu se zdálo, že císařská Vitelliova armáda zůstane přes noc odpočívat v Cremoně, a tím Prima donutí, aby vybudoval tábor, přitom by ho mohla soustavně napadat nepřátelská jízda. Ale na Prima se usmálo štěstí. Neukáznění a dlouhým pochodem vyčerpaní Vitelliovi vojáci rovnou zaútočili.
Druhá bitva u Bedriaca byla dlouhou dobu vyrovnaná a štěstí se přelévalo z jedné strany na druhou. Za soumraku však vyšel za zády Primových vojáků měsíc, a tak lépe viděli na své protivníky. Když pak za úsvitu vojáci jedné z dunajských legií spustili řev na oslavu slunce, Vitelliovi muži si mysleli, že přichází další nepřátelské jednotky, porušili bojové řady a prchali ke Cremoně, kde měli vybudovaný tábor. Primovi vojáci se po těžkém boji do tábora probojovali a zaútočili na samotné město, které bylo právě plné návštěvníků výročního trhu. Velitel nedokázal své rozzuřené muže zastavit, a tak plenili město po čtyři dny.
Po tomto vítězství pochodovaly dunajské armády dál na Řím. Tam se císařovi stoupenci urputně bránili. Bojovalo se v ulicích a obyvatelé podle Tacita přihlíželi a sázeli na vítěze. Vitellius byl nakonec vyvlečen na Forum, surově zabit a vhozen do Tibery. To se událo 20. prosince 69 n. l. Legie pak rabovaly ve městě celý měsíc až do příchodu Vespasiana.
Nutno podotknout, že zatímco dunajské legie bojovaly v Itálii a některé germánské jednotky stály proti nim, chránily hranice pouhé zbytky vojenských sil. Toho využili barbaři na Rýně i Dunaji a povstali. Hordy germánských bojovníků zaplavily pohraniční provincie. Několik galských kmenů se s Germány spojilo a společně vyhlásili Galské císařství. Vysílené rýnské legie byly poraženy, a dokonce v nich vypukla vzpoura. Vojáci XVI. Legie Gallica, utáboření v Novaesiu, usmrtili místodržitele provincie. Zajali důstojníky a přísahali věrnost Galskému císařství. K povstání se připojily i další rýnské legie. Avšak vzbouřenci přecenili důsledky občanské války a zanedlouho museli čelit mohutným, z jihu postupujícím armádám. Galské císařství zaniklo rok po svém zrodu a Vespasianus nelítostně potrestal vzbouřené germánské legie.
Nový císař Titus Flavius Vespasianus tak mohl oslavit triumf společně se svým synem Titem, který mezitím dobytím Jeruzaléma úspěšně zakončil válku v Judeji. Vespasianův nástup na císařský trůn tedy ukončil krátké, ale bouřlivé období římských dějin (8. června 68 až 20. prosince 69 n. l.), historiky nazývané "rok tří císařů". Začala vláda flaviovské dynastie.
Použitá literatura
|
|
