)
Počátky jednoho z největších a nejkrásnějších hradů nejen na Moravě, ale i ve střední Evropě sahají do doby, kdy prý žil v kraji uhlíř Věňava. Přes den během jeho nepřítomnosti ovšem do jeho chaloupky chodil zubr a likvidoval zásoby. Věňava ho tam ale jednoho dne překvapil, chytil ho za rohy a vrazil mu do nosu houžev. Drže ho za ni, dovedl jej až do Brna před krále a tam ho zabil. Za tento hrdinský čin mu král daroval horu, kde žil, a erb se zubří hlavou. Jeho potomci založil rod Pernštejnů, nejslavnější moravský šlechtický rod.
Na skalním ostrohu nad potokem Nedvědičkou vznikl hrad v l.1270-85, kdy ho založili Pernštejnové, přesněji jejich předek Štěpán z Medlova. Ohrazený půdorys trojúhelníkového tvaru se rozprostřel na čele ostrohu, jehož příkré srázy hrad ze tří stran chránily; ze severu se dal pohodlně zbudovat příkop. Tímto směrem byla vysunuta okrouhlá obranná věž, zvaná Barborka, za ní následoval hradní palác a celý tento vnitřní celek byl opět ohrazen hradbami. Co se týče jména Pernštejn, zřejmě to bude zkomolenina německého Bärenstein (Medvědí skála - kámen), související se jménem potoka Nedvědičky a nedalekou vesnicí Nedvědice. Během 14. a 15. století sílily moc a majetek Pernštejnů a s tím sílil i jejich hrad. Vzestup započal za Viléma z Pernštejna, který chytrým manévrováním ve sporech mezi syny markraběte Jana Jindřicha nashromáždil majetek akcemi ve vlastní prospěch, tj. loupežemi a rabováním. Pro své pohodlí obestavěl malý hradní palác dalšími přístavky a na obranu postavil předsunutou věž, tzv. Věž čtyř ročních období.
)
Jeho syn Jan z Pernštejna učinil z hradu svou hlavní reprezentační rezidenci. Především se postaral o důkladné opevnění. Přenesme se nyní na chvíli do 15. století a pokusme se jako nepřátelé dobýt Pernštejn. Možná se dostanete do 1. předhradí, neboť předsunuté opevnění s mohutnou baštou bylo postaveno až začátkem 16. století. Mohli byste se kochat pohledem z trojúhelníkového bastionu z poloviny 16. století nad starou hradní branou, ovšem radost by vám okamžitě zkalila střelba z mohutného, až pět metrů tlustého barbakánu. Dejme tomu, že máte šťastný den a dostanete se přes most a příkop do 2. předhradí a pak zázrakem až do vlastního hradního areálu. Stáli byste před vysokými zdmi hradního paláce a museli byste dobývat malý, vysoko umístěný vchod opět s rampou a padacím mostem. I sám hradní palác je naprostý labyrint chodeb a síní a jeho specialitou jsou úzká levotočivá schodiště, jejichž snížené horní východy fungovaly jako gilotina.
Ovšem Jan z Pernštejna zároveň myslel na své pohodlí. Rozšířil hradní palác natolik, že prakticky pohltil dřívější opevněné hradní jádro, takže z původních hradebních ochozů vytvořil spojovací chodby, na kterých se dochovaly originální nápisy ze 16. století. Původní dominanta, věž Barborka, úplně zapadla. Zřídil nejen dodnes zachovalou černou kuchyni, ale především reprezentační prostory 1. patra. V přijímacím sále nad vstupní síní s renesanční sklípkovou klenbou nechal vytvořit bohatý sedlový portál s pozdějším renesančním zaklenutím. Ve dvou místnostech 2. patra se dochovala bohatá křížová klenba, což trochu znesnadňuje lokalizaci původní hradní kaple (dnes se umísťuje do východní místnosti s žebrovou klenbou). Jan rozestavěl i 3. patro, ale to dokončili až jeho synové, Vratislav a hlavně Vilém. Ten nesmírně rozmnožil rodový majetek, který trojnásobně převýšil dokonce tehdejší jihočeské dominium Rožmberků. Na svých panstvích zavedl moderní šlechtické podnikání, provozoval obchod a dokonce i bankovnictví a stal se nakonec nejvyšším hofmistrem Českého království.
)
Ačkoliv Vilém, již ovlivněný renesančními názory, dal před mohutným Pernštejnem přednost pohodlnému zámku v Pardubicích, na staré rodové sídlo nezanevřel a upravoval ho spolu se synem Janem v renesančním duchu. Ve starých prostorách budovali klenby a na jihovýchodní straně přistavěli nový renesanční palác, který se ovšem zvenčí nijak neodlišuje, a pod ním mohutnou Černou bránu. Omezení prostorem řešili stavbou mohutných krakorců a arkýřů, čímž hradu dávali podobu poháru, neboť nahoře je širší než dole. Maximum místností bylo upraveno k obývání pro pány, posádku a úřednictvo. Jan, zvaný Bohatý, nechal vystavět vnitřní prostory 1. patra jihovýchodního paláce - reprezentační rytířský sál a přilehlé místnosti, jakožto i obrovský sál pozdější knihovny. V předhradí nechal opravit původně gotické budovy sýpky na jihozápadě, purkrabství na severu, strážního domku u barbakánu a koníren v 1. předhradí. Jihozápadní svahy byly terasovitě upraveny jako okrasné zahrady. Zároveň nechal v blízkém Doubravníku postavit pozdně gotický kostel s rodovou hrobkou Pernštejnů.
)
Jan odkázal svůj majetek třem synům - Jaroslavovi, Vojtěchovi a Vratislavovi. Žádný z nich nezdědil otcovu hospodárnost, a ačkoliv první dva záhy zemřeli, stačili své úděly hospodářsky rozvrátit. Ani Vratislav, zvaný Nádherný, nepozdvihl panství k novému rozkvětu, neboť měl smysl spíše pro dvorský život než pro ekonomiku. Byl jmenován nejvyšším kancléřem a dokonce konvertoval ke katolicismu, aby se mohl oženit s Marií Manrique de Lara, španělskou dvorní dámou císařovny Marie, choti Maxmiliána II. Na svých panstvích zavedl protireformaci, za svou horlivost byl dokonce jako první český šlechtic odměněn Filipem II. Řádem zlatého rouna, ale sám se zdržoval spíše ve svých palácích v Praze a ve Vídni, kde shromažďoval bohaté umělecké sbírky. Ani pokusy o těžbu rud na Pernštejnsku ho nezachránily před vzrůstajícími finančními potížemi, a když zemřel, musela si rodina vypůjčit na černé sukno. Veškeré dědictví se všemi dluhy přešlo na staršího Jana. Ten musel rozprodat všechen majetek a dokonce vstoupit do vojska; roku 1597 padl u Rábu v boji s Turky. Jediný syn Vratislav Eusebius zemřel roku 1631 v boji proti Švédům a smrtí jeho sestry Eusebie roku 1646 Pernštejnové vymírají úplně.
&cil=8/images/max68.jpg', '68','530','695'))
Samotný Pernštejn koupil roku 1596 Pavel Katharýn z Katharu. Ovšem již roku 1604 jej získává Adam Lev z Rýzmburka a po něm jeho žena Estera, provdaná Lichtenštejn-Kastelkornová. Za třicetileté války odolal hrad roku 1645 útoku Švédů, kteří pouze sestřelili patro Věže čtyř ročních období, a tak byl prohlášen za zemskou pevnost. Teprve roku 1710 ho kupuje František ze Stockhammeru. Jeho potomci hrad uzpůsobují občasným letním pobytům a vytvářejí reprezentační a obytné apartmá v 1. patře renesančního paláce. Velký rytířský sál je bohatě vyzdoben štuky spolu s přilehlou obrazárnou, ložnice a čínský salónek vymalovány již rokokově a vybaveny přepychovým nábytkem. Vedle purkrabství je zřízena nová barokní kaple s freskami F. Ecksteina z roku 1716. Rovněž se pokračuje v úpravě parku osázeném plastikami O. Schweigla. Roku 1793 zakoupil Pernštejn Ignác Schröffel z Mannsberka. Ten nechal vyzdobit přilehlé interiéry klasicistně. Po něm dědí hrad roku 1818 jeho zeť Vilém Mitrovský z Nemyšle. Ten na Pernštejně podniká již pouze drobné úpravy. Až jeho syn Vladimír naplánuje velkorysou přestavbu v duchu tehdejší romantické novogotiky, avšak naštěstí nesežene dostatek peněz, a tak pouze vybuduje v 1.patře rozsáhlou romantickou knihovnu, čítající 13 576 svazků. Ve Věži čtyř ročních období byla vybudována zbrojnice a nad ní romantická vyhlídka s barevnými sklíčky, která tvoří iluzi různých ročních období. A před Hodinovou věží vznikla terasa s malým parkem. Mitrovští z Nemyšle byli majiteli Pernštejna až do roku 1945, kdy jim byl za proněmecký postoj zestátněn.
)
Roku 1949 byla započata památková péče o hrad a zároveň do něj byla vpuštěna veřejnost. Dnes hrad nabízí opravdovou procházku staletími. Můžeme vidět raně gotické opevnění a základy, gotickou černou kuchyni, obydlí služebnictva a interiéry vybavené dobovým nábytkem a uměleckými díly, renesanční apartmá ve 3. patře a barokně - klasicistní apartmá a s ním související romantické historizující prostory - knihovnu a tzv.sál spiklenců, zbudovaný v 19. století na základě pověsti o zdejší schůzce odbojných moravských stavů roku 1620. Strop kulaté místnosti byl tehdy vymalován jejich erby.
Návštěvu tohoto nádherného hradu všem vřele doporučuji.
Použitá literatura)
Býčí skála se nachází v Moravském krasu nedaleko Brna. Zdejší nález, který spadá asi tak do doby halštatské, byl velice často označován jako "nález století". Avšak i přesto, že se zde poměrně často prováděly různé archeologické průzkumy, nepodařilo se dodnes tento nález jednoznačně interpretovat.
Celé dějiny zdejšího bádaní začaly v 60.letech 19.století. V této době se zde totiž začal těžit jeskynní písek. Při tom byla zcela náhodně nalezena malá bronzová soška býka s železnými doplňky. A to byl ten rozhodující podnět pro J.Wankela, který roku 1872 začal s téměř desetiletým archeologickým průzkumem jeskyně. Výsledky jeho práce byly však pro české archeology takřka nedosažitelné. Veškeré vykopávky byly totiž záhy umístěny ve vídeňském Dvorském muzeu (Naturhistorisches Museum). Wankel sám vydal jen jediné dílo o svém nálezu, ve kterém celý nález interpretuje jako hrob nějakého neznámého náčelníka, při jehož pohřbu bylo obětováno větší množství lidí.
Wankel prozkoumal celkem čtyři vrstvy, které v jeskyni nalezl. Horní vrstva se skládala ze štěrku a písku. Druhá vrstva skrývala velké kameny z vápence, které byly úmyslně rozmístěny po celé jeskyni. Mezi nimi byla velká žároviště, kde tyto kameny chyběly. Byly však nahrazeny několikametrovou vrstvou vypáleného vápence. Již zde se našly některé předměty. Čtvrtá vrstva se rovněž nacházela v celé jeskyni. Tuto vrstvu tvořila směs zuhelnatělého obilí a dřevěného uhlí. Ležela na udusané červeně vypálené jeskynní spraši. V této poslední vrstvě nalezl Wankel velké množství lidských a zvířecích kostí, i celé kostry a plno dalších předmětů.
V celé jeskyni se prý našly nejrůznější předměty - kusy železa, bronzové a keramické nádoby, šperky, různé kousky plíšků, věci ze skla nebo jantaru… U severní stěny se podle Wankela nacházela dvě obrovská žároviště. Zde byly nalezeny nejen zbytky vozu, šperky, keramika, textilie, jantar a sklo, ale také spálené lidské kosti. Na opačné straně se prý nacházelo kamenné dláždění, na kterém objevil opět části lidských a zvířecích kostí. Části lidského těla, hlavně usekané paže a část lebky, byly nalezeny také na nedaleko stojícím kamenném oltáři. Kolem oltáře se nalézalo asi čtyřicet celých lidských koster. Je velice zajímavé, že podle Wankela tyto kosti patřily pouze mladým lidem a že většina koster byla ženských (mužské byly údajně jen čtyři). V zadní části jeskyně byla objevena také celá kovářská dílna s velkým množstvím kovoliteckých a kovotepeckých artefaktů.
J. Wankel vytvořil hrůznou teorii - prý šlo o pohřeb nějakého mocného velmože, který zde byl spálen i s pohřebním vozem ve velikém dřevěném srubu. Při tomto pohřbu údajně došlo i ke krvavým obětem. Velmožský doprovod mladých žen byl zavražděn. Některým dívkám prý dokonce byly useknuty ruce nebo se z jejich lebek vyráběly poháry… Protože se po pohřební hostině chtělo zamezit zbytečnému zneuctění posvátného místa, byly do jeskyně navaleny velké vápencové kameny a mezi ně byl ještě navozen štěrk.
Zanedlouho po uveřejnění této hypotézy však došlo k jejímu zpochybnění. M. Kříž přišel s názorem, že se ve zdejší jeskyni usídlili uprchlíci a že si zde postavili i svá přechodná sídla. Byli však dostiženi nepřáteli a krvavě pobiti. V roce 1902 vyslovil podobný názor i I. L. Červinka, který poukazoval na to, že se zde našly i zbytky kovářské dílny. Podle něj šlo tedy o skupinu kovářů, která byla přepadena zdejšími obyvateli. Dále se také uvažovalo, že šlo o skupinu obchodníků, která se tu zastavila, nebo že šlo o velké obětiště či o nějakou krevní mstu.
Dodnes archeologové nevědí, o co v této jeskyni vlastně šlo. Jednoznačně však byla zavrhnuta Wankelova teorie, stejně tak jako teorie přiklánějící se k tomu, že šlo o obchodnickou skupinu, protože zde bylo nalezeno mnoho hliněných nádob, které by se jen velice těžko pro svou křehkost převážely. Proti této hypotéze svědčí i ta skutečnost, že ani jeden z nalezených vozů nebyl kompletní a že v době halštatské vedly do jeskyně jenom dvě cesty. Severní vchod do jeskyně byl totiž proražen v roce 1796. Dnešní jižní vchod byl takřka celý rok zaplaven vodou, a tak zbývá jen malý otvor na stropě asi tak ve výšce 14 metrů.
V roce 1984 byl pořádán seminář na toto téma. I na něm však archeologové nedospěli k jednoznačné interpretaci Býčí skály. V nejnovější době byl celý interiér jeskyně podroben novým, moderním zkoumáním. Při těch se zjistilo, že vrstva - podle Wankela vypáleného vápníku - není ve skutečnosti vypálený vápník, ale tzv. nickamínek. Jde o zvláštní formu vápnitých sraženin, které známe i z jiných jeskyň této oblasti. Nemá tedy nic společného s tavením vápencových kamenů. Krom toho se v této látce našly také zbytky kostí a organických látek (plodiny, tkanina…), které by v žádném případě nemohly vydržet teplotu 900°C, která je zapotřebí k tavení vápence.
Na konci osmdesátých let tohoto století zde rakouští a čeští odborníci prováděli nový komplexní průzkum celého naleziště. Došli k názoru, že se zde opravdu schovala skupina lidí. Nedošlo tu však k žádnému hromadnému vyvraždění, ale ke katastrofě. Protože v jeskyni, jak jsem již uvedl, se používala ohniště, začaly se zde pomalu hromadit plyny. Poté došlo k výbuchu, při kterém se dokonce zřítil strop jeskyně. Tuto hypotézu nám potvrzují i nálezy koster různě starých lidí.
V současné době se uvažuje ještě o dvou dalších hypotézách. První říká, že jde opravdu o neobvykle velké obětiště, druhá zase, že zde byl ukryt kmenový poklad. Taková obětiště v době halštatské totiž nejsou žádnou vzácností a přinášení krvavých obětí máme prokázáno z mnoha jiných míst. Oběti mohly být do jeskyně také vhazovány oním nepřístupným vchodem. Proti cílenému ukládání obětí ale mluví fakt, že téměř všechno, co se na Býčí skále nalezlo, pochází z přibližně stejné doby. Druhou hypotézu zase vyvrací tak velké množství lidských koster a kostí, koster zvířecích i tak velké množství obilí.
)
Inventář předmětů nalezených na Býčí skále poukazuje na to, že se zde nalézaly předměty obrovské materiální hodnoty - čelenky, prsteny, náramky, náhrdelníky ze zlata, bronzové a železné spony a náramky, skleněné a jantarové perly a různé jiné ozdoby. Kromě toho zde byl nalezen celý soubor zbraní - různé typy dýk, kopí, seker, hrotů oštěpů, ale i bronzová přilba, kus bronzového pancíře, chrániče prsou… Našly se zde i předměty běžného života - součásti koňských postrojů, součásti čtyřkolových vozů, železné obruče kol, bronzové kování, hliněná závaží, mlýnská kola, bronzové i železné nože, škrabadla a velké množství kusů nádob (údajně zde bylo nalezeno 300 kusů keramických nádob, kotlík s pohyblivými držadly, cedník s reparovanou stěnou).
Tyto předměty jsou hlavně západohalštatské provenience (tepané výrobky ze zlata a bronzu, čelenky, náramky, turbany…). Nacházíme zde ale i předměty z periferních dílen, které působily poblíž Moravy (odtud pravděpodobně pochází i dutý železný prsten) nebo předměty domácí provenience (hlavně hliněné nádoby). Některé předměty se také shodují s předměty nalezenými v severní Itálii (bronzová zásobnice s ozdobným uchem) nebo na Karpatech (příčně tepané bronzové náramky). Z Baltu pravděpodobně pochází celé soupravy jantarových perel. Některé předměty nemají v celé Evropě vůbec obdoby - jde například o bronzovou přilbu nebo známou bronzovou figurku býka. Ten má do povrchu těla zakomponovány některé železné doplňky - na čele a na bocích má trojúhelník a od hlavy k ocasu se mu táhne podélný pruh.
Ne tak jasné představy máme o potravinách a jiných organických látkách, které se zde nacházely. Z výzkumů víme, že zde bylo maso, celkem dost obilí i hotového jídla, které bylo nalezeno zpopelněné v nádobách. Dále se zde nalezly lněné nitě a plst. I přes mnohost poznatků soudobé archeologie zůstává však Býčí skála "temným mýstem" v historii Moravy.
Použitá literatura&cil=11/images/max174.jpg', '174','539','700'))
Hrad Trosky byl zbudován na skalním masivu, který dnes ční vysoko nad úrovní okolního terénu. Masiv vznikl pod úrovní zemského povrchu, jako výplň dvojitého čedičového sopouchu, během horotvorného neklidu v třetihorách. Tehdy si magma prorazilo cestu vrstvami starších druhohorních usazenin a tuhlo obklopeno okolními pískovcovými horninami. Následkem miliony let trvajícího zvětrávání, jež bylo urychleno tropickým a subtropickým klimatem, panujícím až do počátku čtvrtohor, byla odolná výplň sopouchu obnažena a zvětraliny odneseny vodou i větrem.
Roku 1380 koupil panství vážený pán na dvoře Václava IV. Čeněk z Vartemberka, který zde v letech 1380 - 1390 začal budovat pevný hrad. Na hřebenu mezi oběma vrcholy založil vnitřní hrad s obytnými paláci a na vrcholcích obou skal pak nechal vybudovat obranné, ale zároveň obytné věže. Na nižším, nazývaném pro jeho rozložitější vzhled Baba, stávala šestiboká dvoupatrová stavba, přístupná z paláce ze severní strany. Na vyšším, štíhlejším vrcholu, nazývaném Panna, stával palác obdélníkový, původně třípatrový, v jehož prostoru byla prý i hradní kaple.
)
Výrazné výškové uspořádání staveb (relativní převýšení Panny oproti prvnímu nádvoří cca 57 m, Baby 47 metrů) umožnilo vybudovat systém obrany v nedostupnosti a dokonalém kruhovém přehledu vnitřního hradu, jeho svahů i dalekého okolí. Hradební zdi jsou vedeny co nejúsporněji přímo, při maximálním využití čedičových skalisek. Všechna nároží, i minimální počet zlomů, jsou zpevněna pískovcovými kvádry. Vodu poskytovala vlastní hradní studna na prvním nádvoří, asi 30 m hluboká, a na Panně byly ve skále vybudované důmyslné cisterny na dešťovou vodu.
Vlastní systém tří obranných pásů tvořily hradby 1,5 - 2 m široké , až 15 metrů vysoké. Za první - vstupní - branou jsou zbytky bývalého purkrabství, strážnice, kde ještě koncem 19. století byly k vidění zbytky krbu. Tento prostor prvního nádvoří - tzv. vnějšího hradu, sloužil i jako menší hospodářské zázemí. Za druhou, tzv. kulisovou branou v prostoru vnitřního hradu, u jižní zdi stávaly konírny a po stranách menší obytné budovy. Vpravo v proluce mezi skálou a hradbou se do výšky zvedal malý dřevěný palác, který zajišťoval z horní kamenné nástavby přístup do věže Baby, vytápěné původně kachlovými kamny.
)
Vlevo se vcházelo z nádvoří po kamenných schodech menší brankou pro pěší do nejlépe chráněné části hradu s dochovanými pozůstatky hlavního paláce. Tento palác, kde se soustředil veškerý život pána a kde byla uskutečňována důležitá rozhodnutí, byl na Troskách třípatrový. Byl podélně rozpůlen na dva trakty; oba měly suterén a nad ním dvě víceméně temná patra jen s provozními místnostmi a jen třetí patro s podstřeším, snad z hrázděného zdiva, bylo obytné a určené pro pána a jeho rodinu.
Nelze si nevšimnout, že zejména stavba věží svým ojedinělým založením musela vyžadovat mimořádný stavitelský um, hodně času a peněz. Není divu, že pana Čeňka natolik vyčerpala, že se dostal do dluhů. Možná též nákladný dvůr a neskromný život po boku slezské kněžny, uvyklé na vyšší standard, způsobily, že se pan Čeněk zadlužil tak, že roku 1394 musel své panství Nový Bydžov a Trosky postoupit králi Václavu IV., svému největšímu věřiteli.
Oblíbeným místem krále Václava IV. se hrad nestal, a tak jej po čtyřech letech věnoval Otovi z Bergova, jehož rod přišel do Čech z německé Míšně. Ota zastával funkci nejvyššího purkrabího, a tedy i vrchního velitele branné moci země. Během politických událostí se však postavil do čela spiknutí odbojné české šlechty proti králi a spolupracoval se Zikmundem.
)
Ota mladší z Bergova, který hrad spravoval, rozšiřoval své panství, a vedl tudíž i řadu sporů se svými sousedy. Spolu se sým kumpánem Janem Městeckým z Opočna si svérázným způsobem vyřídili majetkové rozpory s opatovickým klášterem. Lstí vnikli do kláštera, mnoho mnichů pobili a část jich vyhnali, ba ani mrtvoly nezůstaly ušetřeny jejich hrabivosti. Městecký a pan z Bergova poté přikázali přivázat opata Lazura na natahovací žebřík, aby prozradil, kde je ukryt klášterní poklad. Když už běžné mučení nepomáhalo, zapálili pod ním svíce a po tři dny je vyměňovali. Lazur zemřel, ale tajemství, kde je ukryt hlavní poklad, si vzal s sebou do hrobu. Část i tak bohatého lupu pak byla uložena na tajném místě na samotných Troskách. Tuto událost popisuje Alois Jirásek ve Starých pověstech českých v pověsti Opatovický poklad.
Roku 1428 Trosky poprvé vyhořely, až na věž Pannu. Ihned po požáru se pokoušeli hrad oblehnout husité, ale marně. O deset let později se podařilo tlupě loupeživého rytíře Kryštofa Šofa z Helfenburka nočním slezením hrad obsadit. Pobili část posádky a samotného Otu, který překvapením nestačil uniknout do posledního obranného místa, věže Panny, zajali. Proti zemským škůdcům byla vyslána zemská hotovost, která hrad marně po tři roky dobývala. Obráncům napomáhala tajná chodba a mohutné skalní prostory v pískovcové části skal pod hradem. Na několik dalších let se tak tito samozvaní majitelé stali postrachem nejen okolního obyvatelstva, ale i Lužice. Pak se ale podařilo Zhořeleckým a Žitavským zlikvidovat větší část tlupy; její zbytek se z Trosek stáhl na nedaleký hrad Valdštejn.
Syn Oty z Bergova Jan se jako jediný z celého rodu hlásil k husitské víře, dokonce bojoval na straně Jiřího z Poděbrad, když dobýval Prahu. K Troskám však nepřilnul, a proto je po krátké době prodal Janu Zajíci z Házmburka, pánu na Kosti. Ten se zařadil mezi odbojnou šlechtu, a tak král Jiří část jeho hradů dobyl a část oblehl. Hrubá Skála se nestačila předzásobit, a proto se po týdnu vzdala. Poté král s vojskem oblehl i Trosky, a protože Jiří věděl o tajných chodbách, nechal je hlídat, posádka tak byla vyhladověna a vzdala se. Jan Zajíc se nakonec poddal králi a vzdal se i hrad Kost, když nepřišla slibovaná pomoc od uherského krále Matyáše. Jiří nakonec velkoryse uzavřel s Janem Zajícem mír.
)
Po smrti Jana Zajíce přešly Trosky do majetku Šelemberků (1497 - 1524). S nimi je spojena historka o manželce hradního pána Kateřině a jejím milenci, kteří byli Kateřininým manželem přistiženi. Mladík přišel o hlavu, stará baba, která jim umožňovala schůzky, byla zaživa zahrabána do země a samotná Kateřina potupně naložena na selský vůz, odvezena na hrad Veliš a tam zazděna.
Poté přicházejí Bibrštejnové (1524 - 1551), Lobkovicové a nato Smiřičtí. Sláva hradu v této době definitivně končí. Smiřičtí přestavují hrad Skálu (dnes Hrubou Skálu) v pohodlné sídlo a odtud spravují celý kraj. Za třicetileté války se panství zmocnil Albrecht z Valdštejna a i po jeho zavraždění r. 1634 zůstávají Trosky v majetku valdštejnského rodu, až do roku 1821
V závěru třicetileté války se hrad stal také naposledy dějištěm bojů - šlo o císařská a švédská vojska, která se na hradě vystřídala prý celkem třikrát vždy přesně po roce. Při posledním obsazení Švédy hrad celý vyhořel a od té doby pustl a sloužil jako zdroj stavebního materiálu.
Ještě jednou je ve starých kronikách zmínka o "pokladu" na Troskách. V roce 1680 se mniši z kláštera v Kartouzích dozvěděli od umírajícího mnicha, kterému poskytovali poslední pomazání, že za druhou branou hradu je ukryt poklad. Proto se mniši vydali na hrad, jeden mnich, který uměl najít vodu, určil místo a mniši odkryli ve zdivu metrový otvor a vybrali bohatý poklad. Dodnes nevíme, jestli šlo o poklad Oty z Bergova nebo o kořist švédských vojáků z třicetileté války.
&cil=11/images/max179.jpg', '179','539','700'))
Až v roce 1821 se stal novým majitelem panství Jan Lexa, rytíř z Aehrentalu, typický představitele nově nastupující zbohatlické generace podnikatelů. Kupuje nejen celé panství s Troskami, Hrubou Skálou a Valdštejnem, ale i šlechtické tituly hraběte a rytíře. Ovlivněn romantismem, zachraňuje mnohé památky na svém panství, opravuje i upravuje je, někdy však méně citlivě. Z této doby pochází vyhlídková věž, postavená z materiálu zbořené čelní stěny obytných paláců a sklepení. Velkolepě plánované úpravy hradu však zůstaly nedokončené. Pověst říká, že když jednou na pravidelné objížďce svého panství chtěl vystoupit na pobořenou část zdiva, propadl se do tajemného sklepení, v němž uviděl několik sudů a jeden z nich měl ještě pípu. Pootočil pípou a do dlaní se mu vlila tužší tekutina omamné vůně. Ochutnal, hlava se mu zamotala a vzápětí uslyšel hlas: "Jestli budeš dále stavět, zemřeš." Přesto však začal hrabě po delší době znovu stavět, ale v předtuše, že se mu něco stane, zanechal větší obnos peněz na dostavbu schodiště. Jak tušil, tak se stalo, za několik dní hrabě zemřel a vyhlídka nebyla dokončena.. Ale i tak mnozí básníci, malíři a romantici, učinili torzo hradu nesmrtelným.
Roku 1925 přechází hrad do vlastnictví československého státu. První větší opravy ve třicátých letech provádí Klub českých turistů, ale ke skutečně odborným a rozsáhlým zabezpečovacím pracím a údržbě hradu dochází až v několika posledních desetiletích za správy hradu Státním památkovým úřadem v Pardubicích.
)
Nakonec jsem si nechala vysvětlení, proč se věžím říká Panna a Baba: jsou dvě hlavní verze. Ta první říká, že když jednou husité obléhali Trosky, dobyli první nádvoří a nižší z věží, protože nevydržela, se začalo říkat Baba a druhé věži, na kterou se nedostali, začali nazývat Pannou. Druhá verze je malinko jiná. Ota z Bergova měl matku Markétu a dceru Barboru. Tyto dvě ženy se tolik nenáviděly, že se odstěhovaly co nejdál od sebe, jak jen to na Troskách šlo, tedy do obou věží. Markéta, jakožto starší, se usídlila na nižší věži, kvůli menšímu počtu schodů. Ženy prý na sebe křičely z věží tak, až ptáci poděšeně ulétali z hradeb a pocestní pod hradem se křižovali nad tvrdostí jejich slov. Podle obyvatelek také věže nazvali. Markéta zemřela a Barbora si nakonec uvědomila, jak stařenu vlastně měla ráda a jak jí jejich každodenní neshody chybí. Její smutek však rozptýlil mladý šlechtic Hynek, který ale musel odjet do války (v ní také padl). Barbora se uzavřela do smutku na své věži. Jednou se jí zdál živý sen, probuzená se posadila na postel a uslyšela hlas svého milého, který ji k sobě volal. Když se podívala k oknu, uviděla ho. Vrhla se mu nadšeně do náruče a pak už jen cítila, jak padá přes okenní římsu do smrtonosné hloubky 80 metrů…
)
Nedaleko Kralup nad Vltavou na ostrohu nad řekou vévodí stejnojmenné obci mohutná stavba zámku Nelahozeves, vedle pražského Královského letohrádku jedna z nejlepších ukázek čisté italské renesance na sever od Alp. Tříkřídlá otevřená dispozice, členění fasády a především sgrafitová výzdoba vskutku spíše připomínají italské vily či "castella" z okolí Říma či Toskánska (např. Vila Farnesse v Capracole u Říma) než tehdejší české a moravské zámky. Prozrazuje tak vskutku nadprůměrnou osobnost stavitele, jeho rozhled a vkus a také uměleckou kvalitu italské stavitelské obce ve 2. polovině 16. století, která se usazovala v Praze a přijímala zde zakázky od císařského dvora a předních velmožů.
První zmínka o Nelahozevsi (Nelahově vsi) je z roku 1352, kdy byla obec majetkem pražské svatovítské kapituly. Někdy v té době zde zřejmě byla postavena tvrz určená pro správu zdejšího poplužního dvora. Nestála ovšem na místě dnešního zámku, ale dole v obci, zřejmě na místě dnešního náměstí. Později, po husitských válkách, statek často měnil majitele. Ti necítili potřebu tvrz nějak přestavovat a dodnes se z ní nic nezachovalo.
)
Změna přišla až roku 1544. Tehdy statek zakoupil Florián Griespek z Griesbachu. Tento čtyřicátník přišel z Bavorska do Prahy a měl za sebou slibnou kariéru ve službách císaře Ferdinanda I. - od roku 1538 byl královským a komorním radou, od roku 1542 vojenským radou. Svou věrnost císaři osvědčil i v roce 1547, za což byl bohatě odměněn především penězi a velkou ochotou císařské komory přispívat na rozmach jeho statků. Centrum svých držav si vybudoval v západních Čechách okolo panství Kaceřov a Nečtiny, k tomu držel v zástavě Dobříš a pak Nelahozeves, na jejíž koupi mu komora půjčila 500 kop českých grošů. I své nové sídlo v Kaceřově postavil díky vydatné císařské pomoci. Ovšem právě Nelahozeves, zřejmě díky své blízkosti k Praze, se měla stát hlavním Floriánovým sídlem. Proto v roce 1553 započal na skalnatém návrší nad vesnicí se stavbou nového zámku, inspirovaného dobovými sídly italských aristokratů. Florián Griespek byl sám velmi vzdělaný, měl rozsáhlou knihovnu a uměleckou sbírku. Jako inspiraci použil dobových architektonických traktátů, např. Quatro libri di Architecturra od Sebastiana Serilia či díla Giacoma Vignoly. Architekti pocházeli ze severní Itálie, ale byli členy pražské italské umělecké obce, později proslulé za dob Rudolfa II. - Giovanni de Statio, Pietro Ferrabosco, Giovanni Spazio. Uvažuje se i podílu věhlasného architekta Bonifáce Wolmutha.
)
Projekt byl zřejmě původně ve stylu italského castella - čtyřkřídlá dispozice se čtyřmi rohovými bastiony a uprostřed dvorem, lemovaným případně arkádami. Stavba se ovšem z důvodů finančních dosti protáhla, což rovněž způsobilo odchylky od původního plánu jak v rozsahu, tak ve stylovém provedení. Jako první bylo dokončeno východní křídlo na skalním ostrohu směrem k řece, které bylo postaveno ještě poměrně rychle během pěti let. Jeho fasáda je poměrně prostá, v přízemí jsou arkády, každé patro je zakončeno římsou, okenní ostění jsou jednoduchá. V druhé fázi pak následovalo severní křídlo. Je již bohatší, italský vliv se zde prosadil výrazněji. Má arkády nejen v přízemí, ale zdvojené i v prvním patře. Jsou tvořeny výraznými polosloupy a menšími polopilíři, podepřenými poli se závitovými motivy. Nad oblouky jsou mezi volutovými konzolami závitové kartuše, které jsou i nad mohutnými pilíři v přízemí. V druhém patře jsou pak mezi polopilíři sdružená okna se zdobenými ostěními. Třetí a nejmladší západní křídlo je pak stylově nejbohatší, pochází již zřejmě až z období po Floriánově smrti roku 1588, kdy panství zdědil jeho syn Blažej. Plastické rozlišení zahrnuje výraznou bosáž, jakožto i horizontální (římsy a parapety) a vertikální (iónské polosloupy a polopilastry) členění. Okna v prvním patře mají konzolami nesené střídavě trojúhelníkové a polokruhové štíty. Co se týče čtvrtého křídla, to zřejmě padlo za oběť finančním problémům Blažeje Griespeka, který na jeho místě postavil pouze zeď ve výši přízemí s dvěma průhledy a apsidovitým výklenkem uprostřed, možná jako provizorium, ale zůstala již natrvalo.
)
Výrazným prvkem výzdoby jsou však i sgrafita, která v různé formě pokrývala (a díky komplexní restauraci v 70. letech 20. století opět pokrývají) veškeré fasády zámku, i když původní malovaná podoba nemohla být místy obnovena vzhledem k nedostatku předloh či míře poničení. Na druhou stranu, finanční potíže Blažeje Griespeka neumožnily ani celkovou realizaci sgrafitové výzdoby v původní náročné podobě. U křídel východního a západního se tedy jedná víceméně jen o prostá psaníčka vyrytá do omítky bez kontrastní části, v druhém patře vnitřní fasády východního křídla diamantovaná, doplněná o římsu ze srdcí a rostlinných úponků. Na křídle severním se v druhém patře mezi okny objevují různé groteskní rostlinné motivy podobné těm z výzdoby Míčovny v Královské zahradě. Ovšem nejbohatší je v tomto směru vnější fasáda severního křídla a přilehlých bastionů, dle motivů z mědirytin Virgila Solise. Objevíme zde alegorie evropských států, lidských ctností na pozadí výjevů z Bible (Adam a Eva, Judita s Holofernovou hlavou, Obětování Izáka) a antické mytologie (Herkules, Ceres), věd a umění (Astronomie, Fáma), ročních období atd. Různorodost témat měla zřejmě dokumentovat rozhled a všestrannost stavitele.
Třetí výraznou složkou dekorace je pak výzdoba kamenická, štukatérská, malířská a truhlářská. Nejvýraznějším prvkem je v tomto směru velký vstupní portál v přízemí východního křídla, osazený kolem roku 1614, tedy těsně po dokončení stavby. Je dvojitý, s třemi iónskými sloupy a trojúhelníkovitým štítem. Levý vchod do sklepení má bohatou profilaci s postranními výklenky, pravý do prvního patra je zdoben pouze bosáží. Štít je tvořen třemi antropomorfními karyatidami rámovanými vějířovitými mušlemi, mezi nimiž jsou v polích umístěny erby Blažeje Griespeka z Griesbachu a jeho ženy Ofky Warlichové z Bubna. Štít je zakončen jehlanovým obeliskem. O jeho druhotném a zřejmě nouzovém osazení vypovídá i jeho posunutí od středu portálu mezi okna fasády.
)
Výrazné kamenické práce najdeme i v interiérech, i když se z nich mnoho nedochovalo. Jsou to jednak nadpraží a ostění dveří v prvním patře, zdobená rostlinnými motivy či erby Blažeje a Ofky, jednak nejzachovalejší interiér tzv. Rytířského sálu v severovýchodním bastionu. Tento největší sál na zámku byl v 16. století celý vymalován symboly a alegoriemi šlechtických ctností (Speculum vurtis - zrcadlo ctností). Ovšem následná léta znamenala téměř kompletní zničení maleb. Ve třech nikách se zachovaly nadživotní malby bojovníků (rytířů), na stropě s lunetovou zrcadlovou klenbou byli v nikách zachyceni první římští císařové ze Suetoniových Životopisů, v zrcadlech pak byly výjevy z Bible, prokládané štukovými reliéfy z římských dějin Tita Livia, které se zachovaly nejlépe. Při jižní stěně se pak nachází renesanční krb s konzolami v podobě zvířecích nohou, římsou s motivy trofejí, slunce a kozích lebek, zakončený krbcem ve tvaru komolého jehlanu s polokruhovým nástavcem a prázdnou kartuší se závitnicí, pravděpodobně dle návrhu samotného Bonifáce Wolmutha. Poslední významnou složkou původních interiérů jsou pak kazetové stropy v prvém patře severního křídla, kde se nacházely pokoje Floriána Griespeka včetně knihovny a obrazárny, a ještě také v hlavní místnosti druhého patra severozápadního bastionu. Z ostatního vnitřního zařízení, jehož bohatost dokumentuje inventář z roku 1617, se dodnes zachovaly jen troje bohatě vyřezávané dveře, datované 1564, s rostlinnými a krajinnými motivy, dnes vystavené v bývalé zámecké kapli v druhém patře východního křídla.
Jak již bylo řečeno, Florián Griespek zemřel na Nelahozevsi roku 1588. Se svou chotí Rosinou Helzlovou ze Silianu měl celkem 24 dětí, a tak po smrti došlo k nevyhnutelné parcelaci majetku. Nelahozeves zdědil sedmý syn Blažej a jeho choť Ofka Warlichová z Bubna. Blažej dokončil stavbu zámku a úpravu vnitřních prostor do roku 1614, ale s omezenými finančními prostředky, neboť na rozdíl od otce nezastával významné posty u císařského dvora. Stal se dokonce evangelíkem a zúčastnil se stavovského povstání na straně stavů. Zemřel však ještě roku 1620 před bitvou na Bílé hoře a panství zdědila vdova Ofka a dcera Veronika. Posmrtně byl odsouzen k ztrátě majetku, ale nakonec byl statek oběma chudým ženám ponechán. Ty ho ovšem nakonec stejně musely prodat.
)
Dne 6. 7. 1623 statek Nelahozeves zakoupila za 40 000 kop grošů Polyxena z Pernštejna, manželka nejvyššího českého kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz. Tato svědomitá dáma se skvělým původem, osobností i postavením, nákupem konfiskátů či nuceně prodávaných statků výrazně rozšířila jmění budoucích knížat z Lobkowicz. Kromě nemovitostí rovněž založila pověstné lobkowiczské umělecké sbírky, jednak vlastním dědictvím po rodu Pernštejnů, jednak po obou svých manželích - Vilémovi z Rožmberka a Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkowicz. Za své sídlo si ovšem Polyxena zvolila bývalý arcibiskupský hrad v Roudnici nad Labem, a Nelahozeves tudíž přestala být prakticky obývána. Pouze na přelomu 20. a 30. let 17. století zde sídlil Polyxenin syn Václav Eusebius, který se zde učil správě svých panství. Jinak zámek, vypleněný navíc Švédy roku 1648, prakticky sloužil jako pracoviště patrimoniální správy - v prvém patře byly kanceláře, ve druhém sklady - a přitom nerušeně chátral.
)
Tak tomu bylo až do 19. století, kdy se započalo s postupnou restaurací v souvislosti se změnou využití. Roku 1866 byl na zámku zřízen lazaret pro raněné z prusko-rakouské války a roku 1874 vznikl ve východním křídle penzionát pro svobodné šlechtičny. Úpravy však byly často dosti necitlivé a zhoubné (vymalování Rytířského sálu a vsazení novodobých kamen do krbu atd.). Na přání knížete Mořice z Lobkowicz byl roku 1876 pověřen architekt František Riedl přípravou novorenesanční adaptace zámku, která však výrazně respektovala zachovalý stav (i když např. měla být zbourána jižní zeď a nahrazena reprezentačním schodištěm s kašnou). Pro nedostatek financí se však nerealizovala. V l. 1909 - 1914 pak byla provedena alespoň památková obnova pod vedením kunsthistorika Maxe Dvořáka, kdy se odstranily doplňky, otevřely arkády, zrestaurovala sgrafita a kamenické články a přestavěla schodiště. Komplexní památková obnova pak proběhla až po zestátnění roku 1948 v 60. - 70. letech, kdy zde vznikla expozice Středočeské galerie z bývalé Roudnické Lobkowiczské sbírky. Roku 1992 se zámek vrátil zpět Lobkowiczům a nyní je zde zpřístupněna rodinná sbírka opět kompletní (největší kolekce španělských portrétu mimo Madrid, díla Rubense, Canaletta, Breughelů, Cranachů, Velasquéze, partitury od Mozarta, Glucka, Haydna, Beethovena, delftská fajáns, porcelán, nábytek, největší soukromá knihovna u nás).
)
Prostějov se vždy řadil mezi města s bohatou kulturní tradicí. Tradiční oblastí místní kultury bylo ochotnické divadlo, které se na přelomu 19. a 20. století prezentovalo stovkami představení, hraných více jak dvaceti divadelními soubory a spolky. Často se ovšem stávalo, že v neděli hrálo současně sedm scén, což se pochopitelně projevilo na počtu diváků. Existoval též Spolek divadelních ochotníků, jenž si kladl vyšší cíle. Hojné byly v Prostějově návštěvy kočovných divadel a tento obraz ještě doplňují zájezdy scén brněnských. V Prostějově však chyběla vhodná budova pro divadlo, tudíž se hrálo ve skromných podmínkách jako např. v Kurzově salóně, v tzv. sále valchy a v prostorách místních hostinců.
)
Na lepší časy se začalo blýskat v roce 1892, kdy české měšťanstvo vyhrálo volby, a Prostějov se stal největším městem na Moravě s českou samosprávou. Nyní se stala otázka vybudování divadla veřejnou záležitostí. Problémem však byly peníze. Nešlo požádat zastupitelstvo, jelikož to mělo mnoho jiných výdajů. Ke změně došlo až po úmrtí starosty Karla Vojáčka, který na stavbu odkázal 20 000 zlatých, a tak snaha o vybudování divadla začala nabývat konkrétnější podoby. Na konci roku 1904 navázalo město kontakty s architektem Janem Kotěrou a ten začal vypracovávat první návrhy. 11. února 1905 bylo založeno Družstvo městského spolkového a divadelního domu, jehož úkolem bylo připravit vše nezbytné pro stavbu společenského střediska.
)
V březnu roku 1905 zemřela Karla Vojáčková, která věnovala na stavbu divadla dalších 130 000 zlatých, a stavbě nyní nebránilo už téměř nic. Proto také v témže měsíci poslal Kotěra první plány. Ty ovšem plně nevyhovovaly, a tak konečné plány zaslal po několika změnách družstvu až 2. 12. 1905, 12. prosince byly odsouhlaseny a 15. prosince vydal obecní výbor povolení ke stavbě.
24. května 1906, při příležitosti oslav 60. narozenin Svatopluka Čecha, byl položen základní kámen. Byla to mohutná oslava a zároveň jistý druh národní manifestace. Pozváni byli i zástupci spolku Máj a dva z nich - Jaroslav Vrchlický a Adolf Heyduk - pronesli společně s předsedou družstva Františkem Kovaříkem, starostou města dr. Josefem Horákem a Václavem Štechem slavnostní projevy.
)
Stavba začala téměř okamžitě; byla zadaná přednostně prostějovským firmám a jejím řízením byl pověřen O. Pokorný. Slavnostní otevření proběhlo ve dvou fázích, 9. 11. 1907 byly zpřístupněny dříve dokončené spolkové prostory a 1. 12. 1907 divadelní část. Podívat se přijely takové osobnosti jako Jaroslav Vrchlický, Adolf Heyduk, Jakub Arbes, bratři Mrštíkové, Dušan Jurkovič a mnoho dalších. Při otevření vystoupil ženský pěvecký sbor Vlastimila a mužský soubor Orlice, ochotnické sdružení Tyl, část Spolku divadelních ochotníků sehrála komedii K životu právě od Jaroslava Vrchlického. Vystoupil v ní i známý herec Karel Želenský. Otevření přihlíželi také redaktoři mnoha novin, jejichž nadšené reportáže přilákaly do Prostějova mnoho příznivců umění.
Stavba samotná se nezachovala v takové podobě, v jaké ji vytvořil Kotěra, kvůli necitlivým zásahům, které navrhl Emil Tranquillini v letech 1942-1944. V 50. a 60. letech sice byly snahy uvést stavbu do původní podoby, ale dodnes se to zcela nepodařilo.
Pro Národní dům, jak se začala záhy označovat spolková i divadelní část, byl vybrán prostor na místě dětského hřiště na konci Smetanových sadů. Na stavbě a pozdější výzdobě se podílelo mnoho významných osobností českého secesního umění.
)
Samotný architekt Jan Kotěra se narodil 18. 12. 1871 v Brně. Nejprve vystudoval plzeňskou Vyšší průmyslovou školu, poté čtyři roky pracoval na stavbách a teprve pak si troufl na vídeňskou Akademii. Studoval u profesora Otty Wagnera, teoretika a představitele středoevropské secesní architektury. Po ukončení studií se stal profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, později na Akademii výtvarných umění. Jeho prvním dílem v secesním slohu byl Peterkův dům na Václavském náměstí v Praze (1900) a dále pavilon Spolku výtvarných umění Mánes v Kinského sadech v Praze a konečně Národní dům v Prostějově. Z jeho pozdějších staveb bych uvedl jen vilu v Hradešínské ulici na pražských Vinohradech (1909) a Městské muzeum v Hradci Králové (1913). Zemřel 17.4.1923 v Praze.
)
U Národního domu Kotěra počítal s ornamentální výzdobou v jím vybraných partiích a objekt rozčlenil na tři zvnějšku snadno rozeznatelné části: restauraci, spolkový dům a divadelní budovu. Výzdoba interiérů byla a zčásti ještě je slohově čistá, secesní, nápaditá, řízena Kotěrovým dokonalým vkusem. Bylo zde užito mnoha ušlechtilých materiálů - mramoru, bronzu, mosazi, štuku, zlacení, skla, barevných vitráží, dřeva a textilií. Použité motivy jednoznačně vycházejí ze secesního přírodního vzorníku a z hanáckého lidového umění, ale jsou posunuty kousek dál, jsou zjednodušeny do geometrické formy. Celková atmosféra interiérů je ryze secesní a vytváří dojem snové intimní nálady. Výrazným prvkem interiéru Národního domu v divadelním sále byly bronzové osvětlovací kandelábry na balkóně, které se do divadla po téměř šedesátileté přestávce vrátily v roce 2002. Byly vyrobeny Františkem Anýžem v dílnách prostějovské Vulkanie. Návrhy na ně, stejně jako na nábytek, dřevěné obložení, textilie, vitráže a štuky si kreslil Kotěra sám.
Z malířů zde působil František Kysela a Jan Preisler. František Kysela zpracoval kartóny pro výzdobu proscéniových lóží a návrhy na barevná sgrafita na budově. Jan Preisler namaloval pro foyer divadla dvě skvělá plátna. Jedno se nazývá Pokušení a dominuje mu chlapec, druhému s názvem Sen dívky vévodí žena. Po četném stěhování zakotvily v Muzeu Prostějovska. Snad se někdy vrátí do divadla.
)
Sochařskou výzdobu obstaral Stanislav Sucharda a jeho dva žáci - Karel Petr a Bohumil Kafka. Suchardovy pylony s plastikami Hanáka a Hanačky jsou součástí vstupního baldachýnu divadla. Na rohu divadla vytvořil Sucharda ojedinělé keramické dílo - kašnu s monumentální figurou ženy pohlížející ke slunci, prameny jejích vlasů mají představovat vlnění proudící vody. Sochař Karel Petr vytvořil reliéf s názvem Tři grácie.
Jako projev úcty a díků mecenášům Vojáčkovým zhotovil sochař Bohumil Kafka pískovcový prstenec - jejich pomník. Ten má dnes čestné místo před hlavním vchodem do divadla a spolu s nově upraveným parčíkem dotváří prostor před divadlem, Vojáčkovo náměstí. Myslím si, že všechny pocty manželům Vojáčkovým jsou plně oprávněné, protože díky nim vznikla jedna z nejvýznamnějších secesních památek u nás, která podle mého názoru obstojí i v zahraničním srovnání. Dodnes, třebaže téměř sto let po dokončení, vzbuzuje obdiv a doufám, že díky postupným opravám se někdy opravdu vrátí do své původní kotěrovské podoby.
Použitá literatura)
Runy byly původně používány jako světské písmo a magická symbolika v jednom; jsou to historické a archeologické artefakty, nacházené od druhého století před Kristem až po současnost na rozsáhlém území od Islandu po Rumunsko. Runami tedy rozumíme nejstarší písemný systém germánských kmenů. V současnosti existuje asi 5 000 známých runových památek. Jedná se o zbraně, mince, ozdoby, amulety, talismany, kameny a pomníky.
Během posledních 150 let bylo vytvořeno několik hypotéz o původu run. Jedna z teorií je odvozovala od řecké kurzívy, která se tehdy šířila severním směrem. Jiná teorie, která se opírala o latinskou abecedu, argumentovala tvarovými podobnostmi některých písmen. Runy mají i řadu podobností se symboly zvanými hällristningar, prehistorickými kultovními symboly nacházenými na severu Evropy často v podobě maleb na kamenech.
)
Severská mytologie přisuzuje runám božský původ. Vypráví se, že se Ódin (přední severský bůh) pověsil na světový strom Yggdrasil, aby získal vyšší vědění. Visel tam devět dní a devět nocí, proklán oštěpem, obětován sám sobě, a v tomto transu, přesahujícím smrt, nalezl runy.
Nejčastěji citovaný názor odvozuje původ run z abecedy severoetruských národů. Opírá se o určité archeologické podklady, například nápis na Něgošově helmě. Zmíněný nápis je psán severoetruským písmem, slova (čtená zprava doleva) tvoří germánský nápis, překládaný jako dar Harigasta Teivovi. V letech asi 200-800 po Kristu byly runy poměrně dost rozšířené po celém germánsky mluvícím území. Ovšem do roku 400 po Kristu se objevovaly výhradně v severských zemích, takže je velmi pravděpodobné, že vznikly právě zde.
)
Na konci 11. století začaly runovému písmu konkurovat latinské litery. Runy se však s touto konkurenci vypořádaly, neboť jim lidé při psaní v domácím jazyce nadále dávali přednost. Naopak pro církevní potřeby byla výhradně používána latinka. (Ačkoliv latinské modlitby se psaly i runami.) Tyto grafické soustavy se zapisovaly různými nástroji na různý materiál. Runy se vyřezávaly ostrými předměty do upravených dřívek, takzvaných runových válečků, zatímco latinka se psala perem a inkoustem na ušlechtilý pergamen z opracované zvířecí kůže. Latinka se na severu stala oficiálním písmem již ve 13. století, ale sedláci, řemeslníci a obchodníci i nadále používali runy pro vzájemnou komunikaci nebo pro označování zboží. V 16. století, kdy runy začali studovat první badatelé, se tyto znaky stále ještě ryly na náhrobky a také se uplatňovaly v denících jako tajné písmo.
)
Když se nacisté ve třicátých letech 20. století dostali k moci, převzali několik run do své symboliky. Nejznámější byl Himmlerův znak SS, který tvořily dvě runy z pozdního praseverského období. Nacisté používali prastaré symboly jako poznávací a identifikační znamení, z nichž nejproslulejší je hákový kříž. Nacistická svastika je ale šikmá, čímž se liší od většiny původních a historických hákových křížů. Nakonec se německá runologie téměř celá zaměřila na používání run při slavnostech, a následně byly runy roku 1942 v Německu přijaty jako oficiální slavnostní symboly. K takovému upotřebení runových znaků inspirovaly nacisty německé a rakouské spolky runové magie vycházející z učení rakouského mystika Guida von Lista (1848-1919). Ve své runové abecedě o 18 znacích smíchal von List praseverské runy s runami vikinské epochy a přidal i několik vlastních, čímž vznikl zcela smyšlený futhark (viz dále).
)
Význam slova "runa" bývá interpretován různě. Ve staré angličtině a příbuzných jazycích znamenalo toto slovo záhadu nebo tajemství; stará norština zná takřka shodný výraz runar, což znamená magický znak. Runy mohou být také spojeny s lidovým výrazem pro strom jeřáb obecný. Slovo "runa" znamenalo nejen tajemství, ale i třeba znalost, zručnost, magický znak, kouzlo i hádanku.
)
Kromě toho víme, že již lidé používající runy ke komunikaci vlastní slovo "runa" znali. Našlo se i několik starověkých nápisů, potvrzujících toto tvrzení:
Runové abecedy jsou známy jako futharky nebo futhorky. Tyto abecedy jsou vytvořeny, podobně jako u ostatních abeced (např. latinské ABCD; řecká alfabeta atd.), z několika prvních písmen. Runová abeceda je tedy nazvána podle zvukových podob prvních písmen F - U - Th - A - R - K, v pozdějších podobách jako F - U - Th - O - R - K. Původní abeceda prošla v průběhu staletí nejrůznějšími změnami, proto lze rozeznat celkem tři různé varianty runové abecedy.
)
Původní, nejstarší podoba se nazývá germánský futhark prostý, skládá se z 24 symbolů, z nichž každý má svůj slovní název a hláskový ekvivalent. Germánský futhark prostý se přestal používat kolem roku 800, dříve než byly informace o něm sepsány latinskou abecedou. Přibližně v téže době se zároveň v anglosaské Anglii a vikinské Skandinávii začaly objevovat další dvě varianty. Anglosaský futhork zvýšil počet písmen nejprve na 28, později až na 33. Naopak vikinský futhork snížil počet písmen na 16 symbolů.
Každá ze tří hlavních runových abeced se dále dělila na tři skupiny písmen, zvané aettir (výraz odvozen ze staroislandského slova aett, který má celou řadu významů, např. pohlaví, rod, rodina a osmička). Germánský futhark prostý se dále dělil na tři skupiny po osmi znacích, šestnáct znaků vikinské abecedy se dělilo na skupiny o šesti, pěti a pěti znacích.
)
Jelikož hlavním a kouzelným číslem runové magie je osmička, musel každý znalec run zvládnout i osm technických dovedností. První tři dovednosti, tesání, malování a čtení, musel zvládnout každý prostý tvůrce. Tesání pro magické účely vyžadovalo velikou koncentraci na osoby, které byly v nápisu jmenovány, což mělo uvolnit jejich síly. Současné recitování run mělo zvyšovat šanci na úspěch. Čtení zahrnovalo nejen znalost písma, ale i s nimi korespondující analogii, aby vše, co bylo vytesáno, bylo vytesáno správně. Malování souviselo s materiálem a účelem nápisu. Např. runové šperky mají často znaky zdobené černým emailem; stojící kameny byly malovány, aby se nápis zvýraznil. Pro magické účely se pravděpodobně pracovalo s krví, jelikož se věřilo, že krev spojuje objekt s jeho tvůrcem, a tím umocňuje jeho konání a přání. Ověření se týkalo vytesaných run i autorova nápisu. Každý nápis, jakmile byl vytesán, musel být ověřen, než získal pro autora skutečnou hodnotu. Další dovedností bylo tázání. Otázka měla magickou souvislost, vztaženou k četbě. Bylo třeba si uvědomit všechny souvislosti a významy, stejně jako magii čísel uvedených v nápisech. Za pomoci další z dovedností, obětování, došlo k posvěcení použitých symbolů. Odeslání bylo příkazem k aktivaci dokončeného kouzla, naopak poslední dovedností, zničením, mohlo dojít ke zrušení kouzla.
)
Své uplatnění našly runy nejen jako psací znaky, ale též jako mocné symboly v magických formulích, tedy zaříkávadlech. V severské středověké literatuře nalezneme mnoho příkladů, kde se runy uvádějí do souvislosti s okultismem. Nejznámější ukázka pochází z Eddy, kde v písni Výroky Vysokého Ódin vypočítává, kolik ovládá runových zaříkávadel. Z toho důvodu býval na středověkém severu čaroděj či kouzelník, nazýván také runový muž, a runový rým někdy znamenal i kouzelnou formuli.
Interpretace některých runových znaků:
Fehu
Dobytek / Fehu se vyslovuje jako české F
Název se překládá jako dobytek, vitální prvek v životě zemědělského společenství a ekonomické měřítko pro lidi zpočátku neseznámené s užitím peněz. Dobytek je majetek získaný bojem či prací, runa tedy značí i materiální zisk. Fehu bývá spojováno hlavně s Freyou.
Uruz
Pratur / Uruz se vyslovuje jako české U
Runa se jmenuje po praturovi, velkém divokém a těžko zkrotitelném turu, který obýval většinu střední a severní Evropy a byl v historické době vyhuben. Caesar jej popisuje v Zápiscích o válce Galské jako zvíře o málo menší než slon, s postavou a barvou býka. Pratuři byli neobyčejně silná, rychlá a bojovná zvířata. Nejsnadnějším způsobem lovu byly padací pasti, trofejí pro statečného a vynalézavého lovce byl pár masivních rohů. Ty, zdobené stříbrem nebo zlatem, byly používány jako poháry pro slavnostní hostiny.Pratur byl symbolickým zvířetem Thórovým, souvislost mezi nimi upevňuje jejich fyzická síla. Jiným významem runy mohl být "úspěch", ulovení pratura jistě znamenalo obdiv germánské kmenové společnosti, bylo skvělou zkouškou síly, inteligence a vytrvalosti.
Thurisaz
Trn / Thurisaz se vyslovuje podobně jako Th v angličtině
Význam není zcela jasný, obecně jde ale o nepřízeň přírody. Obr, troll a démon mohou být vhodnými interpretacemi, nelze ignorovat ani "trn". Jde o trolí runu, jak o ní říká norská báseň Skírnismál. V sekvenci tří znaků za sebou dokáže změnit význam následujícího textu. Dovede vyvolat démony z podsvětí. Thurisaz je mocným nástrojem při změnách tvarů, přisuzuje se lidožravým obrům a trollům. Nepříjemnosti s nimi spojené dokumentuje glosa z norské runové poezie: "Neštěstí potěší jen málo mužů".
Anzus
Bůh / Ansuz vyslovujeme jako A
Ansuz vyjadřuje boha jako takového, nejčastěji některého z Ásů, bývá spojována s jejich vůdcem Ódinem. V pozdějších dobách pokládali Ódina za boha větru a za vůdce Divé smečky zatracených a prokletých duší, s níž za bouří uhání povětřím. Ódinovou svátostí byli oběšenci, což souviselo s jeho osobní obětí na stromě Yggdrasil, oběšením se Ódinovi i obětovalo. Ansuz je oslavována jako zdroj požehnání, přepychu a moudrosti.
Raido
Cesta, kolo / Raido se vyslovuje přesně jako české R
Runa má řadu významů, například cestu, dobytčí potah, jízdu na koni, dlouhou cestu koňmo či se zápřahem. Runa byla pravděpodobně cestovním kouzlem chránícím živé i mrtvé. Přisuzuje se často Thórovi. Ve staré norštině znamená slovo reid buď vůz na kolech, nebo hrom. Hromy způsoboval Thórův kočár, tažený po obloze dvěma kozly.
Kaunaz
Pochodeň / Runa se vyslovuje jako české K
Ani pro tuto runu neznáme jednoznačnou a nespornou interpretaci. Významy zahrnují pochodeň, světlo, var, bolák a vřed. Runa symbolizuje bolesti a nemoci, stejně jako bledou zář pochodní. Možná spojitost se svatým člunem bohyně Nerthus.
|
|
