)
Karmelitánský řád nevznikl v Evropě, ale na Předním Východu na půdě Palestiny. Jeho název poukazuje na místo vzniku: Karmel je palestinské pohoří vybíhající až ke Středozemnímu moři. Hora Karmel nás nespojuje jen se zemí, kde žil Ježíš, ale stala se posvátnou horou už ve Starém zákoně díky mocnému proroku Eliášovi, který tady pobýval. Pramen, který zde prýští, nese právě jeho jméno. Eliáš se stal vzorem a duchovním zakladatelem karmelitánského řádu.
Podstatným prvkem života karmelitánů je úcta k Panně Marii. Její čistota má v Karmelu významné místo, proto na konci 13. století řád přijímá jako součást oděvu bílý plášť - "palium Panny Marie".
Řád se rozděluje na dvě větve - obuté a bosé karmelitány, přičemž bosí vznikli reformací řádu obutých a mají přísnější pravidla života - regulae vitae. Zpřísnění jejich konstituce znamenalo zejména návrat k původnímu smyslu poustevnictví - kontemplaci, pak rovněž přísnější klauzuru (místa, kam nesmí vstoupit osoba druhého pohlaví), mlčenlivost, dlouhé posty a více fyzické práce.
Řehole karmelitánů spočívá v mlčenlivosti od kompletáře do primy (jsou to části breviáře - církevní modlitby, přičemž kompletář je modlitba před spaním a prima je ráno, je to tzv. první hodinka čtení), zdrženlivosti od masa a půstu, což se promíjí jen v nemoci a na cestách, každý z bratří má svou vlastní celu, jídlo se podává ve společné jídelně neboli refektáři (tzv. cenobitský způsob života), mniši se musí vyvarovat zahálce a svědomitě se modlit.
Oděv bosých karmelitánů se (kromě používání sandálů) shoduje s oděvem obutých. Je jím zpočátku nebarvený, později tmavohnědý hábit, od konce 15. století se škapulířem, což je pruh látky sloužící jako zástěra s otvorem uprostřed pro hlavu. Karmelitánský škapulíř má ovšem především význam duchovní. Podle prastaré legendy zjevila v době, kdy řád bojoval o přežití, uprostřed nočních modliteb Panna Marie svatému Šimonu Stockovi, který ji vzýval o pomoc, ukázala mu škapulíř a řekla, že kdo v tomto oděvu zemře, bude spasen. Záhy po této události řád začal rychle vzkvétat. K oděvu patří černý kožený řemen s růžencem a krátký hnědý pláštík se špičatou kapucí.
Řádový znak nám symbolicky staví před oči oba hlavní patrony řádu i vlastní duchovní cestu. Ve stříbrném štítu k hornímu okraji vybíhá hnědý prohnutý a někdy křížem končící hrot symbolizující Krista v zastoupení hory Karmel. Bílá hvězda znamená Pannu Marii a dvě hnědé hvězdy, které ji doprovázejí, vyjadřují osoby poustevníků Eliáše a Elizea, kteří se dali do Božích služeb. Znak je doplněn mariánskou královskou korunou, Eliášovým plamenným mečem a řádovým heslem Zelo zelatus sum pro Domino exercituum neboli Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů.
Nelze nezmínit ženskou větev řádu - karmelitky. Do českých zemí přišly pouze bosé, reformované z obutých podle přísnějších pravidel svatou Terezií Velikou (z Ávily), vlastním jménem Ahumada Sanchez de Cepeda, hlavní světicí řádu a patronkou Španělska, která byla prohlášena "učitelkou církve". Zakladatelkou pražského karmelu byla Ctihodná Marie Elekta od Ježíše.
Řeholní oděv karmelitek tvoří hnědý hábit, škapulíř, bílý plášť a černý závoj.
Už do doby vlády Ferdinanda I., který pocházel ze španělského města Alcalá de Henares, kde se mimo jiné narodila další významná osobnost - Miguel de Cervantes, přes Karla V. a jezuitský řád založený Ignácem z Loyoly, sňatky do Španělska, rozšíření úcty k jejich světcům (např. sv. Jakub, Ignác, Isidor...) a uctívání milostného obrazu montserratského, můžeme pozorovat velké propojení i s naší zemí. Ve střední Evropě nastává Aetas Hispaniae neboli "španělský věk".
Výjimečnou osobou, která zasáhla do dění v karmelitánském životě v českých zemích, byla Polyxena, později Lobkovicová, to podle svého druhého manžela Zdeňka Vojtěcha z Lobkovic. Byla jedním z bohatého počtu dětí Vratislava z Pernštejna a Španělky doni Marie Manrique de Lara. Roku 1587 uzavřela sňatek s Vilémem z Rožmberka. Do manželství s tímto významným mužem ji doprovázel výjimečný svatební dar: od matky dostala sošku Jezulátka, rodinné paládium, které bylo odrazem zbožnosti v matčině původní vlasti a jež se stále více stávalo symbolem nového barokního náboženského prožitku v Čechách.
)
Když byl konečně dokončen někdejší protestantský kostel na Malé Straně v Praze, zasvěcený Panně Marii Vítězné a v přilehlém klášteře se usadil řád bosých karmelitánů, nyní ovdovělá Polyxena z Lobkovic jim odkázala sošku, která se měla stát symbolem nového počátku. Od té doby se Jezulátko stává předmětem náboženské úcty po celém světě a jeho slavná historie je protkána mnoha prosbami a zázraky.
)
Upřímnými modlitbami nemocných k Jezulátku, přikládáním Ježíškových obrázků na nemocná místa, líbání nožek sošce a vesměs hluboká úcta dělala zázraky. Slepí opět viděli, hluchým se navrátil sluch, chromí odhodili berle a znovu chodili... Nelze se proto divit, že lid začal horlivě ctít Jezulátko, kterému se začalo říkat "Gratiosus Jesulus - Milostné Jezulátko".
Sošku si v klášterech zamilovali zejména nejmladší členové - novici. Vystavili ji ve své oratoři a denně k ní konali dvouhodinové pobožnosti. Někdy Jezulátko vynášeli také do kostela, aby se mu mohli přijít poklonit také věřící.
Původ sošky zahaluje dodnes tajemství. Koluje o něm půvabná legenda převyprávěná nynějším strážcem Jezulátka Bohuslavem Hlaváčem:
Na přelomu století jedenáctého a dvanáctého zuřily na poloostrově Pyrenejském boje mezi křesťanskými vládci a Maury. Tenkrát byl prý v jižním Španělsku nedaleko řeky Guadalquiviru mezi Sevillou a Córdobou klášter. Ten byl nájezdem Maurů rozvrácen a do jeho trosek se vrátili jen čtyři zbylí mniši. Jeden z nich jmenoval se Josef a vynikal zvláštní úctou k Dítěti Ježíši a svaté rodině nazaretské. Jednou tento zbožný muž pracoval na dvoře, vtom zjevilo se mu dítě překrásné a vyzvalo ho k modlitbě. Bratr se modliti počal pozdravení andělské a když dospěl ke slovům: "požehnaný plod života tvého Ježíš", řeklo dítě: "To jsem já!". Nato zjevení zmizelo, avšak bratr Josef jej z paměti vymazat nemohl a toužebně přál si znovu se s ním setkat, ovšem nebylo mu to dopřáno. Chtěl si tedy opatřit jakousi náhradu a vytvořit sošku Dítěte. Zestárl a jeho touha se nenaplňovala. Stále zkoušel vymodelovat z vosku tvář co nejvěrnější té, kterou spatřil, ale stále se svým dílem nebyl spokojen. Až jednou, to už byl hodně starý, zjevilo se mu Dítě znovu se slovy: "Přišel jsem se ti ukázat, abys mohl dokončit sošku věrně podle mé podoby." Bratr Josef se hned chopil práce. Ani sám nevěděl, jak jeho ruce hnětly měkký vosk a jak vytvářely tvář, kterou vnímal jako sen. Netrvalo dlouho a dílo bylo hotovo. Zjevení opět zmizelo, avšak bratr Josef překypoval vnitřním štěstím. Byl nesmírně unaven, proto složil hlavu do dlaní ale na tomto světě se už neprobudil.
)
Soška sama je zřejmě dřevěná, dřevo je potaženo plátnem a na něm je vymodelováno Dítě ve splývající říze. Připomíná to techniku mnohem starších řezeb, než lze soudit z vnějších okolností. Barevná úprava je zřejmě provedena na očích a na vlasech, které byly původně tmavé, snad až černé a dokonce snad byly přemodelovány. Úcta k tomu, koho soška představuje a materiál, ze kterého je vyrobena, asi nikdy nedovolí podrobné zkoumání. Vosk totiž křehne a tím pádem každý dotyk může být nebezpečný.
Barokní Jezulátka, na rozdíl od středověkých, vyřezávaných ze dřeva, byla zhotovována také z vosku, slonové kosti a bronzu, dokonce i z papírmaše.
)
Slávu Ježíška šířily četné kopie dotýkané originálem. Porcelánové kopie vyráběla míšeňská porcelánka podle modelu, který vyrobil sochař Gottlieb Kirchner. Kopie sošky byly umístěny téměř ve všech malostranských chrámech a v klášterech či kostelích spravovaných karmelitánským řádem. V hojném počtu putovaly napodobeniny i za hranice země, a to např. do Německa, Francie, Rakouska a později také do asijských zemí, jako je Vietnam, Čína a Filipíny. V roce 1992 byla kopie Jezulátka předána také do Španělska, a tak se Ježíšek vrátil do své původní vlasti. Na španělský původ poukazuje tvářička sice nesmírně jemná a líbezná, ale se zřetelnými rysy jižanského až moreskního typu.
Zvyk oblékat uctívané sochy je starý. Rozšířil se zejména v barokní době - z toho období je jich proto zachováno nejvíce. Barokní sošky byly bez výjimky oblékány do šatů, které napodobovaly dobovou módu šlechty. Pražské Jezulátko bylo oblékáno odedávna, neboť jako symbol náboženské úcty vstoupilo v povědomí nádherně oděné. Ostatně u této sošky je oblečení nutné, protože v sedmnáctém století mu byly opraveny ulomené ručky tak, že by bez šatů působilo neesteticky.
V rukou stojícího či vzácněji sedícího Dítěte se vyskytují různé atributy. Nejčastěji levou rukou žehná, v pravé pak drží ptáčka, jablko, sféru, knihu, křížek nebo vinný hrozen, který je podobenstvím Krista.
Oblečení Jezulátka se skládá z prosté košilky, přes ní se oblékala suknice, kterou některé prameny nazývají "rochetou". Pak Ježíšek dostane šaty oblékané zepředu, přes ně pak plášť. Kolem krku a rukou je navlékáno krajkové okruží a na hlavu se Jezulátku vsazuje jedna z jeho dvou korunek.
První známé korunky se mu dostalo roku 1651, a to z rukou Bernarda Ignáce Martinice, a přibližně za tři roky bylo Dítě slavnostně korunováno. Tato martinická korunka byla podle popisu zlatá, zdobená perlami a drahými kameny, bohužel se však nedochovala.
Ježíšek má nyní dvě korunky, jednu z roku 1767 a druhou z let 1810 - 1820; obě pocházejí z dílen pražských zlatníků.
Dodnes se v garderobě sošky shromáždilo více než 60 kusů šatiček. Mezi dárky, které i v dnešní době přinášejí poutníci, právě oblečky zaujímají přední místo.
Zvláštní pozornost si jistě zaslouží výšivka pocházející asi z roku 1735, aplikovaná na nový samet nádherných šatů, které prý Jezulátku sama vyšila Marie Terezie. Dále "šatník" obsahuje roucho z čínské farnosti Tou-sé-vé u Šanghaje. Z Vietnamu byl darován obleček s motivem draka, pak je tu oblečení z Filipín, Brazílie, Nebrasky a celá řada od krajanů z USA. Na celé věci je zarážející fakt, že ani jedny šatečky nejsou ze Španělska!
Samozřejmě i naše vlast přispěla svéráznými dárky s veselými slováckými výšivkami (tzv. šohajky).
Jedno však mají všechny dary Ježíškovi společné. Poukazují totiž na nesmírnou úctu k Pražskému Jezulátku a lásku, kterou k němu chovají lidé mnoha národů, jazyků a barev pleti bez rozdílu.
Použitá literatura)
Když papež Urban II. roku 1095 plamenně vyzval k tažení na pomoc východním souvěrcům a k osvobození Svatého hrobu, možná ani nevěděl, že si k tomu vybral velice příhodnou dobu. Konec 11. století byl obdobím postupného uklidňování poměrů v západní Evropě. Sílící centrální moc (zejména ve Francii) omezovala krok za krokem chronické války mezi mocnými feudály, končila i doba velkých nájezdů Vikingů, Maďarů i Arabů. V klidných dobách vzrostl počet rytířů (tedy nižší šlechty orientující se na válčení) a klesala i poptávka po jejich službách. Nižší šlechta tím pádem stále více chudla, což bylo ještě umocněno dělením lén mezi všechny mužské potomky, jak to tehdy ještě bylo zvykem. Křížové výpravy by proto neměly být vnímány pouze jako náboženská záležitost. Staly se ventilem pro vnitřní přetlak v západní Evropě, ať už si to soudobí křesťané uvědomovali, nebo ne. Není náhodou, že v této probíhá také reconquista - výpravy do Svaté země tedy jen přenesly bojiště ze Španělska do východního Středomoří.
Na východ ale neodcházeli jen rytíři, nýbrž i početné houfy prostých lidí. Ve Francii a na západě Svaté říše římské se v 11. století pozvolna zlepšilo postavení rolníků. Zdokonalení zemědělských technologií vedlo k větším výnosům, a tím i k růstu počtu obyvatel. Postupně byly kolonizovány i odlehlejší a hůře dostupné (a tím pádem i hůře ovladatelné) oblasti. Rolníkovi se dostávalo na nově zabrané půdě nutně větší volnosti, čímž postupně sílila vrstva osobně víceméně svobodných lidí. Celkově vykazuje obyvatelstvo západoevropského venkova 11. století překvapivou mobilitu. Mohly k tomu vést doznívající vnitřní rozbroje, neúrody 80. let, "morová" vlna roku 1089 a následné zemětřesení. Pocit nejistoty dodával lidem odvahu k pouti do daleké Svaté země. I když je pravděpodobné, že o vzdálenosti Jeruzaléma měla většina prostých obyvatel jen mlhavou představu - pokud vůbec nějakou měla. Odchod na východ mohl být v očích prostého lidu jen další kolonizací nových území. Všechny tyto vlivy vytvořily sociální a politický podklad, na kterém vyrostly výpravy takového rozsahu a nákladu, jaké by byly ještě před půlstoletím zcela nemyslitelné. Počátečná živelnost migrace, narážející a tříštící se o nejrůznější překážky, se po pevném ukotvení křižácké moci na východě postupně měnila. Přístavní města, hlavně Benátky, Janov a Marseille, pořádala pro poutníky i přistěhovalce pravidelné plavby do Svaté země a značně z nich profitovala.
Byli to právě obyčejní lidé, kteří jako první (už v roce 1095) uposlechli papežovy výzvy a vydali se na pomoc východním bratřím. Tato "pomoc" však ukázala svou pravou tvář už při přechodu Uher, kdy nikým neřízený fanatický a vyhladovělý dav vyplenil několik pevností, menších měst a vesnic svých katolických souvěrců. Pokud se cílem rabování stali už katolíci, ještě méně vybíraví byli ke křesťanům východního vyznání, nebo k Židům (jeden pogrom se dokonce odehrál i v Praze). Takovou pomoc si asi byzantský vladař nepředstavoval. Snad už v té chvíli rozpoznal, že mu v západních spojencích vyvstává konkurent ještě nebezpečnější než seldžučtí Turkové. Do konfliktu s nevěřícími se tato výprava, která nemá žádné pořadové číslo, dostala jen jedinkrát - byla roku 1096 zcela rozmetána.
)
Všechny spory a křivdy s Konstantinopolí způsobené předešlou výpravou byly na čas zapomenuty v úspěších prvního opravdového křižáckého tažení, ale jen proto, aby později vyvstaly snad ještě hlubší a výraznější. Výprava, která se skládala převážně z profesionálních válečníků, se totiž chovala značně disciplinovaněji. Bez problémů dorazila až do Asie a v obdivuhodném, ale (dokonce i na svou dobu) i neobyčejně krvavém tažení dobyla v letech 1097 až 1099 na nevěřících značné území při Středozemním moři i Svaté město samé. Nehorázné drancování bohatých muslimských měst přineslo účastníkům výpravy značné zisky, ale kazí nám obraz křižáka jako Kristova rytíře, božího a bohabojného bojovníka. Jeden příklad za všechny: Po dobytí Jeruzaléma se nejprve konalo několikahodinové kruté drancování. Teprve poté si muži se znamením kříže na hrudi našli čas, aby navštívili chrám a Svatý hrob. Plenění jistě patřilo ke koloritu doby a kořist byla považována (stejně jako vítězství) za projev Boží vůle, ale brutálnost, s jakou křižáci jednali na východě vůči bezbrannému domorodému obyvatelstvu, i tak nemá obdoby. A pobíjeni nebyli zdaleka pouze muslimové. Častým cílem vraždění byli také Židé, ale dokonce i křesťané - například jakobité a koptové, tedy příslušníci křesťanských sekt. Nejednou ovšem padli za oběť i křesťané východního vyznání.
Na dobytém území vznikly čtyři státní celky: Antiochie, Edessa, Tripolis a hlavně panství Jeruzalémské. Soudobí kronikáři připisovali úspěch boží pomoci svatému vojsku, skutečnost však byla zřejmě prozaičtější. Seldžukové, s kterými se křižáci převážně střetávali, totiž vynikali hlavně svou lehkou jízdou, přesně střílející v plném trysku. Díky této zbrani si již dříve získali rozhodující převahu nad Araby, Armény i Íránci. Proti křižákům byla lehká jízda ale jen málo účinná. Těžké vysoké štíty a brnění (kožené s ocelovými štítky, nebo z ocelových plátků - šupinové) většina šípů neprobila.
)
Křižácká jízda oproti tomu útočila (jak bylo ve středověké Evropě obvyklé) v sevřeném šiku volným cvalem a její dlouhá kopí jí dávala nad Turky výhodu, ne jen psychologickou. Pěchota, vybavená pro boj na dálku luky nebo samostříly, které východ vůbec neznal, a pro boj zblízka kopím a štítem, potom zabraňovala pohyblivější seldžucké jízdě v obchvatech. Evropský rytíř vynikal i větší tělesnou silou. Pokud křižáci donutili nepřítele k souboji tváří v tvář, pak byli k přemožení jen několikanásobnou přesilou. Navíc byli Evropané zpravidla profesionálními válečníky, zabíjet a být zabit bylo pro ně takřka běžnou záležitostí. Armáda, která proti nim stála, se oproti tomu skládala vedle profesionální náčelníkovy družiny i z rolníků a kočovníků. Křižákům také jaksi paradoxně nahrávalo to, že byli bez jakékoliv naděje na pravidelné posily, že neměli kam ustoupit a kde se v klidu znovu sešikovat. To jim v boji dodávalo na zuřivosti, když byla bitva na vážkách - a z přesně opačných důvodů byla naopak morálka muslimů nízká. Důležitá byla rovněž skutečnost, že první výprava měla přímou vojenskou i diplomatickou podporu Byzance - šlo sice jen několik málo jednotek, ale byly to i výborné obléhací stroje a loďstvo. Byzantinci měli také autoritu u místních obyvatel a dobře znali taktiku Turků. Křižáci navíc zcela nevědomky využili politické a náboženské roztříštěnosti muslimského světa. Podle pramenů je zřejmé, že neměli ponětí o sporech mezi sunnity a šíity. Nikdy se proti prvním dvěma výpravám nepostavila armáda celého sjednoceného arabského světa, boj byl vždy veden proti jednotlivým městům nebo menším státním celkům, někdy i za podpory muslimských nepřátel jiné konfese. Na druhou stranu křižáci nikdy nenavázali s některým z muslimských států trvalejší a užší spolupráci, což vlastně ani v duchu křesťanského vyznání nemohli.
Přistěhovalci ze západu se nedokázali, nebo spíše nechtěli, integrovat do sociálních a politických struktur na Blízkém východě, vždycky zde zůstali cizinci, oddělenou skupinou. To jim ovšem nakonec zlomilo vaz. Jedině integrace všech etnik se mohla stát základem vnitřní i vnější stability křižáckých států, které by tím v oblasti přestaly být něčím cizím, něčím nepřirozeným, nepatřičným. Integrace však byla zcela nemyslitelná, když uvážíme například perzekuce vůči domorodému obyvatelstvu. Ve městech byla většina domorodců často povražděna, ale na venkově se uchovalo staré složení obyvatel. Nešlo pouze o muslimy, ale i o vyznavače východního křesťanství. Je udivující, že výprava na pomoc východním souvěrcům proti nevěřícím nakonec přisoudila oběma skupinám stejná (lépe řečeno stejně malá) práva. Ačkoliv se na hospodářském životě venkovanů příliš nezměnilo, nábožensky byli utiskováni mnohem více než tolerantními muslimy. V místním křesťanském obyvatelstvu proto vyrostl postupem času křižákům nepřítel, který je nenáviděl snad ještě víc než muslimové. Jestliže příchod západních vojsk do Svaté země byl těmito křesťany oslavován, byla posléze ještě více oslavována vítězství Saladinova. Vážnou překážkou integračního procesu byl i proud přistěhovalců ze západu. Ti si, oproti už přeci jen tolerantnějším "domorodým" (tj. déle usazeným) Evropanům, přinášeli s sebou všechny křesťanské předsudky. K míchání etnických skupin sice v menší míře docházelo, téměř se však nedotklo křižáckých feudálů, ale hlavně střední vrstvy přistěhovalců. Nenávist, která panovala vůči křižáckým utiskovatelům, nemůžeme považovat za rasovou. Vznikala hlavně na poli náboženském a sociálním.
Přestože se křižáci bránili splynutí s původním obyvatelstvem, přejímali jeho zvyky a kulturu. Západní dobyvatelé nepřinášeli na Blízký východ vyšší formu civilizace, ba naopak. Orientální kultura byla v mnohých směrech výrazně vyspělejší a neudivuje tedy, že v muslimských pramenech jsou křižáci nezřídka označováni za barbary. Když do Svaté země přicházeli zbožní poutníci a noví válečníci, nevycházeli z údivu nad změnami, kterými prošli déle usazení Evropané. Oblečeni po východním způsobu zasedali v orientálně vybavených místnostech k bohaté tabuli s orientálním jídlem a pojídali je příborem. "Hříšnou" koupel podstupovali často a rádi, koupelny a bazény byly dokonce součástí i odlehlých pevností. Prostá životní nutnost (například změna v oblékání způsobená rozdílným klimatem) přiměla křižáky změnit do velké míry životní styl a přiblížit se tím nevěřícím. Jak už bylo ale řečeno, toto přiblížení nešlo dále než právě za mez životní nutnosti a pohodlí.
Sami křižáci toho na východ mnoho nového nepřinesli. Kulturně se dlouho neprojevovali. Prvním výrazným projevem je až kronika Viléma z Tyru, který ovšem náležel až ke třetí generaci dobyvatelů. Architektura se pak soustředila pouze na stavbu pevností. O malířství nebo sochařství nemůže být vůbec řeč.
)
Oproti úspěchům první výpravy stojí v ostrém kontrastu výpravy následující. Celou první polovinu 12. století věnovali křižáci upevňování svých panství a postupně se jim to dařilo. Druhá výprava, která přišla do Svaté země roku 1147, měla pomoci rozmnožit území ovládané křižáky. Ačkoliv byla minimálně stejně nákladná a honosná jako výprava první a ačkoliv se jí účastnila celá řada korunovaných hlav (Ludvík VII., Konrád II., okrajově i český panovník Vladislav II.), byla zcela rozdrcena už roku 1148 u Damašku. Za prvé po předchozích snadných úspěších propadli křižáci nadměrné sebedůvěře, což navíc rozbíjelo jejich už tak dost křehkou soudržnost. Muslimové se naopak postupně sjednocovali proti společnému nepříteli - k čemuž zavdali podmět sami křižáci svým nevybíravým a krátkozrakým postupem proti všem muslimům, nehledě na politické pozadí. Za druhé se muslimové poučili z předchozích porážek a přizpůsobili svou taktiku nepříteli. Ačkoliv neúspěch druhé výpravy byl pro křižáky těžkou ranou, neohrozil zatím přímo jejich panství.
)
Po krachu druhé výpravy se křižácké státy stáhly do defenzivy. Ojedinělou válečnou akcí bylo dobytí Kypru, který ovšem náležel Byzanci! Vzrůstaly navíc spory mezi vladaři jednotlivých panství, postupně byla oslabována centrální moc (zejména v Jeruzalémském království). Naopak po roce 1174 postupně sjednotil většinu muslimských států Saláh ad-Dín Jusuf ben Ajjúb, který se proslavil pod jménem Saladin. Brzy byli křižáci obklopeni jeho mocí ze všech světových stran. Ani pod hrozbou naprosté zkázy se nedokázali křižáci sjednotit a bitva u Hattínu 1187 byla tak jen nutnou dohrou. Sám Saladin byl snadností své výhry zaskočen, ale dokázal ho využít ke svému prospěchu. Rychle obklíčil a po dvoudenním obléhání dobyl hrdý Akkon. Většinu měst stihl podobný osud, některá se vzdávala i bez boje. Během dvou měsíců kapitulovala většina měst včetně Jeruzaléma. Typická nesoudržnost křesťanů se projevila naplno právě při jeho pádu. Saladin nabídl poraženým možnost vykoupit se. Přestože bohatí odváželi celé vozy cenností, zůstalo ve městě ještě asi patnáct tisíc křesťanů, kteří vesměs skončili v otroctví. Celkově se ale Saladinova armáda chovala značně lidštěji než evropská a nedopouštěla se na křesťanech přílišného příkoří. Křižácké panství bylo téměř rozvráceno.
Třetí křížová výprava, vyslaná na pomoc roku 1189, se nejprve prodrancovala byzantským územím, poté se úspěšně střetla s muslimy a dokázala dobýt značná uzemí. A to i přesto, že se většina armády obrátila na zpáteční cestu po tragickém utonutí císaře Fridricha Barbarossy v říčce Salef v Malé Asii. Zcela obnovit křižácké panství a hlavně znovu získat Jeruzalém se však křižákům nepodařilo, přestože se výpravy účastnily takové osobnosti jako Filip II. a Richard Lví srdce. Úspěch umožnilo to, že Saladinova armáda byla paralyzovaná nedostatkem financí. Sám Saladin roku 1193 zemřel a jeho pracně budovaná říše se rozdrobila ve vzájemných půtkách mezi jeho nástupci. Této nepřítelovy nejednotnosti ale nedokázali křižáci využít. Jejich pozornost byla zaměřena na vzájemné spory, navíc došlo k naprostému úpadku centrální moci křižáckých států a jednotliví baroni prováděli nezávislou politiku, často na úkor státních zájmů.
Čtvrtá výprava by si vlastně ani nezasloužila pořadové číslo, protože do Svaté země vůbec nedorazila. Přesto měla dalekosáhlý dějinný dopad. Celý její průběh ovlivňovali do veliké míry Benátčané, u kterých se vůdci výpravy neuvěřitelným diletantstvím zadlužili ještě předtím, než výprava vůbec vyplula. Roku 1202 křižáci dobyli pro Benátčany Zadar a o rok později je dóže Dandolo a také shoda náhod nasměrovali přímo na Konstantinopol. Byzantská říše během posledních staletí postupně upadala, v posledním století také vinou křižáckých tažení. Většina účastníků výpravy sice měla značné pochyby ohledně války s křesťany, zvláště když původním cílem byl Jeruzalém, ale v třídenním drancování pohádkově bohatého města se všechny pochyby rozplynuly. Tolik, kolik bylo získáno v Konstantinopoli, nemohli křižáci získat v žádném jiném městě té doby. Na troskách byzantské říše byla založena celá řada států, hlavní aktéři se stali králi nebo císaři. Toto panství nemělo dlouhé trvání. Během dvaceti let zbyly z křižácké moci jen malé ostrůvky. Papež sice nejprve hrozil těm, kteří by válčili proti křesťanům, klatbou, ale posléze zjistil, že mu oslabení východního konkurenta vlastně také hraje do karet. A tak z hrozby nezbylo nic. Benátčané se zbavili byzantského monopolu na obchod s Orientem, aby jej postupně získali pro sebe.
13. století je dobou utuchajícího zájmu o výpravy do Svaté země. Křižáci se stávají mocnou zbraní papeže proti politickým a náboženským odpůrcům. Jmenujme například výpravu proti Štaufům do Říše nebo tažení proti albigenským do Provence. Svatá země se ocitá na okraji pozornosti. Zajímavou epizodou křižáckých válek, která svědčí o tom, že mezi prostým lidem byla idea výprav ještě stále živá, je takzvaná Dětská výprava. Děti, které měly svou nevinností přemoci saracény, se roku 1212 vypravily směrem ke Středozemnímu moři ve víře, že se před nimi rozestoupí. Část "výpravy" dorazila až do Marseille, kde byla děcka neznámými podnikavci naloděna o odvezena do otroctví v Egyptě a v severní Africe.
Neúspěšně (i když tentokrát méně tragicky) skončila i výprava s pořadovým číslem pět směřující do Egypta. Neschopnost dohodnou se, která už tradičně panovala mezi vůdci výpravy, ji nakonec přivedla do obklíčení u rozvodněného Nilu a ke kapitulaci.
)
Oproti tomu výprava šestá, v čele s Fridrichem II., v té době exkomunikovaným panovníkem (vedoucím svaté tažení!), dosáhla hlavně na poli diplomatickém značných úspěchů. Fridrich roku 1229 jediným podpisem dosáhl toho, co před ním nedokázal ani Richard Lví srdce - "dobyl" Jeruzalém a celé území zabrané dříve Saladinem. Po Fridrichově odchodu se křižácká panství opět utopila ve vzájemných šarvátkách. Po vypršení desetiletého příměří připravili muslimové křižákům krutou porážku u Gazy, označovanou jako druhý Hattín. Mezi léty 1244 až 1247 se území ovládané křižáky scvrklo zpět na několik málo přístavních měst, Jeruzalém byl ztracen a celá snaha Fridricha II. tak přišla vniveč. Ludvík IX. (zvaný Svatý) sice poskytl pomoc, zůstal ale ve své snaze osamocen. Svatá země už byla téměř zcela mimo zájem evropských panovníků - výpravy se stávaly stále nákladnějšími, navíc skýtaly už jen malou šanci získat kořist. A titul "Osvoboditel Svatého hrobu" už také prakticky nic neznamenal (nehledě na mizivou naději na dobytí Jeruzaléma). Doba se změnila, Svatá země byla odstavena na vedlejší kolej a křižácké státy tím byly odsouzeny k živoření a zániku.
Zcela zaujatí svými vnitřními problémy, nepostřehli křižáci rostoucí moc Egypta. Nová vládnoucí vrstva - mamelukové (původně elitní sultánova garda) - dokázala totiž zem postupně konsolidovat a v novém mameluckém sultánovi vyrostl silný protivník. Roku 1268 obsadil skoro celou Galileji. Padlo i město Antiochie - kdysi první opora křižáků ve Svaté zemi. Mamelukové si v krutostech nezadali s křesťany. Město bylo vydrancováno a všichni křesťané pobiti - bez ohledu na vyznání. Poslední se udržel Akkon, ale ani ten nemohl vzdorovat mohutné armádě a byl roku 1291 dobyt. I zde se opakovaly stejné scény. Muži byli pobiti, ženy a děti posláni do otroctví. Mamelukové byli vskutku důkladní. Několik měsíců sultánovi lidé křižovali pobřeží a pečlivě ničili vše, co mohlo mít význam při novém vpádu křižáků. Byl zničen ještě starověký zavodňovací systém, pokáceny ovocné háje, stržena opevnění. Z úrodné země tak vznikla pouštní krajina, jak ji známe dnes.
Tím v podstatě skončilo období křižáckých výprav. Jejich hodnocení nevyznívá pro Evropany zrovna příznivě. Místo aby sjednotily křesťanstvo, přičinily se o prohloubení rozkolu mezi národy. Namísto proklamované pomoci východním souvěrcům, křižáci vyplenili Konstantinopol a zničili při tom celou řadu kulturně nedocenitelných děl. Pogromy a vraždění, které se ve Svaté zemi (ale ne jen tam) rozmohly, neměly zatím obdoby. A vyznívají ještě krutěji ve srovnání s civilizovanějšími muslimy. Když papež sháněl peníze na finančně náročné tažení, zavedl platby, kterými se mohl každý věřící nepřímo zúčastnit výpravy. Za účast na křížovém tažení se po smrti podle katolické církve dosahovalo vykoupení. Tím byly položeny základy k prodávání odpustků. Západoevropské státy také utopily ve výpravách ohromný kapitál. Došlo sice k zbohatnutí některých přístavních měst, hlavně Benátek a Janova, které dostávaly za námořní podporu značná privilegia v dobytých oblastech, ale celkově Evropa zchudla. Výpravy nepřinesly křesťanskému světu ani obchodní rozkvět. Obchodní styky existovaly už před křižáckými výpravami a podstatněji jimi nebyly ovlivněny. Několikrát se dokonce stalo, že některé evropské přístavní město dodávalo proviant nevěřícím. Peníze hýbaly i tehdejším světem. Styky přinášející Evropě nové technické vymoženosti nebo myšlenkové proudy literární díla se odehrávaly spíše na Sicílii, ve Španělsku a Řecku. Kulturní výměna ve Svaté zemi, i přes možný potenciál (Blízký východ byl oblastí střetu nejrůznějších kulturních vlivů již od starověku a je dodnes), nepřinesla žádné výrazné plody právě kvůli sociální izolaci vládnoucí křižácké vrstvy od ostatních etnik.
Přestože výpravy zaujímají v evropských dějinách důležité postavení, pro Blízký východ jsou jen další krátkou a krvavou epizodou, dalším kořistnickým nájezdem, jakých tato oblast zažila bezpočet předtím i potom.
Použitá literatura
|
|
