Čelem vzad - všechna čísla - Martin Šik

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Nalezené články: Rok tří císařů, Univ. prof. Petr Vorel
Návštěvnost článků


Rok tří císařů

Článek vyšel v čísle: 12 (červen 2004)

Název kapitoly: Války
 
Ohodnoťte článek "Rok tří císařů":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Císař NeroRokem 68 n. l. vstupovala Neronova vláda nad světovládným Římem již do svého čtrnáctého roku. Zpočátku se zdálo, že tento rok nebude ničím výjimečný, ale zanedlouho se dějiny daly do pohybu. Nero se stal císařem v pouhých sedmnácti letech a zpočátku vlády, když byl ještě pod vlivem svých učitelů Seneky a Burra, si vedl zdatně. Postupem času se však Nero uzavřel do svého vlastního světa a obklopil se servilními obdivovateli, kteří ho v jeho šílenství jen podporovali. Mladý císař přestal jevit zájem o politické dění; v různých vzpourách a úkladech o jeho život padlo mnoho hlav. Pravdou ovšem je, že tyto události se dotýkaly pouze nejvyšších vrstev, a prostý lid na Neronovi neviděl nic špatného. Podobně naladění byli i vojáci, kteří v císaři viděli dědice Germanikova jména.

Rozmístění legií r. 68 n. l.Zásadně rozdílný náhled na věc měl však správce Galie Aquitanské Julius Vindex, který v době, kdy Nero pobýval v Řecku, připravoval vzpouru, jež se po císařově návratu do Říma rozhořela naplno. Na Vindikovu stranu se 2. dubna 68 n. l. proklamací v Cartageně (Nové Kartágo) přidal správce Hispánie Tarraconské Servius Sulpicius Galba, který disponoval jednou legií a jednotkami pomocných sborů. S pomocí správců dalších dvou hispánských provincií postavil do pole druhou legii, ale koncem května se dozvěděl, že proti vzbouřencům zakročil správce Horní Germánie Verginius Rufus se svou armádou a povstání potlačil. Galba se v beznaději uchýlil hluboko do své provincie. Stalo se ale něco podivného: Armáda, která právě potlačila povstání proti Neronovi, provolala císařem svého velitele Verginia; ten však titul odmítl. Zpráva o dění na Rýně se dostala do Říma po několika dnech a tehdy vstoupila do dění (elitní císařská) pretoriánská garda. Její velitel navrhl gardistům, aby si sami zvolili císaře, který je jistě štědře odmění. Senát, ujištěný o tom, že pretoriáni nezasáhnou, provolal Galbu císařem a Nerona označil za veřejného nepřítele. Ten se všemi opuštěný ukryl ve vile za městem a se slovy: "Jaký umělec ve mně hyne!" ukončil svůj život. Galba, který nabídnutý trůn přijal, mohl pochodovat na Řím bez odporu. Byl prvním císařem mimo Augustův rod.

Císař GalbaGalbova vláda trvala něco přes sedm měsíců (8. 7. 68-15. 1. 69). První vážné nepřátele si Galba udělal tím, že začal šetřit. To bylo sice po Neronově divoké vládě nezbytné, ale lid pro to neměl pochopení, o pretoriánech čekajících na bohatou odměnu, kterou jim slíbil jejich velitel, vůbec nemluvě. Pro Galbu osudná krize vypukla v rýnských posádkách, kde mu sice Verginius Rufus nedávno dopomohl k císařskému titulu, ale vojáci z toho nebyli příliš nadšeni. Když pak na Nový rok 69 n. l. Rufův nástupce žádal obnovení přísahy, vojáci dvou legií umístěných v Mohuči v horní Germánii odmítli přísahat a povalili Galbovy sochy. Potom přísahali, ale senátu. Vojáci požádali pretoriány o to, aby zvolili nového císaře, ti se nezdráhali, a tak byl Galbův osud zpečetěn. Císař se snažil situaci vyřešit jmenováním svého nástupce, jímž se měl stát šlechtic ze slavné rodiny Lucius Calpurnius Piso Lucinianus. To však vojáky nijak neuklidnilo, protože Piso neměl žádné vojenské zkušenosti, a navíc se jeho rodina zapletla do potlačeného spiknutí proti Neronovi, kterého měli mnozí vojáci rádi. Obřad v táboře pretoriánů tak dopadl vyloženě uboze.

Galba byl v zoufalé situaci. Další hrozivé zprávy přicházely z Dolní Germánie, kde legie zašly ještě dál a císařský titul nabídly čerstvě jmenovanému veliteli Aulovi Vitelliovi, muži přespříliš holdujícímu obžerství a pití. Ve vojenských záležitostech se vůbec nevyznal. Prý se ptal pobočníků i na to, kdy má zavelet rozchod a jak se dělá průzkum, o takticko-strategickém rozhodování nemluvě. Přesto ho vojáci měli rádi. Vitellius měl v sobě jakousi dobráckost, bavil se prý úplně srdečně s každým. Tacitus výstižně napsal: "Málo velitelů získalo v armádě takovou oblibu svými dobrými činy jako on tím, že nedělal vůbec nic."

Pretoriánská gardaAle i v samotném Římě již věci nabraly očekávaný spád. Adopce Pisona se ukázala být posledním skutkem, který Galba učinil. Otho, který se jako první připojil ke Galbovi v jeho rebelii, doufal, že se stane nástupcem starého císaře. Když si Galba vybral někoho jiného , odhodlal se Otho k akci. Obrátil se na pretoriány, kteří jej provolali císařem a odvedli si ho do tábora. Dosavadní císař byl cestou na Forum gardisty napaden a zabit. Pisona vytáhli z chrámu a usekli mu hlavu.

Otho se tedy chopil vlády, ale ani ta netrvala příliš dlouho. Vlastně jen od ledna do dubna roku 69 n. l. Mezitím již vytáhly germánské legie ve dvou proudech s cílem sesadit Galbu. Zpráva o jeho smrti je již rozhodně nemohla zastavit. První armáda, tvořená V. legií Alaudae spolu s oddíly dalších legií z Horní Germánie a jezdeckými jednotkami, se valila napříč Galií. Také XXI. legie Rapax, sledována oddíly legií z Dolní Germánie, pochodovala do Itálie. Tyto armády posílené pomocnými sbory, složenými převážně z krvežíznivých Germánů, měly asi 70 000 mužů. Zanedlouho vyrazila z Dolní Germánie i čerstvě zmobilizovaná rezervní armáda pod Vitelliovým velením.

Část oděvu římského legionářeNa Othona se hrnul trest za vraždu - Galbova válka. Nový císař vkládal své naděje do vojska z Podunají, které se už také dalo na pochod, neboť dunajští vojáci neměli rýnské posádky v lásce. Poté, co čerstvý císař shromáždil všechny dostupné síly přímo v Itálii, včetně pretoriánů a narychlo sestavené jednotky gladiátorů, vyrazil na sever. Ale bylo již příliš pozdě na to, aby jeho oddíly dokázaly zablokovat strategické průsmyky v Alpách, a tak se Vitelliova stotisícová armáda dostala do Itálie. Otho byl nucen držet linii řeky Pádu. V tuto chvíli již bylo navíc jasné, že podunajské vojsko nedorazí včas, a protože císař nemohl udržet své bojechtivé vojáky, rozhodl se svést rozhodnou bitvu. Ta se strhla východně od Cremony (je známa jako první bitva u Bedriaca). Už první série šarvátek nedopadla pro Othonovo vojsko dobře. Poté, co byla přemožena jednotka gladiátorů, se císařovy voje dostaly pod těžký útok z boku, kterému neodolaly. Vitellius slavil veliké vítězství. Druhý den se přeživší vojáci obou stran živě sbratřili.

Otho spáchal sebevraždu 16. dubna 69 n. l. a antičtí autoři se shodují, že skonal důstojněji, než žil.

Vitellius počítal svou vládu, jako výraz důstojnosti vůči senátu, ode dne, kdy senátoři jeho titul potvrdili, což se stalo 19. dubna 69 n. l. K důstojníkům poražené armády byl nový císař shovívavý. Avšak proti centurionům dunajské armády, která se bojů ani nezúčastnila, postupoval velmi tvrdě. Záhy toho hořce litoval.

Císař VespasianusVýchodní provincie mezitím s úžasem sledovaly tyto boje. Právě tam se tehdy nacházel muž, který ukončil boje o císařskou korunu. Vespasianus, velitel mimořádných schopností, byl ještě Neronem pověřen, aby potlačil protiřímské vzpoury v Judeji. V krátké době se mu podařilo zpacifikovat téměř celou provincii; posledním ohniskem odporu zůstal samotný Jeruzalém. Poté, co se Vespasianus dozvěděl o smrti posledního Caesarova potomka, vyslal svého syna Tita s blahopřáním pro Galbu. Když se cestou Titus dozvěděl o Galbově smrti, vrátil se ihned do Judeje.

Krátce nato byl Vespasianus provolán svými legiemi císařem. Předtím než tuto poctu přijal, zajistil si podporu dalších legií v Sýrii a Egyptě a rychle se připravoval k boji. Nejprve pověřil Tita obléháním Jeruzaléma a sám se vypravil do Egypta, aby přerušil zásobování Říma obilím. Zakrátko vyrazily Vespasianovy síly na dlouhý pochod přes Malou Asii do Itálie. Pochodoval tam se VI. Legií Ferrata a dalšími 13 000 najatými veterány.

Právě v tuto chvíli se projevil důsledek Vitelliova tvrdého zacházení s centuriony dunajské armády po první bitvě u Bedriaca. Dunajské legie se neustále bouřily, a když se dozvěděly o postupu Vespasianových jednotek, rozhodli se, že jim pomohou. Legát dunajské VII. Legie Claudia Antonius Primus proto vyrazil v čele malé armády, složené z pomocných sborů, chránit alpské průsmyky do příchodu hlavních Vespasianových sil, aby jim tak umožnil snadný přechod do Itálie.

Císař Vitellius mezitím již pátý měsíc marnil drahocenný čas hodováním a slavnostmi a vůbec se nevzrušoval hrozbou, která se na něj blížila z východu. Opakoval tak chybu, která před časem připravila Othona o trůn i život. Nevyrazil včas, aby bránil alpské průsmyky.

Legát Primus se mezitím se svým vojskem utábořil v Poetoviu, kde se spojil se dvěma dalšími dunajskými legiemi, jež mu přišly na pomoc. Tím se jeho armáda značně rozrostla. Primus bez ohledu na Vespasianovy pokyny, podle kterých měl střežil přístup do Itálie, postoupil až k Veroně. Tady se k němu připojily zbývající tři legie dunajské armády.

Císařská armáda zaujala pozice na Pádu, přesněji v Hostilii a Cremoně. Avšak byla odříznuta od případných posil z Germánie a Británie.

Císař Vespasianus na přehlídce legiíSvéhlavý Primus ani nadále neplnil příkazy a pod tlakem svých vojáků, kteří chtěli čelit nepříteli, se přiblížil až ke Cremoně s nadějí, že vyprovokuje bitvu. Vitelliovi vojáci v Hostilii, neznajíce Primovy plány, podlehli panice a rozhodli se spojit se svými druhy v Cremoně. Cesta na Řím tak zůstala nechráněná. Avšak dunajské legie již táhly na Cremonu; pochod jim trval dva dny. Na druhý den ráno vyslal Primus jízdu, aby vyprovokovala bitvu. Sám dorazil s pěti bojechtivými legiemi po poledni. Císařští vojáci utáboření v Hostilii se dali na pochod o den později než dunajské legie. Urazili padesát kilometrů a přišli za soumraku téhož dne. Primus vyslyšel přání svých vojáků, toužících po pomstě za své centuriony, a odhodlal se k bitvě. Zprvu se zdálo, že císařská Vitelliova armáda zůstane přes noc odpočívat v Cremoně, a tím Prima donutí, aby vybudoval tábor, přitom by ho mohla soustavně napadat nepřátelská jízda. Ale na Prima se usmálo štěstí. Neukáznění a dlouhým pochodem vyčerpaní Vitelliovi vojáci rovnou zaútočili.

Druhá bitva u Bedriaca byla dlouhou dobu vyrovnaná a štěstí se přelévalo z jedné strany na druhou. Za soumraku však vyšel za zády Primových vojáků měsíc, a tak lépe viděli na své protivníky. Když pak za úsvitu vojáci jedné z dunajských legií spustili řev na oslavu slunce, Vitelliovi muži si mysleli, že přichází další nepřátelské jednotky, porušili bojové řady a prchali ke Cremoně, kde měli vybudovaný tábor. Primovi vojáci se po těžkém boji do tábora probojovali a zaútočili na samotné město, které bylo právě plné návštěvníků výročního trhu. Velitel nedokázal své rozzuřené muže zastavit, a tak plenili město po čtyři dny.

Po tomto vítězství pochodovaly dunajské armády dál na Řím. Tam se císařovi stoupenci urputně bránili. Bojovalo se v ulicích a obyvatelé podle Tacita přihlíželi a sázeli na vítěze. Vitellius byl nakonec vyvlečen na Forum, surově zabit a vhozen do Tibery. To se událo 20. prosince 69 n. l. Legie pak rabovaly ve městě celý měsíc až do příchodu Vespasiana.

Nutno podotknout, že zatímco dunajské legie bojovaly v Itálii a některé germánské jednotky stály proti nim, chránily hranice pouhé zbytky vojenských sil. Toho využili barbaři na Rýně i Dunaji a povstali. Hordy germánských bojovníků zaplavily pohraniční provincie. Několik galských kmenů se s Germány spojilo a společně vyhlásili Galské císařství. Vysílené rýnské legie byly poraženy, a dokonce v nich vypukla vzpoura. Vojáci XVI. Legie Gallica, utáboření v Novaesiu, usmrtili místodržitele provincie. Zajali důstojníky a přísahali věrnost Galskému císařství. K povstání se připojily i další rýnské legie. Avšak vzbouřenci přecenili důsledky občanské války a zanedlouho museli čelit mohutným, z jihu postupujícím armádám. Galské císařství zaniklo rok po svém zrodu a Vespasianus nelítostně potrestal vzbouřené germánské legie.

Nový císař Titus Flavius Vespasianus tak mohl oslavit triumf společně se svým synem Titem, který mezitím dobytím Jeruzaléma úspěšně zakončil válku v Judeji. Vespasianův nástup na císařský trůn tedy ukončil krátké, ale bouřlivé období římských dějin (8. června 68 až 20. prosince 69 n. l.), historiky nazývané "rok tří císařů". Začala vláda flaviovské dynastie.

Použitá literatura
P. Conolly, Dějiny Římského vojska, Bratislava 1992
J. Kepartová, Císařové antického Říma, Praha 1995
Gaius Suetonius Tranquillus, Životopisy dvanácti císařů, Praha 1974
J. Chlubný, První krize, Antika, www.dkm.cz

 
Ohodnoťte článek "Rok tří císařů":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Ostatní články: Rok tří císařů


Univ. prof. Petr Vorel


Článek vyšel v čísle: 12 (červen 2004)


Název kapitoly: Rozhovor
 
Ohodnoťte článek "Univ. prof. Petr Vorel":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Petr VorelUniv. prof. PhDr. Petr Vorel, CSc. (*1963) pracoval od roku 1986 jako historik a numismatik Východočeského muzea v Pardubicích, v současnosti (od roku 2000) vede katedru historických věd Fakulty humanitních studií Univerzity Pardubice, kromě toho od roku 1996 externě vyučuje na Ústavu českých dějin FF UK v Praze. Zabývá se především českými dějinami raného novověku, dějinami měst a šlechty a hospodářskými dějinami. K těmto tématům vydal řadu publikací - např. Páni z Pernštejna (1993), Dějiny města Přelouče I.-II. (1999-2002), Páni z Pernštejna - Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy (1999), Od pražského groše ke koruně české (2000), Rezidenční vrchnostenská města v Čechách a na Moravě v 15.-17. století (2001), Od českého tolaru k světovému dolaru (2003). Redigoval sborníky Pernštejnové v českých dějinách (1995), Stavovský odboj 1547 - První krize habsburské monarchie (1999).

S prof. P. Vorlem se v dubnu 2004 na pražské Filozofické fakultě UK setkali Lukáš Bajer, Tereza Krupová a Martin Šik.

Co Vás přivedlo k Vašemu oboru, k historii?

To je složitější, protože jsem se v dávném mládí vyvíjel jako docela všestranný student střední školy, který vždycky spíše tíhl k přírodním vědám (včetně účasti v tehdejších oborových "olympiádách"). K historii jsem se vlastně dostal přes takový paralelní zájem, který mne držel po celé studium střední školy vedle interesu o vědy přírodní. Moment, kdy mne dějiny vůbec poprvé zaujaly, vidím spíše v raném dětství, v zájmech, které člověk běžně má (aniž tuší, že se mu některé z nich mohou stát později posláním), avšak ten zásadní přelom vidím na střední škole. V mém případě však nebyl vyvolán středoškolskými učiteli dějepisu, ale osobním zaujetím a snahou dopátrat se primárních zdrojů informací o historii míst, kde jsem vyrůstal. Když jsem se o prázdninách roku 1978 vydal poprvé do Státního oblastního archivu v Zámrsku, musel jsem o "doprovod" požádat svého staršího bratra (dnes úspěšného pojistného matematika), protože jsem ještě neměl vlastní občanku a bez té vás do archivu ani dnes nepustí. K základním principům vědecké práce jsem se pak dostal na střední škole prostřednictvím dvou svých gymnazijních profesorů (chemie a matematiky), za což jsem jim dodnes vděčný. Poměrně často se setkávám (například u přijímacích zkoušek na vysokou školu) s názorem, že v humanitních oborech nejsou exaktní vědy nutné: Například čerstvý maturant přizná, že chce studovat kulturní dějiny hlavně proto, že jej odpuzuje fyzika. To je podle mého názoru omyl, protože leckterý přístup, který poskytují přírodní vědy, je někdy užitečný i v historii. Člověk se tak naučí utřídit si věci podle určitého systému a snadněji se dobere příčinných souvislostí.

Zjistili jsme, že jste kromě historie vystudoval také ruštinu...

Ano jistě, byla to víceméně náhoda doby, v níž jsem studoval. Původně jsem se hlásil na FF UK Praha na studium jednooborové historie, ale když už jsem pak byl na fakultě, zpětně jsem zjistil, že to byl takový "neprůstřelný obor". Normální člověk se na tento obor tehdy obvykle nedostal, protože převis počtu uchazečů byl ohromný. Navíc při přijetí mnohdy hrály roli i jiné faktory, které tu nebudu rozvíjet. Když jsem se v roce 1981 hlásil na vysokou školu, tak už jsem měl za sebou určité úspěchy ve středoškolské odborné činnosti s vlastními historickými studiemi, které jsem zpracovával na základě přímých archivních pramenů z 16.-17. století. Měl jsem zkrátka výsledky, které nebyly u tehdejších středoškoláků běžné, čímž jsem mohl argumentovat i v tzv. odvolání (ke studiu odborné historie jsem přijat nebyl). Místo jednooborové odborné historie mi bylo po odvolání nabídnuto, abych studoval učitelský studijní obor dějepis - ruština. Na něm byla tehdy poptávka po chlapcích, protože ruštinu chtěla studovat většinou děvčata. Byli jsme tam jediní dva muži v celém více než třicetičlenném ročníku.

S ruštinou jsem se sice zpočátku potýkal, ale v té době mi bylo jedno, v jaké kombinaci budu historii studovat. Ale nakonec jsem dvouoborové studium ocenil z důvodu znalosti jazyka, ať už byl jakýkoliv. Ruština se mi i dnes hodí, přestože se v souvislosti s českými či středoevropskými dějinami raného novověku příliš často použít nedá; v této badatelské oblasti je samozřejmostí znalost němčiny a praktickou nutností zvládnutí angličtiny. Aktivní znalost ruštiny však například v praxi pomáhá (bez ohledu na někdejší ideologický kontext) porozumět ostatním slovanským jazykům (polštině, ukrajinštině, chorvatštině...), které si jsou vývojově bližší než třeba jazyky románské. Vy vlastně ostatní slovanské jazyky vnímáte jako úplně cizí a pomalu máte problém porozumět slovenštině. Zní to možná trochu zjednodušeně, ale je to fakt. Mé generaci nedělaly slovanské jazyky (díky přirozenému "soužití" se slovenštinou a povinné ruštině od základní školy) takové problémy jako třeba generaci současných teenagerů, pro kterou je ruština těžko pochopitelná, jako by byla z jiného světa. Už proto, že se píše jiným písmem.

Páni z PernštejnaNicméně promiňte, že jsem tak odbočil. Já jsem rusky souvisleji nemluvil už asi třináct let, naposledy když jsem někdy počátkem devadesátých let dostal "na starost" severokorejskou delegaci, jejíž členové uměli jenom rusky. Od té doby jsem ruštinu prakticky nepoužil. Ale vlastně ano, a to docela nedávno, i když za zcela odlišných okolností: Jednou loni na podzim v Dijonu (jak známo Francouzi mluví německy nebo anglicky neradi, i když jazyk znají, ale se znalostí ruštiny se rádi pochlubí). Podruhé letos v březnu, když jsem ve Vídni vysvětloval zatoulaným ruským turistům cestu od sv. Štěpána k Hofburgu. A naposledy asi před měsícem, když jsem na pile nedaleko Pardubic kupoval dřevo a potřeboval jsem se domluvit, na jakou délku mi mají trámy nařezat. Kromě vedoucího nikdo z dělníků na pile česky nerozuměl, ale nakonec jsme se docela dobře domluvili rusky, protože všichni pocházeli z jedné vesnice od Užhorodu.

Jaké je podle Vás postavení historika v moderní české společnosti?

Nejednoznačné. Myslím, že záleží na tom, na jakém postu daný historik je a do jaké míry má přístup k médiím. Což je důležité pro to, jak je vnímán. Člověk, který si nalezne cestu do médií a má prostor vyjadřovat se, je ve společnosti znám, přestože často říká věci, které nejsou z hlediska ostatních historiků úplně přesné, avšak nechci být konkrétní. Když má člověk prostor, dostane se do rádia či televize (nebo má "svůj" recenzní sloupek v celostátním deníku), tak je vnímán jako osoba, která má co říct k danému tématu, i když to není ta nejvyšší kapacita v příslušném oboru. Je to také otázka osobního stanoviska a schopností. Někdo je od samého počátku člověkem, který si více libuje v archivu, kde píše a pak publikuje, ale nemá náturu na to, aby šel do rozhlasu či televize naživo, popřípadě aby psal do novin články popularizačního charakteru, jež historii přibližují lidem. Avšak z hlediska našeho oboru se domnívám, že to k působení historika patří a že je to nutné, protože ať vybádáte sebedůležitější věc a publikujete ji pouze v odborném časopise, přečte si to poměrně úzká skupina lidí. Zvláště je-li informace publikována v češtině, bývá okruh lidí, které zajímají konkrétní specifika nějakého dílčího výzkumu, týkajícího se například pozdního středověku, poměrně úzký.

Složitější je dostat konkrétní historický poznatek do širšího povědomí veřejnosti. To je možné právě prostřednictvím médií. Jednu úroveň tvoří popularizační články, jež se dostanou k širšímu okruhu zasvěcených čtenářů, například prostřednictvím několika populárně-naučných historických časopisů. A pak je tu kategorie čtenářů, kteří nevědí o historii vůbec nic a dostává se k nim pouze odraz z médií, která nejsou vyloženě na historii specializována. Pak záleží na historikovi, jak je schopen prezentovat svůj výzkum prostřednictvím televizních debat, článků v denících či jejich kulturních přílohách a magazínech - tedy platformy, která oslovuje spoustu lidí, co historii nikdy nestudovali a natolik dobře ji neznají, i když ji vnímají jako součást svého života. Jsou si vědomi toho, jak jejich existenci dějiny ovlivňují, neboť každý vyrůstal v určitém prostředí, má určité vlastní historické zkušenosti a základní znalosti, nabyté ve škole. Obvykle však nejsou schopni v té spoustě informací rozlišit, který populárně-naučný příspěvek má skutečnou hodnotu a který je pouze nesmyslným fantazírováním.

Mluvil jste o protichůdnosti názorů. Myslíte si, že česká historická obec je spíše konzervativní, nebo je otevřena stále novým názorům a poznatkům?

To je složitá záležitost. V zásadě každý historik, jenž projde nějakým školením (a bez odborné přípravy se tato věda nedá seriózně pěstovat), je ovlivněn svými učiteli, a to především v metodice. Na střední škole tento vliv není tak zřejmý (gymnazijní profesoři se dnes obvykle nezabývají vědou, jak bylo běžné před sto lety), ale pro vysokoškolské studium to v zásadě platí - u významných historiků lze obvykle tuto kontinuitu vysledovat. Zkrátka člověk je ovlivněn tím, co slyší, co čte a co je schopen vnímat. Tento vztah bych však nenazýval projevem konzervatismu. Vždy existují metodické kořeny, ze kterých daný historik vyrůstal. Když zkoumáte určité historické téma, musíte znát to, co o něm napsali historici před vámi, a to vás pochopitelně ovlivní i při formování vlastních názorů. Nerespektování tohoto pravidla vás může dostat na slepou kolej: pokud budete bádat nad problémem, který je třeba již dávno vyřešený, a vy o tom ani nevíte. Snahou asi každého ve vědě, včetně pracovníka v oboru historie, je najít něco nového a interpretovat to po svém. Jinak vlastně ta věda nemá smysl. To je to, co ji žene kupředu, a platí to i pro historii. Musí stále reagovat na nové názory a poznatky, stejně jako ostatní vědy. Na druhou stranu je ovšem nutné říci, že ne každá historická kniha, která se objeví na trhu, obsahuje nové názory a poznatky.

Jak vlastně dnes probíhá historické bádání? Mnoho lidí si myslí, že historie je prostě daná...

Ano, ta je daná. Nemůžeme ji tedy změnit, že ne? Tolik času jednak nemáme, a ani to nefunguje. Historie daná je, ale zároveň naprostá většina historie je ztracena z historického povědomí. Uvědomte si třeba, jak málo si vlastně pamatujete ze svého vlastního života. Zbyly vám jen zlomky zpráv, které se zapsaly na vašem "pevném disku" v hlavě, a které si můžete oživit prohlížením starých fotografií či pečlivě uchovaných dopisů. V historii je to obdobné. Z minulých staletí nám vlastně zůstaly jen útržkovité zprávy, které jsou někde zaznamenány, a to o mnoha zatím vůbec nevíme. Čili historik v první fázi svého bádání vyhledává ony zprávy, tedy fakta - bez těch to opravdu nejde, historie se nedá vymýšlet jako nějaká pohádka. Když něco sledujete, musíte mít nejdříve fakta, která musíte pracně vydolovat někde v archivu nebo z jiných zdrojů, kde jsou uložena. A pak nastává fáze, kdy musíte všechna fakta nějak utřídit. Vy si vlastně tu historii rekonstruujete zpětně. Utváříte nějaký obraz, který nikdy nemůže být přesný, ale tím, že najdete nová data, nové informace, nové souvislosti, vytvoříte tím obraz jiný než třeba generace před vámi. V tom je historie stále nová a překvapivá. V dnešní době je zapotřebí hledat evropské souvislosti českého vývoje, obrátit se dál za hranice, zatímco dřív bylo zvykem nacházet souvislosti jen v domácím prostředí. Teď je tendence hledat vlivy, které působily na kulturní a politický vývoj v rámci širšího středoevropského prostoru.

Rádi bychom se, pane profesore, zeptali na praktickou součást historického výzkumu: Jakým způsobem probíhá Vaše práce v terénu - jak získáváte informace například o pánech z Pernštejna, s nimiž je Vaše jméno spojováno nejčastěji?

S Pernštejny na mě proboha nechoďte! Těch já se už snažím stranit. To je ohromné téma, které mě zaujalo, když jsem v 80. letech začínal. V tehdejší době se šlechtická problematika ještě moc nenosila, bylo to téma, ležící stranou "oficiálních" a "žádoucích" směrů historického výzkumu. Naproti tomu dnes o českých aristokratech píše kdekdo a středověká a raně novověká šlechta se na vás valí ze všech stran. Ale v 80. letech to ještě nebylo běžné, takže jsem měl výhodu, že to bylo téma (v tom pojetí, jak jsem jej nakonec prezentoval, tj. rodová monografie) do jisté míry průkopnické, i když jsem se pochopitelně mohl metodicky "opřít" o takové kapacity, jako jsou Josef Petráň, Josef Janáček, Jaroslav Pánek a několik dalších. Vlastně když jsem to téma dotáhl do podoby knížky o Pernštejnech, uzavřel jsem tím kapitolu svého "badatelského života" a teď dávám přednost spíše jiným směrům bádání, kde se zase snažím nalézat něco nového. V případě pánů z Pernštejna mě nepochybně ovlivnila skutečnost, že jsem (hned po absolvování pražské FF UK roku 1986) nastoupil jako začínající historik do pardubického muzea, sídlícího na zdejším zámku. Zažil jsem si tak autentické dobové prostředí, umocněné skutečností, že zámek se tehdy nalézal ve velmi zbědovaném stavu. Stalo se, že jsem přišel do depozitáře, tam upadl kousek omítky a pod ní byla renesanční malba. Ale to je trošku něco jiného - to se dostáváme spíš k motivům a inspiraci než ke konkrétním pracovním postupům. Ty jsou podle mne v zásadě u každého výzkumu stejné: Musíte si uspořádat informace, jež jsou k danému tématu dostupné - to znamená nejprve starší publikované knihy a studie a pramenné zdroje. Zjistit, co o tom tématu kdokoliv napsal. Stejně tak tomu vlastně bylo i u Pernštejnů. Já jsem si nejprve musel projít veškerou literaturu a pak si zjišťovat všechny dochované prameny. (Což jsem vlastně shrnul v brožurce, jež vyšla už na počátku 90. let, když jsem na toto téma dělal výstavu.) Chce to ale hodně hledat. Nefunguje to tak, že když bych chtěl dělat práci třeba na téma rodu Lobkoviců, přijdu do archivu a tam už bude v jedné škatulce všechno přesně setříděno. V souvislosti s podobným tématem musíte navštívit hlavní rodinný archiv, to ovšem neznamená, že vyčerpáním jednoho archivu budete znát všechny údaje. Ta práce většinou nikdy nekončí. Další postupy jsou víceméně standardizované. A psát můžu začít teprve ve chvíli, kdy znám všechny hlavní informační zdroje. Svým studentům při jejich kvalifikačních pracích nechávám možnost výběru. To, co hluboce zajímá mě, nemusí totiž zajímat ostatní. Studenti si téma volí většinou na základě nějaké osobní vazby nebo specifického zájmu. Práci (ať už na téma zvolené nebo zadané) však může psát teprve tehdy, když prokáže kvalitní obecné znalosti řešené problematiky a orientaci v pramenné základně, byť by šlo jen o dílčí výzkum. Když jenom tápe, postrádá to smysl. Metodika u školních prací je tedy v podstatě stejná jako u odborného výzkumu historika, pouze je rozdíl v kvalitě, v rozsahu práce.

Jaká je podle Vás potřeba předělávat či vylepšovat již dříve vydaná díla?

Neustálá, protože nikdy nemůžete definitivně říct, že práce je úplně hotová. Chce to vždycky určitý odstup, u rozsáhlejších knih tak čtyři pět let. Pak už víte, kde je třeba co doplnit nebo rozšířit. Na to jsou dobrá rozšířená vydání. V souvislosti s Pernštejny už také nyní vím, kde co doplnit, až budeme (budeme-li) dělat druhé rozšířené vydání. Vždycky je co vylepšovat a napodruhé už člověk lépe ví, kam sáhnout.

Vilém z PernštejnaVšichni tři jsme si prohlíželi některé Vaše publikace o Pernštejnech, takže se jim přeci jenom úplně nevyhnete: Jaká osobnost z tohoto rodu je Vaší nejoblíbenější?

Mám přirozeně několik favoritů, ale přesto je to jednoznačně Vilém z Pernštejna, jak je možná i z mé knížky patrné. Pokládám ho za nejvýznamnější osobnost jagellonské doby českých dějin a mám k němu pevný vztah. Už proto, že právě on postavil Pardubice.

Možná historicky trochu nekorektní otázka: Bílá hora. Myslíte, že kdyby stavovské povstání uspělo, vznikl by tu takový stát jako třeba v Nizozemí?

Co by kdyby? A kdyby převládl vliv Fridricha Falckého, který směřoval k něčemu jinému, než stavové zamýšleli, vše by zase vypadalo jinak. Když se podíváte, jak to fungovalo právě v jeho Horní Falci, je to s tehdejšími představami většiny českých stavů zdánlivě neslučitelné… Historik se asi nikdy nemůže věnovat výzkumu a interpretaci dějin nezúčastněně, pokud nechce zůstat jen u strohé faktografické databáze. Proto je mnohem snazší publikovat encyklopedický přehled historických dat než napsat knihu, která se dá číst. Co se týče stavovského povstání, tak v daném konfliktu je mi bližší strana stavovská, protože principy, které měla zakotveny ve svém programu (bez ohledu, zda je byla schopna či ochotna skutečně naplnit), jsou bližší dnešnímu chápání občanských práv a svobodné vůle. Tím nevkládám kritéria dnešní doby do interpretace minulých dějů bez ohledu na příčinné souvislosti (což je hrubá metodická chyba), neboť v případě českého stavovského povstání šlo o dlouhodobý konflikt dvou různých mocenských pojetí, v němž se nabízelo (ještě i několik měsíců po defenestraci) i jiné než vojenské řešení.

Na dnešním knižním trhu je nepřeberné množství publikací a běžný člověk mnohdy neví, jestli se má orientovat na ryze vědecké práce nebo na formu beletristickou. Co si tedy Vy osobně myslíte třeba o historických románech?

Je to zkrátka úplně jiná kategorie, neboť historický román či populárně-naučné publikace - to není odborná literatura. I člověk, který při školním dějepise nedával pozor a jenž zná dějiny pouze z románů, má určité historické povědomí. Toto povědomí se může samozřejmě časem kultivovat čtením odborné literatury, ale běžný "konzument historických románů" obvykle tento krok neučiní. Historie je však vědou natolik specifickou, že málokdo z historiků má čas (či odvahu a schopnosti) prezentovat své odborné výzkumy také formou, která je přístupná i čtenářům bez historického vzdělání. Jako příklad si dovolím zmínit dva autory, kteří dilema mezi čtenářskou přístupností a odbornou kvalitou zvládli dobře:

Tím prvním je Zikmund Winter. Vy ho možná znáte z hodin české literatury přelomu 19. a 20. století, ale byl především historikem, který si mohl dovolit psát historické romány, protože toto téma zvládal odborně. Byl výjimečnou osobností, dokázal dobu, o níž psal romány, zpracovat jako historik. Reálie, o kterých ve svých románech psal, nejsou chybné, dobře věděl, o čem píše. To, co si domýšlel, byly pouze detaily příběhů. Dokonale znal dobové prostředí, proto takový román je z historického hlediska přínosem. Dnes se ovšem Winter dá těžko číst kvůli sto let staré literární češtině, která mladším čtenářům může připadat archaická. Ve své době však sehrálo jeho literární dílo obrovskou roli, protože i takový historický román dokázal utvářet vztah k českým dějinám účinněji než soudobá literatura odborná.

Druhý příklad, o kterém bych se chtěl zmínit, je dr. Jindřich Francek, současný ředitel Okresního archivu v Jičíně, který je velmi dobrým znalcem a píše krásné odborné věci o hrdelním soudnictví. A díky tomu si může dovolit psát knihy s názvem jako třeba "Zločin a sex v českých dějinách", nebo zpracovává jiná podobná témata, která jsou v podstatě určena široké čtenářské veřejnosti. Jsou však psány člověkem, jež dané téma perfektně zvládá po odborné stránce. Ví, o čem píše, a to i tehdy, když to podává v podobě řekněme populárně-naučné. Lidé, kteří pak čtou tuto literaturu, dostávají do rukou opravdu kvalitní věc, protože je psána se znalostí skutečného odborníka.

Něco jiného je, když romány píše někdo, kdo chce na historické materii prezentovat své literární a fabulační dovednosti. Vezme si k ruce tři čtyři historické knížky a rozhodne se napsat historický román. To je něco úplně jiného. To pak píše člověk, který vytváří nějakou fikci, jež není ani podložena patřičnou znalostí reálií. Román v takové podobě podle mě smysl v podstatě ani nemá. Ba dokonce takový autor může často napáchat více škody než užitku, protože vytváří určité historické povědomí o některých událostech nebo osobách, které je velmi vzdáleno historické realitě, tak jak jsme ji schopni pramenně rekonstruovat.

Pane profesore, mluví se o vás jako o odborníkovi na raný novověk, odborníkovi v otázce Pernštejnů nebo v numismatice. Co sám byste označil za Vám nejbližší specializaci?

Rezidenční vrchnostenská města v Čechách a na MoravěV současné době je to peněžní oběh a numismatika. Sbírání starých mincí bylo jednou z mých vášní již na střední škole, ale starosti s vysokoškolským studiem tento zájem odsunuly někam na periferii. Shodou náhod a příznivých okolností jsem však mohl po ukončení studia nastoupit jako správce numismatické sbírky v pardubickém muzeu. Tím, že jsem měl možnost dostat se k hmotnému materiálu, nejen v podobě literatury, ale mohl jsem se přímo zabývat nálezy mincí anebo třeba tříděním starých sbírek, seznámil jsem se s numismatikou přímo. V případě mincí a peněžního oběhu se mi podařilo proniknout poměrně hluboko tím, že jsem se zabýval tématem spoustu let a z různých úhlů pohledu. Ať už z pohledu numismatiky jako vědy o mincích - o předmětech fyzicky dochovaných, anebo z hlediska aplikovaného výzkumu - užití mincí v peněžním oběhu, měnové systémy, potažmo hospodářské dějiny provázané s dějinami politickými. Všechno jsou to věci, jež spolu úzce souvisejí. Začnete u jedné mince jakožto fyzického nálezu ze 16. století a skončíte u válečných tažení, která se konala často právě kvůli penězům. Je to vícevrstevný pohled, jenž postupně dává souvislosti ohledně peněz nějak dohromady a svazuje je s historickým vývojem. Už se asi opakuji, ale skutečně si myslím, že pokud student necítí v nějaké formě hluboký zájem o obor (jakýkoli, neplatí to jen u historie) a niternou potřebu se jím zabývat už ve vašem středoškolském věku, na vysoké škole to již těžko dožene.

Jaký je Váš názor na myšlenku jednotné evropské měny?

Z historického hlediska je to věc, která tu byla už několikrát. Jednotná měna fungovala vždy, když tu byla politická vůle. Ta když nebude, jednotná měna fungovat přestane. Z hlediska numismatika si myslím, že je to nutný vývojový trend. Ve vzdálené budoucnosti bude jistě fungovat jednotná měna pro celý svět. Je otázka, jestli to bude přímý vývoj, nebo nastanou všelijaké historické zákruty. Pokud taková nadkontinentální měna vznikne, bude muset být zajisté koncipována jinak než dnešní euro.

Jaký máte vztah k ostatním oblastem historie, o které se nezajímáte tak dopodrobna jako třeba o numismatiku? Jak dokážete proniknout například do problematiky starověku?

Obecně u historiků platí, že každý se časem specializuje. Nejprve projdete určitou historickou výchovou, kdy musíte během studia prokázat znalosti ze všech období a oblastí, jimiž se historická věda zabývá. A když už se dostanete do praxe, začnete se soustředit na jednotlivá dílčí témata. Lidé, co působí ve vysokoškolské praxi a vyučují, si ovšem také musí udržovat širší přehled. Já se zaměřuji na raný novověk, ale v zásadě bych byl schopen přednášet i o starověku. Ovšem vyžadovalo by to určitou přípravu. Metodika, kterou získáte na vysoké škole, ve vás pořád zůstane, ale detailní faktografické znalosti se postupně ztrácejí, když si je průběžně neosvěžujete. Kdybych měl nyní dělat zkoušku ze starověku, asi by mi dalo hodně práce oživit si fakta, souvislosti si člověk pamatuje pořád. Konkrétní data typu kdy končily a začínaly jednotlivé punské války bych asi těžko dával nyní spatra dohromady. Ale kdyby opravdu nastala situace, že bych měl učit starověk, domnívám se, že bych byl relativně rychle schopen se do toho dostat, a začít tak vlastně na úrovni asistenta, jenž učí starověk. Pro něco víc se však člověk neobejde bez mnoha let praxe a vlastního odborného výzkumu. Na úrovni asistenta jsem de facto povinen zvládnout jakoukoliv historickou látku. To, co učím jakožto docent, musím již znát z hlediska svého mnohaletého odborného výzkumu.

Mluvme nyní o úrovni dnešních studentů. Je velký rozdíl v tom, z jakého typu střední školy k Vám student přichází?

Ano, to skutečně je. Řekl bych, že přímo až propastný, především se stále zvyšuje rozdíl v úrovni gymnázií a škol jiného typu. Ale nechci jmenovat konkrétní školy. Myslím, že není tak markantní rozdíl mezi gymnázii pražskými a mimopražskými, to je spíš otázka jedinců. U škol středního typu, kde dějepis vůbec není nebo ho mají třeba jenom dva roky a pak z něj dělají maturitu, je ovšem úroveň znalostí studentů obvykle katastrofální. Zcela subjektivně bych řekl, že obecně se kvalita připravenosti po maturitě u absolventů gymnázií postupně zvyšuje, což mohu posoudit při přijímacích řízeních v posledních letech na univerzitě v Pardubicích.

Přednášíte například i tady v Praze, ale Vaší "základnou" je univerzita v Pardubicích. Co byste nám o ní řekl?

Zámek v PardubicíchZrovna nedávno jsem na toto téma odpovídal i do Kuděje (Časopis pro kulturní dějiny). Na pardubické univerzitě máme Fakultu humanitních studií, kde probíhá studium s názvem "Kulturní dějiny". Je to tříletý bakalářský studijní obor; současně máme již akreditováno i navazující studium magisterské. Studijní program je koncipován tak, že poskytuje historické vzdělání na bakalářské úrovni ve standardní podobě jako kdekoliv jinde. Větší důraz na kulturní dějiny je zde dán značným trendem odpolitizování dějin. Hodně jsme novým tendencím vyšli vstříc, a to například zavedením přednášek o dějinách hudby nebo dějinách umění, což jsou cykly, které si studenti mohou volit. Koncepce spočívá v tom, že povinný základ nepokrývá úplně celý rozsah dějepisné výuky, ale studentům se dává možnost volby různých přednášek dle zájmu. To je ale v zásadě princip, na němž dnes staví všechny školy, kde už je studijní program strukturován na bakalářský a magisterský stupeň. Především v navazujícím magisterském studiu vidím větší odlišnosti. To proto, že každá škola si hledá nějakou svou originální specializaci - něco, čím je schopna zaujmout a nabídnout to příchozím na vyšší úrovni než jinde. V našem případě jsme zvolili magisterskou specializaci v podobě tří modulů: Jednak nabízíme gender history, což je obecně téma problematiky pohlaví a rodiny v dějinách, a koneckonců všeho, co se od toho dá odvodit (diplomní seminář prof. Dr. Mileny Lenderové, CSc., děkanky naší fakulty). Dále jsme specializováni na soudobé dějiny (tedy především 20. století); u této specializace diplomní seminář vede doc. Dr. Václav Veber. Třetí modul je věnován metodice výzkumu regionálních dějin. V tomto nejsilněji postaveném modulu máme celkem tři diplomní semináře. Seminář historickodemografického zaměření vede prof. Dr.. Eduard Maur, CSc.; výzkumu historických stavebních památek se věnuje doc. ing. arch. Jiří Škabrada, CSc. A v mém semináři se zabýváme raným novověkem. Zde tedy vidíte rozdíl - magisterské studium je založeno na individuální specializaci. Když do něj děláme přijímací zkoušky, kterých se může zúčastnit kterýkoliv absolvent bakalářských studijních oborů v programu "Historické vědy" z celé republiky, hodnotíme projekt diplomové práce, kterou chce psát. Rozhoduje, jestli je jeho projekt přijatelný pro některý z našich diplomních seminářů. Nemá totiž smysl, aby u nás studoval v magisterském programu téma, které nijak nesouvisí se specializací některého z diplomních seminářů. Toto je trend, který do jisté míry řeší problematiku rozsahu a kvality výuky. Každá škola zkrátka nemůže poskytnout takovou škálu témat jako Univerzita Karlova, která už funguje více než 650 let. Specializace je i s ohledem na kvalifikaci a reálný počet vyučujících u mladších univerzit podle mého názoru i v historických vědách (mají-li být konkurenceschopné i v evropském a světovém měřítku) doopravdy nutná.

Ale když už mluvíme o Pardubicích - budeme muset končit, nebo mi ujede vlak!

Děkujeme Vám, pane profesore, za rozhovor a někdy zase nashledanou.



 
Ohodnoťte článek "Univ. prof. Petr Vorel":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Nalezené články: Rok tří císařů, Univ. prof. Petr Vorel
Návštěvnost článků
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed