)
Pokud jste na tento zdánlivě jednoduchý dotaz odpověděli: "Kryštof Kolumbus roku 1492", pak se mýlíte. Jistěže je Kolumbus tradičně považován za objevitele Ameriky a všichni se o něm učí ve škole, ale pravda je poněkud jiná. Prozkoumáme-li dobře staroseverské prameny, zjistíme, že objeviteli Ameriky byli již před koncem prvního tisíciletí norští vikingové.
Když bylo kolem roku 872 sjednoceno Norsko, mnozí ze svobodných sedláků opustili na protest proti panovníkovi Haraldu Krásnovlasému zemi, vydali se na sever a osídlili Island. Tam vytvořili novou společnost a roku 930 založili první evropský parlament - islandský sněm, tzv. althing.
Od severozápadních břehů Islandu vyplula roku 986 nebo 987 vystěhovalecká výprava, kterou vedl Eirík Rudý. Ten byl za své činy na Islandu prohlášen za psance, což byl nejtěžší trest rovnající se téměř trestu smrti - psanci neměli po dobu svého vyhnanství žádná práva a kdokoli je mohl beztrestně zabít. Eirík proto Island opustil a vyplul na širé moře, aby našel novou zemi - Grónsko, kterou již před ním zahlédli jiní mořeplavci.
)
Eirík během tří let prozkoumal grónské pobřeží a ostrov postupně osídlil. Na jihu vzniklo Východní sídliště, na severu sídliště Západní. Sám Eirík se usazuje na Východním sídlišti a zakládá si zde dvorec Brattahlíd.
Roku 986 vyplouvá z Islandu Bjarni Herjólfsson a míří také do Grónska. Během plavby je však bouří zahnán na jihozápad, ztrácí správný kurs a třikrát spatří neznámou zemi - nikdy na ni však nevystoupí.
Zřejmě roku 992 kupuje Bjarniho loď syn Eiríka Rudého Leif Eiríksson a se 35 muži vyplouvá z Grónska, aby nalezl a prozkoumal zemi, kterou zahlédl Bjarni. Nejprve se dostává ke kamenitému ostrovu, jež nazve Hellulandem (Kamennou zemí, dnešní Baffinův ostrov), poté připlouvá k plochému zalesněnému pobřeží Marklandu (Lesnatá země, dnešní Labrador) a po dvou dnech jejich loď uvázne v úžině, která dělí další ostrov od výběžku pevniny. Posádka vystoupí na pobřeží a rozhodne se zde přezimovat. Postaví si domy ze dřeva a zkoumá okolí. V posádce je také Němec Tyrki, který na jednom z průzkumů nalezne vinnou révu i hrozny, které dobře zná ze své rodné země. Objevená země je proto nazvána Vinlandem, Zemí vína. Na jaře pak Leif s nákladem dřeva novou zemi opouští a pluje zpět na Island.
)
Ságy, které jsou hlavním zdrojem našich znalostí o těchto událostech, dále zmiňují, že do Vinlandu se postupně vydali i další Leifovi sourozenci, bratři Thorfinn, Thorvald a nevlastní sestra Freydís, a Leifův švagr, Islanďan Thorfinn Karlsefni. Jejich snahy kolonizovat novou zemi však ztroskotávají. Již druhá výprava do Vinlandu, vedená Thorfinnem, je totiž napadena neznámými muži v kožených člunech, které Seveřani nazvou skralingar. Domorodci jsou nepřátelsky naladěni a zasypávají výpravu šípy. Další výpravy do Vinlandu nejsou o nic úspěšnější, stále dochází k bojům se skralingy a s koncem vikinského období (kolem roku 1050) ustávají i mořeplavecké a objevitelské aktivity severských bojovníků. Nakonec je jejich objev zcela zapomenut a primát přiřčen Kolumbovi.
Nejstarší pramenné zmínky o právě popsaných skutečnostech pochází již od Adama z Brém, první islandská zpráva je v Knize o Islanďanech od Ariho Fródiho a další zmínky najdeme v Knize o záboru země, v Sáze o Eiríkovi Rudém, Sáze o Grónsku, Sáze o lidech z Eyru atd. Na základě informací z uvedených pramenů se norský dokumentarista, etnolog a archeolog Helge Ingstad rozhodl určit polohu Vinlandu a provést archeologická zkoumání, která později uveřejnil v populárněnaučné knize Západní cesta do Vinlandu, která v češtině vyšla pod názvem "Kolumbus nebyl první".
)
Ingstad stanovil jako místo přistání Leifovy výpravy Newfoundland a zde zahájil vykopávky. Ve vesnici L´Ans aux Meadows objevil staroseverská stavení. Našel zde nejen zbytky obytných dvorců, kovárny a stopy po tavení železa. Nejdůležitějším nálezem byl staroseverský přeslen z mastku (ve Freydísině a Karlsefniho výpravě byly ženy), který definitivně potvrdil, že základy domů jsou z předkolumbovského období. Až se vás tedy příště někdo zeptá, kdo objevil Ameriku, doufám, že už odpovíte správně.
Kateřina Hůlková z Českých Budějovic nám poslala ještě jeden příspěvek s norskou tematikou: "Norsko - jedna země, dva jazyky". Vybrali jsme z něj alespoň několik podstatných úryvků:
Málokdo asi ví, že Norsko, země s obrovskou rozlohou (324 000 km2) a malým počtem obyvatel (4,3 mil.), má dva oficiální jazyky. Všichni ví, že v Norsku se mluví norsky, ale většinu překvapí, že v zemi existují dvě jazykové varianty, které se nazývají bokmal a nynorsk. ... Kořeny norské dvojjazyčnosti spadají vlastně do 14. století. ... Země byla velice oslabena a vstoupila do tzv. Kalmarské unie (Dánsko, Norsko, Švédsko). ... Rokem 1397 tedy začala nadvláda Dánska nad Norskem ... a později země byla oficiálně prohlášena za součást dánské monarchie. Dánština se stala jediným jazykem liturgie i státní správy. Norština přežívala jen v lidové mluvě a v psané podobě se nepoužívala vůbec.
Ke změnám došlo až v souvislosti s "národním obrozením". V roce 1814 byla zrušena unie s Dánskem a Norsko získalo vlastní ústavu... V 1. polovině 19. století se v Norsku díky vyhlášení ústavy zvedla vlna euforie a začaly se prosazovat obrozenecké snahy. Do tohoto období se datují počátky moderní norské literatury a také boj o vlastní jazyk. Země se po zrušení unie rozdělila na dva tábory - jedni chtěli ponorštit původní dánštinu, druzí chtěli vytvořit jazyk nový. ... Učitel a jazykovědec Ivar Aasen vytvořil na základě západonorských dialektů kolem roku 1850 novonorský spisovný jazyk. Nový jazyk nazval landsmalem, na rozdíl od dánštiny jazyka vyšších a vzdělanějších vrstev, který nesl název riksmal. ... Roku 1929 byly změněny jejich názvy: ponorštěná dánština, riksmal, se změnila v bokmal a landsmal dostal název nynorsk.
Přestože více Norů hovoří bokmalem a bokmal se také více používá v písemném styku, jsou obě jazykové varianty rovnocenné. Každý si může vybrat, kterou z nich chce v písemném nebo ústním projevu používat. A nejen to, Norové si dokonce mohou vybrat mezi progresivní a konzervativní formou obou variant a navíc mohou běžně hovořit svým vlastním dialektem. Nikdo nemůže být nucen k tomu, aby používal spisovné formy jazyka - jedinou výjimku tvoří pracovníci státního rozhlasu a televize. Všichni Norové tedy hovoří "jak jim zobák narostl" a každý z nich je na svůj dialekt patřičně hrdý. ...
|
|
