)
Mayové se jako celek dělili na mnoho kmenů a podkmenů a byli nejvýznamnějším staroamerickým národem. Osídlili Guatemalu, poloostrov Yucatán, část mexických států Tabascó a Chiapas, Belize, stejně jako části území Hondurasu a San Salvadoru. Jejich původ je dosud hádankou.
V mayském bájesloví se uvádí, že v dávných dobách slétli na zemi bohové, jejichž posláním bylo zničit jiného boha žijícího na nebi. Po úspěšném zničení tohoto boha nastala na zemi doba temna, kdy slunce nebylo vidět po mnoho let. Pak konečně nastal den, kdy slunce opět vyšlo a ptáci začali zpívat. A právě tehdy bohové stvořili nového člověka - se schopnostmi bohům podobnými. A pak ho začali učit.
)
Po odchodu některých z bohů domů na svou planetu, tu zbývající bohové založili "univerzity", kde vyučovali. (Mayové svým bohům-učitelům začali říkat Kačinové.) Docházeli sem kněží a vládcové, aby se zde učili matematiku, astronomii, a také fyziku a chemii. Tyto univerzity byly postaveny ve tvaru většinou tříposchoďové pyramidy, kde každý stupeň znamenal jeden obor vědění. Chemie a fyzika se vyučovala až na nejvyšším patře pyramidy, což bylo pro ostatní znamení, že žáci tohoto oboru jsou ti nejvzdělanější a nejchytřejší. Doklady o tomto systému školství jsou dochovány jak v hieroglyfech v pyramidách, tak i v indiánském bájesloví.
Škola je však jen jedna z funkcí pyramidy. Další byla nutnost chrámu - místa, kde se mohli modlit ke svým bohům. Většinou je jeden chrám věnován jen jednomu určitému bohu, jak bylo zjištěno při zkoumání vykopávek a po následném překladu kamenných nápisů z jednotlivých chrámů. Někdy také posloužila pyramida jako hrobka pro významnou osobu. Předpokládám, že existovala spousta dalších funkcí pyramid, ale nám zůstávají dodnes skryté v dávné minulosti. Snad se dozvíme více v brzké době, neboť na území Yucatánu byly v roce 2000 opět zahájeny rozsáhlé archeologické práce.
Mayská civilizace se rozvíjela v srdci tropického pralesa na jihu dnešního Mexika a v Guatemale. Vznikla ve 3. století n. l. a svého vrcholu dosáhla mezi 7. a 9. stoletím. Území Mayů bylo rozděleno do malých nezávislých městských celků, proto bývají Mayové také někdy označováni jako "Řekové Nového světa". Každý městský stát měl pod svojí kontrolou několik vesnic, jejichž obyvatelé se věnovali zemědělství, hlavní hospodářské činnosti. Město Tikal (v dnešní Guatemale) se svými 3 000 budovami a 20 - 40 000 obyvateli představovalo dokonalý vzor mayského městského státu. Bylo skutečným kulturním a náboženským střediskem, které udržovalo úzké obchodní a politické vztahy se svými sousedy.
Města Tikal, Palenque (v jižním Mexiku) a Copán (v Hondurasu), z nichž každé ovládalo ještě další menší střediska, mezi sebou často bojovala, především v 8. století. Žádnému z nich se však nepodařilo prosadit se na celém mayském území, aby tak dali vzniknout velkému státu, který mohl mít bezpochyby silné postavení mezi ostatními národy. Civilizace doby, která je označována jako "klasická", na počátku 10. století náhle zanikla. Teorií, jež se dotýkají otázky "proč", kterou si kladou mnozí vědci, je mnoho.
)
Mayové byli talentovanými astronomy, kteří s nábožnou horlivostí pozorovali Slunce, Měsíc a planety a dokázali velice přesně měřit jejich pohyb. Nesrovnalosti s dnešními novodobými výpočty za pomoci moderní techniky jsou - dá se říci - až směšně nepatrné. Nový výzkum naznačuje, že nebeské dění mohlo ovlivnit jejich kulturu a stát se bezprostřední příčinou jejího úpadku, což je jedna z mnoha vědeckých teorií o náhlém zániku tak vyspělé mezoamerické kultury.
Mezi další teorie patří ta, kterou zveřejnil tým výzkumníků vedený geologem z Floridské univerzity v květnu roku 2001. Jednalo se o poznatek, že Yucatánský poloostrov, sídlo dávné mayské civilizace, opakovaně postihla katastrofální sucha. Významné je, že tato sucha, z nichž jedno nakonec opravdu možná přispělo k definitivnímu zhroucení yucatánské civilizace, zapříčinila periodická změna slunečního cyklu, a že těmito změnami se Mayové hodně zabývali. Na druhou stranu je tu ale také možnost, že právě proto, že se báli možného zániku své civilizace vlivem sucha, se těmito jevy tak zabývali. Na území Yucatánu totiž prakticky neexistují povrchové vodní zdroje. Uměle vybudované podzemní zásobárny vody jsou ale jednou z nejpřesvědčivějších ukázek geniality této civilizace.
)
Mezi zajímavosti mezoamerických kultur patří mimo jiné míčové hry, které se provozovaly s velkým pevným gumovým míčem na speciálně upravených hřištích. Stály tam proti sobě dvě družstva hráčů vybavených širokým dřevěným pásem, chrániči kolen, rukou a v některých oblastech dokonce i helmou. Hra byla hluboce provázána s představami smrti a oběti. Je pravděpodobné, že v rámci obřadů bylo poražené družstvo rituálně obětováno.
Mayové se mohou pyšnit také další zajímavou prvotinou, která přetrvala až do naší doby a kdekdo si bez ní svůj každodenní život nedokáže ani představit. Před více než tisíci lety žvýkali Mayové ve Střední Americe šťávu z gumovníku. Tento zvyk přejali bílí kolonizátoři, kteří jej také rozšířili po celém světě a žvýkačka s obměnami a variacemi na jedno původní téma, tedy gumovníkovou šťávu, přetrvala.
)
Tento článek by zajisté nebyl úplný, kdybych se alespoň okrajově nezmínila o další pýše tohoto národa, tedy o písmu. Mayské texty představují jediný ucelený systém psaných znaků na území Nového světa, což znamená, že jen oni byli schopni zaznamenávat kompletní jazyk písemnou formou. Psaný jazyk zahrnoval i úplnou slabičnou abecedu, čili měl pro každou jednu slabiku její vlastní znak. Mayské písmo nebylo prozatím zcela rozluštěno. Mayská jazyková skupina je přirovnávána k románským jazykům Starého světa, kde se odchylky od původního jazyka - latiny - vytvářely přes dvě tisíciletí.
Co se týče mayského kalendáře, hovoří se o genialitě této civilizace, a určitě právem. Mayové používali současně dva kalendáře, z nichž jeden byl "tzolkin" neboli posvátný a měl 260 dnů. Druhý byl "haab" neboli mlhavý rok o 365 dnech, který se dělil na 18 měsíců po 20 dnech a na konci období byl jeden měsíc o pěti dnech. Tyto dva kalendáře byly mistrně skloubeny dohromady.
)
Kdo by také alespoň z encyklopedií neznal klasickou keramiku, která byla zdobena pestrobarevnými výjevy a měla doprovázet mrtvé na jejich cestě do podsvětí zvaného Xibalbá ("místo strachu").
Ze všech těchto projevů mayské kultury se nám nabízí závěr, který poukazuje na nesmírnou estetičnost tohoto národa, touhu po následování tradic předků i striktní dodržování rituálů.
)
Jako dobrý příklad nám může sloužit mayský ideál krásy, což bylo ploché čelo a výrazný orlí nos. Pro dosažení tohoto vzezření byly malým dětem hlavičky formovány destičkami, dokud se jim zcela nevyvinuly a neztvrdly lebeční kosti.
Mayská kultura i po zániku národa částečně přežila v dynastiích mexických usedlíků Yucatánského poloostrova. Nejprve to byli Toltékové, kteří se usídlili v Chichén Itzá, a pak Itzové, kteří založili město Maypán. Dnešní obyvatelé původních mayských území tak mají být právem na co hrdi.
Použitá literatura&cil=11/images/max224.jpg', '224','511','698'))
Většina lázeňských měst má - nejen v naší republice - specifickou podobu, která jim byla vtisknuta právě v 19. století. Na konci 18. a během 19. století u nás byla založena řada lázeňských měst a mnohá již existující lázeňská města se v 19. stol. rozsáhle rozšiřovala a rekonstruovala. Epocha velkorysého budování lázní pak vrcholila na přelomu 19. a 20. století. Proč tomu tak bylo? Kdo lázně vlastnil? Jaká byla podoba, návštěvnost a hosté tehdejších lázní? Tyto a ještě další otázky, týkající se lázeňských měst v době jejich rozkvětu, tedy v 19. století, se pokusím stručně, pokud možno však výstižně zodpovědět v následujícím textu.
Tradice našeho lázeňství sice není tak stará jako ve středomořské antické oblasti a v jižní Evropě, avšak naše lázeňství nabylo proslulosti a získalo zasloužené uznání po celé Evropě. Též v dějinách balneologie (tj. vědy zabývající se lázeňstvím) a v oborech lékařství s ní spojenými dosáhli naši vědci značných úspěchů. Zejména západočeské lázně se staly vyhledávaným léčebným a rekreačním místem pro širokou škálu hostů z celé Evropy. Tohoto postavení dosáhly naše lázně právě především v 19. století.
Vzrůst zájmu o lázeňství v 19. století byl zapříčiněn mnoha faktory. Z hlediska vědy tomu napomohl zejména rozvoj lékařství, balneologie a spřízněných věd, např. hydroterapie nebo analýzy minerálních vod. V Praze se brzy staly balneologie (J. Löschner, 1841) a vodoléčba (J. Špott a A. Šlechta, 1849) obory přednášenými na univerzitě.
)
Zmíněná vodoléčba se stala doménou slezského rodáka, jenž v roce 1829 založil v Gräfenburgu (dnes Lázně Jeseník) první vodoléčebný ústav, kam vedle pacientů přijížděli i lékaři, učící se jeho metodám. Tímto věhlasným mužem byl Vincenc Priessnitz (1799 - 1852), jehož proslulé studené zábaly udržované do zápařky a vyvolávající intenzivní pocení jsou hojně používány dodnes. Další jeho praktiky, jako např. sprchování pod silným proudem studené vody či koupele ve studené vodě venku, za každého počasí, byly sice poměrně drsné, navíc se ani on sám nechoval k hostům (i těm nejvýznamnějším, vzpomeňme např. N. V. Gogola) příliš mile a jeho lázně neposkytovaly vlastně žádný komfort, přesto však nezájmem lidí i z vyšších společenských vrstev rozhodně netrpěl. Navíc se podle Priessnitzova vzoru se začaly zakládat podobné ústavy po celém světě.
Dalším faktorem, působícím na rozvoj lázní, byl nástup romantismu, historismu a rovněž vliv sekularizačních trendů osvícenství. Hledání ztraceného ráje a štěstí často směřovalo k víře nalezení těchto ideálů ve zdraví. Historismus a romantismus se projevil zejména v architektuře, např. snahou o stavbu "ideálního města".
)
Lázně měly být nově vytvořeným prostředím připomínajícím idealizovanou minulost, určeným pro bujarý společenský život a všestrannou regeneraci těla i duše. V lázních se mimo léčení a odpočívání uzavíraly obchody, domlouvaly sňatky a navazovaly společenské kontakty, pořádaly se různé kongresy, lékařské sjezdy, plesy, hudební a divadelní představení. Velké lázně byly označovány "evropskými salóny velkého světa", kde vládly složité společenské vztahy. U nás mezi takové lázně patřily např. Teplice, Mariánské Lázně nebo Karlovy Vary. Malé lázně však zaručovaly soukromí a do jisté míry i lepší, individuálnější péči. Většina lidí však dávala přednost pobytu ve "velkolázních" a na výhody malých útulných lázní nebrala příliš ohled. K atmosféře lázeňského města neodmyslitelně patří i hudba. Již před staletími bylo zvykem při koupání v lázních poslouchat hudbu. Ve 20. a 30. letech 19. stol. si lázně začaly orchestry a kapely, které měly hrát nejen na kolonádách, dlouhodobě najímat. Posléze se platila i hudební taxa. Krátkodobě hostila lázeňská města známé dirigenty, pěvce i virtuózy a další významné hudební osobnosti. Známý byl např. karlovarský orchestr vedený Josefem Labinským.
Z dlouhodobého hlediska se návštěvnost lázní v průběhu 19. stol. zvyšovala a svého vrcholu dosáhla před vypuknutím I. světové války. Tento plynulý nárůst návštěvnosti zapříčinily hlavně zlepšení komunikace a rozvoj železnice. Jinak se množství hostů přirozeně pohybovalo v závislosti na hospodářské prosperitě, stabilitě poměrů a pochopitelně v souvislosti s tím, zda je právě "mírové" či "válečné" období. Tak kupříkladu revoluční léta 1830 a 1848, napoleonské války či státní bankrot způsobovaly pokles návštěvnosti.
)
V rámci rozvoje lázní se budují hlavně velké lázeňské budovy, kolonády, hudební pavilony, velké hotely, divadla, sanatoria, pomníky (zakladatelů, slavných návštěvníků, lékařů a zasloužilých balneologů), rozlehlé krajinářské parky a zahrady. V architektuře se projevuje ideál osvobozené přírody a historizující budovy. Antikizující neoklasicismus, palladiánská i klasická neorenesance či neobarok jsou styly, v nichž jsou lázeňská města vystavěna. Pro lázeňskou architekturu je kromě typické hmotné skladby charakteristický i důraz na architektonický detail a barevnost. Zřetelný je i vliv zámecké architektury příznačné pro období historismu. V případě lázní zasazených do divoké přírody se zase setkáváme s tradičním podhorským dřevěným stavitelstvím, litinové kolonády v Karlových Varech a Mariánských Lázních pak vnášejí do lázeňského prostředí moderní prvek industriálního charakteru.
)
Na stavbě lázní se podílelo mnoho známých českých i vídeňských architektů. Uvádím alespoň několik z nich. Josef Zítek navrhl Mlýnskou kolonádu v Karlových Varech, vídenští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer projektovali kromě litinové vřídelní kolonády i další významné stavby v týchž lázních. Dvorní architekt Řádu německých rytířů Anton Onderka byl hlavním architektem při výstavbě Karlovy Studánky, a to zejména budov v antickém stylu. V souvislosti s výstavbou Františkových Lázní můžeme zmínit architekty Tobiase Graubera, Johana Rothhsela a Karla a Gustava Wiedermanna. Karlovy Vary i Mariánské lázně jsou spojeny s projektanty, úředníky zemské stavební správy, Josephem Eschem a Václavem Fischerem, ti preferovali vzory antického umění. Nakonec ještě zmíním významného zahradního architekta Václava Skalníka, jenž se podílel na urbanistickém návrhu a realizaci úprav zeleně jak v Karlových Varech, tak v Mariánských Lázních (V. Skalník preferoval typ krajinného anglického parku).
)
Přestože většina lázeňských míst si je architektonicky velmi podobná, existují různé typy těchto míst. Karlovy Vary a Teplice jsou lázeňským místem, které se přirozeně tvořilo již ze staršího osídlení. Naproti tomu např. nově založené Františkovy Lázně, jež byly pokusem o spojení lidského díla s kultivovanou přírodou, pokusem o vytvoření ideálního města, mají danou racionální urbanistickou osnovu (šachovnicová uliční síť) zakončenou ze všech stran formální zelení (rozsáhlé parky). Dalším typem jsou např. Mariánské Lázně (tzv. zahradní město) či Karlova Studánka, Lázně Jeseník nebo dnes již neexistující Lázně Sedmihorky. Ty byly stylizovány tak, aby vyjádřily respekt k nespoutané horské či podhorské přírodě.
Majiteli některých lázní bývaly obce - Františkovy Lázně, Karlovy Vary. Jiné patřily k majetku šlechtických rodin, které již po generace vlastnily lázeňská místa. Do této skupiny řadíme např. Teplice nebo Bílinu. Šlechta též zakládala v 19. století lázně nové, tj. třeba Lázně Darkov či Poděbrady. Majitelem Mariánských Lázní byl jeho zakladatel, tedy řád tepelských premonstrátů. Řád německých rytířů vlastnil Karlovu Studánku.
Sociální skladba návštěvníků byla velice bohatá. Do lázní jezdilo duchovenstvo, řemeslníci, obchodníci, šlechta i se svým služebnictvem, katolíci, protestanti, židé aj. Pro nemajetné se od počátku 19. století zakládaly charitativní špitály, které získávaly peníze z různých dobročinných akcí, např. koncertů, a také z poplatků, jež platili lázeňští hosté. Tento poplatek se nazýval lázeňská taxa. Taxa se vybírala již v 16. století, posléze však byla zrušena, jelikož se léčivé prameny braly jako dar od boha pro všechny. Ve 2. polovině 19. století, počínaje Karlovými Vary (ty již ve století osmnáctém), začala některá lázeňská města tento poplatek opět vybírat. A ve většině případech byl odstupňován pro různé sociální skupiny. Služebnictvo taxu neplatilo.
)
Vedení lázeňských míst si velmi vážilo pobytu známé osobnosti, tato skutečnost se pro lázně stala velmi dobrou reklamou. Stavěli jim pomníky, pojmenovávali po nich ulice a sady. L. van Beethoven zajížděl do Karlových Varů (1812) a posléze i Teplic, kde se setkal s J. W. Goethem, ten zde potkal Josefa Dobrovského nebo Kašpara ze Šternberka. Goethe si naše lázně vůbec velmi oblíbil, v Karlových Varech a Mariánských Lázních strávil několik let svého života. "Mariánskou elegii" napsal po svém zklamání v lásce, které zde prožil. Jan Neruda rád navštěvoval lázně Sedmihorky, později si např. Leoš Janáček zvolil lázně Luhačovice jako místo děje v autobiografické opeře "Osud".
Velký společenský ruch v lázních byl důvodem, že se zde konala řada významných politických schůzek a jednání. V Teplicích se v roce 1913 sešly hlavy států Rakouska, Ruska a Pruska a dohodli se na rovnováze sil v Evropě po vítězství nad Napoleonem; další schůzka zde proběhla i v roce 1835. Karlovy Vary se staly v roce 1819 dějištěm konference zástupců devíti německých států, které předsedal sám kníže Metternich. Vzešla z toho Karlovarská usnesení, jejichž obsah a negativní dopad pro České země zajisté nemusím připomínat. Anglický král Eduard VII. si oblíbil Mariánské Lázně a v letech 1897 - 1908 byl jejich hostem, při svém pobytu v lázních se setkal s významnými politiky (Františkem Josefem I., francouzským premiérem i ruským ministrem).
V 19. století odstartovaly lázně mohutnou komerční propagaci a naplno se rozvinul konkurenční boj. Lázně vydávaly propagační materiály, jakými byly různé brožury, průvodce (hlavně v němčině), plakáty, inzerce v tisku, upomínkové předměty (mince, medaile, malované pohárky), vymýšlely reklamní slogany a emblémy (jako ochranné značky). Známé byly lázeňské almanachy vydávané lékaři jako informační materiál. V lázních se vystavovaly berle a hole vyléčených hostů, ti psali i děkovné nápisy. Konkurenční boj se neblaze projevil tak, že lázně přeceňovaly účinky svých pramenů a na své konkurenty "házely špínu".
Na závěr ještě dodávám, že lázním byla přiznána neutralita, a proto v dobách válek neměly být napadeny.
Je toho ještě mnoho, o čem by se dalo v souvislosti s lázněmi v 19. století psát, avšak to by vydalo na celou knihu. Budiž tento článek pro některé inspirací k dalšímu studiu tohoto tématu a pro jiné snad dostatečným informačním materiálem k utvoření základní představy o podobě českých lázní v 19. století.
Použitá literatura&cil=11/images/max232.jpg', '232','512','533'))
Historikové vyprávějí, že český král Václav IV. pro svůj neklidný život často měnil místa pobytu a že s panovníkem putovávaly do dočasných sídel, například na Točník nebo Žebrák, i části jeho knihovny. Když koncem čtrnáctého století přestavěl v Kutné Hoře Vlašský dvůr, aby zde rovněž trávil vladařský čas, je docela možné, že si do druhého města království vzal i zlomek rukopisu, jenž měl pro něho značný význam: z astrologického hlediska vysvětloval, proč byla korunovace krále Václava II. tak slavná a proč došlo roku 1306 k tragickému zániku dynastie Přemyslovců.
Především: Václav IV. nejenže přijal astrologii jako tradici pražského dvora, ale měl k ní blízko i vzhledem ke své rozkolísané povaze a nerozhodnosti. Zadruhé: můžeme předpokládat, že na svého předchůdce Václava II., za jehož vlády na přelomu třináctého a čtrnáctého století se Vlašský dvůr již stal královskou rezidencí a Kutná Hora doznala bouřlivého rozkvětu, vždy poněkud žárlil. A konečně: slavná dynastie, z níž pocházel i Václav II., ho zajímala zejména proto, že vymřela rukou vraha. Umíme si představit Václava IV. z rodu Lucemburků, kterak se ve Vlašském dvoře nechá od astrologů ujišťovat, že neblahý vliv Saturna, jenž prý zahubil Přemyslovce, nepůsobí i na něho...
Jsou to dostatečné důvody, aby Václav IV. zmíněný rukopis střežil jako oko v hlavě. Takže ho mohl ukrýt v pokladnici Vlašského dvora, kterou nechal vybudovat pod právě vzniklou kaplí, v jakési tajné schránce skrytě zasazené do zdi, možná nedaleko oněch silně okovaných dveří, jež se zachovaly dodnes.
)
Jak známo, roku 1402 byl Václav IV. podruhé zajat. Tehdy jeho bratr Zikmund, král uherský, Kutnou Horu napadl, poplenil, konšely pokořil tak, že museli, klečíce před ním v blátě, prosit o milost, načež vybral tučné výpalné, a dříve než se zase ztratil, ovšemže vyloupil Václavovu pokladnici plnou stříbra.
Když zlé zprávy dolehly za českým králem, v té bídě bál se nejhoršího: aby z pokladnice nezmizel i astrologický spisek. Přijmeme-li názor, že se s rukopisem shledal, když koncem téhož roku 1403, jsa ze zajetí propuštěn, opět zavítal do Kutné Hory, můžeme uvěřit i tomu, že ho šťastný nález s tímto městem ještě více sblížil. Václav IV., a to je fakt, zde totiž po této události pobýval častěji a vždy na delší dobu než kdykoli předtím. A dějiny hned vypadají lépe, pokud se domýšlíme, že si panovník oblíbil své sídlo díky zájmu o psané slovo, nikoli o stříbrné doly.
)
Když byly v lednu 1850 z moci úřední v Praze zastaveny Národní noviny, jejich odpovědný redaktor Karel Havlíček Borovský hledal jiné město, v němž by mohl obdobný deník vycházet. Jednal dokonce i ve Vídni, ovšemže neúspěšně. Havlíček však právě v těchto tíživých poměrech, kdy vláda pracovala k zavedení absolutismu v monarchii, považoval "neodvislý časopis naší strany", tedy liberálů v čele s Františkem Palackým, za nezbytný. A rozhlížel se i po českém venkově. Vyjednával například s tiskárnou v Chrudimi, která se však zrovna stěhovala do Pardubic. Naštěstí někdy v té době, v dubnu 1850, se potkal s tiskařem Františkem Procházkou, jenž svůj podnik právě přemístil z Čáslavi do Kutné Hory. A došlo k dohodě. Známý opoziční novinář, teprve osmadvacetiletý, přispěl Františku Procházkovi na rozšíření jeho závodu a za to získal - na Kutnohorském předměstí čp. 419, v nynější ulici Na Náměti, kde sídlí policie - tiskárnu pro svůj list. Ten časopis, to byl úkol, jejž si stanovil. A odešel za ním z Prahy. Dobrovolně. A sám. První číslo Slovana vyšlo 8. května 1850.
)
Bylo to tehdy jediné české periodikum, jež reprezentovalo samostatné a otevřené politické myšlení, a skutečnost, že vychází v Kutné Hoře a "pouze" dvakrát týdně, nic neměnila na tom, že Slovan byl list významem centrální, expedovaný do Prahy a do řady míst v českých zemích i v monarchii. A příznačné: v době od onoho 8. května 1850 do 16. prosince 1851, kdy byl Havlíček zavezen do Brixenu, se vydavatel a redaktor Slovana dostal více než sedmdesátkrát do konfliktu s oficiální mocí! Kutnohorská éra Karla Havlíčka tak představuje život odhodlaného a odvážného muže, jenž zůstal opuštěný a osamocený, a který díky pevným životním zásadám vedl jedinečný boj ducha proti zlovůli. Pořád držel svůj štít, pořád se nehroutil. Teprve když mu byl v březnu 1851 zakázán přístup do Prahy, kde se stále nacházela část jeho soukromí, teprve když pochopil, že pražští přátelé nezaloží politický deník, jak je neustále vyzýval, co hůř, že se spíše schovávají a vypouštějí slova jak mýdlové bubliny, teprve tehdy začal propadat melancholii. A uvažoval o zastavení Slovana. Pouze kvůli přání Františka Palackého držel časopis ještě nad vodou. Ale pak přišly dvě výstrahy od místodržitele Království českého, a to byl podle zákona začátek definitivního konce. Havlíček nečekal, až mu Slovana seberou. Psychicky vyčerpán a znechucený oznamuje, že časopis přestává vydávat. Poslední číslo vyšlo 14. srpna 1851.
A pak ještě slavný kutnohorský proces, jenž se konal 12. listopadu téhož roku a v němž byl Karel Hlavlíček souzen za dva články, otištěné ve Slovanu. Když porotci vyslovili - nevinen, tisícihlavý zástup před soudní budovou jásal, byť se blížila půlnoc. Havlíček prý s rozradostněnými Kutnohořany setrval v hospodě U Černého koně jen krátce - šel spát. Jako by tušil, že ještě není konec...
A tak se díváme na obraz muže, jenž na sebe z vlastní vůle vzal úkol, a aby ho mohl plnit, jako protihodnotu nabídl vše, co měl - sám sebe, svou lidskou existenci. Byl sám a ručil sám sebou. Takového člověka jistě lze odvézt do vyhnanství, ale nedá se mu přikázat, aby činil jinak. Neboť takový člověk morálkou žije, zatímco ti druzí o ní kuňkají jak žáby na bahnitém břehu.
)
Nám, lidem z české kotliny, nebude žádný westman vykládat o opojení z výskytu vzácných kovů, o rudném třeštění, notabene o jakési "zlaté horečce", která v severní Kalifornii sice vypukla, ale až roku 1848. My jsme si tu svou, českou, kutnohorskou, ve stříbrném provedení, prožili už po roce 1250, o šest set let dříve, než ostří hoši pod Sierrou Nevadou vůbec stačili tasit kolty. A že to tady u nás jelo jako po másle - copak horečka, hned pořádný amok to byl!
Těžit se začalo nejprve na území Sedleckého kláštera, založeného ovšem už roku 1142, v pásmu takzvané tříhřbeté hory, tedy kopců Kuklík, Sukov a Kaňk, a k místům nálezů se začalo valit nebývalé množství lidí, domácích i cizinců, a protože to byla skutečná "stříbrná horečka", lačný dav se tady nakupil především kvůli zisku, kvůli zbohatnutí, a tak se človíčkové i rabiáti usazovali podél cest, jež v ose Sedlecký klášter - Kouřim ubíhaly krajinou, a stavěli si dřevěné chatrče, v nichž přebývali, a krámy chlebné a masné, v nichž se živili, a taky krčmy a lázně, v nichž nepochybně i hřešili, takže se v jednotlivých hornických osadách, jež tu chaoticky a zcela spontánně vznikaly, nemilosrdně drancovala zem a veselilo se tam i tesknilo a rodilo i vraždilo a milovalo i smilnilo a vprostřed toho širého lidského kolotání dýmaly hutě na zpracování rudy a chřtány šachet se otvíraly - a člověka napadá, zda nám pradávní prapředci kalifornských frajerů nekoukali přes ramena, když jsme tvořili styl té stříbrné éry.
&cil=11/images/max237.jpg', '237','530','388'))
Jedna z hornických osad, založená v posledních letech vlády Přemysla Otakara II., tedy před rokem 1278, se jmenovala Cuthna Antiqua čili Stará Kutna. Rozkládala se až za dnešní křižovatkou ulic České a Na Valech, na mírném návrší proti nynějšímu hřbitovu s kostelem Všech svatých. Zasypaná důlní díla v blízkosti kostelíka, patrně spjatého s nejmladším obdobím této osady, jakož i doklady, že se přímo v sídlišti nejspíš tavila ruda, vypovídají o tom, že Cuthna Antiqua intenzivně žila i poté, kdy se samostatné osady spojily do jednoho celku a na přelomu 13. a 14. století z nich vzniklo město Kutná Hora.
)
Mimochodem - Česká ulice. Bývala to jedna z ústředních komunikací, dokonce starších než město, spojující těžební lokalitu s Kolínem, a když se Kutná Hora roku 1307 uzavřela stabilními hradbami, jedna ze čtyř bran, Kolínská, stála právě tam, kde se tato ulice nyní křižuje s ulicí Na Valech, takže Cuthna Antiqua zůstala vně hradeb. Příliv značného počtu cizinců v časech "stříbrné horečky", zvláště Němců, ovšem neznamená, že se české obyvatelstvo nesoustřeďovalo do konkrétních míst, jak dokládá název České ulice. Nepochybně to bývala trasa povzbudivá a snad i zpěvná, plná lidských vztahů, v níž se dařilo obchodu - a tak člověka napadá, zda snad dnešním majitelům krámků, jež se v České ulici zase už rodí, přece jen neuvízla v žilách trocha krve původních stříbrokopů, kteří věděli, že mají-li kde žít, třeba tam vztyčiti poctivý krám, krčmu, ba i lázně, nikoli řetězy superkšeftů a hyperhandlů, v nichž tvář splývá s tváří, tep srdce a vlídné slovo jsou tam lhostejné a tradice města k smíchu.
|
|
