Čelem vzad číslo 9 - Články

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Nalezené články: Renesanční umělci, Příběh jedné veduty poklidného maloměsta, Římské diktatury, Tramvajová doprava a její vliv na rozvoj měst
Předcházející kapitola: Osobnosti
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla


Renesanční umělci

Autor: Linda Arbanová
 
Ohodnoťte článek "Renesanční umělci":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Podívejme se na období italské renesance z trochu jiného pohledu. Známe jména největších renesančních umělců, známe jejich obdivuhodná díla, ale většinou nevíme nic o tom, v jakém prostředí tato díla vznikala, co všechno musel renesanční člověk udělat, aby se stal nesmrtelným. Jak žil, jaké bylo jeho postavení ve společnosti a co pro společnost jeho dílo vlastně znamenalo. Na tyto otázky jsem se snažila odpovědět pomocí příkladu jedné z největších osobností té doby - Michelangela Buonarottiho.

Byl to umělec v duchu renesančních měřítek všestranný, ne však na způsob Leonarda da Vinciho, který se zabýval snad všemi tehdejšími oblastmi vědy (např. anatomií člověka, astronomií, botanikou aj.). Michelangelo zasáhl do všech oblastí renesančního umění - nejznámější jsou jeho výtvory sochařské, ale o nic horší nejsou jeho malířské, architektonické nebo i básnické pokusy.

Michelangelova busta (D. da Volterra)Michelangelo byl příkladem umělce, který v okruhu rodiny žádného jiného umělce neměl, a ani zaměstnání otce s uměním nijak nesouviselo. Daleko častější byl ale případ, kdy se budoucí umělci narodili v rodině, kde se umělecké řemeslo přenášelo z generace na generaci nebo kde se jím zabývali alespoň někteří sourozenci. Například Tizian měl bratra umělce, a stal se jím i jeho syn. Raffaelův otec byl rovněž malíř. Otcové, kteří se zabývali uměním, často doufali, že jejich potomci budou v této činnosti pokračovat, protože se zřejmě umění považovalo za rodinné řemeslo jako kterékoliv jiné, třeba obchod nebo tkalcovství. Děti dostávaly jména podle významných umělců minulosti. Umělecké rodiny byly často zvýhodňovány v cechovních organizacích, kdy bylo např. mistrovi povoleno bez poplatku přijímat do cechu členy své rodiny.

Michelangelův podpisOblasti s výskytem lomu kamene a mramoru byly častým místem narození nebo pobytu budoucích sochařů a architektů, stejně jako v případě Michelangela. Například Domenico Gaggini a Pietro Lombardo, zakladatelé velkých dynastií sochařů a architektů, pocházeli z okolí Luganského jezera, kde se těžil nejlepší kámen.

Dítě pocházející z rodin, které žádný přímý nebo nepřímý vztah k umění neměly, mělo problémy s prosazením svého zájmu o něj. Tak to bylo i u Michelangela. Jeho otec byl jen nevýznamný úředník, ale stále si byl vědom svého urozeného původu. Šlechtické rodiny umělecké řemeslo jako manuální práci vůbec nepřijímaly. Pro šlechtu bylo spíše typické univerzitní studium, které bylo pro normální řemeslníky moc nákladné, takže z urozených rodin pocházeli spisovatelé nebo vědci. Nejpříznivějším prostředím pro rozvoj uměleckých schopností bylo prostředí městské, kde se umění dalo provozovat jako každé jiné řemeslo; "nejplodnější" z měst byla Florencie. Venkované získávali umělecké vzdělání velmi těžko, protože často ani nevěděli, že takové povolání vůbec existuje. Ve svých radách malířům zmiňuje autor Leonardo da Vinci malíře Giotta, který pásl ovce a kreslil je přitom. To je příklad umělce, který pocházel z nejchudšího venkovského prostředí a o jeho uměleckých začátcích se vyprávěly příběhy, které nelze asi brát doslovně. Giottův talent byl prý objeven, když si Giotto kreslil na kámen a byl přistižen malířem Cimabuem, který šel právě kolem.

Stvoření Adama (deteil ze Sixtinské kaple)Michelangelo tedy vstoupil do učení ke Ghirlandaiovi, a to ve třinácti letech. To byl obvyklý věk pro začátek práce (Tizianovi bylo sedm, když vstoupil do učení). Umělci tedy většinou nepobyli dlouhou dobu ve škole, někteří se sotva naučili číst a psát. Vzdělání jim měly doplnit tzv. akademie, zřizované na způsob společností humanistů nebo antické akademie Platonovy. Tyto instituce se soustřeďovaly hlavně ve Florencii kolem významných umělců, jako Accademia di Disegno založená v roce 1563. Mnozí umělci měli v duchu humanistického učení zájem o starověkou minulost, a to nejenom o antické umění.

Výuční doba bývala pět a více let, během této doby se učedníci kromě malířské zručnosti učili také připravovat barvy, klih a ostatní potřebné věci. Důležitou součástí výuky bylo také kopírování vzorů, které byly majetkem dílny. Jak se ale začala více cenit osobitost stylu, od těchto postupů se upustilo. Ale předtím se tak udržovala tradice dílny a její styl. Existovalo několik významných dílen, například Raffaelova, kde se učil třeba Caravaggio, nebo Verrocchiova, kde působil Leonardo da Vinci. Zvláštní skupinu tvořili architekti, protože navrhování staveb nebylo samostatným řemeslem a neexistovaly dílny, které by se zabývaly výukou pouze architektury. Takže architekti byli často původně školeni pro jinou činnost. Nicméně v některých dílnách se navrhování staveb učilo neformálně, třeba v Bramanteho římské dílně.

Rodinné dílny byly nejmenším prvkem organizace umělců. Dílna často pracovala na nějaké zakázce společně, takže na jednotlivých malbách nebo sochách pracovalo několik umělců dohromady, nebo po sobě práci přejímali. Ještě složitější to bylo u zakázek architektonických, protože tam se mísila práce velkého množství lidí, tedy především jednotlivých řemeslníků, kameníků, zedníků a podobně. Protože řemeslníci byli vychováni k úctě k tradici právě své školy, mnohdy těžko respektovali architektonické návrhy s těmito tradicemi se rozcházející, takže tím se brzdily inovační snahy architekta.

Větší organizační jednotkou pak byl cech, který upravoval vztahy mezi zákazníky a umělci, shromažďoval peníze ze sbírek, organizoval slavnosti na počest patrona cechu. Cech měl i sociální úkoly, staral se o chudší členy, půjčoval peníze. V některých městech cechy omezovaly činnost cizích umělců, ať už z jiných měst nebo ze zahraničí. Ve Florencii však mohli cizinci pracovat volně, tam se nebránili cizím podnětům.

Po školení v Ghirlandaiově dílně pobýval Michelangelo v medicejské škole umění Lorenza Nádherného. Lorenzo Nádherný byl jedním z nejvýznamnějších florentských vládců z  "bankéřského rodu" Medici. Rodina měla dost prostředků, aby na svém dvoře shromažďovala umělce a učence pro svou reprezentaci. Nejproslulejší svým mecenášstvím byl právě Lorenzo. Do jeho školy umění se Michelangelo dostal se svým přítelem Granaccim a byl přijat samotným vladařem. Medicejskou akademii, kterou Lorenzo založil, spravoval sochař Bertoldo di Giovanni, Donattelův žák. Michelangelo se v té době rozhodl pro sochařství. Je zajímavé, že navzdory renesančním ideálům všestranného umělce se Michelangelo vždy považoval v prvé řadě za sochaře, a i když se věnoval malířské výzdobě Sixtinské kaple, což je jedna z jeho nejznámějších prací, nebyl s ní zcela spokojen a namítal, že je hlavně sochař. Na medicejském dvoře se seznámil i s humanistickou filozofií, s antickým ideálem lidského těla apod. Vznikla tu jeho první sochařská díla s tematikou antické mytologie (Boje Lapithů s Kentaury), nebo reliéf Madona u schodů. Po smrti Lorenza Nádherného (1492) se ve Florencii schylovalo k válce (invaze francouzských vojsk, franc. král Karel VIII. zde nastolil republiku a Medicejští museli uprchnout), takže Michelangelo utekl do Benátek a taky do Bologne (zakázka pro místní kostel). Za čas se vrátil do Florencie a udělal prý sošku Spícího Kupida, která byla údajně povrchově upravena a prodána jako antická do Říma. Tak se poprvé dostal Michelangelo do Říma a vytvořil známou Vatikánskou pietu pro chrám sv. Petra; to mu bylo 24 let. Pak se opět vrátil do Florencie, aby vytvořil své vůbec nejznámější dílo, tedy sochu Davida. Velkolepost této sochy roznesla Michelangelovu slávu po Itálii, snad nejvíce ale upoutala papeže Julia II. Pro něj měl vytesat obrovský náhrobek s velkým počtem figur, ale nestalo se tak, protože kvůli různým papežovým intrikám musel Michelangelo prchnout z dosahu jeho moci. Když se po letech usmířili, vyzval ho papež k dokončení maleb v Sixtinské kapli. Michelangelo se, jak už bylo řečeno, nejdříve bránil tím, že není malíř, v roce 1508 se ale přesto do díla pustil sám, bez pomocníků. Práce mu trvala čtyři roky. Pak se dal znovu do služeb Medicejů a vytvořil jejich hrobku ve Florencii. V roce 1536 se znovu vrátil do Říma a pracoval na fresce Posledního soudu opět v Sixtinské kapli. To je ovšem jen zlomek z jeho díla i života.

Z tohoto shrnutí je však vidět, jak tehdejší umělci pracovali. Většinou se museli svým řemeslem uživit, pokud neměli nějaké jiné stálé zaměstnání. Takže základem jejich práce byly zakázky, které dostávali od různých typů objednavatelů. Vše záviselo na tom, jakého věhlasu umělec dosáhl, každý se snažil přesvědčit o svých kvalitách.

Nejčastějším zákazníkem byla samozřejmě církev, protože to byl tradiční patron umělců v celé Evropě. Jiný častý zákazník byl stát, ať už republika, nebo monarchie. Ve Florencii se těmito otázkami zabývala vláda, v Benátkách byl dokonce určen jeden úřad pro oficiálního architekta i malíře republiky. Pro umělce bývalo obtížnější vypořádat se s objednávkami vévodství, protože patronem byl většinou právě jeden vládce, a ten si rád určoval podmínky a byl dost netrpělivý. Mohl požadovat okamžité započetí úkolu bez možnosti dodělat jinou zakázku a podobně. Výhodné pro umělce však bylo, když se dostali do služeb vévodského dvora na stálou dobu, protože si tím zajistil i pravidelný plat, stravu a ubytování, na druhou stranu se mu tím omezil volný pohyb. Pokud měl umělec vlastní dílnu, mohl odmítnout zakázky, které mu nevyhovovaly, ale jeho životní jistota byla nižší.

Výzdoba stropu Sixtinské kapleI v případě patronace umění záleželo více či méně na dobrých stycích a známostech. Pokud je umělec neměl, musel přesvědčit svými schopnostmi. Někdy, hlavně ve Florencii a Benátkách, se při zadání objednávek konaly i soutěže. Jestliže objednavatel byl málo zkušený, požádal o radu znalce umění, kterým často býval třeba Lorenzo Nádherný. A další měřítko pak byla samozřejmě finanční náročnost umělce. Když už tedy zákazník nalezl vhodného umělce, uzavřeli spolu smlouvu, ve které bylo určeno, kdo dodá materiál, kolik a v jakých splátkách bude mistrovi placeno, jakou dobu na dílo má a jestli smí uzavírat v průběhu práce jiné smlouvy (tak třeba Michelangelo měl ve smlouvě na patnáct soch z roku 1501 uvedeno, že nesmí do dokončení díla uzavírat jiné smlouvy, které by jeho práci ohrozily), dále byl určen rozměr díla a nakonec téma a obsah práce. V raném období si zákazník stanovoval pro obraz počet osob, jejich postoj i barvu, nebo určil vzor jiného malíře, který se mu líbil. Později už Michelangelo mohl pracovat po svém, ale jen výjimečně. Právě kvůli samotné práci se patron a zákazník dostávali do sporů. Pro příklad poslouží opět Buonarotti. Když pracoval v Sixtinské kapli, tajně opustil Řím a vrátil se do Florencie ještě před ukončením fresky. Bylo to zřejmě proto, že se na něj papež Julius II. rozzlobil kvůli tomu, že Michelangelo nechtěl nikomu ukazovat svou práci, dokud nebyla hotová, a to snad právě proto, že postupoval v rozporu s papežovými původními požadavky. Podobné spory o podobu uměleckého díla byly časté, nicméně přeci jenom osobitost stylu se začala prosazovat poměrně rychle.

Socha DavidaMichelangelův monumentální David, který vznikl pro Florencii po vytvoření republiky v roce 1494, měl symbolizovat všechna nebezpečí, jež nová republika bez potíží přežila. Řada florentských soch a sousoší měla politický obsah, a to zvláště ty, které stály na významných prostranstvích a zobrazovaly důležité vladaře a válečníky. Politický obsah měly také malby, například v Benátkách se nejčastěji objednávaly portréty dóžat a výjevy z benátských vítězství. Po ustanovení republiky ve Florencii se podle benátského vzoru vytvořila Velká rada a ta při této příležitosti nechala vymalovat zasedací síň výjevy z vítězných bitev. Na této práci se podíleli Leonardo a Michelangelo, ale po návratu Medicejských v roce 1530 byly tyto malby zničeny, což je důkaz toho, jak velkou váhu přisuzovali současníci politickému využití díla.

Daleko větší význam měla pro společnost ochranná a zázračná moc díla, která bývala často různým obrazům a sochám připisována. Třeba obrazy se sv. Šebestiánem měly chránit před morovými nákazami. Nedaleko Florencie v jednom kostele měli obraz Panny Marie, který prý měl moc řešit politické problémy, zajišťovat dostatek deště atd. V souvislosti s vírou v astrologii a vliv planet byly zase malovány obrazy právě s astrologickými náměty. Velmi se rozšířil typ obrazů, které měly podněcovat náboženskou úctu. Díky inventářům domů bohatších měšťanů je doloženo, že měli v každém pokoji obrázek Panny Marie a také že byly obrazy využívány k výchově dětí. Třeba náměty jako vraždění neviňátek měli mít před očima chlapci, aby se stranili zbraní a ozbrojených lidí. Malby byly v kostele umisťovány pro svůj didaktický význam, protože spousta prostých lidí, navštěvujících kostel, neuměla číst, takže na obrazech byla znázorněna základní témata z bible. Různé možnosti využití poskytovala také portrétní tvorba. K uctění památek zesnulých významných osobností se dávaly budovat okázalé náhrobky, příkladem je třeba hrobka Medicejů nebo papeže Julia II. od Michelangela. Michelangelovi trvala práce na Medicejské kapli čtrnáct let (1520-1534), sám ji navrhl architektonicky i vyzdobil sochařsky. Nad sarkofágy Lorenza, vévody Urbinského, a Giuliana, vévody Nemourského, Michelangelo vytvořil jejich podobizny, které ukazují všechny důležité vlastnosti vévodů, tedy hrdinství, sílu, moc krásu i inteligenci. Dnes má pro nás umělecké dílo především funkci estetickou, má nám přinášet potěšení z krásy, ale takovýto pohled na umění se začal objevovat právě až v období renesance, kdy se začal klást stále větší důraz na krásu díla, na jeho dokonalé mistrovské ztvárnění a působivost. Obraz nebo socha měly vyjadřovat lidské pocity a přenášet je i na diváka. Umělci museli studovat lidské tváře a vyjadřování emocí, aby je pak dokázali přenést na svou práci. Znalci mohli při pohledu na obraz či nebo sochu hodnotit i obtížnost zpracování a způsob, jakým se s ní umělec vypořádal.

Stvoření AdamaBylo sice řečeno, že umění se v italských městech považovalo většinou za řemeslo, ale současně tu postavení umělců ve společnosti dosáhlo vrcholu, protože byli ceněni více než v jiných evropských státech. To dokládá třeba Albrecht Dürer, který navštívil Benátky; v dopise napsal, že "tady je pánem, doma příživníkem". Na druhou stranu bylo umění přeci jen zaměstnáním mechanickým, a navíc špinavým, mnozí umělci postrádali vyšší vzdělání, takže někteří lidé je nerespektovali. Hodně umělců zůstalo chudých, i když někteří zbohatli, jako třeba Raffael, Tizian nebo Perugio. Většinou si získali vážnost a úctu u urozených a mocných zákazníků, zvláště pokud tito byli v umění znalci (Lorenzo Nádherný). Mnozí se však dočkali ohodnocení až v moderní době. Nicméně velcí umělci, jako byl Michelangelo, byli uctívaní a vážení již za svého života. Florencie byla na svého Buonarottiho hrdá a po jeho smrti v Římě v roce 1564 zařídila návrat ostatků do města, byl uspořádán velkolepý pohřeb v Santa Croce a poté ještě v kostele San Lorenzo vzpomínala Akademie na "božského Michelangela Buonarottiho".

Použitá literatura
P. Burke; Italská renesance; Praha 1996
O. J. Blažíček; Michelangelo; Praha 1975
G. Procacci; Dějiny Itálie; Praha 1997


 
Ohodnoťte článek "Renesanční umělci":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Ostatní články: Renesanční umělci, Římské diktatury, Tramvajová doprava a její vliv na rozvoj měst


Příběh jedné veduty poklidného maloměsta

Autor: Martin Jakab
 
Ohodnoťte článek "Příběh jedné veduty poklidného maloměsta":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

"Krajina na horní Vltavě jest velice hornatá a vrchy lesnatými rozmanité výšky jako poseta. Mezi vrchy jsou údolí stinná, bujným stromovím a křovím obrostlá, a traviny dostávajíce vydatné vláhy, přioděny jsou svěží zeleností. Údolí Vltavy nad Budějovicemi jest většinou úzké a skalnatými břehy zavřené, na jednom místě rozšiřuje se poněkud, přejíc prostory městu Krumlovu, zde se za dávných dob voda křivolaké Vltavy rozlévala, tvoříc luhy a mlaka, odkudž také název města pochází. Nynější město má úzké uličky a mnoho starožitných domů, tak že tu středověký ráz ještě nad moderním panuje. Jeho největší okrasou jest starý hrad, nejmohutnější sídlo Růže, stavení tvrdé a velebné, pravý to dům bohatýrský. Kdo naň pohlíží se strany městské, an se pyšně po skaliskách rozkládá, ten pozná z názoru, co je feudální, panské a rytířské, pozná, že ten, který seděl dole v městě, měl svobodu, ale ten, který sídlel na hradě, že měl zvůli a byl pánem dědictví zpupného a kromě krále nikomu nezávadného. Zámek Krumlovský patří k největším a nejpamátnějším zámkům v Čechách, skládaje se z množství domův a stavení rozličných. Poněvadž se na něm od 13. století až do nynějška stavělo a opravovalo, spatřuje se na něm směsice všelijakých slohův, ale cokoliv se tu starožitného nachází, to vše se s pečlivostí vzornou opravuje." Takto byl historickou atmosférou starobylého města okouzlen v 80. letech minulého století August Sedláček, když sepisoval pojednání o Českém Krumlově pro své monumentální dílo "Hrady, zámky a tvrze Království českého".

Antonín LangweilPodobný pocit v nás vyvolá i grafika Antonína Langweila (1791 - 1837), která zachycuje město Český Krumlov od jihu. Tato litografie, která je cenným ikonografickým materiálem, nám přibližuje stav města na počátku minulého století. Kamenotisk zachycuje českokrumlovský zámek, Staré i Nové Město, Horní ulici či starý městský hřbitov s kaplí sv. Martina (dnes městský park). Tato veduta nám přibližuje také některé historické památky, které se nám již do dnešních dnů nedochovaly, jako jsou městské brány v Horní či Kájovské ulici, a nebo mají zcela odlišný současný vzhled. Zejména nás upoutá starší podoba věže kostela sv. Víta před regotizační přestavbou na konci 19. století. Zajímavá není pouze tato veduta, ale také životní osudy jejích tvůrců - Antonína Langweila a jeho bratra Josefa.

Antonín Langweil se narodil 13. června 1791 v Postoloprtech jako deváté dítě Víta Langweila a Anny Marie, rozené Turkowitzerové, dcery zámožného českokrumlovského měšťana. Několik týdnů po narození syna Antonína, v říjnu 1791 otec zemřel na zápal plic a matka se s dětmi vrátila k příbuzným zpět do Českého Krumlova, kde rodina bydlela v domě na náměstí (dnes č.p. 9). V letech 1805 - 1807 studoval na piaristickém gymnáziu v Českých Budějovicích. Od roku 1809 spolu se svými staršími bratry studoval v českokrumlovském Hospodářském ústavu pro schwarzenberské úředníky, který jako tříletou vyšší výběrovou školu pro nadané syny svých úředníků založil roku 1801 Josef ze Schwarzenberku. Tato škola poskytovala budoucím úředníkům všestranné odborné vzdělání v předmětech - němčina, náboženství, přírodopis, matematika, geometrie, fyzika, chemie a v oborech - obchodní korespondence, zvěrolékařství, stavitelství, pivovarnictví či jízda na koni. Studium, stravu i ubytování hradila knížecí vrchnost. Již za studií vynikal Antonín jako vytrvalý a cílevědomý žák se značným výtvarným nadáním. Osobním vzorem mu byl jeho starší bratr Josef, který rovněž vystudoval schwarzenberský Hospodářský ústav a zahájil kariéru úspěšného knížecího úředníka - inženýra na velkostatku. S bratrem měl také společný zájem - kreslení.

Bedřich HavránekV roce 1814 se Antonín stal magistrátním úředníkem a zanedlouho se oženil se Žofií Miškovou, dcerou českokrumlovského valchaře sukna, se kterou žil v Rybářské ulici. Roku 1818 zahájil studium na Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde se naučil technice kamenotisku (litografii). Po svém návratu z Vídně žádal o povolení zřídit v Českém Krumlově kamenotiskárnu. K tomuto podnikatelskému počinu získal i podporu schwarzenberské vrchnosti, protože tisk by se tak stal ve městě rychlejším, levnějším a dostupnějším. První úspěchy mu přinesly výtisky portrétů Josefa a Karla ze Schwarzenberku, za něž dostal jako výraz uznání zlatou pamětní minci. Myšlence tiskárny nebyl ovšem nakloněn českobudějovický krajský hejtman, který žádost zamítl, neboť v Českém Krumlově nebyl tehdy ustanoven policejní úřad, který by podle policejních a cenzurních předpisů dohlížel na její činnost. Proto s vírou, že si kamenotiskárnu založí jinde, odešel v roce 1819 do Prahy.

Život v Praze mu ovšem přinesl jen samá zklamání, neboť veduta Českého Krumlova podle kresby jeho staršího bratra Josefa z roku 1819 byla jednou z prvních a zároveň také z posledních prací Langweilovy pražské kamenotiskárny, která sídlila přímo na Staroměstském náměstí. Od roku 1820 pracoval jako ředitel v konkurenční Schönfeldově tiskárně, kde však nebyl příliš spokojen, proto si přivydělával jako malíř portrétních miniatur. Později vystřídal ještě několik pracovních míst, ale ani tam nenalezl vnitřní uspokojení. Nejdéle působil jako knihovní sluha v univerzitní knihovně. Osobní neúspěchy se snažil vyrovnat pozoruhodnou činností - chtěl vytvořit lepenkový model Prahy, jejímiž krásami byl uchvácen. Díky vrozené pečlivosti a technickým znalostem, které získal při svých studiích na schwarzenberském Hospodářském ústavu, tento velkolepý a jedinečný model dokončil. Dnes je umístěn v Muzeu hlavního města Prahy. Antonín Langweil zemřel 11. června 1837 zcela bez prostředků, v bídě, nemocen a zklamán životem.

Ferdinand RunkVeduta Českého Krumlova je zhotovena technikou litografie (česky kamenotisku), což je druh tisku z plochy (grafiky). Mastnou tuší nebo křídou se kreslí přímo na hladký povrch kamenné desky (nejčastěji vápencové), která se zaleptá kyselinou. Při tisku pak barva chytá jen na "pokreslených místech", takže otisk je věrný, ale zrcadlově obrácený. Tuto techniku vynalezl pražský rodák B. Senefelder roku 1796.

Antonín Langweil nebyl ovšem jediný, kdo zachytil tvář Českého Krumlova na počátku 19. století, neboť zde působil také schwarzenberský dvorní malíř a krajinář Ferdinand Runk (1764 - 1834). Runk byl žákem vídeňské akademie a na počátku 19. století vstoupil do knížecích služeb. Josef ze Schwarzenberku jej pověřil, aby zachytil vzhled většiny rodových panství v českých i rakouských zemích. Samozřejmě se nemohl vyhnout ani schwarzenberskému rezidenčnímu městu Českému Krumlovu. Většina obrazů malíře Runka vznikla v letech 1803 - 1810. Ferdinand Runk rovněž ovlivnil malířskou a grafickou tvorbu své žákyně Pavlíny ze Schwarzenberku, jejímž byl učitelem kresby a malby. Český Krumlov zachytili na počátku 19. století také grafici Karel Postl, Karel Zenker či o něco mladší českokrumlovský rodák Florián Mašek.

Karel PostlI když dnes Český Krumlov patří mezi nejmalebnější a nejzachovalejší česká města, je bohužel historické jádro ochuzeno o některé zajímavé stavební památky, které kdysi patřily k neopakovatelnému koloritu města. Dobové grafiky či obrazy jsou pro nás dodnes velice cenným a unikátním pramenem pro poznání vzhledu a celkové podoby města Český Krumlov na počátku minulého století, kdy zde ještě stála celá řada zajímavých památek, které dnes známe bohužel jen ze "starých obrazů". Jen díky těmto vedutám, které si uchovaly svou poetičnost i v přetechnizovaném 20. století, si můžeme i dnes vychutnat onu neopakovatelnou atmosféru poklidného maloměsta let dávno minulých.

Použitá literatura
Základní prací o životě a díle A. Langweila je kniha K. Bečkové Svědectví Langweilova modelu Prahy (Praha 1996), v článku ovšem byly použity i další dílčí studie a archivní materiály. Proslulý model Prahy je vystaven v Muzeu hl. města Prahy (viz Čelem vzad č. 3).


 
Ohodnoťte článek "Příběh jedné veduty poklidného maloměsta":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Ostatní články: Renesanční umělci, Příběh jedné veduty poklidného maloměsta, Tramvajová doprava a její vliv na rozvoj měst


Římské diktatury

Autor: Radek Eichl
 
Ohodnoťte článek "Římské diktatury":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Všechny diktatury na římském území v době pozdní republiky (Sulla, Caesar, oba triumviráty, Octaviánus Augustus) jsou většinou moderních historiků líčeny jako zhoubné, škodlivé a nemající žádný trvalejší přínos pro římskou společnost. Při bližším pohledu na tato bezesporu významná a důležitá období římských dějin je však zjevný jejich přínos a kladné stránky. Mým cílem je pokusit se o částečnou analýzu těchto problematických období s ohledem nejen na krutosti a násilnosti, jež bezesporu přinesly, ale též představit i jejich světlé stránky a trvalý přínos pro tehdejší Řím.

Lucius Cornelius Sulla (138-78 př.n.l.), římský vojevůdce a státník, který proslul zejména svou nesmírně krutou diktaturou, jež s sebou přinesla mnoho vraždění, krutostí a násilností, ale též mnoho zásadních změn v římské společnosti. Asi nejvýznamnější z nich bylo po téměř 400 letech obnovení hodnosti diktátora a neomezeného vládce v  roce 82 př.n.l. (Dictator legibus scribundis et rei publicae constituendae). Prostranství pro lidové shromáždění před budovou Senátu Sullova diktatura se stala příslovečnou pro svou krutost a nebezpečné na ní bylo zvláště to, že Sulla vládl jako neomezený král na poli formálního práva. Ihned po svém nástupu k moci zavedl bezohlednou krutovládu, během níž odsoudil kolem čtyřiceti senátorů a kolem šesti set jezdců k smrti. Sullova diktatura však byla nezvykle dobře organizovaná a byl to právě Sulla, který stanovil jako první v historii seznam odsouzených k smrti i určil odměny pro udavače a tresty za přechovávání proskribovaných. Jména osob odsouzených k smrti byla vyhlašována veřejně, hlavy vystavovány na veřejnosti a pevné částky udavačům byly řádně zapsány do pokladních knih. Sulla se však nespokojil pouze s útlakem jednotlivců, ale Římští legionáři vynášel tresty i nad celými městy - bořil akropole nebo ukládal nesmyslné daně. V průběhu jeho krutovlády probíhaly rozsáhlé konfiskace majetků a zabavené majetky byly prodávány na veřejných trzích. Během své vlády zjednal větší samostatnost oligarchii, svěřil jí zákony, soudy a vojenskou i finanční svrchovanost atd. Jeho neomezená autorita se projevila i v ústavě, která s sebou přinesla některé zásadní změny v tehdejší politice (například přeměnila dříve nezávislý úřad tribuna lidu v nástroj senátu, prodloužila nejvyšší úřad - konzulát - na dva roky, zrušila právo hospodářských a finančních úředníků - censorů - na vyloučení senátora ze senátu, stanovila různé hrdelní instituce apod.). Tato opatření jsou typickým příkladem autoritativního typu vlády, bez jakéhokoliv ohledu k tradicím a zvyklostem tehdejší doby. Přesto se domnívám, že vláda diktátora Sully s sebou přinesla též mnoho pozitivních věcí. Sulla například uznal stejná práva všech Italiků před zákonem (tím se stal původcem plné státní jednoty italské), zrušil nefungující Gracchovu ústavu, která po více než půl století oklešťovala moc Říma, a zachránil hroutící se stát před záhubou svými včasnými zákroky v Asii a Itálii. Sulla byl též jedinečný v tom, že se v době, kdy neomezeně vládl a neměl prakticky žádnou opozici, zřekl své neomezené moci a na vrcholu kariéry odešel.

Další typ diktátorského režimu představoval spolek zvaný první triumvirát (úmluva tří významných římských politiků Gaia Iulia Caesara, Gnaea Pompeia a Marka Crassa v roce 60 př.n.l.). Ačkoliv každého z nich vedla ke vstupu do tohoto spolku jiná pohnutka, Caesara touha po konzulátu, Pompeia snaha o prosazení svých zájmů proti vlivnému senátu a Crassa přirozená touha po moci a bohatství, přesto se dokázali vždy výborně doplňovat a shodnout na společném postupu. Chápali vážnost stávající situace a věděli, že Řím je ve fázi rozkladu. V Římě vládla anarchie, neexistovala význačná autorita a zřejmě z lhostejnosti nebo z pesimismu neexistovala skutečná opozice. AugustusŽilo se v mezivládí mezi zanikající vládou šlechty a nově se rodící vládou vojenskou. Snahou všech triumvirů bylo změnit toto nepříznivé klima. Jakmile zjistili, že očekávaný úspěch se dostavil (všichni dosáhli svých vytyčených cílů), byl v roce 56 př.n.l. v Luce (dnes Lucca) triumvirát upevněn a spojenci si rozdělili svá pole působnosti. Pompeius a Crassus se roku 55 př.n.l. stali konzuly a Caesarovi bylo schváleno druhé funkční období v Galii. Triumvirové ovládli klíčové posty ve státě a stali se tím pádem prakticky neohrozitelní.Tento fakt byl ještě umocněn dokonalým sladěním jednotlivých členů triumvirátu. Pompeius byl bezesporu největším vojevůdcem té doby, Caesar byl obratným vůdcem triumvirátu a jeho řečníkem a Crassus byl nesmírně bohatý a vlivný. Moc triumvirů začala slábnout v době, kdy Pompeia a Crassa začaly tížit Caesarovy válečné úspěchy v Galii, a proto se rozhodli utvořit mezi sebou smlouvu společného postupu proti Caesarovi. Ta však již nebyla nutná, jelikož smrtí Crassa (v bitvě u Karrh roku 53 př.n.l.). se triumvirát definitivně rozpadá. V Římě nastává situace, kdy se začíná vzhlížet k Pompeiovi jako k budoucímu neomezenému vládci, a tudíž je volen jediným konzulem s pravomocí diktátora a odpovědností konzula. Pompeiovi již nemohl v Římě konkurovat nikdo (spravoval dvě největší provincie, měl peníze a velel obrovskému římskému vojsku) s výjimkou Caesara, který vlastnil výborně organizované legie v Galii a disponoval též velkým majetkem. Situace musela nutně vyústit v ozbrojený konflikt, ze kterého vyšel vítězně Caesar, a tím definitivně skončila vláda prvního triumvirátu (následně Gnaea Pompeia) a začíná neomezená vláda jiného muže - Gaia Iulia Caesara. Celkově je možno říci, že diktatura prvního triumvirátu s sebou přinesla mnoho ztrát na životech, podrytí víry v tradiční instituce a kulturní stagnaci, avšak ukončila mnohaletý politický pokles, ukázala neúčinnost vlády institucí bez skutečné politické osobnosti a rovněž přinesla rozšíření území i uklidnění poměrů v provinciích.

Gaius Iulius CaesarGaius Iulius Caesar (100 - 44 př.n.l.) se stal prvním panovníkem celého území římské a helénské civilizace, byl mužem, který za svého života prošel všemi tehdejšími dostupnými úřady a dosáhl prakticky všeho, čeho může úspěšný panovník dosáhnout. Caesarova vláda nebyla diktaturou v pravém slova smyslu, ale spíše humánní formou samovlády. Vyjma Augustovy diktatury nepřinesla žádná jiná samovláda tolik převratných změn ve společnosti a tolik slávy svému tvořiteli jako právě Caesarova. Caesar, vědomý si svého neomezeného postavení, významně zasáhl do římského politického i kulturního života. Jako většina diktátorů se soustředil na tři základní aspekty moci: vojsko, státní pokladnu (spravoval ji on sám) a senát, který doplnil na celkový počet 900 senátorů. Caesar se však poučil z chyb ostatních diktátorů v dějinách, kteří se příliš soustředili na vyšší vrstvy společnosti a podcenili sílu davu, a zaměřil se více na lidové vrstvy. V nevídané míře uděloval občanské právo cizím občanům a svými sociálními opatřeními výrazně snížil počet římské chudiny oprávněné k přídělu obilí. Nejvíce se však opíral o své legie, jež stály u zrodu jeho vítězství v občanské válce a následně byly silnou oporou jeho diktatury. Obecně je nutno říci, že Caesar byl mužem mnoha tváří a rozporů. Byl mocnářem, ale nikdy si nehrál na despotu a též jako neomezený vládce zůstal vždy přístupný a přívětivý. Ačkoliv měl k dispozici veškerou brannou moc, přesto se nadále opíral o své legie, které byly veskrze složeny z primitivních živlů a pochybných existencí (a tyto legie dokázal po celou dobu udržet v kázni a poslušnosti). I když měl vojenské úspěchy a jeho armáda byla téměř neporazitelná, přesto neváhal dobrovolně ustoupit, když viděl, že to poslouží dobré věci. Ačkoliv byl realista a byl si vědom nebezpečí hrozícího všem diktátorům, přesto nikdy nesáhl k brutalitě a ani jej nepojala touha nastolit krvavou diktaturu. Největším paradoxem bylo, že ačkoliv měl mnoho nepřátel, byl nakonec zavražděn rukou svých nejbližších přátel. Celkově však lze říci, že Caesarova diktatura přinesla politické a kulturní uklidnění římské společnosti, ale zejména dala recept jeho následovníkům. Všichni pochopili, že stát potřebuje silnou a dynamickou osobnost, těšící se přízni davu, která se však musí vyvarovat Caesarových chyb (přílišná radikálnost některých reforem a veřejně vyhlášená touha po samovládě).

Důstojníci římské armádyJakousi předehrou posledního z výše jmenovaných diktátorských režimů byla další úmluva tří významných osob (Caesara Octaviana, M. Antonia a M. Lepida) zvaná druhý triumvirát (byl uzákoněn 27.11. 43 př.n.l. s platností na deset let). Všichni triumvirové byli vybaveni mocí k uspořádání záležitostí po smrti Caesara (Tres viri rei publicae constituendae consulari potestate). Oficiálním cílem bylo vypořádat se s Caesarovými vrahy, avšak skrytě každý z nich toužil uchopit moc a již od samého počátku bylo jasné, že tento spolek nevydrží celé naplánované období. Přesto na samém počátku byl každý z triumvirů ochoten slevit ze svých nároků a přistoupit ke spolupráci. Ihned po splnění oficiálního předsevzetí se ujali vlády a pod záminkou urovnání poměrů ve společnosti společně zahájili diktaturu. Tato diktatura byla svou krutostí a bezohledností srovnatelná s diktaturou Sullovou. Po Sullově příkladu pořídili seznam osob odsouzených k smrti a ke ztrátě majetku, avšak celá akce byla ještě zběsilejší a byla namířena zejména proti bohatým občanům. Dostat se na seznam proskribovaných nebylo těžké, stačilo mít pouze přepychové sídlo nebo velké jmění. Celkem bylo odsouzeno k smrti nebo ke ztrátě majetku kolem 300 senátorů a 2000 jezdců. Nepopravovalo se systematicky a pravidelně, nýbrž chaoticky. Každý z odsouzených byl zabit na tom místě, kde se zrovna nacházel, a hlavy všech ubitých se donášely, za stanovenou odměnu, přímo k triumvirům. Římem se nesla atmosféra strachu, jelikož i nejvyšší úředníci obce (senátoři, konzulové nebo praetoři) se museli obávat svých nejbližších a situace docházela někdy až tak daleko, že tito nejváženější muži obce se prosebně vrhali k nohám svých služebníků nebo otroků. Svou neomezenou vládu pak triumvirové bezmezně zneužívali na úkor lidu. Vymysleli si celkem nesmyslné daně z obchodu a pronájmu a určili veřejně 1400 nejbohatších žen, aby si nechaly odhadnout majetek a přispěly na válečné výdaje státu. Pod pohrůžkou vysokých trestů nesměly ženy provést nižší odhad a naopak byla vyhlášena odměna pro otroky nebo sluhy, kteří na podvod upozorní. Vláda triumvirátu přinesla politický, kulturní i sociální chaos, ale na druhé straně ukázala, co dokáže soudržnost v rámci jednoho uskupení. Tuto hypotézu potvrdila následující léta. Mocenské ambice Octaviána i Marka Antonia, poté co odstranili Lepida, dovedly Řím na pokraj další občanské války, avšak naštěstí pro Řím byl Antonius až příliš zaneprázdněn svým vztahem s královnou Egypta Kleopatrou, a tak nebyl pro Augusta příliš těžkým protivníkem. Sebevraždou Antonia definitivně končí zhoubná diktatura druhého triumvirátu a nastává období samovlády Octaviána Augusta.

Gaius Octavius Thurinus (později Gaius Iulius Caesar Octavianus Augustus; žil 63 př.n.l. - 14 n.l.) byl prvním římským císařem v celé historii Říma a zároveň jedním z nejvlivnějších panovníků v dějinách lidstva. Podařilo se mu ukončit vleklé občanské války, které sužovaly tehdejší Řím, a zároveň přeorganizovat strnulou římskou vládu do takové míry, že po další dvě století zavládl v Římě mír a prosperita. Prozíravý Augustus, poučený z Caesarových chyb, geniálně spojil monarchistickou moc se zachováním republikánských institucí. Dne 16. 1. 27 př.n.l. prohlásil, že obnovuje republiku a formálně se vzdal nejvyšší moci, jež mu byla propůjčena senátem, avšak ve skutečnosti si ponechal vládu nad Hispánií, Sýrií a Galií, kde byla soustředěna největší část římského vojska, a tím pádem měl ve svých rukou faktickou moc. Augustus jako nejvyšší knězSenát, vědomý si Augustova postavení, mu oficiálně vrátil moc nad všemi důležitými institucemi ve státě (navíc mu udělil titul Augustus - Vznešený), a dovolil mu tak stát se prakticky neomezeným vládcem. Augustus však nezneužil svého postavení a nenavázal na represálie z dob triumvirátu, ale pokoušel se dovést stát k ekonomickému i kulturnímu blahobytu. Změnil daňovou i finanční soustavu, přeorganizoval římskou armádu a zavedl stálé námořnictvo, vytvořil pro sebe tělesnou ochranu (praetoriánskou gardu), která po několik dalších desetiletí rozhodovala o volbě císaře, navázal na staré římské tradice v zákonodárství a náboženství (například obnovil kulty Venuše a Marta) či nechal zbudovat nádherné chrámy (například Apolónův na Palatinu, kde jsou uloženy známé Sibylliny knihy). Navíc byl Augustus úspěšný i v zahraniční politice. Ačkoliv se neustále snažil o trvalý mír (tzv.Pax Romana), přesto se mu podařilo dokončit dobývání Hispánie, území dnešního Švýcarska, Malé Asie a velké části Balkánu. Obecně lze říci, že Augustova diktatura byla, co se týče přínosu pro budoucnost, nejúspěšnější, a nejvíce ovlivnila chod římského státu po celá další staletí.

Cicero (oběť 2. triumvirátu)Na těchto pěti příkladech lze doložit, že slovo diktatura nemusí s sebou přinášet pouze teror a násilí, ale má nekonečně mnoho podob. Diktaturu v záporném slova smyslu zde představují vláda Sullova a vláda II. triumvirátu, při nichž vládlo v Římě napětí a strach a navíc skončily jinak, než si jejich tvůrci a vrcholní představitelé původně představovali. Jiný typ diktatury představuje panování I. triumvirátu a vláda Gaia Iulia Caesara. Z hlediska historického významu byly obě vlády bez výrazných pozitiv i negativ (ačkoliv se v obou případech jednalo o vynikající myšlenku, přesto zůstaly mnohými nepochopeny). Diktaturu v nejlepším smyslu slova představuje vláda Octaviána Augusta, jenž se nesnažil o samovládu založenou na násilí a zlovůli, avšak neustále usiloval o vytvoření základních podmínek potřebných pro dobře fungující moderní stát.

Použitá literatura
Gaius Suetonius Tranquilus; Životopisy dvanácti císařů; Praha 1974
Plutarchos; Životopisy slavných Řeků a Římanů; Praha 1967
Appiános; Krize římské republiky; Praha 1989
A. Massie; Augustus; Praha 1996
M. Hart; Sto nejvlivnějších osobností dějin; Praha 1994
J. Burian; Římské impérium; Praha 1994


 
Ohodnoťte článek "Římské diktatury":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Ostatní články: Renesanční umělci, Příběh jedné veduty poklidného maloměsta, Římské diktatury


Tramvajová doprava a její vliv na rozvoj měst

Autor: Ladislav Beneš
 
Ohodnoťte článek "Tramvajová doprava a její vliv na rozvoj měst":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Uvědomíme-li si význam pojmu městská hromadná doprava (dále jen MHD), hned nám dojde, že nejde o dlouhodobou záležitost. Vždyť kořeny MHD sahají teprve na začátek minulého století, a to ještě velice nesměle, i zde je slovo hromadná poměrně nadnesené.

Vývoj městské hromadné dopravy je dán zejména potřebami měst. Právě ta začala během 19. století značně růst. To souvisí s expanzí průmyslu, jež je umožněna uvolněním společenských poměrů. Tím vším se zvětšila vzdálenost mezi bydlištěm a pracovištěm, protože ideální rozmístění pracovních sil pro jednotlivé zdroje práce bylo a je nemožné. Druhým faktorem ovlivňujícím hlavně kvalitu dopravy byly technické možnosti, jež se v minulém století převratně měnily, což se s dneškem nedá vůbec srovnávat. Někdy však šlo pouze o podnikatelský záměr, či o chloubu daného města, jako například v Brně, kde musela být tramvaj na přelomu století zrušena, protože tak velkolepý projekt, jaký byl budován, nemohl přežít.

Technický vývoj

Můžeme říci, že jistým mezníkem ve vývoji MHD je zavedení omnibusů v Paříži r. 1819. Jak bylo již uvedeno, je sporné, zda je vůbec můžeme přiřadit k hromadné dopravě, šlo totiž pouze o zvětšené dostavníky. I tak se omnibusy začaly rychle rozšiřovat do jiných měst, např. v Praze se objevily již v polovině 19. století, avšak potýkaly se s nedostatkem zájmu ze strany cestujících. V jiných městech jezdily poměrně hojně malé hotelové fiakry (luxusní dostavníky) od nádraží k hotelům, či na náměstí.

Teprve roku 1832 začal opravdový rozvoj MHD - první koňská dráha města New York. Nápad byl přenesen do Evropy, nejprve do anglického Birkenheadu a nato do Londýna. V Čechách bylo první Brno r. 1869 s již zmíněným projektem a Praha od r. 1875. Lokomotiva Krauss z roku 1878Vývoj však měl stále co dohánět. Zajímavou inovací byla například kabelová koňská tramvaj, prvně použitá v San Franciscu. Jezdí zde v různých obměnách až dodnes, samozřejmě elektrická. Její nevýhodou byla nutnost jízdy stálou rychlostí či přejíždění křižovatek pouhou setrvačností. Tyto systémy však stále nestačily na pokrytí potřeb. V 50. letech se objevila v Americe první městská parní dráha. Ze začátku byly lokomotivy mohutné, neobratné a neekologické. Nebezpečím byly jiskry, jež i přes lapače vylétávaly a zapalovaly okolní domy. Potom začala však vídeňská továrna Krauss konstruovat lokomotivu, jež připomínala tramvaj s komínem. Ta jezdila i v Brně, ale ve větším měřítku se pro špatný stav tratí neuchytila. Úspěšnější byla v Ostravě. Ani u těchto strojů však dané nevýhody neodpadaly.

Jako jednodušší a čistší se jevily například plynové či vzduchové pohony, ale kromě Dessau nebo Paříže se neuchytily. Převrat nastal r. 1866, kdy Werner Siemens vynalezl dynamoelektrický stroj. První lokomotiva o velikosti dětského kočárku byla i s miniaturní dráhou o rozchodu půl metru exponátem na průmyslové výstavě v Berlíně. První elektrická tramvaj pak začala jezdit právě zde r. 1881. Na nový kontinent se dostala až v roce 1885. Avšak, jak už to bývá se vším v oboru techniky, v r. 1891 zde bylo již 6500 km elektrických drah, zatímco v Evropě stále pouze 71 km. V bývalém Rakousko - Uhersku držela prvenství Praha, kde r. 1891 postavil náš průkopník elektrotechniky František Křižík dráhu ze Stromovky na Letnou. I když zkrachovala, odstartovala masový rozvoj tramvajové dopravy na našem území i po celé monarchii.

Historický vývoj dopravních podniků

Uveďme pro začátek roky založení provozů elektrické tramvaje na území dnešní České republiky: po Praze to byly Teplice (1895), Liberec (1897), Olomouc, Plzeň a Ústí nad Labem (1899), Brno a Jablonec (1900), Most a Ostravsko (1901), Mariánské Lázně (1902), Opava (1905), České Budějovice a Jihlava (1909), Český Těšín (1911). Původní vůz koňské dráhy (Brno 1869)Města jako Brno či Ostrava byla již předtím obsluhována parní nebo koňskou dráhou. České země, jakožto nejprůmyslovější část Rakousko - Uherska, měly pro zavedení tramvajové dopravy nejlepší předpoklady. Zvláště ve městech, kde již existoval těžký průmysl či kde žilo hodně obyvatel, vznikala hromadná doprava nejdříve. Právě tato města můžeme vyčlenit jako speciální skupinu. Patří sem Praha, která měla v roce 1900 asi 203 100 obyvatel, musíme však přičíst samostatné obce Žižkov, Smíchov a Královské Vinohrady, Nusle, Libeň a Karlín, jež představovaly dalších 233 400 obyvatel. Dále Brno se 104 900 a Moravská Ostrava s 24 500 obyvateli.

V Praze a Brně se doprava vyvíjela rovnoměrně a zatím pokrývala centrum a přilehlé obce. Brněnská doprava provozovala tratě i v Ostravě a Bohumíně, kde probíhal doslova tvrdý konkurenční boj, protože území tvořily rozsáhlé vesnické a důlní zástavby a jeden čas tady jezdilo najednou až šest dopravců. Ringhofferův vůzV Praze si ve stejném období v centru konkurovala soukromá koňka s elektrickou dráhou města. Třeba Karlín byl obsluhován dvěma tratěmi souběžně, každá byla jen o blok vzdálená od druhé. Nakonec samozřejmě zvítězila městská elektrická dráha. Tak vidíme, že doprava byla v této době i značně výdělečná. Na druhou stranu mnoho dopravců zkrachovalo. Matěj Hlaváček, starosta Košíř a podnikatel, chtěl svou obec tramvají oživit, ale neúspěchy ho vedly až k sebevraždě. Také letenská tramvaj Františka Křižíka ze začátku krachovala. On se však nevzdal a postavil novou do Libně. Někde také nepřálo dopravci, který byl povětšinou soukromý, samo město. Např. Olomouc nechtěla přestavět mosty přes řeku Moravu a musela to udělat až po druhé světové válce, kdy byly všechny zbourány ustupující armádou.

V období do r. 1914 měla tramvaj úlohu sjednocovací. Nestačila zatím pokrývat všechna potřebná místa, avšak lidé mohli libovolně cestovat na větší vzdálenosti. To umožnilo připojovat další vesnice k městům a zahustit zde zástavbu. Elektrická dráha stmelila i Kr. Vinohrady s tehdejší Prahou. Tyto obce si značně konkurovaly, potom však Vinohrady darovaly svou dráhu Praze a spojily se. Vůz T1 z Tatry Smíchov (r. 1951)Podobnou roli hrála tramvaj až do války. Umožňovala výstavbu průmyslových komplexů takřka kdekoli, aniž by bylo nutné stavět nové byty kolem. Docházelo k technickému zdokonalování vozů (uzavírání plošin, lepší brzdy nebo podvozky), hlavně se však stále zvětšovaly. V menších městech zajišťovaly tramvaje pouze dopravu od nádraží na hlavní náměstí (Jihlava, Mariánské Lázně), která byla v některých případech později prodloužena (České Budějovice). Unikátem ve světovém měřítku je jablonecká dráha, která zajišťovala přepravu osob, rozvážku zboží i pošty, odvoz popela apod. po celém městě. Nákladní doprava v menším množství existovala však takřka všude, nejvíce v průmyslových oblastech (Ostrava, Ústí n. Labem). Ve větších městech si tramvaje i kropily trať (Brno, Praha), aby nevířily prach při jízdě, na což byly sestrojeny speciální vozy.

Za války odváděla veřejná doprava nadlidské výkony. Musela dopravovat vojáky a raněné z nádraží do nemocnic. Proto vznikaly zajímavé přestavby vozů, jako sanitní tramvaj nebo černé pohřební vozy s kapacitou čtyř rakví. Zařízení a vozový park přitom trpěl nedostatkem zaměstnanců i vybavení.

V období 1. republiky nastal zlatý věk tramvaje. Doprava již nebyla sice výdělečná, ale zato zajišťovala kvalitní služby. Města se stavěla podél tratí a technické zázemí bylo na výši. Pravděpodobně nejkvalitnější vozy byly pražské a plzeňské. V mnoha městech tak tramvaj vyjížděla daleko za jejich hranice (Ústí n. Labem aj.). Ve městech s více linkami byly takřka všechny tratě zdvojkolejněny.

Druhá světová válka měla daleko horší následky. Mnoho vozů a vozoven bylo poškozeno bombardováním nebo použito na materiál a na barikády. Navíc se v 50. letech značně zvýšil počet cestujících. Takto poškozené vozové parky nešlo rychle přizpůsobit, a tak byla tramvaj postupně rušena v malých městech (Mariánské Lázně, Jihlava, Opava, Teplice, Most - v Mostě a Litvínově byla tramvaj však obnovena na normálním rozchodu). Byly nahrazeny zpravidla trolejbusem. Pro větší města přišla spása roku 1951 v podobě revolučního vozu Tatra T1. Vyznačoval se značnou mohutností takřka dnešních vozů a zároveň rychlostí. Byl vyráběn v licenci americké firmy PCC Westinghouse. Z něho vycházely i modifikace, jež tvořily ještě v roce 1995 třetinu tramvají na světě, jako třeba vozy T3, které můžeme vidět i ve všech našich městech. Nové vozy však potřebovaly kvalitnější tratě a napájení. Zároveň narůstaly obrovskou rychlostí nové čtvrti. Tramvaj v klasické podobě již nestačila ovládat všechny části města v dostatečné kvalitě a objevila se myšlenka o náhradě metrem či autobusy (Ústí n. Labem, Jablonec a Liberec - zde se jedna trať zachovala a funguje obohacená o známou dráhu do Jablonce i dnes). To byl jeden z argumentů proti tramvajové dopravě, avšak hlavním důvodem byla potřeba odbytu levné ruské ropy. Autobusy by mohly být případně i lépe použity na evakuaci, protože nejsou vázány na žádnou síť. Dále se musel nalézt odbyt pro nechvalně známé maďarské kloubové autobusy Ikarus.

Všechny argumenty proti tramvaji se nakonec ukázaly jako mylné. V 80. letech se muselo začít šetřit a zároveň myslet na ekologii, dosavadní stav byl neúnosný. Autobusy situaci nezvládaly. Tak nastala renesance tramvajové dopravy. Firma ČKD začala doslova chrlit jeden nový typ vozidla za druhým. Ani tak bohužel nebyl v mnoha městech tramvajový provoz obnoven, pouze nahrazen trolejbusy, které však zdaleka nedosahují takového pokrytí jako někdejší pouliční dráhy. Novým trendem je například stavba rychlodráhy s nekrytým kolejovým svrškem, jež umožňuje provoz klasických vozidel s mnohonásobně větší rychlostí.

Tak se i dnes přes nemalé finanční náklady stále projevují snahy rozšířit tramvajové sítě, protože jedině ty mohou být ekologickým a rychlým dopravním prostředkem nové doby.

Použitá literatura
S. Linert; Vozidla pražské tramvajové dopravy; Praha 1996
P. Fojtík, M. Jílková, F. Prošek; Sto let ve službách města; Praha 1997
V. Novák, V. Wolf; Velká kniha o tramvajích a trolejbusech v Jihlavě; Ústí nad Labem 1998
I. Grisa, M. Grisa; Sto let městské hromadné dopravy v Ústí nad Labem a okolí; Ústí nad Labem 1999
P. Langer, R. Pazdera, V. Wolf; Tramvají a trolejbusem ulicemi Opavy; Ústí nad Labem 1998


 
Ohodnoťte článek "Tramvajová doprava a její vliv na rozvoj měst":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Následující kapitola: Rozhovor
Nalezené články: Renesanční umělci, Příběh jedné veduty poklidného maloměsta, Římské diktatury, Tramvajová doprava a její vliv na rozvoj měst
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed