Od 3.-4. století se křesťanství stalo náboženstvím západní civilizace. V průběhu staletí se šířilo z jádra bývalé římské říše do všech vznikajících evropských států a státečků. Bylo zde přijímáno jako jediné státní náboženství. V 11.-12. století zahrnoval křesťanský svět s několika výjimkami celou Evropu. Už tehdy se však v křesťanské církvi objevovaly určité trhliny v podobě malých skupinek, které zpochybňovaly církevní věrouku a vykládaly si některá dogmata pro církev nepřípustným způsobem. První z těchto sektářů - heretiků nebo kacířů vzbudili rozruch již v roce 1022 v Paříži, tím spíše, že se jednalo o církevní hodnostáře, z nichž jeden byl dokonce královniným zpovědníkem. Byli upáleni, ale o něco později byli další kacíři odhalováni na různých místech tehdejší Francie. Velkou pozornost vzbudil i proces se třemi kacíři v roce 1163 v Kolíně nad Rýnem.
)
K největšímu rozšíření heretických směrů došlo na území Languedoku, nynější jižní Francie při Pyrenejích a zálivu Středozemního moře, v té době na Francii jen formálně závislém; svůj vliv zde uplatňovali i králové Aragonie. Téměř nezávisle zde vládli menší či větší pánové, jako byli hrabě z Toulouse, hrabata z Foix a Comminges nebo vikomt z Trencavelu. Languedočtí kacíři jsou často nazýváni albigenští. Město Albi však nehrálo v náboženských sporech velkou úlohu. Původ označení lze snad vysvětlit tím, že papežský legát Alberik byl v roce 1145 v Albi uvítán mrazivě a domníval se proto, že albští měšťané jsou zatvrzelejšími heretiky než ostatní jižané. Kromě toho se v roce 1165 sešel v nedalekém Lombers církevní koncil, který znamenal naprostou roztržku mezi heretiky a katolickou církví. Heretici byli též nazýváni kataři z řeckého katharos = čistý, sami si však říkali prostě praví křesťané. Na rozdíl od jiných hnutí, která se vracela k prvotnímu křesťanství, mělo katarství hlubší kořeny a podobalo se směrům částečně vycházejícím ze starých indických věrouk (zoroastrismus), částečně z křesťanství - gnosticismu a zejména manicheismu, který vznikl kolem poloviny 3. století. Katarští uctívali křesťanského boha, ale stvoření světa přičítali Satanovi, který pak na zemi s pomocí svůdné ženy přivábil lidi - duchy, žijící s Bohem v oblacích. Ty pak uzavřel do těla, aby je připoutal k zemi navždy. Zemře-li člověk, opustí tělo, cítí se bezbranný a hledá tělo v jiné bytosti, která právě nosí plod. Katarští tedy věřili v převtělování. Veškeré zlo má podle nich základ ve hmotě, a je tedy správné, aby se lidé od hmotného světa oprostili a vrátili se zpět k Bohu. Bůh nemá nic společného se Starým zákonem, protože ten je dalším výplodem ďáblových lží a klamů. Dobro přinesl jeden z lidí - duchů, kteří zůstali na nebesích, neboť se uvolil stát synem božím a vzít na sebe veškeré utrpení lidstva. To byl Kristus; podle katarů se narodil jen zdánlivě a jeho utrpení nebylo skutečné.
)
Jak však má člověk uniknout z tohoto vyhnanství a bloudění? Pokud žije správným životem, jeho duše je stále ušlechtilejší, až se vtělí do ušlechtilého muže (žena do nebes nesmí vstoupit), je spasen a vrací se. Správný člověk musí být milosrdný a skromný, nesmí jíst maso kromě ryb, nesmí prolít krev lidskou ani zvířecí a nesmí uzavřít sňatek, aby nepřispěl k šíření hříšného lidstva na zemi. Katolickou církev považovali kataři za ďáblův orgán šířící lži. Neuznávali žádný z jejích obřadů, sami poskytovali pouze prostý obřad útěchy, kterým očišťovali umírající. Kdo přijal útěchu již za života, vstoupil mezi "Dobré lidi" neboli dokonalé, kteří žili předepsaným asketickým životem, věnovali se náboženskému rozjímání a udělovali útěchu umírajícím. Běžní kataři žili obyčejným životem, pouze před smrtí se vykupovali útěchou (pokud se však potom uzdravili, nedobrovolně se stali také dokonalými).
Prostí lidé ovšem hlouběji nepřemítali o teologických otázkách, ale viděli zkaženost a úplatnost katolické církve, zatímco katarští dokonalí žili víc než příkladným životem, nikoho nenutili, aby žil stejně asketicky, a útěchu poskytovali nezištně. Katarské hnutí získalo proto silnou podporu ve všech vrstvách společnosti. Množství a sebevědomí stoupenců katarství se projevilo v roce 1167, kdy se v Saint Felix de Caraman sešel jejich církevní koncil, na němž se objevili katarští biskupové a další zde byli vysvěceni. Languedocká katolická církev v té době propadla již úplnému rozkladu.
)
V roce 1198 zvolený papež Innocenc III. si vzal za úkol úplnou nápravu církve, čímž mínil vymýcení jak zlořádů v církvi a zpustlého života duchovních, tak i heretických směrů. Rozhodl se proti katarům vyslat nejprve "duchovní křížovou výpravu", tedy dva mnichy - kazatele, kteří měli obyvatelstvo navrátit k pravé víře. Mise však nedosáhla téměř žádných úspěchů, a to ani poté, co se k ní připojil nadšený, upřímně věřící a přísně morální Dominik z Guzmanu (pozdější sv. Dominik). Z kacířství byl podezřelý i největší lenní pán v Languedoku, Raymond VI., hrabě z Toulouse, ačkoliv se hlásil k římské církvi. Nejasné okolností vraždy legáta Petra z Castelnau, z níž duchovní vinili hraběte, se staly podnětem k zahájení otevřeného boje. Papež uvrhl zemi do klatby a vyhlásil křížovou výpravu. Díky výhodným podmínkám pro účastníky (odpuštění hříchů, vymazání všech dluhů, jen čtyřicet dnů povinné účasti) pro ni získal téměř všechny francouzské velmože, pouze král Filip August zůstal stranou. Výpravě velel bojovný legát Arnald Amalrich. Hrabě z Toulouse ustoupil před hrozbou vyobcování z církve i války a podstoupil ponižujícím pokání. Dokonce se sám přidal k vojsku, které se obrátilo proti jeho sousedovi a příbuznému, vikomtu z Trencavelu, s cílem dobýt jeho města Béziers a Carcassone.
Dobře opevněné Béziers, vybavené zásobami a nevysychajícími studnami, se zdálo být nedobytné, stala se však neuvěřitelná věc: měšťané s posměchem vyprovodili ven z města křižácké jednatele, a nechavše otevřené brány, následovali je až do jejich ležení a posmívali se jim. Jednoho z křižáků dokonce zbili; to rozhořčilo vojáky natolik, že se na ně obořili, hnali je zpět až do města, ostatní pohotově vjeli za nimi - a v hrůzném masakru vyvraždili celé město. Amalrich k tomu údajně promluvil slovy typické křesťanské lásky a odpuštění: "Zabte je všechny, Bůh už ty své pozná". Obléhání Carcassonu trvalo vzdor epidemii ve městě déle, ale když úskokem padl do rukou křižáků sám vikomt Raymond Roger z Trencavelu, město kapitulovalo; tentokrát směli obyvatelé svobodně odejít. Vzdor přímluvě lenního pána Petra Aragonského byl však mladý vikomt uvězněn ve věži svého hradu, kde zanedlouho za záhadných okolností zemřel.
Tehdy vypršelo čtyřicet dní křižácké výpravy a francouzští páni odmítli dále bojovat. Úkol dobýt odbojné hrady trencavelského léna připadl hraběti Šimonu z Montfortu, výbornému bojovníkovi a náboženskému fanatikovi, kterého navíc posilovala naděje na zisk celého území. Přestože mu zůstaly jen nečetné oddíly, dosahoval v kraji snadných vítězství, mnohá městečka se mu vzdávala i bez boje. Po úplném nezdaru u nedobytné skalní pevnosti v Cabaretu (únor 1210) se ovšem zase většina podmaněných měst vzbouřila. Nový úspěch přineslo až dobytí "kacířského hnízda" Minervy, které se pro její vysoké hradby podařilo až poté, co byl ostřelováním zničen přístup k jediné studni. Zchytralý Arnold Amalrich povolil volný odchod všem dokonalým, vzdají-li se své víry, protože správně odhadl, že tak neučiní nikdo. Sto padesát dokonalých se samo vrhlo do plamenů připravené hranice.
)
Rozhodujícím se stalo dobytí Termes, dobře opevněného hradu, který odolával všem ostřelováním a jehož obránci dokázali za ostřelovanou zdí tajně postavit další. Nakonec však obránci, stižení nemocí z otrávené vody, hrad tajně opustili. Pád Termes zapůsobil tak odstrašujícím dojmem, že se vzdali všichni zbývající odpůrci, včetně pána Cabaretu. Náhlá vzpoura Lavauru, který však brzy padl, jen dokončila Šimonovo ovládnutí vikomství na jaře roku 1211. Jeho svrchovanost nad lénem nakonec uznal i král Petr II. Aragonský, pán trencavelského léna. Šimon se poté obrátil proti hraběti z Toulouse, podporován papežskými legáty, kteří hraběte pro toleranci ke kacířům znovu uvrhli do klatby. Zprvu úspěšné tažení zkomplikovalo neúspěšné obléhání Toulouse a hradů vzdorujících pánů z Foix. Křižáckému vojsku, oslabenému odchodem spojenců, hrozila katastrofální porážka u Castelnaudry, díky váhavosti Raymonda VI. se však Šimonovi podařilo přejít v protiútok a následně znovu dobýt ztracená území.
V roce 1213 hrozilo Šimonovi ještě větší nebezpečí ze strany věrného katolíka a vítěze nad Maury, krále Petra II. Aragonského, jemuž vadila rostoucí moc křižáckého dobyvatele v území, které patřilo pod jeho správu. Po nezdařeném jednání s legáty a Římem Petr neváhal proti Šimonovi vytáhnout, padl však v bitvě u Muretu, ve které Šimon z Montfortu dosáhl neuvěřitelného vítězství nad mnohem početnějšími vojsky aragonsko - toulouskými. Po dalších vítězstvích přijal Šimon z Montfortu v roce 1216 toulouské léno od francouzského krále, zatímco Raymond VI. musel odejít do Anglie a hrabata z Comminges a Foix se s církví smířila.
Ještě téhož roku se však hrabě z Toulouse se synem Raymondem objevili v Marseilli, v provensálské části svého panství, a obyvatelstvo Provence je s radostí přivítalo. Mladý Raymond s nadšenými příznivci uhájil před Šimonem město Beaucaire a jeho otec zatím získal zpět Toulouse. Toulousané pak statečně bránili své město proti útokům a obléhání. Při jednom boji byl Šimon z Montfortu zabit vrženým kamenem. Jeho smrt znamenala totální rozklad celé křížové výpravy. Francouzský princ Ludvík sice vytáhl na novou výpravu se Šimonovým synem Amalrichem, ale překvapivě odtáhl po povinných čtyřiceti dnech. Amalrich z Montfortu musel v lednu 1224 odejít do Francie a v Toulouse vládl Raymond, nyní již VII.
)
Languedoc však velice přitahoval nového francouzského krále Ludvíka VIII. Ten přes počáteční námitky papeže Honoria III. zahájil novou výpravu. Předtím byl Raymond VII. na podivném koncilu v Bourges r. 1225 vyobcován z církve. Hrozba tažení královské armády (tentokrát neomezené na 40 dní jako dosud) na jižní města natolik účinkovala, že se předháněla, které se vzdá dřív, zvláště poté, co byl obležen Avignon a vzdal se. Před útokem na Toulouse však Ludvík VIII. nečekaně zemřel v Montpellieru. Ani to však neznamenalo obrat pro Languedoc příznivý. Vlády se chopila královna vdova, silná a neústupná Blanka Kastilská a její vojska znovu pustošila těžce zkoušený kacířský kraj. V nepříliš nadějné situaci přijal Raymond VII. návrh na jednání v Meaux a dokonce přistoupil na velice tvrdé podmínky smíření s francouzskou korunou i s církví. Souhlasil také se sňatkem svého jediného dítěte, dcery Jany, s mladším bratrem nezletilého krále, Alfonsem z Poitiers, i s tím, že mladý pár zdědí jeho země, což znamenalo přičlenění hrabství k francouzské koruně. Další krok - přímá anexe trencavelských panství Béziers, Albi a Carcassone, se hraběte příliš netýkal.
Vzdor všem výpravám bujelo v kraji katarství stejně jako před rokem 1209. Zpočátku dokonalí v dobytých městech a pevnostech končili v plamenech (Minerva, Lavaur - 400 lidí), později vyznávali svou víru skrytě, vydávali se za obyčejné měšťany nebo se uchylovali do hor nebo nedobytných pevností (Montségur, Puilaurens, Roquefixade, Usson). I nadále poskytovali útěchu a ve skutečnosti jich bylo více než dříve. Církevní kruhy se stále zabývaly otázkou, jak proti nim postupovat. Katoličtí duchovní byli vesměs zkažení a jejich skutečný život se křiklavě rozcházel s jejich kázáním. Příkladným životem však žili mniši nového řádu, dominikáni; byli oddáni papežovi a mnozí z nich patřili ke skutečným fanatikům. Zdáli se proto být nejvhodnějšími protivníky katarských dokonalých. A z jejich řad (již několik let po smrti sv. Dominika) povstal děsivý orgán církevní moci, inkvizice. Pozdní fáze katarského hnutí je prvním obdobím jejího řádění.
)
Na tomto místě není možné popisovat inkviziční procesy ani rozebírat neomezenou moc inkvizitorů. Ve všech městech, kam inkvizice přišla, brzy katarství téměř zlikvidovala, neboť prostí lidé se ze strachu své víry vzdávali a stateční dokonalí - a dokonalé - končili houfně na hranicích. Pravda, první dva dominikáni v Toulouse byli rozvášněnými obyvateli vyhnáni a první oběť se dav lidí pokusil zachránit, ale postupně se udavačství, zatýkání a hořící hranice staly běžným jevem všude. Výjimkou byl v roce 1242 masakr v Avignonnetu, kde skupina přívržencu katarství vyslaná velitelem hradu Montségur povraždila inkvizitory. V téže době plánoval hrabě z Toulouse zahájit ve spojení s dalšími odbojnými velmoži povstání proti francouzské nadvládě. Z toho důvodu mu byl přičítán podíl na události v Avignonnetu. Spojenecké seskupení se však brzy rozpadlo a Raymond VII. se znovu musel před Blankou Kastilskou a nezletilým Ludvíkem IX. pokořit v Lois v lednu 1243. Povstání mělo politické důvody, hrabě katarům příliš nepřál, přestože neprojevoval moc ochoty k jejich potírání.
Avignonnetské vraždění obrátilo pozornost k Montséguru, nejdůležitější baště katarského hnutí. Vzhledem k jeho poloze na mohutném skalním ostrohu i k silným hradbám na jeho dobytí nepomýšlel svého času ani Šimon z Montfortu, královna se však rozhodla "utnout drakovi hlavu". V květnu 1243 královské vojsko hrad obklíčilo, nedokázalo ho však dobýt ani přinutit ke kapitulaci. Až v zimě se najatým horským Baskům podařilo dobýt předsunutý barbakán před hradem a odtamtud byl hrad ostřelován. V beznadějné situaci, spojené i s nedostatkem zásob, se posádka v březnu po devítiměsíčním obléhání vzdala. Odejít směli všichni vojáci a také všichni kataři, kteří se vzdají své víry. Mnozí z nich však přijali útěchu a spolu s dokonalými, vedenými katarským biskupem Guilhabertem z Castres, skončili na obrovské hranici. Bylo jich 215. Podle tajemné legendy však dva z dokonalých tajně opustili hrad, aby zachránili montségurský poklad, který byl již dříve ukryt v nedaleké jeskyni. Některé prameny mluví dokonce o svatém grálu. Poklad byl pak přenesen na neznámé místo, je možné, že na hrad Usson.
S Montségurem skončilo období katarského hnutí; po jeho pádu zůstaly již jen ojedinělé vzdorující skupinky. Ještě nepřístupnější hrady Quéribus a Puilaurens byly vydány zradou až v roce 1255, snad i z únavy a rezignace. Osamělé hrady Roquefixade a Usson nebyly dobyty nikdy. Někteří kataři se také skrývali v jeskyních v kraji Foix a jinde. Poslední známý katar byl upálen v roce 1321.
Souběžně s katary se vyskytovali také méně známí valdenští, stoupenci Petra Valdenského, kupce z Lyonu, rovněž vyznávající skromnost a prostotu. Než byli prohlášeni za kacíře, měli blízko k františkánům a Petru Valdenskému nechybělo mnoho, aby se stal světcem. Ačkoliv katolická církev byla jejich společným nepřítelem, obě sekty se neměly příliš v lásce. Valdenští dopadli o něco lépe; někteří jejich stoupenci se zachránili v odlehlých alpských údolích a o staletí později se smísili s reformací.
Společně s érou katarství skončila také languedocká nezávislost. Raymond VII., pravda, doufal v narození mužského potomka, jemuž by snad zajistil nástupnictví bez ohledu na úmluvu z Meaux, v roce 1249 však zemřel jako horlivý křesťan, zanechav pouze dceru Janu. Manželství Jany Toulouské s francouzským princem Alfonsem zůstalo neplodné a po smrti manželů v roce 1271 připadl kraj navždy Francii. Uzavřelo se tak i období jihofrancouzské dvorské kultury a literatury psané v "provensálském" langue d´oc.
Použitá literatura)
Pokud jste na tento zdánlivě jednoduchý dotaz odpověděli: "Kryštof Kolumbus roku 1492", pak se mýlíte. Jistěže je Kolumbus tradičně považován za objevitele Ameriky a všichni se o něm učí ve škole, ale pravda je poněkud jiná. Prozkoumáme-li dobře staroseverské prameny, zjistíme, že objeviteli Ameriky byli již před koncem prvního tisíciletí norští vikingové.
Když bylo kolem roku 872 sjednoceno Norsko, mnozí ze svobodných sedláků opustili na protest proti panovníkovi Haraldu Krásnovlasému zemi, vydali se na sever a osídlili Island. Tam vytvořili novou společnost a roku 930 založili první evropský parlament - islandský sněm, tzv. althing.
Od severozápadních břehů Islandu vyplula roku 986 nebo 987 vystěhovalecká výprava, kterou vedl Eirík Rudý. Ten byl za své činy na Islandu prohlášen za psance, což byl nejtěžší trest rovnající se téměř trestu smrti - psanci neměli po dobu svého vyhnanství žádná práva a kdokoli je mohl beztrestně zabít. Eirík proto Island opustil a vyplul na širé moře, aby našel novou zemi - Grónsko, kterou již před ním zahlédli jiní mořeplavci.
)
Eirík během tří let prozkoumal grónské pobřeží a ostrov postupně osídlil. Na jihu vzniklo Východní sídliště, na severu sídliště Západní. Sám Eirík se usazuje na Východním sídlišti a zakládá si zde dvorec Brattahlíd.
Roku 986 vyplouvá z Islandu Bjarni Herjólfsson a míří také do Grónska. Během plavby je však bouří zahnán na jihozápad, ztrácí správný kurs a třikrát spatří neznámou zemi - nikdy na ni však nevystoupí.
Zřejmě roku 992 kupuje Bjarniho loď syn Eiríka Rudého Leif Eiríksson a se 35 muži vyplouvá z Grónska, aby nalezl a prozkoumal zemi, kterou zahlédl Bjarni. Nejprve se dostává ke kamenitému ostrovu, jež nazve Hellulandem (Kamennou zemí, dnešní Baffinův ostrov), poté připlouvá k plochému zalesněnému pobřeží Marklandu (Lesnatá země, dnešní Labrador) a po dvou dnech jejich loď uvázne v úžině, která dělí další ostrov od výběžku pevniny. Posádka vystoupí na pobřeží a rozhodne se zde přezimovat. Postaví si domy ze dřeva a zkoumá okolí. V posádce je také Němec Tyrki, který na jednom z průzkumů nalezne vinnou révu i hrozny, které dobře zná ze své rodné země. Objevená země je proto nazvána Vinlandem, Zemí vína. Na jaře pak Leif s nákladem dřeva novou zemi opouští a pluje zpět na Island.
)
Ságy, které jsou hlavním zdrojem našich znalostí o těchto událostech, dále zmiňují, že do Vinlandu se postupně vydali i další Leifovi sourozenci, bratři Thorfinn, Thorvald a nevlastní sestra Freydís, a Leifův švagr, Islanďan Thorfinn Karlsefni. Jejich snahy kolonizovat novou zemi však ztroskotávají. Již druhá výprava do Vinlandu, vedená Thorfinnem, je totiž napadena neznámými muži v kožených člunech, které Seveřani nazvou skralingar. Domorodci jsou nepřátelsky naladěni a zasypávají výpravu šípy. Další výpravy do Vinlandu nejsou o nic úspěšnější, stále dochází k bojům se skralingy a s koncem vikinského období (kolem roku 1050) ustávají i mořeplavecké a objevitelské aktivity severských bojovníků. Nakonec je jejich objev zcela zapomenut a primát přiřčen Kolumbovi.
Nejstarší pramenné zmínky o právě popsaných skutečnostech pochází již od Adama z Brém, první islandská zpráva je v Knize o Islanďanech od Ariho Fródiho a další zmínky najdeme v Knize o záboru země, v Sáze o Eiríkovi Rudém, Sáze o Grónsku, Sáze o lidech z Eyru atd. Na základě informací z uvedených pramenů se norský dokumentarista, etnolog a archeolog Helge Ingstad rozhodl určit polohu Vinlandu a provést archeologická zkoumání, která později uveřejnil v populárněnaučné knize Západní cesta do Vinlandu, která v češtině vyšla pod názvem "Kolumbus nebyl první".
)
Ingstad stanovil jako místo přistání Leifovy výpravy Newfoundland a zde zahájil vykopávky. Ve vesnici L´Ans aux Meadows objevil staroseverská stavení. Našel zde nejen zbytky obytných dvorců, kovárny a stopy po tavení železa. Nejdůležitějším nálezem byl staroseverský přeslen z mastku (ve Freydísině a Karlsefniho výpravě byly ženy), který definitivně potvrdil, že základy domů jsou z předkolumbovského období. Až se vás tedy příště někdo zeptá, kdo objevil Ameriku, doufám, že už odpovíte správně.
Když nastalo příměří, dohodly se obě strany, že se k společnému jídlu a pití sejdou a že po tři dny budou konati slavné hry mezi sebou na ustanoveném místě. Co dále? Jinoši dají se do hodování s dívkami nejinak než jako draví vlci hledající žrádla, aby vpadli do ovčína. První den strávili vesele při hostině a hojném pití.
Nová vyrostla žízeň, když žízeň hasiti chtěli, jinoši se svojí touhou jen stěží se do hodin nočních zdrží.
Noc byla, zářil měsíc a jasný byl nebeský blankyt, vtom z nich zatroubil jeden a tím jim znamení dával, řka:
"Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili, vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí."
A ihned unesl každý jednu dívku. A když nastalo ráno a mír byl uzavřen, odnesše pokrmy a nápoje z jejich hradu, prázdné zdi dali napospas Lemňanu Vulkánovi. A od té doby po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů
)
Tolik závěr Kosmovy pověsti o dívčí válce. Příliš se nepodobá krvavému dramatu, který z této nevinné půtky, připomínající tak nejspíš antickou pověst o únosu Sabinek, udělali pozdější kronikáři.
V Dalimilově kronice (14. stol.) se příběh přesouvá do zcela jiné roviny. Objevují se první mrtví, první konkrétní jména. Na scénu se dostává krutá Vlasta a krásná Šárka.
V krátkém čase příměří pozvou muži některé dívky na Vyšehrad, kde je pak zneuctí. Vlasta to chápe jako provokaci, která ji přiměje k nepředloženému útoku na Vyšehrad, při němž jsou všechny dívky pobity.
Existuje domněnka, že Dalimil spojil původní verzi dívčí války s jinou starobylou pověstí o válce Lučanů. A tak zatímco původní pověst o lucké válce pomalu mizela v propadlišti času, jméno jejich sveřepého vůdce Vlastislava žije dál v postavě kruté vůdkyně dívčích šiků Vlastislavy, zkráceně Vlasty.
A ještě jeden motiv z tehdejší středověké epiky, tentokrát germánské, se objevuje v Dalimilově podání, a sice setkání hrdiny se svázanou kráskou (z pověsti Sigurd a Sigdrífa) - zde se jedná o postavy Ctirada a Šárky.
Snad až příliš bujná fantazie kronikáře Václava Hájka z Libočan (16. stol.) pak už jen zveličila a dotvořila dramatický obraz krvavé bitvy a vyšperkovala ho mnoha drastickými detaily, v jakých si tehdejší doba libovala.
Jak ale pověst vůbec vznikla? Nabízí se vysvětlení, že je to snad svědectví o dávných bojích patriarchátu s matriarchátem. Potom by se ale muselo jednat o pověst starou několik tisíc let. Vždyť by líčila události asi z pozdního neolitu, kdy nebylo ještě po Slovanech na našem území ani památky.
Pravděpodobnější verzí, již zastávají i mnozí autoři, je to, že si Kosmas tuto pověst vymyslel podle antických pověstí o Amazonkách, které spíše v duchu grotesky jaksi přetvořil a upravil pro naše prostředí, jako to pozdější letopisci udělali s mnoha podobnými pověstmi.
Zastánci této verze však přehlížejí jednu skutečnost, a sice, že na našem území opravdu zřejmě existovalo cosi na způsob opravdové "dívčí války". Byly to pohanské svátky letnic, spojené s bujarým hodováním, rituální promiskuitou a konečně třídenními hrami mládeže. Družstva hochů a dívek mezi sebou soupeřila o symbolický hrad, pouhou maketu. Soutěžilo se v hodu oštěpem a jízdě na koni a hry končily početnými zásnubami. Tyto slavnosti přetrvaly mnohde až do příchodu křesťanství a zanechaly po sobě památku v názvech některých míst (např. Dívčí Hrad na Bruntálsku).
Můžeme tedy uvažovat o tom, že Kosmas ve svém líčení vyšel z tohoto reálného základu a trochu si vypomohl motivy z jiných pověstí. Jak to bylo doopravdy, se už asi nikdy přesně nedozvíme, můžeme ale vystopovat, jak pravděpodobně pověst vznikla, jak postupně košatěla, a jasně usvědčit z omylu jak ty, kteří se domnívali, že pověst popisuje nějakou skutečnou bitvu, tak i ty, kteří ji považovali za pouhý výplod kronikářovy fantazie. Za skutečnými lítými bojovnicemi se však bezesporu budeme muset podívat až někdy jindy.
Použitá literatura
|
|
