(11 hodnocení)Netřeba zevrubněji dokládat skutečnost, že Josef II. jakožto osobnost zasáhl do života většiny obyvatel silněji než kdokoli z jeho předchůdců. Nešlo přitom zdaleka jen o zrušeni nevolnické závislosti a o další hospodářské reformy včetně příprav na výkup roboty, ale také o odstraněni ponižujících tělesných trestů a o snahu omezit zvůli vrchnostenských úředníků. To vše připravilo příhodnou půdu pro vznik selského mýtu spravedlivého císaře. Lidovým pozorovatelům nemohly uniknout Josefovy restriktivní zásahy vůči církvi a jejímu majetku. Je pozoruhodné, že tyto zásahy nenarazily v lidových kronikách na odmítavou reakci a že byly obvykle registrovány bez komentáře, ba někdy dokonce vítány, zejména pokud šlo o rušení klášterních domén. Dokonce ani rušení církevních svátků nevyvolalo nijak jednoznačné pohoršení, jaké by očekával dnešní člověk se zaměstnaneckou mentalitou. Z hlediska samostatného výrobce - sedláka znamenalo totiž rušení svátků v době polních prací zisk pracovních dnů, které mohl spolu se svou čeledí věnovat práci na poli. Rušení svátků v zimním období pak mělo sotva nějaký praktický význam. Kritická a odmítavá reakce převládla naopak proti zásahům do náboženských zvyklostí, jako byly zákazy procesí nebo pohřbívání bez rakve. Nutno ovšem dodat, že tato opatření nebyla všude prováděna, resp. dodržována, takže negativní ohlas nebyl nijak masový a nemohl nijak podstatně narušit tvorbu josefovského mýtu. Je ostatně příznačné, že tato opatření mnozí venkovští písmáci ani nezaznamenali.
Postoj venkovského lidu vůči tolerančnímu patentu byl rozporný. Řada kronikářů se netajila svým odporem vůči nekatolíkům: nelíbilo se jim, že císař nastolil svobodu vyznání. Rychtář Vavák slouží zde - v tomto případě asi opodstatněně - jako typický přiklad. Většina českého venkova, pokud můžeme soudit podle kronik, toleranční patent ani nezaregistrovala nebo jej brala na vědomi jako okrajovou a nezajímavou změnu. Tak tomu bylo v oblastech, kde se již neudrželi žádni nekatolíci, takže tolerance ležela za horizontem lidové představivosti. Evangeličtí kronikáři považovali naopak právě toleranci za nejvýznamnější reformu Josefovu, protože jim zaručovala nejen náboženskou svobodu, ale plnohodnotný život vůbec. Bylo to ostatně právě prostředí evangelíků a sympatizantů s nimi, které se výrazně podílelo na vytváření mýtu o císaři Josefovi.
Tento mýtus se rodil již za Josefova života a do značné míry pod dojmem osobních setkání s ním. Pro naši problematiku je důležité, že tento mýtus téměř vůbec nereflektuje jazykovou odlišnost a už vůbec ne císařovu jazykovou politiku. Je to mýtus zdůrazňující panovníkovo "lidové" vystupování, tedy nahrazení představy panovníka jako vznešeného majestátu představou panovníka - člověka, jenž má úctu k prostému venkovanovi a k jeho těžké fyzické práci. Od takto stylizovaného panovníka pak očekává člověk - poddaný své osvobození. Proto také Josef, ještě jako spoluvladař, byl nejednou považován za nepřímého podněcovatele, resp. inspirátora selských povstání v roce 1775.
Odlišně přijímalo josefínské reformy městské prostředí. Zrušení nevolnictví nevyvolalo v městském řemeslníkovi žádné nadšení a návrh na výkup robot pociťovala naopak bohatší města jako ohrožení svých privilegií - neboť i tato města měla své poddané. Zato mnohem citlivěji než vesnice vnímalo měšťanské prostředí radikální omezeni městské samosprávy a restriktivní zásahy vůči církvi a zejména klášterům. Vždyť právě kláštery byly v mnoha případech důležitým odběratelem řemeslnických výrobků a nepřímo přispívaly k beztoho skrovné prosperitě města. Také zásahy do náboženských zvyklostí a rušení náboženských bratrstev pociťovali městští obyvatelé výrazněji než venkované. Specificky městskou změnou byl zákaz pohřbívání na městských hřbitovech, a tedy nucené zakládání nových hřbitovů za branami. Radikální omezení poutí se např. dotklo i svatojánské pouti, která doposud přiváděla do Prahy desetitisíce poutníků. Utrpěly pochopitelně i výnosné obchody s takovými příležitostmi spojené.
Zásah proti přebujelé vnější religiozitě měl zřejmě své trvalé důsledky, jak můžeme soudit podle symptomatického příkladu kultu světců na Karlově mostě v Praze. Když Prahou projížděl koncem 70. let německý osvícenský vědec a kalvinista rodem Geog Forster sarkasticky si ve svých zápiscích poznamenal, že před každou sochou na Karlově mostě klečí houf bigotních věřících. Podle zprávy z roku 1787 tento jev již téměř vymizel a nebyl zřejmě obnoven ani v období pozdějším.
Přičteme-li k náboženským novotám také zásahy do cechovních zvyklostí, pochopíme, proč se Josef II. v měšťanských kronikách zejména po své smrti jeví spíše negativně: jako iniciátor změn, které narušovaly zaběhaný chod měšťanského života a rušily osvědčený systém hodnot a norem hospodářských i náboženských. Někdy se dokonce spojují Josefovy reformy s božím trestem v podobě války a sucha. Kromě toho se právě v městském prostředí - jakkoli ojediněle - setkáme s kritikou jazykové poněmčovací politiky císařovy. Ohlas nespokojenosti stavovské opozice zaznívá z výtky, že se Josef odmítl dát korunovat na českého krále.
S tímto negativním posmrtným obrazem Josefovým kontrastuje další prohlubování pozitivního selského mýtu. Stoupající popularita ochránce sedláků je zřetelným ohlasem na úspěšnou snahu české šlechty zlikvidovat nejprogresivnější císařova opatření, berní patent a výkup roboty, a nepřímým odrazem bouřlivých vystoupení sedláků na obranu Josefových patentů proti stavovské snaze a jejich revizi. Císař zde figuroval v argumentaci sedláků, kteří se odmítali smířit se zprávami o omezeném či zrušeném výkupu robot a dovolávali se jej jako panovníka, který robotu zrušil. Opisovala se "Modlitba císaře Josefa II." a "Poslední slova", kde byl představován jako panovník, který marně usiloval o štěstí svých poddaných, a jako panovník, jenž rolníky považoval za sobě rovné lidské bytosti a jenž před svou smrtí prosil Boha, aby chránil lid "před mocným utiskováním zlých ouředníků". Následně sílily v tomto mýtu prvky legendy a stupňovaly se pozitivní mravní atributy císařovy osobnosti: láska k "chudému lidu", touha po spravedlnosti a pravdě.
Rozporný dvojí mýtus Josefa II., městský a selský, odráží rozpornou lidovou reakci na společenskou změnu, kterou jeho reformy, jakkoli zčásti okleštěné, nesporně přinášely. Městské prostředí bylo otřeseno zásahy do zaběhaného chodu života a "osvědčených" starých norem, vesnické prostředí bylo spíše pobouřeno teprve následným zpochybněním josefínských reforem a hrozbou návratu ke starým poměrům. I když nelze přeceňovat reprezentativnost lidových kronik, je zřejmé, že signalizují dvě nesporné skutečnosti: Josefovy reformy (a následný boj proti nim) za prvé narušily tradiční vztahy jak ve městech, tak na feudálních panstvích, za druhé přispěly k rozšíření obzoru a k vytváření elementárních prvků "veřejného mínění" v prostředí, které do té doby žilo v představě o neměnnosti a danosti poměrů, v oné představě, která byla typická pro tradiční feudální společnosti.
Usnul v Pánu ten o své poddané starostlivý císař Josef, toho jména druhý, který kraloval jenom 9 let a několik měsíců, mnoho dobrého prostému lidu přece vyjednal a udělal, začež mu Pánbůh jeho duši milostiv a odplatou buď. On se rozstonal ve Vídni, kdež také po křesťansku zemřel a pochován jest.
(Selská kronika J. Hodka z Ouholic)Josefínskými reformami dostala nový význam také absolutistická centralizační politika. Na rozdíl od předchozího tereziánského období zasahoval nyní stát do každodenního života velké části obyvatelstva a začal být vnímán v rostoucí míře právě jako součást tohoto života. Proto se mohla účinněji než dříve nárokovat nová verze loajality poddaných: místo, resp. vedle loajality vůči panovníkovi se požaduje oddanost vůči státu. V tomto požadavku byla, i když nevysloveně, obsažena nabídka nově chápané státní identity: vazba k dynastii byla odsunuta na vedlejší kolej a na prvé místo byla postavena identifikace se státem.
V každodenním životě se tento posun loajalit promítl do skutečnosti, že sedláci postupně lépe chápali rozdíl mezi vrchností a státním úřadem a začali se častěji obracet na tyto státní úřady v naději na pomoc proti svým vrchnostem. Státní úředník plnil v rostoucí míře roli zástupce panovníka, který byl v tradiční rolnické společnosti považován za nejvyšší odvolací instanci proti vrchnostem. Někdy najdeme v této souvislosti dokonce požadavek, aby poddaní byly podřízeni přímo císaři a nikoli své vrchnosti.
Víme již, že centralizační tlak narazil na odpor stavů, kteří sice nebyli schopni jej zastavit, ale vynutili si některé dílčí ústupky ve prospěch tradice historického celku. Z nich nejvýznamnější bylo obnovení pravidla, že nový dědičný panovník se dá korunovat v hlavním městě Praze. Korunovační podívaná měla pochopitelně velmi široký dopad v důsledku toho, že již existovala komunikace, především prostřednictvím novin, která zprávu o korunovaci dostala i mimo korunovační město, do provincií. Tak získával lid jakousi "hmatatelnou", názornou informaci o tom, že vedle příslušnosti ke státu s hlavním městem ve Vídni náleží také k zemi, jejímž hlavním městem je Praha.
Ve spojení s přípravou korunovace Leopolda II. byla českému lidu nabídnuta ještě další podívaná v podobě slavnostní dopravy korunovačních klenotů z Vídně do Prahy. Převoz klenotů byl totiž koncipován jako velký triumfální průvod na oslavu české státnosti. V doprovodu zástupců všech stavů a čestné stráže cestovaly korunovační klenoty ve voze taženém šestispřežením z Vídně přes Znojmo, Jihlavu a Čáslav do Prahy. Průjezd klenotů byl předem ohlášen a nebylo možné jej přehlédnout. Ve městech jej vítala slavnostní dělostřelba a vyzvánění zvonů, pořádaly se slavnostní průvody, vyhrávaly kapely. Ani venkov nezůstal mimo hru, místy zaplály ohně na kopcích. Oslava vrcholila v Praze, k jejímž branám korunovační průvod dospěl 9. srpna 1791. Odpoledne byly pak klenoty vystaveny ve Svatováclavské kapli.
Vlastní korunovační obřady byly plánovány na počátek září. Předcházel jim slavnostní příjezd Leopolda II. s manželkou dne 31. srpna. Průvod prošel Poříčskou věží a Prašnou bránou a pokračoval po staré "královské cestě" Celetnou ulicí přes Staroměstské náměstí a Karlův most. V ulicích se shromáždily cechy, školní děti, a především tisíce diváků, z nichž většina přišla z venkova. Z dvorního plesu, který se konal 3. září ve Španělském sále, prostý lid mnoho neviděl, zato však bylo pro všechny velkým zážitkem slavnostní osvětlení města následujícího dne, kdy stavové skládali hold králi.
Dne 6. září proběhla korunovace a po ní následovaly čtyři velké aristokratické plesy na Hradě. Největší podívanou však poskytl veřejný ples, tzv. freibál, v obrovské hale, kterou stavové dali zbudovat na Ovocném trhu za budovou Nosticova divadla. Přístup byl dovolen - samozřejmě na vstupenky - také pro několik tisíc neurozených Pražanů a předběžná opatření tomu odpovídala. Návštěvníkům se ukládalo, aby přišli ve slušném oděvu a obuvi, bez pokrývek hlavy a bez holí. Předem se připomínalo, že je třeba respektovat vyhrazená místa pro urozené panstvo. Během bálu byla také provedena oslavná Koželuhova kantáta. Pořádek měly zajistit tři kompanie grenadýrů.
Leopold s rodinou a doprovodem setrval v Praze ještě po celé září a jeho pobyt se skládal z nepřetržitého sledu slavností, divadelních představení, hostin, plesů a honů. Jedna z divadelních návštěv si zaslouží zvláštní zmínku: byla to návštěva českého a německého divadelního představení v budově někdejšího kláštera, v domě U Hybernů. Leopold navštívil také "průmyslovou výstavu" v refektáři Klementina, kde se předváděly zejména textilní výrobky českých manufaktur. Šlo tedy o událost jedinečnou, jakou nikdo nepamatoval - "hrozná slavnost, která ještě prve nikdá nebejvala". Demonstrovala oddanost "lidu" králi, ale zároveň probouzela politické vědomí lidu - v podobě vnímání věcí veřejných, k nimž nyní patřila také sounáležitost české země a všech, tedy i jejích neurozených obyvatel. Nepřekvapí proto, že se k této události s takovou oblibou vraceli čeští autoři druhé poloviny 19. století, jako byla Karolina Světlá nebo Alois Jirásek.
V září 1791 zajisté nikdo neočekával, že uplyne sotva rok a Praha se bude chystat na reprízu slavné korunovace. Po nečekaném úmrtí Leopolda II. byl 9. srpna 1792 korunován za českého krále jeho syn František, jako císař tohoto jména druhý. Při veškeré snaze zachovat okázalou kulisu zůstala tato druhá korunovace ve stínu první. Především proto, že byla druhou v pořadí a nemohla se již zdobit gloriolou obnovených práv země. Jistou roli hrála možná i skutečnost, že se odehrávala v době, kdy se mocnářství již nacházelo ve válce. Ironií osudu padla den po Františkově korunovaci ve Francii monarchie. Ve srovnání s Leopoldovou korunovací je nicméně třeba zaznamenat jednu pozoruhodnou novinku v průběhu korunovačních oslav: byla to velká lidová slavnost v Bubenči, tedy v Královské oboře. Gubernium totiž rozhodlo po dohodě se stavy, že dá přivést do Prahy na počest a pro obveselení královského páru několik tisíc sedláků z okolí. Instrukce výslovně ukládala, že to mají být poddaní z těch panství, která nejsou v konfliktu se svou vrchností. Projekt rychle narostl, takže se dostavilo mezi pěti až sedmi tisíci venkovanů a bylo dohodnuto, že z každého českého kraje bude - pochopitelně v doprovodu dospělých - přivezen jeden mladý pár budoucích novomanželů. Slavnost začala okázalým průvodem, v němž kráčeli rolníci z jednotlivých krajů ve svých krojích. Doprovázelo je několik alegorických vozů a celý průvod byl komponován jako kombinace růžencové slavnosti a selských dožínek. Svatební páry byly představeny králi a královně, od níž každá nevěsta obdržela zlatý dukát. Kromě toho bylo každému páru slíbeno dodatečné vyplácení 300 zlatých. Vlastní slavnost v Královské oboře byla koncipována jako představení, kde pro obveselení krále a panstva poddaní provozovali na 24 parketech lidové tance.
Referáty tisku se rozplývaly nadšením, ale realita byla asi poněkud odlišná. Radovánky byly narušeny požárem jedné ze slavobrán a v nastalém zmatku byla zřejmě rozkradena veliká část jídla a pití určeného jak panstvu, tak i rolníkům, takže mnozí z nich zůstali bez slíbeného občerstvení. Ironicky nazval slavnost Jan Jeník z Bratřic ve svých Zápiscích "Hody v Bubenči", podle posměšné písně, která kolovala a která ilustruje "pohled zdola":
Píseň končí vzkazem "milým pánům stavům", aby si "tatrmany" příště vzali rovnou z Prahy.
Nádech frašky pak měla dohra kolem věna nevěst, poněvadž některé z nich prohlásily, že si "ženicha" nevezmou, protože jim ho vnutili jen pro účel cesty do Prahy.Tím ovšem přišly o nárok na 300 zlatých věna.
Selská slavnost měla pak ještě pozoruhodný epilog. Během plesové sezony v lednu 1793 uspořádala česká šlechta ples ve stylu selské svatby. Upozornění páni se převlékli za čeledíny, konšely, vesnické muzikanty apod. Svatbu uvedl do dvorany hrabě Clam Gallas jako rychtář, ženichem byl hrabě Desfours, nevěstou hraběnka Kounicová. Na programu byly pak i české selské tance a rozdávání českých veršovánek. Tentokrát však zůstali páni pro jistotu mezi sebou.
Ještě patří k větší dokonalosti obrazu a uznáníhodné charakteristice českého národa, že přes velké množství, které se shromáždilo zblízka a zdaleka, nikdo znatelně nepřekročil hranice skromnosti a dobrého chování…Duch pořádku a morálky, který je vlastní našemu národu, měl příležitost se projevit zejména při požáru brány.
(J.H.Calve,Popis lidové slavnosti při korunovaci roku 1792)Vybráno z knihy M. Hrocha Na prahu národní existence, nakl. Mladá fronta, Praha 1999, str. 36 - 42.
|
|
