"Mumifikace je přeměna organismu do fosilního stavu rychlou dehydrací bez procesu zkamenění."
"Mumie je mrtvé tělo chráněné přirozeným nebo umělým konzervováním."
)
To říká o mumifikaci a mumiích slovník cizích slov. Takový způsob uchování mrtvých těl se používá po celá tisíciletí až dodnes, byť samozřejmě v nejrůznějších podobách. Velká řada civilizací uplatňovala tento zvyk, ale egyptské mumie jsou asi nejznámější. Jsou pro nás velmi cenné, protože poskytují informace o chorobách a zdravotním stavu starých Egypťanů. Podle královských mumií se dá určit stáří a doba úmrtí panovníků, čímž můžeme upřesnit egyptskou chronologii.
)
Přitom nesmíme chápat mumifikaci jako samostatnou otázku. Naopak - mumifikace byla součástí velice složitých pohřebních obřadů, které měly zajistit mrtvému nové vzkříšení.
Samotný proces konzervování těla probíhal v mumifikační dílně zvané "vabet" (nebo také "božská síň Anupova" - Anubis = ochránce mrtvých), která stála na úpatí pouště západního břehu Nilu.
)
Mumifikační dílny byly trvalé konstrukce ze sušených cihel nebo kamene, obklopené vysokou zdí. O vnitřní podobě "vabetu" víme velmi málo. Podle vyobrazení, která se nám zachovala, měl hlavní vchod a menší zadní východ. Místností ve tvaru písmene "L" se vstupovalo do menšího pokoje a z něho do "středního dvora", velké pravoúhlé pracovní prostory.
Mumifikační stůl je nám znám z Ipiho hrobu v Dajr al - Bahrí (12. dynastie -1991-1783 př. n. l.). Byl dřevěný, na jeho povrchu se nacházely zbytky pryskyřice a natronu. Ze zvláštní budovy v Memfidě, kde se prováděla mumifikace posvátných býků, známe alabastrové stoly. Byly po stranách překrásně zdobené reliéfy v podobě stojících lvů a měly nakloněnou horní desku, která byla zakončena otvorem na odtok tekutin.
Nástrojů používali balzamovači relativně málo. Patřil sem spirálovitě měděný háček, kterým se prolomila čichová kost při odstraňování mozku, velký pazourkový či obsidiánový nůž k otevření břicha v levém podžebří, běžný kovový nůž k vyřezávání vnitřností a kleště pro vsunování vycpávek do podkoží krátkými řezy v kůži.
Technická stránka mumifikace byla výsledkem dlouhodobého vývoje již z archaické doby (okolo 3000 př. n. l.), kdy se začali postupně pochovávat králové a šlechta v honosných hrobkách. Těla v nich podléhala hnilobnému procesu, tomu se snažili zabránit nejprve vysušením těla na slunci a jeho těsným ovinutím obinadly. Později bylo využito zkušeností z nasolování ryb, což vedlo k rozrušení pokožky, proto ji nahrazovali štukovým povlakem, takže mumie z této doby připomínají polychromní sochy.
Od 4. dynastie (2500 př. n. l.) počali odstraňovat vnitřní orgány a těla vysušovali ideálním prostředkem, který se v Egyptě vyskytoval v hojné míře - natronem (= hydroxid sodný).
)
Od Střední říše (2040 - 1785 př. n. l.) znali mumifikátoři techniku odstranění mozku z lebeční dutiny; v některých pramenech se uvádí, že tuto operaci používali až v Nové říši, ale to je chybný výklad. Ve 3. přechodném období (1070 - 712 př. n. l.) upravovali i zevní podobu zemřelého vycpávkami podkoží, vkládáním umělých očí apod. V Pozdní době (712 - 332 př. n. l.) počíná mumifikace upadat a nejnižšího stupně dosáhla v Řecko-římské době (332 př. n. l. - 395 n. l.).
Jediným pramenem o postupu při mumifikaci jsou svědectví řeckých autorů: Hérodota a Diodóra. Moderní studium mumií prověřilo jejich údaje, některé poupravilo, u jiných změnilo sled úkonů. My se nyní budeme zabývat postupem celé mumifikace v době, kdy byla technicky na vrcholu, ve 3. přechodné době.
Tělo bylo balzamovači nejprve pečlivě umyto a zbaveno ochlupení. Poté prolomili háčkem zavedeným do nosu čichovou kost a tudy, podle Hérodota, mozek zčásti vyjímali, zčásti jej rozpouštěli pomocí "nějakých roztoků". Dnes ovšem víme (např. díky moderním výzkumům mumií počítačovou tomografií), že řada mumií má nosní přepážky a čichovou kost neporušené. Co se týče "roztoků" k rozpuštění mozku, o nich nám není nic známo. Víme jen, že mozek sám, zvláště za vyšší teploty (ta ve vabetu panovala) rychle zkapalňuje. Pak stačilo otočit tělo hlavou dolů a obsah mozkové dutiny prolomeným otvorem vytekl.
Potom bylo otevřeno řezem v levém podžebří břicho mrtvého a tímto malým, jen několik centimetrů dlouhým otvorem mumifikátor vsunul ruku s kovovým nožem do břišní dutiny a po odstranění bránice i do dutiny hrudní. O nějaké anatomické preparaci orgánů nemůže být ani řeč, protože jednotlivé orgány byly odřezávány jen pomocí hmatu. Na místě v těle zůstaly obvykle ledviny a také srdce, které sloužilo jako údajné sídlo duše a myšlení, takže nesmělo být odstraněno.
)
Natron byl využíván k umytí vyňatých vnitřností, které se poté vysušily a uložily, zpravidla zalité do pryskyřice, buď do dřevěných skříněk s přihrádkami, nebo do miniaturních dřevěných rakviček, nejčastěji však do kamenných nádob, zvaných (podle přístavního města Kanopu v Deltě) kanopy. Byly čtyři podle čtyř synů boha Hora a měly víka s jejich podobou. Kanopa s lidskou hlavou boha Imseta sloužila k uložení jater, kanopa se šakalí hlavou boha Duamutefa byla určena pro žaludek, kanopa s paviání hlavou boha Hopeje přechovávala plíce a do kanopy se sokolí hlavou boha Kebehsenufa patřila střeva.
Je známo, že ve 3. přechodném období zabalovali vnitřnosti do čtyř podlouhlých balíčků, které vkládali nazpět do břišní dutiny, v Pozdní době do prostoru mezi obě stehna.
Další úkon mumifikace, dle Hérodota, byl úkon čištění těla a jeho výplň aromatickými substancemi. Dnes víme, že ve skutečnosti po vynětí vnitřností následovalo vysoušení těla, a to tím způsobem, že se mrtvola obložila plátěnými balíčky naplněnými suchým natronem. Balíčky se umístily i do tělních dutin. Suchý natron potom dokáže absorbovat vlhkost tělesných tkání. Tato fáze trvala asi 30 dní a byla klíčovým momentem celého procesu, bez které by se dobré uchování těla nezdařilo.
 a hlava mumie faraona Tutanchamona (vpravo)&cil=10/images/max130.jpg', '130','404','590'))
Až po vysušení mumifikátoři zbavili tělo všech nečistot a zbytků vysušovacích látek, očistili jej palmovým vínem s přidaným kořením a aromatickými substancemi a nakouřili kadidlem. Povrch těla několikrát natřeli vonnými oleji, aby získal vláčnost. teplem zkapalněná pryskyřice byla nalita do mozkové dutiny, takže při poloze hlavy dolů obvykle ztuhla v zadní části lebeční dutiny. Pryskyřici mohly nahradit kusy látky či hlína. Hrudní a břišní dutinu vycpali zpravidla kusy plátna napuštěného pryskyřicí, cupaninou, pilinami, hlínou, lišejníkem nebo slámou. Obě dutiny mohly být někdy zčásti vyplněny pryskyřicí.
Zašívání mumifikačního otvoru je potvrzeno jen vzácně. Většinou jsou jeho okraje pouze přiblíženy, ale obvykle zejí.
Povrch těla a některé orgány Egypťané upravovali do podoby, jakou měly zaživa. Například do očnic vkládali umělé oči ze skelné masy, kamene, kosti, dřeva nebo jen ze štůčku plátna s detaily namalovanými černou barvou. Ve 3. přechodné době byly zaváděny pomocí krátkých kožních řezů pod kůži obličeje a krku vycpávky z podobných materiálů, které používali k výplním tělních dutin. Pokožka mohla být někdy natřena u mužů červenohnědou barvou a u žen světlým okrovým nátěrem. Oči žen mohly být zvýrazněny černým barvivem zvaným "chol". Nehty se snažili upevnit lněnými nitěmi.
Další fáze mumifikace trvala zhruba sedmnáct dní. Uvádělo ji natírání hlavy olejem, parfemování celého těla a masáž zad. Tělo poté zabalili do rubáše z lněné látky žluté či červené barvy. Prsty ovázali úzkými obinadly a na ně u krále navlékali zlatá pouzdra. Následovalo druhé natírání hlavy olejem a hned po něm po sedm dní ovazovali tělo obinadly. Po třetím natřením hlavy, která byla již zavinutá, začali ovíjet spirálně vedenými obinadly jednotlivé končetiny. Dolní končetiny vzájemně svázali uzly. Nakonec ovinuli širším obinadlem tělo, přičemž horní končetiny položili rukama do klína či podél těla, popřípadě je ohnuli a zkřížili na prsou. V otočkách obinadel někdy skryli ochranné amulety nebo skaraby (Tutanchamon měl při sobě 143 šperků). Na ovinutí jedné mumie bylo použito až 375 m2 plátna! Nakonec se králi dala na hlavu posmrtné maska.
Ještě je třeba podotknout, že každý úkon byl spjat s recitací příslušných textů, které měly velký význam.
I když se způsob mumifikace v jednotlivých dobách lišil, přesto si někteří lidé tento zákrok nemohli dovolit. Hérodotos uvádí tři "třídy", z nichž první, kompletní, byla vyhrazena nejbohatším. U druhé odpadlo vyjmutí mozku a otevření břišní dutiny, které nahradilo vstřikování cedrového oleje do řitního otvoru, ten rozpustil vnitřnosti. U třetí šlo ve skutečnosti jen o umytí těla a jeho vysušení natronem.
Použitá literatura má krátký chitón a chlamys, na nohou endormis. Žena za ním peplos a plášť, vlasy převázané stužkou&cil=10/images/max131.jpg', '131','459','400'))
Veškeré oblečení v Řecku bylo tvořeno jen různě velkými pravoúhlými kusy látky, jednoduše sešívanými nebo zcela beze švů. Tři základní druhy, chitón, peplos a plášť, byla lněná, vlněná a od helénistické doby i bavlněná či hedvábná roucha. V následujícím textu se dozvíte, v čem spočívala jejich variabilita. Kalhoty se v Řecku nenosily - byly považovány za oděv barbarů. Výjimku tvořili jen herci, ti je oblékali při některých divadelních představeních. Až do Periklovy doby se tkaniny i oděvy zhotovovaly doma. Běžně se touto činností zabývaly i vznešené ženy a bohyně. Později začaly vznikat specializované dílny. Mnohá místa proslula výrobou drahých, kvalitních tkanin či oděvů, např. Patras nebo Korint.
Univerzálním oděvem pro muže a ženy se stal již v homérské době chitón. Skládal se ze dvou stejně velkých pravoúhlých kusů látky, jež se spojovaly jehlicemi nebo sponami na ramenou, pažích a bocích, popřípadě se po stranách sešívaly, nesešité zůstávaly jen otvory pro hlavu a ruce. Šíře látky, potřebné na chitón, se pohybovala kolem čtyř metrů. V pase se obvykle chitón převazoval jedním nebo více pásky. Nosil se na doma, na spaní, při práci, v boji, na veřejnosti i na slavnostech. Podle funkce, pohlaví či movitosti majitele se lišil použitým materiálem, velikostí, tj. bohatostí nařasení, délkou, barvou, zdobením a samozřejmě nákladností. Používaly se jemně i hrubě tkané látky, slabé i silné, jednobarevné i vzorované, vyšívané i s třásněmi. Bohatým řasení vznikaly různé záhyby (např. u krku), větším podkasáním v pase vznikla objemná kapsa, používaná též jako jakási taška, dvojitým podkasáním vznikl další záhyb. U Řeků se setkáváme i s oblečením, které má rukávy, oděvy bez nich byly však běžnější. U ženských chitónů se využilo šíře látky přepadající přes paže. Ta se na vnější straně sepnula knoflíčky či spínátky. Mužský chitón byl příliš úzký, a proto musel mít rukávy všívané. U něžného pohlaví nosily všívané rukávy pouze otrokyně a barbarské ženy (Amazonky).
Na ženské chitóny se používaly jemné často až průsvitné tkaniny. U zámožnějších vrstev velmi bohatě řasené (např. nachové barvy). Tyto látky se stejně jako u peplů z podobných tkanin ručně plisovaly a drapovaly, aby záhyby zůstaly dlouho hluboké a hezky pravidelné. I když se v mnoha dílech soudobého písemnictví setkáváme s ženami svádějícími muže v takovýchto transparentních chitónech, počestná žena nosila tento oděv - třeba ve zkrácené délce - jen v soukromí. Do ulic směla vycházet s peplem či pláštěm oblečeným přes chitón. Pouze hétery se odvážily vyjít na veřejnost jen v samotném chitónu.
)
Mužský chitón byl o poznání užší, méně zdobený a z neprůsvitných materiálů. Jeho délka se měnila v závislosti na módě, především se však lišila z praktických a finančních důvodů u různých skupin obyvatelstva. Dlouhý chitón se hodil pro slavnostní příležitosti. Jinak ho nosili hlavně kněží a bývali v něm zobrazováni bozi. Vojáci, sportovci, venkované i otroci dávali přednost kratšímu provedení. Nejobvyklejší byla délka ke kolenům.
Nejjednodušším typem chitónu byla úzká, pouze na jednom rameni sepnutá exomis, která díky svým vlastnostem nepřekážela při práci a pohybu. Proto byla velmi oblíbena ve vojenské Spartě a u manuálně pracujícího lidu. Existovaly i místní varianty chitónu. Postupem času se stal pro každé místo či město charakteristický určitý druh (např. iónský chitón, tzv. milétské roucho - dlouhý, prodloužený do vlečky). Povídání o chitónu zakončíme výstižným citátem od Menandra: "Jak člověk žije poznáš podle chitónu."
Za ryze ženský řecký oděv pokládáme peplos. Zhotovoval se z jednoho nebo dvou pravoúhlých kusů látky a podobně jako chitón se spínal na bocích a ramenou, nebo se po stranách sešíval. Poté se jednou, dvakrát či dokonce třikrát spínal na vrchu. Od chitónu se zásadně lišil pouze tím, že se v horní části překládal na hrudi i zádech. Přeložení mohlo být kratší, delší, volně visící i převázané. Pravidelnosti záhybů se někdy dosahovalo zatížením okrajů přeložení malými olověnými nebo terakotovými závažími. Rozměry látky se určovaly podle výšky postavy s přidáním na přeložení, obvyklé byly cca 2 x 3 metry. Rukávy, stejně jako u chitónu, se vytvářely využitím šíře látky. Nejčastěji se na peplos používala silná vlněná látka, jež vytvářela hluboké záhyby. Urozené ženy však dávaly přednost jemnějším tkaninám, např. jemnému lněnému řízu, doplněnému zlatým pásečkem na bocích.
Stejně jako chitón má i peplos mnoho variant. Fainomeridés nosily spartské dívky - byl velmi krátký, neřasený, nepřepásaný, spojený na jednom rameni a ukazující kyčle, což je i překladem jeho názvu. Oděv z jemných plisovaných tkanin se nazýval stolides. V každém období řeckých dějin byly oblíbené jiné varianty peplu: od úzkého neřaseného s krátkým přeložením a přepásáním v pase, přes bohatě řasený nepřepásaný na bocích otevřený až po peplos s hlubokým přeložením pod pás a stužkami zkříženými přes prsa.
)
Třetím základním prvkem řeckého odívání byl plášť. Nosili ho ženy i muži. Tvořil ho jenom jeden pravoúhlý kus látky, jehož proměnlivost spočívala ve způsobu naaranžování na tělo, kvalitě a síle materiálu a rozměrech dané látky. I u plášťů nalézáme širokou škálu barev, vzorů a materiálů.Tuhé, těžké, purpurové, jemné plátěné, z kozí srsti i ovčí vlny. Pláště se nesešívaly, pouze se spojovaly sponou. Velikost látky se pohybovala od úzkých šál až po rozměrné plachty. Ti, co si již nemohli dovolit další kus oděvu, nosili plášť místo přes chitón rovnou na holé tělo, jiní takto dávali najevo svou skromnost. Pláště byly zapotřebí zejména v zimních měsících, také byly ovšem známkou váženosti a důstojnosti.
Nejběžnějším, ale také nejoblíbenějším byl himation, který nosívaly obě pohlaví. Jeho velikost 2 x 3 metry umožňovala bohaté nařasení a dokonalé zahalení. Obzvláště ženy se do něj schovávaly skoro celé. Zakrývaly si ruce a z cípu pláště si vytvářely kapuci. Muži i ženy kladli himation na tělo podle určitých pravidel, napříč kolem těla do podpaždí na straně jedné a přes rameno na straně druhé. Plášť podobný himationu, ale určený vyšší společnosti, byl fáros - jemný plátěný, stříbřitě bílý. Dalším poměrně hojně užívaným provedením pláště, zvláště pak v předklasickém období byla chlaina, jejíž délka sahala přibližně ke kolenům. Spínala se na jednom rameni na okrajích látky sponou a byla oblíbená zejména u jezdců, vojáků a lovců. Speciálním druhem chlainy byl chlamys, který se oproti ní nespojoval na okrajích látky, nýbrž na jejím středu. Zaoblené rohy, u tohoto pláštíku, zavedl jako novou módu Alexandr Makedonský. Ženské pláště, jako např. eukyklon nebo chlanis, se kladly po délce, přehazovaly se přes ramena nebo ruce, podobně jako šála.
)
Pokud bychom chtěli v souvislosti s řeckým odíváním hovořit o něčem, jako je spodní prádlo, tak to nebude o ničem jiném než jen o stužkách, páscích či štolách ovíjejících se kolem těla. Jimi bylo možno postavu alespoň trochu modelovat. Například na zploštění břicha používali ženy i muži stužku zvanou zóné. Jediným výhradně mužským prádlem byla diazóma, něco jako dnešní suspenzor. Ženský strifion, pružný pás látky nebo kůže, omotaný pod prsy, můžeme považovat za předchůdce dnešní podprsenky. Aby se prsa při chůzi nehýbala, omotávaly si ženy přes ně ještě stužky, desmata.
I když Řekové doma a zřídka i na ulici chodili bosí, měla obuv v řecké módě své místo. Spolu s jinými doplňky dotvářela celkový dojem z oblečení. Boty se vyráběly z kůže. Chudí si je zhotovovali doma sami a bohatí si je kupovali ve specializovaných dílnách. Kůže se barvila červeně, žlutě, černě a zdobila se ornamenty, kovovými a koženými ozdobami. Mužské a ženské se od sebe lišily, jako u předchozího oblečení, jemností materiálu a mírou ozdobnosti. Nejčastěji Řekové obouvali různé sandály, neboť v Řecku je subtropické podnebí. Řemínky se upevňovaly k podrážce mezi palec a ukazováček, nebo se splétaly do hustých sítí sahajících do různých výšek. Kotník a patu někdy zpevňovaly širší pruhy kůže. Různě vysoké byly i boty plné, ty mohly mít volnou nebo prodlouženou špičku. Na zimu se boty vykládaly plstí nebo kožešinou. Nejen v chladnějších dnech nosili hlavně vojáci a lovci vysoké uzavřené boty endormis, se šněrováním vepředu nebo jednoduchým převázáním nahoře u lýtka. Boty s vysokými podrážkami - kothurny - nosili hétery a divadelníci. Botám se dávaly názvy podle místa výroby (rodiakai - Rhodos), či jména toho, kdo zavedl jejich módu (alkibiady - Alkibiadés).
Ještě v rychlosti zmíníme další doplněk, a to pokrývky hlavy. Ženy klobouky příliš nenosily, hlavu zakrývaly již zmíněným cípem od pláště nebo si kryly obličej rouškou (krédemnon). Hlavu většinou zdobily zaplétáním stužek do vlasů nebo čelenkami často kónického zvýšeného tvaru. Zřídka nosily klobouk na temeni protažený do špičky či thessálský klobouk. Muži nosili thessálský klobouk jen účelově, jako ochranu před vlivem počasí. Byl kožený nebo slaměný, se širokým okrajem a páskou, kterou se uvazoval pod bradou. Nejprostší čapka pílos se vyráběla z různých materiálů a měla široké uplatnění v nejširších vrstvách.
A jak to starověkým Řekům slušelo? Jestli chcete, můžete to vyzkoušet sami. Budete potřebovat jen obyčejné prostěradlo a pár spínacích špendlíků, pokud jste četli pozorně, uvidíte, že výroba řeckého oděvu pro vás nebude nic těžkého.
Použitá literatura
|
|
