&cil=11/images/max192.jpg', '192','497','475'))
Alexandr Veliký, jenž zdědil po svém otci Filippovi II. Makedonském mocnou armádu a takřka sjednocené Řecko, vzal za své pokračovat i v jeho poslání vést válku proti společnému nepříteli - Persii. Na jaře roku 334 př. n. l. se přepravil do Asie v čele armády ostřílených Makedonců a spojeneckých Řeků o síle 40 000 pěšáků a 7 000 jezdců. Ačkoliv měl Alexandr v Peršanech proti sobě největší vojenskou sílu světa, byl si jist kvalitou svých jednotek a vlastní převratnou taktikou. Vítězství na řece Gráníkos, u Tyru a Issu potvrzovala jeho přesvědčení a během tří let byl hotov vypořádat se s perským králem Dareiem III. jednou provždy.
V červenci 331 př. n. l., přibližně v době svých pětadvacátých narozenin, vyrazil Alexandr na východ do Mezopotámie, kde na něho čekal za Tigridem Dareios.
)
Dosud nedobytá východní říše zažila velikou mobilizaci vojsk. Po předchozích porážkách zůstalo sice Dareiovi z původních 50 000 řeckých žoldnéřů asi jen 4 000, ale vedle elitních oddílů z Persie tu byli sice méně disciplinovaní, avšak divocí a odolní odvedenci z Baktrie a Sogdiany pod velením Béssa, mocného baktrijského satrapy a králova bratrance, a také pomocné vojsko, složené z mnoha podrobených kmenů od Kavkazu až po indické hranice. Jezdectvo, jemuž velel Nabarzanés, mělo vysokou úroveň, byli to rození jezdci, mnohem lepší než Řekové. Všichni měli teď základnu v Babylonu, kde perští velitelé tvrdě pracovali na zdokonalování jejich válečného umění. Po lekci u Issu byly oštěpy nahrazeny kopími; a byla tu i švadrona obávaných, kosami vyzbrojených válečných vozů se závěsnými špičatými tyčemi a koly o mnoha lopatkách. Nic se ovšem nedalo dělat s tím, že vrchním velitelem byl i nadále neschopný Dareios.
Dareios zamířil se svým mohutným vojskem ke starobylému městu Arbéle mezi Tigridem a horami. Bylo však příliš pozdě, aby zastihl Alexandrovo vojsko při namáhavém přechodu přes Tigris, a tak poslal armádu otroků, aby zplanýrovala rovinu u Gaugamély ležící mezi nimi. Bylo mu řečeno, že u Issu prohrál pro nedostatek prostoru k rozvinutí vojsk; a válečné vozy potřebovaly hladký povrch.
)
Dareios vyslal nyní zvědy, aby podávali zprávy o tom, jak se Alexandr blíží - ten jich však několik polapil a dozvěděl se od nich, kde jsou Peršané, potom opevnil svůj základní tábor, bezpochyby pod dojmem vzpomínek na masakr u Issu, a nechal v něm všechny nebojující. Nato odvedl svá vojska k pláni u Gaugamély. Zde se utábořil a vyjel ven na průzkum. Z nízkých pahorků, které ji lemují, viděl obrovské perské šiky; nejstřízlivější početní odhad hovoří o 200 000 pěšácích a 40 000 jezdcích. Alexandrova armáda byla zhruba stejně početná jako na začátku celého tažení.
Nejpevnějším středobodem Alexandrovy armády byla pěchotní falanx (falanga) neboli dlouhá několikařadová kolona, tvořena těžkooděnci, přičemž byl každý z nich vybaven tepaným pancířem na prsou a kovovými chrániči holení a ramen, přilbou s vysokým žíněným hřebenem, kulatým štítem, mečem a hlavně obrovskými kopími - slavnými sarissami. Sarissy měly odstupňovanou délku a ve čtvrté řadě byly nejméně pět metrů dlouhé. Díky těmto oštěpům mohly první čtyři řady držet nepřítele hroty kopí v šachu, a tak být doslova nezranitelné vším kromě střelných zbraní. To bylo obranné vojsko. Úderným kladivem byla pak boční křídla jízdy. Alexandr se stal mistrem této bojové metody, ale jejím tvůrcem byl Alexandrův otec. Vojáky s lehkými zbraněmi pak rozvinoval do rojnice a měl i lukostřelce a prakostřelce.
)
Alexandr zavrhl Parmeniův návrh na noční útok, který by vynahradil nižší počet makedonských vojáků, povolil své armádě odpočinek a sám se odebral ke spánku do svého stanu. Peršané, obávající se nočního útoku, strávili celou noc dlouhým a vyčerpávajícím bděním v bojových pozicích, bez jídla a odpočinku.
Když byly vykonány všechny přípravy, spustil se Alexandr se svými muži z nízkých kopců dolů do nížiny, právě když jitřní světlo odhalilo jedno vojsko druhému.
Perská fronta se spoustou prostoru k manévrování a pětinásobnou převahou nad Makedonci byla o tolik delší, že kdyby cokoli selhalo, hrozilo Makedoncům a Řekům nebezpečí obchvatu, ale i obklíčení. Alexandr proto prohloubil svá křídla týlem, který se mohl v případě obkličování vytočit tak, aby vytvořil čtverec, který by se Peršanům postavil na neproniknutelný odpor. Parmenión vedl jako obvykle levé křídlo, kde stanul proti statečnému a schopnému Mazaiovi. Dareios zaujal královské postavení uprostřed, před sebou měl své řecké žoldnéře a jiné silné oddíly a také patnáct slonů a padesát vozů ozbrojených kosami. Krateros a Filótas vedli střed makedonské armády. Alexandr velel Makedoncům na pravém křídle. Proti němu stála mohutná baktrijská armáda pod vedením satrapy Béssa. Její linie přesahovala makedonskou tak daleko, že Alexandr zahájil bitvu skoro naproti Dareiovi.
Začal se však stáčet doprava, jako by chtěl vyrovnat perské překrytí. Dareios zavelel k odpovídajícímu manévru, aby jeho překrytí zůstalo zachováno; ještě pořád nepustil žádnou jednotku do akce a pokoušel se uhádnout, co Alexandr zamýšlí. Ten se odsunoval stále dál doprava, až se přiblížil k okraji arény, kterou dal Dareios tak pečlivě uhladit. Na drsnějším terénu by vozy s kosami nejely a jezdectvo by bylo zbrzděno. Byla to zkouška nervů. Dareios naletěl na tuto léčku a nařídil Béssovým mužům, aby zabránili dalšímu pohybu Makedonců doprava. Perské oddíly byly teď zaměstnány. Sérií přesně načasovaných manévrů zatahoval Alexandr stále víc jejich mužů do akce. Sám pak v čele elitní jízdy bedlivě čekal na svůj okamžik.
)
Peršané ho vypátrali a Dareios nařídil, aby ho napadly ozbrojené vozy. Alexandr měl však dost času na předchozí průzkum a připravil se na to. Agrianci zaútočili oštěpy; někteří z odvážných příslušníků kmene se vrhali proti koním, zastavovali je a strhávali vozataje na zem. Vozy, které prorazily, se ocitly v širokých uličkách mezi dobře vycvičenou pěchotou, neškodně se jimi prohnaly a v týle byly pohodlně zlikvidovány.
Dareiovo levé křídlo mělo zatím pořád víc práce, zatímco Parmeniónovo vojsko ještě stále drželo pravé křídlo na místě. Střed prořídl. Navzdory tomu, že měl Alexandr méně mužů, důmyslně si naplánoval, že jeho vrcholná síla narazí na perskou slabinu přesně tam, kde chtěl, aby byla.
Alexandr vynikajícím způsobem odhadl situaci a okamžitě pochopil, že nastal rozhodující moment. Poslal pro svého oblíbeného koně Bucefala, čtyřiadvacet let starého (měl i svého zvláštního štolbu). Potom vyjel na Bucefalovi do čela královské švadrony. Vytvořil z ní zástup zužující se v hrot, který tvořil on sám, a s bojovým rykem se vrhl na Dareia, který byl teď v přední linii. Také jezdectvo nezapomnělo na rozkaz, aby vydalo děsivý křik; buráceli kupředu a "skládali hold strachu". Současně postupovala makedonská falanga a uzavírala průlom, který vytvořil jejich král.
Strach byl jejich přítelem. Když se bez ohledu na slony prohnali čelní perskou linií a přiblížili se ke královskému vozu, Dareios jej otočil, chopil se otěží, které zraněný vozataj upustil, a byl první, kdo se dal na útěk. Sousední Peršané viděli vozatajův pád; a útěk vozu je přesvědčil, že to spadl a zahynul sám král. Střed se rozpadl - bylo to znamení k všeobecnému bezhlavému útěku. Alexandr a jeho jezdectvo se řítili dál a razili si cestu mezi prchajícími s úmyslem zmocnit se krále.
)
Události se však odvíjely odlišně na levém křídle, kde byly Parmeniónovy jednotky prolomeny indickou jízdou. Ta místo toho, aby bojovala s makedonskými zadními voji, pokračovala v jízdě do Alexandrova tábora vzdáleného asi 8 kilometrů (zřejmě měli od Dareia rozkaz pokusit se vysvobodit jeho zajatou rodinu), kde napadla táborovou stráž a thrácké jednotky, zanechané na obranu. Alexandr však na takový průlom pamatoval, a proto se záložní falanga vrátila rychle do tábora, kde nepřátelskou jízdu snadno přemohla. Parmenión poslal k Alexandrovi posly se žádostí o pomoc; ten proto obrátil svou jízdu a vedl ji přes rozlehlou pláň zničit Mazaiovy jezdce. Když dorazil k ohroženému místu, svedl prudkou bitvu, ve které zahynulo šedesát Druhů ("druhové krále" - elitní těžká jízda makedonské aristokracie) a Héfaistión, Alexandrův přítel, byl raněn. Nutno dodat, že ohrožení levého křídla už v okamžiku, kdy k němu Alexandr dorazil, pominulo.
Zatím se dozvěděl satrapa Mazaios o Dareiově útěku, rozhodl se, že tím jeho závazky končí. Vyprostil z boje tolik svých mužů, kolik jen mohl, a pospíchal zpět do Babylonu. (I tak však podle některých pramenů zůstalo na bojišti ležet neuvěřitelných 100 000 Peršanů!)
Když Alexandr zjistil, že Parmeniónovo vojsko už není ohroženo, hnal své Druhy zpět v naději, že polapí Dareia na cestě na jeho základnu v Arbéle. Stíhací jízda byla divoká, ovšem bezúspěšná. V Arbéle našli jen opuštěný vůz velekrále se vším, co Peršané na svém bezhlavém útěku nedokázali odnést.
V Arbéle se Alexandr rozhodl, že Dareiovo zajetí má koneckonců velmi nízkou prioritu. Tak naprosto zanechal jeho pronásledování kvůli jiným cílům. Především pak královská cesta na jih do Babylonu, Sús a Persepole, k bohatému srdci říše, byla teď pro Alexandra otevřená. Alexandrovi nestálo nic v cestě stát se "králem králů", neschopný Dareios byl o něco později zrazen a zabit vlastními satrapy v čele s Béssou.
)
Bitva u Gaugamél byla vítězstvím brilantního vrchního velení a disciplíny nad početní převahou, také to bylo jedno z největších Alexandrových vítězství a jeho důsledky pro starověký svět byly nesmírné. Především stálo u zrodu helénistického věku, ve kterém se propojil staroorientální Východ s řeckým Západem.
Alexandrův současník o svém pánovi napsal, že "vynikal tělesnou krásou, zdatností i bystrostí ducha, byl mimořádně statečný, ctižádostivý a v nebezpečích neohrožený", a historik Plútarchos po staletích dodal: "Žil život docela krátký, ale naplnil jej nejpočetnějšími a největšími činy." Alexandr Veliký zemřel osm let po bitvě u Gaugámel, ve věku pouhých 33 let.
Použitá literaturaMyšlenka atentátu na Reinharda Heydricha se zrodila na podzim 1941 v Londýně. Dva vojáci československé zahraniční armády - Jozef Gabčík a Karel Svoboda - se 3. října od velitele československé zpravodajské služby Františka Moravce dověděli, že jejich úkolem bude provést atentát na nějakou významnou osobu v Protektorátu Čechy a Morava - buď na K. H. Franka nebo na Reinharda Heydricha (v úvahu přicházel také Emanuel Moravec - protektorátní ministr školství a lidové osvěty). Symbolicky byl předběžně vybrán termín výročí vzniku republiky, 28. říjen.
Oba muži se tedy začali na svůj úkol připravovat. Ale již za tři dny se při cvičném seskoku zranil Svoboda natolik, že nebyl schopen dalšího výcviku, a tak ho musel nahradit Jan Kubiš. Po Svobodově zranění se také definitivně rozhodlo, že cílem útoku bude Heydrich.
 a Josef Gabčík&cil=11/images/max196.jpg', '196','454','699'))
Odlet parašutistů byl několikrát odložen kvůli nedostatku letadel. Až 28. prosince 1941 vzlétl z anglického letiště Tangmere halifax, pilotovaný Ronem Hockeym, na jehož palubě byly tři desanty (výsadky): Silver A, Silver B a Anthropoid (jeho členy byly právě Gabčík s Kubišem). Let trval deset hodin. Nad protektorátem byly husté mraky a sněžilo. Členové skupiny Anthropoid seskočili na území okupované vlasti v prostoru obce Nehvizdy blízko Prahy, ačkoli měli být původně vysazeni u Plzně.
Po počátečních problémech se jim podařilo navázat kontakt s příslušníky domácího odboje, nejvíce jim pomohla sokolská organizace. Začali také promýšlet způsob provedení úkolu. Při rozhodování jim napomohla změna Heydrichova bydliště. Od svého nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora bydlel Heydrich na Pražském hradě, ale v dubnu se přestěhoval na zámeček v Panenských Břežanech nedaleko Prahy. Odtud protektor pravidelně jezdíval vozem do svého úřadu. Několik týdnů hledali parašutisté vhodné místo, až se začátkem května rozhodli pro ostrou pravotočivou zatáčku nedaleko pražské nemocnice na Bulovce. A v té na něj také 27. května 1942 krátce po desáté hodině čekali.
)
Když se v půl jedenácté v této kobyliské zatáčce Heydrichův mercedes skutečně objevil, vběhl Gabčík do dráhy jeho jízdy, ale v příštím okamžiku z jeho stengunu (samopalu) žádná rána nevyšla. Na vzniklou situaci bleskově zareagoval druhý připravený parašutista. Kubišův granát dopadl na stupátko a explodoval. Heydrichův řidič se neúspěšně pokouší atentátníky pronásledovat; asi za půl hodiny byl zraněný protektor převezen kolemjedoucí dodávkou do nemocnice Bulovka, kde 4. června zemřel. Nepomohl mu ani z Berlína narychlo povolaný Hitlerův osobní lékař.
Parašutisté unikli pronásledovatelům a několik dní se úspěšně skrývali v rodinách příslušníků domácího odboje. Potom jim (a též dalším pěti v Praze se v té době skrývajícím parašutistům) našli odbojáři úkryt v kostele sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Jako první se do jeho krypty přesunul Jaroslav Švarc z výsadku Tin, v průběhu dalších dnů jej následovali Jan Kubiš (Anthropoid) a Josef Valčík (Silver A). Následovala dvojice z desantu Bioscop Josef Bublík s Janem Hrubým a také velitel Out Distance Adolf Opálka. Jako poslední se 1. června v kostele objevil Jozef Gabčík (Anthropoid).
)
Přesto, že toto místo bylo v době tvrdých razií relativně bezpečnou skrýší, ukrývaní se v něm i tak necítili dobře. Slyšeli o masakru Lidic, dostávali noviny a pročítali dlouhé seznamy popravených, mezi nimiž poznávali i své známé. Jistě uvažovali o tom, jak se z tohoto nedobrovolného vězení dostat. Často se v této souvislosti uvádí, že se zvažoval jejich převoz z krypty v policejním autě nebo v pohřebním voze. Jako živí nebožtíci v rakvích se měli údajně dostat ven právě 18. června, kdy nacisté jejich úkryt objevili.
Gestapo zahájilo okamžitě po atentátu pátrací akci a v protektorátu bylo už 27. května odpoledne vyhlášeno stanné právo. Záhy se začaly na nárožích objevovat pověstné červené plakáty se jmény popravených. Hitler sliboval Čechům za smrt Heydricha odplatu. A ta také přišla - 10. května 1942 byly vypáleny Lidice na Kladensku. Všichni muži byli popraveni, ženy a některé děti byly deportovány do koncentračních táborů, "šťastnější" děti byly poslány na převýchovu do německých rodin.
)
Proč zrovna Lidice? Pátrání gestapa po parašutistech vycházelo i po týdnu naprázdno. Třetího června se však do rukou gestapa dostal milostný dopis, který se zdál být nadějnou stopou. I když v průběhu vyšetřování gestapo velmi rychle zjistilo, že údaje v tomto dopise byly smyšlené a neměly žádnou souvislost s atentátníky ani atentátem, zneužili tento omyl jako záminku, že malá obec Lidice skrývala dva parašutisty.
Ale ani po vypálení Lidic se nenašel nikdo, kdo by úkryt parašutistů prozradil. Stejně jako nepomohla již předtím vypsaná odměna 20 milionů korun. Gestapo tedy vymyslelo ďábelský plán. Patnáctého června vyhlásilo třídenní amnestii pro každého, kdo poskytne informace, které povedou k vypátrání atentátníků.
Málo se ví, že v době atentátu ukrýval domácí odboj v Praze osm parašutistů. Ale jeden z nich, Karel Čurda, člen skupiny Out Distance, se o převedení do kostela nedozvěděl a 28. května odjel z vlastního popudu vlakem do Třeboně a dále šel pěšky až do rodné chalupy ve Staré Hlíně, kde se skryl u své matky. Tam však v příštích dnech prožíval doslova peklo. Denně četl noviny a dověděl se o zkáze Lidic, desítkách popravených včetně rodinných příslušníků jiných parašutistů, které i on znal. Měl velký strach, aby stejný osud nepostihl i jeho rodinu.
Mnohokrát přemítal, co má dělat. Nakonec napsal 13. června anonymní dopis na četnickou stanici do Benešova, v němž uvedl jména obou atentátníků. Během dalších dnů pečlivě pročítal noviny, ale žádnou reakci Němců v nich nenašel. Nemohl tušit, že benešovští četníci nepokládali dopis za věrohodný a táborská venkovská služebna gestapa se o něm dověděla až 18. června.
 pomáhá K. H. Frankovi s identifikací mrtvých&cil=11/images/max200.jpg', '200','505','334'))
Čurda si však mezitím 15. června v novinách přečetl o K. H. Frankem vyhlášené amnestii a slibovaná beztrestnost ho dovedla k definitivnímu rozhodnutí. Následujícího rána odjel vlakem do Prahy, ale během cesty ho opustila jeho ranní jistota. Nešel přímo na gestapo. Vyhledal rodinu, u níž byl skryt před atentátem, v naději, že mu třeba ještě i nyní poskytne azyl. Na místě se však dověděl, že to není možné, rodina by riskovala příliš mnoho. Dostal radu, ať se pokusí ukrývající se druhy najít.
Rezignovaně odešel a těsně před polednem stál před budovou pražského gestapa. Vyšetřovatel už po jeho prvních slovech poznal, že by Čurda mohl být tím, kterého potřebují. Když mezi několika aktovkami bez problémů našel tu Gabčíkovu a dodal, že je sám parašutista, bylo o tom gestapo přesvědčeno.
Při několikahodinovém výslechu zdrcený Čurda prozradil mnohem více, než si původně představoval. Uvedl jména těch, kteří v Praze, Pardubicích, Plzni i jinde poskytovali pomoc parašutistům. Ti všichni byli vzápětí zatčeni a jejich následné výslechy nakonec dovedly gestapo až ke kryptě.
)
Ráno 18. června 1942 byl kostel sv. Cyrila a Metoděje obklíčen 800 muži. První z nich pronikli do kostela ve čtvrt na pět, ale na kůru ukrytí Bublík, Kubiš a Opálka se jim houževnatě bránili. Ani jeden z nich nepadl do rukou nacistů živý - Opálka se zastřelil na místě, Bublík s Kubišem zemřeli při převozu do nemocnice.
V kryptě mezitím čtyři zbývající parašutisté horečně uvolňovali cihly z vrchní vrstvy v naději, že objeví kanál vedoucí do Vltavy. Poté, co narazili jen na další zdivo, pochopili, že jejich úsilí je zbytečné.
Útočníci se snažili parašutisty za každou cenu dostat živé, pokusili se je mimo jiné i vytopit. Později gestapáci objevili na podlaze chrámu velkou betonovou desku, která zakrývala vchod do krypty. Odstranili ji dynamitem a pokusili se vniknout dovnitř. Odpověděli jim jedny z posledních výstřelů bránících se parašutistů.
Po chvíli se z útrob krypty ozvalo už jen několik ran - všichni čtyři parašutisté skončili své životy vlastní rukou. Ani jeden z nich nebyl zastřelen Němci, jak druhý den tvrdily protektorátní noviny.
)
Dobytím kostela se teror nezastavil. Při dalších výsleších gestapo zjistilo, že se jeden z parašutistů svého času ukrýval ve mlýně v Ležácích. Za "trest" byla tato malá obec 24. června 1942 zničena ještě brutálnějším způsobem než Lidice. Za spolupráci na atentátu nebo za ukrývání parašutistů bylo přes 250 lidí transportováno do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byli 24. října 1942 popraveni.
"Vrazi, přestaňte vraždit nevinné lidi, nemohu se na to dívat, jelikož pachatelé jsou jistý Jozef Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr je na Moravě hostinským," napsal Karel Čurda ve svém udání benešovským četníkům. Tato slova ho posléze zavedla až před kostel v Resslově ulici, kde pomáhal s identifikací mrtvých, pak k novému jménu konfidenta gestapa v dalších letech okupace, nakonec však až před lidový soud a na popraviště v roce 1947.
Nacistický teror však nedokázal překrýt mimořádnost hrdinského činu atentátníků v kontextu celé Evropy i konkrétní přínos pro zápas o obnovení demokratického Československa.
Použitá literatura)
Druhá světová válka začala v září roku 1939 německým vpádem do Polska a skončila v srpnu roku 1945 americkým atomovým bombardováním japonských měst Hirošima a Nagasaki (bezpodmínečná kapitulace byla podepsána 2. září). Během tohoto období stále rostl význam vzdušných sil na taktické, operační i strategické úrovni, ale až zničením Hirošimy a Nagasaki se jasně ukázalo, že se vzdušné síly staly rozhodujícím prvkem nového uspořádání světa, které vyplynulo z výsledků druhé světové války.
Nejzákladnějšími prvky bojového letectva za 2. světové války byly stíhací letadla a bombardéry.
)
Stíhače - rychlá úderná jednoplošná letadla pro jednoho až dva piloty. Tato letadla měla standardní dolet od 500 do 1 500 kilometrů. Většina stíhaček byla konstruována s jedním motorem, dosahovala maximální rychlost okolo 600 km/h. Letadla byla vyzbrojena kulomety a kanony, které se nacházely pod křídly nebo v křídlech (některé Messerschmitty měly kanon v ose vrtule). Pilot musel nejen ovládat techniku letu, ale navíc musel být i dobrý střelec.
Zprvu byly stíhače využívány jako obranný doprovod bombardérů, ale později jim byly přiřazovány samostatné úkoly, především oslabování nepřátelských pozemních vojsk, vzdušná podpora spojenců a obrana území.
Mezi nejznámější stíhačky používané v průběhu 2. světové války patří: Supermarine Spitfire; Hawker Hurricane; Messerschmitt Bf 109;Focke Wulf; Mitsubishi A6M Reisen (Zero); Curtiss P-40 Tomahawk.
)
Bombardéry si představujeme jen jako mohutná letadla, ale některé stroje mohou na první pohled připomínat stíhače, a to jak vzhledem, tak i technickými parametry. Bombardéry měly dvou- až sedmičlennou posádkou a jeden až čtyři motory, které jim obvykle dodávaly maximální rychlost okolo 400 km/h. Dolet dosahuje u bombardérů vysokého rozpětí, ale u klasických mohutných strojů činí asi 2 000 km. Obranu obstarávaly kulomety a střelecké věže, které bývaly umístěny např. na přídi či zádi, na spodní části trupu nebo na hřbetě - vyskytovaly se v různých kombinacích. Bomby a pumy měly stroje umístěny buď pod křídly, nebo v uzpůsobeném nákladním prostoru. Bombardéry se využívaly k ničení budov a těžké techniky.
Do bojů 2. světové války zasáhly např. tyto stroje: Avro Lancater, Handley Page Halifax, Bristol Baufighter,Tupolev, Junkers Ju 52, Heinkel He 70 Blitz, North American Mitchell.
Množství nových poznatků o vedení bojové činnosti, které později určily průběh druhé světové války, se objevilo ve 30. letech. Ve stejném období došlo též k velkým změnám v technické úrovni letounů. Namísto dvojplošníků s křídly potaženými plátnem nastupovaly v civilním a posléze vojenském letectví jednoplošníky, které zhruba od roku 1934 rozšiřovaly taktické i operační možnosti letectev nejvyspělejších zemí. Pro tyto stroje byla charakteristická konstrukce z lehkých slitin se zpevněným potahem z téhož materiálu, samonosné bezvzpěrové křídlo v dolnoplošném uspořádání, podvozek se zcela zatažitelnými hlavními koly, uzavřená pilotní kabina, klapky na odtokové hraně křídla pro zlepšení vzletových a přistávacích vlastností a pohon vysoce výkonným motorem. Ten byl opatřen krytem snižujícím odpor, poháněl stavitelnou vrtuli se třemi nebo více listy a byl vybaven účinným systémem chlazení.
&cil=11/images/max206.jpg', '206','530','382'))
Co se týče druhé světové války ve vzduchu, rostoucí účinnost bombardování a přímé vzdušné podpory pozemních sil bombardovacím a stíhacím letectvem naznačila již tažení v Habeši (Etiopii) a Španělsku v letech 1935 - 1936. Právě v tomto období nahrazovaly moderní vojenské jednoplošníky starší dvojplošníky. Možnosti vzdušného boje proti pozemním cílům však naplno ukázala teprve německá "blesková" tažení v letech 1939 - 1941. Němci při těchto taženích používali letadla převážně jen k podpoře pozemních vojsk. Britové ovšem předběhli Němce v celkové koncepci vzdušných sil, a právě to jim přineslo vítězství v bitvě o Británii.
Vzdušná doktrína, kterou zpracovali Britové a zdokonalili Američané, dosáhla ke konci druhé světové války konečnou podobu - skládala se ze tří vzájemně propojených, ale zřetelně odlišných prvků: nadvlády ve vzduchu, dálkového bombardování nepřátelských vojensko-průmyslových kapacit a přímé podpory pozemních a námořních sil.
&cil=11/images/max207.jpg', '207','452','562'))
Nadvláda ve vzduchu byla rozhodující pro účinné nasazení vzdušných sil a měla svůj význam také v obraně. Schopnost účinně se postavit vzdušné převaze nepřítele hrála významnou roli v ochraně vlastních ekonomických kapacit před nepřátelským dálkovým bombardováním a také v obraně vlastních pozemních sil proti nepřátelským útokům ze vzduchu. Vzhledem k zastrašujícímu účinku nepřátelských vzdušných útoků na civilní obyvatelstvo byla vzdušná převaha navíc i důležitým prostředkem k udržení bojové morálky na vlastní straně.
K dosažení nadvlády ve vzduchu sloužily takové prostředky jako vzdušný boj, oslabování stíhacích sil nepřítele opakovanými útoky (včetně doprovodu strategických bombardérů, který donutil nepřátelské stíhače ke vzletu), údery na letiště a později na zařízení leteckého průmyslu.
Za rozhodující část vzdušného boje bylo považováno strategické bombardování. Dálkové bombardéry poprvé umožnily přímé působení proti cílům v týlu nepřítele. Britové, navzdory nezbytnosti soustředit se na počátku války na stíhací letectvo protivzdušné obrany, podnikali dálkové nálety na německé průmyslové a obchodní cíle dokonce i během bitvy o Británii v roce 1940. Němci však rychle zdokonalili svou stíhací obranu, a Britové tak byli donuceni přejít na noční nálety. Snížená viditelnost a horší přesnost noční navigace si vynutila změnu taktiky: od bodových útoků přešli Britové na plošné bombardování hlavních průmyslových oblastí.
Vývoj se však nezastavil, a tak mohly od konce roku 1942 americké bombardéry, chráněné pancířem a vyzbrojené četnými pohyblivými kulomety, obnovit účinnější denní nálety a díky lepšímu zaměřování dokázaly ničit cíle se zvýšenou přesností. Navíc tyto nálety nutily německé stíhače vzlétat do bojů, které neustále snižovaly počty jejich letounů nad obsazenou Evropou a posléze i nad samotným Německem. Americké ztráty při těchto denních náletech však byly velmi vysoké, v letech 1944 - 1945 mohly pokračovat jen vzhledem k zavedení stíhacích letounů s delším doletem, a ty pak doprovázely bombardéry při náletech hluboko nad německé území. Britské bombardovací letectvo a americká 8. a 15. letecká armáda tak útočily střídavě na plošné cíle v noci a bodové cíle ve dne. Tato tzv. kombinovaná bombardovací ofenzíva urychlila průmyslové a vojenské zhroucení Německa. Podobně zasahovalo americké letectvo i proti Japonsku. Vzdálenosti byly ovšem větší, a to snižovalo účinnost bombardovací ofenzívy. Situace se zlepšila po dobytí Ivodžimy v březnu roku 1945, kdy americké bombardéry a dálkové stíhačky mohly využít tamní letiště k úderům na japonské ostrovy.
)
Na taktické úrovni dosáhla doktrína přímé vzdušné podpory pozemních sil za druhé světové války svou konečnou podobu ve spolupráci dvou britských svazů - Pouštní letecké armády a 8. armády - v severní Africe v roce 1942. Klíčovým prvkem této koncepce byl takový systém velení, kdy všechny vzdušné jednotky zůstávaly v podřízenosti leteckého velitele a nebyly podřízeny velitelům pozemních vojsk.
Důležitým prvkem doktríny vzdušné podpory bylo použití skutečného stíhacího bombardéru. Tento letoun se ideálně hodil pro přesné bombardování z malých výšek a hloubkové útoky na pozemní cíle, byl však také jediným účinným prostředkem proti srovnatelným nepřátelským strojům. Proto prvním úkolem podobných stíhacích bombardérů, útočících na nepřátelská zařízení spolu s lehkými a středními bombardéry, bylo působit ve stíhací roli a vybojovat místní vzdušnou převahu.
Úkoly letectva při vzdušné podpoře námořních sil byly koncepčně podobné. Nejdůležitější poznatek o povaze námořního letectva se ukázal hned na samém začátku války, kdy vyšlo najevo, že účinnost bombardovacích a torpédonosných letounů proti hladinovým lodím je tak vysoká, že převaha ve vzduchu dokáže zvrátit i velmi výraznou převahu nepřítele na hladině. Platnost této koncepce se jednoznačně prokázala v bitvě u Midway v červnu 1942, kdy vzdušné síly početně slabších amerických sil dosáhly takřka úplného vítězství nad početnějšími Japonci.
)
To vedlo k závěru, že palubní letectvo nebude nadále pouhým podpůrným prostředkem hladinových sil, ale prvořadým útočným nástrojem. Dokonce i ta nejmohutněji vyzbrojená pancéřovaná bitevní loď byla zranitelná ze vzduchu, jak ukázalo potopení obří bitevní lodi Jamato americkými letouny v dubnu 1945. Výsledkem bylo vystřídání bitevní lodi v roli hlavního prostředku vedení války na moři lodí letadlovou, která se současně stala také rozhodujícím prostředkem boje proti ponorkám, představujícím další vážnou hrozbu hladinovým lodím.
Charakter vzdušných bojů na východní frontě se výrazně lišil od britské a americké strategie. Souboje se odehrávaly v nižších letových hladinách, protože jak ruské, tak německé letectvo se soustředilo zejména na přímou podporu pozemních vojsk a bombardovací operace na malé či střední vzdálenosti. Boje v Rusku tak měly pro německé stíhače jiný průběh, ale stejný konec. Na lokálních úsecích fronty byly sice po počátečním oslnivém nástupu německé stíhací jednotky schopny udržet krátkodobou převahu, ale postupem času byly početně převýšeny. Ruské letectvo nasbíralo těžce zaplacené zkušenosti a postupně dostalo Luftwaffe do defenzívy.
Po skončení druhé světové války se názory předních specialistů na možnosti vzdušných sil začaly různit, všichni se však shodují v tom, že se vzdušné síly staly nepostradatelným prvkem "trojživelných" bojových svazů.
Použitá literatura)
Tank, zbraň, která se stala nedělitelnou součástí pozemního boje, by se dal charakterizovat jako plně pásové, silně opancéřované bojové vozidlo, jež má za účel vnést na bojiště svou palebnou sílu a přitom chránit jak posádku, tak zbraně. Jeho hlavní charakteristikou je palebná síla, ochrana a pohyblivost. Namíchání těchto vlastností určuje, jak je tank efektivní, popřípadě jeho specializaci.
Poprvé se objevil na bojištích 1. světové války, a to na straně Dohody. Vývojem této zbraně se zabývali především Britové (jejich zastáncem byl i první lord admirality W. Churchill) a Francouzi - novou zbraň chápali jako jedno z možných řešení stavu "zákopové strnulosti" front.V rámci utajení byla nazvána "tank" (její výroba se podobala výrobě cisteren - z anglického tank). Poprvé byly tanky (Marky 1) použity 15. září 1916 během ofenzívy na Sommě. Vojenský úspěch byl nevelký, vzhledem k poruchovosti strojů (z nasazených 49 jich 17 nedojelo na svou výchozí pozici), technické nedokonalosti a nezkušenosti velení (velící důstojníci nevěděli, jak je mají správně využít - až časem zjistili, že hromadně a na dělostřelbou nezničeném terénu).)
Ovšem psychologický efekt byl značný, u německých vojáků vyvolaly tanky podobnou paniku, jako v antice u Římanů sloni Kartáginců, zvláště když tanky byly tehdejšími pěchotními zbraněmi téměř nezranitelné. Výrazného vítězství dosáhly tanky až 20. listopadu 1917 v bitvě u Cambrai - jednalo se o hromadný útok 476 tanků (z toho 18 zásobovacích, 3 spojovací a 32 se speciálními nůžkami na ostnatý drát) v několika vlnách, jehož účinek byl však oslaben vzhledem k nedostatečné podpoře jízdy. Od tohoto okamžiku tanky výrazně ovlivnily zbytek války. Němci nástup obrněnců včas nezachytili a jejich jedinou odpovědí byl A7V, těžký tank pro 18 mužů, jehož nákladnost způsobila, že jich bylo na fronty vysláno pouze 20 (!).
&cil=11/images/max212.jpg', '212','420','700'))
Období mezi válkami je charakteristické střetem zastánců dvou názorů. Jedni tanky považovali za výhradně podpůrnou zbraň ostatních složek armády, druzí v něm viděli samostatnou, ba přímo klíčovou sílu vojska. Že druhý názor byl správný, ukázala 2. světová válka. První si to uvědomili Němci, a proto sestavili 1. obrněnou divizi. Celkově německé tanky byly technicky velmi vyspělé. Jejich testování proběhlo za španělské občanské války (1936 - 1939), při níž se střetávaly na straně frankistů lehké P-1 a italské Fiaty s budoucími sovětskými soky (T řada, respektive T-26) na straně republikánů. Ostatní státy byly - co se týče počtu tanků a jejich kvality - celkem pozadu; Francouzi a Britové produkovali tanky lehké, jež měly nahradit jízdu, např. Hotchkiss H-35 a těžké (neboli pěchotní) jako francouzský Char B1 či britská Matilda.
)
Ve druhé světové válce se tank stal doslova "králem" bitevního pole. Německá Bliztkrieg (= blesková válka, při níž Němci uplatnili taktiku založenou na spolupráci tanků s jinými druhy vojsk a podpoře dělostřelectva a střemhlavých bombardérů) jasně ukázala, kde leží stěžejní síla pozemních armád. Tank mezitím vyspěl do podobné podoby, jakou má dnes. Lehké tanky byly částečně nahrazeny obrněnými automobily, a tak uplatnění našly hlavně při výsadcích. Střední a těžké se staly pilíři pozemního sil.
Neustálé zdokonalování protitankového boje (speciální děla a miny) vedlo k trvalému zdokonalování pancéřové ochrany (až 120 mm), palebné síly (až 150 mm) a výkonu motoru (rychlost však zůstávala stejná, přes 32 km/h). V roce 1945 standardní tank vážil okolo čtyřiceti tun, našly se však i tanky přesahující šedesát tun (německý Tiger II). Německé stroje byly vůbec nejkvalitnější a vysoce převyšovaly nepřátelské. Řada Pzkw (Panzerů) dlouho vládla v tankových bitvách, Pzkw III v prvních fázích války, Pzkw IV v pozdějších. Sami Němci byli přesvědčeni o jejich nedostižnosti, o to větší šok jim způsobily sovětské legendární T-34 (jedny z nejlepších středních tanků války). Německé zbrojovky však nezahálely a přišly s pádnou odpovědí v podobě Tigerů I a Pzkw V Pantherů (zřejmě vůbec nejlepších tanků konfliktu).
Do II. světové války datujeme zatím i největší tankovou bitvu všech dob, která začala 5. července 1943 u Kurska. Trvala 50 dní, bylo do ní zapojeno na 7 000 tanků (+ 4 000 letadel a milion vojáků). Sovětští tankisté většinou v T-34 a za pomoci letectva rozdrtili německý útok (čítající i supermoderní Tigery a Panthery). Pod dojmem úspěchů se v SSSR téměř přestaly vyrábět ostatní druhy tanků.
Jestliže na východě německým strojům mohly čelit pouze T-34, tak na západě neměly konkurenci a spojenci zde kvalitu nahrazovali kvantitou. Nejrozšířenějším typem byl americký Sherman (bylo jich vyrobeno více než všech německých tanků dohromady), měl však malou palebnou sílu a slabé pancéřování. Jeho výhodou byla velká všestrannost, stejně jako britský Churchill se dal vyzbrojit a vybavit mnoha zbraňovými systémy, mosty a odminovacími zařízeními. Dále mohl plavat nebo se brodit pod hladinou s nasazeným "šnorchlem". Obojživelné tanky DD, schopné uplavat i několik km, se staly esem v rukách spojenců při operaci Overlord (vylodění v Normandii). Lepší americké modely bitevní tanků jako M 26 Pershing přišly do Evropy až na sklonku války (leden 1945).
I po válce tank zůstal nedílnou součástí každé bojeschopné armády, hrál důležitou roli téměř ve všech následujících konfliktech. Střední a těžké tanky splynuly do kategorie hlavního bojového tanku (HBT). Ve všech směrech došlo k velkému posunu ve výkonu tanku (např. rychlost se u strojů vážících 50 až 60 tun zvýšila až na 70km/h). Navíc jejich cennost zvýšily i jiné speciální vlastnosti a schopnosti, jako je schopnost chránit posádku před účinky radioaktivního záření (u středních tanků desetinásobné snížení radiace).
)
Důstojným nástupcem německých Panzerwaffe se staly izraelské síly. V Izraeli byla prohloubena taktika tankové války natolik, že hrstka statečných a skvěle vycvičených izraelských tankistů dokázala opětovně porážet v 50., 60. a 70. letech mnohem početnější arabské tankové armády. Sověti v období studené války pokračovali ve vývoji T-řady, jejíž nejmodernější stroje tvoří výzbroj mnoha světových vosk. Nynější ruská armáda má asi 6 400 tanků (v evropském Rusku; včetně moderních T-72 a T-80). Západní státy také navazovaly na své válečné bijce, Američané na Pershing, Britové na Centurion. Vznikly tak nejlepší tanky současnosti, americký M1 Abrams a britský Challenger. Svoji sílu ukázaly při válce v Perském zálivu (největší válečný konflikt po II. světové válce), kdy např. Abramsy byly sice několikrát zasaženy iráckými T-72, ale neutrpěly žádné poškození díky britskému vícevrstevnatému pancéřování Chobham. Americká armáda má asi 19 000 tanků, z toho 8 000 HBT Abrams. Mezi další důležité tanky současnosti patří německý Leopard 2, francouzský Leclerc či izraelská Merkava. Bezpochyby zajímavým projektem je švédský S-103, představený v roce 1966. Jedná se o obranný tank, který nabízí nepříteli nejmenší cíl, jelikož nemá otočnou věž a zaměřuje se otáčením celého stroje.
Celkový vývoj znamenal pro tanky vznik mnoha dalších nebezpečí, jako jsou například speciální letadla, tzv. tankobijci (např. americký A-10 Thunderbolt II), bitevní vrtulníky, účinné pěchotní zbraně a raketové dělostřelectvo. V blízké budoucnosti však tanky budou mít nepochybně na bojištích stále své místo.
Stavba tanku
 z 2.světové války&cil=11/images/max215.jpg', '215','364','686'))
Většina tanků se skládá z korby s otočnou věží a z odpruženého podvozku s článkovanými pásy (sto i více článků z gumy nebo oceli spojeno kolíky). Co nejlepší odpružení je nezbytné, aby byly co nejvíce zmírněny otřesy a naklánění při jízdě terénem, neboť vysoká rychlost tanku je k ničemu, když je posádka zmítána tak, že jí hrozí zranění. Průchodivost terénem je dána poměrem výkon/hmotnost (tzv. specifický výkon) a měrným tlakem (= rozložení tlaku na půdu pomocí pásů). Mohou tak vzniknout zajímavé paradoxy - totiž britský lehký tank Scorpion s měrným tlakem 0,35 kg/cm2 dokáže překonat terén, ve kterém se boří pěšák. V samotné korbě je prostor řidiče, vezené střelivo, zásoby potravin a pitné vody (+ vařič), palivo, převodovka a pohonná jednotka.
Pohonná jednotka (většinou naftový motor) má u nejnovějších verzích výkon až 1 500 k (pro ilustraci: Mark I z roku 1916 dosahoval výkonu pouhých 105 k). Výkon se převádí pomocí spojky na rychlostní skříň (ruční, poloautomatickou nebo automatickou). Tato skříň v sobě zahrnuje také řídící mechanismus, protože tank se řídí přibržděním či zastavením jednoho pásu, zatímco druhý zrychlí nebo pokračuje v pohybu. U prvních strojů docházelo k obrovským ztrátám energie, protože jeden pás se skutečně brzdil. Časem se to podařilo odstranit díky principu přerozdělení energie (diferenciálem se výkon ubraný jednomu pásu přidá druhému). Většina převodovek umožňuje otočku i na neutrál, to znamená, že tank je pomocí řídících pák otáčen na místě.
)
V otočné věži kromě posádky (obvykle velitel, střelec a nabíječ/spojař) bývá část střeliva (dohromady tanky vozí obvykle kolem 60 nábojů), navigační a spojovací systémy a především výzbroj. Kromě kanónu ke standardní výzbroji patří též dva kulomety (první spřažený s tankovým kanónem a druhý na věži ovládaný velitelem zevnitř, sloužící např. i k zoufalé obraně proti nízko letícímu letadlu) a granátomet, jenž mj. slouží k položení dýmové clony v případě napadení.
Obvyklá ráže nynějších tankových děl se pohybuje kolem 120 mm, kanóny (s úsťovou rychlostí až 1584,96 m/s) jsou schopny střílet nejrůznější typy střel: dýmové granáty, kartáče (proti živé síle), světlice, avšak především střely protipancéřové a trhavé, určené k protitankovému boji. Ty se dělí na 3 základní typy - projektily s vysokou kinetickou energií, střely s trhavou hlavicí (exploze způsobí na pancíři jakýsi "strup", který se vlivem velkého pnutí kovu protrhne dovnitř) a kumulativní střely (princip trhavé náplně s dutou špičkou, jež soustředí chemickou energii exploze do proudu plynů, který pancíř provrtá). Jen jako doplňkové střelivo se užívají řízené střely, a to kvůli nízké rychlosti střelby, jelikož dnešní tanky přežívají hlavně díky "rychlému tasení".
)
K přežití v bitvě však mohou sloužit i dobré obranné vlastnosti tanku. Pomineme-li pohyblivost, tak nám zbývá pancéřování, které zabírá v průměru 45 % hmotnosti tanku. Je nerovnoměrné, nejsilnější bývá na čelní ploše, zvláště na věži (nejčastějším místě zásahů). Proti průbojným střelám navíc pomáhá zešikmení ocelových desek, které se však snadno probije střelami kumulativními. Síla pancíře u prvních tanků se na nejrizikovějších místech pohybovala v desítkách mm (např. u Renaultu FT-17 22 mm). Nutnost lepší ochrany znamenala "ztloustnutí" pancéřování. Pzkw V Panther z II. světové války měl pancíř o síle 80 mm, soudobý T-72 už chrání pancíř o tloušťce až 400 mm. Západní státy vesměs využívají pancéřování vyvinuté v Británii v 70. letech, tzv. Chobham Armour. Jedná se o vícevrstevnatý pancíř složený z oceli, keramiky a titanu, o němž Britové prohlašovali, že odolá jakékoliv kumulativní střele. To sice neplatí, ale stále je tou nejlepší tankovou "kůží".
Nezbytným, ale neskutečně drahým doplňkem se stalo rovněž elektronické vybavení tanku. Tanky mohou být vybaveny vnitřním protipožárním hasícím systémem, detektory varujícími před pozorováním cizím radarem, termovizí (pro operace ve tmě či v hustém ropném dýmu), počítačovým řízením střelby (zohledňujícím teplotu, vítr, sklon a ostatní faktory), laserovým zaměřováním a v neposlední řadě navigačními systémy. Radiostanice je samozřejmostí, stejně jako interkom se sluchátky, který zajišťuje spojení mezi posádkou i v hluku přes 100 decibelů (běžné pro tank v akci).
Tank se stal komplikovaným strojem, jehož cena často přesahuje milion dolarů.
Použitá literatura
|
|
