Na začátku roku 2001 jsme se ohlédli za knižní produkcí roku 2000 - snad vás náš výběr upozorní alespoň na některé zajímavé tituly s historickou tematikou:
)
)
Argo, Praha 2000, 360 + 412 s.)
B. Krzemieńska, A. Merhautová, D. Třeštík: Moravští Přemyslovci ve znojemské rotundě)
Libri, Praha 2000, 864 s.)
K rozhovoru s J. Válkou (v části "Čtyři historikové"), který původně reagoval i na výsledky mezinárodní konference o Janu Husovi, jež se konala v Římě v prosinci roku 1999, doplňujeme slova papeže Jana Pavla II., která pronesl k účastníkům konference při vatikánské audienci 17. 12. 1999. Z projevu citujeme pasáže, které se přímo dotýkají mistra Jana Husa:
"Je pro mne velikou radostí, že vás mohu srdečně pozdravit při příležitosti vašeho sympozia o Janu Husovi, které představuje vrcholnou, důležitou etapu pro hlubší pochopení života a díla dobře známého českého kazatele, jednoho z nejslavnějších mezi mnoha vynikajícími mistry, kteří vyšli z pražské univerzity. Hus je postavou hodnou připomenutí z mnoha důvodů. Je to ale zvláště jeho morální odvaha tváří v tvář protivenstvím a smrti, )
jež z něj učinila postavu zvláštní-ho významu pro český národ, též těžce zkoušený v průběhu staletí. Jsem zvláště vděčný vám všem za to, že jste přispěli práci ekumenické husovské komise ... s cílem vymezit přesněji místo, jež Jan Hus zaujímá mezi reformátory církve. ... Dnes ... cítím povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smrtí, na kterou byl Jan Hus vy-dán, a nad následnou ranou, zdrojem konfliktů a rozdělení, která se tímto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českého lidu..."
(Celý projev i shrnutí toho podstatného, co přinesla římská konference, včetně ohlasů jejích účastníků, obsahuje sborník Jan Hus ve Vatikánu uspořádaný J. Pánkem a M. Polívkou, vydal Historický ústav v Praze 2000.)
V článku J. Machačky o Kateřině Veliké již nezbyl větší prostor pro připomenutí soukromí této carevny, a třeba i jejího oblíbence a dlouholetého rádce knížete Potěmkina. A řekne-li se Potěmkin, vybaví se nám zase ony proslulé potěmkinovské vesnice. Jak to s nimi skutečně bylo, vám ozřejmíme s pomocí příspěvků M. Švankmajera do časopisu Dějiny a současnost (č. 6/1992 a 5/2000):
Cesta Kateřiny II. na Krym v roce 1787, na níž ji doprovázel i Josef II., byla součástí diplo-matických příprav na společný rusko - rakouský útok na Turecko, současně se mělo rakouskému císaři a početnému doprovodu cizích diplomatů z nejrůznějších zemí ukázat bohatství a moc Ruska. Carský výlet na Krym se připravoval několik let. Na každém místě, kde měla carevna nocovat, byl postaven skvělý palác, vyspraveny cesty, opravovány fasády atd. Avšak prostředky impéria nebyly nevyčerpatelné a změnit pustinu v kvetoucí kraj nedokázal ani všemocný vicekrál G. Potěmkin. Aby vytvořil iluzi skvělého rozmachu nedávno k Rusku připojených oblastí, pozval z Petrohradu na čtyřicet malířů, zběhlých v tehdy módní tzv. perspektivní malbě. Ti pak podél Dněpru, po němž plulo několik ddesítek korábů s carskou suitou, namalovali makety vesnic, kolem nichž se pásl dobytek, svátečně oblečení venkované mávali a zpívali písně. Z dálky nebylo vidět, že dobytek sotva stojí na nohou, neboť carevně ukazovali pětkrát či šestkrát totéž stádo, které v noci, když lodě zakotvily a cerevna odpočívala, hnali vždy na nové místo. Podobně bylo vidět i několik pluků, které se pro větší efekt přesunovaly a defilovaly tak před panovnicí několikrát. Po cestách jely vozy naložené pytli s obilím (= pískem), před dekoracemi vesnic stáli jako vesničané opět převlečení vojáci Potěmkinových pluků.
Ve vsích nebo městech, kudy průvod přímo projížděl, byly "pravé" jen hlavní ulice, v průčelí bočních ulic stály opět jen kulisy. Ve vesnických chalupách se pak carevna a její doprovod ne-stačilly divit tomu, že na stole vždy stála pečená husa. "Ti, kteří si nemohou dovolit husu," psala carevna jednomu ze svých přátel do ciziny, "si dopřejí alespoň krůtu." (!) Byla to opět jedna a táž pečeně dle potřeby přenášená přes zadní dvorky. Při námořní přehlídce v Sevastopolu obstály jen první řady válečných lodí, v posledních řadách byly již jen lodě obchodní "upravené" na bitevní koráby...
Zbývá snad jen dodat, že skutečný stav věcí zůstal na dlouhá léta nejpřísněji střeženým stát-ním tajemstvím - trvalo téměř století, než byly uveřejněny archivní doklady o tom, kolik dostali petrohradští malíři za "své" vesnice zaplaceno.
|
|
