(40 hodnocení)Tentokrát se za nás ptali jiní - i tak by se dal stručně uvést výběr rozhovorů se známými českými historiky. Čas od času se podobné rozhovory objevují na stránkách pravidelné čtvrteční přílohy Práva, v Salonu. Vybrali jsme pro vás vždy několik pasáží zaměřených k hlavnímu tématu rozhovoru a doufáme přitom, že vás inspirují k přečtení celých textů (rádi vám je poskytneme).
Na otázky Salonu odpovídali:
Kdy vznikla Dalimilova kronika?
Mezi léty1311 a 1314. Vznikla jako protiněmecký či "proticizácký" politický pamflet na objednávku vůdců české šlechty - jmenovitě Jindřicha z Lipé -, kteří se nebyli ochotni smířit s umenšením svého podílu na moci po nástupu krále Jana Lucemburského, kterého, mimochodem, instalovali na trůn.
Proč se jí říká Dalimilova?
Toto označení přineslo 17. století. Vycházeli tenkrát z informace Václava Hájka z Libočan, který v roce 1541 uvádí v předmluvě ke své kronice soupis autorů, z jejichž díla čerpal, přičemž řadu lidí si zcela zjevně vymyslel - autorství české rýmované kroniky z roku 1314 přisuzuje bez dalšího jakémusi Dalimilu Meziříčskému, kanovníkovi boleslavskému.
Ve vaší knížce jste postavil věž, která nás dovede ke jménu Jindřicha z Varnsdorfu, a opřel ji o tři body. 1: johanité, 2: biskup Jan z Dražic, 3: Jindřich z Lipé. Kdo byl Jindřich z Lipé?
Nejmocnější český šlechtic již v časech vlády posledního Přemyslovce Václava III. V letech panování Jindřicha Korutanského nejvyšší maršálek a český podkomoří. Pak, za spoluúčasti Jana z Dražic a našeho autora, vůdce protikorutanského spiknutí a jeden z nositelů instalace Jana Lucemburského na český trůn. Pak, protože odstavený od lizu, byl "pobouřen" lucemburskou vstřícností k porýnské šlechtě, kterou král Jan postavil na přední místa české správy.
Mimochodem: Jediné vztahy Jindřicha z Lipé k johanitům vůbec souvisejí s johanitskou komendou na jeho žitavských državách.
Jindřich z Lipé byl hlavní iniciátorem politického pamfletu, kterému říkáme Dalimilova kronika a který poté, co v opisech obešel celé Čechy, způsobil zde na jaře roku 1315 dokonalou smršť. Jan Lucemburský byl nucen vyhnat z Čech svoji porýnskou kamarilu a vrátit Jindřichovi z Lipé hodnost českého podkomořího. Nenajedený Lipé ovšem začal krást ve velkém stylu, že proti sobě popudil i své spojence, kteří ho králi práskli jako hlavního "kmotra". Jan dal Jindřicha zatknout ještě v říjnu roku 1315, ten pak dožil na svém moravském panství - když předtím byl nucen vzdát se Žitavy - po boku své družky Elišky Rejčky, vdovy po králi Václavu II. Na lucemburkův hněv doplatil nezaslouženě i Jan z Dražic. Také náš autor byl nucen stáhnout se do ústraní a doufat, že jeho jméno nebude provaleno mimo úzký kruh zasvěcených.
Dařilo se mu to téměř 700 let. Jak jste ho dostal?
Předně: neobjevil jsem Ameriku. Podstatné bylo lokalizovat autora v johanitském světě, ale to přede mnou udělali již Josef Jireček v roce 1878, nejvýznamněji pak F. M. Bartoš v roce 1940. Druhým předpokladem bylo prokázat jeho vztah k pánům erbu ostrve jako zadavatelům, ale i v tomto punktu již řekli své J. V. Šimák v roce 1932 či Josef Šusta v roce 1935. Další vymezení se týkalo autorova postavení - zda byl rytíř či duchovní. Zde opět řekli to podstatné již Josef Šusta v roce 1936 a Záviš Kalandra v roce 1947. Skvělý byl též Mirko Očadlík v roce 1957.
Moje zásluha, je-li jaká, spočívá v tom, že jsem tři roky na tématu seděl, ničím se nerozptyloval a jakýmsi křížovým výslechem pramenů došel k závěru, že autorem nemohl být nikdo jiný než ten, komu důvěřovali i Jan z Dražic i Jindřich z Lipé, kdo byl literárně zručný v češtině a tak jazykově vybavený, aby mohl číst prameny německé, latinské a francouzské, a kdo spoléhal na hvězdu Jana Křtitele, patrona johanitů. Jeden takový je náš autor.
Jmenoval se Jindřich z Varnsdorfu, od roku 1310 byl komturem žitavské johanitské komendy, pocházel z drobného šlechtického rodu doloženého ve Varnsdorfu, kde se narodil zřejmě v roce 1256. Bouřlivé události po smrti Přemysla Otakara II. prožíval v německém městě, kde se opakovaně stal svědkem napadení českých šlechticů. Stal se johanitským řeholníkem, vzdělání získal v pražské kapitulní škole svatého Víta a podle všeho též na univerzitě v Paříži, ve vojsku Tobiáše z Benešova se zúčastnil v roce 1292 tažení Václava II. do Polska. V Praze se téměř jistě zdržoval i v 90. letech 13. a v prvním desetiletí 14. století, vytvořil si těsné vazby k církevní hierarchii biskupského dvora Jana z Dražic a byl prostředníkem mezi biskupem a dvorem Jindřicha Lucemburského při jednání o sňatku Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského. V červnu a září 1310 byl v Praze jako lucemburský straník svědkem bojů s vojsky Jindřicha Korutanského, na objednávku držitele žitavského panství Jindřicha z Lipé vytvořil poté, co byl zadavatel odstaven z funkce českého podkomořího a nahrazen Němcem Walterem z Castellu, anonymní politickou polemiku, tak řečenou Dalimilovu kroniku, kterou nepsal v Praze, ale v žitavské komendě.
Po aféře s kronikou zanevřel na Jindřicha z Lipé, ale dál zůstává v Žitavě a zájem o aktuální politické události jej až do vysokého věku neopouští. Pod bezprostředním dojmem skandálního útoku císaře Ludvíka IV. Bavorského na Lucemburky píše v roce 1342 takzvané Veršované letopisy. V roce 1346 nebo krátce poté nepochybně v Žitavě umírá - byl pohřben na řádovém hřbitůvku u konventního kostela Panny Marie nebo ve farním kostele svatého Jana Křtitele v Žitavě.
Hodlám také doložit, že Jindřich z Varnsdorfu je též autorem Alexandreidy a veršovaných Českých legend, protože oba texty mají johanitské zdroje a mně připadá bizarní představa, že by v Čechách v téže době vedle sebe paralelně existovali dva johanité, dva úžasní literáti, oba dva píšící česky, oba dva ve verších.
)
Podle jednoho známého bonmotu ten, kdo se z dějin poučí - tedy pochopí je správně -, není odsouzen opakovat stejné chyby. Když pochopíme lépe Husa a jeho dobu, můžeme se tím nechat inspirovat pro dnešek. Máte z té doby pro dnešek nějakou inspirace nebo analogii?
Jeden zajímavý a inspirační moment, který souvisí přímo s husitstvím, tu je: vyústění husitství do určitého kompromisu. Po asi desetileté válce husitů s katolíky, se sousedními zeměmi, s katolickou Evropou, došly obě strany k závěru, že husitskou při není nožné vyřešit vojensky, že se musí přistoupit na jednání. Na to, že tuto při nešlo řešit vojensky, je dost důkazů - poslední křižácká výprava sice hanebně prchla od Domažlic, ale husité nikdy nedobyli katolickou Plzeň, stejně jako jiná křižácká výprava nedobyla husitský Žatec, husité nedobyli Karlštejn.
Jednání husitů s katolíky, to byla stejně významná a možná významnější bitva než bitvy vojenské. A nakonec vyústila v kompromis. Čili tady nám středověk ukazuje, že neexistují situace, které by nešly řešit jednáním či dohodou, i když to vypadá zdánlivě neřešitelně. Teologická stanoviska obou stran byla naprosto protikladná, ale postupně se na obou stranách našly síly, které si uvědomily, že se musí skončit s válkou a začít jinak. A tento nový postoj, který je vlastně věčně aktuální, byl doveden do úspěšného konce, do basilejských kompaktát.
Druhá zajímavá a inspirující věc je, že se po husitské době, v 2. polovině 15. století až do konce 16. století, vytvořila v Čechách a na Moravě naprosto výjimečná situace, v níž vedle sebe dokázala žít dvě etnika, Češi a Němci, a také dvě různá náboženská vyznání, katolíci a husité, pak také čeští bratři a novokřtěnci. To je veliká věc, která nikdy nebyla v českých zemích doceněna. Dosud se v českých dějinách cenil spor, dramatické události, ale ne kompromis, který husité uzavřeli s katolickou církví. Ten objevujeme teprve dnes, samozřejmě také po zkušenostech v moderní době. Katolíci i husité si postupně uvědomovali, že jsou křesťané, a vraceli se k společnému základu a zakotvili to do práva.
Mohl byste ten kompromis stručně popsat?
Podstata spočívala v tom, že basilejský koncil postupně dospěl k uznání základních článků, na kterých stála husitská víra a husitský program. Katolická církev pak nežádala restauraci předhusitských poměrů, ale husité se na druhé straně museli vzdát svého radikálního křídla, nepřijatelného pro církev. To byla jejich obět, likvidace radikálů u Lipan. Přitom husité, respektive utrakvisté, kteří žádali, aby byly uznáni za součást katolické církve, vlastně nikdy nezbořili všechny mosty. Ty mosty zbořil až v roce 1462 Aeneas Silvius Piccolomini - papež Pius II., který znal dobře české poměry a uvědomoval si rizika, která z husitského postoje pro katolickou církev, pro její jednotu vyplývala. Ale kompromis byl znovu nalezen jiným způsobem: umožněním současné existence katolictví i husitství uvnitř Čech a Moravy - kutnohorskou smlouvou stavů z roku 1485, kde se obě strany - katolíci i utrakvisté - zavazovaly, že budou respektovat svá vyznání. A výjimečnost je v tom, že uznávali i právo poddaných volit si katolickou nebo utrakvistickou církev v rámci jednoho panství. Vytvořila se tu unikátní situace koexistence, prostředí nadkonfesijního křesťanství. Teologové tento termín nemají rádi, ale východiskem k těmto dohodám bylo vědomí, že jsou všichni křesťané.
To byla v tehdejší Evropě skutečně výjimka?
Naprostá. Později, po německé reformaci, se to objevuje v různých podobách, ale v druhé polovině 15.století to bylo naprosto unikátní uspořádání. A vedlo to k tomu, že se v Čechách a na Moravě vytvořila zvláštní politická kultura, která také nemá v tehdejší Evropě obdoby: Všichni, byť různého vyznání, uznávali zemské právo, scházeli se na sněmech, tvořili jednu zemskou obec. A to na tehdejší dobu vedlo k neuvěřitelným věcem, například k nábožensky smíšeným manželstvím šlechty, nebo k tomu, že si poddaní mohli volit konfesi. Německá reformace už tohle nedokázala, ta došla augsburgským mírem v roce 1555 jen k zásadě cuius religio eius religio, koho vláda, toho náboženství.
Princip svobody víry se stal v Čechách v 15. století politickým požadavkem i při volbě krále a byl respektován. To považuji za odkaz husitství. Bylo to v evropských dějinách první uznání lidí nábožensky jinak myslících za plnoprávné občany - ve smyslu tehdejšího stavovského pojetí občanství.
V poslední době někteří čeští autoři útočí na husitství jako na něco, za co bychom se měli stydět. Jako na konflikt s Evropou, jako na projev barbarství. Co Hus a husitství znamenají z hlediska našeho místa v dějinách?
Pokud vím, historikové se za husitství nestydí, a pokud se vyskytují názory, které máte na mysli, nejsou to názory seriózních historiků. O Husovi se právě vatikánská konference a katolická církev slovy papeže vyjádřila jednoznačně pozitivně. Stanovisko katolické církve konečně umožňuje, aby všichni přijali Husa za orientační symbolickou osobnost českých a evropských dějin. Husitství je nejvýznamnější událostí českých dějin, která se do evropských dějin vepsala. Mimo jiné je revolucí, která nebyla poražena zahraniční intervencí. Spory o husitství ale budou asi pokračovat dál. Podle mne však husitství vyústilo v blahodárný kompromis a jeho dědictví po dvě staletí pozitivně působilo. Tradice, to je něco jiného, tu si vymýšlíme.
)
Můžeme problém konfese, zjednodušeně řečeno, chápat také tak, že Rudolf II. přistupoval k víře více méně vlažně, a proto pro něho ústupky vůči evangelickým českým stavům nebyly důležité?
Rudolf II. nemohl být v žádném případě příznivcem evangelických náboženských svobod, jak by se mohlo zdát. Důvodem byly jeho původ a dynastická tradice, ale i podpora katolického Španělska či papežského dvora. Nacházel se v těžší situaci než jeho předchůdci: hledal rovnováhu, aby žádná ze stran, habsbursko-katolická ani stavovsko-evangelická, nedosáhly převahy. Otevřeně se nepostavil proti stavům, i když vojenskou pomoc mohl v dlouhodobém střetu získat od mocného Španělska. Raději volil ústupky a vyhýbal se otevřenému konfliktu, který mohl přerůst ve válku. Pokud v roce 1609 vydal Majestát, kterým legalizoval evangelickou konfesi, nesplnil jiný stavovský požadavek: nedovolil evangelickým stavům, aby převzaly do svých rukou exekutivu. Výkonná moc patřila dále radikálním katolíkům. V této chvíli ovšem došlo k paradoxní situaci. Katolická šlechta nerespektovala Rudolfův Majestát, ačkoli ho uznával panovník. Ani za tuto aroganci však vladař radikály nesesadil. Ponechával si stále otevřený prostor k manévrování.
Z vašich slov vyplývá, že Rudolf II. byl, odmyslíme-li poslední tři roky života, v podstatě obratný a mírumilovný politik.
Dá se to tak říci. Nepřehlednou situaci zvládal obezřetným intelektuálním postupem. Rozhodnutí porazit nenáviděného bratra Matyáše a české stavy zahraniční intervencí v roce 1611 bylo již zcela v režii duševní choroby. Byla to nedomyšlená akce a Rudolf se v ní nechal ovlivňovat svým dobrodružným bratrancem, arciknížetem Leopoldem Pasovským. I on se chtěl stát českým králem a římským císařem.
Rudolfova charakteristika "šílenec na trůně" není právě lichotivá. O jejím oprávnění tedy můžeme pochybovat?
Z psychiatrických posudků vyplývá, že Rudolf II. trpěl v posledních letech maniodepresivním onemocněním. Lékaři nemohou určit, do jaké míry choroba ovlivňovala způsob jeho předchozí vlády, a výpovědi současníků jsou mnohdy zkreslující. Nejčastějšími zpravodaji o císařově zdravotním stavu byli vyslanci. Je pravda, že Rudolf II. byl jako panovník na rozdíl od svých předchůdců trochu lenivý, vyslanci se k němu nemohli někdy i týdny dostat. Tuto situaci museli svým monarchům nějak vysvětlit. Jako důvod často udávali jeho nemoc, mluvili dokonce o návalech šílenství. Této skutečnosti využíval ctižádostivý Matyáš k prosazováním svých práv. Historiografie 19. století, která se zajímala především o pozitivistické uspořádání faktů - přesně na sebe navazujících řad politických událostí - měla malé porozumění pro subjektivní pocity, psychiku a zdravotní stav panovníka. Od špatných vladařských rozhodnutí z konce Rudolfova života dospěla až ke krajnosti: byla ochotna označit Rudolfa II. i za "šílence na trůně".
Rudolfova choroba se však projevila již mnohem dříve. Poprvé byl výrazně nemocen v osmdesátých letech 16. století.
O desetiletí později se zdravotní problémy vracely, ovšem v podobě skepse, smutku a melancholie, někdy i návalech vzteku. Těžko určit, jakou úlohu hrála psychická nemoc nebo stav mysli, který obecně trápí určitou skupinu lidí.
Tento stav se jistě projevil i v Rudolfově chování, odlišném od vystupování jiných Habsburků.
Rudolf II. byl vcelku plachý člověk. Nerad se prezentoval na veřejnosti, zřídka se účastnil velkých shromáždění. Vystupoval sice jako vladař, který má za sebou vojenské úspěchy, sám ale armádě nikdy nevelel. Více než jeho předchůdci si zakládal na tom, že je štědrým mecenášem umění, i když o této činnosti veřejnost příliš informována nebyla. Ostatně se mu podařilo shromáždit na Pražském hradě umělce ze tří významných pozdně renesančních center - Itálie, Nizozemí a jižního Německa. V tradici habsburské dynastie však Rudolf II. nebyl vyzdvihován tak jako "nezpochybnitelní vladaři", jakými byli kupř. Ferdinand I., Ferdinand II. či Marie Terezie.
)
Historici se spekulacím brání, ale já se vás přesto zeptám: Mohla vůbec bitva na Bílé hoře dopadnout pro české stavy dobře?
Já se domnívám, a nejsem sám, že to vyhrát nemohly. Stavovské povstání bylo velkým nahromaděním neschopnosti a nekompetentnosti. A navíc - z mezinárodněpolitického hlediska - si vybralo špatný okamžik. Například dvanáctileté příměří mezi Španěly a Holanďany mělo vypršet až v roce 1621. To už by byla situace jiná. Nebo tápavé rozhodování, komu nabídnout český trůn, a pak ne zrovna šťastná volba Fridricha Falckého. Čeští stavové si zkomplikovali život i tím, že v roce 1617 téměř jednomyslně uznali Ferdinanda II. za svého krále a za dva roky ho sesadili. To pochopitelně v očích každého evropského vládce, ať už protestanta, nebo katolíka, bylo jakýmsi varováním: vždyť oni se postavili proti svému zákonnému panovníkovi, kterého krátce předtím bezvýhradně přijali. Čili ta východiska byla špatná.
Co dalšího považujete za nekompetenci?
Dá se to říct velmi jednoduše: nebyli to schopní politici. Proto s nimi do povstání například nešel jeden z nejvýznamnějších lidí v té době u nás, český bratr Karel starší ze Žerotína. Varoval před vzpourou a jejími možnými důsledky a byl za to kaceřován jako zrádce. Rozuměl souvislostem a taky ty lidi znal - Thurna, horkou hlavu, Budovec, o nic moc lepší... Mnozí povstalci si také snažili namastit kapsu, vypláceli si vysoké peníze ze stavovské pokladny v době, kdy každého zlaťáku bylo potřeba na vybavení vojska.
Tedy žádní vlastenci...
Národností princip v té době, myslím, nehrál žádnou roli. Vždyť i někteří z těch takzvaných českých pánů popravených na Staroměstském náměstí byli víceméně Němci. Byli to příslušníci českých stavů, ale z národnostního hlediska - aby mi bylo dobře rozuměno: v tom tehdejším smyslu příslušnosti k české zemi - o většině z nich dost dobře nemůžeme říct, jestli byli Češi nebo Němci, protože už za Rudolfa II. byli mezi české stavy přijímáni četní cizinci, kteří češtinu ani neovládali. To byl totiž předtím jeden z předpokladů: měl-li šlechtic dostat inkolát, tedy být přijat mezi české stavy, musel znát český jazyk. Například radikální Thurn snad něco česky dokázal napsat, ale když vystupoval, vždycky mluvil německy.
Tak se raději ještě jednou pokuste o vysvětlení Bílé hory. Co se tenkrát stalo?
Laxní přístup povstalců byl důsledkem toho, že se stavovský stát ocitl v krizi, stavovské zřízení se přežilo, převládly partikulární zájmy. To je nejpravděpodobnější vysvětlení. Absolutistický, centralizovaný stát představoval v té době proti stavovskému progres. A prosadil se nejen u Habsburků, ale všude, zejména Francii postavil na nohy. Byl to v každém případě krok kupředu. Čili: přežil se stavovský stát a zároveň, spíše nahodile, byla v té době česká politická reprezentace slabá. Domyšleno do důsledků, kdybychom to na Bílé hoře vyhráli, tedy my v uvozovkách, stejně by to skončilo špatně - v jakési šlechtické anarchii. A český stát by možná dopadl podobně jako polský. Dějiny Polska ještě lépe než naše dokládají úpadek stavovského zřízení. A centralistický stát, který se vlastně třicetiletou válkou rodí, je i základem dnešního moderního státu.
|
|
