Iohannes natus quondam Welflini de Pomuk, clericus Pragensis dyocesis publicus autoritate imperialli notarius. - Jan, syn zemřeláho Velfína z Pomuku, klerik pražské diecéze, z císařské moci veřejný notář.
)
Jak nám říká běžné notářské osvědčení, Johánek z Pomuku byl úředníkem, který se narodil někdy před polovinou 14. století v trhové vsi v jihozápadních Čechách, náležející nedalekému cisterciáckému klášteru, v Nepomuku. Už zde se objevují první rozpory ohledně jména, zda Nepomuk či Pomuk. Johánek sám se psal z Pomuku. Zajímavý názor v této věci vyslovil historik František Stejskal, podle kterého je název Pomuk odvozen od "pomukávání", jak se říkalo zvláštním zvukům, kterými se mniši dorozumívali při práci, protože nesměli mluvit. Obyvatelé Nepomuku se tedy nejspíš chtěli od kláštera odlišit, protože "nepomukávali". Za husitských válek byl klášter zničen a převládla podoba Nepomuk.
O Janově soukromém životě víme velmi málo. Taktéž o jeho rodičích. Jeho otec Velflín či Volflín (zdrobnělina z německého Wolfgang) byl nepomuckým rychtářem mezi lety 1355 - 1367. O matce nemáme žádné zprávy.
)
Jak se dá soudit ze jména Janova otce, byl potomkem kolonistů, kteří zejména ve 13. století přicházeli osidlovat česká klášterní panství.
S Janem se poprvé setkáváme, když začínal pracovat v arcibiskupské kanceláři v polovině roku 1369. Od této chvíle začíná jeho kariéra v církevních službách.
Zlomovým se stal rok 1380, kdy se od jara až k podzimu šířil naším územím mor. Král Václav IV. uprchl do říše a arcibiskup Jan z Jenštejna ho následoval. A právě on poskytl Janovi první krůček v jeho postupu, když ho určil oltářníkem při kapli Svatovítské katedrály zasvěcené sv. Erhardovi a Otýlii. Na mor také zemřel farář Václav Tausendmark od sv. Havla na Starém Městě. Jan se stal jeho nástupcem.
Zřejmě nebyl dobrým kazatelem, protože se nedochoval žádný z jeho textů při působení na kazatelně.
Jakmile dosáhl hmotného zabezpečení, začal studovat. Nejprve složil bakalářské zkoušky na pražské právnické fakultě a později odjel do Padovy, kde promuje na doktora církevního práva a odjíždí zpět do Čech.
)
Od roku 1389 ho můžeme sledovat ve funkci generálního vikáře (arcibiskupův zástupce pro správní záležitosti) pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, což se mu stalo osudným. Arcibiskup měl totiž spoustu nepřátel, které si získal při roztržkách pramenících z nedostatku politického taktu. Postupně se tak dostal i do problémů se svým někdejším přítelem, s králem Václavem IV. Panovník chtěl oslabit Jenštejnovu moc, proto hodlal vytvořit nové biskupství v západních Čechách. Hospodářskou základnu by tvořily statky kladrubských benediktinů. Proto se čekalo jen na smrt opata Racka, po němž neměl být volen nový představený kláštera. Racek skutečně brzy umírá. Jeho spolubratři se sešli a zvolili nástupcem mnicha Olena. Posel se vydal ihned do Prahy, aby mohla být volba potvrzena v arcibiskupské kanceláři. Jan z Pomuku už byl bezesporu o králově úmyslu informován, proto žádost vyřídil jak nejrychleji to šlo. Václav IV. mezitím pobýval na svém loveckém hradu Žebrák, proto se o zmaření svého plánu dozvěděl až o několik dní později. Rozčílil se až na hranici únosnosti a veřejně prohlásil, že arcibiskupa i jeho úředníky utopí a zabije. Jenštejn se tedy raději se svými nejdůležitějšími pomocníky před panovníkovým hněvem uchýlil na svůj roudnický hrad. Ovšem vzhledem k tomu, že právě začínalo Milostivé léto, křesťanský svátek vyhlášený římským papežem speciálně pro Čechy, byly by následky arcibiskupovy nepřítomnosti v hlavní městě pro krále obzvláště trapné, začal si Václav IV. Jenštejna udobřovat. Na jednu "mírovou" schůzku ale přišel ve značně podnapilém stavu, vypukla ostrá hádka a rozčílený král kázal všechny zatknout.
Jenštejnovi se podařilo uniknout, nebo mu také možná sami královi dvořané dopomohli, protože se báli důsledků zatčení církevního hodnostáře. Zbrojnoši zatím vedli na Hrad čtyři zajatce: Johánka z Pomuku, oficiála Puchníka, míšeňského probošta Knoblocha a arcibiskupova hofmistra Něpra z Roupova. Dále byli úředníci vedeni na Staroměstskou radnici, kde asi došlo k dalšímu výslechu. Zde byl pod stráží zanechán hofmistr. Zbylí tři kněží skončili ve vězení na Staré rychtě. Tady byli opět vyslýcháni. Václav snad chtěl vědět nové informace o Jenštejnových skutcích. Když viděl, že nic nepořídí, jeho kalich trpělivosti přetekl, možná i množstvím vypitého vína, a nechal připravit mučidla. Zajatcům svázali zápěstí a po žebříku je za ně vytahovali vzhůru, přičemž došlo k vykloubení ramen. Stará čeština měla pro tuto činnost název štosování. Dále je pálili pochodněmi do boků a slabin. Janovi kat dokonce nasadil palečnice.
Václav si postupně uvědomoval možné následky svého chování, proto chtěl všechny propustit pod přísahou mlčení. Johánek už však byl v bezvědomí a za několik málo minut vydechl naposledy.
Okolo 9. hodiny večerní 20. března 1393 bylo jeho tělo svázáno do kozelce a vhozeno do Vltavy z Kamenného, dnes Karlova mostu. V této chvíli se už dostáváme k zázrakům.
Známý je údajný ohnivý plamen, který se objevil už při Janově narození a nyní ho vyprovázel do nebe, nebo světla zářící okolo jeho těla celou noc; ráno byl Jan nalezen na břehu s líbezným výrazem na tváři. Existují také nesčetné historky o tom, kterak na smrt nemocné vyléčily prach a hlína z Janova hrobu. Kuriózní na této věci je, že se před polovinou 18. století stal tento "zázračný lék" předmětem zámořského obchodu. Pro kanonizační komisi se však musely předložit "důvěryhodnější zázraky".
)
Největší pozornost na sebe jistě upoutává světcova relikvie, která byla přes 250 let mylně považovaná za jazyk a "přežila" přes 300 let zasypaná hlínou v mučedníkově lebce. 15. dubna 1719 se muselo podle římských pravidel ohledat místo Janova posledního odpočinku. Byl vypáčen náhrobek a neporušený skelet byl doslova kost po kosti přesunut na stůl. Lebka byla plná hlíny, proto ji sakristián naklonil, aby ji vysypal, a na stůl vypadl kus živé načervenalé tkáně. Přítomní anatomové ji označili za jazyk. Relikvie byla vystavena až do roku 1866 a do té doby ji lidé přicházeli ve zbožné úctě líbat. Jezuita Jan Křtitel Votka propočítal, že při průměru 50 000 líbajících za rok mohl ostatek od roku 1729 obdržet nějakých 6 850 000 hubiček. Není tedy divu, že tkáň už nebyla v nejlepším stavu, a tak líbání přestalo.
Poslední ohledání světcova ostatku se událo roku 1973, kdy se pomocí moderních přístrojů zjistilo, že se nejedná o jazyk, nýbrž zbytek mozku.
Jako další zázrak kanonizační komise uznala zachránění šestileté Rozálie Hodánkové před utopením v ledové vodě a rozdrcením mlýnským kolem. Stalo se to 22. února 1718 nedaleko Strakonic. Rozárka uklouzla na zledovatělé lávce a spadla do Otavy, která ji nesla k náhonu Pětikolského mlýna. Údajně se jí pod vodou zjevil Jan Nepomucký, v jedné ruce kříž, v druhé palmovou ratolest a na hlavě kněžský biret, právě tak, jak bývá zobrazován, a ujistil ji, že nezemře. Dívenka vyvázla bez větších zranění a neutopila se, i když prý byla pod vodou okolo půl hodiny.
)
Dalším uznaným zázrakem bylo uzdravení jednadvacetileté Terezie Veroniky Krebsové roku 1701, které nesprávným léčením vymknutého palce na levé ruce postupně končetina zcela odumřela. Vroucně se modlila k Panně Marii a Janu Nepomuckému. Jednou se jí zdálo o papíru, na kterém ji kdosi vyzýval k devítidennímu půstu s trojí zpovědí a příjímáním. Devátou noc se jí Jan zjevil a ujistil ji, že jí bude pomoženo. Když pak ráno šla do kostela a kněz jí podal hostii, ruka náhle nabyla na objemu a narovnala se, takže s ní mohla bez bolestí pohnout.
Zde snad lze jen dodat, že za svatého prohlásil Jana Nepomuckého papež Benedikt XIII. 19. března 1729 a ve dnech 8. - 16. října se slavilo jeho svatořečení v Praze.
Velmi zajímavé je označení Jana Nepomuckého jako mučedníka zpovědního tajemství. Zbožné podání udává, že byl Johánek trýzněn Václavem IV., protože mu nechtěl prozradit, z čeho se mu zpovídala královna Žofie. Král chtěl údajně pojmout za manželku dceru aragonského krále, proto usiloval o církevní prohlášení neplatnosti jeho sňatku s Žofií. V té době bylo zvykem, že se vdané ženy radily o svých manželských problémech při zpovědi, aby měly jistotu, že jejich tajemství nebude vyzrazeno. Možná proto chtěl Václav tolik vědět, co knězi řekla, aby tyto informace mohl při procesu použít proti ní. Jan už mučení nepřežil. S realitou má ovšem tento výklad pramálo společného.
Na Johánka z Pomuku se lze jistě dívat z mnoha stran. Nezanedbatelné je také literární, výtvarné či sochařské ztvárnění barokního světce. Mezi mnoha jinými lze jmenovat bronzovou sochu na Karlově mostě, výzdobu kostela sv. Jana Nepomuckého v Praze na Hradčanech nebo skvostný náhrobek z tepaného stříbra ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě.
Použitá literatura)
Ruská carevna Kateřina II. patří k těm nemnoha panovníkům, kterým se dostalo přídomku Veliký. Získala jej zčásti již za svého života, kdy ji francouzští osvícenci, vedoucí s ní korespondenci, titulovali: "Semiramis severu", "ruská Minerva" nebo "dobrodějka lidstva" (Voltaire). Toto mínění bylo ve století následujícím hlavně z ruské strany zpochybněno a popřeno - Alexandr Sergejevič Puškin mluvil o "kurtizáně na ruském trůně" a v samotné carské rodině se Kateřina stala díky vlivu svého syna Pavla I., kterému upírala legitimní původ, "temnou ženou, která pošpinila dynastii". Odpověď na otázku, zda Kateřina byla dobrá či špatná vládkyně a zda si zaslouží přídomek Veliká, je složitá a především komplexní. Kateřininy činy byly totiž, jak tomu často bývá, velmi mnohostranné a měly různý dopad.
Pro politické události z doby Kateřininy vlády je k dispozici mnoho pramenů úřední a diplomatické povahy s bohatým výčtem faktů, stejně tak pro dějiny hospodářské a sociální, i o soukromých záležitostech se zachovala řada svědectví. Pokud se však chceme co nejblíže seznámit s Kateřinou samotnou, můžeme sáhnout jinam. Kateřina II. nám totiž zanechala vlastní Paměti, které sepsala ke konci života na základě dříve sepsaných poznámek. Nejsou samozřejmě ideální - mapují pouze období od jejího příchodu do Ruska v roce 1744 až do roku 1759. Literárně jsou dosti průměrné a obvyklé vlastnosti pamětí - narcismus, tendenčnost, vynechávání a zamlžování faktů - se zde projevují zvlášť výrazně. Nedají se proto pojímat jako věrné historické vylíčení. V čem jsou však vynikající, je psychologická sondáž do Kateřinina nitra, kterou nám ona sama zprostředkuje. Na základě jejich četby, samozřejmě s přihlédnutím k dalším pramenům a ke Kateřininým vlastním činům, lze dospět k důkladnému posouzení Kateřiny II., její povahy a jejích činů.
)
Z hlediska inteligence byla Kateřina osobností vskutku nadprůměrnou - byla již od dětství bystrá, zvídavá, bedlivě sledovala dění kolem sebe a jednání lidí ze svého okolí. Dovedla bleskově odhadnout situaci a vyvodit z ní pro sebe co nejlepší důsledky. Základní Kateřininou vlastností byla dle mého názoru absolutní cílevědomost a touha po seberealizaci. Hlavním cílem jejího života bylo stát se velkou a slavnou ruskou carevnou. Nechci říci, že již od svého příchodu do země roku 1744 (v patnácti letech) by dělala vše proto, aby svého neschopného manžela svrhla dostala se k trůnu (ač se nám to ve svých Pamětech snaží dokázat). Už v té době ovšem poznala, že v Rusku je její budoucnost a že je na ní samé, jakou tu bude hrát roli. Uvědomuje si (na rozdíl od Petra III.), že k tomu je nutno sžít se s Rusy, přijmout jejich víru a jejich tradice, ne je potlačovat a pohrdat jimi. Nyní nastupuje třetí faktor - Kateřinin psychologický odhad povahy okolí a schopnost se navenek této povaze přizpůsobit. Kateřina byla mistryní v lichotkách, přátelských roztomilostech a v získávání lidí (i nepřátel) na svou stranu a uměla si vytvořit skvělý image pro často protichůdné tábory (od zpovědi ruskému duchovnímu přes důvěrnosti s Alžbětou Petrovnou o Petrovi III. až po svůj obraz v kruzích západních filozofů).
Co se týče Kateřininých vládních přestav, ty byly zpočátku velmi vágní, prohlubovaly se až během 50.let. Tehdy bylo její postavení již definitivně pojištěno narozením následníka trůnu a rovněž se dostávala do styku s některými vládními činiteli (kancléř Bestužev-Rjumin). Především se však plně začala zamýšlet nad budoucností. Bylo jasné, že bezdětná Alžběta Petrovna brzy zemře a po ní nastoupí jako zákonný car Petr III. Kateřina ho ve svých Pamětech líčí jako infantilního opilce a germanofila, který není schopen nejmenšího rozhodnutí, což je ovšem nutno brát jako jakousi apologii vlastního "mesiášského převzetí trůnu a záchrany vlasti". Petr III. nebyl nikdy soustavně vychováván a vzdělán, jeho intelekt byl sice průměrný, ale byl by zcela určitě schopen vlády ve stylu svých předchůdkyň na trůně. Jeho pohrdání Ruskem a především naprosto kontraproduktivní a nepopulární zahraničně-politická orientace na Prusko ovšem přivodily jeho pád.
Převratem z 28.června 1762 byla Kateřina dosazena na trůn. Její role není přitom nijak zvlášť aktivní, vše za ní víceméně vyřizují bratři Orlovové, ona pouze staví na své popularitě a pozici nejlepší alternativy. Petrovo následné zavraždění sice nezapadá úplně do jejích představ, ale také neznamená žádnou zvláštní překážku, a tak ho pokud možno co nejelegantněji obejde jako nešťastnou náhodu (podobně skončí roku 1764 i poslední konkurent Ivan VI.). Od této chvíle musí již ale zaujmout aktivní roli. Začíná typicky - zajišťuje si oblibu a věrnost bohatými dary, rušením nepopulárních Petrových zákonů (konfiskace církevní půdy), okázalou korunovací a s ní spojenou dobročinností. Pak začne budovat svůj vládní profil. Četba děl evropských osvícenců (Duch zákonů od Montesquieho či Voltairovy Eseje o mravech a duchu národů) v ní sice zanechala hluboké stopy, ale jakmile se tyto ideje srazí s jejími hlavními plány, jdou stranou. Hlavní je pro Kateřinu od jejího nástupu na trůn všestranná velikost Ruska, potažmo jí samé. Této zásadě byly podřízeny veškeré Kateřininy kroky v oblasti politiky vnitřní i zahraniční.
)
Ve sféře zahraniční politiky byla Kateřina, vedená svým instinktem a ctižádostí, v krátkodobém horizontu většinou úspěšná. Krátce po korunovaci potvrdila spojenectví s Pruskem, pouze méně výrazné a méně očividné. Společnou sférou vlivu obou států bylo Polsko, kde získávaly velkorysou podporou šlechtických svobod stále větší vliv, který pak vyvrcholil ve trojím dělení Polska (1772, 1793, 1795), které tento stát vymazalo z mapy. Pomocí několika vojenských intervencí a dostatečných finančních prostředků vskutku nebylo zvlášť složité rozložit polské šlechtické konfederace, spojenci (Prusko a Rakousko) se také nenechali dvakrát přesvědčovat a za slušný podíl odsouhlasili ruské požadavky. Rovněž na jihu si Rusko vedlo skvěle. Když roku 1768 vyhlásilo Turecko Rusku válku, neměla Kateřina k dispozici ani loďstvo, ani dostatečnou armádu. Ovšem Turecko na tom bylo ještě hůř, a tak Kateřina získala všechno, co chtěla - první opěrné body v Černomoří (Azov, Kerč). Snadné vítězství, následné spojenectví s Rakouskem a mírová anexe Krymu roku 1783 dodaly Kateřině odvahy a už pomýšlela na dobytí Balkánu a Konstantinopole a restauraci Byzance v čele s vnukem Konstantinem. Tyto plány však omezil evropský odpor (především Anglie) a vypuknutí Velké francouzské revoluce roku 1789. Tato realizace idejí Kateřininých osvícenských vzorů ji samotnou nesmírně rozčílila, neboť v ní viděla velkou nekontrolovatelnou sílu včetně antimonarchismu namířeného i proti své osobě.
Zahraniční zisky Kateřiny II. přispěly k hospodářskému rozvoji země, hlavně v jižní oblasti. Anexe Polska - jako uplatnění "historických práv" - již byla v dlouhodobém hledisku spíše kontraproduktivní, neboť přinesla především sociální problémy a neustále bouřící se Poláky. Tyto vzpoury rovněž spolu s expanzí vyžadovaly neustále posilování armády, což zvyšovalo i potřebu financí.
Poněkud problematičtější byla Kateřinina vnitřní politika. Ta pro ni představovala především zajištění dostatečného zázemí pro velkorysou politiku zahraniční. Základním problémem v tomto směru bylo zajištění dostatku financí. Metody k tomu byly různé - od devalvace měny zavedením papírových asignátů (1769) přes zvýšení daní (až 3x) až po opětnou konfiskaci církevní půdy (1764) a včlenění církve do státní správy. Přes tyto zčásti účinná opatření zanechala Kateřina II. na 200 milionů rublů dluhů. Reforma správní (1775) znamenala rozdělení říše do 50 gubernií a několika set újezdů a prohloubení centralizace a byrokratizace. Další rovinou bylo zajištění klidného sociálního zázemí. Četba osvícenských děl na téma lidská a občanská práva Kateřinu sice ovlivnila, ale pouze v tom směru, že si uvědomila existenci nevolnické otázky (v Rusku obzvláště palčivou) a poznala několik návodů k jejímu řešení. Rozhodně je ovšem nemínila jen tak bezhlavě použít na ruskou realitu. Proto svolala v roce 1767 Zákonodárnou komisi, aby se dozvěděla, jak Rusové smýšlí o budoucí podobě říše. Nutno dodat, že se jednalo pouze o svobodné Rusy, nevolníci (90% obyvatel) chyběli. Podle toho také jednání dopadlo. Otázka nevolnictví byla odložena ad acta a sněm rozpuštěn.
Konečné slovo měla sama Kateřina. A ta vydala dílo, na kterém prakticky pracovala již od nástupu na trůn - Velkou instrukci (1767). Na více jak 250 stranách tu vytvořila jakéhosi předchůdce Deklarace lidských a občanských práv. Projevila se při tom jako skvělá heuristka a kompilátorka: celé dílo je totiž pouze jakýmsi rozpracováním Montesquieho Ducha zákonů, rozmnoženého o další všeobecné osvícenské názory. Z hlediska literárního je to sice neoriginální, zato obsahově a kvantitativně zdařilá syntéza na téma osvícenský absolutismus v praxi samoděržaví. Ovšem právě v praxi se z Velké instrukce neuskutečnilo vůbec nic, protože se vlastně ani nic uskutečnit nemohlo. Jakékoliv zavedení občanských práv by totiž ohrozilo jednotu a sílu absolutistického státu a vedlo k jeho oslabení, což Kateřina nemínila připustit. Navíc si byla vědoma odporu šlechty a statkářů, svých hlavních opor, proti zrušení nevolnictví. Velká instrukce se tedy stala pouze výhodným exportním artiklem, kterým Kateřina v zahraničí prezentovala svůj humanismus. Reálně Kateřina naopak posilovala právě šlechtu. Již Petr III. ji osvobodil od povinnosti sloužit státu, Kateřina pak zvětšila její dispoziční práva s nevolníky (zákaz stížností, možnost posílání na Sibiř) a v Darovací listině (1785) ji osvobodila od daní a uzákonila její vůdčí postavení ve společnosti. Přesto byla Kateřina na venkově poměrně oblíbená, a to díky častým jednorázovým dobrým a samaritánským skutkům, které ovšem pouze populisticky zamlžovaly situaci. Povstání nevolníků či jiných skupin obyvatelstva byla tvrdě potlačována (viz Pugačovovo v l.1772-75).
)
Výjimku v tomto směru nebyly ani Kateřininy aktivity na poli kulturním. Nákladné úpravy carských sídel a jejich drahocenné vybavování mobiliářem, nákupy obrazů a uměleckých děl (Kateřina prakticky založila slavnou Ermitáž, která při její smrti vlastnila skoro 4000 exponátů), stavební činnost v Petrohradě, to vše sloužilo především k demonstraci vlastní velkoleposti. Její péče o vzdělání obyvatelstva byla opět motivována pouze prospěchářky - kadetní školy či Kateřinou založený Smolnij institut sloužily pouze pro vzdělávání šlechty, síť škol byla nedostatečná a všeobecné základní vzdělání zůstalo pouze na papíře. Podpora Petrohradské akademie věd byla nepřímá, daleko větší dílo zde po sobě zanechala Kateřinina přítelkyně kněžna Dašková. Kateřina založila i první literární časopis, ale hlavně v něm prezentovala vlastní výtvory. Jakékoliv jiné názory nestrpěla a jejich autory, kteří parodovali a kritizovali státní aparát, posílala do vězení či na Sibiř (Radiščev, Novikov). V souvislosti s Velkou francouzskou revolucí opevnila Rusko hradbou cenzury, aby se do něj nešířily špatné myšlenky.
Celkové hodnocení Kateřiny Veliké je tedy dvoustranné. Byla to bezpochyby veliká a výjimečná osobnost, s velkým duševním rozhledem a všestrannými zájmy. Svým programem navázala na reformní a velmocenské tradice Petra Velikého a snažila se o vzestup Ruska a jeho vůdčí roli v Evropě. Její ideje byly v mnoha směrech pokrokové a demokratické. Ovšem, na rozdíl od například Josefa II., nenašla způsob jejich realizace, neboť je považovala za nebezpečné pro své velmocenské snahy. Rovněž se nedokázala prosadit proti odporu špiček společnosti proti nim. Nakonec se tedy pouze spokojila se zakonzervováním současného stavu, což se ovšem pro budoucnost ukázalo osudové. Největší Kateřininou chybou byla právě její krátkozrakost a ignorování možných budoucích následků svých opatření. Problémy (hl. sociální) řešila tím, že je odkládala na neurčito. I její úspěchy se někdy v budoucnu obrátily proti jejím nástupcům (viz případ Polska). Celkově je tedy doba Kateřiny II. "veliká", ale jak ve svých kvalitách, tak ve svých problémech. Snaha Kateřiny učinit z Ruska mocnost silnou se podařila, snaha učinit z něj stát všestranně moderní (zejména v oblasti duchovní a sociální) bohužel ne. Je ovšem otázka, zda se to podařilo i někomu před či po ní.
Kateřina zemřela v r. 1796 ve věku 67 let.
Použitá literatura
|
|
