Aby se podal přehled obrovitého díla Händelova, na to nestačí několikaleté bádání a nějakých dvě stě stránek. Bylo by zapotřebí celého života, aby se o něm řádně promluvilo. Dělali jsme, co jsme mohli, buďtež nám prominuty naše nedostatky!
(Romain Rolland, 1910)
)
Mezi nejznámější díla barokní hudby patří bezesporu i Händelovo oratorium Mesiáš, které je vedle Bachovy (1685 - 1750) Velké mše hmoll jedním z nejhranějších vokálních děl tohoto období. Trojlístek významných skladatelů, mistrů barokní epochy, doplňuje Antonio Vivaldi (1678 - 1741), který proslul jako autor Čtvera ročních dob. Oratorium je epické hudební dílo, které se formou podobá opeře. Hlavní rozdíl je však v tom, že oratorium se neprovozuje na jevišti. Původně bylo psáno pro chrám, později už pro koncertní síň. Kromě rozvoje chrámové hudby prožívala i barokní opera svůj rozmach, který se dovršil v díle G. F. Händela. Právě on to byl, kdo geniálním způsobem skloubil prvky opery italské s tradicí starší anglické hudby, a tak mohly vzniknout skvosty jak na poli operním, tak oratorním. Nezanedbatelný je i podíl instrumentální hudby na veledíle Händelově - v seznamu jeho děl najdeme na šest set položek, z nichž je až tři sta padesát věnováno různým koncertům (např. concerta grossa), sonátám (čtyřvětá cyklická skladba) či suitám (skladba vzniklá seřazením tanců).
Georg Friedrich Händel (George Frideric Handel) se narodil 23. února 1685 v Halle nad Sálou (24. února pokřtěn v hallském chrámu P. Marie) jako druhé dítě druhého manželství Georga Händela s Dorotheou, dcerou pastora Tausta z Giebichensteinu. (O měsíc později se v Eisenachu narodil Johann Sebastian Bach, který se v životě osobním i uměleckém ubíral jiným směrem.) Zajímavostí je, že Händelův rod pocházel ze Slezska, podobně i rod matky pocházel ze Slezska a Čech. Otec budoucího skladatele byl vyučeným lazebníkem a ranhojičem, později proslul jako významný lékař. Stal se dokonce osobním lékařem a komorníkem vévody Augusta Saského (1694 - 1733). Když se malý Georg Friedrich narodil, bylo otci už šedesát let (matce třicet) a byl zámožným a váženým občanem hallským. Händel vyrůstal v prostředí přísné rodiny - vnitřní řád, víru a vyrovnanost, ale i láskyplnou péči vnášela do rodiny Händelova matka Dorothea. Otec neměl o umění příliš vysoké mínění, přál si, aby ze syna byl právník.
Když bylo Georgu Friedrichovi osm let, zasáhla do jeho života náhoda. Při jedné bohoslužbě chlapci dovolili zahrát nějakou kratší skladbu. Shodou okolností byl v kostele přítomen i vévoda, který doporučil malému umělci hudební vzdělání. Otec na to přistoupil, a tak Händel poznal svého jediného řádného učitele hudby, Friedricha Wilhelma Zachowa (1663 - 1712). V roce 1696 vzal Zachow budoucího skladatele na návštěvu u berlínského dvora (někteří badatelé kladou tuto návštěvu do let 1702 - 1703). Händel se také nechal zapsat na hallskou univerzitu, kterou studuje od roku 1702. Mezitím mu zemřel v únoru 1697 otec. 13. března 1702 přijímá uvolněné varhanické místo v hallském Dómu reformované církve, ale to už se rok zná s dalším vynikajícím německým skladatelem, Georgem Philiphem Telemannem (1681 - 1767).
)
Před cestou do Hamburku v roce 1703 hrál Händel na několik nástrojů, virtuózně ovládal varhany a cembalo - zejména improvizovaná hra na varhany jej učinila později velmi slavným, někteří tvrdili, že předčil mistra varhanní hry J. S. Bacha. Do roku 1703 vůbec spadají významné události Händelova života. Seznamuje se s méně známým skladatelem a cembalistou Johannem Matthesonem (1681 - 1764) a stává se členem hamburské opery na Husím trhu, nejprve jako druhý houslista, posléze jako cembalista. Tohoto roku také cestuje s Matthesonem do Lübecku k Dietrichu Buxtehudovi (nadprůměrný německý komponista, 1636 - 1707). 5.prosince 1704 se udála zajímavá příhoda, vypovídající o tvrdohlavosti obou přátel. Bylo to při jedné z repríz Matthesonovy opery Cleopatra. Mezi Händelem a Matthesonem panovalo jisté napětí, protože krátce předtím vytlačil Mattheson Händela z funkce domácího učitele v rodině anglického konzula v Hamburku a převzal vyučování sám. Händel to těžce nesl. Odmítl toho dne večer předat Matthesonovi místo u cembala při provedení Cleopatry. Došlo mezi nimi k hádce - za neobyčejného zájmu celého publika. Obecenstvo přistoupilo k orchestru a povzbuzovalo oba soky. Opera podle všeho ani nebyla dohrána do konce. Händel i Mattheson vyběhli na Husí trh a tasili kordy. "Dostali jsme se do souboje, který pro nás oba mohl dopadnout velmi nešťastně," vypravuje Mattheson, "kdyby Prozřetelnost nebyla milostivě způsobila, že se mi zlomila čepel nárazem na široký kovový knoflík sokova kabátu." Takřka hned po tragickém souboji následovalo okamžité smíření. Obě horké hlavy si padly do náručí. "Byli jsme lepšími přáteli než předtím" - a zůstali ostatně přáteli po celý život.
Slavným dnem pro skladatele byl 8.leden 1705, kdy měla premiéru jeho první opera Almira, ovlivněná německo-italským stylem R. Keisera, ředitele divadla na Husím trhu. Na podzim následujícího roku odjíždí Händel na dlouhý studijní pobyt v Itálii, kde zpočátku pobývá nejspíše u dvora Medicejských ve Florencii. Z jeho tamější opery Vincer se stesso e la maggior vittoria (Největším vítězstvím je vítězství nad sebou samým), uvedené v roce 1710 v římě, se zachovaly bohužel pouze zlomky. Ovšem nejvýznamnějším dílem Händelova italského pobytu byla Agrippina, která korunovala italský úspěch a poskytla neklamný důkaz o jeho talentu.
Jakmile skončila učednická léta, opustil Händel v únoru roku 1710 Itálii a přijal místo na dvoře hannoverského kurfiřta Georga Ludwiga (1698 - 1727), který mu ochotně udělil roční dovolenou, aby mohl navštívit Anglii. Koncem roku 1710 přijel Händel do Londýna, kde ho již čekali vlivní přátelé. Ve snaze udělat co nejlepší dojem, napsal spěšně operu Rinaldo, která měla velkolepou premiéru v Qeen´s Theatre na Senném trhu. V červnu se vrátil Händel zpět do Hannoveru, ale již na podzim 1712 opět odjíždí do Anglie. Jeho německý zaměstnavatel jej žádá, aby tam nezůstával přiliš dlouho, což skladatel nedodržel. Dostal se tím do trapné situace, protože po smrti královny Anny se trůnu ujal Georg Ludwig jako král Jiří I. (1714 - 1727). Pro jeho předchůdkyni mj. Händel složil Mírovou ódu (Ode for the birthday of Qeen Anne) a při oslavách Utrechtského míru v roce 1714 napsal Te Deum a Jubilate. Při královské projížďce v červenci 1717 na Temži zazněla proslulá Händelova suita Vodní hudba.
Na rozdíl od jiných skladatelů však Händelova tvorba nezaznamenala postupný vývoj. Skladatele ale nutila po celý život nutnost zalíbit se publiku k velké obrazotvornosti a vynalézavosti. Většinu svých oper napsal pro Královskou hudební akademii (Royal Academy of Music) a nikdy dopředu nevěděl, zda jej při premiéře čekají nadšené ovace publika, nebo pískot a dupání. Jeho práce nekončila s odevzdáním partitury. Jako hudební ředitel odpovídal za provedení a pěvecké obsazení. První prací pro Royal Academy byla opera Muzio Scevola, na které spolupracoval se svými kolegy Amadeiem a Bononcinim. Úchvatná musela být premiéra opery Ottone (1723) se sopranistkou evropského formátu Franceskou Cuzzoniovou a kastrátem Senesinem v hlavních rolích. Ovšem nejslavnější kastrát této doby, Farinelli (1705 - 1782), zpíval v konkurenční šlechtické opeře. (Vzpomínáte na stejnojmenný film "Farinelli" režiséra G. Corbiaua?) Po Ottonovi následovala řada velmi nadšeně přijatých oper - Giulio Cesare, Il Tamerlano, Rodelinda. Händel přivábil do Royal Academy řadu dalších významných zpěváků a zpěvaček - kromě F. Cuzzoniové zde vystupovala další operní hvězda Faustina Borodiniová. Rivalita mezi oběma sopranistkami přerostla v otevřené nepřátelství, které vyvrcholilo nedůstojnou scénou při jednom provedení Bononciniho opery Astyanax. Za halasného povyku publika se zpěvačky popraly, což vyvolalo reakci u nepřátel opery, kteří hbitě vyrukovali s divadelní fraškou Nevhodný okamžik aneb Soupeřící ochechule (The Contre Temps, or Rival Queens, 1727). Podobné skandály sice poutaly pozornost obecenstva, často však na úkor Händelových skvělých děl, která tehdy vznikla (např. Scipione, Alessandro, Admeto, a Riccardo Primo). V roce 1727 král Jiří I. umírá, jeho nástupcem se stává Jiří II. (1727 - 1760). Ke korunovaci Jiřího II. a královny Karoliny z Ansbachu skládá Händel korunovační hymny (tzv. anthemy).
Doba nástupu nového krále je pro našeho skladatele neradostná. Pád Royal Academy se rychlostí vyrovnal jejímu oslnivému vzestupu. Kvůli premiéře Gayovy Žebrácké opery publikum takřka přes noc zanevřelo na Royal Academy a italskou operu s jejími složitými náměty a komplikovanými áriemi - právě to Žebrácká opera parodovala. Po obnovené premiéře Admeta musela společnost v červnu 1728 ukončit činnost.
Počátkem února 1729 opouští Händel Anglii a jede do Itálie, kde chce získat pěvce pro novou operní akademii (při cestě nazpět do Anglie navštěvuje svou nemocnou matku, která umírá v prosinci 1730). Pokus navázat na někdejší úspěchy v dalším divadle - v King´s Theatre, byl neslavný. Opery Lotario a Partenope nesklidily ovace publika, podobně jako další obnovené premiéry některých děl. Dokonce i další opera Orlando, pokládaná za vrchol Händelovy tvorby, znamenala naprostý krach. Jeho finanční situace se načas zlepšila díky zdařilým operám Ariodante a Alcina, ale svoji velkou operní bitvu prohrál a skončil s velkými ztrátami.
13. dubna 1737 je Händel postižen záchvatem mrtvice (pravá polovina těla ochrnutá) a odjíždí do cášských lázní, kde se podrobuje radikální léčebné kúře a také se léčí z depresí. Do Londýna se vrací vyléčen, musí zde však čelit neúspěšným premiérám oper Faramondo a Serse (Xerxes). Druhá ze jmenovaných oper je známá díky tzv. largu (přesněji larghettu) "Ombra mai fu" (Kýžený stín), které je oblíbeným přídavkem koncertů. Publikum si však žádalo něco nového - bylo to oratorium, které Händelovi přináší slávu jak v 18., tak ve 20. století. Bouřlivý ohlas, který provázel oratoria Messiah (Mesiáš, premiéra 1742 v Dublinu) a Samson, povzbudil Händela k další práci. Během práce na oratoriu Jephtha v roce 1751 začíná skladatel ztrácet zrak (zelený zákal), je v péči očních lékařů, ale ani původně slibná operace úlevu nepřinese - v lednu 1753 noviny ohlašují úplné mistrovo oslepnutí. Ten se však nevzdává a nadále hraje na varhany podle paměti nebo improvizuje. Od konce roku 1756 do začátku roku 1757 diktuje Händel své poslední dílo, oratorium Triumf času a Pravdy, které má premiéru 11. března 1757. Dva roky poté zachvátila Händela slabost během provedení oratoria Mesiáš v Covent Garden. Vyčerpaný skladatel musí ulehnout, jeho zdravotní stav se zhoršuje a 14. dubna 1759 - ve věku 74 let - Georg Friedrich Händel umírá. Jeho pohřbu se ve Westminsterském opatství zúčastnilo tři tisíce londýnských občanů - přišli se rozloučit se "svým" Händelem.
Händel patřil mezi vítané návštěvníky královského paláce. Často tam hrával před panovníkovou rodinou na cembale. Při jedné takové příležitosti si všiml, jak malý Jiří III. pozorně naslouchá. Zeptal se prince, zda má rád hudbu, a on nadšeně přitakal. "Hodný chlapec, hodný chlapec," potěšil se Händel. "Až zemřu, budeš chránit mou slávu."
Použitá literatura)
Boleslav II., zvaný Pobožný, opěvovaný Kosmou jako " muž nejkřesťanštější, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků, kostelů božích obzvláštní zakladatel", patří bezesporu k významným osobnostem české historie. U příležitosti tisícího výročí jeho úmrtí byla v prostorách Starých zemských desek Pražského hradu uspořádána výstava, která měla návštěvníkům přiblížit život v tehdejší době.
Boleslav II. se narodil pravděpodobně jako nejstarší syn Boleslava I. někdy kolem roku 932. Na knížecí stolec usedl po smrti svého otce roku 972, tedy v dosti zralém věku. Čechy v té době byly již samostatným státem, disponovaly rozvinutou hradskou soustavou i bojeschopnou vojenskou družinou. Jejich mezinárodní postavení bylo vybudováno na jakémsi volném svazku se vznikající říší římskou a na přátelství s Polskem, ke kterému přispěl sňatek sestry Boleslava II. Dobravy (Doubravky) s polským knížetem Měškem I.
)
Politika Přemyslovců vedla začátkem 70. let také k založení prvního kláštera na našem území - u Sv. Jiří na Pražském hradě. Konvent benediktinek spravovala dcera Boleslava I. Mlada, když opatskou berli přijala osobně od papeže Jana XIII. V roce 973 došlo k založení pražského biskupství, a Čechy se tak staly církevně samostatnější. Pražská diecéze byla totiž podřízena vzdálenému mohučskému arcibiskupství, kdežto do té doby podléhala biskupství v Řezně. Prvním biskupem se stal roku 975 saský mnich Dětmar, který ovládal slovanský jazyk a těšil se přízni Boleslava II., druhým v roce 982 Slavníkovec Vojtěch. Ten měl stálé neshody s domácím polopohanským prostředím i Přemyslovci zřejmě proto, že odmítal prodávání křesťanských zajatců či mnohoženství a snažil se dodat biskupskému úřadu plné vážnosti a politické důstojnosti. V roce 988 opustil Čechy a uchýlil se do benediktinského kláštera v Monte Cassinu. Poté, co byl povolán zpět, založil spolu s Boleslavem v roce 993 v Břevnově první mužský klášter. Po nových neshodách odešel v roce 994 z Čech již natrvalo. O tři roky později nalezl mučednickou smrt při šíření křesťanství u pobaltských Prusů.
V zahraniční politice se Boleslav II. dostal do konfliktu s říší reprezentovanou Otou II. poté, co podpořil jeho protivníka Jindřicha Bavorského. Toto napjaté období, provázené oboustrannými válečnými výboji, načas uklidnil mír uzavřený roku 978 v Quedlinburgu. Ve vztahu k Polsku došlo po smrti sestry Boleslava II. Doubravky k odcizení, které vyvrcholilo otevřeným nepřátelstvím a ztrátou Slezska a Krakovska.
Dále pokračoval i proces upevňování přemyslovské vlády nad celým územím českého knížectví - dokladem toho je vyvraždění Slavníkovců v roce 995 v jejich sídle v Libici nad Cidlinou. Spíše než o definitivní sjednocení Čech (to se odehrálo již za Boleslava I.) šlo o reakci na vzrůstající vnitřní napětí v zemi, které bylo vyvolané ztrátou řady území, a tedy i zisků z nich plynoucích. Akci samou pak uspíšilo i neobratné vystupování Slavníkovců, kteří přitom až donedávna svou podřízenost pražským knížatům nijak nezpochybňovali.
)
Čechy se za panování Boleslava II. staly významným centrem křesťanské kultury. Pražský hrad byl v té době už rozvinutým hradištěm. Stály zde již tři kamenné stavby - nejstarší kostel Panny Marie (stojící v místech dnešní Obrazárny Pražského hradu a postavený před rokem 885 knížetem Bořivojem I.), kostel sv. Jiří (založený knížetem Vratislavem I. v roce 920) a rotunda sv. Víta (založená knížetem sv. Václavem kolem roku 930). Na sklonku vlády Boleslava II. (před 992) vzniklo hradiště Vyšehrad, chránící pražskou kotlinu z jižní strany. Toto hradiště nebylo v původním záměru budováno jako knížecí rezidence či mincovna, ale mělo odlehčit Pražskému hradu a umožnit nárůst knížecí družiny.Těsně před svou smrtí dal Boleslav II. podnět k založení kláštera sv. Jana na Ostrově u Davle.
V náboženském životě, písemnictví i umění se stěžejním stal kult sv. Václava. Na výstavě jsme proto mohli mimo jiné zhlédnout tzv. svatováclavskou přilbu či svatováclavskou zbroj ze zlata a oceli, které nechal pravděpodobně vyrobit sám Boleslav II. Jeho manželka Emma se pak na samém počátku 11. století nechala zpodobnit u nohou sv. Václava na krásné ilustraci rukopisu Gumpoldovy legendy.
)
Vystaveny byly i věci týkající se svatovojtěšské tradice. Hřeben svatého Vojtěcha, sloužící k obřadnému učesání biskupa, a prsten zvaný svatovojtěšský, který zřejmě pochází z Hnězdna, odkud ho získal Břetislav I. roku 1039. K vidění byly i předměty denní potřeby, získané při vykopávkách na Pražském hradě, např. železná sekera a klíč, kostěné zdobené předměty jako šídlo či hřebeny, zlacené a stříbrné náušnice nebo keramické zlomky a nádoby. V dalších vitrínách jsme viděli zachovalé obsahy nejstarších knížecích hrobů. Z hrobu sv. Ludmily byla vyzdvižena tkanina, v hrobě Boleslava I. to byla dýka, u ostatků knížete Oldřicha byly nalezeny skořápky. V hrobě Boleslava II. byly mj. dokonce objeveny zbytky dřeva a železné kruhy z jeho rakve. Nás zaujal především meč sv. Štěpána z 10. století, který se do Čech dostal roku 1304 s uherskými korunovačními klenoty a na který, jak jsme zjistili, vznesla nedávno nárok maďarská strana.
Boleslav II. zemřel jako starý muž dne 7. února 999 a byl pochován v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Po jeho smrti prošly Čechy opět zatěžkávací zkouškou související s bojem jeho tří synů o vládu. Z krize vyvedl český stát až nejmladší syn Boleslava II., Oldřich.
Použitá literaturaIohannes natus quondam Welflini de Pomuk, clericus Pragensis dyocesis publicus autoritate imperialli notarius. - Jan, syn zemřeláho Velfína z Pomuku, klerik pražské diecéze, z císařské moci veřejný notář.
)
Jak nám říká běžné notářské osvědčení, Johánek z Pomuku byl úředníkem, který se narodil někdy před polovinou 14. století v trhové vsi v jihozápadních Čechách, náležející nedalekému cisterciáckému klášteru, v Nepomuku. Už zde se objevují první rozpory ohledně jména, zda Nepomuk či Pomuk. Johánek sám se psal z Pomuku. Zajímavý názor v této věci vyslovil historik František Stejskal, podle kterého je název Pomuk odvozen od "pomukávání", jak se říkalo zvláštním zvukům, kterými se mniši dorozumívali při práci, protože nesměli mluvit. Obyvatelé Nepomuku se tedy nejspíš chtěli od kláštera odlišit, protože "nepomukávali". Za husitských válek byl klášter zničen a převládla podoba Nepomuk.
O Janově soukromém životě víme velmi málo. Taktéž o jeho rodičích. Jeho otec Velflín či Volflín (zdrobnělina z německého Wolfgang) byl nepomuckým rychtářem mezi lety 1355 - 1367. O matce nemáme žádné zprávy.
)
Jak se dá soudit ze jména Janova otce, byl potomkem kolonistů, kteří zejména ve 13. století přicházeli osidlovat česká klášterní panství.
S Janem se poprvé setkáváme, když začínal pracovat v arcibiskupské kanceláři v polovině roku 1369. Od této chvíle začíná jeho kariéra v církevních službách.
Zlomovým se stal rok 1380, kdy se od jara až k podzimu šířil naším územím mor. Král Václav IV. uprchl do říše a arcibiskup Jan z Jenštejna ho následoval. A právě on poskytl Janovi první krůček v jeho postupu, když ho určil oltářníkem při kapli Svatovítské katedrály zasvěcené sv. Erhardovi a Otýlii. Na mor také zemřel farář Václav Tausendmark od sv. Havla na Starém Městě. Jan se stal jeho nástupcem.
Zřejmě nebyl dobrým kazatelem, protože se nedochoval žádný z jeho textů při působení na kazatelně.
Jakmile dosáhl hmotného zabezpečení, začal studovat. Nejprve složil bakalářské zkoušky na pražské právnické fakultě a později odjel do Padovy, kde promuje na doktora církevního práva a odjíždí zpět do Čech.
)
Od roku 1389 ho můžeme sledovat ve funkci generálního vikáře (arcibiskupův zástupce pro správní záležitosti) pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, což se mu stalo osudným. Arcibiskup měl totiž spoustu nepřátel, které si získal při roztržkách pramenících z nedostatku politického taktu. Postupně se tak dostal i do problémů se svým někdejším přítelem, s králem Václavem IV. Panovník chtěl oslabit Jenštejnovu moc, proto hodlal vytvořit nové biskupství v západních Čechách. Hospodářskou základnu by tvořily statky kladrubských benediktinů. Proto se čekalo jen na smrt opata Racka, po němž neměl být volen nový představený kláštera. Racek skutečně brzy umírá. Jeho spolubratři se sešli a zvolili nástupcem mnicha Olena. Posel se vydal ihned do Prahy, aby mohla být volba potvrzena v arcibiskupské kanceláři. Jan z Pomuku už byl bezesporu o králově úmyslu informován, proto žádost vyřídil jak nejrychleji to šlo. Václav IV. mezitím pobýval na svém loveckém hradu Žebrák, proto se o zmaření svého plánu dozvěděl až o několik dní později. Rozčílil se až na hranici únosnosti a veřejně prohlásil, že arcibiskupa i jeho úředníky utopí a zabije. Jenštejn se tedy raději se svými nejdůležitějšími pomocníky před panovníkovým hněvem uchýlil na svůj roudnický hrad. Ovšem vzhledem k tomu, že právě začínalo Milostivé léto, křesťanský svátek vyhlášený římským papežem speciálně pro Čechy, byly by následky arcibiskupovy nepřítomnosti v hlavní městě pro krále obzvláště trapné, začal si Václav IV. Jenštejna udobřovat. Na jednu "mírovou" schůzku ale přišel ve značně podnapilém stavu, vypukla ostrá hádka a rozčílený král kázal všechny zatknout.
Jenštejnovi se podařilo uniknout, nebo mu také možná sami královi dvořané dopomohli, protože se báli důsledků zatčení církevního hodnostáře. Zbrojnoši zatím vedli na Hrad čtyři zajatce: Johánka z Pomuku, oficiála Puchníka, míšeňského probošta Knoblocha a arcibiskupova hofmistra Něpra z Roupova. Dále byli úředníci vedeni na Staroměstskou radnici, kde asi došlo k dalšímu výslechu. Zde byl pod stráží zanechán hofmistr. Zbylí tři kněží skončili ve vězení na Staré rychtě. Tady byli opět vyslýcháni. Václav snad chtěl vědět nové informace o Jenštejnových skutcích. Když viděl, že nic nepořídí, jeho kalich trpělivosti přetekl, možná i množstvím vypitého vína, a nechal připravit mučidla. Zajatcům svázali zápěstí a po žebříku je za ně vytahovali vzhůru, přičemž došlo k vykloubení ramen. Stará čeština měla pro tuto činnost název štosování. Dále je pálili pochodněmi do boků a slabin. Janovi kat dokonce nasadil palečnice.
Václav si postupně uvědomoval možné následky svého chování, proto chtěl všechny propustit pod přísahou mlčení. Johánek už však byl v bezvědomí a za několik málo minut vydechl naposledy.
Okolo 9. hodiny večerní 20. března 1393 bylo jeho tělo svázáno do kozelce a vhozeno do Vltavy z Kamenného, dnes Karlova mostu. V této chvíli se už dostáváme k zázrakům.
Známý je údajný ohnivý plamen, který se objevil už při Janově narození a nyní ho vyprovázel do nebe, nebo světla zářící okolo jeho těla celou noc; ráno byl Jan nalezen na břehu s líbezným výrazem na tváři. Existují také nesčetné historky o tom, kterak na smrt nemocné vyléčily prach a hlína z Janova hrobu. Kuriózní na této věci je, že se před polovinou 18. století stal tento "zázračný lék" předmětem zámořského obchodu. Pro kanonizační komisi se však musely předložit "důvěryhodnější zázraky".
)
Největší pozornost na sebe jistě upoutává světcova relikvie, která byla přes 250 let mylně považovaná za jazyk a "přežila" přes 300 let zasypaná hlínou v mučedníkově lebce. 15. dubna 1719 se muselo podle římských pravidel ohledat místo Janova posledního odpočinku. Byl vypáčen náhrobek a neporušený skelet byl doslova kost po kosti přesunut na stůl. Lebka byla plná hlíny, proto ji sakristián naklonil, aby ji vysypal, a na stůl vypadl kus živé načervenalé tkáně. Přítomní anatomové ji označili za jazyk. Relikvie byla vystavena až do roku 1866 a do té doby ji lidé přicházeli ve zbožné úctě líbat. Jezuita Jan Křtitel Votka propočítal, že při průměru 50 000 líbajících za rok mohl ostatek od roku 1729 obdržet nějakých 6 850 000 hubiček. Není tedy divu, že tkáň už nebyla v nejlepším stavu, a tak líbání přestalo.
Poslední ohledání světcova ostatku se událo roku 1973, kdy se pomocí moderních přístrojů zjistilo, že se nejedná o jazyk, nýbrž zbytek mozku.
Jako další zázrak kanonizační komise uznala zachránění šestileté Rozálie Hodánkové před utopením v ledové vodě a rozdrcením mlýnským kolem. Stalo se to 22. února 1718 nedaleko Strakonic. Rozárka uklouzla na zledovatělé lávce a spadla do Otavy, která ji nesla k náhonu Pětikolského mlýna. Údajně se jí pod vodou zjevil Jan Nepomucký, v jedné ruce kříž, v druhé palmovou ratolest a na hlavě kněžský biret, právě tak, jak bývá zobrazován, a ujistil ji, že nezemře. Dívenka vyvázla bez větších zranění a neutopila se, i když prý byla pod vodou okolo půl hodiny.
)
Dalším uznaným zázrakem bylo uzdravení jednadvacetileté Terezie Veroniky Krebsové roku 1701, které nesprávným léčením vymknutého palce na levé ruce postupně končetina zcela odumřela. Vroucně se modlila k Panně Marii a Janu Nepomuckému. Jednou se jí zdálo o papíru, na kterém ji kdosi vyzýval k devítidennímu půstu s trojí zpovědí a příjímáním. Devátou noc se jí Jan zjevil a ujistil ji, že jí bude pomoženo. Když pak ráno šla do kostela a kněz jí podal hostii, ruka náhle nabyla na objemu a narovnala se, takže s ní mohla bez bolestí pohnout.
Zde snad lze jen dodat, že za svatého prohlásil Jana Nepomuckého papež Benedikt XIII. 19. března 1729 a ve dnech 8. - 16. října se slavilo jeho svatořečení v Praze.
Velmi zajímavé je označení Jana Nepomuckého jako mučedníka zpovědního tajemství. Zbožné podání udává, že byl Johánek trýzněn Václavem IV., protože mu nechtěl prozradit, z čeho se mu zpovídala královna Žofie. Král chtěl údajně pojmout za manželku dceru aragonského krále, proto usiloval o církevní prohlášení neplatnosti jeho sňatku s Žofií. V té době bylo zvykem, že se vdané ženy radily o svých manželských problémech při zpovědi, aby měly jistotu, že jejich tajemství nebude vyzrazeno. Možná proto chtěl Václav tolik vědět, co knězi řekla, aby tyto informace mohl při procesu použít proti ní. Jan už mučení nepřežil. S realitou má ovšem tento výklad pramálo společného.
Na Johánka z Pomuku se lze jistě dívat z mnoha stran. Nezanedbatelné je také literární, výtvarné či sochařské ztvárnění barokního světce. Mezi mnoha jinými lze jmenovat bronzovou sochu na Karlově mostě, výzdobu kostela sv. Jana Nepomuckého v Praze na Hradčanech nebo skvostný náhrobek z tepaného stříbra ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě.
Použitá literatura)
Ruská carevna Kateřina II. patří k těm nemnoha panovníkům, kterým se dostalo přídomku Veliký. Získala jej zčásti již za svého života, kdy ji francouzští osvícenci, vedoucí s ní korespondenci, titulovali: "Semiramis severu", "ruská Minerva" nebo "dobrodějka lidstva" (Voltaire). Toto mínění bylo ve století následujícím hlavně z ruské strany zpochybněno a popřeno - Alexandr Sergejevič Puškin mluvil o "kurtizáně na ruském trůně" a v samotné carské rodině se Kateřina stala díky vlivu svého syna Pavla I., kterému upírala legitimní původ, "temnou ženou, která pošpinila dynastii". Odpověď na otázku, zda Kateřina byla dobrá či špatná vládkyně a zda si zaslouží přídomek Veliká, je složitá a především komplexní. Kateřininy činy byly totiž, jak tomu často bývá, velmi mnohostranné a měly různý dopad.
Pro politické události z doby Kateřininy vlády je k dispozici mnoho pramenů úřední a diplomatické povahy s bohatým výčtem faktů, stejně tak pro dějiny hospodářské a sociální, i o soukromých záležitostech se zachovala řada svědectví. Pokud se však chceme co nejblíže seznámit s Kateřinou samotnou, můžeme sáhnout jinam. Kateřina II. nám totiž zanechala vlastní Paměti, které sepsala ke konci života na základě dříve sepsaných poznámek. Nejsou samozřejmě ideální - mapují pouze období od jejího příchodu do Ruska v roce 1744 až do roku 1759. Literárně jsou dosti průměrné a obvyklé vlastnosti pamětí - narcismus, tendenčnost, vynechávání a zamlžování faktů - se zde projevují zvlášť výrazně. Nedají se proto pojímat jako věrné historické vylíčení. V čem jsou však vynikající, je psychologická sondáž do Kateřinina nitra, kterou nám ona sama zprostředkuje. Na základě jejich četby, samozřejmě s přihlédnutím k dalším pramenům a ke Kateřininým vlastním činům, lze dospět k důkladnému posouzení Kateřiny II., její povahy a jejích činů.
)
Z hlediska inteligence byla Kateřina osobností vskutku nadprůměrnou - byla již od dětství bystrá, zvídavá, bedlivě sledovala dění kolem sebe a jednání lidí ze svého okolí. Dovedla bleskově odhadnout situaci a vyvodit z ní pro sebe co nejlepší důsledky. Základní Kateřininou vlastností byla dle mého názoru absolutní cílevědomost a touha po seberealizaci. Hlavním cílem jejího života bylo stát se velkou a slavnou ruskou carevnou. Nechci říci, že již od svého příchodu do země roku 1744 (v patnácti letech) by dělala vše proto, aby svého neschopného manžela svrhla dostala se k trůnu (ač se nám to ve svých Pamětech snaží dokázat). Už v té době ovšem poznala, že v Rusku je její budoucnost a že je na ní samé, jakou tu bude hrát roli. Uvědomuje si (na rozdíl od Petra III.), že k tomu je nutno sžít se s Rusy, přijmout jejich víru a jejich tradice, ne je potlačovat a pohrdat jimi. Nyní nastupuje třetí faktor - Kateřinin psychologický odhad povahy okolí a schopnost se navenek této povaze přizpůsobit. Kateřina byla mistryní v lichotkách, přátelských roztomilostech a v získávání lidí (i nepřátel) na svou stranu a uměla si vytvořit skvělý image pro často protichůdné tábory (od zpovědi ruskému duchovnímu přes důvěrnosti s Alžbětou Petrovnou o Petrovi III. až po svůj obraz v kruzích západních filozofů).
Co se týče Kateřininých vládních přestav, ty byly zpočátku velmi vágní, prohlubovaly se až během 50.let. Tehdy bylo její postavení již definitivně pojištěno narozením následníka trůnu a rovněž se dostávala do styku s některými vládními činiteli (kancléř Bestužev-Rjumin). Především se však plně začala zamýšlet nad budoucností. Bylo jasné, že bezdětná Alžběta Petrovna brzy zemře a po ní nastoupí jako zákonný car Petr III. Kateřina ho ve svých Pamětech líčí jako infantilního opilce a germanofila, který není schopen nejmenšího rozhodnutí, což je ovšem nutno brát jako jakousi apologii vlastního "mesiášského převzetí trůnu a záchrany vlasti". Petr III. nebyl nikdy soustavně vychováván a vzdělán, jeho intelekt byl sice průměrný, ale byl by zcela určitě schopen vlády ve stylu svých předchůdkyň na trůně. Jeho pohrdání Ruskem a především naprosto kontraproduktivní a nepopulární zahraničně-politická orientace na Prusko ovšem přivodily jeho pád.
Převratem z 28.června 1762 byla Kateřina dosazena na trůn. Její role není přitom nijak zvlášť aktivní, vše za ní víceméně vyřizují bratři Orlovové, ona pouze staví na své popularitě a pozici nejlepší alternativy. Petrovo následné zavraždění sice nezapadá úplně do jejích představ, ale také neznamená žádnou zvláštní překážku, a tak ho pokud možno co nejelegantněji obejde jako nešťastnou náhodu (podobně skončí roku 1764 i poslední konkurent Ivan VI.). Od této chvíle musí již ale zaujmout aktivní roli. Začíná typicky - zajišťuje si oblibu a věrnost bohatými dary, rušením nepopulárních Petrových zákonů (konfiskace církevní půdy), okázalou korunovací a s ní spojenou dobročinností. Pak začne budovat svůj vládní profil. Četba děl evropských osvícenců (Duch zákonů od Montesquieho či Voltairovy Eseje o mravech a duchu národů) v ní sice zanechala hluboké stopy, ale jakmile se tyto ideje srazí s jejími hlavními plány, jdou stranou. Hlavní je pro Kateřinu od jejího nástupu na trůn všestranná velikost Ruska, potažmo jí samé. Této zásadě byly podřízeny veškeré Kateřininy kroky v oblasti politiky vnitřní i zahraniční.
)
Ve sféře zahraniční politiky byla Kateřina, vedená svým instinktem a ctižádostí, v krátkodobém horizontu většinou úspěšná. Krátce po korunovaci potvrdila spojenectví s Pruskem, pouze méně výrazné a méně očividné. Společnou sférou vlivu obou států bylo Polsko, kde získávaly velkorysou podporou šlechtických svobod stále větší vliv, který pak vyvrcholil ve trojím dělení Polska (1772, 1793, 1795), které tento stát vymazalo z mapy. Pomocí několika vojenských intervencí a dostatečných finančních prostředků vskutku nebylo zvlášť složité rozložit polské šlechtické konfederace, spojenci (Prusko a Rakousko) se také nenechali dvakrát přesvědčovat a za slušný podíl odsouhlasili ruské požadavky. Rovněž na jihu si Rusko vedlo skvěle. Když roku 1768 vyhlásilo Turecko Rusku válku, neměla Kateřina k dispozici ani loďstvo, ani dostatečnou armádu. Ovšem Turecko na tom bylo ještě hůř, a tak Kateřina získala všechno, co chtěla - první opěrné body v Černomoří (Azov, Kerč). Snadné vítězství, následné spojenectví s Rakouskem a mírová anexe Krymu roku 1783 dodaly Kateřině odvahy a už pomýšlela na dobytí Balkánu a Konstantinopole a restauraci Byzance v čele s vnukem Konstantinem. Tyto plány však omezil evropský odpor (především Anglie) a vypuknutí Velké francouzské revoluce roku 1789. Tato realizace idejí Kateřininých osvícenských vzorů ji samotnou nesmírně rozčílila, neboť v ní viděla velkou nekontrolovatelnou sílu včetně antimonarchismu namířeného i proti své osobě.
Zahraniční zisky Kateřiny II. přispěly k hospodářskému rozvoji země, hlavně v jižní oblasti. Anexe Polska - jako uplatnění "historických práv" - již byla v dlouhodobém hledisku spíše kontraproduktivní, neboť přinesla především sociální problémy a neustále bouřící se Poláky. Tyto vzpoury rovněž spolu s expanzí vyžadovaly neustále posilování armády, což zvyšovalo i potřebu financí.
Poněkud problematičtější byla Kateřinina vnitřní politika. Ta pro ni představovala především zajištění dostatečného zázemí pro velkorysou politiku zahraniční. Základním problémem v tomto směru bylo zajištění dostatku financí. Metody k tomu byly různé - od devalvace měny zavedením papírových asignátů (1769) přes zvýšení daní (až 3x) až po opětnou konfiskaci církevní půdy (1764) a včlenění církve do státní správy. Přes tyto zčásti účinná opatření zanechala Kateřina II. na 200 milionů rublů dluhů. Reforma správní (1775) znamenala rozdělení říše do 50 gubernií a několika set újezdů a prohloubení centralizace a byrokratizace. Další rovinou bylo zajištění klidného sociálního zázemí. Četba osvícenských děl na téma lidská a občanská práva Kateřinu sice ovlivnila, ale pouze v tom směru, že si uvědomila existenci nevolnické otázky (v Rusku obzvláště palčivou) a poznala několik návodů k jejímu řešení. Rozhodně je ovšem nemínila jen tak bezhlavě použít na ruskou realitu. Proto svolala v roce 1767 Zákonodárnou komisi, aby se dozvěděla, jak Rusové smýšlí o budoucí podobě říše. Nutno dodat, že se jednalo pouze o svobodné Rusy, nevolníci (90% obyvatel) chyběli. Podle toho také jednání dopadlo. Otázka nevolnictví byla odložena ad acta a sněm rozpuštěn.
Konečné slovo měla sama Kateřina. A ta vydala dílo, na kterém prakticky pracovala již od nástupu na trůn - Velkou instrukci (1767). Na více jak 250 stranách tu vytvořila jakéhosi předchůdce Deklarace lidských a občanských práv. Projevila se při tom jako skvělá heuristka a kompilátorka: celé dílo je totiž pouze jakýmsi rozpracováním Montesquieho Ducha zákonů, rozmnoženého o další všeobecné osvícenské názory. Z hlediska literárního je to sice neoriginální, zato obsahově a kvantitativně zdařilá syntéza na téma osvícenský absolutismus v praxi samoděržaví. Ovšem právě v praxi se z Velké instrukce neuskutečnilo vůbec nic, protože se vlastně ani nic uskutečnit nemohlo. Jakékoliv zavedení občanských práv by totiž ohrozilo jednotu a sílu absolutistického státu a vedlo k jeho oslabení, což Kateřina nemínila připustit. Navíc si byla vědoma odporu šlechty a statkářů, svých hlavních opor, proti zrušení nevolnictví. Velká instrukce se tedy stala pouze výhodným exportním artiklem, kterým Kateřina v zahraničí prezentovala svůj humanismus. Reálně Kateřina naopak posilovala právě šlechtu. Již Petr III. ji osvobodil od povinnosti sloužit státu, Kateřina pak zvětšila její dispoziční práva s nevolníky (zákaz stížností, možnost posílání na Sibiř) a v Darovací listině (1785) ji osvobodila od daní a uzákonila její vůdčí postavení ve společnosti. Přesto byla Kateřina na venkově poměrně oblíbená, a to díky častým jednorázovým dobrým a samaritánským skutkům, které ovšem pouze populisticky zamlžovaly situaci. Povstání nevolníků či jiných skupin obyvatelstva byla tvrdě potlačována (viz Pugačovovo v l.1772-75).
)
Výjimku v tomto směru nebyly ani Kateřininy aktivity na poli kulturním. Nákladné úpravy carských sídel a jejich drahocenné vybavování mobiliářem, nákupy obrazů a uměleckých děl (Kateřina prakticky založila slavnou Ermitáž, která při její smrti vlastnila skoro 4000 exponátů), stavební činnost v Petrohradě, to vše sloužilo především k demonstraci vlastní velkoleposti. Její péče o vzdělání obyvatelstva byla opět motivována pouze prospěchářky - kadetní školy či Kateřinou založený Smolnij institut sloužily pouze pro vzdělávání šlechty, síť škol byla nedostatečná a všeobecné základní vzdělání zůstalo pouze na papíře. Podpora Petrohradské akademie věd byla nepřímá, daleko větší dílo zde po sobě zanechala Kateřinina přítelkyně kněžna Dašková. Kateřina založila i první literární časopis, ale hlavně v něm prezentovala vlastní výtvory. Jakékoliv jiné názory nestrpěla a jejich autory, kteří parodovali a kritizovali státní aparát, posílala do vězení či na Sibiř (Radiščev, Novikov). V souvislosti s Velkou francouzskou revolucí opevnila Rusko hradbou cenzury, aby se do něj nešířily špatné myšlenky.
Celkové hodnocení Kateřiny Veliké je tedy dvoustranné. Byla to bezpochyby veliká a výjimečná osobnost, s velkým duševním rozhledem a všestrannými zájmy. Svým programem navázala na reformní a velmocenské tradice Petra Velikého a snažila se o vzestup Ruska a jeho vůdčí roli v Evropě. Její ideje byly v mnoha směrech pokrokové a demokratické. Ovšem, na rozdíl od například Josefa II., nenašla způsob jejich realizace, neboť je považovala za nebezpečné pro své velmocenské snahy. Rovněž se nedokázala prosadit proti odporu špiček společnosti proti nim. Nakonec se tedy pouze spokojila se zakonzervováním současného stavu, což se ovšem pro budoucnost ukázalo osudové. Největší Kateřininou chybou byla právě její krátkozrakost a ignorování možných budoucích následků svých opatření. Problémy (hl. sociální) řešila tím, že je odkládala na neurčito. I její úspěchy se někdy v budoucnu obrátily proti jejím nástupcům (viz případ Polska). Celkově je tedy doba Kateřiny II. "veliká", ale jak ve svých kvalitách, tak ve svých problémech. Snaha Kateřiny učinit z Ruska mocnost silnou se podařila, snaha učinit z něj stát všestranně moderní (zejména v oblasti duchovní a sociální) bohužel ne. Je ovšem otázka, zda se to podařilo i někomu před či po ní.
Kateřina zemřela v r. 1796 ve věku 67 let.
Použitá literatura)
Snad každý - nebo alespoň většina z nás - zná Ludvíka XIII. prostřednictvím Dumasova románu Tři mušketýři či např. ze stejnojmenného filmu od režiséra Richarda Lestera. Ovšem historikové, respektive Georges Bordonove, z jehož díla jsem čerpala, ho vidí tak trochu jinak - Ludvík XIII. vychází z jeho knihy jako postava mnohem zajímavější, složitější (není to jenom ten neschopný chudáček) a přitom dějinami jaksi opomíjená. Jeho syn Ludvík XIV., král Slunce, asi více přitahuje pozornost, ale byla by jeho vláda tak slavná, kdyby mu jeho otec spolu s kardinálem Richelieu, jehož jméno k Ludvíkovi XIII. neodmyslitelně patří, tak říkajíc neprošlapal cestu? Ale dost už zbytečných odkladů - pojďme přímo k věci.
Ludvík poprvé spatřil světlo světa, rodiči Marií Medicejskou (28 let) a osmačtyřicetiletým Jindřichem Navarrským netrpělivě očekáván, 27. 9. 1601 ve Fontainebleau. Už od této chvíle si musel zvykat na nedostatek soukromí - při porodu byli přítomni tři korunní princové a před dveřmi pokoje čekalo dalších 200 osob. Dvůr později asistoval též při jeho lever (vstávání), coucher (ukládání do postele) a dokonce i při umírání.
Svoje dětství si nijak zvlášť neužil, bylo takové, dalo by se říci, dosti jednotvárné - v zásadě se řídil programem, který mu přesně nalinkoval jeho jinak oblíbený osobní lékař Héroard.
S rodiči ovšem neměl takový vztah jako děti dnes, neviděl je příliš často a jeho výchova byla svěřena do rukou jiných osob, ale to samozřejmě neznamená, že je neměl rád. Svého otce naprosto zbožňoval, i když je pravda, že se kolikrát také choval dost paličatě, neposlouchal, dokonce i plakal, naproti tomu k matce měl spíše chladný vztah (ani ona jej nemilovala a jeho výchovu brala jako politický úkol) a tento chlad mezi nimi vydržel po celý Ludvíkův život a jenom se prohluboval.
K tomu, abychom si udělali obrázek, jaký malý Ludvík vlastně byl, by nám mohl pomoci Héroardův komentář: "Aktivní, ohnivý, rozhodný ve všech svých činech, tělesně i duševně silný, nevydrží chvíli na místě. Je velký, odvážný, mužný, běhá, je pánovitý, neustále v činnosti, má oči i uši všude…", což však potom smutně kontrastuje s churavostí a sklonem k melancholii u dospělého muže; ale zatím nepředbíhejme. Kromě toho je malý Ludvík dosti inteligentní s dokonalým úsudkem, miluje hudbu, zbraně a jeho nejoblíbenější hrou je hra na válku.
A už od dětství je patrné, jak moc si je vědom své autority a ani v budoucnu nepromíjí projev nedostatku úcty k sobě. Také jistě překvapovala jeho neobyčejně silná vůle, která mu později pomáhala překonávat fyzické obtíže, zklamání, obavy a poprvé se výrazněji projevila u jeho korunovace, velice namáhavé, dlouhé - a to mu bylo necelých deset let!
14. 5. 1610 byl totiž zabit Jindřich náboženským fanatikem Ravaillakem - Ludvíkovi tehdy bylo devět let. Stal se sice králem, jenomže jako regentka za něj vládla jeho matka a těch sedm let její vlády není zrovna dobou rozkvětu pro Francii, a dalo by se říct, že ani pro Ludvíka ne. Marie se snažila seč mohla, aby Ludvík nic nedělal - Saint-Simon říká: "Nechali ho hnít v tak naprosté zahálce, neužitečnosti a nevědomosti, že si později často stěžoval mému otci, když hovořil o svém vzdělání, že ho ani pořádně nenaučili číst. Dbali na to, aby se mu dvůr co nejvíc vyhýbal…" A Ludvík sám se příliš nesnažil to změnit, raději trávil čas u svých loveckých ptáků a se sokolníkem Luynesem, jenž se stal jeho důvěrníkem, jako by utíkal od zodpovědnosti, o nic se nezajímal, do ničeho se nemíchal a všechno nechával na své matce, jíž se - obával.
Ve čtrnácti letech se oženil, respektive byl oženěn - jeho matka totiž chovala velké sympatie ke Španělsku, a tak se v roce 1615 v Bordeaux odehrála jeho svatba se stejně starou infantkou Annou, pozdější královnou Annou Rakouskou. Poté následovala první svatební noc, která znamenala velké zklamání, což je asi vcelku pochopitelné vzhledem k věku, ovšem nadlouho poznamenala Ludvíkův vztah k doně Anně - spokojoval se se stejně formálními a krátkými schůzkami jako u své matky.
Roku 1614 byl sice prohlášen za dospělého, ale žádné zlepšení nenastalo (královna pouze právně ztratila titul regentky, ale postavení jí zůstalo). Nadále vládla pomocí svých důvěrných rádců - své přítelkyně z Itálie Leonory Galigaiové a jejího manžela Conciniho, což byl nechutný ctižádostivec, hodně si o sobě myslel, díky královně získal titul markýze d'Ancre a francouzského maršála, avšak ve skutečnosti by neznamenal nic nebýt jeho ženy Leonory…
Ovšem toto období pasivity mělo brzy skončit - spolu s Luynesem a dalšími Ludvík připravil spiknutí, jehož účelem bylo zatknout Conciniho. Po jistých peripetiích a neúspěších se to 24. 4. 1617 podařilo, Concini byl zabit - prý na Ludvíkův rozkaz, ten jej ale ve skutečnosti pouze mlčky stvrdil, nebyl totiž krvelačný. Konečně začala nová etapa jeho života - Ludvík dospěl.
)
Když převzal moc, dal najevo úmysl, že chce své královské poslání brát vážně - pravidelně se účastnil zasedání rady, snažil se neustále o všem informovat, všechno si ověřovat (protože díky ztížené situaci při nástupu neměl žádné zkušenosti). Vládl umírněným absolutismem - chápal sílu rady jako regulujícího prvku, ale jak už jsem naznačila dříve, nesnesl neposlušnost a prohřešky podřízených a nesmírně dbal na respekt ke královské moci, a tak se nakonec ministři neodvažovali o ničem rozhodnout (ani v mezích svých pravomocí), aniž by o tom krále nespravili. Oblékal se skromně, ale přesto působil důstojně, byl snad trochu plachý, avšak také zdvořilý, projevoval soucit s ubohými (nenáviděl válku, ač skoro stále musel válčit), byl také velice zbožný a měl přísnou morálku (hlavně na sebe).
Královně matce dal Ludvík jasně najevo, kdo je pánem, i když se k ní choval shovívavě - jako ještě mockrát potom (aniž by si to zasloužila). Později s ní ještě několikrát měl problémy, neboť královna hrozně moc lpěla na moci a byla pro ni ochotná udělat skoro všechno - donekonečna intrikovat a nakonec se třeba i spojit se Španělskem, Ludvíkovým velkým nepřítelem.
Nyní bych na scénu uvedla muže, který stál v pozadí mnoha Ludvíkových úspěchů, muže, s nímž se Ludvík dělil o břemeno vlády, muže, jenž se stejně jako Ludvík cele oddal službám státu - kardinála Richelieu, zatím ovšem pouhého biskupa v Luçonu.
)
Start jeho kariéry nebyl nikterak raketový, ba naopak se zdálo, že tato kariéra bude udušena hned v počátcích - potřikrát totiž vsadil na špatnou kartu - na Conciniho a Marii, což mu Ludvík rozhodně nemohl zapomenout. Přesto mu někde vskrytu zářila hvězda velikosti a moci a on se k ní po různých omylech pomocí své inteligence, výmluvnosti, obratnosti v diplomacii, ale též intrikách a lichotkách pomalu propracovával. Jistě mu nemálo pomohla i přízeň Marie, která toho však později bude trpce litovat. Buď jak buď, v r. 1624 se Ludvík rozhodl povolat ho ke dvoru. Ztratil důvěru ve vrchního intendanta financí La Vieuvilla a přizval kardinála, ovšem nesmíme přehlédnout, že Richelieu se ihned nestal prvním ministrem, jak se někdy tvrdí, nýbrž nejprve byl u dvora jaksi na zkoušku. Ale hned od počátku celý svůj život zasvětil službám státu.
Nelehký úkol, který před ním stál, vyžadoval velikou dávku diplomatického nadání a taktu, což naštěstí rozhodně nepostrádal - musel jednat rozvážně až nenápadně, nikoho nepopouzet, a přesto upoutat pozornost a získat Ludvíkovu důvěru.
)
Prozatím začal shromažďovat informace a utvořil si jasný rozhodný názor, podepřený nezvratnými argumenty - a králi se zamlouval čím dál tím víc. Pomáhal mu obměnit vládu. Ale vždy jen radil, nic nevnucoval, dokázal přijít s dosti odvážným nápadem (např. v případě konfliktu se Španělskem), ale zase ve vhodnou chvíli počkat, neunáhlit se. S Ludvíkem často mívali podobné názory a postupem času jakoby splynuli v jednu osobu, panovala mezi nimi těsná spolupráce, vzájemné uznání. Ovšem přesto byl Richelieu k Ludvíkovi velice pozorný a uctivý, což ostatně, jak už jsme poznali Ludvíka, bylo nutné. Možná vás napadne otázka, kdo měl v tomto svazku vlastně navrch, k odpovědi bych použila opět Saint-Simonova slova: "Nezamýšlím upírat Richelieuovi, že byl svým způsobem největším mužem, kterého zrodila poslední staletí; ale není o nic méně pravdou, že žádná z velkých věcí, které byly v jeho době uskutečněny, nevznikla bez toho, že by nebyla v nejhlubší tajnosti promyšlena králem a Richelieuem."
Oba také měli nezdolnou vůli a šli za svým cílem, překonávajíce nepřátele, svoje vlastní problémy, nemoci… Zatímco však Ludvík byl přehnaně skromný, kardinál žádnou skromnost neznal, ač to třeba popíral, byl si dobře vědom své ceny i zásluh. Zatímco Ludvík měl svůj tehdy ještě nevelký zámek ve Versailles, kardinál budoval až přehnaně pompézní stavby (zámek Richelieu), ale nad tím Ludvík přivíral oči - potřeboval ho a ostatně např. v kritických chvílích si Richelieu vypůjčil obrovské sumy na vlastní majetek.
Ovšem "vláda" pro kardinála Richelieu nebyla zrovna procházkou růžovým sadem. Mockrát se jej pokoušeli odstavit, zničit - zejména Marie ho prostě nenáviděla - nemohla mu zapomenout, jaký vliv měl na Ludvíka, jak ji vlastně úplně odstavil od moci. Záminku jí třeba poskytl samotný Ludvík, když na tažení na pomoc italským městům onemocněl střevním abscesem, což královna kladla za vinu kardinálovi a domnívala se, že je konečně paní situace - král byl nucen volit mezi ní a svým služebníkem a kardinál se už už chystal vyklidit pole, když ho na poslední chvíli Ludvík zavolal zpátky a důrazně zakročil proti nepřátelské klice.
Měl se též stát obětí různých atentátů, takže mu nakonec Ludvík dovolil, aby měl vlastní ozbrojenou eskortu. V tom moři nepřátel se nakonec téměř ztratili ultrakatolíci, jimž se znelíbil důsledným oddělováním politických a náboženských věcí a tím, že už se tak snadno nepodroboval Římu.
Ludvíkův život byl celý poznamenán nejrůznějšími spiknutím, povstáními, aférami - řečeno slovy Bordonovými: "Vzpoura ve Francii byla jako stohlavá hydra se stále dorůstajícími hlavami". Problémy dělaly obě královny (vzpomeňme třeba aféru královny Anny s lordem Buckinghamem proslavenou ze Tří mušketýrů), pokoj nedala ani šlechta, korunní princ hrabě de Soissons a další. Ke konci života ještě Ludvík dostal další facku v podobě Cinq-Marsova spiknutí, do něhož byl zapojen jeho oblíbenec, jenž dokonce málem vytlačil kardinála Richelieu! Přidáme-li k tomu problémy v zahraniční politice (Španělsko, Francie zapletena do třicetileté války), bezútěšnou situaci doma - boje s hugenoty (obléhání La Rochelle), nesplnitelnou touhou zajistit svým poddaným mír, asi nás už nepřekvapí ten propastný rozdíl mezi mladým a "starým" Ludvíkem (respektive Ludvíkem na sklonku života, ve skutečnosti to byl teprve čtyřicátník), pochopíme pak jeho melancholii a zádumčivost.
Jak moc si byli potom s Richelieuem podobní! Ani jeden nepoznal rozhodující vítězství v životě a nedosáhl konečného cíle, kterému obětovali všechno, a zbyli z nich jen nemocní muži, kteří se tak mohli utěšovat navzájem, ale do poslední chvíle se nevzdali a bojovali…
Richelieu umírá 4. 12. 1642 v 58 letech na zánět pohrudnice a Ludvík ho o mnoho nepřežil - v únoru 1643 onemocněl a 14. května v den 33. výročí zavraždění svého otce ve 42 letech umírá - s největší pravděpodobností na tuberkulózu.
Použitá literatura)
Pokud navštívíte Buchlov, mohutný a po 400 let rozšiřovaný hrad na osamělém kopci Chřibů, či Buchlovice, zámecký areál dokončený v polovině 18. stol a nacházející se ve stejnojmenném městečku, je takřka nemožné, abyste se nesetkali s rodem hrabat Berchtoldů. S rodem rozhodně zasluhujícím plnou pozornost, a to nejen kvůli několika jeho členům, kteří byli označováni až za podivíny, mimochodem díky tomu, že se stýkali s obyčejnými poddanými, dbali o jejich zdraví či dokonce zacházeli ve své lidumilné činnosti ještě dál.
Tyrolský rod Berchtoldů se usadil na našem území v době třicetileté války, kdy císařský rada Jakub zakoupil na Moravě Uherčice. V roce 1633 byl povýšen do panského stavu, roku 1673 se pak Berchtoldové dočkali povýšení do stavu hraběcího. Kromě Uherčic získali později Berchtoldové i panství Buchlov, Buchlovice a rovněž několik statků v severních Čechách. Z tohoto široce rozvětveného rodu se zmíníme především o jeho několika nejvýznamnějších členech, takže se rovnou přesuňme o jedno století dál.
)
Hrabě Leopold Berchtold se narodil ve Stráži nad Nežárkou 19. července 1759 jako syn Prospera Berchtolda a Terezie Petřvaldské z Petřvaldu. Vystudoval právo a filozofii, poté působil ve státní službě, a když ji opustil, přijal od tety Eleonory splátku na svůj dědický podíl na buchlovském panství a vydal se na cesty. Při cestování Evropou, severní Afrikou a Malou Asií si zejména všímal sociálních a zdravotnických poměrů, stal se členem několika učených společností a naučil se řadu jazyků.
Ze svých cest se na Buchlov vrátil Leopold roku 1797 a ještě téhož roku se oženil s Johankou, hraběnkou z Magnisů. Tehdy také začal věnovat velkou část své péče, energie a umu, což při Leopoldově pracovitosti a skromnosti rozhodně neznamenalo málo, zdokonalování hospodářství na svém panství. Sedláky se kupříkladu snažil podnítit k intenzivnější práci odměnami a poddaným levně či zdarma poskytoval stromky ze svých ovocných školek. Ovšem spíše než o prosperitu panství šlo Leopoldovi zejména o rozvinutí sociální a zdravotnické pomoci. Začal v obcích zakládat školy a vyhledávat pro ně učitele, v zimě poskytoval jeden pokoj na zámku chudým, vyplácel odměny těm, kteří někomu zachránili život, zpracoval předpisy pro záchrannou službu, nechal zhotovit nástěnné tabule, na nichž podal instrukce k předcházení nemocí nebo negativních následků plynoucích z povolání řemeslníků a dělníků.
Další oblast Berchtoldova zájmu nepochybně souvisela s osudem jeho staršího bratra Mořice, který byl při epidemii v Brně pochován zdánlivě mrtvý a po čase v rakvi nalezen s okousanou paží. Bratrův krutý konec totiž evokoval v Berchtoldovi mimořádné zaujetí pro otázku oživování zdánlivě mrtvých a zabránění pohřbení zaživa. Tisíce výtisků svých spisů s touto tematikou nechal dokonce rozdat v různých zemích. I další Leopoldovy spisy se týkaly ochrany zdraví, a potažmo i života, dočteme se v nich o záchraně tonoucích, ošetření ran po kousnutí psem, prevenci moru, očkování proti neštovicím atd.
)
Lidumilná činnost Berchtoldova měla i své další projevy (třeba když Leopold roku 1800 poklekl před císařem a vymohl tak milost pro šest rebelujících vojáků), ovšem jejím vyvrcholením bylo zřízení nemocnice. Nejprve v roce 1797 vznikla v Buchlovicích malá nemocnice s dvanácti lůžky z bývalé lisovny oleje a byt pro lékaře z budovy vedlejší. Ta ale zanedlouho nestačila, a tak se Leopold přestěhoval na hrad Buchlov a ze zámku zřídil nemocnici a starobinec. V roce 1807 byla buchlovická zámecká nemocnice vybavena 152 lůžky pro nemocné, 18 pro zestárlé a příslušným personálem, tedy duchovním, účetním, domácím lékařem se 2 pomocníky, 4 ošetřovateli a 2 ošetřovatelkami. Pro činnost nemocnice vypracoval Berchtold provozní řád, v němž mj. stanovil, že nemocnice má přijímat všechny poddané bez rozdílu, avšak ti buchlovští mají mít pochopitelně přednost. Léčení v nemocnici bylo zásadně bezplatné, jen cizí poddaní mohli věnovat milodar do připravené pokladničky. O každém nemocném byl veden protokol, který obsahoval kromě běžných údajů i podrobný rozpis spotřebované stravy a léků.
Tato ve své době obdivuhodná a snad až podivínská Berchtoldova lidumilná činnost znamenala pochopitelně nesmírné finanční zatížení pro jeho panství. Velké částky za provoz nemocnice, přestavbu hradu Buchlova a zámečku v Žeravicích přispěly k zadlužení panství, kterého se ale Leopold Berchtold už nedožil. Za napoleonských válek byl jmenován inspektorem vojenských nemocnic hradišťského kraje a v nemocnici na Velehradě se nakazil od jednoho z pacientů tyfem. Zemřel 26. července 1809 ve svém domě v lázních Smraďavka (od té doby se jim také říká Leopoldov) a byl pohřben v rodinné hrobce v kapli sv. Barbory za veliké účasti lidu.
Hrabě Leopold po sobě zanechal vdovu a dva syny - devítiletého Zikmunda a sedmiletého Antonína. Hraběnka Johanka se ujala správy statků jménem nezletilých synů, avšak již za pět let (11. dubna 1814) zemřela a byla rovněž pochována v rodinné hrobce.
Starší syn Zikmund vystudoval práva, ale později se věnoval vojenské kariéře. Roku 1828 se oženil s Ludmilou Vratislavovou z Mitrovic, svého času prý nejkrásnější komtesou v Praze. Hrabě Zikmund se svou rodinou přestal trvale bydlet na Buchlově, přestěhoval se na buchlovický zámek a veřejnosti umožnil volnou návštěvu hradu. Zikmund se později stal přísedícím soudu zemských stavů na Moravě a přísedícím soudu trenčanského komitétu, v roce 1848 se aktivně účastnil maďarského povstání proti císaři a následný trest smrti mu byl změněn na domácí vězení v Buchlovicích.
V té době už hrozila buchlovskému panství exekuce hlavně jako následek lidumilné činnosti Leopolda. Roku 1856 převedl Zikmund všechen majetek na svoji choť a dále vedl život samotáře. Byl vídán bledý a černě oděný, jak se prochází parkem nebo jak jede v uzavřeném kočáře do kostela či na hrad. Hraběnka Ludmila, ve vídeňských kruzích považovaná již za vdovu, se naopak ráda stýkala s domácím lidem a dokonce ráda mluvila česky, což bylo pochopitelně v té době u šlechty značně neobvyklé.
)
V roce 1859 navštívil hraběcí rodinu v Buchlovicích dr. Bedřich Všemír, hrabě Berchtold, nejmladší nevlastní bratr Leopolda Berchtolda, lékař, učenec, český vlastenec a - podobně jako jeho bratr - velký lidumil. V Buchlovicích se mu velmi zalíbilo, později se zde trvale usadil a roku 1876 tady i zemřel. Hrabě Bedřich Berchtold byl nepochybně nejslavnější člen rodiny Berchtoldů. Důvěrně se přátelil s takřka všemi tehdejšími českými učenci, vlastenci i národními buditeli - Jungmannem, bratry Preslovými, Dobrovským, Palackým, Šternberkem, Hankou… V letech 1820 až 1835 dokonce vydával spolu s J. Svatoplukem Preslem Rostlinář a přispíval i do časopisu Krok či Flora Cechica. Na přelomu 30. a 40. let spolupracoval na díle "Ökonomisch - technische Flora Böhmens" a roku 1842 vydal velkou monografii o bramborách. Za svou vědeckou činnost byl v roce 1850 zvolen členem Královské české společnosti nauk.
Na Buchlově se Bedřich Berchtold zabýval pořádáním hradního archivu a spisováním historie hradu, rád se stýkal s místními lidmi, kterým ochotně poskytoval lékařské rady i pomoc.
V roce 1869 zemřeli krátce po sobě Zikmund I. a Ludmila. Byli pohřbeni v rodinné hrobce sv. Barbory a dědictví se ujal jejich jediný syn Zikmund, narozený 6. února 1834. Zikmund II. se stal c. k. komořím, tajným radou, komandérem Leopoldova řádu, lesnickým a zemědělským odborníkem, zajímal se především o chov koní a každoročně pořádal v Buchlovicích jejich výstavy a přehlídky. Dobrou hospodářskou politikou navíc vyvedl buchlovské panství z dluhů.
Oženil se roku 1860 s hraběnkou Josefínou z Trauttmansdorfu a tři roky nato se narodil jeho jediný syn Leopold. Ten studoval práva a politiku, nastoupil diplomatickou dráhu, v níž rychle postupoval. 15. září 1908 zorganizoval jako velvyslanec na ruském carském dvoře v Buchlovicích schůzku ministrů zahraničí Rakousko - Uherska hraběte Aehrenthala a jeho ruského kolegy Izvolského. V letech 1912 - 1915 zastával funkci ministra zahraničích věcí Rakousko-Uherska a v souladu s německými zájmy prováděl ostře protislovanskou politiku. Dne 29. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko v jeho osobě Srbsku válku, což přineslo Leopoldovi neblahé označení jednoho z hlavních podněcovatelů prvního celosvětového konfliktu. V roce 1916 se stal Leopold Berchtold vrchním hofmistrem následníka trůnu Karla, a rok nato (když se stal Karel císařem) jeho nejvyšším komořím. Po Karlově odstoupení se vzdal politické činnosti a žil v soukromí. Poslední léta života strávil na zámku Peresznye u Šoproně, kde také roku 1942 zemřel.
I u Leopolda II. se projevila - chce se říci pro tento rod snad až typická - lidumilná činnost. Roku 1908 nechal v Buchlovicích postavit obvodní nemocnici a svým nákladem ji také zařídil a se svou manželkou, Ferdinandou, hraběnkou Károlyiovou, založil a financoval mateřskou školku.
Ferdinanda porodila Leopoldovi tři syny: Aloise (nar. 1894), Bélu (který zemřel již v jedenácti letech) a Zikmunda (nar. 1900).
Alois Berchtold se po právnických studiích stal nadporučíkem československé armády v záloze a čestným rytířem maltézského řádu. Zdědil buchlovské panství a žil svobodný na zámku v Buchlovicích až do května 1945, kdy byl jeho majetek převeden do vlastnictví státu. Mladší bratr Zikmund zdědil panství v Uhrách, které mu bylo rovněž zestátněno. Žil pak společně se svým bratrem ve Vídni.
A co nám zbylo po Berchtoldech dodnes? Hned na začátku jsme krátce zmínili hrad Buchlov a zámek Buchlovice, avšak vzhledem k jejich významu považujeme za vhodné je ještě poněkud více přiblížit.
První zprávy o Buchlově sahají do období kolem roku 1300, ale počátky hradu jsou spojeny již s pozdně románskou hutí velehradského kláštera. Základní dispozici hradu, která byla dokončena zřejmě až koncem 13. stol., tvořily dvě věže s mezilehlým palácem a kaplí, svým utvářením se hlásící do sféry Podunají. Stavební vývoj ale pokračoval až do poloviny 17. stol., postupně přibyla další hradba, byl rozšířen palác, probíhalo opevňování předhradí, stavěly se nové hospodářské budovy, rozšiřovací úpravy se pochopitelně nevyhnuly ani jádru hradu. Poslední úpravy interiérového charakteru proběhly ještě v polovině 18. stol., od té doby se prováděla už jen údržba a památková obnova.
)
Z dnešních prohlídkových prostor hradu upozorníme pouze na ty, které jsou úzce spojeny s Berchtoldy. V prvním patře hradu tedy nahlédněme alespoň do knihovny, čítající přes 10 000 svazků z nejrůznějších oborů a rozšířené za nám již známého Leopolda a Bedřicha Berchtolda. V druhém patře věnujme pozornost místnostem, v nichž se nachází rodinné muzeum Berchtoldů. Jsou zde shromážděny materiály z nejrůznějších oborů (lékařství, přírodověda, historie) i řady exotických zemí (neodpustíme si zde zmínku o egyptologické sbírce s unikátním sarkofágem s mumií). Něco z atmosféry zanícené badatelské práce prozrazují i pracovny obou zmíněných učenců, v nichž kromě původního zařízení zůstaly i některé dobové vědecké přístroje.
)
Ještě krátká zmínka o Buchlovicích. Zámecký areál s rozsáhlým parkem vznikl v první polovině 18. století v prostoru západního okraje stejnojmenného městečka. Podle tradice byla hlavním důvodem budování barokního zámku Italka Anežka Eleonora z Colona-Felsu, choť tehdejšího majitele buchlovského panství Jana Dětřicha z Petřvaldu, které prostředí Buchlova prý nesvědčilo a ani nevyhovovalo. Ani otázka autorství zámku není dodnes zcela vyjasněná, my se však spokojíme s konstatováním, že alespoň na některých plánech se podílel Domenico Martinelli a stavbu v l. 1707(?) -1738 řídil Mořic Grimm. Vlastní zámecký komplex situovaný na svažitém terénu tvoří dvě osově protilehlé budovy "podkovovitého" půdorysu (tzv. horní a dolní zámek), jejichž okolí dotvářejí umělé terasy se schodišti, balustrády a především park, který byl cennými, často cizokrajnými rostlinami obohacen až v 19. století za Berchtoldů a od té doby patří mezi nejcennější parky u nás vůbec.
&cil=10/images/max121.jpg', '121','350','512'))
Jednopodlažní dolní zámek, jehož budova působí při pohledu z parku jako dvoupodlažní, tvoří tři křídla zakončená do nádvoří dvěma protilehlými pavilony na čtvercovém půdorysu s krytými mansardovými střechami. Z podélného příčného křídla vystupuje v ose polygonální rizalit, v němž se nachází oválný sál zastřešený kupolí s helmou. Objekt horního zámku, zvaný Flora, je situován na terase a jeví se v hmotovém uspořádání jako parafráze dolní zámecké budovy.
A co dodat na závěr? Snad jen to, že úplně nejlepší je seznámit se s Berchtoldy na Buchlově a v Buchlovicích osobně.
Použitá literatura)
19. října 2001 uplynulo jedenáct let od smrti člověka, který se do vědomí ostatních zapsal svým jednáním a postojem v jedné z nejsmutnějších kapitol našich dějin, člověka, který v těžkých 50. letech nedokázal mlčet k nepravostem rodícího se režimu, jedenáct let od smrti mého tatínka Oty Sekerky.
Ota Sekyrka se narodil 16. 1. 1928 Etelce a Zdeňku Sekyrkovým v Rimavské Sobotě. Jelikož byl jeho otec Ferdinand vojenským důstojníkem československé prvorepublikové armády, rodina se často stěhovala, a proto si rodného Slovenska malý Oto příliš neužil.
Poslední zastávkou rodiny Sekyrků se stal jihočeský Písek, kde roku 1940 začíná můj tatínek studovat na zdejším gymnáziu. Po ukončení školy si mladý Ota po vzoru svého otce zvolil vojenskou dráhu, a proto ho konec 40. let zastihl jako studenta Vojenské akademie (VA).
)
A tady se začíná odvíjet tragický příběh člověka, který nikdy nepřestal věřit v pravdu a spravedlnost.
Tragédie otcova osudu se začala naplňovat již rokem 1948. V tomto roce byl krátce před ukončením studií propuštěn z VA pro "třídní nespolehlivost" a okamžitě přeřazen k útvaru PTP (pomocné technické prapory), známým pod názvem "černí baroni". Po skončení otrocké práce u PTP našel práci jen jako lesní dělník.
V té době vrcholila komunistická genocida popravou Milady Horákové, desetitisíce lidí bylo zatčeno, tisíce lidí bylo odsouzeno k mnohaletým trestů, přes dvě stě lidí bylo popraveno, spousta obviněných byla přitom ještě mučena.
K tomu nedokázal můj tatínek mlčet a otevřeně kritizoval popravy nevinných, zvláště pak již zmíněnou popravu M. Horákové, umučení kněze Toufara a zinscenovanou likvidaci našeho hokejového národního mužstva. Rovněž patřil mezi ty, kteří podporovali rodiny politických vězňů. Proto byl pod neustálým dohledem StB (Státní bezpečnosti) a kola tragédie jeho osudu se znovu začala roztáčet.
16. 2. 1953 dochází při cestě do práce k brutálnímu zatčení mého otce. Při zatýkání se tatínek pokusil o útěk. Příslušník StB Miroslav Bárta se nerozpakoval ani vteřinu a výstřelem z pistole prostřelil mému otci nohu. Poté jej StB v obrovských bolestech převezla do písecké nemocnice a odtud na vyšetřovnu StB v Českých Budějovicích. Přitom ztratil dva litry krve. Jednalo se totiž o průstřel zakázanou patronou, tzv. střelou dum dum, která se v postiženém místě roztrhá na množství drobných úlomků. Všechny střepy z nohy mu nikdy nebyly vyjmuty, což bolestivě pociťoval - hlavně při změně počasí.
(K Bártově osobě ještě jednu poznámku. 16. 2. 1953 prostřelil otci levou nohu, a z talentovaného atleta tak udělal doživotního invalidu. 16. 2. 1983, tedy přesně o třicet let později, umírá Bárta v obrovských bolestech poté, co je večer na vlakové zastávce Písek - město rozdrcen dvěma nákladními vagóny…)
Podle sovětských vyšetřovacích metod postupovala i českobudějovická StB. Otec ležel v kaluži vlastní krve; 7. května 1953 a 14. července 1953 byl odvezen do nemocnice po zchromnutí. Většina přiznání bývala z obžalovaných doslova vymlácena. Na to také Oto Sekyrka upozornil tím, že podal žalobu na generálního prokurátora, který figuroval v jeho procesu. Co se týče otcova vyslýchání, začalo nejprve stručným životopisem a poté musel odpovídat na řadu dalších otázek.
Dle tehdejších vyšetřovacích a soudních praktik znali obžalovaní již dopředu své otázky a zpaměti na ně museli odpovídat tak, jak se to za neustálého psychického a fyzického teroru naučili.
Při soudním líčení, ze kterého byla vyloučena veřejnost, byl Ota Sekyrka odsouzen pro trestný čin velezrady na 10 let do vězení a dále ke konfiskaci majetku, kterou rodina přišla o čtvrtinu domu, v níž navíc získal byt příslušník StB. Tak se zakrátko setkal Ota Sekyrka se vzpomínanými hokejovými reprezentanty osobně v jáchymovských lágrech.
Přestal být člověkem a v očích svých věznitelů byl jen číslo AO 20407. Nakonec v jáchymovských a příbramských dolech strávil nejhorších sedm let života. 4. září 1959 postihla otce další rána osudu. Při práci na stavbě v táboře se mu dostala levá noha do tzv. mechanické lopaty. Jeden z dělníků předchozí směny nechal na ocelovém laně smyčku, která taťku v 16,15 hod. zachytila. Tím přišel až na malíček o všechny prsty na noze.
Amnestie, kterou v roce 1960 udělil prezident republiky, se vztahovala i na našeho otce. 11. května 1960, po dlouhých sedmi letech, nasedá na příbramském nádraží do vlaku směr Písek. Jízdenku z tohoto dne měl schovanou po celý život.
Nikdo však tehdy netušil, že to bude svoboda tak krátká… Samozřejmě že tím, jak vypadal po svém návratu z "komunistické převýchovy", nejlepší reklamu vládnoucí straně nedělal. Zatčen byl jako výborný jihočeský sportovec, držitel tří zemských rekordů. Vrací se jako invalida. Bývalý nadějný sportovec se tak objevuje v Písku o berlích, s amputovanými prsty na levé noze, s léčenou TBC a prostřílenou nohou.
O rok později, roku 1961, byl můj tatínek znovu zatčen a v naprosto vykonstruovaném procesu odsouzen za podvracení republiky na dalších sedm a půl roku. Toto vězení si odbyl především ve věznici ve Valdicích.
Propuštěn na svobodu byl 13. prosince 1967. Ve vězeních tedy strávil dohromady dlouhých čtrnáct a půl let.
I po jeho druhém návratu StB otce nadále sledovala. V domě rodiny Sekyrků bydlel až do roku 1971 příslušník StB, otec byl neustále šikanován, výslechy, ke kterým byl odvážen hned z práce, trvaly až do roku 1989. Musel vykonávat tu nejhorší práci. Pošta nám byla cenzurována. Rodina zůstala úplně sama, bez přátel, neboť byli hned po případných návštěvách vyslýcháni.
)
Přišel listopad 1989 a můj tatínek se dočkal vytoužené svobody. Poslední rok otcova života byl naplněn nesmírně činorodou prací. Vyřizoval soudní rehabilitaci, psal články do novin, byl v kontaktu s televizí, psal i budoucímu prezidentovi V. Havlovi, mluvil do rozhlasu, vystupoval na schůzích Konfederace politických vězňů atd. 21. června 1990 byl rozkazem prezidenta republiky povýšen do hodnosti majora.
V červenci a srpnu roku 1990 došlo u srdce mého tatínka, které byl tak zničeno z dlouholetého věznění, k několika zástavám. Přesto pracoval neúnavně dále.
19. října 1990 dostává můj tatínek třetí infarkt, které už jeho nemocné srdce nevydrželo. Jak sám rád zdůrazňoval, patřil tento tok k jeho nejšťastnějším v životě.
Odešel další MUKL, ale hlavně odešel můj tatínek. Mně bylo pouhých osm let. I za tuto krátkou dobu, kterou jsem mohl prožít s tatínkem, mi můj tatínek s mojí maminkou předali nejcennější dary do života: víru v Boha, úctu k vlasti a poselství, pro které můj otec tolik vytrpěl, poselství, abych nikdy nepřestal bojovat za pravdu a spravedlnost.
Nedokázal bych být tak statečný jako můj tatínek, ale poselství mého otce bych chtěl touto prací sdělit všem, kdo ji budou číst.
Rád bych i tímto poděkoval panu prof. Kvirencovi, který mi umožnil tuto práci napsat.
Poznámka redakce:
Michael Sekyrka byl osloven jako jeden z vítězů (3. místo) 1. českého ročníku mezinárodní soutěže Eustory, kterou ve školním roce 2000 - 2001 pro studenty středních škol uspořádaly Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a Asociace učitelů dějepisu. Soutěže se zúčastnilo 112 prací 196 studentů ze 75 středních škol z celé České republiky. Téma prvního ročníku znělo "Sám proti moci" (Opozice proti totalitnímu režimu v l. 1948 - 1989). 2. ročník soutěže - rovněž s tematikou moderních dějin - bude probíhat ve školním roce 2002 - 2003.
Nefertiiti. Jedna z nejznámějších postav historie starého Egypta.V červnu roku 2002 ohlásil tým britských archeologů údajnou identifikaci mumie známé královny. Zpráva se ihned stala téměř celosvětovou senzací. Pochybnosti o totožnosti úchvatného nálezu však na sebe nedaly dlouho čekat - a tak jedna z nejkrásnějších žen egyptské historie rozvířila již tak neklidné vody archeologie ještě tři tisíce let po své smrti. Není proto divu, že byla osobností neméně zajímavou i za svého poměrně krátkého života.
"A velká manželka krále, jeho miláček, paní obou zemí Nefernofruaton Nefertiiti ať je živá, zdravá a svěží na věky věků…"
)
Takto oslavuje Amenhotep IV. (Achnaton) "velkou královskou manželku" ve svém Hymnu na Atona. Amenhotep IV - kacířský král z 18. dynastie (celým jménem Nefercheprure Vaenre Amenhotep, vládl 1365-1340 př. n. l.) - je znám především pro své rozsáhlé náboženské reformy, prosazování monoteismu, uznávání pouze boha slunečního kotouče Atona. Sám si změnil jméno - z Amenhotepa, které znamenalo "Amon (dosavadní bůh) je spokojen", se tak stal Achnaton, tedy "sloužící, prospěšný Atonovi". S pevnou vírou tak začal uskutečňovat své náboženské plány. Dosavadní hlavní město Egypta Théby opustil, jelikož jejich ochranným bohem nebyl nikdo jiný než nemilovaný Amon, a založil město nové. Centrem říše se tedy dočasně stává Achetaton (Amárna), vybudovaný za neuvěřitelné tři roky. Poloha "Atonova obzoru" je přibližně v poloviční vzdálenosti mezi Thébami a Mennoferem ; bylo to prý jedno z nejúchvatnějších měst své doby. Po povýšení boha Atona se Achnaton (nazývaný tak asi od 4. roku své vlády) prohlašuje za jeho hlavního velekněze, což je na tehdejší dobu poměrně výjimečné, jelikož dosavadní faraóni se považovali za přímé zosobnění boha na zemi. Pokud byl Achnaton alespoň částečně úspěšný ve věcech náboženských, nedá se to povědět o problémech politických. Jeho zájmy o politiku byly mizivé, uchyloval se především k umění a literatuře (viz Hymnus na Atona). Za poměrnou prosperitu Egypta vděčí především dobré administrativě.
)
Některé zdroje dokonce připisují právě Nefertiti nemalý podíl na náboženských reformách. Přesný původ královny skrývá také mnoho nejasností. Jedna z možných variant hovoří o Nefertiti jako o princezně Taduspě, dceři krále říše Mitanni, která byla pro obnovení spojenectví mezi oběma zeměmi provdána (v necelých patnácti letech) za Amenhotepa III., tedy otce Achnatona. Zřejmě po svatbě přijímá jméno Nefertiti - "Kráska, která přichází". Po jeho smrti prokázala dostatek obratnosti a ctižádosti a v sedmnácti se stala manželkou syna svého mrtvého manžela. (Vybudovat si tuto pozici nebylo jednoduché, jelikož o sňatku s Amenhotepem IV. uvažovala například i jeho vlastní matka Teje).
Tento fakt je ovšem zapotřebí brát s jistým nadhledem, jelikož některé prameny považují za mitannskou princeznu jinou Amenhotepovu manželku - Kiju, shodou okolností matku Tutanchamonovu (původně Tutanchaton). Jen na okraj připomínám, že Tutanchamon se stal celosvětově známý po nálezu nepoškozené hrobky s mumií r. 1922 v Údolí Králů (archeolog H. Carter). Samotná Kije ale pravděpodobně upadla v nemilost, jelikož její jméno bylo vymazáno z monumentů a pohřební výbava předělána pro potřeby jiného smrtelníka.
V současné době odborníci povětšinou zamítají Nefertitin královský původ. Nefertiti svému manželovi porodila celkem šest dcer. Nebyla však pouze královskou manželkou, ale stala se z ní dokonce spoluvládkyně - bylo jí povoleno vykonávat významné rituály (např. náboženské popravy), které byly jinak doménou krále. Společná láska k přírodě a umění zavedla pár k sochařskému mistru Thutmosovi, který, aby se nejvíce přiblížil realitě, vyrobil sádrový odlitek Nefertitiny tváře, podle něhož vytvořil snad nejznámější vápencovou bustu světa, kterou je dnes možné zhlédnout v Berlínském muzeu. (Němečtí archeologové bustu v podstatě odcizili, jelikož Egypt vydal povolení vyvážet pouze "bezcenné vzorky", což archeologové v tomto případě nerespektovali. Jako trest za "krádež" jim byl udělen zákaz provádění vykopávek po dobu dvou let. Nález je z roku 1912.) Jelikož dílu chybí části uší a levé oko, objevují se i domněnky o záměrném nedodělání či znetvoření sochy z důvodu odmítnuté lásky k Thutmosovi (o celém Nefertitině životě vůbec existuje mnoho bujarých představ pramenících z velké představivosti autorů zejména populárních historických publikací).
)
Společné štěstí se ovšem začalo pomalu hroutit, přispělo k tomu i úmrtí jedné z dcer a Achnatonova choroba, kvůli níž se stal nepříjemným na své okolí. Faraón zemřel a Nefertiti musela znovu čelit problému s udržením vlády. Uvažovala o sňatku s nevlastním synem Tutanchatonem, který ovšem ve svých dvanácti letech podléhal vlivu vrchního velitele vojsk Haremheba, oba totiž vyznávali kult boha Amona. Nakonec se Tutanchaton po změně jména (Tutanchamon) stěhuje do Théb. Město Achetaton se stává zapomenutým, zůstala v něm jenom časem proklínaná Nefertiti. Ve věku asi třiceti pěti let dříve milovaná "Přicházející kráska" zemřela. Její jméno bylo - stejně jako Achnatonovo - vymazáno z dobových reálií; Egypt se vracel k původnímu kněžství. Pro zachování svého života v posmrtném světě se nechává pohřbít na neznámém místě…
Spor o totožnost mumie zřejmě zatím nemá blízký konec. Proto nečekejte ani ode mne jasné rozřešení této archeologické záhady. Pokusím se vám alespoň stručně načrtnout všechna "pro a proti", která se mi podařila k tomuto problému zjistit.
)
Všechno začalo objevením tajné boční komory v hrobce KV35 (Údolí Králů v Luxoru) v roce 1898 francouzským archeologem V. Loretem; nálezu nebyla zprvu věnována velká pozornost. Tři nalezené mumie (pojmenované "Mladší žena" - dnes určovaná jako Nefertiti, "Starší žena" a "Chlapec") byly po prozkoumání použitých metod balzamování zařazeny do 18. dynastie, což se shoduje s obdobím, kdy Nefertiti žila. Zatímco si je dr. Jane Fletcherová (University of New York in England) téměř jistá, že jde o královnu Nefertiti (hrobku navštívila poprvé v červnu 2002, poté prováděla množství výzkumů za asistence Discovery Channel), generální tajemník egyptské Nejvyšší rady pro památky Zahi Hawass považuje vše za velmi málo pravděpodobné. Pochybuje i o ženském pohlaví nalezené mumie, které potvrdila anatomie pánve. "Jsem si jistý, že tato mumie není ženského pohlaví," tvrdí Hawass a dodává: "Nefertiti porodila celkem šestkrát, takže by její kyčelní kosti měly být vzdálenější, tato mumie je má ale velmi úzce u sebe." Dalším zajímavým jevem je dvakrát propíchnutý ušní lalůček, který měl být údajně znakem královen, i toto ale Hawass upřesňuje: "Takto propíchnuté uši se objevují u obou pohlaví. Všechny královny totiž měly většinou náušnice ve svých parukách a ne v uších, navíc mumie muže nalezená vedle údajné Nefertiti měla v uších také dvě dírky."
)
Archeologové v komoře našli paruku, kterou nosily královny v tomto období. To ale nemusí znamenat, že má spojitost s nalezenými mumiemi, protože v minulosti docházelo k častému vykrádání hrobů, snadno se tak mohlo stát, že zloděj paruku při krádeži pohodil na místě, které s ní nikterak nesouviselo.Nabízí se otázka využití testů DNA, díky nimž by bylo možné určit téměř na sto procent, s čí mumií máme tu čest. Tady však narážíme na problém, který jsem již zmiňovala výše - Nefertiti nejspíše opravdu nepocházela z žádného královského rodu, proto její vzorky nelze s ničím porovnat.
Dalším rozporuplným faktorem je věk mrtvé. Nefertiti zemřela ve věku přibližně třiceti pěti let, zatímco archeologická zpráva o věku mumie se pohybuje mezi osmnácti až třiceti lety.
K teorii, že jde o královskou manželku přispívá otisk čelenky, která byla taktéž královninou ozdobou. Hlava byla nalezena oholená a zdeformovaná silnými údery, jež by vysvětlovaly nenávist k Nefertiti kvůli náboženským reformám.
Zkoumání mumií se provádí veskrze moderní technikou. Přemísťování kvůli provedení rentgenu se stalo již minulostí. Firma Canon vyvinula v roce 2000 speciální digitální radiografický systém CXDI-31, který díky své hmotnosti (2,8 kg) a rozměrech přibližně formátu A4 umožňuje velmi šetrný průzkum nálezů. Digitální snímky jsou hotovy během tří sekund, díky vysokému rozlišení ploché obrazovky (6,5 milionu pixelů) jsou zřetelné i nepatrné detaily kostí. Přístroj také okamžitě poskytne trojrozměrný pohled na kostru a pozorovateli se tak naskytne jedinečná možnost "prohlídky" uvnitř mumie.
Předložila jsem vám některé podstatné informace vztahující se k záhadě egyptské krásky. Nyní se sami rozhodněte, ke které verzi se přikloníte a kým pro vás bude archeologický nález vedený pod názvem "Mummy 61072"…
Použitá literatura)
V české společnosti devatenáctého století se často opakuje stejná otázka a na ni stejná odpověď: "Jsme v přítomnosti malí?" - "Jen pohleďme, jak velkými jsme byli my Češi, my Slované, v dávných dobách." Toto dědictví minulosti nám nesmí nikdo vzít, nesmí je zcizit, zlehčit, prohlásit za nepravé.
Tato idea přímo nabádala k tomu, aby se básně z Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského (dále RKZ) staly národní modlou. Rukopisy, objevené v letech 1817-18 (spojeno především s V. Hankou), se snažily svým vzhledem, jazykovou úrovní atd. vzbudit ve čtenáři dojem, že se jedná o staročeské památky z 9.-13. století. Byly uctívány a velebeny; úcta k nim obsahovala i politický protest proti Vídni, ten však přerůstal v nekritický vztah ke všemu, co bylo české.
A právě do takto názorově vyhraněného prostředí se nebojí T. G. Masaryk vnést svůj názor - v 80. letech 19. století vstoupil do sporu o pravost RKZ.
)
Masaryk tak učinil zřejmě z více důvodu. Svou roli tu sehrál, i když si to on sám možná ani neuvědomoval, i jeho předchozí život (pobyt v cizině) a také jeho rodinné zázemí (r. 1878 se oženil s Američankou Charlottou Garrigue). I díky těmto okolnostem vnášel ihned od svého návratu do českého prostředí nové, překvapivé postřehy. Jedna jeho iniciativa byla pro pozdější spor o RKZ zvláště důležitá: zhruba rok po svém příchodu do Prahy, v roce 1883, založil vědecký časopis Athenaeum. Neméně závažným důvodem k odvážnému vstupu do polemik byla pro Masaryka i jeho povaha: nenáviděl přetvářku, faleš, lži, byl sebevědomý, zdravě ctižádostivý, měl vědecké i politické ambice.
To všechno předurčovalo tehdy šestatřicetiletého Tomáše Garrigue Masaryka, profesora filozofie na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, vést úspěšný boj za svůj názor. K otázce "rukopisné" se poprvé vyslovil dovětkem v Athenaeu 13. února 1886, a to z důvodu obrany svého univerzitního kolegy, profesora českého jazyka, předního českého filologa Jana Gebauera.
)
Profesor Jan Gebauer totiž vyjádřil (i když značně opatrně) ve svém článku pro lipský Ersch-Gruberův naučný slovník, který vyšel v roce 1885, své pochybnosti nad pravostí rukopisu Královédvorského. Gebauer byl potom osočen svým kolegou Martinem Hattalou, profesorem slavistiky, z nevlastenectví, ba dokonce z vlastizrady.
Ale zpět k již zmíněnému Athenaeu z 13. února 1886. Tehdy v něm totiž vyšel článek Jana Gebauera s výmluvným názvem Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. V dovětku, který následoval hned po Gebauerově článku, Masaryk přiznával, že už dlouho pochyboval o pravosti RKZ; poté stanovil pořadí důležitosti jednotlivých vědních disciplín, které by měly prokázat pravost, či podvrženost RKZ:
"Nemýlím-li se, dá se tato stupnice průkaznosti postaviti: l. Nejméně rozhodují výklady aesthetické a historické (kulturní); více 2. paleografický a chemický rozbor by nám jistoty daly a nejvíce 3. gramatický. Ovšem je pak ke konečnému soudu souhrn všech vyšetření nutný."
)
V další části Masaryk rozebírá po pořádku "stupnici průkaznosti". Dokazuje nespolehlivost důvodů historických a staví se nedůvěřivě i k paleografii. Masaryk přitom vychází z pozic obhájců a rekonstruuje jejich případné vývody:
"Rozhodne-li se paleografie pro pravost, pak je vyhráno; ale rozhodne-li pro nepravost, resp. poví-li, že rukopis je dělaný v 19. st.? Je potom prohráno? Není úplně: nemohl Hanka rukopis pravý někam odstraniti? - Zkrátka, rukopis mohl by býti novým opisem ze starého textu; možnost ta je dána, i vysvítá, že pro tento případ paleografie sama nemůže rozhodovati."
Stejně je Masaryk nedůvěřivý k případným soudům chemickým; domníval se totiž, že "i v 19. stol. týž inkoust (tedy starobylý) může zhotoviti každý, i nechemik, dle receptů starých, o kterých se snadno můžeme poučiti..." V tom se však Masaryk mýlil, alespoň pozdější chemické zkoušky došly k jiným závěrům.
"Musilo by se tedy ukázati," pokračuje Masaryk, "je-li inkoust v RK a RZ asi tak rozložený působením doby, jak při památkách nepodezřelých. Avšak nezdá se mi, že by se důkaz ten dal provésti tak, že by skepse nebyla možná. Předně musil by chemik inkousty jiných starých památek srovnávati: bude takových rukopisů mu popřáno? A bude mu speciálně českých památek popřáno? Dejme tomu, že bude. Vzniká otázka: nelze si pomysliti okolnosti, které dotčený rozklad inkoustu urychlily tak, že by i za 70 let inkoust tak se mohl proměniti, jak za jiných okolností inkoust starý 500 let?"
Důvěru v gramatiku zdůvodňuje Masaryk ve svém dovětku takto: "Slovem, pochybuji, že chemický rozbor Rukopisů spornou věc rozhodne... Zkrátka a dobře, chemie a paleografie nám spor na dobro nerozhodnou, a nezbývá tedy nežli grammatika. Grammatika staročeská, myslím, pomůže nám nejvíce. Rozumí se samo sebou, že mohou býti v rukopise rozmanité odchylky od současné řeči (odchylky dialektické, veršem podmíněné atd.), ale nesmějí tam býti chyby..."
Tímto Masarykovým dovětkem počala jedna z nejslavnějších polemik v dějinách české literatury.
Spor sice vzplál mezi tehdejšími vědeckými kapacitami, avšak nezůstal na akademické půdě, protože se ho zmocnila žurnalistika. Iniciátorem byl redaktor Osvěty Václav Vlček, který spor "předhodil" veřejnosti jako otázku národní cti a vlastenectví. Vedle žurnalistiky se tak tohoto případu chopila ulice, a vědci, včetně jejich přívrženců z řad tehdejší inteligence, byli vystaveni štvanicím, jaké dosud neměly obdoby.
Do boje proti Masarykovi a Gebauerovi okamžitě vytáhly i Národní listy, jejichž vydavatel Julius Grégr napsal proti těmto "závistivcům, národním nepřátelům a krutým zhoubcům naší kultury" dokonce celou knihu - Na obranu rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. "Svatý zápas" za údajně nejstarší kulturní hodnoty národa tak dočasně spojil obě tehdejší politické strany - staročechy a mladočechy, jejichž dosavadní vzájemné konflikty ustoupily do pozadí před společným nepřítelem. Pravost Rukopisů tehdy horlivě obhajovali například i v té době již uznávaný básník Jan Neruda, spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo básník Adolf Heyduk.
Urážky, někdy i nadávky nejvulgárnějšího zabarvení padaly na hlavy průkopníků skutečné vědeckosti české vědy. Masaryk se však nadále na stránkách Athenaea odmítal podřídit přehnanému vlastenčení a vyžadoval kritičnost, vybízeje pohlédnout i nepříjemné pravdě v tvář.
)
I přes značně vypjatou situaci se ke Gebauerovi a Masarykovi přidávali další. Byli to profesor Jaroslav Goll, který na univerzitě přednášel obecné dějiny, Jindřich Vančura, středoškolský profesor, zabývající se historií české reformace a překladatelstvím, Jaroslav Vlček, jenž se specializoval na českou a slovenskou literární historii, klasický filolog Josef Král, literární historik Josef Truhlář, Jiří Polívka, filolog, literární historik a etnograf, Matěj Opatrný, jenž jako fundovaný filolog napsal několik studií proti pravosti Rukopisů.
Ti všichni, ale i celá řada dalších, připojovali své vědecké argumenty, dokazující že Rukopisy jsou podvrh. Byly to důkazy rázu filologického, paleografického, objevily se námitky literárněhistorické, estetické a sociologické. Se svými námitkami se ozval také profesor teoretické fyziky a astronomie Augustin Seydler.
)
Druhé straně se vědeckých argumentů nedostávalo. A tak pomyslný prapor "rukopisných" obhájců převzala bojovná žurnalistika, která namísto vědeckých důkazů vášnivě polemizovala. Využívala vlasteneckých citů, odvolávala se na tradici, volala do zbraně proti germánskému nebezpečí. Přesto výsledky boje byly jasné. Pravost Rukopisů prokázána nebyla.
)
T. G. Masaryk přispěl svojí podloženou a neústupnou kritikou RKZ k trvalému rozvoji kriticismu v Čechách. Kriticismus se pak stal základním nástrojem poznání pro intelektuální sféru dvacátého století. Už žádný nacionalismus nemohl takto založené kritice bránit.
Spor o Rukopisy tedy nejenže nepotvrdil jejich pravost, ale současně prokázal opodstatnění a sílu nového názorového směru - vědeckého realismu, který se měl zakrátko zhodnotit v realismu politickém.
Masaryk ještě po letech tehdejší "rukopisný zápas" výstižně charakterizoval: "...a z rukopisného boje stala se věc novinářská a politická, revize domněle staré slovanské kultury stala se revizí celého kulturního života přítomnosti."
Nejvíce se o tuto revizi zasloužil právě on.
A Rukopisy dnes? Zůstávají významnou literární památkou počátku 19. století, spojenou s okruhem lidí kolem básníka a filologa Václava Hanky. A možná překvapivě se znovu staly předmětem literární mystifikace! Nevěříte? Přečtěte si bravurní dílo "nové literatury faktu" od Josefa (ve skutečnosti Miloše) Urbana s příznačným - nebo provokujícím? - názvem Poslední tečka za Rukopisy.
Použitá literatura
|
|
