)
Pokud jste na tento zdánlivě jednoduchý dotaz odpověděli: "Kryštof Kolumbus roku 1492", pak se mýlíte. Jistěže je Kolumbus tradičně považován za objevitele Ameriky a všichni se o něm učí ve škole, ale pravda je poněkud jiná. Prozkoumáme-li dobře staroseverské prameny, zjistíme, že objeviteli Ameriky byli již před koncem prvního tisíciletí norští vikingové.
Když bylo kolem roku 872 sjednoceno Norsko, mnozí ze svobodných sedláků opustili na protest proti panovníkovi Haraldu Krásnovlasému zemi, vydali se na sever a osídlili Island. Tam vytvořili novou společnost a roku 930 založili první evropský parlament - islandský sněm, tzv. althing.
Od severozápadních břehů Islandu vyplula roku 986 nebo 987 vystěhovalecká výprava, kterou vedl Eirík Rudý. Ten byl za své činy na Islandu prohlášen za psance, což byl nejtěžší trest rovnající se téměř trestu smrti - psanci neměli po dobu svého vyhnanství žádná práva a kdokoli je mohl beztrestně zabít. Eirík proto Island opustil a vyplul na širé moře, aby našel novou zemi - Grónsko, kterou již před ním zahlédli jiní mořeplavci.
)
Eirík během tří let prozkoumal grónské pobřeží a ostrov postupně osídlil. Na jihu vzniklo Východní sídliště, na severu sídliště Západní. Sám Eirík se usazuje na Východním sídlišti a zakládá si zde dvorec Brattahlíd.
Roku 986 vyplouvá z Islandu Bjarni Herjólfsson a míří také do Grónska. Během plavby je však bouří zahnán na jihozápad, ztrácí správný kurs a třikrát spatří neznámou zemi - nikdy na ni však nevystoupí.
Zřejmě roku 992 kupuje Bjarniho loď syn Eiríka Rudého Leif Eiríksson a se 35 muži vyplouvá z Grónska, aby nalezl a prozkoumal zemi, kterou zahlédl Bjarni. Nejprve se dostává ke kamenitému ostrovu, jež nazve Hellulandem (Kamennou zemí, dnešní Baffinův ostrov), poté připlouvá k plochému zalesněnému pobřeží Marklandu (Lesnatá země, dnešní Labrador) a po dvou dnech jejich loď uvázne v úžině, která dělí další ostrov od výběžku pevniny. Posádka vystoupí na pobřeží a rozhodne se zde přezimovat. Postaví si domy ze dřeva a zkoumá okolí. V posádce je také Němec Tyrki, který na jednom z průzkumů nalezne vinnou révu i hrozny, které dobře zná ze své rodné země. Objevená země je proto nazvána Vinlandem, Zemí vína. Na jaře pak Leif s nákladem dřeva novou zemi opouští a pluje zpět na Island.
)
Ságy, které jsou hlavním zdrojem našich znalostí o těchto událostech, dále zmiňují, že do Vinlandu se postupně vydali i další Leifovi sourozenci, bratři Thorfinn, Thorvald a nevlastní sestra Freydís, a Leifův švagr, Islanďan Thorfinn Karlsefni. Jejich snahy kolonizovat novou zemi však ztroskotávají. Již druhá výprava do Vinlandu, vedená Thorfinnem, je totiž napadena neznámými muži v kožených člunech, které Seveřani nazvou skralingar. Domorodci jsou nepřátelsky naladěni a zasypávají výpravu šípy. Další výpravy do Vinlandu nejsou o nic úspěšnější, stále dochází k bojům se skralingy a s koncem vikinského období (kolem roku 1050) ustávají i mořeplavecké a objevitelské aktivity severských bojovníků. Nakonec je jejich objev zcela zapomenut a primát přiřčen Kolumbovi.
Nejstarší pramenné zmínky o právě popsaných skutečnostech pochází již od Adama z Brém, první islandská zpráva je v Knize o Islanďanech od Ariho Fródiho a další zmínky najdeme v Knize o záboru země, v Sáze o Eiríkovi Rudém, Sáze o Grónsku, Sáze o lidech z Eyru atd. Na základě informací z uvedených pramenů se norský dokumentarista, etnolog a archeolog Helge Ingstad rozhodl určit polohu Vinlandu a provést archeologická zkoumání, která později uveřejnil v populárněnaučné knize Západní cesta do Vinlandu, která v češtině vyšla pod názvem "Kolumbus nebyl první".
)
Ingstad stanovil jako místo přistání Leifovy výpravy Newfoundland a zde zahájil vykopávky. Ve vesnici L´Ans aux Meadows objevil staroseverská stavení. Našel zde nejen zbytky obytných dvorců, kovárny a stopy po tavení železa. Nejdůležitějším nálezem byl staroseverský přeslen z mastku (ve Freydísině a Karlsefniho výpravě byly ženy), který definitivně potvrdil, že základy domů jsou z předkolumbovského období. Až se vás tedy příště někdo zeptá, kdo objevil Ameriku, doufám, že už odpovíte správně.
Kateřina Hůlková z Českých Budějovic nám poslala ještě jeden příspěvek s norskou tematikou: "Norsko - jedna země, dva jazyky". Vybrali jsme z něj alespoň několik podstatných úryvků:
Málokdo asi ví, že Norsko, země s obrovskou rozlohou (324 000 km2) a malým počtem obyvatel (4,3 mil.), má dva oficiální jazyky. Všichni ví, že v Norsku se mluví norsky, ale většinu překvapí, že v zemi existují dvě jazykové varianty, které se nazývají bokmal a nynorsk. ... Kořeny norské dvojjazyčnosti spadají vlastně do 14. století. ... Země byla velice oslabena a vstoupila do tzv. Kalmarské unie (Dánsko, Norsko, Švédsko). ... Rokem 1397 tedy začala nadvláda Dánska nad Norskem ... a později země byla oficiálně prohlášena za součást dánské monarchie. Dánština se stala jediným jazykem liturgie i státní správy. Norština přežívala jen v lidové mluvě a v psané podobě se nepoužívala vůbec.
Ke změnám došlo až v souvislosti s "národním obrozením". V roce 1814 byla zrušena unie s Dánskem a Norsko získalo vlastní ústavu... V 1. polovině 19. století se v Norsku díky vyhlášení ústavy zvedla vlna euforie a začaly se prosazovat obrozenecké snahy. Do tohoto období se datují počátky moderní norské literatury a také boj o vlastní jazyk. Země se po zrušení unie rozdělila na dva tábory - jedni chtěli ponorštit původní dánštinu, druzí chtěli vytvořit jazyk nový. ... Učitel a jazykovědec Ivar Aasen vytvořil na základě západonorských dialektů kolem roku 1850 novonorský spisovný jazyk. Nový jazyk nazval landsmalem, na rozdíl od dánštiny jazyka vyšších a vzdělanějších vrstev, který nesl název riksmal. ... Roku 1929 byly změněny jejich názvy: ponorštěná dánština, riksmal, se změnila v bokmal a landsmal dostal název nynorsk.
Přestože více Norů hovoří bokmalem a bokmal se také více používá v písemném styku, jsou obě jazykové varianty rovnocenné. Každý si může vybrat, kterou z nich chce v písemném nebo ústním projevu používat. A nejen to, Norové si dokonce mohou vybrat mezi progresivní a konzervativní formou obou variant a navíc mohou běžně hovořit svým vlastním dialektem. Nikdo nemůže být nucen k tomu, aby používal spisovné formy jazyka - jedinou výjimku tvoří pracovníci státního rozhlasu a televize. Všichni Norové tedy hovoří "jak jim zobák narostl" a každý z nich je na svůj dialekt patřičně hrdý. ...
)
Norsko má na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví Unesco zapsány zatím celkem čtyři památky - dřevěný stěžňový kostel v Urnesu, hanzovní domy Bryggen v Bergenu, skalní malby v Altě a Bergstaden Røros, tedy horní město Røros, jež bylo na seznam zaneseno jako třetí v pořadí v roce 1980.
Røros leží v kraji Sør-Trøndelag jihovýchodně od Trondheimu nedaleko švédských hranic na řece Hitter v nadmořské výšce 630 m a je střediskem stejnojmenného okresu (Røros kommune). Městečko, čítající pouhých 5 000 obyvatel, je dnes oblíbeným turistickým cílem. Ročně je navštíví přes milion turistů. Důvodem jejich návštěvy jistě nejsou třeskuté mrazy, jimiž se Røros také proslavil (v lednu 1914 zde byl naměřen teplotní rekord -50,4 °C), nýbrž pozůstatky hornických aktivit a památky na 333 let trvající těžbu mědi.
Røros byl založen v roce 1644, poté, co byly v jeho okolí objeveny značné zásoby měděné rudy, a brzy se stal nejvýznamnějším norským centrem v oblasti hornictví. Založení města bylo podle legendy výsledkem setkání mezi místním lovcem sobů a německým horníkem. Sedlák a lovec Hans Olsen Aasen lovil v místě zvaném Storvola, když jedno ze zvířat na úprku vykoplo ze země třpytící se kámen. Hans Aasen vzal kámen s sebou domů a ukázal jej německému horníkovi Lorentzu Lossiusovi, který pracoval jako vedoucí směny v dole v Kvikne. Lossius okamžitě rozpoznal význam nálezu a v krátké době zde prosadil zahájení těžby. Tímto činem byl položen nejen základ města, nýbrž i důlní společnosti Røros Kobberverk (Røroské měďařské závody). Místo nálezu, jehož jméno bylo zkomoleno na Storwarts, se brzy stalo nejvýznamnějším dolem v okolí Rørosu.
Již v roce 1646 získal Røros od dánského a norského krále Kristiána IV. královská privilegia a spolu s nimi právo využívat lesy, rudu a vodní energii v okruhu 4 mil (40 km) od dolu Storwarts. Navíc byla na sedláky z této oblasti uvalena povinnost pracovat v dolech. Výměnou za to byla v Rørosu zřízena škola pro výuku čtení a počítání, neboť ředitel důlní společnosti nestál o to zaměstnávat nevzdělance. V této době hráli v Rørosu významnou roli němečtí horníci a panoval zde velký vliv němčiny. Proto také Røros svým vzhledem značně připomíná horní města například z oblasti Harzu. Řada hornických předáků a odborníků byla německého původu, na což poukazují i dnešní názvy ulic a také řada germanismů užívaných v hutnické a hornické terminologii.
)
Røros vyrostl kolem první huti, která vznikla v roce 1646, a hornického kostela, založeného v roce 1650. V roce 1678 bylo město vypáleno švédskými vojáky. Požár přestál pouze kostel, který posloužil vojákům jako stáj. Starý kostel však přesto brzy přestal vyhovovat - byl příliš malý a "jednoduchý", a proto byl v roce 1784 postaven kostel nový ve stylu baroka. Nový kostel se čtvercovou věží zdobenou hornickými symboly (kladívko a perlík) a místem pro dva tisíce věřících byl po dlouhou dobu jedinou kamennou stavbou v celém městě. Měl oddělenou královskou lóži s baldachýnem a uzavřené kostelní lavice určené pro významné občany města. Zvláštní bylo také umístění oltáře, varhan a kazatelny - vše bylo situováno nad sebou na jedné stěně. Stavební práce vedli řemeslníci důlní společnosti.
Těžba mědi se v Rørosu úspěšně rozvíjela, v 18. století bylo učiněno mnoho dalších nálezů významných ložisek rudy a společnost Røros Kobberverk se stala jednou z největších důlních společností v Evropě a největším norským průmyslovým závodem s asi čtyřmi tisíci zaměstnanci. Dolování však mělo značný vliv na okolní prostředí, především na lesy, neboť při tavení rudy bylo zapotřebí mnoho kubíků dřeva i uhlí. Huť, pro jejíž provoz poskytovala energii řeka Hitter, navíc produkovala do okolí značné množství škodlivin, zvláště oxidu siřičitého. V důsledků těchto faktů nastala v roce 1921 krize dolování. Poslední důl (Olavsgruva - Olavův důl), který byl otevřen v roce 1931, zachránil sice společnost na několik dalších let, ale v roce 1977 bylo po 333 letech nepřetržité těžby dolování rudy v Rørosu zcela ukončeno a důlní společnost Røros Kobberverk vyhlásila úpadek. Od roku 1644 do roku 1977 vytěžila společnost z místních dolů celkem 120 000 tun čisté mědi a asi 525 000 tun pyritu.
)
Dnes je Røros především městem turistů, ale atmosféru starých dob si přesto uchoval. Jeho centrum tvoří dvě ulice: Bergmannsgata s bývalými většími a reprezentativnějšími domy řemeslníků a hornických předáků a Kjerkgata, vedoucí k již zmíněnému baroknímu kostelu Bergstadens Ziir. Dnes září dřevěné domy na obou hlavních třídách veselými barvami a převládají zde obchody se suvenýry, kde lze koupit tradiční norské svetry, potisky s losy či figurky trollů, ale stačí zabočit do některé z postranních uliček a návštěvník se rázem ocitá mezi tradiční zástavbou, jíž tvoří nízké dřevěné domky horníků z 18 a 19. století s dvorky a střechami pokrytými travnatými drny. Typické jsou domy horníků a dělníků ve Slaggveien, staré až 250 let, a také haldy strusky, které dodnes výrazně ovlivňují tvář města.
Struktura města se dochovala ve své původní podobě ze 17. století. Zástavba je výsledkem prolínání tradiční norské architektury a evropských prvků. Tvoří ji povětšinou statky seskupené kolem čtvercového dvora s domy pro lidi i dobytek, které sem byly přeneseny z venkovského prostředí. Celkem 80 staveb patří mezi chráněné kulturní památky. V rekonstruované huti (Smeltehytta) bylo zřízeno muzeum, v němž jsou umístěny přesné modely technických zařízení, využívaných při dolování, a pomůcky, užívané v dolech a huti, jako např. lampy, nástroje, ale také vlajky či zbraně důlního sboru.
V centru města, v ulici souběžné s Kjerkgate se nachází Aasengården (Aasenův dvorec), připomínající nejstarší historii města. Na pozemku, na němž dvorec stojí, prý Hans Aasen učinil svůj významný nález. Východně od města lze navštívit dva doly, asi 8 km vzdálený důl Christianus Sextus (Christianus Sextus gruve), založený v roce 1723, a dále Olavův důl (Olavsgruve), který leží asi 13 km od Rørosu a který byl uzavřen v roce 1972. V létě se v Olavově dole, jenž tvoří vlastně doly dva, konají pravidelné prohlídky a také kulturní akce, neboť zde byl zřízen nejoriginálnější norský koncertní a divadelní sál Bergmannshallen.
)
V neposlední řadě stojí v Rørosu socha zdejšího nejvýznamnějšího rodáka, spisovatele Johanna Falkbergeta (1879-1967), který se společně s Kristoferem Uppdalem, Johanem Bojerem a Olavem Duunem řadí k nejvýznamnějším představitelům norského realismu 1. poloviny 20. století. Falkberget byl úzce spjat s rodným krajem rudných dolů, sám dokonce prošel hornickými profesemi, a proto není divu, že hlavním tématem jeho tvorby se stalo líčení těžkého života dělníků a rolníků horského kraje a rozkladného vlivu nastupující a rozvíjející se průmyslové civilizace. V Evropě jej proslavily především jeho historické romány (některé byly i zdramatizovány), např. šestidílná freska Christianus Sextus, nazvaná podle dolu, v němž se děj, zasazený do 1. poloviny 18. století, odehrává (česky vyšla zkrácená verze pod názvem Rytíři práce) či čtyřsvazkový cyklus s dějem soustředěným kolem hutě a odvíjejícím se koncem 17. století s názvem Nattens brød (Chléb noci, česky první dva svazky - Ann Magrit a Pluh).
Turisté dnes mohou pro návštěvu Rørosu využít dobré autobusové a vlakové spojení pravidelnou leteckou přepravu z Trondheimu a Oslo. Další možností je také cesta autem z Oslo přes Hamar kolem největšího norského jezera Mjøsa a dále hustě zalesněným údolím Østerdalen. Ačkoli je Røros malým městečkem, má jeho zapsání na seznam Unesco rozhodně své opodstatnění a jeho návštěva se určitě vyplatí.
Použitá literatura
|
|
