)
Počátky jednoho z největších a nejkrásnějších hradů nejen na Moravě, ale i ve střední Evropě sahají do doby, kdy prý žil v kraji uhlíř Věňava. Přes den během jeho nepřítomnosti ovšem do jeho chaloupky chodil zubr a likvidoval zásoby. Věňava ho tam ale jednoho dne překvapil, chytil ho za rohy a vrazil mu do nosu houžev. Drže ho za ni, dovedl jej až do Brna před krále a tam ho zabil. Za tento hrdinský čin mu král daroval horu, kde žil, a erb se zubří hlavou. Jeho potomci založil rod Pernštejnů, nejslavnější moravský šlechtický rod.
Na skalním ostrohu nad potokem Nedvědičkou vznikl hrad v l.1270-85, kdy ho založili Pernštejnové, přesněji jejich předek Štěpán z Medlova. Ohrazený půdorys trojúhelníkového tvaru se rozprostřel na čele ostrohu, jehož příkré srázy hrad ze tří stran chránily; ze severu se dal pohodlně zbudovat příkop. Tímto směrem byla vysunuta okrouhlá obranná věž, zvaná Barborka, za ní následoval hradní palác a celý tento vnitřní celek byl opět ohrazen hradbami. Co se týče jména Pernštejn, zřejmě to bude zkomolenina německého Bärenstein (Medvědí skála - kámen), související se jménem potoka Nedvědičky a nedalekou vesnicí Nedvědice. Během 14. a 15. století sílily moc a majetek Pernštejnů a s tím sílil i jejich hrad. Vzestup započal za Viléma z Pernštejna, který chytrým manévrováním ve sporech mezi syny markraběte Jana Jindřicha nashromáždil majetek akcemi ve vlastní prospěch, tj. loupežemi a rabováním. Pro své pohodlí obestavěl malý hradní palác dalšími přístavky a na obranu postavil předsunutou věž, tzv. Věž čtyř ročních období.
)
Jeho syn Jan z Pernštejna učinil z hradu svou hlavní reprezentační rezidenci. Především se postaral o důkladné opevnění. Přenesme se nyní na chvíli do 15. století a pokusme se jako nepřátelé dobýt Pernštejn. Možná se dostanete do 1. předhradí, neboť předsunuté opevnění s mohutnou baštou bylo postaveno až začátkem 16. století. Mohli byste se kochat pohledem z trojúhelníkového bastionu z poloviny 16. století nad starou hradní branou, ovšem radost by vám okamžitě zkalila střelba z mohutného, až pět metrů tlustého barbakánu. Dejme tomu, že máte šťastný den a dostanete se přes most a příkop do 2. předhradí a pak zázrakem až do vlastního hradního areálu. Stáli byste před vysokými zdmi hradního paláce a museli byste dobývat malý, vysoko umístěný vchod opět s rampou a padacím mostem. I sám hradní palác je naprostý labyrint chodeb a síní a jeho specialitou jsou úzká levotočivá schodiště, jejichž snížené horní východy fungovaly jako gilotina.
Ovšem Jan z Pernštejna zároveň myslel na své pohodlí. Rozšířil hradní palác natolik, že prakticky pohltil dřívější opevněné hradní jádro, takže z původních hradebních ochozů vytvořil spojovací chodby, na kterých se dochovaly originální nápisy ze 16. století. Původní dominanta, věž Barborka, úplně zapadla. Zřídil nejen dodnes zachovalou černou kuchyni, ale především reprezentační prostory 1. patra. V přijímacím sále nad vstupní síní s renesanční sklípkovou klenbou nechal vytvořit bohatý sedlový portál s pozdějším renesančním zaklenutím. Ve dvou místnostech 2. patra se dochovala bohatá křížová klenba, což trochu znesnadňuje lokalizaci původní hradní kaple (dnes se umísťuje do východní místnosti s žebrovou klenbou). Jan rozestavěl i 3. patro, ale to dokončili až jeho synové, Vratislav a hlavně Vilém. Ten nesmírně rozmnožil rodový majetek, který trojnásobně převýšil dokonce tehdejší jihočeské dominium Rožmberků. Na svých panstvích zavedl moderní šlechtické podnikání, provozoval obchod a dokonce i bankovnictví a stal se nakonec nejvyšším hofmistrem Českého království.
)
Ačkoliv Vilém, již ovlivněný renesančními názory, dal před mohutným Pernštejnem přednost pohodlnému zámku v Pardubicích, na staré rodové sídlo nezanevřel a upravoval ho spolu se synem Janem v renesančním duchu. Ve starých prostorách budovali klenby a na jihovýchodní straně přistavěli nový renesanční palác, který se ovšem zvenčí nijak neodlišuje, a pod ním mohutnou Černou bránu. Omezení prostorem řešili stavbou mohutných krakorců a arkýřů, čímž hradu dávali podobu poháru, neboť nahoře je širší než dole. Maximum místností bylo upraveno k obývání pro pány, posádku a úřednictvo. Jan, zvaný Bohatý, nechal vystavět vnitřní prostory 1. patra jihovýchodního paláce - reprezentační rytířský sál a přilehlé místnosti, jakožto i obrovský sál pozdější knihovny. V předhradí nechal opravit původně gotické budovy sýpky na jihozápadě, purkrabství na severu, strážního domku u barbakánu a koníren v 1. předhradí. Jihozápadní svahy byly terasovitě upraveny jako okrasné zahrady. Zároveň nechal v blízkém Doubravníku postavit pozdně gotický kostel s rodovou hrobkou Pernštejnů.
)
Jan odkázal svůj majetek třem synům - Jaroslavovi, Vojtěchovi a Vratislavovi. Žádný z nich nezdědil otcovu hospodárnost, a ačkoliv první dva záhy zemřeli, stačili své úděly hospodářsky rozvrátit. Ani Vratislav, zvaný Nádherný, nepozdvihl panství k novému rozkvětu, neboť měl smysl spíše pro dvorský život než pro ekonomiku. Byl jmenován nejvyšším kancléřem a dokonce konvertoval ke katolicismu, aby se mohl oženit s Marií Manrique de Lara, španělskou dvorní dámou císařovny Marie, choti Maxmiliána II. Na svých panstvích zavedl protireformaci, za svou horlivost byl dokonce jako první český šlechtic odměněn Filipem II. Řádem zlatého rouna, ale sám se zdržoval spíše ve svých palácích v Praze a ve Vídni, kde shromažďoval bohaté umělecké sbírky. Ani pokusy o těžbu rud na Pernštejnsku ho nezachránily před vzrůstajícími finančními potížemi, a když zemřel, musela si rodina vypůjčit na černé sukno. Veškeré dědictví se všemi dluhy přešlo na staršího Jana. Ten musel rozprodat všechen majetek a dokonce vstoupit do vojska; roku 1597 padl u Rábu v boji s Turky. Jediný syn Vratislav Eusebius zemřel roku 1631 v boji proti Švédům a smrtí jeho sestry Eusebie roku 1646 Pernštejnové vymírají úplně.
&cil=8/images/max68.jpg', '68','530','695'))
Samotný Pernštejn koupil roku 1596 Pavel Katharýn z Katharu. Ovšem již roku 1604 jej získává Adam Lev z Rýzmburka a po něm jeho žena Estera, provdaná Lichtenštejn-Kastelkornová. Za třicetileté války odolal hrad roku 1645 útoku Švédů, kteří pouze sestřelili patro Věže čtyř ročních období, a tak byl prohlášen za zemskou pevnost. Teprve roku 1710 ho kupuje František ze Stockhammeru. Jeho potomci hrad uzpůsobují občasným letním pobytům a vytvářejí reprezentační a obytné apartmá v 1. patře renesančního paláce. Velký rytířský sál je bohatě vyzdoben štuky spolu s přilehlou obrazárnou, ložnice a čínský salónek vymalovány již rokokově a vybaveny přepychovým nábytkem. Vedle purkrabství je zřízena nová barokní kaple s freskami F. Ecksteina z roku 1716. Rovněž se pokračuje v úpravě parku osázeném plastikami O. Schweigla. Roku 1793 zakoupil Pernštejn Ignác Schröffel z Mannsberka. Ten nechal vyzdobit přilehlé interiéry klasicistně. Po něm dědí hrad roku 1818 jeho zeť Vilém Mitrovský z Nemyšle. Ten na Pernštejně podniká již pouze drobné úpravy. Až jeho syn Vladimír naplánuje velkorysou přestavbu v duchu tehdejší romantické novogotiky, avšak naštěstí nesežene dostatek peněz, a tak pouze vybuduje v 1.patře rozsáhlou romantickou knihovnu, čítající 13 576 svazků. Ve Věži čtyř ročních období byla vybudována zbrojnice a nad ní romantická vyhlídka s barevnými sklíčky, která tvoří iluzi různých ročních období. A před Hodinovou věží vznikla terasa s malým parkem. Mitrovští z Nemyšle byli majiteli Pernštejna až do roku 1945, kdy jim byl za proněmecký postoj zestátněn.
)
Roku 1949 byla započata památková péče o hrad a zároveň do něj byla vpuštěna veřejnost. Dnes hrad nabízí opravdovou procházku staletími. Můžeme vidět raně gotické opevnění a základy, gotickou černou kuchyni, obydlí služebnictva a interiéry vybavené dobovým nábytkem a uměleckými díly, renesanční apartmá ve 3. patře a barokně - klasicistní apartmá a s ním související romantické historizující prostory - knihovnu a tzv.sál spiklenců, zbudovaný v 19. století na základě pověsti o zdejší schůzce odbojných moravských stavů roku 1620. Strop kulaté místnosti byl tehdy vymalován jejich erby.
Návštěvu tohoto nádherného hradu všem vřele doporučuji.
Použitá literatura)
Býčí skála se nachází v Moravském krasu nedaleko Brna. Zdejší nález, který spadá asi tak do doby halštatské, byl velice často označován jako "nález století". Avšak i přesto, že se zde poměrně často prováděly různé archeologické průzkumy, nepodařilo se dodnes tento nález jednoznačně interpretovat.
Celé dějiny zdejšího bádaní začaly v 60.letech 19.století. V této době se zde totiž začal těžit jeskynní písek. Při tom byla zcela náhodně nalezena malá bronzová soška býka s železnými doplňky. A to byl ten rozhodující podnět pro J.Wankela, který roku 1872 začal s téměř desetiletým archeologickým průzkumem jeskyně. Výsledky jeho práce byly však pro české archeology takřka nedosažitelné. Veškeré vykopávky byly totiž záhy umístěny ve vídeňském Dvorském muzeu (Naturhistorisches Museum). Wankel sám vydal jen jediné dílo o svém nálezu, ve kterém celý nález interpretuje jako hrob nějakého neznámého náčelníka, při jehož pohřbu bylo obětováno větší množství lidí.
Wankel prozkoumal celkem čtyři vrstvy, které v jeskyni nalezl. Horní vrstva se skládala ze štěrku a písku. Druhá vrstva skrývala velké kameny z vápence, které byly úmyslně rozmístěny po celé jeskyni. Mezi nimi byla velká žároviště, kde tyto kameny chyběly. Byly však nahrazeny několikametrovou vrstvou vypáleného vápence. Již zde se našly některé předměty. Čtvrtá vrstva se rovněž nacházela v celé jeskyni. Tuto vrstvu tvořila směs zuhelnatělého obilí a dřevěného uhlí. Ležela na udusané červeně vypálené jeskynní spraši. V této poslední vrstvě nalezl Wankel velké množství lidských a zvířecích kostí, i celé kostry a plno dalších předmětů.
V celé jeskyni se prý našly nejrůznější předměty - kusy železa, bronzové a keramické nádoby, šperky, různé kousky plíšků, věci ze skla nebo jantaru… U severní stěny se podle Wankela nacházela dvě obrovská žároviště. Zde byly nalezeny nejen zbytky vozu, šperky, keramika, textilie, jantar a sklo, ale také spálené lidské kosti. Na opačné straně se prý nacházelo kamenné dláždění, na kterém objevil opět části lidských a zvířecích kostí. Části lidského těla, hlavně usekané paže a část lebky, byly nalezeny také na nedaleko stojícím kamenném oltáři. Kolem oltáře se nalézalo asi čtyřicet celých lidských koster. Je velice zajímavé, že podle Wankela tyto kosti patřily pouze mladým lidem a že většina koster byla ženských (mužské byly údajně jen čtyři). V zadní části jeskyně byla objevena také celá kovářská dílna s velkým množstvím kovoliteckých a kovotepeckých artefaktů.
J. Wankel vytvořil hrůznou teorii - prý šlo o pohřeb nějakého mocného velmože, který zde byl spálen i s pohřebním vozem ve velikém dřevěném srubu. Při tomto pohřbu údajně došlo i ke krvavým obětem. Velmožský doprovod mladých žen byl zavražděn. Některým dívkám prý dokonce byly useknuty ruce nebo se z jejich lebek vyráběly poháry… Protože se po pohřební hostině chtělo zamezit zbytečnému zneuctění posvátného místa, byly do jeskyně navaleny velké vápencové kameny a mezi ně byl ještě navozen štěrk.
Zanedlouho po uveřejnění této hypotézy však došlo k jejímu zpochybnění. M. Kříž přišel s názorem, že se ve zdejší jeskyni usídlili uprchlíci a že si zde postavili i svá přechodná sídla. Byli však dostiženi nepřáteli a krvavě pobiti. V roce 1902 vyslovil podobný názor i I. L. Červinka, který poukazoval na to, že se zde našly i zbytky kovářské dílny. Podle něj šlo tedy o skupinu kovářů, která byla přepadena zdejšími obyvateli. Dále se také uvažovalo, že šlo o skupinu obchodníků, která se tu zastavila, nebo že šlo o velké obětiště či o nějakou krevní mstu.
Dodnes archeologové nevědí, o co v této jeskyni vlastně šlo. Jednoznačně však byla zavrhnuta Wankelova teorie, stejně tak jako teorie přiklánějící se k tomu, že šlo o obchodnickou skupinu, protože zde bylo nalezeno mnoho hliněných nádob, které by se jen velice těžko pro svou křehkost převážely. Proti této hypotéze svědčí i ta skutečnost, že ani jeden z nalezených vozů nebyl kompletní a že v době halštatské vedly do jeskyně jenom dvě cesty. Severní vchod do jeskyně byl totiž proražen v roce 1796. Dnešní jižní vchod byl takřka celý rok zaplaven vodou, a tak zbývá jen malý otvor na stropě asi tak ve výšce 14 metrů.
V roce 1984 byl pořádán seminář na toto téma. I na něm však archeologové nedospěli k jednoznačné interpretaci Býčí skály. V nejnovější době byl celý interiér jeskyně podroben novým, moderním zkoumáním. Při těch se zjistilo, že vrstva - podle Wankela vypáleného vápníku - není ve skutečnosti vypálený vápník, ale tzv. nickamínek. Jde o zvláštní formu vápnitých sraženin, které známe i z jiných jeskyň této oblasti. Nemá tedy nic společného s tavením vápencových kamenů. Krom toho se v této látce našly také zbytky kostí a organických látek (plodiny, tkanina…), které by v žádném případě nemohly vydržet teplotu 900°C, která je zapotřebí k tavení vápence.
Na konci osmdesátých let tohoto století zde rakouští a čeští odborníci prováděli nový komplexní průzkum celého naleziště. Došli k názoru, že se zde opravdu schovala skupina lidí. Nedošlo tu však k žádnému hromadnému vyvraždění, ale ke katastrofě. Protože v jeskyni, jak jsem již uvedl, se používala ohniště, začaly se zde pomalu hromadit plyny. Poté došlo k výbuchu, při kterém se dokonce zřítil strop jeskyně. Tuto hypotézu nám potvrzují i nálezy koster různě starých lidí.
V současné době se uvažuje ještě o dvou dalších hypotézách. První říká, že jde opravdu o neobvykle velké obětiště, druhá zase, že zde byl ukryt kmenový poklad. Taková obětiště v době halštatské totiž nejsou žádnou vzácností a přinášení krvavých obětí máme prokázáno z mnoha jiných míst. Oběti mohly být do jeskyně také vhazovány oním nepřístupným vchodem. Proti cílenému ukládání obětí ale mluví fakt, že téměř všechno, co se na Býčí skále nalezlo, pochází z přibližně stejné doby. Druhou hypotézu zase vyvrací tak velké množství lidských koster a kostí, koster zvířecích i tak velké množství obilí.
)
Inventář předmětů nalezených na Býčí skále poukazuje na to, že se zde nalézaly předměty obrovské materiální hodnoty - čelenky, prsteny, náramky, náhrdelníky ze zlata, bronzové a železné spony a náramky, skleněné a jantarové perly a různé jiné ozdoby. Kromě toho zde byl nalezen celý soubor zbraní - různé typy dýk, kopí, seker, hrotů oštěpů, ale i bronzová přilba, kus bronzového pancíře, chrániče prsou… Našly se zde i předměty běžného života - součásti koňských postrojů, součásti čtyřkolových vozů, železné obruče kol, bronzové kování, hliněná závaží, mlýnská kola, bronzové i železné nože, škrabadla a velké množství kusů nádob (údajně zde bylo nalezeno 300 kusů keramických nádob, kotlík s pohyblivými držadly, cedník s reparovanou stěnou).
Tyto předměty jsou hlavně západohalštatské provenience (tepané výrobky ze zlata a bronzu, čelenky, náramky, turbany…). Nacházíme zde ale i předměty z periferních dílen, které působily poblíž Moravy (odtud pravděpodobně pochází i dutý železný prsten) nebo předměty domácí provenience (hlavně hliněné nádoby). Některé předměty se také shodují s předměty nalezenými v severní Itálii (bronzová zásobnice s ozdobným uchem) nebo na Karpatech (příčně tepané bronzové náramky). Z Baltu pravděpodobně pochází celé soupravy jantarových perel. Některé předměty nemají v celé Evropě vůbec obdoby - jde například o bronzovou přilbu nebo známou bronzovou figurku býka. Ten má do povrchu těla zakomponovány některé železné doplňky - na čele a na bocích má trojúhelník a od hlavy k ocasu se mu táhne podélný pruh.
Ne tak jasné představy máme o potravinách a jiných organických látkách, které se zde nacházely. Z výzkumů víme, že zde bylo maso, celkem dost obilí i hotového jídla, které bylo nalezeno zpopelněné v nádobách. Dále se zde nalezly lněné nitě a plst. I přes mnohost poznatků soudobé archeologie zůstává však Býčí skála "temným mýstem" v historii Moravy.
Použitá literatura
|
|
