(35 hodnocení)Složitá symbióza českého, německého a také židovského živlu existovala v našich zemích po staletí; básník F. Werfel oslovuje svou rodnou domovinu jako zem "krve, jež se trojnásob prolíná a trojnásob prolévá v neustálých obětech již tisíc let". Na přelomu 18. a 19. stol. se toto dávné - a i v minulosti ne vždy jednotné - společenství začalo však nezadržitelně rozpadat: namísto někdejší zemské pospolitosti, která zahrnovala všechny obyvatele země nebo alespoň jejich politicky oprávněnou část, tvoří se vlastně dvě nové národní společnosti, česká a německá, jíž se hodně později začalo říkat sudetská; i Židé, do té doby zvláštní, odloučená a odlučovaná komunita, začínají se při své emancipaci národnostně přechylovat, zprvu na německou stranu a později i na stranu českou. Vzájemné vztahy těchto národností se od této chvíle začaly formovat jinak než dřív v přednacionální éře a soužití, pokud se mělo v množících se a narůstajících sporech zachovat, nemohlo být založeno jinak než na kompromisu. Kolem něho, kolem nového modu vivendi točily se pak osudy země a jejího obyvatelstva, z něhož se stalo jakési konfliktní společenství.
V průběhu 19. století, které bylo érou modernizace a nacionalizace, musely si obě národnosti utvářet a budovat svou novou identitu. U Čechů, vlastně standardního malého národa této části Evropy, byl tento proces národní emancipace a integrace jednodušší: nové národní uvědomění, zprvu více méně jazykové a postupem doby i kulturní a politické, krystalizuje se nejprve v Čechách, postupně a v mnohém svérázně se šíří i na Moravu - a zastavuje se na slovenské hranici: československý národ se nevytvořil. U Němců v českých zemích probíhal obdobný proces, ale mnohem složitěji. V éře národního obrození, lze-li i pro ně tohoto pojmu použít, nevytvořil se z nich zvláštní národ, ba ani ne zvláštní nový německý kmen, jakým se stali třeba Slezané nebo Prusové. Jejich národní identita byla od počátku nejistá a rozporná. Kým vlastně tito Němci byli? Do moderní, nacionální doby vstupují regionálně profilováni - jako Němci čeští (Deutschbőhmen), moravští a slezští. V liberálním období se cítili součástí Němců rakouských anebo německých Rakušanů a stali se dokonce na dlouhou dobu jednou z vůdčích částí tohoto zvláštního celku, jehož národní identita byla, jak vidno i z proměnlivé terminologie, také rozkolísaná, nejistá a ve stálém pohybu. Na sklonku století se jejich situace opět změnila: rychle rostoucími Čechy jsou zatlačováni do role menšiny, kterou vskutku byli početně, do značné míry i kulturně, ale rozhodně ne sociálně, hospodářsky a také politicky; zejména však ekonomicky byli mocností, jež svou potencí předstihovala nejen Čechy, ale i ostatní Austroněmce; v tomto smyslu rozměry typické menšiny vždycky přerůstali. Tato rozpornost jejich existence vtiskávala rozporný a rozštěpený ráz i jejich reakcím a akcím politickým: na jedné straně jim dodávala sebevědomí a nechuť slevit ze své tradiční nadvlády v českých zemích, na druhé straně se ocitali v defenzivě a uchylují se - platí to především o jejich nacionálním křídle - k jakémusi klientskému poměru ke svým rakouským a postupem doby stále více i německým, tj. říšským soukmenovcům. Tato permanentní nejistota a nevyjasněnost národní identity Němců českých zemí byla patrně také největší, organickou, strukturálně založenou komplikací vzájemného česko-německého vztahu. S kým vlastně byli Češi konfrontováni, kdo byl jejich partnerem, co bylo německou otázkou pro Čechy? Byli to jen Němci místní, a byla to tudíž jen lokální otázka českých zemí? Byli-li součástí rakouského němectví, byla to otázka rakouská, otázka vyrovnání mezi Čechy a Rakouskem? Anebo se měli za součást celoněmeckého celku (Gesamtdeutschtum), a šlo pak tudíž o poměr Čechů k Němcům a vůbec Německu? Ve skutečnosti byly v česko-německém vztahu všechny tyto roviny - v různých dobách v různém poměru - zastoupeny a každá z nich vyžadovala jiný přístup a jiné řešení, bylo-li to vůbec možné. Tato mnohovrstevnatost česko-německého poměru činila tento problém neprůhledným, nepřehledným a zvlášť obtížně řešitelným. Všechny pokusy o jeho řešení - a bylo jich nemálo a některé velmi nadějné - na tuto překážku narážely a ztroskotávaly.
Jinou, často přehlíženou komplikací vzájemného česko-německého poměru byla skutečnost, že se obě strany cítily vůči sobě navzájem jako menšiny, a oprávněně. Českomoravští Němci, sociálně a hospodářsky nejpokročilejší část vedoucího národa Rakouska, byli vskutku menšinou v českých zemích jako celku i v každé z nich, v Čechách, na Moravě a nakonec i ve Slezsku, kde byli postupně početně předstihováni, v tomto případě ani ne tak Čechy jako spíše Poláky. Češi, kteří tvořili většinu v obou českých zemích, byli zase menšinou v Rakousku, a i když se tu stávali stále významnější mocí hospodářskou, nemohli se z tohoto postavení politicky na žádný způsob vymknout. A pocitově, psychologicky to bylo ještě složitější: každý z obou partnerů cítil a těžko snášel svůj handicap, ale handicap a komplex toho druhého příliš neviděl. Češi v sobě pořád nesli představu, že Němci jsou velkým, mocným, dynamickým a bohatým národem, vnímali se jako kapka v tomto velkém německém moři, na němž se malá česká loďka ustavičně cítila ohroženou. Ale Němci v Čechách a na Moravě také těžce nesli českou převahu početní, a postupem doby nejenom početní, cítili se českou většinou zatlačováni a vnímali tento vývoj jako újmu a ohrožení, a to právě v době, kdy němectví prožívalo ohromnou konjunkturu a Německo bylo na vzestupu. Ti, kdož se Čechům jevili jako neúměrná přesila, vedli tedy zároveň ošidnou menšinovou existenci, měli v sobě pocit nejistoty a obav z další budoucnosti. Obě strany se tak jedna druhé obávaly a tento strach každou z nich zneklidňoval, frustroval, konflikty mezi nimi zostřoval, vzájemný vztah deformoval a eventuální kompromis a konsensus oddaloval a ztěžoval. Z těchto oboustranných komplexů a obav, zároveň reálných a zároveň falešných, vyrůstaly i nepřiměřené reakce, zarputilost bojů, úzkostlivá malichernost a hluboká nedůvěra a odcizení, které dosahovalo dnes nepochopitelných rozměrů. Únikem z této pokřivené perspektivy a z otrávené atmosféry bylo i úsilí, s nímž každá z obou stran hledala vnější spojence, Němci nejprve v Rakousku a mezi svými rakouskými soukmenovci, později v Německu a u Němců říšských, Češi zase ve Francii a v Rusku. Tím vzájemný poměr překročil přirozený a přiměřený rámec českých zemí a internacionalizoval se. Česká otázka, otázka vzájemného poměru Čechů a Němců v českých zemích, přerůstala tak své autentické rozměry, stávala se existenčním problémem rakouským a časem ještě něčím větším, totiž materiálem pro mezinárodní manipulace. Postupně se měnila v otázku mezinárodní, jejíž váha byla vlastně neúměrná skutečnému jádru věci, jež byla svou povahou omezená a místní. Lokální problém uspořádání poměrů v českých zemích se tak vlastně neorganicky zaplétal do velkých evropských souvislostí, což se poprvé stalo skutkem za I. světové války a podruhé v ještě větších rozměrech za II. světové války, kdy se právě vztahy mezi Čechy a Němci v českých zemí staly jednou z jejích roznětek.
Přidržme se však určeného tématu a zůstaňme u I. světové války. Vyhlídka, že by se nahromaděné hořlaviny česko-německých konfliktů měly řešit na válečném poli a za cenu nezměrných ztrát, byla perspektivou radikálně nacionalistických menšin - na obou stranách. V tomto extrémistickém prostředí vznikaly také extrémní představy o způsobech řešení vzájemných konfliktů a o vlastní národní budoucnosti, jejichž základem byl nacionální maximalismus. Šovinisté z řad českých a moravských Němců si představovali, že jejich složité problémy, komplexy a obavy z osudu národní menšiny, zatlačované narůstající českou převahou - ve zkratce byly vyjadřovány heslem, že se nikdy nestanou sluhy svých sluhů - budou jedním rázem vyřízeny bojem a válečným převratem. Vítězství Centrálních mocností umožní vytvoření německé střední Evropy, Mitteleuropy, do níž se zapojí i Německem ovládané Rakousko. Touto cestou se vyřeší i staré problémy Němců českomoravských, kteří se stanou rovnocennou součástí středoevropského německého celku, ujdou tak obávanému osudu menšiny - a tento osud naopak připadne jejich českým rivalům, z nichž bude v této německé Mitteleuropě menšina; té se pak eventuálně budou moci poskytnout elementární národní práva. Podobné tendence se projevily i v českém prostředí. I zde, v radikálních nacionalistických kruzích, jež v předválečném českém politickém táboře představovaly také menšinu, začaly se ujímat vize obdobného, ovšem "velkočeského" druhu. Aby se Češi dočkali naplnění svých maximálních aspirací, musí být Rakousko poraženo a na jeho troskách vznikne samostatný český stát, který si ve spojení se Slováky a hlavně s podporou vítězných dohodových mocností, zejména Ruska, zajistí takovou převahu nad místními Němci, že se prostě budou muset s rolí menšiny smířit, a smíří-li se s ní, dostane se i jim oněch elementárních práv, potřebných k uchování jejich národnosti.
Na tento poslední bod se nesmí v obou případech zapomenout. Nejsme v době II. světové války a v totalitární éře, nýbrž o čtvrtstoletí dřív: obojí nacionalistické vize nebyly tehdy ještě tak obludné, bezuzdné jako v pozdější době, byl sice antisemitismus, ale ještě ne holocaust, byly nacionální nenávisti, ale nešly k zrůdné myšlence likvidace národního protivníka; ten sice měl být zkrocen, přitisknut ke stěně a odsouzen k pouhé přikrčenosti a trpěné existenci, ale že by měl být úplně národně zničen, zbaven své národnosti a své vlasti, to se stalo politickou směrnicí až později, v éře totalitarismu.
Ale i tak dospěly tehdy vzájemné konflikty k nové, do té doby neznámé hranici: v nacionalisticky radikálních kruzích, které za války i u Čechů, i u Němců převzaly politickou iniciativu a vedení, převládlo nové, extrémní pojetí národního sebeurčení: nikoli národní optimum, ale maximum, jehož mělo být dosaženo bez ohledu na druhého partnera, na jeho úkor a proti němu. Takto pojatá národní sebeurčení, německé i české, se logicky vylučovala: naprosté a bezpodmínečné naplnění národních aspirací sudetských Němců, jejich spojení s německým Rakouskem a jeho připojení (Anschluss) k Německu vylučovalo plnokrevné sebeurčení Čechů a vice versa. Tento posun národnostního konfliktu do polohy boje na život a na smrt (chápou-li se tyto pojmy v dobových rozměrech, a nikoli s takovou nestvůrnou důsledností jako za II. světové války) vytvořil katastrofickou a vlastně neřešitelnou situaci pro obě národnostní strany, a rovněž tak pro onen často zapomínaný "třetí národ" našich zemí, totiž pro Židy: mezi nimi, hlavně mezi nejnacionálněji naladěnými sionisty vznikla za války vskutku velká vlna obav, že právě oni budou první obětí očekávaného výbuchu nacionálních vášní a že budou v pogromech zničeni, eventuálně ze země vyhnáni.
Poválečné bouře a otřesy se pochopitelně neobešly bez špinavé antisemitské pěny a také česko- německé národnostní vztahy nebyly nikterak idylické, ale konflikty, všechny bolestné a některé vskutku kruté, přece jen nepřekročily onu hranici, jež by budoucnost beznadějně zatížila a do budoucna zcela znemožnila aspoň jakýs takýs modus vivendi a kompromisy; také mezistátní vztahy mezi novým Československem a novým Německem, resp. novým Rakouskem se pozoruhodně rychle normalizovaly.
I v této krajní situaci, kdy se již rozchod obou partnerů zdál nevyhnutelný, ukázala se vzájemná pouta jako neobyčejně silná, a to do té míry, že staletá pospolitost, třebaže válečnými resentimenty v mnohém oslabená a narušená, nebyla nenávratně ztracena. Překonání této krize, v dosavadní velice dramatické historii vzájemných vztahů nejhlubší, prokázalo, že na obou stranách nepřestalo existovat a působit vědomí prospěchu a plodnosti vzájemného soužití. České země a každá z nich zvlášť byly prastarým celkem, jedním z nejstarších a nejstabilnějších v Evropě, patrně také proto, že jsou celkem šťastně utvářeným; úrodné nížiny vnitrozemí, osídlené vesměs Čechy, byly ve vyváženém poměru s převážně německým pohraničím, jež bylo předurčeno spíš k výrobám řemeslným a průmyslovým. Rovněž hustá síť měst, kdysi ve středověku zde zakládaných zde právě Němci, vhodně se doplňovala s venkovem, takže země skýtaly příhodné předpoklady pro prosperitu obou národností. Bez poměrně rozvitého zemědělského zázemí byl sotva možný rozmach industrializace, která byla základem sociální existence zdejších Němců, jedné z nejpokročilejších složek němectví a střední Evropy jako celku. Také svérázný a plodný kulturní profil těchto Němců v nemalé míře profitoval z toho, co vynikající znalec obojí kultury Čech, P. Eisner, nazval contagio slavica, obohacení staletým permanentním stykem s česko-slovanským živlem. U Čechů byla plodnost tohoto soužití rovněž zcela zjevná, a to na první pohled. Češi byli vlastně jediní z malých středoevropských národů, nepočítají-li se Rakušané, jimž se aspoň zčásti podařilo zachytit vlnu německého vzestupu 19. stol. v době Bismarckově i Vilémově. Ve stínu tohoto prvního německého zázraku vytvořil se jakýsi malý národní zázrak český. Z národa, který na začátku 19. stol. byl agrárně zaostalý, sociálně neúplný, který neměl ani vlastní národní šlechtu, ani dynastii, který byl chudý i kulturně, vyrostla na přelomu století moderní, dynamická a rychle se rozvíjející společnost, která začala Němce rychle dohánět; ve střední Evropě byli Češi jediní, kteří se aspoň v zásadě začali německé úrovni vyrovnávat. Tento vzestup se dál samozřejmě v soutěži a napětí s Němci, ale také v součinnosti s nimi; v té době bylo Německo vlastně modelem a předobrazem českých ctižádostí. Čeští řemeslníci chodili do Německa na vandr, český průmysl hojně čerpal z německého know how, čeští studenti se dlouho učili z německých knih a česká inteligence, v Čechách a na Moravě téměř vždy dvojjazyčná, podílela se dlouho na německé kultuře a získávala tak větší rozhled i v době, kdy jí vlastní kultura dostatek duchovní stravy ještě neposkytovala.
V soupeření a v soužití s Němci, místními, rakouskými i říšskými, stali se Češi národem západního typu, slušně industrializovanou společností, která v německém prostředí načerpala i mnohé inspirace pro svou politickou kulturu. I v tomto ohledu - a možná, že především v tomto ohledu - jsou vzájemné česko-německé vztahy velmi málo prozkoumány, přestože se právě v těchto agendě naskýtají nadobyčej zajímavé a podnětné pohledy, bez nichž jsou moderní české dějiny neúplné a ochuzené. Víme, že české obrození a české národní hnutí mělo v sobě významný emancipační a demokratizační náboj. Ale zároveň je faktem, že v počátcích modernizace a v době vzniku občanské společnosti stáli v popředí tehdejších politických pokroků Němci. Liberalismus, jehož zásluhy na modernizaci habsburské monarchie a v jejím rámci i našich zemí jsou vskutku epochální (a v mnohém stále ještě nedoceněné) byl především německý - a Němci z českých zemí patřili k jeho špičce. A třebaže se musíme rozloučit s černobíle zjednodušenými představami o konzervativních silách a jejich zpátečnictví, motorem pokroků v té době nebyly - a faktem je, že Češi byli tehdy spojenci tohoto tábora a byli s ním dlouho těsně spjati; však se také nejkonzervativnějším tyrolským klerikálům v Rakousku říkalo černí Češi. To ovšem neplatí už pro údobí konce 19. a počátku 20. století, kdy mezi Němci a Čechy došlo k významné změně politických rolí, ostatně ne první a ne poslední tohoto druhu v historii německo-českých vztahů. Demokratizace té doby narážela v německém prostředí na větší překážky než v dynamicky vzestupujícím prostředí českém. V procesu demokratizace to byli opět spíše Němci (přesněji řečeno jejich tehdy vůdčí majetné a vzdělané třídy), kteří vlastně jako by ztráceli, přicházejíce v tomto pohybu o svou převahu, o ona privilegia a nadpráví, jichž se jim v dřívějším Rakousku dostalo. Češi naproti tomu byli v té době ve šťastné pozici malého národa, který demokratizací získával - dokonce i jejich vyšší vrstvy byly vůči demokratizaci otevřenější, očekávajíce od ní více prospěchu než ztrát.
Rozdíly tohoto druhu a vývojové arytmie obou národů, podle českého básníka a germanisty Otokara Fischera "do sebe vrostlých, v sobě zahryzlých", nemění nic anebo jen velmi málo na tom, co musí každá poctivá historie vzájemných vztahů zaznamenat. To, o čem je tu řeč, je až zarážející vzájemná podobnost. Sudetští Němci, je-li tu na místě pojem, který vešel v užívání až po I. světové válce, byli Čechům po stránce sociální, kulturní i politické mnohem bližší než ostatním Němcům, rozhodně víc než Němcům tyrolským, nebo alpským, o vzdálených Němcích říšských ani nemluvě. Ale totéž, ovšem v opačném smyslu, můžeme říci o Češích: i oni byli (a stále ještě asi jsou) Němcům neobyčejně blízcí, určitě bližší než všem ostatním Slovanům, možná i tak blízkým a příbuzným Slovákům. Češi byli stejně průmysloví a stejným způsobem průmysloví jako Němci čeští, měli podobnou kulturu jako oni a měli dokonce až do nejmenších podrobností i podobnou strukturu politickou. Struktura českých stran za Rakouska a za I. republiky byla stejná jako struktura stran sudetoněmeckých a rovněž celá ta pověstná a nesmírně aktivní síť spolková a samosprávní podobala se jako vejce vejci sudetoněmecké. Když byl Schulverein, byla česká Matice školská, měli-li Němci svá Kasina, měli Češi české Besedy atd.
Celým svým profilem, celou svou strukturou i psychikou byly si obě často znesvářené strany nesmírně blízké, neřku-li příbuzné. To samozřejmě klade otázku, zda to nebylo právě toto těsné příbuzenství, které bylo zdrojem neustálých konfliktů a sporů - v životě tomu často bývá, že se ti nejbližší mají nejméně rádi. Ale skutečné a vážné vysvětlení bude ležet pravděpodobně hlouběji a bude tkvít nejspíš v tom, o čem byla řeč již na počátku, v tom, jak se tento svou podstatou lokální problém, soužití a sváry Čechů s jejich německými krajany, neorganicky vpletl do širokých evropských souvislostí a nakonec do válečné konflagrace, jejíž rozměry české země samozřejmě přerůstaly. Ale to je součást našeho českého osudu, osudu naší vlasti a osudu této části střední Evropy, kde je bytí neustále riskantní a obzvlášť náročné, neboť příliš často přináší zátěže, které jsou na síly a možnosti zdejších malých národů přílišné - a malými se tváří v tvář tomuto osudu ukázali i Češi i jejich němečtí krajané. To však také patří k našemu historickému údělu, z něhož se nemůžeme vymknout. Je to úděl, který snášíme dodnes a budeme snášet, dokud v tomto koutu Evropy budeme žít a dokud zde budeme žít v sousedství s Němci - i pro nás i pro ně je to jedna ze základních komponent historické existence.
Článek je písemnou podobou přednášky proslovené v Českém rozhlase na počátku 90. let 20. století (cyklus přednášek předních historiků o českých dějinách - vysílání pro školy). Záznamy přednášek vyšly v dvoudílném sborníku "Věci, buďtež pozorovány… (Kapitoly z národních dějin)", Praha 1992. Příspěvek J. Křena je obsažen v 1. díle, str. 47 - 52.
|
|
