&cil=11/images/max232.jpg', '232','512','533'))
Historikové vyprávějí, že český král Václav IV. pro svůj neklidný život často měnil místa pobytu a že s panovníkem putovávaly do dočasných sídel, například na Točník nebo Žebrák, i části jeho knihovny. Když koncem čtrnáctého století přestavěl v Kutné Hoře Vlašský dvůr, aby zde rovněž trávil vladařský čas, je docela možné, že si do druhého města království vzal i zlomek rukopisu, jenž měl pro něho značný význam: z astrologického hlediska vysvětloval, proč byla korunovace krále Václava II. tak slavná a proč došlo roku 1306 k tragickému zániku dynastie Přemyslovců.
Především: Václav IV. nejenže přijal astrologii jako tradici pražského dvora, ale měl k ní blízko i vzhledem ke své rozkolísané povaze a nerozhodnosti. Zadruhé: můžeme předpokládat, že na svého předchůdce Václava II., za jehož vlády na přelomu třináctého a čtrnáctého století se Vlašský dvůr již stal královskou rezidencí a Kutná Hora doznala bouřlivého rozkvětu, vždy poněkud žárlil. A konečně: slavná dynastie, z níž pocházel i Václav II., ho zajímala zejména proto, že vymřela rukou vraha. Umíme si představit Václava IV. z rodu Lucemburků, kterak se ve Vlašském dvoře nechá od astrologů ujišťovat, že neblahý vliv Saturna, jenž prý zahubil Přemyslovce, nepůsobí i na něho...
Jsou to dostatečné důvody, aby Václav IV. zmíněný rukopis střežil jako oko v hlavě. Takže ho mohl ukrýt v pokladnici Vlašského dvora, kterou nechal vybudovat pod právě vzniklou kaplí, v jakési tajné schránce skrytě zasazené do zdi, možná nedaleko oněch silně okovaných dveří, jež se zachovaly dodnes.
)
Jak známo, roku 1402 byl Václav IV. podruhé zajat. Tehdy jeho bratr Zikmund, král uherský, Kutnou Horu napadl, poplenil, konšely pokořil tak, že museli, klečíce před ním v blátě, prosit o milost, načež vybral tučné výpalné, a dříve než se zase ztratil, ovšemže vyloupil Václavovu pokladnici plnou stříbra.
Když zlé zprávy dolehly za českým králem, v té bídě bál se nejhoršího: aby z pokladnice nezmizel i astrologický spisek. Přijmeme-li názor, že se s rukopisem shledal, když koncem téhož roku 1403, jsa ze zajetí propuštěn, opět zavítal do Kutné Hory, můžeme uvěřit i tomu, že ho šťastný nález s tímto městem ještě více sblížil. Václav IV., a to je fakt, zde totiž po této události pobýval častěji a vždy na delší dobu než kdykoli předtím. A dějiny hned vypadají lépe, pokud se domýšlíme, že si panovník oblíbil své sídlo díky zájmu o psané slovo, nikoli o stříbrné doly.
)
Když byly v lednu 1850 z moci úřední v Praze zastaveny Národní noviny, jejich odpovědný redaktor Karel Havlíček Borovský hledal jiné město, v němž by mohl obdobný deník vycházet. Jednal dokonce i ve Vídni, ovšemže neúspěšně. Havlíček však právě v těchto tíživých poměrech, kdy vláda pracovala k zavedení absolutismu v monarchii, považoval "neodvislý časopis naší strany", tedy liberálů v čele s Františkem Palackým, za nezbytný. A rozhlížel se i po českém venkově. Vyjednával například s tiskárnou v Chrudimi, která se však zrovna stěhovala do Pardubic. Naštěstí někdy v té době, v dubnu 1850, se potkal s tiskařem Františkem Procházkou, jenž svůj podnik právě přemístil z Čáslavi do Kutné Hory. A došlo k dohodě. Známý opoziční novinář, teprve osmadvacetiletý, přispěl Františku Procházkovi na rozšíření jeho závodu a za to získal - na Kutnohorském předměstí čp. 419, v nynější ulici Na Náměti, kde sídlí policie - tiskárnu pro svůj list. Ten časopis, to byl úkol, jejž si stanovil. A odešel za ním z Prahy. Dobrovolně. A sám. První číslo Slovana vyšlo 8. května 1850.
)
Bylo to tehdy jediné české periodikum, jež reprezentovalo samostatné a otevřené politické myšlení, a skutečnost, že vychází v Kutné Hoře a "pouze" dvakrát týdně, nic neměnila na tom, že Slovan byl list významem centrální, expedovaný do Prahy a do řady míst v českých zemích i v monarchii. A příznačné: v době od onoho 8. května 1850 do 16. prosince 1851, kdy byl Havlíček zavezen do Brixenu, se vydavatel a redaktor Slovana dostal více než sedmdesátkrát do konfliktu s oficiální mocí! Kutnohorská éra Karla Havlíčka tak představuje život odhodlaného a odvážného muže, jenž zůstal opuštěný a osamocený, a který díky pevným životním zásadám vedl jedinečný boj ducha proti zlovůli. Pořád držel svůj štít, pořád se nehroutil. Teprve když mu byl v březnu 1851 zakázán přístup do Prahy, kde se stále nacházela část jeho soukromí, teprve když pochopil, že pražští přátelé nezaloží politický deník, jak je neustále vyzýval, co hůř, že se spíše schovávají a vypouštějí slova jak mýdlové bubliny, teprve tehdy začal propadat melancholii. A uvažoval o zastavení Slovana. Pouze kvůli přání Františka Palackého držel časopis ještě nad vodou. Ale pak přišly dvě výstrahy od místodržitele Království českého, a to byl podle zákona začátek definitivního konce. Havlíček nečekal, až mu Slovana seberou. Psychicky vyčerpán a znechucený oznamuje, že časopis přestává vydávat. Poslední číslo vyšlo 14. srpna 1851.
A pak ještě slavný kutnohorský proces, jenž se konal 12. listopadu téhož roku a v němž byl Karel Hlavlíček souzen za dva články, otištěné ve Slovanu. Když porotci vyslovili - nevinen, tisícihlavý zástup před soudní budovou jásal, byť se blížila půlnoc. Havlíček prý s rozradostněnými Kutnohořany setrval v hospodě U Černého koně jen krátce - šel spát. Jako by tušil, že ještě není konec...
A tak se díváme na obraz muže, jenž na sebe z vlastní vůle vzal úkol, a aby ho mohl plnit, jako protihodnotu nabídl vše, co měl - sám sebe, svou lidskou existenci. Byl sám a ručil sám sebou. Takového člověka jistě lze odvézt do vyhnanství, ale nedá se mu přikázat, aby činil jinak. Neboť takový člověk morálkou žije, zatímco ti druzí o ní kuňkají jak žáby na bahnitém břehu.
)
Nám, lidem z české kotliny, nebude žádný westman vykládat o opojení z výskytu vzácných kovů, o rudném třeštění, notabene o jakési "zlaté horečce", která v severní Kalifornii sice vypukla, ale až roku 1848. My jsme si tu svou, českou, kutnohorskou, ve stříbrném provedení, prožili už po roce 1250, o šest set let dříve, než ostří hoši pod Sierrou Nevadou vůbec stačili tasit kolty. A že to tady u nás jelo jako po másle - copak horečka, hned pořádný amok to byl!
Těžit se začalo nejprve na území Sedleckého kláštera, založeného ovšem už roku 1142, v pásmu takzvané tříhřbeté hory, tedy kopců Kuklík, Sukov a Kaňk, a k místům nálezů se začalo valit nebývalé množství lidí, domácích i cizinců, a protože to byla skutečná "stříbrná horečka", lačný dav se tady nakupil především kvůli zisku, kvůli zbohatnutí, a tak se človíčkové i rabiáti usazovali podél cest, jež v ose Sedlecký klášter - Kouřim ubíhaly krajinou, a stavěli si dřevěné chatrče, v nichž přebývali, a krámy chlebné a masné, v nichž se živili, a taky krčmy a lázně, v nichž nepochybně i hřešili, takže se v jednotlivých hornických osadách, jež tu chaoticky a zcela spontánně vznikaly, nemilosrdně drancovala zem a veselilo se tam i tesknilo a rodilo i vraždilo a milovalo i smilnilo a vprostřed toho širého lidského kolotání dýmaly hutě na zpracování rudy a chřtány šachet se otvíraly - a člověka napadá, zda nám pradávní prapředci kalifornských frajerů nekoukali přes ramena, když jsme tvořili styl té stříbrné éry.
&cil=11/images/max237.jpg', '237','530','388'))
Jedna z hornických osad, založená v posledních letech vlády Přemysla Otakara II., tedy před rokem 1278, se jmenovala Cuthna Antiqua čili Stará Kutna. Rozkládala se až za dnešní křižovatkou ulic České a Na Valech, na mírném návrší proti nynějšímu hřbitovu s kostelem Všech svatých. Zasypaná důlní díla v blízkosti kostelíka, patrně spjatého s nejmladším obdobím této osady, jakož i doklady, že se přímo v sídlišti nejspíš tavila ruda, vypovídají o tom, že Cuthna Antiqua intenzivně žila i poté, kdy se samostatné osady spojily do jednoho celku a na přelomu 13. a 14. století z nich vzniklo město Kutná Hora.
)
Mimochodem - Česká ulice. Bývala to jedna z ústředních komunikací, dokonce starších než město, spojující těžební lokalitu s Kolínem, a když se Kutná Hora roku 1307 uzavřela stabilními hradbami, jedna ze čtyř bran, Kolínská, stála právě tam, kde se tato ulice nyní křižuje s ulicí Na Valech, takže Cuthna Antiqua zůstala vně hradeb. Příliv značného počtu cizinců v časech "stříbrné horečky", zvláště Němců, ovšem neznamená, že se české obyvatelstvo nesoustřeďovalo do konkrétních míst, jak dokládá název České ulice. Nepochybně to bývala trasa povzbudivá a snad i zpěvná, plná lidských vztahů, v níž se dařilo obchodu - a tak člověka napadá, zda snad dnešním majitelům krámků, jež se v České ulici zase už rodí, přece jen neuvízla v žilách trocha krve původních stříbrokopů, kteří věděli, že mají-li kde žít, třeba tam vztyčiti poctivý krám, krčmu, ba i lázně, nikoli řetězy superkšeftů a hyperhandlů, v nichž tvář splývá s tváří, tep srdce a vlídné slovo jsou tam lhostejné a tradice města k smíchu.
O krátké paměti
)
Kutnohorští patricijové, to byli převážně Němci, kteří přišli do Kutné Hory, aby tu zbohatli na důlním díle a ražbě mincí, a tím vysoko zdvihli svou moc hospodářskou a správní. Avšak - jak krátkou paměť měli! Jako by zapomněli na rok 1403, kdy do města vtrhl Zikmund Lucemburský, král uherský, uvrhnuv předtím českého panovníka a svého bratra Václava IV. již do druhého zajetí. Jako by si nepamatovali, že Zikmund Horu poplenil, stříbro vyloupil a některé z nich, totiž konšely města, věrolomně ponížil natolik, že před ním v blátě prosit museli o milost.
)
A přece kutnohorská smetánka otevřela brány města Zikmundovi opět, tentokrát v polovině května 1420, necelý rok po první pražské defenestraci, jíž vzplálo husitské hnutí. Tehdy král uherský a rovněž římský, proslulý nenávistí vůči reformátorům, už setrvával na svém tažení proti Praze, chtěje zlomit revoluční baštu a získat český trůn, uprázdněný po smrti Václava IV.
)
Zatím se ubytoval, provázen jásotem patricijů, ve Vlašském dvoře, někdejší oblíbené rezidenci svého bratra, zanechav dvacetitisícové vojsko křižáků v okolní krajině. Bylo třeba zaopatřit ten početný dav a vůbec získat peníze, mnoho peněz, neboť svatá válka je drahá, a tak si Kutná Hora, tučný klenot království, během oněch čtrnácti dnů, kdy se proměnila v panovnické sídlo, řádně pustila žilou. Leč vládci města pociťovali cosi jako dotek velebné přízně. Zikmundův dvůr se totiž blyštěl mimořádnou reprezentací: královna Barbora, její švagrová Žofie, vdova po českém králi Václavu IV., papežský legát Vilém Bavorský, říšský hofmistr Ludvík z Oettingenu, proslulý uherský vojevůdce Pipo Sppano, představitelé české katolické šlechty... A ve Vlašském dvoře se sepisovaly dokumenty a manifesty a poslové je tryskem rozváželi do všech stran, zanechávajíce za kopyty odér velkých dějin. A pak před Zikmundem a preláty stanuli ve Vlašském dvoře zástupci pražských měst. Kromě jiného požadovali přijímání z kalicha a zesvětštění církevního majetku. Král Zikmund, jak bývalo jeho zvykem, se divoce rozkřičel, plivaje slova o svém slibu vyhubit kacíře.
Pražané správně předpokládali, že nepomohou-li si u Zikmunda, pomůže jim Tábor. A tak se čtyři táborští hejtmani v čele s Janem Žižkou vydali se svými vojsky k hlavnímu městu. V polovině července se husité a křižáci poprvé střetli na pražské hoře Vítkov, kde byli Zikmundovi žoldáci posléze rozprášeni.
)
Během jarního tažení roku 1421 pražská a táborská vojska dobývala jedno východočeské město za druhým, zapálila i Sedlecký klášter, možná jako varování pro blízkou Kutnou Horu, která se skutečně vzdala a uzavřela s husity mírovou dohodu.
Avšak již v létě konšelé tajně vyjednávali se Zikmundem. Ani husité nedrželi slovo: část bojovníků vtrhla dovnitř hradeb, poplenili židovskou čtvrť a ničili klenoty v kostelech. Co je však důležité: o Vánocích 1421 Zikmundův dvůr už opět sídlil ve Vlašském dvoře, vojsko křižáků za zády. A tak začátkem ledna Žižkovy voje zaútočily, město vzplálo nočním požárem - a po zamrzlých cestách mizel nejen Zikmund a jeho honosný doprovod, nýbrž utíkaly i zástupy Kutnohořanů, mezi nimi mnozí z patricijů. V tu chvíli je mohlo napadnout, že se krátká paměť nevyplácí a že na věrolomnost a nenávist zapomínati nelze.
O lesku a bídě
)
Kutnohorští havíři už na tom byli natolik zle, že v létě roku 1496 opustili důlní díla, zlověstně vytáhli na návrší mezi Kaňkem a Malínem a utábořili se tam, požadujíce slyšení u krále. Přispěchala proti nim i posádka z Poděbrad, vedená poděbradským hejtmanem Oňkem Kamenickým z Tropic, královským úředníkem, jenž předákům vzbouřenců slíbil, že jim zajistí panovnickou audienci i beztrestnost. A tak se třináct vůdců s důvěrou ocitlo na poděbradském hradě, avšak stali se z nich rukojmí.
Tehdy, v časech panování Vladislava Jagellonského na českém trůně, Kutná Hora prožívala mohutný rozmach, nejen hospodářský, plynoucí z obnovené těžby stříbrné rudy a mědi, z obchodu s nimi a z mincovnictví, ale také rozvoj kulturní, ovlivněný myšlenkami renesančního životního stylu.
A v tomto druhém vrcholu, do něhož "stříbrné město" vstoupilo po svém zakladatelském období na přelomu třináctého a čtrnáctého věku, se bohatí patricijové snažili připodobnit aristokratům, takže si opatřovali šlechtické predikáty, ano, za značně vysoké částky, a tihle erbovní měšťané se chtěli zvýraznit i vzhledem.
)
A tak oblékali pláště podšité kožešinou nebo nápadně barevné oděvy z flanderských suken, aksamitů či zlatohlavů, jež kontrastovaly s režně bílým kápím zdejších horníků, a v řadách této "kutnohorské šlechty" se mohl nacházet některý z členů městské rady, třeba primátor nebo šepmistr čili úřadující, výkonný konšel, nebo příslušník horní správy, například hofmistr, eventuálně vrchní štajgr čili perkmistr, nehovoříme-li o královských horních úřednících, mohl to být i rudokupec anebo nákladník, tedy měšťan, který těžil rudu vlastním nákladem.
A tehdy došlo k významné dostavbě chrámu sv. Barbory za účasti skvělých pražských architektů Matyáše Rejska a posléze Benedikta Rejta a Kamenný dům byl přebudován do nynější podoby a Hrádek dostal vzhled procovského patricijského sídla a vznikla Kamenná kašna a výstavné měšťanské domy se pyšnily "světnicí", v níž otevřený oheň vystřídala kachlová kamna.
A v těchto úžasných časech nejeden patricij zbohatl překvapivě rychle, takže i současníci začali mluvit o nepoctivém původu peněz, s nimiž narůstala moc těch, kteří je shromáždili, jakož i korupce městské rady, a také proto se zvedli kutnohorští havíři a spílali hornímu podnikateli Michalu z Vrchovišť a na Vencelíka z Vrchovišť padalo obvinění, že si přivlastňoval část rudy z dolu Rousy, kde byl perkmistrem, a Janu Smíškovi z Vrchovišť sloužil Hrádek nejen k reprezentaci, ale i jako úkryt pro nelegální zpracování stříbrné rudy, o niž okrádal královskou pokladnu.
)
A aby svinstev nebylo málo, i poděbradský hejtman se zachoval jako politik a nedodržel slib... a deset hornických vůdců bylo v září 1496 na poděbradském popravišti sťato, dva přišli o hlavu na Křivoklátě a ten třináctý prý přemohl křivoklátského kata a útěkem se spasil.
Z čehož vyplývá, že jsme se odporného stigmatu lidského rodu, totiž rozdělení jeho příslušníků na příliš bohaté a příliš chudé, nedokázali zbavit ani za pět set let a že se z tohoto rozporu stále rodí všeliké zlodějny a politické lži. A tak se není co divit, že nejeden český progresník hovoří o národních dějinách jako o veteši, jež ve Velkoevropě stejně vezme zasvé, neboť Velcí a Silní, kteří i nadále vládnouti budou, mají jiné starosti, než aby střežili to, z čeho jsme vyrůstali a co nás formovalo.
O cestě k potupné smrti
)
Ten honosný kutnohorský dům čp. 173, stojící druhdy na Zelném trhu, nyní v Šultysově ulici, renesančně upravený a s výstavným portálem z konce šestnáctého století, jenž nese sdělení "Zde žil Jan Šultys z Felsdorfu, primas kutnohorský", byl prý v devatenáctém století, kdy vznikly malby na fasádě a nejspíš i zmíněný nápis, považován za primátorovo stavení mylně, ale to pro náš příběh není důležité. Za významnější považujme fakt, že se Jan Šultys vydal začátkem roku 1621 z Kutné Hory do Prahy.
Byl totiž od května 1618, kdy povstání českých stavů proti habsburskému trůnu dostalo pražskou defenestrací nový rozměr, členem třicetičlenného direktoria, tedy vlády zvolené z pánů, rytířů a měšťanů. Direktorium shromáždilo na podporu svých cílů vojsko a obrátilo se o pomoc do zahraničí. V očích habsburského císaře Ferdinanda II. to byl samozřejmě zločin nejhrubšího zrna.
A potvrzeno: už za pár týdnů po vojenské porážce stavů na Bílé hoře v listopadu 1620 šly z Vídně zprávy, že strůjce rebelie stihne přísný trest. Většina bývalých exponentů tu možnost sice připouštěla, ale snad si nikdo z nich neuvědomoval, že jim jde - doslova - o hlavu.
)
Připomeňme, že Jan Šultys, původně učitel na Vysokokostelské škole v Kutné Hoře, jenž se díky výhodnému sňatku vyšvihl mezi elitní kutnohorské měšťany a pomohl si i ke koupi predikátu a ke strmé kariéře, vystupoval při jednáních direktoria v zájmu svého města jen pramálo, jako osoba nevýrazná a váhavá.
A tak ho teď možná napadalo, že s tou vzpourou vlastně neměl příliš společného, a proto se v zimním povětří trmácel ku Praze - chtěl tam požádat o milost. A sice dříve, než bude případně souzen. Není třeba pohoršovat se nad záměrem Kutnohořana; nebyl by zdaleka jediným z ohrožených, kteří o pardon skutečně poprosili. Jenže Šultys k tomu ani nedostal příležitost. Jak píše historik Josef Petráň v knize Staroměstská exekuce, během té cesty ho zajali císařští vojáci, sebrali mu peníze, jež k zamýšlené "žádosti" potřeboval, nicméně zůstal na svobodě; teprve další peripetie, v níž opět hrály roli tisíce kop grošů, ho někdy po 20. únoru 1621 uvrhla do vězení Starého Města pražského, zvaného Špinka.
)
Proces začal 29. března na Pražském hradě. Také Jan Šultys musel odpovědět na 236 otázek, jež byly obviněným položeny. Navečer 18. června dorazil do Prahy kurýr z Vídně, jenž přivezl poslední rozsudky stvrzené císařem. A druhý den ráno přečetl královský prokurátor Přibík Jeníšek z Újezda ortely třiačtyřiceti mužům. Jan Šultys slyšel, že bude "sťat a jeho hlava na pranýř doma přibita". Nicméně rozsudek byl umenšen: primátorova hlava neskončila na pranýři, nýbrž toliko na kutnohorské Kolínské bráně.
Čtenář si jistě domýšlí, že Jan Šultys se stal aktérem barokního divadla, uspořádaného 21. června 1621 před Staroměstskou radnicí. Na paměť sedmadvaceti poprav je tam v chodníku uložen týž počet křížů. Jeden z nich nese stopu Kutné Hory. A jako důležitější než to, zda výstavný dům v Šultysově ulici byl s primasem vskutku spjatý, nebo nikoli, vystupuje fakt, že zmíněné kutnohorské znamení možná symbolizuje tragikomický omyl, jenž nejednou uzavírá lidskou existenci smrtí, ba i potupnou.
|
|
