Nefertiiti. Jedna z nejznámějších postav historie starého Egypta.V červnu roku 2002 ohlásil tým britských archeologů údajnou identifikaci mumie známé královny. Zpráva se ihned stala téměř celosvětovou senzací. Pochybnosti o totožnosti úchvatného nálezu však na sebe nedaly dlouho čekat - a tak jedna z nejkrásnějších žen egyptské historie rozvířila již tak neklidné vody archeologie ještě tři tisíce let po své smrti. Není proto divu, že byla osobností neméně zajímavou i za svého poměrně krátkého života.
"A velká manželka krále, jeho miláček, paní obou zemí Nefernofruaton Nefertiiti ať je živá, zdravá a svěží na věky věků…"
)
Takto oslavuje Amenhotep IV. (Achnaton) "velkou královskou manželku" ve svém Hymnu na Atona. Amenhotep IV - kacířský král z 18. dynastie (celým jménem Nefercheprure Vaenre Amenhotep, vládl 1365-1340 př. n. l.) - je znám především pro své rozsáhlé náboženské reformy, prosazování monoteismu, uznávání pouze boha slunečního kotouče Atona. Sám si změnil jméno - z Amenhotepa, které znamenalo "Amon (dosavadní bůh) je spokojen", se tak stal Achnaton, tedy "sloužící, prospěšný Atonovi". S pevnou vírou tak začal uskutečňovat své náboženské plány. Dosavadní hlavní město Egypta Théby opustil, jelikož jejich ochranným bohem nebyl nikdo jiný než nemilovaný Amon, a založil město nové. Centrem říše se tedy dočasně stává Achetaton (Amárna), vybudovaný za neuvěřitelné tři roky. Poloha "Atonova obzoru" je přibližně v poloviční vzdálenosti mezi Thébami a Mennoferem ; bylo to prý jedno z nejúchvatnějších měst své doby. Po povýšení boha Atona se Achnaton (nazývaný tak asi od 4. roku své vlády) prohlašuje za jeho hlavního velekněze, což je na tehdejší dobu poměrně výjimečné, jelikož dosavadní faraóni se považovali za přímé zosobnění boha na zemi. Pokud byl Achnaton alespoň částečně úspěšný ve věcech náboženských, nedá se to povědět o problémech politických. Jeho zájmy o politiku byly mizivé, uchyloval se především k umění a literatuře (viz Hymnus na Atona). Za poměrnou prosperitu Egypta vděčí především dobré administrativě.
)
Některé zdroje dokonce připisují právě Nefertiti nemalý podíl na náboženských reformách. Přesný původ královny skrývá také mnoho nejasností. Jedna z možných variant hovoří o Nefertiti jako o princezně Taduspě, dceři krále říše Mitanni, která byla pro obnovení spojenectví mezi oběma zeměmi provdána (v necelých patnácti letech) za Amenhotepa III., tedy otce Achnatona. Zřejmě po svatbě přijímá jméno Nefertiti - "Kráska, která přichází". Po jeho smrti prokázala dostatek obratnosti a ctižádosti a v sedmnácti se stala manželkou syna svého mrtvého manžela. (Vybudovat si tuto pozici nebylo jednoduché, jelikož o sňatku s Amenhotepem IV. uvažovala například i jeho vlastní matka Teje).
Tento fakt je ovšem zapotřebí brát s jistým nadhledem, jelikož některé prameny považují za mitannskou princeznu jinou Amenhotepovu manželku - Kiju, shodou okolností matku Tutanchamonovu (původně Tutanchaton). Jen na okraj připomínám, že Tutanchamon se stal celosvětově známý po nálezu nepoškozené hrobky s mumií r. 1922 v Údolí Králů (archeolog H. Carter). Samotná Kije ale pravděpodobně upadla v nemilost, jelikož její jméno bylo vymazáno z monumentů a pohřební výbava předělána pro potřeby jiného smrtelníka.
V současné době odborníci povětšinou zamítají Nefertitin královský původ. Nefertiti svému manželovi porodila celkem šest dcer. Nebyla však pouze královskou manželkou, ale stala se z ní dokonce spoluvládkyně - bylo jí povoleno vykonávat významné rituály (např. náboženské popravy), které byly jinak doménou krále. Společná láska k přírodě a umění zavedla pár k sochařskému mistru Thutmosovi, který, aby se nejvíce přiblížil realitě, vyrobil sádrový odlitek Nefertitiny tváře, podle něhož vytvořil snad nejznámější vápencovou bustu světa, kterou je dnes možné zhlédnout v Berlínském muzeu. (Němečtí archeologové bustu v podstatě odcizili, jelikož Egypt vydal povolení vyvážet pouze "bezcenné vzorky", což archeologové v tomto případě nerespektovali. Jako trest za "krádež" jim byl udělen zákaz provádění vykopávek po dobu dvou let. Nález je z roku 1912.) Jelikož dílu chybí části uší a levé oko, objevují se i domněnky o záměrném nedodělání či znetvoření sochy z důvodu odmítnuté lásky k Thutmosovi (o celém Nefertitině životě vůbec existuje mnoho bujarých představ pramenících z velké představivosti autorů zejména populárních historických publikací).
)
Společné štěstí se ovšem začalo pomalu hroutit, přispělo k tomu i úmrtí jedné z dcer a Achnatonova choroba, kvůli níž se stal nepříjemným na své okolí. Faraón zemřel a Nefertiti musela znovu čelit problému s udržením vlády. Uvažovala o sňatku s nevlastním synem Tutanchatonem, který ovšem ve svých dvanácti letech podléhal vlivu vrchního velitele vojsk Haremheba, oba totiž vyznávali kult boha Amona. Nakonec se Tutanchaton po změně jména (Tutanchamon) stěhuje do Théb. Město Achetaton se stává zapomenutým, zůstala v něm jenom časem proklínaná Nefertiti. Ve věku asi třiceti pěti let dříve milovaná "Přicházející kráska" zemřela. Její jméno bylo - stejně jako Achnatonovo - vymazáno z dobových reálií; Egypt se vracel k původnímu kněžství. Pro zachování svého života v posmrtném světě se nechává pohřbít na neznámém místě…
Spor o totožnost mumie zřejmě zatím nemá blízký konec. Proto nečekejte ani ode mne jasné rozřešení této archeologické záhady. Pokusím se vám alespoň stručně načrtnout všechna "pro a proti", která se mi podařila k tomuto problému zjistit.
)
Všechno začalo objevením tajné boční komory v hrobce KV35 (Údolí Králů v Luxoru) v roce 1898 francouzským archeologem V. Loretem; nálezu nebyla zprvu věnována velká pozornost. Tři nalezené mumie (pojmenované "Mladší žena" - dnes určovaná jako Nefertiti, "Starší žena" a "Chlapec") byly po prozkoumání použitých metod balzamování zařazeny do 18. dynastie, což se shoduje s obdobím, kdy Nefertiti žila. Zatímco si je dr. Jane Fletcherová (University of New York in England) téměř jistá, že jde o královnu Nefertiti (hrobku navštívila poprvé v červnu 2002, poté prováděla množství výzkumů za asistence Discovery Channel), generální tajemník egyptské Nejvyšší rady pro památky Zahi Hawass považuje vše za velmi málo pravděpodobné. Pochybuje i o ženském pohlaví nalezené mumie, které potvrdila anatomie pánve. "Jsem si jistý, že tato mumie není ženského pohlaví," tvrdí Hawass a dodává: "Nefertiti porodila celkem šestkrát, takže by její kyčelní kosti měly být vzdálenější, tato mumie je má ale velmi úzce u sebe." Dalším zajímavým jevem je dvakrát propíchnutý ušní lalůček, který měl být údajně znakem královen, i toto ale Hawass upřesňuje: "Takto propíchnuté uši se objevují u obou pohlaví. Všechny královny totiž měly většinou náušnice ve svých parukách a ne v uších, navíc mumie muže nalezená vedle údajné Nefertiti měla v uších také dvě dírky."
)
Archeologové v komoře našli paruku, kterou nosily královny v tomto období. To ale nemusí znamenat, že má spojitost s nalezenými mumiemi, protože v minulosti docházelo k častému vykrádání hrobů, snadno se tak mohlo stát, že zloděj paruku při krádeži pohodil na místě, které s ní nikterak nesouviselo.Nabízí se otázka využití testů DNA, díky nimž by bylo možné určit téměř na sto procent, s čí mumií máme tu čest. Tady však narážíme na problém, který jsem již zmiňovala výše - Nefertiti nejspíše opravdu nepocházela z žádného královského rodu, proto její vzorky nelze s ničím porovnat.
Dalším rozporuplným faktorem je věk mrtvé. Nefertiti zemřela ve věku přibližně třiceti pěti let, zatímco archeologická zpráva o věku mumie se pohybuje mezi osmnácti až třiceti lety.
K teorii, že jde o královskou manželku přispívá otisk čelenky, která byla taktéž královninou ozdobou. Hlava byla nalezena oholená a zdeformovaná silnými údery, jež by vysvětlovaly nenávist k Nefertiti kvůli náboženským reformám.
Zkoumání mumií se provádí veskrze moderní technikou. Přemísťování kvůli provedení rentgenu se stalo již minulostí. Firma Canon vyvinula v roce 2000 speciální digitální radiografický systém CXDI-31, který díky své hmotnosti (2,8 kg) a rozměrech přibližně formátu A4 umožňuje velmi šetrný průzkum nálezů. Digitální snímky jsou hotovy během tří sekund, díky vysokému rozlišení ploché obrazovky (6,5 milionu pixelů) jsou zřetelné i nepatrné detaily kostí. Přístroj také okamžitě poskytne trojrozměrný pohled na kostru a pozorovateli se tak naskytne jedinečná možnost "prohlídky" uvnitř mumie.
Předložila jsem vám některé podstatné informace vztahující se k záhadě egyptské krásky. Nyní se sami rozhodněte, ke které verzi se přikloníte a kým pro vás bude archeologický nález vedený pod názvem "Mummy 61072"…
Použitá literatura)
V české společnosti devatenáctého století se často opakuje stejná otázka a na ni stejná odpověď: "Jsme v přítomnosti malí?" - "Jen pohleďme, jak velkými jsme byli my Češi, my Slované, v dávných dobách." Toto dědictví minulosti nám nesmí nikdo vzít, nesmí je zcizit, zlehčit, prohlásit za nepravé.
Tato idea přímo nabádala k tomu, aby se básně z Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského (dále RKZ) staly národní modlou. Rukopisy, objevené v letech 1817-18 (spojeno především s V. Hankou), se snažily svým vzhledem, jazykovou úrovní atd. vzbudit ve čtenáři dojem, že se jedná o staročeské památky z 9.-13. století. Byly uctívány a velebeny; úcta k nim obsahovala i politický protest proti Vídni, ten však přerůstal v nekritický vztah ke všemu, co bylo české.
A právě do takto názorově vyhraněného prostředí se nebojí T. G. Masaryk vnést svůj názor - v 80. letech 19. století vstoupil do sporu o pravost RKZ.
)
Masaryk tak učinil zřejmě z více důvodu. Svou roli tu sehrál, i když si to on sám možná ani neuvědomoval, i jeho předchozí život (pobyt v cizině) a také jeho rodinné zázemí (r. 1878 se oženil s Američankou Charlottou Garrigue). I díky těmto okolnostem vnášel ihned od svého návratu do českého prostředí nové, překvapivé postřehy. Jedna jeho iniciativa byla pro pozdější spor o RKZ zvláště důležitá: zhruba rok po svém příchodu do Prahy, v roce 1883, založil vědecký časopis Athenaeum. Neméně závažným důvodem k odvážnému vstupu do polemik byla pro Masaryka i jeho povaha: nenáviděl přetvářku, faleš, lži, byl sebevědomý, zdravě ctižádostivý, měl vědecké i politické ambice.
To všechno předurčovalo tehdy šestatřicetiletého Tomáše Garrigue Masaryka, profesora filozofie na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, vést úspěšný boj za svůj názor. K otázce "rukopisné" se poprvé vyslovil dovětkem v Athenaeu 13. února 1886, a to z důvodu obrany svého univerzitního kolegy, profesora českého jazyka, předního českého filologa Jana Gebauera.
)
Profesor Jan Gebauer totiž vyjádřil (i když značně opatrně) ve svém článku pro lipský Ersch-Gruberův naučný slovník, který vyšel v roce 1885, své pochybnosti nad pravostí rukopisu Královédvorského. Gebauer byl potom osočen svým kolegou Martinem Hattalou, profesorem slavistiky, z nevlastenectví, ba dokonce z vlastizrady.
Ale zpět k již zmíněnému Athenaeu z 13. února 1886. Tehdy v něm totiž vyšel článek Jana Gebauera s výmluvným názvem Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. V dovětku, který následoval hned po Gebauerově článku, Masaryk přiznával, že už dlouho pochyboval o pravosti RKZ; poté stanovil pořadí důležitosti jednotlivých vědních disciplín, které by měly prokázat pravost, či podvrženost RKZ:
"Nemýlím-li se, dá se tato stupnice průkaznosti postaviti: l. Nejméně rozhodují výklady aesthetické a historické (kulturní); více 2. paleografický a chemický rozbor by nám jistoty daly a nejvíce 3. gramatický. Ovšem je pak ke konečnému soudu souhrn všech vyšetření nutný."
)
V další části Masaryk rozebírá po pořádku "stupnici průkaznosti". Dokazuje nespolehlivost důvodů historických a staví se nedůvěřivě i k paleografii. Masaryk přitom vychází z pozic obhájců a rekonstruuje jejich případné vývody:
"Rozhodne-li se paleografie pro pravost, pak je vyhráno; ale rozhodne-li pro nepravost, resp. poví-li, že rukopis je dělaný v 19. st.? Je potom prohráno? Není úplně: nemohl Hanka rukopis pravý někam odstraniti? - Zkrátka, rukopis mohl by býti novým opisem ze starého textu; možnost ta je dána, i vysvítá, že pro tento případ paleografie sama nemůže rozhodovati."
Stejně je Masaryk nedůvěřivý k případným soudům chemickým; domníval se totiž, že "i v 19. stol. týž inkoust (tedy starobylý) může zhotoviti každý, i nechemik, dle receptů starých, o kterých se snadno můžeme poučiti..." V tom se však Masaryk mýlil, alespoň pozdější chemické zkoušky došly k jiným závěrům.
"Musilo by se tedy ukázati," pokračuje Masaryk, "je-li inkoust v RK a RZ asi tak rozložený působením doby, jak při památkách nepodezřelých. Avšak nezdá se mi, že by se důkaz ten dal provésti tak, že by skepse nebyla možná. Předně musil by chemik inkousty jiných starých památek srovnávati: bude takových rukopisů mu popřáno? A bude mu speciálně českých památek popřáno? Dejme tomu, že bude. Vzniká otázka: nelze si pomysliti okolnosti, které dotčený rozklad inkoustu urychlily tak, že by i za 70 let inkoust tak se mohl proměniti, jak za jiných okolností inkoust starý 500 let?"
Důvěru v gramatiku zdůvodňuje Masaryk ve svém dovětku takto: "Slovem, pochybuji, že chemický rozbor Rukopisů spornou věc rozhodne... Zkrátka a dobře, chemie a paleografie nám spor na dobro nerozhodnou, a nezbývá tedy nežli grammatika. Grammatika staročeská, myslím, pomůže nám nejvíce. Rozumí se samo sebou, že mohou býti v rukopise rozmanité odchylky od současné řeči (odchylky dialektické, veršem podmíněné atd.), ale nesmějí tam býti chyby..."
Tímto Masarykovým dovětkem počala jedna z nejslavnějších polemik v dějinách české literatury.
Spor sice vzplál mezi tehdejšími vědeckými kapacitami, avšak nezůstal na akademické půdě, protože se ho zmocnila žurnalistika. Iniciátorem byl redaktor Osvěty Václav Vlček, který spor "předhodil" veřejnosti jako otázku národní cti a vlastenectví. Vedle žurnalistiky se tak tohoto případu chopila ulice, a vědci, včetně jejich přívrženců z řad tehdejší inteligence, byli vystaveni štvanicím, jaké dosud neměly obdoby.
Do boje proti Masarykovi a Gebauerovi okamžitě vytáhly i Národní listy, jejichž vydavatel Julius Grégr napsal proti těmto "závistivcům, národním nepřátelům a krutým zhoubcům naší kultury" dokonce celou knihu - Na obranu rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. "Svatý zápas" za údajně nejstarší kulturní hodnoty národa tak dočasně spojil obě tehdejší politické strany - staročechy a mladočechy, jejichž dosavadní vzájemné konflikty ustoupily do pozadí před společným nepřítelem. Pravost Rukopisů tehdy horlivě obhajovali například i v té době již uznávaný básník Jan Neruda, spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo básník Adolf Heyduk.
Urážky, někdy i nadávky nejvulgárnějšího zabarvení padaly na hlavy průkopníků skutečné vědeckosti české vědy. Masaryk se však nadále na stránkách Athenaea odmítal podřídit přehnanému vlastenčení a vyžadoval kritičnost, vybízeje pohlédnout i nepříjemné pravdě v tvář.
)
I přes značně vypjatou situaci se ke Gebauerovi a Masarykovi přidávali další. Byli to profesor Jaroslav Goll, který na univerzitě přednášel obecné dějiny, Jindřich Vančura, středoškolský profesor, zabývající se historií české reformace a překladatelstvím, Jaroslav Vlček, jenž se specializoval na českou a slovenskou literární historii, klasický filolog Josef Král, literární historik Josef Truhlář, Jiří Polívka, filolog, literární historik a etnograf, Matěj Opatrný, jenž jako fundovaný filolog napsal několik studií proti pravosti Rukopisů.
Ti všichni, ale i celá řada dalších, připojovali své vědecké argumenty, dokazující že Rukopisy jsou podvrh. Byly to důkazy rázu filologického, paleografického, objevily se námitky literárněhistorické, estetické a sociologické. Se svými námitkami se ozval také profesor teoretické fyziky a astronomie Augustin Seydler.
)
Druhé straně se vědeckých argumentů nedostávalo. A tak pomyslný prapor "rukopisných" obhájců převzala bojovná žurnalistika, která namísto vědeckých důkazů vášnivě polemizovala. Využívala vlasteneckých citů, odvolávala se na tradici, volala do zbraně proti germánskému nebezpečí. Přesto výsledky boje byly jasné. Pravost Rukopisů prokázána nebyla.
)
T. G. Masaryk přispěl svojí podloženou a neústupnou kritikou RKZ k trvalému rozvoji kriticismu v Čechách. Kriticismus se pak stal základním nástrojem poznání pro intelektuální sféru dvacátého století. Už žádný nacionalismus nemohl takto založené kritice bránit.
Spor o Rukopisy tedy nejenže nepotvrdil jejich pravost, ale současně prokázal opodstatnění a sílu nového názorového směru - vědeckého realismu, který se měl zakrátko zhodnotit v realismu politickém.
Masaryk ještě po letech tehdejší "rukopisný zápas" výstižně charakterizoval: "...a z rukopisného boje stala se věc novinářská a politická, revize domněle staré slovanské kultury stala se revizí celého kulturního života přítomnosti."
Nejvíce se o tuto revizi zasloužil právě on.
A Rukopisy dnes? Zůstávají významnou literární památkou počátku 19. století, spojenou s okruhem lidí kolem básníka a filologa Václava Hanky. A možná překvapivě se znovu staly předmětem literární mystifikace! Nevěříte? Přečtěte si bravurní dílo "nové literatury faktu" od Josefa (ve skutečnosti Miloše) Urbana s příznačným - nebo provokujícím? - názvem Poslední tečka za Rukopisy.
Použitá literatura
|
|
