&cil=11/images/max174.jpg', '174','539','700'))
Hrad Trosky byl zbudován na skalním masivu, který dnes ční vysoko nad úrovní okolního terénu. Masiv vznikl pod úrovní zemského povrchu, jako výplň dvojitého čedičového sopouchu, během horotvorného neklidu v třetihorách. Tehdy si magma prorazilo cestu vrstvami starších druhohorních usazenin a tuhlo obklopeno okolními pískovcovými horninami. Následkem miliony let trvajícího zvětrávání, jež bylo urychleno tropickým a subtropickým klimatem, panujícím až do počátku čtvrtohor, byla odolná výplň sopouchu obnažena a zvětraliny odneseny vodou i větrem.
Roku 1380 koupil panství vážený pán na dvoře Václava IV. Čeněk z Vartemberka, který zde v letech 1380 - 1390 začal budovat pevný hrad. Na hřebenu mezi oběma vrcholy založil vnitřní hrad s obytnými paláci a na vrcholcích obou skal pak nechal vybudovat obranné, ale zároveň obytné věže. Na nižším, nazývaném pro jeho rozložitější vzhled Baba, stávala šestiboká dvoupatrová stavba, přístupná z paláce ze severní strany. Na vyšším, štíhlejším vrcholu, nazývaném Panna, stával palác obdélníkový, původně třípatrový, v jehož prostoru byla prý i hradní kaple.
)
Výrazné výškové uspořádání staveb (relativní převýšení Panny oproti prvnímu nádvoří cca 57 m, Baby 47 metrů) umožnilo vybudovat systém obrany v nedostupnosti a dokonalém kruhovém přehledu vnitřního hradu, jeho svahů i dalekého okolí. Hradební zdi jsou vedeny co nejúsporněji přímo, při maximálním využití čedičových skalisek. Všechna nároží, i minimální počet zlomů, jsou zpevněna pískovcovými kvádry. Vodu poskytovala vlastní hradní studna na prvním nádvoří, asi 30 m hluboká, a na Panně byly ve skále vybudované důmyslné cisterny na dešťovou vodu.
Vlastní systém tří obranných pásů tvořily hradby 1,5 - 2 m široké , až 15 metrů vysoké. Za první - vstupní - branou jsou zbytky bývalého purkrabství, strážnice, kde ještě koncem 19. století byly k vidění zbytky krbu. Tento prostor prvního nádvoří - tzv. vnějšího hradu, sloužil i jako menší hospodářské zázemí. Za druhou, tzv. kulisovou branou v prostoru vnitřního hradu, u jižní zdi stávaly konírny a po stranách menší obytné budovy. Vpravo v proluce mezi skálou a hradbou se do výšky zvedal malý dřevěný palác, který zajišťoval z horní kamenné nástavby přístup do věže Baby, vytápěné původně kachlovými kamny.
)
Vlevo se vcházelo z nádvoří po kamenných schodech menší brankou pro pěší do nejlépe chráněné části hradu s dochovanými pozůstatky hlavního paláce. Tento palác, kde se soustředil veškerý život pána a kde byla uskutečňována důležitá rozhodnutí, byl na Troskách třípatrový. Byl podélně rozpůlen na dva trakty; oba měly suterén a nad ním dvě víceméně temná patra jen s provozními místnostmi a jen třetí patro s podstřeším, snad z hrázděného zdiva, bylo obytné a určené pro pána a jeho rodinu.
Nelze si nevšimnout, že zejména stavba věží svým ojedinělým založením musela vyžadovat mimořádný stavitelský um, hodně času a peněz. Není divu, že pana Čeňka natolik vyčerpala, že se dostal do dluhů. Možná též nákladný dvůr a neskromný život po boku slezské kněžny, uvyklé na vyšší standard, způsobily, že se pan Čeněk zadlužil tak, že roku 1394 musel své panství Nový Bydžov a Trosky postoupit králi Václavu IV., svému největšímu věřiteli.
Oblíbeným místem krále Václava IV. se hrad nestal, a tak jej po čtyřech letech věnoval Otovi z Bergova, jehož rod přišel do Čech z německé Míšně. Ota zastával funkci nejvyššího purkrabího, a tedy i vrchního velitele branné moci země. Během politických událostí se však postavil do čela spiknutí odbojné české šlechty proti králi a spolupracoval se Zikmundem.
)
Ota mladší z Bergova, který hrad spravoval, rozšiřoval své panství, a vedl tudíž i řadu sporů se svými sousedy. Spolu se sým kumpánem Janem Městeckým z Opočna si svérázným způsobem vyřídili majetkové rozpory s opatovickým klášterem. Lstí vnikli do kláštera, mnoho mnichů pobili a část jich vyhnali, ba ani mrtvoly nezůstaly ušetřeny jejich hrabivosti. Městecký a pan z Bergova poté přikázali přivázat opata Lazura na natahovací žebřík, aby prozradil, kde je ukryt klášterní poklad. Když už běžné mučení nepomáhalo, zapálili pod ním svíce a po tři dny je vyměňovali. Lazur zemřel, ale tajemství, kde je ukryt hlavní poklad, si vzal s sebou do hrobu. Část i tak bohatého lupu pak byla uložena na tajném místě na samotných Troskách. Tuto událost popisuje Alois Jirásek ve Starých pověstech českých v pověsti Opatovický poklad.
Roku 1428 Trosky poprvé vyhořely, až na věž Pannu. Ihned po požáru se pokoušeli hrad oblehnout husité, ale marně. O deset let později se podařilo tlupě loupeživého rytíře Kryštofa Šofa z Helfenburka nočním slezením hrad obsadit. Pobili část posádky a samotného Otu, který překvapením nestačil uniknout do posledního obranného místa, věže Panny, zajali. Proti zemským škůdcům byla vyslána zemská hotovost, která hrad marně po tři roky dobývala. Obráncům napomáhala tajná chodba a mohutné skalní prostory v pískovcové části skal pod hradem. Na několik dalších let se tak tito samozvaní majitelé stali postrachem nejen okolního obyvatelstva, ale i Lužice. Pak se ale podařilo Zhořeleckým a Žitavským zlikvidovat větší část tlupy; její zbytek se z Trosek stáhl na nedaleký hrad Valdštejn.
Syn Oty z Bergova Jan se jako jediný z celého rodu hlásil k husitské víře, dokonce bojoval na straně Jiřího z Poděbrad, když dobýval Prahu. K Troskám však nepřilnul, a proto je po krátké době prodal Janu Zajíci z Házmburka, pánu na Kosti. Ten se zařadil mezi odbojnou šlechtu, a tak král Jiří část jeho hradů dobyl a část oblehl. Hrubá Skála se nestačila předzásobit, a proto se po týdnu vzdala. Poté král s vojskem oblehl i Trosky, a protože Jiří věděl o tajných chodbách, nechal je hlídat, posádka tak byla vyhladověna a vzdala se. Jan Zajíc se nakonec poddal králi a vzdal se i hrad Kost, když nepřišla slibovaná pomoc od uherského krále Matyáše. Jiří nakonec velkoryse uzavřel s Janem Zajícem mír.
)
Po smrti Jana Zajíce přešly Trosky do majetku Šelemberků (1497 - 1524). S nimi je spojena historka o manželce hradního pána Kateřině a jejím milenci, kteří byli Kateřininým manželem přistiženi. Mladík přišel o hlavu, stará baba, která jim umožňovala schůzky, byla zaživa zahrabána do země a samotná Kateřina potupně naložena na selský vůz, odvezena na hrad Veliš a tam zazděna.
Poté přicházejí Bibrštejnové (1524 - 1551), Lobkovicové a nato Smiřičtí. Sláva hradu v této době definitivně končí. Smiřičtí přestavují hrad Skálu (dnes Hrubou Skálu) v pohodlné sídlo a odtud spravují celý kraj. Za třicetileté války se panství zmocnil Albrecht z Valdštejna a i po jeho zavraždění r. 1634 zůstávají Trosky v majetku valdštejnského rodu, až do roku 1821
V závěru třicetileté války se hrad stal také naposledy dějištěm bojů - šlo o císařská a švédská vojska, která se na hradě vystřídala prý celkem třikrát vždy přesně po roce. Při posledním obsazení Švédy hrad celý vyhořel a od té doby pustl a sloužil jako zdroj stavebního materiálu.
Ještě jednou je ve starých kronikách zmínka o "pokladu" na Troskách. V roce 1680 se mniši z kláštera v Kartouzích dozvěděli od umírajícího mnicha, kterému poskytovali poslední pomazání, že za druhou branou hradu je ukryt poklad. Proto se mniši vydali na hrad, jeden mnich, který uměl najít vodu, určil místo a mniši odkryli ve zdivu metrový otvor a vybrali bohatý poklad. Dodnes nevíme, jestli šlo o poklad Oty z Bergova nebo o kořist švédských vojáků z třicetileté války.
&cil=11/images/max179.jpg', '179','539','700'))
Až v roce 1821 se stal novým majitelem panství Jan Lexa, rytíř z Aehrentalu, typický představitele nově nastupující zbohatlické generace podnikatelů. Kupuje nejen celé panství s Troskami, Hrubou Skálou a Valdštejnem, ale i šlechtické tituly hraběte a rytíře. Ovlivněn romantismem, zachraňuje mnohé památky na svém panství, opravuje i upravuje je, někdy však méně citlivě. Z této doby pochází vyhlídková věž, postavená z materiálu zbořené čelní stěny obytných paláců a sklepení. Velkolepě plánované úpravy hradu však zůstaly nedokončené. Pověst říká, že když jednou na pravidelné objížďce svého panství chtěl vystoupit na pobořenou část zdiva, propadl se do tajemného sklepení, v němž uviděl několik sudů a jeden z nich měl ještě pípu. Pootočil pípou a do dlaní se mu vlila tužší tekutina omamné vůně. Ochutnal, hlava se mu zamotala a vzápětí uslyšel hlas: "Jestli budeš dále stavět, zemřeš." Přesto však začal hrabě po delší době znovu stavět, ale v předtuše, že se mu něco stane, zanechal větší obnos peněz na dostavbu schodiště. Jak tušil, tak se stalo, za několik dní hrabě zemřel a vyhlídka nebyla dokončena.. Ale i tak mnozí básníci, malíři a romantici, učinili torzo hradu nesmrtelným.
Roku 1925 přechází hrad do vlastnictví československého státu. První větší opravy ve třicátých letech provádí Klub českých turistů, ale ke skutečně odborným a rozsáhlým zabezpečovacím pracím a údržbě hradu dochází až v několika posledních desetiletích za správy hradu Státním památkovým úřadem v Pardubicích.
)
Nakonec jsem si nechala vysvětlení, proč se věžím říká Panna a Baba: jsou dvě hlavní verze. Ta první říká, že když jednou husité obléhali Trosky, dobyli první nádvoří a nižší z věží, protože nevydržela, se začalo říkat Baba a druhé věži, na kterou se nedostali, začali nazývat Pannou. Druhá verze je malinko jiná. Ota z Bergova měl matku Markétu a dceru Barboru. Tyto dvě ženy se tolik nenáviděly, že se odstěhovaly co nejdál od sebe, jak jen to na Troskách šlo, tedy do obou věží. Markéta, jakožto starší, se usídlila na nižší věži, kvůli menšímu počtu schodů. Ženy prý na sebe křičely z věží tak, až ptáci poděšeně ulétali z hradeb a pocestní pod hradem se křižovali nad tvrdostí jejich slov. Podle obyvatelek také věže nazvali. Markéta zemřela a Barbora si nakonec uvědomila, jak stařenu vlastně měla ráda a jak jí jejich každodenní neshody chybí. Její smutek však rozptýlil mladý šlechtic Hynek, který ale musel odjet do války (v ní také padl). Barbora se uzavřela do smutku na své věži. Jednou se jí zdál živý sen, probuzená se posadila na postel a uslyšela hlas svého milého, který ji k sobě volal. Když se podívala k oknu, uviděla ho. Vrhla se mu nadšeně do náruče a pak už jen cítila, jak padá přes okenní římsu do smrtonosné hloubky 80 metrů…
)
Nedaleko Kralup nad Vltavou na ostrohu nad řekou vévodí stejnojmenné obci mohutná stavba zámku Nelahozeves, vedle pražského Královského letohrádku jedna z nejlepších ukázek čisté italské renesance na sever od Alp. Tříkřídlá otevřená dispozice, členění fasády a především sgrafitová výzdoba vskutku spíše připomínají italské vily či "castella" z okolí Říma či Toskánska (např. Vila Farnesse v Capracole u Říma) než tehdejší české a moravské zámky. Prozrazuje tak vskutku nadprůměrnou osobnost stavitele, jeho rozhled a vkus a také uměleckou kvalitu italské stavitelské obce ve 2. polovině 16. století, která se usazovala v Praze a přijímala zde zakázky od císařského dvora a předních velmožů.
První zmínka o Nelahozevsi (Nelahově vsi) je z roku 1352, kdy byla obec majetkem pražské svatovítské kapituly. Někdy v té době zde zřejmě byla postavena tvrz určená pro správu zdejšího poplužního dvora. Nestála ovšem na místě dnešního zámku, ale dole v obci, zřejmě na místě dnešního náměstí. Později, po husitských válkách, statek často měnil majitele. Ti necítili potřebu tvrz nějak přestavovat a dodnes se z ní nic nezachovalo.
)
Změna přišla až roku 1544. Tehdy statek zakoupil Florián Griespek z Griesbachu. Tento čtyřicátník přišel z Bavorska do Prahy a měl za sebou slibnou kariéru ve službách císaře Ferdinanda I. - od roku 1538 byl královským a komorním radou, od roku 1542 vojenským radou. Svou věrnost císaři osvědčil i v roce 1547, za což byl bohatě odměněn především penězi a velkou ochotou císařské komory přispívat na rozmach jeho statků. Centrum svých držav si vybudoval v západních Čechách okolo panství Kaceřov a Nečtiny, k tomu držel v zástavě Dobříš a pak Nelahozeves, na jejíž koupi mu komora půjčila 500 kop českých grošů. I své nové sídlo v Kaceřově postavil díky vydatné císařské pomoci. Ovšem právě Nelahozeves, zřejmě díky své blízkosti k Praze, se měla stát hlavním Floriánovým sídlem. Proto v roce 1553 započal na skalnatém návrší nad vesnicí se stavbou nového zámku, inspirovaného dobovými sídly italských aristokratů. Florián Griespek byl sám velmi vzdělaný, měl rozsáhlou knihovnu a uměleckou sbírku. Jako inspiraci použil dobových architektonických traktátů, např. Quatro libri di Architecturra od Sebastiana Serilia či díla Giacoma Vignoly. Architekti pocházeli ze severní Itálie, ale byli členy pražské italské umělecké obce, později proslulé za dob Rudolfa II. - Giovanni de Statio, Pietro Ferrabosco, Giovanni Spazio. Uvažuje se i podílu věhlasného architekta Bonifáce Wolmutha.
)
Projekt byl zřejmě původně ve stylu italského castella - čtyřkřídlá dispozice se čtyřmi rohovými bastiony a uprostřed dvorem, lemovaným případně arkádami. Stavba se ovšem z důvodů finančních dosti protáhla, což rovněž způsobilo odchylky od původního plánu jak v rozsahu, tak ve stylovém provedení. Jako první bylo dokončeno východní křídlo na skalním ostrohu směrem k řece, které bylo postaveno ještě poměrně rychle během pěti let. Jeho fasáda je poměrně prostá, v přízemí jsou arkády, každé patro je zakončeno římsou, okenní ostění jsou jednoduchá. V druhé fázi pak následovalo severní křídlo. Je již bohatší, italský vliv se zde prosadil výrazněji. Má arkády nejen v přízemí, ale zdvojené i v prvním patře. Jsou tvořeny výraznými polosloupy a menšími polopilíři, podepřenými poli se závitovými motivy. Nad oblouky jsou mezi volutovými konzolami závitové kartuše, které jsou i nad mohutnými pilíři v přízemí. V druhém patře jsou pak mezi polopilíři sdružená okna se zdobenými ostěními. Třetí a nejmladší západní křídlo je pak stylově nejbohatší, pochází již zřejmě až z období po Floriánově smrti roku 1588, kdy panství zdědil jeho syn Blažej. Plastické rozlišení zahrnuje výraznou bosáž, jakožto i horizontální (římsy a parapety) a vertikální (iónské polosloupy a polopilastry) členění. Okna v prvním patře mají konzolami nesené střídavě trojúhelníkové a polokruhové štíty. Co se týče čtvrtého křídla, to zřejmě padlo za oběť finančním problémům Blažeje Griespeka, který na jeho místě postavil pouze zeď ve výši přízemí s dvěma průhledy a apsidovitým výklenkem uprostřed, možná jako provizorium, ale zůstala již natrvalo.
)
Výrazným prvkem výzdoby jsou však i sgrafita, která v různé formě pokrývala (a díky komplexní restauraci v 70. letech 20. století opět pokrývají) veškeré fasády zámku, i když původní malovaná podoba nemohla být místy obnovena vzhledem k nedostatku předloh či míře poničení. Na druhou stranu, finanční potíže Blažeje Griespeka neumožnily ani celkovou realizaci sgrafitové výzdoby v původní náročné podobě. U křídel východního a západního se tedy jedná víceméně jen o prostá psaníčka vyrytá do omítky bez kontrastní části, v druhém patře vnitřní fasády východního křídla diamantovaná, doplněná o římsu ze srdcí a rostlinných úponků. Na křídle severním se v druhém patře mezi okny objevují různé groteskní rostlinné motivy podobné těm z výzdoby Míčovny v Královské zahradě. Ovšem nejbohatší je v tomto směru vnější fasáda severního křídla a přilehlých bastionů, dle motivů z mědirytin Virgila Solise. Objevíme zde alegorie evropských států, lidských ctností na pozadí výjevů z Bible (Adam a Eva, Judita s Holofernovou hlavou, Obětování Izáka) a antické mytologie (Herkules, Ceres), věd a umění (Astronomie, Fáma), ročních období atd. Různorodost témat měla zřejmě dokumentovat rozhled a všestrannost stavitele.
Třetí výraznou složkou dekorace je pak výzdoba kamenická, štukatérská, malířská a truhlářská. Nejvýraznějším prvkem je v tomto směru velký vstupní portál v přízemí východního křídla, osazený kolem roku 1614, tedy těsně po dokončení stavby. Je dvojitý, s třemi iónskými sloupy a trojúhelníkovitým štítem. Levý vchod do sklepení má bohatou profilaci s postranními výklenky, pravý do prvního patra je zdoben pouze bosáží. Štít je tvořen třemi antropomorfními karyatidami rámovanými vějířovitými mušlemi, mezi nimiž jsou v polích umístěny erby Blažeje Griespeka z Griesbachu a jeho ženy Ofky Warlichové z Bubna. Štít je zakončen jehlanovým obeliskem. O jeho druhotném a zřejmě nouzovém osazení vypovídá i jeho posunutí od středu portálu mezi okna fasády.
)
Výrazné kamenické práce najdeme i v interiérech, i když se z nich mnoho nedochovalo. Jsou to jednak nadpraží a ostění dveří v prvním patře, zdobená rostlinnými motivy či erby Blažeje a Ofky, jednak nejzachovalejší interiér tzv. Rytířského sálu v severovýchodním bastionu. Tento největší sál na zámku byl v 16. století celý vymalován symboly a alegoriemi šlechtických ctností (Speculum vurtis - zrcadlo ctností). Ovšem následná léta znamenala téměř kompletní zničení maleb. Ve třech nikách se zachovaly nadživotní malby bojovníků (rytířů), na stropě s lunetovou zrcadlovou klenbou byli v nikách zachyceni první římští císařové ze Suetoniových Životopisů, v zrcadlech pak byly výjevy z Bible, prokládané štukovými reliéfy z římských dějin Tita Livia, které se zachovaly nejlépe. Při jižní stěně se pak nachází renesanční krb s konzolami v podobě zvířecích nohou, římsou s motivy trofejí, slunce a kozích lebek, zakončený krbcem ve tvaru komolého jehlanu s polokruhovým nástavcem a prázdnou kartuší se závitnicí, pravděpodobně dle návrhu samotného Bonifáce Wolmutha. Poslední významnou složkou původních interiérů jsou pak kazetové stropy v prvém patře severního křídla, kde se nacházely pokoje Floriána Griespeka včetně knihovny a obrazárny, a ještě také v hlavní místnosti druhého patra severozápadního bastionu. Z ostatního vnitřního zařízení, jehož bohatost dokumentuje inventář z roku 1617, se dodnes zachovaly jen troje bohatě vyřezávané dveře, datované 1564, s rostlinnými a krajinnými motivy, dnes vystavené v bývalé zámecké kapli v druhém patře východního křídla.
Jak již bylo řečeno, Florián Griespek zemřel na Nelahozevsi roku 1588. Se svou chotí Rosinou Helzlovou ze Silianu měl celkem 24 dětí, a tak po smrti došlo k nevyhnutelné parcelaci majetku. Nelahozeves zdědil sedmý syn Blažej a jeho choť Ofka Warlichová z Bubna. Blažej dokončil stavbu zámku a úpravu vnitřních prostor do roku 1614, ale s omezenými finančními prostředky, neboť na rozdíl od otce nezastával významné posty u císařského dvora. Stal se dokonce evangelíkem a zúčastnil se stavovského povstání na straně stavů. Zemřel však ještě roku 1620 před bitvou na Bílé hoře a panství zdědila vdova Ofka a dcera Veronika. Posmrtně byl odsouzen k ztrátě majetku, ale nakonec byl statek oběma chudým ženám ponechán. Ty ho ovšem nakonec stejně musely prodat.
)
Dne 6. 7. 1623 statek Nelahozeves zakoupila za 40 000 kop grošů Polyxena z Pernštejna, manželka nejvyššího českého kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz. Tato svědomitá dáma se skvělým původem, osobností i postavením, nákupem konfiskátů či nuceně prodávaných statků výrazně rozšířila jmění budoucích knížat z Lobkowicz. Kromě nemovitostí rovněž založila pověstné lobkowiczské umělecké sbírky, jednak vlastním dědictvím po rodu Pernštejnů, jednak po obou svých manželích - Vilémovi z Rožmberka a Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkowicz. Za své sídlo si ovšem Polyxena zvolila bývalý arcibiskupský hrad v Roudnici nad Labem, a Nelahozeves tudíž přestala být prakticky obývána. Pouze na přelomu 20. a 30. let 17. století zde sídlil Polyxenin syn Václav Eusebius, který se zde učil správě svých panství. Jinak zámek, vypleněný navíc Švédy roku 1648, prakticky sloužil jako pracoviště patrimoniální správy - v prvém patře byly kanceláře, ve druhém sklady - a přitom nerušeně chátral.
)
Tak tomu bylo až do 19. století, kdy se započalo s postupnou restaurací v souvislosti se změnou využití. Roku 1866 byl na zámku zřízen lazaret pro raněné z prusko-rakouské války a roku 1874 vznikl ve východním křídle penzionát pro svobodné šlechtičny. Úpravy však byly často dosti necitlivé a zhoubné (vymalování Rytířského sálu a vsazení novodobých kamen do krbu atd.). Na přání knížete Mořice z Lobkowicz byl roku 1876 pověřen architekt František Riedl přípravou novorenesanční adaptace zámku, která však výrazně respektovala zachovalý stav (i když např. měla být zbourána jižní zeď a nahrazena reprezentačním schodištěm s kašnou). Pro nedostatek financí se však nerealizovala. V l. 1909 - 1914 pak byla provedena alespoň památková obnova pod vedením kunsthistorika Maxe Dvořáka, kdy se odstranily doplňky, otevřely arkády, zrestaurovala sgrafita a kamenické články a přestavěla schodiště. Komplexní památková obnova pak proběhla až po zestátnění roku 1948 v 60. - 70. letech, kdy zde vznikla expozice Středočeské galerie z bývalé Roudnické Lobkowiczské sbírky. Roku 1992 se zámek vrátil zpět Lobkowiczům a nyní je zde zpřístupněna rodinná sbírka opět kompletní (největší kolekce španělských portrétu mimo Madrid, díla Rubense, Canaletta, Breughelů, Cranachů, Velasquéze, partitury od Mozarta, Glucka, Haydna, Beethovena, delftská fajáns, porcelán, nábytek, největší soukromá knihovna u nás).
|
|
