Pravidelně vám v Čelem vzad předkládáme přehled novějších titulů populárně-odborné literatury s historickou tematikou. Od minulého čísla jsme se rozhodli pro novou formu, která vás snad oslovila: krátké hodnotící anotace jednotlivých titulů i historických řad předních i méně známých nakladatelství v osobním, jistě však ne vyčerpávajícím výběru; snažíme se přitom neztrácet ze zřetele potřeby a možnosti poučenějších studentů i jejich učitelů. Snad vás i tentokrát náš výběr alespoň něčím osloví.
Tentokrát jsme připravili ohlédnutí za rokem 2003 a počátkem roku 2004; později vydané knihy jsme již nemohli zaznamenat. Pokud není uvedeno jinak, všechny nové tituly mají vročení roku 2003 a pocházejí z produkce pražských nakladatelství.
)
Minulý přehled nově vydané literatury jsme zahájili novou (cenově i formátově sympatickou) edicí pražského nakladatelství Havran Dny, které tvořily české dějiny. Svůj chvályhodný rozjezd mírně přibrzdila, ale i tak nabízí další užitečné tituly: Maurovu Marii Terezii (Korunovace na usmířenou), a především Bílou horu (O potracení starobylé slávy české) J. P. Kučery, která současně podává čtivý přehled dějin celého stavovského povstání, a může tak částečně doplňovat proslulou Petráňovu Staroměstskou exekuci. Přehledný výklad zcela jistě zaujme, jen se nedejte vyvést z míry úvodním "vyznáním" autora (dále však nerozváděným), že "ani v případě prohry Habsburků … by osud zemí Koruny české nemusel být nijak růžový, ba mohl být ještě trpčí, než jaký v pobělohorských Čechách byl". Toto v poslední době stále víc oblíbené tvrzení, objevující se kromě novinářské publicistiky např. i ve vyslání České televize, se zřejmě stává nějakým módním klišé. Hned dvě knížky jsou věnovány moderním dějinám - Klimkův Nástup Hitlera k moci, i když název nevystihuje šíři záběru tohoto místy provokativního čtení, a Fiedlerova Okupace Československa, soustředěná na vojenské aspekty oné "bratrské agrese" z roku 1968.
Stýskání na zbrzděnou edici Česká historie Nakladatelství Lidových novin (NLN) se sice může opakovat i tentokrát, vyšel pouze jeden nový titul, ale opravdu stojí zato. Jubilantu Dušanu Třeštíkovi (*1933) nadělilo stejné nakladatelství v létě knižní sborník Dějiny ve věku nejistot a nám ostatním naděloval sám jubilant - nedlouho před Vánocemi vyšly Mýty kmene Čechů (7.-10. století). Nebráníte-li se novým, netradičním a mezioborovým pohledům i novým metodickým přístupům a nechcete-li ustrnout u starých "rádoby vlasteneckých" či učebnicových klišé, je tato knížka nejen o "starých pověstech českých", jako obvykle udivující šíří záběru (tentokrát se pohybujeme v komparativně pojatém indoevropském prostoru mýtů a bájí) a jako obvykle provokující neotřelými názory, knihou právě pro vás.
Z další produkce téhož nakladatelství zaznamenejme utěšeně se rozrůstající Dějiny států - Dějiny Indie kolektivu českých autorů (skoro 1200 stran!), Dějiny Makedonie (J. Rychlík a M. Kouba), Dějiny Bangladéše, Bhútánu, Malediv, Nepálu, Pákistánu a Šrí Lanky (kol. českých autorů) či překladové Dějiny Nového Zélandu a Dějiny NDR. Jestli si třeba ať už ve škole, nebo doma tuto řadu kompletuje, ale rádi byste současně ušetřili, s klidným svědomím můžete naopak vynechat Kašparovy Dějiny karibské oblasti (2002), které provázejí doslova zdrcující ohlasy.
)
Zato edice Knižnice Dějin a současnosti přinesla titul, který stojí za přečtení v každém případě. Máme na mysli soubor esejů Z. Smetánky Archeologické etudy. Sice se nejedná o novou "Legendu o Ostojovi", výběr spíš připomene jinou Smetánkovu práci Hledání zmizelého věku - ale jako vždy je Smetánka nadobyčejně poutavý, chce se říci bravurní. Sondy do života středověkých lidí či počátků českého státu doplňují i obecnější úvahy a zamyšlení nejen nad středověkou archeologií. Zatím poslední, 21. svazek nazvaný Pop History (editorkou je M. Bartlová) vyšel z přednášek na Pedagogické fakultě UK na témata vztahu literatury i dalších médií a historie. Nejen podtitulem - O historické věrohodnosti románů, filmů, komiksů a počítačových her - mohou sice některé pasáže vzdáleně připomenou Saturninovu kancelář uvádějící na pravou míru omyly nezasvěcených literátů, ale tam, kde se příspěvky zbaví popisnosti, je to příjemné a inspirativní čtení (tak kupř. J. Rak o Švejkovi, V. Vlnas o Třech mušketýrech). Mezi vybranými spisovateli nechybí Sienkiewicz, Waltari, May či Petersová se svým středověkým detektivem bratrem Cadfaelem atd., knížku uzavírá bohužel takřka jen informativní přehled populární edice Děsivé dějiny.
Dosud jsme ale opomíjeli jinou, teď už svižně rozjetou edici NLN - Utváření Evropy; k dispozici je sedm svazků. Edici formátově přístupných knížek předních evropských historiků zaštítil svým jménem a autoritou Jacques Le Goff a má přinášet náhledy do celoevropských témat, jako jsou demografie, náboženství, jazyk, žena, rodina, národ atd. Z posledních čísel řady vybíráme sympaticky působící Hlad a hojnost (Dějiny stravování v Evropě) od M. Montanariho a Stát a národ v evropských dějinách od H. Schulzeho.
Nakladatelství Argo pochvalme za edici Dějiny Evropy, v níž vyšly mj. dvě knihy věnované středověkým panovnickým dynastiím - a protože habsburskou problematikou jsme víceméně zahlceni (Habsburkové ve středověku od K.-F. Kriegera), větší pozornost věnujme Hoenschovým Lucemburkům (Pozdně středověká dynastie celoevropského významu); našemu pohledu na Lucemburky, nejenom na "otce vlasti", dodá potřebnou evropskou dimenzi. Stejnojmenná je užitečná řada nakladatelství Vyšehrad, která po jednotlivých staletích či větších obdobích předkládá všestranné sondy do evropských dějin - a zase trochu jinak, než jsme zvyklí (k dosavadním svazkům o století šestnáctém a sedmnáctém a době po r. 1945 přibyla Evropa XVIII. století od J. Blacka).
Shodné nakladatelství ještě otevřelo řadu Velké postavy českých dějin, jejímž vcelku čtivým výstupem je snaha o plastický portrét Elišky Přemyslovny z pera B. Kopičkové, jež byla evidentně vedena snahou tuto ženu "rehabilitovat". Místy však vyznívá tato tendence poněkud křečovitě a zjednodušeně, a třeba takový Jan Lucemburský vychází z jejího podání téměř jako "neschopný chudák". A jestli máte doma Le Goffem editovanou knihu Středověký člověk a jeho svět, sáhněte po stejně uspořádaném svazku, zaštítěném E. Garinem, Renesanční člověk a jeho svět, v níž před vámi budou defilovat obrazy vládce, kondotiéra, duchovního, dvořana, ale i filozofa, umělce či renesanční ženy. Rovněž vychází řada Kulturní historie - např. Volný čas ve středověku -, ale nemůžeme se zbavit pocitu, že když nakladatelství jeden z posledních titulů Chudáci, žebráci a vaganti propaguje podtitulem Lidé na okraji středověké společnosti - ovšem s datací 1450-1850 (!), nepůsobí to příliš důvěryhodně...
)
Ještě se chvíli vraťme k Argu: potěší knihou, která spíš udělá radost zájemcům o francouzské dějiny, než že byste ji nějak zásadně využili ve škole. Kolektivní práce německých historiků Francouzští králové v období středověku sestává z 24 chronologicky řazených, monografických kapitol věnovaných jednotlivým francouzským králům od Oda a dalších předchůdců Hugo Kapeta ke Karlovi VIII. Výhledově má na tento soubor navázat přehled novověkých panovníků až k Napoleonovi III. Zato nakladatelství Karolinum vás nadchne jen stěží - pokračuje totiž ve své šílené cenové politice (viz kupř. Dějiny Univerzity Karlovy či poslední díl Petráňových Dějin hmotné kultury). Dlouho očekávané Dějiny Francie kolektivu třiceti současných francouzských historiků, navíc vzniklých pod vedením G. Dubyho, jsou tak sice k mání v českém překladu, ale zároveň v podstatě nedostupné, protože bez třiceti korun je jejich cena tisícikorunová! To se snad nedá koupit ani do odborné knihovny...
Pražské nakladatelství Triton ve formě malých knížek - Dějiny do kapsy - nabídlo snad až příliš osobně zaujatou Veberovu Leninovu vládu v Rusku (jinak ovšem zajímavé čtení) a od stejného autora další nelichotivou sondu do ruských dějin Stalinovo impérium (Rusko 1924-1953). Mezi nepřebernými tituly k dějinám 2. světové války (orientaci v nich předem vzdáváme…) zaujme Nálevkova syntéza Druhá světová válka, zatímco jeho Studená válka je místy i doslovným opakováním toho, co Nálevka napsal v předchozích pracích na stejné téma. Mezi brožovanými svazky k dějinám 20. století se milou nezbytností jeví i připomenutí knížky od Roberta Kvačka - První světová válka a česká otázka.
Již jsme komentovali další užitečnou řadu Stručné dějiny států (Libri) - mezitím se rozrostla o svazky věnované Afghánistánu (J. Marek), Bělorusku (M. Řezník), Brazílii a Východnímu Timoru (obojí bravurní J. Klíma), dále USA (S. Raková, J. Opatrný; nepřehlédněte!), Ghaně (V. Klíma) či Jihoafrické republice (A. Zimák).
Z encyklopedických řad Libri vyšla úvodní kniha Encyklopedie českých vesnic od J. Pešty, věnovaná středním Čechách. Překážkou je tu ovšem cena (790,- Kč); nicméně tip do regionálních školních knihoven je to užitečný. Z literatury zaměřené k poznávání našeho památkového dědictví ještě vybíráme Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (M. Janoška) a obsáhlý a výpravný, leč jen nevesele čtivý 1. díl práce Ohrožené hrady, zámky a tvrze v Čechách A-M od J. Úlovce. Půvabná knížka Po Karlově mostě (20 zastavení s F. Dvořákem; vyd. NLN) si už vyžádala reedici; českobudějovické nakladatelství Veduta představilo encyklopedický přehled Panská sídla na jihu Čech (P. Koblasa a D. Kovář). K tematice přispělo i nakladatelství Brána - shodou okolností knížkou o městských branách (T. Koutek: Městské brány v Čechách - historická zastavení). Nakladatelství kromě toho pokračuje ve své řadě populárně pojatých panovnických životopisů, nejnovějším přírůstkem je "král mučedník", jak zní podtitul knížky G. Bordonoveho o Ludvíku XVI.
)
Rádi bychom také poukázali na zhruba dvouletou edici plzeňského nakladatelství Fraus Památky (Unikátní encyklopedie na pokračování), která čítá už 33 miniprůvodců po známých i méně známých historických památkách, především hradech a zámcích. Na 16 stranách vlastního textu v přijatelné cenové relaci (svazek za 49,- Kč) najdete informace o historii objektu, majitelích, architektuře, interiérech, ale také kupř. o hospodaření šlechtických velkostatků, lovech, stolování, módě atd. Doprovázeno množstvím sice povětšinou miniaturních, ale dobře čitelných obrázků a perspektivní kresbou objektu; zpravidla nechybí pověst, vztahující se k objektu, a upozornění na pamětihodnosti v okolí. Autory jsou obvykle správci objektů či pracovníci příslušných památkových úřadů. Když se nedáte zmást propagačním charakterem zejména západočeských památek (pro ředitele tamního památkového úřadu je všechno na daném objektu prostě "nej"), získáte nejen vděčný suvenýr. Navíc: Když chcete sehnat již vyšlé průvodce, nemusíte objíždět všechny objekty - ve velkých knihkupectvích nabízejí celý sortiment. (Posledních pár měsíců ale v edici bohužel nevyšlo nic.)
)
Z nejnovějších titulů zaznamenejme - a do knihovny neopomeňme zařadit - práci osvědčené dvojice J. Gebhart a J. Kuklík - Druhá republika 1938-1939 (nakl. Paseka, Praha - Litomyšl 2004), která s neobyčejnou erudicí předkládá plasticky strukturovaný obraz této složité doby charakterizované "svárem demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě", jak praví podtitul publikace. Jinak toto nakladatelství na trh nepřineslo mnoho dalších novinek, takže zaregistrujme alespoň 2. doplněné vydání proslulé - v tom nejlepším slova smyslu - Čornejovy knihy Tajemství českých kronik.
Vůbec jsme si mysleli, že budeme tentokrát jen volat: Reedice, reedice, reedice! - Ale nakonec to dopadlo, jak vidíte, všechno přeci jen jinak. I když, na druhou stranu, ani na reedicích není nic zas tak špatného. Těžko už dnes ovšem překvapí Janáčkův Rudolf II. či Valdštejn (k dispozici jsou i novější zpracování), ale může potěšit plán nově vydat celé dílo "žijící legendy" Vojtěcha Zamarovského (zatím vyšly - ve sličné podobě u různých nakladatelů - Vzkříšení Olympie a Za sedmi divy světa). Vyslovenou radost pak udělá Urbanův nestárnoucí Kapitalismus a česká společnost (K otázkám formování české společnosti v 19. století) a do knihovny si můžete návdavkem opatřit biografii R. Saka, věnovanou F. L. Riegrovi (tentokrát s podtitulem Konzervativec nebo liberál?), která před 10 lety poněkud "zapadla". A doplňme ještě obsáhlou knihu P. Preisse - František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách.
)
A jedno překvapení na závěr, byť není přímo z oblasti odborné literatury - je to však bez nadsázky fascinující čtení. Filozofující bretonský venkovan J.-M. Déguignet (1834-1905) sepsal ke konci život neuvěřitelný příběh svého neuvěřitelného života Paměti bretonského venkovana: jako samouk se naučil několika jazykům a základům řady oborů, byl žebrákem, pasákem krav, vojákem, zemědělcem, trafikantem, pojišťovákem, a pak zase vyděděncem a žebrákem, navíc trpícím stihomamem. A když vás třeba nebudou zajímat jeho osobní zpovědi (jako že zajímavé jsou!), strhne vás líčení jeho vojenských eskapád - zúčastnil se bojů v Itálii, Africe, projdete s ním peklo krymské války či zažijete pokus o mexické císařství. Nakladatelská záložka (Mladá fronta), tvrdí, že ve Francii se znovuobjevení jeho pamětí ke konci minulého století stalo senzací a že se podle nich natáčí televizní seriál. Takový seriál bychom České televizi a nám všem opravdu přáli...
(jk)
)
)
Smrt ministra zahraničních věcí ČSR Jana Masaryka v noci z 9. na 10. března 1948 vždy provázela řada nejasností, které neodstranilo ani několik šetření této události v průběhu minulých desetiletí. Nové světlo do případu slibovalo přinést další vyšetřování vedené Ústavem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, zahájené v roce 2002. Skončilo "senzačním vyhlášením", které mělo s definitivní platností potvrdit cizí zavinění Masarykovy smrti (tělo bylo nalezeno na nádvoří Černínského paláce pod okny služebního bytu). Znalecký posudek konstatoval, že "k pádu tělo došlo zcela jednoznačně vystrčením druhou osobou… K pádu došlo z polohy stoje těla z římsy pod oknem, v této fázi byl Masaryk vystrčen aktivním silovým působením druhou osobou…". Znalec se opřel především o údajně přesný náčrtek celé situace z 11. března 1948. Atraktivní novinové titulky "Masaryk byl zavražděn" ale vystřídala skepse historiků a dalších odborníků opřená o jiný znalecký posudek, který zmíněný ústav spolu s dalšími informacemi zcela ignoroval. Tento druhý posudek přitom přesvědčivě doložil, že nebylo třeba působení žádných vnějších sil, a navíc znovu připomněl známou skutečnost, že zmíněný náčrtek z 11. 3. není v některých ohledech příliš věrohodný - to mj. potvrdila už expertíza Kriminalistického ústavu z r. 1995, jež také dosvědčila skutečnou polohu těla po dopadu (s tělem se při ohledání pohnulo). Podle všeho se oné osudné noci Jan Masaryk skutečně přemístil přes parapet na zhruba padesáticentimetrovou římsu pod oknem sám, bez cizí pomoci...
)
Zajímavou historii má zřejmě nejznámější snímek zachycující počátek německé okupace Čech a Moravy - příjezd německých jednotek do Prahy 15. března 1939. Pátrání po identitě vyfotografovaných osob mělo nečekaný výsledek: kromě policistů a dvou tří dalších lidí jsou na snímku vesměs studenti, a většinou ze státní průmyslové školy v Praze 1. "Někdo přinesl do třídy zprávu, že příjezd německé armády se očekává kolem desáté. Kam jinam bychom šli než na Václavské náměstí? Přišli jsme včas… Přes rameno policajta se mi naskytl pohled, který nikdy nezapomenu," vzpomíná tehdejší student Jaroslav Landa, také zachycený na snímku. "Kolona se na chvíli zastavila, těsně před sebou jsem uviděl otevřený vojenský vůz se dvěma zkřehlými vojáky v polní šedi a s přilbami na hlavách." Za policisty se na okupanty dívala i studentka obchodní akademie Marie Červenková, která do Prahy přijela z Berouna vlastně náhodou: "Na ulicích stály hloučky lidí, někteří mlčeli, jiní zvedali pěsti… Pro slzy jsme neviděli. Slova nenávisti se sypala nejen v češtině, ale i slovenštině a v jiných jazycích." Uprostřed fotografie mezi dvěma policisty s čapkou v ruce podle všeho stojí ani ne patnáctiletý židovský chlapec Zdeněk Kárný, student Akademického gymnázia. Identifikoval ho jeho bratr, protože Zdeněk zemřel v roce 1944 v Osvětimi. Na druhou stranu je pravda, že se k témuž obličeji přihlásily ještě dvě osoby - Josef Schejbal a Radimír Novotný. Nejistota tedy zůstává - celkem však již známe sedm vyfotografovaných osob (na snímku označeny šipkou), a navíc ČTK nově zjistila i autora snímku: tehdejšího profesionálního fotografa ČTK Josefa Muchu.
)
Zastavme se ještě u jedné fotografie, spojené s jinou historickou událostí z druhé světové války: 27. ledna 1945 osvobodila vojska Rudé armády vyhlazovací koncentrační tábor v Osvětimi, a odhalila tak světu jedno z nejděsivějších středisek nacistické zrůdnosti - místo "konečného řešení židovské otázky", jak nacisté nazývali plánovitou likvidaci evropských Židů. V táboře a jeho plynových komorách v Osvětimi - Birkenau (Březince) zahynulo minimálně 1 150 000 lidí… Při osvobozovacích bojích před branami jednotlivých osvětimských koncentračních táborů a v jejich okolí padlo 231 sovětských vojáků; za ostnatými dráty mezitím na svobodu čekalo 7 000 vězňů, mezi nimi 484 Čechů a Slováků. A k těm šťastným tehdy patřil také patnáctiletý Jiří Steiner, který dnes žije v Praze a angažuje se v činnosti Českého svazu bojovníků za svobodu. Branou osvětimského tábora Birkenau prošel spolu s bratrem dvojčetem a rodiči na podzim 1943. Přijel z Terezína s transportem pěti tisíc Židů, které po půl roce čekala smrt - on však měl s bratrem štěstí v neštěstí: doktor Mengele si je vybral pro svoje výzkumy a "chránil" si je. Unikli tak děsivému osudu celého transportu i svých rodičů při hrozné noci z 8. na 9. března 1944, kdy byli jinak všichni posláni do plynu. Asi dva týdny po osvobození táborů přijeli sovětští armádní filmaři a natočili v jejich prostorách známý otřesný dokument, který byl mj. promítán i při norimberském procesu s nacistickými válečnými zločinci. Jiří Steiner si tyto chvíle dobře pamatuje: "Na konci filmu je záběr na stojící řadu vězňů a vznikl tak, že náhodně několik z nás vyzvali, abychom se k drátům postavili - jako že vyhlížíme Rudou armádu. Pravda, z filmu i zachovaných fotografií je dobře vidět, že nikoho nevyhlížíme, ale to na podstatě věci přeci nic nemění. Já jsem ten kluk v popředí se zlomenou rukou, což se mi stalo několik dnů po osvobození tábora, a právě Rusové mi ji dali do sádry." Jiří Steiner dlouho nevěděl, že taková fotografie existuje. Zjistil to až v roce 1966 na výstavně neznámých prací sovětských válečných korespondentů v Praze.
)
Vzhledem k naší nepravidelné periodicitě těžko můžeme reagovat na aktuální dění kolem nás - ale napadlo nás, že vlastně můžeme udělat "čelem vzad" a vyslovit se prostřednictvím 66 let starého sloupku Karla Čapka zveřejněného 13. 2. 1938 v Lidových novinách. Jmenuje se Pumy nad světem. Když zaměníte historické reálie, možná vám zas tak starý připadat nebude…
Čteme ráno noviny a už skoro čekáme, že tam zase bude stát: to a to město (je to někde ve Španělsku nebo v Číně) bylo bombardováno nepřátelskými letadly; při útoku zahynulo osmdesát nebo tři sta nebo tisíc civilních obyvatel; nálet trval jenom několik minut.
Čteme to tak často, že už se skoro zapomeneme otřást nad takovou zprávou. ještě se otřeseme, když nějaký Wiedemann zavraždí pět lidí; ale osmdesát, tři sta nebo tisíc zabitých lidí, to už je nějak neosobní, to už si čtenář ani nemůže představit; i pokrčí rameny a čte dál, co prohlásil nějaký mocný pán o tom, za jakých koncesí by byl ochoten zajistit pokojné vztahy se sousedy na několik let.
Ale už si to ani nemusíme představovat; ukážou nám to názorně a pohodlně v kinu. Pobořená ulice, ze které se valí ještě oblaka prachu a dýmu; roztrhaná těla, hořící mrtvoly, děti řvoucí v nepříčetnosti hrůzy - ty děti si jsou ukrutně podobny, ať jsou čínské nebo naše. Tak tady to máme skoro z první ruky, jak to vypadá. Tohle nám přece aspoň na chvíli stáhne hrdlo a máme temný pocit, že teď něco musíme udělat - křičet, protestovat; zvednout se a jít do ulic s voláním, že něco takového si lidstvo nesmí nechat líbit. Ale bojím se, že si pomalu zvykneme i na tyto dojmy, pokud zůstanou jenom na plátně. A diváci v kinu si třeba budou zklamaně říkat: Minulý týden to bylo hroznější.
A přece: nikdo snad nevěří, že tohle je konečný stav světa a že se pobíjení žen a dětí stane hlavním prostředkem mezinárodního styku. Tak tatarsky to s lidstvem přece jen nevypadá. Můžeme počítat s tím, že jednou se lidé budou dívat na dnešní letecké útoky docela prostě a jednoznačně jako na sprosté vraždění, jako na jakýsi mravní amok, kterému dočasně propadly ty ony národy na čas vyšinuté z vývoje ostatního lidstva. Jde o to, aby se lidé jednou nedívali s hrůzou a odporem také na celý dnešní svět za to, že celkem trpně a nedůstojně přihlížel k takové hromadné bestialitě.
Jistě si neděláme iluzí o tom, že nové mezinárodní odsouzení leteckých útoků na otevřená města, k němuž chce dát podnět Anglie, už teď zachrání pár tisíc bezbranných chudáků v Číně nebo ve Španělsku před tím, aby jim nepadaly bomby a baráky na hlavy. Není lehko přesvědčovat národy a jejich pány, že se dopouštějí něčeho nesmyslného a zvrhlého. Ale i když se nemůže počítat s tím, že pouhé odsouzení, neprovázené trestními sankcemi, zjemní mravy těch, kdo se už tak sytě zapsali krví do dějin našeho věku, je přece jen strašně důležito a krajně načase, aby takové odsouzení bylo vysloveno. Musí být stále opakováno, že zločin je zločin a že jest a vždycky bude souzen jako zločin. Ani na okamžik se nesmí ve světě rozmoci pocit, že obecný mravní řád světa je na tu dobu suspendován. Stůj co stůj musí být uchována kontinuita mravních ideálů, které jsme přejali a jež musíme odevzdat dál. Pravda, pouhé verbální odsouzení není ještě čin; ale lhostejné mlčení by bylo špatný čin; bylo by spoluvinou na jednání ničemném a nelidském. Aspoň té spoluviny kéž jsme my všichni, kdo se nevylučujeme z velkého společenství lidstva, co nejdůrazněji uchráněni!
|
|
