Čelem vzad číslo 8 - Rozhovor

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Předcházející kapitola: Články
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla

Univ. prof. Jaroslav Pánek

Autoři: Jakub Machačka, Vojtěch Šafránek, Jolana Hornová
Hodnocení článku: 3.84 Hodnocení 3.84 z 5 (43 hodnocení)
 
Ohodnoťte článek "Univ. prof. Jaroslav Pánek":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Univ. prof. Jaroslav PánekUniverzitní profesor PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc. (narozen 1947 v Praze) je v současnosti asi nejviditelnější - a také nejzaměstnanější - osobností české historické vědy. Kromě toho, že se v r. 1998 stal novým ředitelem Historického ústavu České akademie věd, je již několik let předsedou Sdružení historiků ČR, kromě toho zastává ještě funkci prorektora UK pro zahraniční záležitosti. Především je to však vynikající historik, známý nejen u nás jako přední odborník na dějiny českého raného novověku.

Seznam jeho větších i menších prací čítá stovky položek, bohatá je ostatně i jeho profesní dráha. Po absolvování FF UK (obory archivnictví, historie a slavistika) pracoval od r. 1970 v Okresním archivu v Benešově a v r. 1976 nastoupil do dnešního Historického ústavu AV. V 90. letech začal působit i na pražské a brněnské univerzitě, získal rovněž řadu mezinárodních ocenění. Nejznámějším dílem prof. Pánka jsou Poslední Rožmberkové - Velmoži české renesance z r. 1989 (v druhém vydání rozděleno do dvou dílů). Z dalších prací: Stavovská opozice a její zápas s Habsburky 1547 - 77 (1982), Výprava české šlechty do Itálie v l. 1551-52 (1987), pramenná edice Březanových Životů posledních Rožmberků (1985), Jan Amos Komenský (1990 aj.), Zápas o Českou konfesi (1991), Když císař odchází (1997). Je rovněž spoluautorem učebních textů České a československé dějiny (pro SŠ) a Dějiny Československa I. (pro VŠ).

Vstřícnost prof. Pánka mohli již několikrát ocenit studenti našeho gymnázia - např. při akademických Dnech vědy v Historickém ústavu či při prohlídce Karolina. Napsal také recenzi na Čelem vzad, takže bylo nasnadě, že jsme ho v předjaří roku 1999 požádali o rozhovor.

S prof. Jaroslavem Pánkem rozmlouvali na jaře 1999 Jakub Machačka, Vojtěch Šafránek a Jolana Hornová.

Kdy jste poprvé dospěl k názoru, že se chcete stát historikem?

Strašně dávno. Vlastně mě k dějepisu přivedl můj dědeček. On pocházel z generace narozené v roce 1884, aktivně prožil první světovou válku a já jako dítě jsem tu válku i jeho dětství a mládí prožíval stejně intenzivně s ním, protože mně to mnohokrát velmi krásně vyprávěl. Tam jsem možná získal to, čemu se dnes říká osobní prožitek dějin. A myslím si, i když jsem to sám vnitřně nedoceňoval, že to byl ten nejdůležitější moment, který mě potom přivedl k tomu, abych se zabýval dějepisem. Podnětů bylo víc, ale tento bych pokládal za nejdůležitější a vlastně první.

Co vás na Vaší cestě povzbuzovalo, nebo naopak odrazovalo od Vašeho úmyslu?

To je dobrá otázka, protože spousta věcí vás brzdí. V mém případě to zase byla ta generace bezprostředně předcházející. Moji rodiče byli samozřejmě poznamenáni dobou. Oni jednoduše patřili do vrstvy živnostníků a kapitalistů a po socialistickém vyvlastnění se na jedné straně cítili zcela vykořeněni, na druhé straně byli prakticky založeni. Samozřejmě mysleli, když jsem projevoval zájem o dějepis a filozofii, že se nedá takovým způsobem uživit a že je to naprosto absurdní. Dnes, kdyby viděli, že jsem schopen normálně žít, tak by možná byli uspokojeni, ale v dobách, kdy mě od toho zrazovali a varovali, tak nebyla síla ani zvláštní příležitost je přesvědčit o opaku. Já jsem samozřejmě taky nevěděl, do čeho půjdu, osud historika je nejistý. Na druhé straně musím říct, že moje matka byla velmi kulturní a vedla mě k četbě, ale nepřála si, abych šel na něco podobného, chtěla mít doma lékaře nebo právníka.

Moji rodiče udělali z hlediska své výchovné strategie jednu zásadní chybu. Pozvali si na mě totiž člověka, který mě měl přesvědčit o nesmyslnosti mých představ o životě. Tento pán byl jednou pozván k nám na chatu poblíž Unhoště a pak se mnou půl dne chodil lesem a měl za úkol zjistit, co jsem vlastně za zvláštní dítě, že se nechci věnovat ani autům a motorům a ani nechci jít studovat na lékaře a že se chci hrabat ve starých papírech a mám jaksi nesmyslné záměry do budoucnosti. A tento pán se mnou mluvil o všem možném, od italské renesance po slovanské básníky, a já jsem sám nevěděl, co je jeho záměrem, pro mě to byl host, který byl ochoten popovídat si. Já jsem neznal mnoho lidí, kteří by byli takto vstřícní. No a on potom večer sdělil mým rodičům pro mě šokující a zároveň milé zjištění, že jsem už stejně tomu dávno propadl, takže nemá smysl mě zrazovat od mých úmyslů a vést mě někam jinam, a ať mě nechají v tom mém rozhodnutí být.

Vzpomenete si, co jste tenkrát četl?

Jan Hus ve Vatikánu

Už dříve jsem samozřejmě četl historickou literaturu, ale tenkrát byla oficiálně podporována móda Aloise Jiráska. Já jsem ho četl také a dodnes jsem ho nezavrhl, protože tam bylo spojeno dvojí. Jirásek byl historik a spisovatel s historickou erudicí. Byl to člověk, který spojil nebo utvářel jakousi národní a společenskou ideologii. Tu můžeme nebo nemusíme přijímat, ale byla to historie aplikovaná na společenské poměry té doby a jiná věc je, jak třeba potom byla zneužita. Jirásek pro mě znamenal velice mnoho svou snahou podat dějiny epicky - vyprávět je. Já mám rád dějiny narativní a sám se snažím je nějak propojit s tím, čemu se věnuji jako badatel. I dnes musím říct, že typ Walter Scott, to byla dobrá literatura pro mě v dětství. Díky tomu, že u nás v rodině byla nějaká historická literatura jako Palacký, tak jsem si četl už jako malé dítě jeho Dějiny, pak ta literatura narůstala, ale ve vašem věku, kdy jsem nastupoval na universitu, jsem toho měl načteno velice málo. A pak jsem sáhl po knížkách Františka Grause, to byla literatura vědecky psaná, dostal jsem se k historickým časopisům, tehdy už vycházely Dějiny a současnost. Tak to jsem samozřejmě četl, ale situace v polovině 60. let se absolutně nedá srovnávat s tou záplavou historické literatury, která je dnes běžně dostupná na pultech v každém větším knihkupectví. Tehdy to byla velká bída. Takže bylo třeba vycházet z literatury, která byla v rodinných knihovnách, potom něco bylo v lépe utvářených knihovnách obvodních po Praze a v té době navíc začala vycházet nová publicistická literatura, ale výběr byl poměrně malý.

Kdy jste napsal svoje první historické dílo?

Já jsem nezačal psát historii, jako většina lidí tohoto věku jsem to zkoušel s poezií, prózou a nedokončeným románem, to všechno jsem samozřejmě vyházel. Historickou vědeckou práci jsem začal psát až na vysoké škole. Současně s tím jsem se zabýval literaturou a překládal jsem slovanskou literaturu - beletrii. Takže těch možností k vyjádření byla řada.

Kde vlastně berete podklady ke svým pracím? Nasbíral jste je ve svých mladších letech a teď už je jen využíváte, nebo pořád ještě jezdíte po archivech a sbíráte pořád nové materiály?

To je tak, dráha historika má svoje fáze. Nějakou dobu musíte sbírat poznatky, intenzivně pracovat na pramenech a potom teprve začnete sepisovat něco většího. Musíte napsat nějakou práci třeba na kandidaturu, ale to je taková ta normální dráha, zatímco po té padesátce by měl za normálních okolností člověk spíš vycházet z toho, co už nasbíral. Já jsem sbíral poté, co mě do Ústavu československých a světových dějin ČSAV v roce 1976 přivedl Josef Janáček, abych pokračoval ve výzkumech raného novověku.

V letech své archivářské činnosti jsem se zabýval prameny intenzivně. To mě samozřejmě bavilo. A potom mi doktor Janáček nabídl, že bych mohl jít do Historického ústavu. To byla sama o sobě také dost složitá záležitost, protože tehdy platil program, v němž se měly rozvíjet pouze dějiny nejnovější - tj. dějiny KSČ, dějiny Československa, dějiny VŘSR… Naproti tomu starší dějiny, včetně raného novověku, byly v takovém útlumu - to znamenalo, že takto zaměření historici mají vymřít a už se to přestane dělat. Z tohoto důvodu nebylo možné jednoduše přibírat další lidi. A já jsem tehdy byl ještě navíc mladý. Doktor Janáček našel způsob, jak to vyřešit. Přijal mě jako odborného pracovníka na místo propuštěné sekretářky. Nemohl jsem dělat normální aspiranturu, ale byl jsem jeho žákem a on se mi věnoval jako můj učitel, zasvěcující mě do vědy. Nakonec jsem mohl udělat i kandidátskou práci, ale řekl bych velmi neformálním způsobem.

On měl v podstatě představu, že kdo chce psát syntézy, nesmí se zdržovat archivním výzkumem. Tak vlastně až když jsem tuto práci dokončil, dostal jsem jistou volnost a mohl jsem se vracet k archivní práci. 80. léta jsem věnoval velice intenzivnímu bádání v archivech. Janáček napsal české dějiny do roku 1547, tak jsem dělal soustavný výzkum ve všech známějších archivech v Čechách a na Moravě o období do roku 1620. Už jsem jenom nestačil dodělat některé moravské a slezské archivy. Tehdy se mi nahromadilo tolik pramenů, že kdyby nedošlo k převratu a nemusel bych vstoupit do organizačních povinností, tak bych potom pravděpodobně začal chrlit knížky. Jenže kdybych měl zpracovat všechno, co mám doma, tak bych na to potřeboval mnoho a mnoho let. Ale pochopitelně přitom vás napadají další témata, takže musíte jít znovu do archivu. Nyní mi už nezbývá tolik času a nemohu tam chodit tak často. Kdysi jsem v pondělí ráno začínal v Třeboni a do pátku jsem tam seděl. To byla skvělá situace, protože takhle se dá udělat opravdu hodně. Tehdy se ještě nepoužíval xerox, takže já všechno opisoval nebo excerpoval.

Chtěl byste se k tomu vrátit?

Zápas o českou konfesi

Chtěl, chtěl. To je na historikově práci nejzajímavější, jednak práce v archivech, jednak potom z toho dávat něco dohromady. Já v těch devadesátých letech také něco napsal. Ideální by bylo, kdyby člověk mohl strávit v tom celý život a vlastně se věnovat jenom tomu psaní, ale to by byla volba jenom z hlediska příjemnosti. Po řadě let intenzivního bádání jsem si uvědomil, že se takto člověk do určité míry uzavírá do kruhu, kdy píše pro sebe, pro své recenzenty, interní posuzovatele a potom pro nějaký okruh čtenářů. Populárnější žánry přečtou ještě možná i tisíce lidí, ale vlastní vědecká literatura se píše pro velmi úzký okruh. A potom se nezbytná míra kontroly, jestli to má ještě smysl, nebo to děláte pouze pro sebe, zmenšuje, a i když si zachováte jistou míru sebekritičnosti, tak máte obavu, jestli to neztrácí smysl. Takže vystoupit z téhle badatelské ulity má také svoje výhody, ale zase to bere strašně moc času. Když jsem například nyní v poslední době z důvodů zcela jiných než badatelských měl možnost poznat svět od Ameriky po Dálný východ a od Skandinávie po jižní Afriku, tak se vám zase otevírají jiné horizonty a stavíte si jiné otázky. V našem oboru kladení nových a dobrých otázek, na které má cenu odpovídat, obohacuje vás a případně i celý obor. Když se sunete jako tank tou masou pramenů, tak jich můžete strašnou spoustu zpřístupnit a zejména analyticky zhodnotit. Ale jestli jsou relevantní z nějakého vyššího hlediska než jen vašeho zájmu, to je otázka. To jsou všechno klady a zápory toho, když děláte jednu věc soustředěně, můžete tak trochu propadnout fachidiotismu, a když naopak z toho vyjdete, tak jste do značné míry chráněn před upadnutím do extrémního odbornictví, ale zase se vám nedostává času. To jsou ta životní dilemata.

Setkal jste se během své práce s nějakou záhadou nebo jevem, který Vám dal opravdu zabrat?

Vlastně pořád, většinu věcí v historii vůbec nerozluštíte. To začíná už u záhad paleografických; některé texty vůbec nepřečtete, neboť jsou napsány takovým způsobem, že se tím můžete zabývat léta. Nebo je těch písemností tolik, že na ně nemáte čas. Od těchto technickým otázek až po problém porozumění lidem v minulosti, vcítění se do jejich uvažování a prožívání každodenních situací, tady vlastně pořád pracujete s hypotézami. Vy se snažíte do toho proniknout, ale zároveň víte, že to už neprožijete nikdy sami, že vaše poznání zůstává tak jako tak jenom vnější a že formulujete více či méně přesvědčivé pracovní hypotézy.

Máte nějakou oblíbenou historickou osobnost, se kterou jste se vnitřně nebo názorově ztotožnil?

Ztotožňovat se samozřejmě lze, ale vždycky jenom dílčím způsobem. Když po mně chtějí, abych napsal oblíbenou historickou postavu, uvádím Františka Palackého. Ne že bych se s ním tolik ztotožňoval, ale protože ho moc obdivuji. Je to postava zcela mimořádná.

A ze "svých" Rožmberků máte někoho radši?

Já rád píši biografie a tady myslím, že se mně přece jen podařilo proniknout pod povrch. Já se neztotožňuji ani s jedním z nich, ale byl jsem rád, že se mi podařilo nahlédnout do dvou osudů a dvou bytostí tak rozdílných typů. Oni si byli v mnohém blízcí, jak už to u bratrů bývá, ale v něčem byli naprosto odlišní. Vilém je takový racionální typ, zatímco Petr Vok je emocionální, takže k jednomu mám vztah jako k velmi realisticky uvažujícímu velmoži, ke druhému jako k člověku schopnému vcítění, ale žádnému nedávám přednost. Zvláštní je, že recenzenti mě zpravidla podezírají, že jednomu nadržuji, a jednou říkají Vilémovi a podruhé Petru Vokovi. Já jsem se snažil nenadržovat nikomu a jako postavy české historie je mám rád oba, jinak bych o nich nepsal.

Myslíte si, že když minulý režim něco zakazoval a něco zvýhodňoval, tak náš režim některá období také zvýhodňuje?

Musím to trochu upřesnit. Ten režim jenom některé věci toleroval a některé podporoval. Hlavně podporoval argumentaci nebo propagandu s využitím nejnovějších dějin a toleroval to ze starších dějin, co se podařilo formulovat jako pokrokové. Tam se vešlo třeba husitství. Mohlo by se zdát, že ten výzkum za nic nestál, ale to určitě ne. On se pod touto halenkou vyvíjel v podstatě normálně, i když třeba odtrženě od metod západní historiografie, a mnohdy byl velmi kvalitní od archivů až po akademické a universitní instituce. Každý pracoval tak, jak uměl, protože ten režim ho vlastně nenutil, aby pracoval jinak. On jenom dával limity v tom, co se dá publikovat a případně co se dá zdůvodnit v různých těch státních plánech, protože se všechno nějak "plánovalo". Ve skutečnosti si zrovna v 70. a 80. letech dělal skoro každý historik, například v akademických ústavech, co chtěl. Nikdo nikoho nenutil psát prorežimní slátaniny, ale odměňoval toho, kdo se k takové "vědecké" produkci propůjčil. Ten režim měl tisíce nevýhod, ale spoutání historiků bylo jenom relativní. Kdo chtěl dělat kvalitní výzkum, tak ho v podstatě dělat mohl, ovšem s velkým rizikem, že jeho práce nikdy nevyjde tiskem.

Pokud jde o ten nynější režim, tady je v podstatě naprostá svoboda ve výběru témat. Dokonce spíš naopak bych řekl, že skoro chybí rozvaha v tom, co by bylo žádoucí na prvém místě dělat, že se leckdy vychází z osobního zaujetí, ze zálib a také ze šikovnosti lidí, kteří podají grantovou přihlášku. Jde o to, že témat je obrovské množství a že ne všechna témata jsou stejně nutná a že na všechna není nikdy dost peněz. Stanovení pevných výzkumných záměrů vede k úvaze, co je z hlediska oboru i jednotlivé vědecké instituce nejdůležitější. Já jsem jako ředitel Historického ústavu Akademie věd stanovil základní úkol zpracovat několikasvazkovou Encyklopedii českých dějin, protože analogické práce mají Němci, Španělé a jiné národy a byla by žádoucí třeba pro potřeby škol a jiných náročnějších uživatelů i politiků, kteří neustále argumentují historií, a mnohdy je potřeba, aby se sami poučili. Jenomže idea je jedna věc a realizace jiná. Vůbec kolektivní díla tohoto druhu jsou u nás spíše výjimkou. Je to i otázka přístupu k práci, také zodpovědnosti za to, co dělám, jestli je to jenom můj osobní zájem nebo nějaká širší zodpovědnost. To je součást mentality českého vědce, protože když si srovnáte v některých ohledech intenzitu práce v našich a v německých, francouzských či jiných ústavech, tak my z toho nevycházíme zrovna moc dobře, protože oni hodně pracují pro tu svoji instituci a teprve potom, když to stihnou, mohou vydat něco ze svého vlastního zájmu. U nás došlo spíše k opačnému vývoji, kde je důležité to, co mě baví, a potom teprve nějaká ta kolektivní práce.

Srovnal byste dějepisectví u nás a v zahraničí?

Poslední Rožmberkové

To by se dalo srovnávat hodiny. Z možných témat bych vybral jedno. Rozhlédněte se po dějepisectví a po stavu toho, co to dějepisectví reflektuje, tj. historického vědomí, u nás, v Evropě a v ostatním světě. Zjistíte, že dochází k obrovským proměnám historického vědomí a že se to nutně, ať už historikové chtějí nebo nechtějí, musí odrazit i na formulaci úkolů historiků. Úplně se totiž mění vztah člověka k dějinám, to je to, o čem jsem na začátku povídal jako o osobním prožitku dějin. Kdybyste to posuzovali vy z hlediska vlastní generace, možná že byste i něco potvrdili. Já myslím, že obecně, především v euroamerické a dálněvýchodní kultuře, dochází k ovlivňování historického vědomí nedostatkem osobního prožitku dějin. Tím se zásadně mění způsob sdělování dějin a vnitřní rodinná komunikace. Vjemy, které byly předtím nějak verbálně sdělovány a sdíleny, se přenesly z velké části do vizuální roviny. Základní pojmy nebo znaky, s nimiž pracuje historik, se dostaly do úplně jiné roviny vnímání. Myslím, že dochází k tomu, co bych nazval deemocionalizace dějin v tom smyslu, že dějiny na nás dopadají denně, ale nás se to nijak zvlášť nedotýká. Jenom si stačí pustit televizi a koukat se na prvních pět nebo deset minut zpráv a vidíte, co jsou dějiny válek, diplomacie či sociálních zápasů - ovšem v té syrové podobě, okořeněné žurnalistickou touhou po senzaci. Ale my zprávy většinou vnímáme na úrovni toho, jestli zítra bude pršet a podobně, na úrovni úplně jiné a povrchní. Já myslím, že všechny uvedené aspekty mění postoj k dějinám. To je strašně důležitá věc.

U nás k tomuto procesu dochází také. Chybí nám právě ten osobní prožitek dějin. Dnes je každý student bombardován nekonečným množstvím údajů, které mu vlastně neustále gumují mozek a nedovolují mu, aby ty věci jaksi prožil, aby je zhodnotil a zařadil do nějaké vlastní hierarchie. Tento problém je podle mě celosvětový a dokonce mě napadá, jestli některé pokusy o návrat prostřednictvím fundamentalismu nejsou jakoby návratem k tomu, co se stejně už nedá uchopit. Je to možná jedna z těch forem protestu proti nynějšímu zpřetrhávání kořenů. To je ale jen má osobní pracovní hypotéza. Ovšem pokud by se dále naši historici věnovali objektům svého zájmu a nerespektovali vnímání kořenů, proces rozpadu historického vědomí by se u nás hodně urychlil. Rozplývají se hranice pojmů, mizí taková hierarchie, která pomáhá člověku se orientovat v nepřehledném množství informací, a to všechno má vliv na vnímání dějin. V průběhu 90. let došlo vlastně k největšímu přehodnocení českých dějin, jaké se vůbec kdy odehrálo. Před padesáti lety tu byla propaganda a na druhé straně ti, kteří jí tak moc nevěřili. Dnes, myslím, prostřednictvím publicistů dochází k takovému rozkladu českého historického vědomí, že to nemá obdoby. Říkám to proto, že historici na to budou muset reagovat. Například si vezměte Francouze a řekněte jim, že francouzská revoluce byla jeden velký zločin a Napoleon byl válečný zločinec největšího kalibru, a nebudete se tam moci ukázat.

Z naší historie se to týká například národního obrození. Někteří autoři jsou ochotni formulovat český národ jako národ "vymyšlený", se kterým sem přišel Palacký, Jungmann nebo někdo jiný. To je samozřejmě nesmysl, protože ten národ tady existoval a projevoval se i v předcházejících dobách velmi intenzivně. Ale tato destrukce je v podstatě cílená k tomu, aby existenci tohoto národa maximálně zpochybnila a přivedla k tomu, že to vlastně nemělo smysl. Proto jsem říkal, Francouzi nepustí Napoleona, Němci Bismarcka a Rusové Petra Velikého, protože je to konstitutivní součást jejich historického vědomí. Historik musí vědět, že nesmí brát jenom jejich světlé stránky, že si musí zachovat kritičnost. Ale pokud v obecném historickém vědomí dojde k totálnímu rozkladu, pak ani z dějinné kostry vlastně nic nezbude.

Dále první republika, na níž se zakládala celá naše demokratická tradice, je interpretována čím dál více jako omyl, jako rozbití spořádaného středoevropského Rakouska. A tento proud určité destruktivní interpretace českých dějin vlastně vrcholí tím, že Češi v květnu 1945 rozbili šťastné soužití tří etnik: českého, německého a židovského. Jsem poslední, kdo by znevažoval smrt jediného Němce. Já sám jsem slyšel od svých rodičů o některých hrůzách, jež páchali zpravidla kolaboranti; ti, kdo kolaborovali s Němci, se okamžitě obrátili a největšími zvěrstvy si dělali svou vlasteneckou kariéru na Němcích, kteří právě prohráli válku. Dnes se ovšem určitá část sudetských Němců stále vyrovnává s odsunem právě tímto způsobem. To je výsledek neschopnosti české historiografie, hlavně historické publicistiky, vůči tomu se bránit, protože to není vůbec otázka Němců jako národa, to je otázka této skupiny a té části české publicistiky, která v tomto smyslu pracuje a ovlivňuje českou veřejnost. Když něco řekne předseda sudetoněmeckého krajanského sdružení, tak je to v podstatě jedno; když to začne publikovat několik univerzitních učitelů, soustavně to píší do novin a opakují v televizi, tak se to stává jistým tlakem na českou veřejnost a vede to k zpochybnění téměř všeho. Čili, to je myslím pro mě podstatná stránka historického vědomí u nás, tahle cílená eroze, která si vynucuje jistou reakci ze strany české historické obce. Není to rozpor česko - německý, je to problém interpretace českých dějin tak, jak je budou vykládat a chápat především samotní Češi.

Ovšem někdy se ten český národní pohled nebo zájem skutečně tak trochu ztrácí a lidé pak ztrácejí jistotu a orientaci.

Já si myslím, že nejnepříjemnější je ztráta orientace. Buď by se toto prostředí muselo rozhodnout, že se jednoduše vzdá své historické identity a přijme identitu jinou, anebo si musí tu svou vlastní identitu nějak kultivovat a kriticky ji dotvářet. Všechny názory stojí za to brát v úvahu a obohatit se jimi, ale je nutné zachovat si vlastní pohled, jinak je to vytváření vlastně desetimilionové skupiny lidí, kteří nebudou vědět, čí jsou a k čemu patří. Na tak vratkém základě žádná národní skupina nemůže stát. To je otázka vlastní orientace v prostoru a v poměrech, které jsou přece jen poněkud složitější, než aby se jednoduše dalo spoléhat na to, že osobní, skupinový nebo jakýkoliv jiný názor lze dát dohromady z toho, že seberu vše, co mi někdo přinese. Musí to být výsledek vlastního uvažování a v tomto případě tedy formulování vlastního názoru té skupiny, ke které se hlásím, a to vůbec nemyslím nějak nenávistně vůči "těm druhým". Právě naopak, ten, kdo má vlastní sebevědomí, je daleko tolerantnější a nepodléhá různým strachům a fobiím. Proto znovuodhalení a zdůraznění historických kořenů je otázkou národního sebevědomí, kulturní identity a toho, aby se těchto deset milionů lidí, či alespoň inteligence vycházející z tohoto prostředí chovala normálně v tom smyslu, že není o nic lepší ani horší než ti ostatní, že je naprosto obvyklým národem, který tu existuje stejným právem jako všechny ostatní, nikoliv nějakým omylem či náhodou. Prostě tu je a má stejná práva jako všechny ostatní národy. Myslím, že toto hledání a nalézání vlastních kořenů je otázkou normálního sebevědomého postoje i ve vztahu k budoucnosti.

Poslední Rožmberkové

Církev nepochybně svou roli sehrála v době, kdy byla jedním z hlavních organizačních elementů. Ve středověku byly kláštery nejvýznamnějšími centry od ekonomiky po kulturu. Ovšem nemyslím si, že by jim patřilo to místo, o které se dnes ucházejí. Na druhé straně, otázka vyznání jako osobní víry by měla být ponechána na rozhodování osobním. Když věřící pokládá za nutné se církevně organizovat, nikdo by mu v tom neměl bránit, jestliže tím nikoho neomezuje. Pokud jde o otázky pokrokovosti či nepokrokovosti, lze je položit u všech institucí v dějinách, neboť všechny měly až na výjimky své světlé i temné stránky. Nehledě na to, že církev v dějinách nebyla jedna, církevní organizace jsou rozmanitým způsobem vytvářeny podle různých společenských zájmů.

Myslíte si, že po uklidnění ekonomické a politické situace bude naše národní historické vědomí silnější ?

Já bych jedno od druhého tak přímočaře neodvozoval. Ekonomická prosperita vůbec nepřináší automaticky lepší náladu a silnější historické vědomí ve společnosti. Záleží to na lidech. Například Německo se po druhé světové válce hospodářsky pozvedlo, ale dodnes řeší problémy historické odpovědnosti, spojené s touto událostí. I když zase uvědomění si své minulosti vede k pochopení své role v historii, současnosti a potažmo i budoucnosti, což může ekonomice také pomoci.

Jaký máte názor na úlohu církve v dějinách a jaký, myslíte, má význam v dnešní době?

Stalo se vám někdy, že jste otevřel učebnici a objevil tam nějakou hrubku? Jak byste na to reagoval?

Podívejte, já jsem chodil do školy v době, kdy se používaly učebnice, které se mi ani trochu nelíbily. Na ty nejstarší se nepamatuji, ale určitě kromě výkladu starověkých dějin byly nezajímavé. Tam byla ještě krásná antická mytologie, ale pozdější období už byla natolik zpolitizována nebo ideologizována, že kdybych měl vycházet z tehdejších učebnic, tak by mě dějepis nikdy nezaujal. Naštěstí já jsem většinou učebnice nečetl, a to ani na vysoké škole, teprve před zkouškou jsem si prolistoval, co v tom asi tak je, a většinou jsem je nedočetl. Mám živou vzpomínku na učebnici Václava Husy. To byla oficiální učebnice pro střední školy v době, kdy jsem byl sám ve vašem věku. Ačkoliv Václav Husa byl významný historik, tak ta učebnice byla příšerná, nudná a založená jen na samých třídních a sociálních bojích. Ta hrůzná frazeologie mě tak odpuzovala, že když se dnes podívám do současných učebnic, tak se mi zdají proti ní velmi přijatelné. Já už to nedovedu posuzovat jako student, ale z hlediska nabídky učebnic se mi vaše situace zdá neskonale lepší. Navíc pokládám středoškoláka za svéprávného do té míry, že čte jenom to, co sám chce. Já jsem taky nečetl, co jsem číst nechtěl.

Jakým způsobem reagujete na recenze a kritiky svých děl?

Poslední Rožmberk

Přečtu si je a především mě zajímá, jestli autor přišel na něco, co by mě obohatilo. Kritika, recenze nebo referát, kde vás jenom pochválí, sice může potěšit, ale když těch recenzí vyšlo tolik u nás i v zahraničí, tak vás to už nevzruší. Zajímavější je, když někdo přijde na nějakou stránku problému, kterou jste si neuvědomil, a pro vás, když s tím tématem pak dále pracujete, je to jednoznačné obohacení. Naproti tomu postoj recenzentů vševědoucích a tvrdících, že vlastně recenzovaná práce byla napsána jinak, než by ji napsali oni, a že autor nevyužil jim náhodou známou knihu, to je recenze neužitečná a spíš je jen kritikovou osobní exhibicí. To je pak ta nižší publicistika. Podle mě recenzent není mucholapka na vybírání chyb a upozorňování na ně. Podstatou recenze je interpretace knihy, její přiblížení jinýma očima; ne že ji převyprávím a řeknu, že bych ji psal jinak. Naopak se pokusím interpretovat tematiku svým pohledem - ve smyslu: já nejsem autorem knihy, takže některé části tématu vidím jinak. Literatury dnes vychází tolik, že lidé toho stačí přečíst stále méně, a tak se snažím ve vlastní recenzní činnosti jim knihy jiných autorů přiblížit vlastní interpretací. To je podle mě podstata recenze.

V jaké fázi jsou práce na Encyklopedii českých dějin, kterou připravuje Historický ústav?

Na samém začátku. To je úkol na příštích pět roků, práce běží od začátku roku 1999. Já jsem tu věc promýšlel již loni, ale program vznikl na podzim a já samozřejmě nemůžu své podřízené zaměstnávat novým úkolem dřív, než jsem k tomu oprávněn. Teď je to otázka formulace hesel, letos musí vzniknout heslář, potom budou tři roky na psaní hesel a ten poslední, pátý rok je rezerva na redakční práce, které budou probíhat souběžně s psaním. To je hlavní úkol celého ústavu, pak je zde ještě další velký úkol, ale ten je také na mnoho let, a to je Biografický slovník českých zemí.

A jací jsou vlastně dnešní studenti historie?

Studenti především nejsou jednolitá masa. Jsou studenti vynikající, je mnoho studentů průměrných nebo podprůměrných. U té druhé skupiny si někdy kladu otázku, proč to vlastně šli dělat. Zda jenom chtějí projít školou a získat diplom pro politickou či jinou činnost. Musím říct, že tahle část studentů mě příliš nezajímá. Naproti tomu ta část vynikajících studentů je velice dobrá. Myslím si dokonce, že několik mých studentů má před sebou pozoruhodnou vědeckou budoucnost. Někteří z nich už dokonce vydali samostatné knihy, což je ve věku před třicítkou velmi dobrý výkon. To je velká naděje pro náš obor. Čím více by bylo zainteresovaných, pilných a inteligentních studentů historie, tím lépe by vypadal příští dějepis. Čím by vznikla větší konkurence, tím vyšší nároky by museli adepti historické vědy splňovat a tím lepší by byla česká historie.

Když už jste mluvil o důležitosti vyprávění, máte taky někdy čas vyprávět svým dětem?

Já mám dvě dcery a pokládám za luxusní část svého života, že si s nimi vyprávím, a to už od jejich dětství. Starší dcera skončila před několika dny fakultu sociálních věd a nemá moc času si se mnou povídat, ale někdy si ho přece jen najde. Ta mladší teď bude maturovat a s tou bych si povídal pořád, přičemž i ona mě mnohokrát poučí o nových věcech.

 
Ohodnoťte článek "Univ. prof. Jaroslav Pánek":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Následující kapitola: Křížem krážem
Návštěvnost článků
Obsah tohoto čísla
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed