)
Snad každý - nebo alespoň většina z nás - zná Ludvíka XIII. prostřednictvím Dumasova románu Tři mušketýři či např. ze stejnojmenného filmu od režiséra Richarda Lestera. Ovšem historikové, respektive Georges Bordonove, z jehož díla jsem čerpala, ho vidí tak trochu jinak - Ludvík XIII. vychází z jeho knihy jako postava mnohem zajímavější, složitější (není to jenom ten neschopný chudáček) a přitom dějinami jaksi opomíjená. Jeho syn Ludvík XIV., král Slunce, asi více přitahuje pozornost, ale byla by jeho vláda tak slavná, kdyby mu jeho otec spolu s kardinálem Richelieu, jehož jméno k Ludvíkovi XIII. neodmyslitelně patří, tak říkajíc neprošlapal cestu? Ale dost už zbytečných odkladů - pojďme přímo k věci.
Ludvík poprvé spatřil světlo světa, rodiči Marií Medicejskou (28 let) a osmačtyřicetiletým Jindřichem Navarrským netrpělivě očekáván, 27. 9. 1601 ve Fontainebleau. Už od této chvíle si musel zvykat na nedostatek soukromí - při porodu byli přítomni tři korunní princové a před dveřmi pokoje čekalo dalších 200 osob. Dvůr později asistoval též při jeho lever (vstávání), coucher (ukládání do postele) a dokonce i při umírání.
Svoje dětství si nijak zvlášť neužil, bylo takové, dalo by se říci, dosti jednotvárné - v zásadě se řídil programem, který mu přesně nalinkoval jeho jinak oblíbený osobní lékař Héroard.
S rodiči ovšem neměl takový vztah jako děti dnes, neviděl je příliš často a jeho výchova byla svěřena do rukou jiných osob, ale to samozřejmě neznamená, že je neměl rád. Svého otce naprosto zbožňoval, i když je pravda, že se kolikrát také choval dost paličatě, neposlouchal, dokonce i plakal, naproti tomu k matce měl spíše chladný vztah (ani ona jej nemilovala a jeho výchovu brala jako politický úkol) a tento chlad mezi nimi vydržel po celý Ludvíkův život a jenom se prohluboval.
K tomu, abychom si udělali obrázek, jaký malý Ludvík vlastně byl, by nám mohl pomoci Héroardův komentář: "Aktivní, ohnivý, rozhodný ve všech svých činech, tělesně i duševně silný, nevydrží chvíli na místě. Je velký, odvážný, mužný, běhá, je pánovitý, neustále v činnosti, má oči i uši všude…", což však potom smutně kontrastuje s churavostí a sklonem k melancholii u dospělého muže; ale zatím nepředbíhejme. Kromě toho je malý Ludvík dosti inteligentní s dokonalým úsudkem, miluje hudbu, zbraně a jeho nejoblíbenější hrou je hra na válku.
A už od dětství je patrné, jak moc si je vědom své autority a ani v budoucnu nepromíjí projev nedostatku úcty k sobě. Také jistě překvapovala jeho neobyčejně silná vůle, která mu později pomáhala překonávat fyzické obtíže, zklamání, obavy a poprvé se výrazněji projevila u jeho korunovace, velice namáhavé, dlouhé - a to mu bylo necelých deset let!
14. 5. 1610 byl totiž zabit Jindřich náboženským fanatikem Ravaillakem - Ludvíkovi tehdy bylo devět let. Stal se sice králem, jenomže jako regentka za něj vládla jeho matka a těch sedm let její vlády není zrovna dobou rozkvětu pro Francii, a dalo by se říct, že ani pro Ludvíka ne. Marie se snažila seč mohla, aby Ludvík nic nedělal - Saint-Simon říká: "Nechali ho hnít v tak naprosté zahálce, neužitečnosti a nevědomosti, že si později často stěžoval mému otci, když hovořil o svém vzdělání, že ho ani pořádně nenaučili číst. Dbali na to, aby se mu dvůr co nejvíc vyhýbal…" A Ludvík sám se příliš nesnažil to změnit, raději trávil čas u svých loveckých ptáků a se sokolníkem Luynesem, jenž se stal jeho důvěrníkem, jako by utíkal od zodpovědnosti, o nic se nezajímal, do ničeho se nemíchal a všechno nechával na své matce, jíž se - obával.
Ve čtrnácti letech se oženil, respektive byl oženěn - jeho matka totiž chovala velké sympatie ke Španělsku, a tak se v roce 1615 v Bordeaux odehrála jeho svatba se stejně starou infantkou Annou, pozdější královnou Annou Rakouskou. Poté následovala první svatební noc, která znamenala velké zklamání, což je asi vcelku pochopitelné vzhledem k věku, ovšem nadlouho poznamenala Ludvíkův vztah k doně Anně - spokojoval se se stejně formálními a krátkými schůzkami jako u své matky.
Roku 1614 byl sice prohlášen za dospělého, ale žádné zlepšení nenastalo (královna pouze právně ztratila titul regentky, ale postavení jí zůstalo). Nadále vládla pomocí svých důvěrných rádců - své přítelkyně z Itálie Leonory Galigaiové a jejího manžela Conciniho, což byl nechutný ctižádostivec, hodně si o sobě myslel, díky královně získal titul markýze d'Ancre a francouzského maršála, avšak ve skutečnosti by neznamenal nic nebýt jeho ženy Leonory…
Ovšem toto období pasivity mělo brzy skončit - spolu s Luynesem a dalšími Ludvík připravil spiknutí, jehož účelem bylo zatknout Conciniho. Po jistých peripetiích a neúspěších se to 24. 4. 1617 podařilo, Concini byl zabit - prý na Ludvíkův rozkaz, ten jej ale ve skutečnosti pouze mlčky stvrdil, nebyl totiž krvelačný. Konečně začala nová etapa jeho života - Ludvík dospěl.
)
Když převzal moc, dal najevo úmysl, že chce své královské poslání brát vážně - pravidelně se účastnil zasedání rady, snažil se neustále o všem informovat, všechno si ověřovat (protože díky ztížené situaci při nástupu neměl žádné zkušenosti). Vládl umírněným absolutismem - chápal sílu rady jako regulujícího prvku, ale jak už jsem naznačila dříve, nesnesl neposlušnost a prohřešky podřízených a nesmírně dbal na respekt ke královské moci, a tak se nakonec ministři neodvažovali o ničem rozhodnout (ani v mezích svých pravomocí), aniž by o tom krále nespravili. Oblékal se skromně, ale přesto působil důstojně, byl snad trochu plachý, avšak také zdvořilý, projevoval soucit s ubohými (nenáviděl válku, ač skoro stále musel válčit), byl také velice zbožný a měl přísnou morálku (hlavně na sebe).
Královně matce dal Ludvík jasně najevo, kdo je pánem, i když se k ní choval shovívavě - jako ještě mockrát potom (aniž by si to zasloužila). Později s ní ještě několikrát měl problémy, neboť královna hrozně moc lpěla na moci a byla pro ni ochotná udělat skoro všechno - donekonečna intrikovat a nakonec se třeba i spojit se Španělskem, Ludvíkovým velkým nepřítelem.
Nyní bych na scénu uvedla muže, který stál v pozadí mnoha Ludvíkových úspěchů, muže, s nímž se Ludvík dělil o břemeno vlády, muže, jenž se stejně jako Ludvík cele oddal službám státu - kardinála Richelieu, zatím ovšem pouhého biskupa v Luçonu.
)
Start jeho kariéry nebyl nikterak raketový, ba naopak se zdálo, že tato kariéra bude udušena hned v počátcích - potřikrát totiž vsadil na špatnou kartu - na Conciniho a Marii, což mu Ludvík rozhodně nemohl zapomenout. Přesto mu někde vskrytu zářila hvězda velikosti a moci a on se k ní po různých omylech pomocí své inteligence, výmluvnosti, obratnosti v diplomacii, ale též intrikách a lichotkách pomalu propracovával. Jistě mu nemálo pomohla i přízeň Marie, která toho však později bude trpce litovat. Buď jak buď, v r. 1624 se Ludvík rozhodl povolat ho ke dvoru. Ztratil důvěru ve vrchního intendanta financí La Vieuvilla a přizval kardinála, ovšem nesmíme přehlédnout, že Richelieu se ihned nestal prvním ministrem, jak se někdy tvrdí, nýbrž nejprve byl u dvora jaksi na zkoušku. Ale hned od počátku celý svůj život zasvětil službám státu.
Nelehký úkol, který před ním stál, vyžadoval velikou dávku diplomatického nadání a taktu, což naštěstí rozhodně nepostrádal - musel jednat rozvážně až nenápadně, nikoho nepopouzet, a přesto upoutat pozornost a získat Ludvíkovu důvěru.
)
Prozatím začal shromažďovat informace a utvořil si jasný rozhodný názor, podepřený nezvratnými argumenty - a králi se zamlouval čím dál tím víc. Pomáhal mu obměnit vládu. Ale vždy jen radil, nic nevnucoval, dokázal přijít s dosti odvážným nápadem (např. v případě konfliktu se Španělskem), ale zase ve vhodnou chvíli počkat, neunáhlit se. S Ludvíkem často mívali podobné názory a postupem času jakoby splynuli v jednu osobu, panovala mezi nimi těsná spolupráce, vzájemné uznání. Ovšem přesto byl Richelieu k Ludvíkovi velice pozorný a uctivý, což ostatně, jak už jsme poznali Ludvíka, bylo nutné. Možná vás napadne otázka, kdo měl v tomto svazku vlastně navrch, k odpovědi bych použila opět Saint-Simonova slova: "Nezamýšlím upírat Richelieuovi, že byl svým způsobem největším mužem, kterého zrodila poslední staletí; ale není o nic méně pravdou, že žádná z velkých věcí, které byly v jeho době uskutečněny, nevznikla bez toho, že by nebyla v nejhlubší tajnosti promyšlena králem a Richelieuem."
Oba také měli nezdolnou vůli a šli za svým cílem, překonávajíce nepřátele, svoje vlastní problémy, nemoci… Zatímco však Ludvík byl přehnaně skromný, kardinál žádnou skromnost neznal, ač to třeba popíral, byl si dobře vědom své ceny i zásluh. Zatímco Ludvík měl svůj tehdy ještě nevelký zámek ve Versailles, kardinál budoval až přehnaně pompézní stavby (zámek Richelieu), ale nad tím Ludvík přivíral oči - potřeboval ho a ostatně např. v kritických chvílích si Richelieu vypůjčil obrovské sumy na vlastní majetek.
Ovšem "vláda" pro kardinála Richelieu nebyla zrovna procházkou růžovým sadem. Mockrát se jej pokoušeli odstavit, zničit - zejména Marie ho prostě nenáviděla - nemohla mu zapomenout, jaký vliv měl na Ludvíka, jak ji vlastně úplně odstavil od moci. Záminku jí třeba poskytl samotný Ludvík, když na tažení na pomoc italským městům onemocněl střevním abscesem, což královna kladla za vinu kardinálovi a domnívala se, že je konečně paní situace - král byl nucen volit mezi ní a svým služebníkem a kardinál se už už chystal vyklidit pole, když ho na poslední chvíli Ludvík zavolal zpátky a důrazně zakročil proti nepřátelské klice.
Měl se též stát obětí různých atentátů, takže mu nakonec Ludvík dovolil, aby měl vlastní ozbrojenou eskortu. V tom moři nepřátel se nakonec téměř ztratili ultrakatolíci, jimž se znelíbil důsledným oddělováním politických a náboženských věcí a tím, že už se tak snadno nepodroboval Římu.
Ludvíkův život byl celý poznamenán nejrůznějšími spiknutím, povstáními, aférami - řečeno slovy Bordonovými: "Vzpoura ve Francii byla jako stohlavá hydra se stále dorůstajícími hlavami". Problémy dělaly obě královny (vzpomeňme třeba aféru královny Anny s lordem Buckinghamem proslavenou ze Tří mušketýrů), pokoj nedala ani šlechta, korunní princ hrabě de Soissons a další. Ke konci života ještě Ludvík dostal další facku v podobě Cinq-Marsova spiknutí, do něhož byl zapojen jeho oblíbenec, jenž dokonce málem vytlačil kardinála Richelieu! Přidáme-li k tomu problémy v zahraniční politice (Španělsko, Francie zapletena do třicetileté války), bezútěšnou situaci doma - boje s hugenoty (obléhání La Rochelle), nesplnitelnou touhou zajistit svým poddaným mír, asi nás už nepřekvapí ten propastný rozdíl mezi mladým a "starým" Ludvíkem (respektive Ludvíkem na sklonku života, ve skutečnosti to byl teprve čtyřicátník), pochopíme pak jeho melancholii a zádumčivost.
Jak moc si byli potom s Richelieuem podobní! Ani jeden nepoznal rozhodující vítězství v životě a nedosáhl konečného cíle, kterému obětovali všechno, a zbyli z nich jen nemocní muži, kteří se tak mohli utěšovat navzájem, ale do poslední chvíle se nevzdali a bojovali…
Richelieu umírá 4. 12. 1642 v 58 letech na zánět pohrudnice a Ludvík ho o mnoho nepřežil - v únoru 1643 onemocněl a 14. května v den 33. výročí zavraždění svého otce ve 42 letech umírá - s největší pravděpodobností na tuberkulózu.
Použitá literatura)
Pokud navštívíte Buchlov, mohutný a po 400 let rozšiřovaný hrad na osamělém kopci Chřibů, či Buchlovice, zámecký areál dokončený v polovině 18. stol a nacházející se ve stejnojmenném městečku, je takřka nemožné, abyste se nesetkali s rodem hrabat Berchtoldů. S rodem rozhodně zasluhujícím plnou pozornost, a to nejen kvůli několika jeho členům, kteří byli označováni až za podivíny, mimochodem díky tomu, že se stýkali s obyčejnými poddanými, dbali o jejich zdraví či dokonce zacházeli ve své lidumilné činnosti ještě dál.
Tyrolský rod Berchtoldů se usadil na našem území v době třicetileté války, kdy císařský rada Jakub zakoupil na Moravě Uherčice. V roce 1633 byl povýšen do panského stavu, roku 1673 se pak Berchtoldové dočkali povýšení do stavu hraběcího. Kromě Uherčic získali později Berchtoldové i panství Buchlov, Buchlovice a rovněž několik statků v severních Čechách. Z tohoto široce rozvětveného rodu se zmíníme především o jeho několika nejvýznamnějších členech, takže se rovnou přesuňme o jedno století dál.
)
Hrabě Leopold Berchtold se narodil ve Stráži nad Nežárkou 19. července 1759 jako syn Prospera Berchtolda a Terezie Petřvaldské z Petřvaldu. Vystudoval právo a filozofii, poté působil ve státní službě, a když ji opustil, přijal od tety Eleonory splátku na svůj dědický podíl na buchlovském panství a vydal se na cesty. Při cestování Evropou, severní Afrikou a Malou Asií si zejména všímal sociálních a zdravotnických poměrů, stal se členem několika učených společností a naučil se řadu jazyků.
Ze svých cest se na Buchlov vrátil Leopold roku 1797 a ještě téhož roku se oženil s Johankou, hraběnkou z Magnisů. Tehdy také začal věnovat velkou část své péče, energie a umu, což při Leopoldově pracovitosti a skromnosti rozhodně neznamenalo málo, zdokonalování hospodářství na svém panství. Sedláky se kupříkladu snažil podnítit k intenzivnější práci odměnami a poddaným levně či zdarma poskytoval stromky ze svých ovocných školek. Ovšem spíše než o prosperitu panství šlo Leopoldovi zejména o rozvinutí sociální a zdravotnické pomoci. Začal v obcích zakládat školy a vyhledávat pro ně učitele, v zimě poskytoval jeden pokoj na zámku chudým, vyplácel odměny těm, kteří někomu zachránili život, zpracoval předpisy pro záchrannou službu, nechal zhotovit nástěnné tabule, na nichž podal instrukce k předcházení nemocí nebo negativních následků plynoucích z povolání řemeslníků a dělníků.
Další oblast Berchtoldova zájmu nepochybně souvisela s osudem jeho staršího bratra Mořice, který byl při epidemii v Brně pochován zdánlivě mrtvý a po čase v rakvi nalezen s okousanou paží. Bratrův krutý konec totiž evokoval v Berchtoldovi mimořádné zaujetí pro otázku oživování zdánlivě mrtvých a zabránění pohřbení zaživa. Tisíce výtisků svých spisů s touto tematikou nechal dokonce rozdat v různých zemích. I další Leopoldovy spisy se týkaly ochrany zdraví, a potažmo i života, dočteme se v nich o záchraně tonoucích, ošetření ran po kousnutí psem, prevenci moru, očkování proti neštovicím atd.
)
Lidumilná činnost Berchtoldova měla i své další projevy (třeba když Leopold roku 1800 poklekl před císařem a vymohl tak milost pro šest rebelujících vojáků), ovšem jejím vyvrcholením bylo zřízení nemocnice. Nejprve v roce 1797 vznikla v Buchlovicích malá nemocnice s dvanácti lůžky z bývalé lisovny oleje a byt pro lékaře z budovy vedlejší. Ta ale zanedlouho nestačila, a tak se Leopold přestěhoval na hrad Buchlov a ze zámku zřídil nemocnici a starobinec. V roce 1807 byla buchlovická zámecká nemocnice vybavena 152 lůžky pro nemocné, 18 pro zestárlé a příslušným personálem, tedy duchovním, účetním, domácím lékařem se 2 pomocníky, 4 ošetřovateli a 2 ošetřovatelkami. Pro činnost nemocnice vypracoval Berchtold provozní řád, v němž mj. stanovil, že nemocnice má přijímat všechny poddané bez rozdílu, avšak ti buchlovští mají mít pochopitelně přednost. Léčení v nemocnici bylo zásadně bezplatné, jen cizí poddaní mohli věnovat milodar do připravené pokladničky. O každém nemocném byl veden protokol, který obsahoval kromě běžných údajů i podrobný rozpis spotřebované stravy a léků.
Tato ve své době obdivuhodná a snad až podivínská Berchtoldova lidumilná činnost znamenala pochopitelně nesmírné finanční zatížení pro jeho panství. Velké částky za provoz nemocnice, přestavbu hradu Buchlova a zámečku v Žeravicích přispěly k zadlužení panství, kterého se ale Leopold Berchtold už nedožil. Za napoleonských válek byl jmenován inspektorem vojenských nemocnic hradišťského kraje a v nemocnici na Velehradě se nakazil od jednoho z pacientů tyfem. Zemřel 26. července 1809 ve svém domě v lázních Smraďavka (od té doby se jim také říká Leopoldov) a byl pohřben v rodinné hrobce v kapli sv. Barbory za veliké účasti lidu.
Hrabě Leopold po sobě zanechal vdovu a dva syny - devítiletého Zikmunda a sedmiletého Antonína. Hraběnka Johanka se ujala správy statků jménem nezletilých synů, avšak již za pět let (11. dubna 1814) zemřela a byla rovněž pochována v rodinné hrobce.
Starší syn Zikmund vystudoval práva, ale později se věnoval vojenské kariéře. Roku 1828 se oženil s Ludmilou Vratislavovou z Mitrovic, svého času prý nejkrásnější komtesou v Praze. Hrabě Zikmund se svou rodinou přestal trvale bydlet na Buchlově, přestěhoval se na buchlovický zámek a veřejnosti umožnil volnou návštěvu hradu. Zikmund se později stal přísedícím soudu zemských stavů na Moravě a přísedícím soudu trenčanského komitétu, v roce 1848 se aktivně účastnil maďarského povstání proti císaři a následný trest smrti mu byl změněn na domácí vězení v Buchlovicích.
V té době už hrozila buchlovskému panství exekuce hlavně jako následek lidumilné činnosti Leopolda. Roku 1856 převedl Zikmund všechen majetek na svoji choť a dále vedl život samotáře. Byl vídán bledý a černě oděný, jak se prochází parkem nebo jak jede v uzavřeném kočáře do kostela či na hrad. Hraběnka Ludmila, ve vídeňských kruzích považovaná již za vdovu, se naopak ráda stýkala s domácím lidem a dokonce ráda mluvila česky, což bylo pochopitelně v té době u šlechty značně neobvyklé.
)
V roce 1859 navštívil hraběcí rodinu v Buchlovicích dr. Bedřich Všemír, hrabě Berchtold, nejmladší nevlastní bratr Leopolda Berchtolda, lékař, učenec, český vlastenec a - podobně jako jeho bratr - velký lidumil. V Buchlovicích se mu velmi zalíbilo, později se zde trvale usadil a roku 1876 tady i zemřel. Hrabě Bedřich Berchtold byl nepochybně nejslavnější člen rodiny Berchtoldů. Důvěrně se přátelil s takřka všemi tehdejšími českými učenci, vlastenci i národními buditeli - Jungmannem, bratry Preslovými, Dobrovským, Palackým, Šternberkem, Hankou… V letech 1820 až 1835 dokonce vydával spolu s J. Svatoplukem Preslem Rostlinář a přispíval i do časopisu Krok či Flora Cechica. Na přelomu 30. a 40. let spolupracoval na díle "Ökonomisch - technische Flora Böhmens" a roku 1842 vydal velkou monografii o bramborách. Za svou vědeckou činnost byl v roce 1850 zvolen členem Královské české společnosti nauk.
Na Buchlově se Bedřich Berchtold zabýval pořádáním hradního archivu a spisováním historie hradu, rád se stýkal s místními lidmi, kterým ochotně poskytoval lékařské rady i pomoc.
V roce 1869 zemřeli krátce po sobě Zikmund I. a Ludmila. Byli pohřbeni v rodinné hrobce sv. Barbory a dědictví se ujal jejich jediný syn Zikmund, narozený 6. února 1834. Zikmund II. se stal c. k. komořím, tajným radou, komandérem Leopoldova řádu, lesnickým a zemědělským odborníkem, zajímal se především o chov koní a každoročně pořádal v Buchlovicích jejich výstavy a přehlídky. Dobrou hospodářskou politikou navíc vyvedl buchlovské panství z dluhů.
Oženil se roku 1860 s hraběnkou Josefínou z Trauttmansdorfu a tři roky nato se narodil jeho jediný syn Leopold. Ten studoval práva a politiku, nastoupil diplomatickou dráhu, v níž rychle postupoval. 15. září 1908 zorganizoval jako velvyslanec na ruském carském dvoře v Buchlovicích schůzku ministrů zahraničí Rakousko - Uherska hraběte Aehrenthala a jeho ruského kolegy Izvolského. V letech 1912 - 1915 zastával funkci ministra zahraničích věcí Rakousko-Uherska a v souladu s německými zájmy prováděl ostře protislovanskou politiku. Dne 29. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko v jeho osobě Srbsku válku, což přineslo Leopoldovi neblahé označení jednoho z hlavních podněcovatelů prvního celosvětového konfliktu. V roce 1916 se stal Leopold Berchtold vrchním hofmistrem následníka trůnu Karla, a rok nato (když se stal Karel císařem) jeho nejvyšším komořím. Po Karlově odstoupení se vzdal politické činnosti a žil v soukromí. Poslední léta života strávil na zámku Peresznye u Šoproně, kde také roku 1942 zemřel.
I u Leopolda II. se projevila - chce se říci pro tento rod snad až typická - lidumilná činnost. Roku 1908 nechal v Buchlovicích postavit obvodní nemocnici a svým nákladem ji také zařídil a se svou manželkou, Ferdinandou, hraběnkou Károlyiovou, založil a financoval mateřskou školku.
Ferdinanda porodila Leopoldovi tři syny: Aloise (nar. 1894), Bélu (který zemřel již v jedenácti letech) a Zikmunda (nar. 1900).
Alois Berchtold se po právnických studiích stal nadporučíkem československé armády v záloze a čestným rytířem maltézského řádu. Zdědil buchlovské panství a žil svobodný na zámku v Buchlovicích až do května 1945, kdy byl jeho majetek převeden do vlastnictví státu. Mladší bratr Zikmund zdědil panství v Uhrách, které mu bylo rovněž zestátněno. Žil pak společně se svým bratrem ve Vídni.
A co nám zbylo po Berchtoldech dodnes? Hned na začátku jsme krátce zmínili hrad Buchlov a zámek Buchlovice, avšak vzhledem k jejich významu považujeme za vhodné je ještě poněkud více přiblížit.
První zprávy o Buchlově sahají do období kolem roku 1300, ale počátky hradu jsou spojeny již s pozdně románskou hutí velehradského kláštera. Základní dispozici hradu, která byla dokončena zřejmě až koncem 13. stol., tvořily dvě věže s mezilehlým palácem a kaplí, svým utvářením se hlásící do sféry Podunají. Stavební vývoj ale pokračoval až do poloviny 17. stol., postupně přibyla další hradba, byl rozšířen palác, probíhalo opevňování předhradí, stavěly se nové hospodářské budovy, rozšiřovací úpravy se pochopitelně nevyhnuly ani jádru hradu. Poslední úpravy interiérového charakteru proběhly ještě v polovině 18. stol., od té doby se prováděla už jen údržba a památková obnova.
)
Z dnešních prohlídkových prostor hradu upozorníme pouze na ty, které jsou úzce spojeny s Berchtoldy. V prvním patře hradu tedy nahlédněme alespoň do knihovny, čítající přes 10 000 svazků z nejrůznějších oborů a rozšířené za nám již známého Leopolda a Bedřicha Berchtolda. V druhém patře věnujme pozornost místnostem, v nichž se nachází rodinné muzeum Berchtoldů. Jsou zde shromážděny materiály z nejrůznějších oborů (lékařství, přírodověda, historie) i řady exotických zemí (neodpustíme si zde zmínku o egyptologické sbírce s unikátním sarkofágem s mumií). Něco z atmosféry zanícené badatelské práce prozrazují i pracovny obou zmíněných učenců, v nichž kromě původního zařízení zůstaly i některé dobové vědecké přístroje.
)
Ještě krátká zmínka o Buchlovicích. Zámecký areál s rozsáhlým parkem vznikl v první polovině 18. století v prostoru západního okraje stejnojmenného městečka. Podle tradice byla hlavním důvodem budování barokního zámku Italka Anežka Eleonora z Colona-Felsu, choť tehdejšího majitele buchlovského panství Jana Dětřicha z Petřvaldu, které prostředí Buchlova prý nesvědčilo a ani nevyhovovalo. Ani otázka autorství zámku není dodnes zcela vyjasněná, my se však spokojíme s konstatováním, že alespoň na některých plánech se podílel Domenico Martinelli a stavbu v l. 1707(?) -1738 řídil Mořic Grimm. Vlastní zámecký komplex situovaný na svažitém terénu tvoří dvě osově protilehlé budovy "podkovovitého" půdorysu (tzv. horní a dolní zámek), jejichž okolí dotvářejí umělé terasy se schodišti, balustrády a především park, který byl cennými, často cizokrajnými rostlinami obohacen až v 19. století za Berchtoldů a od té doby patří mezi nejcennější parky u nás vůbec.
&cil=10/images/max121.jpg', '121','350','512'))
Jednopodlažní dolní zámek, jehož budova působí při pohledu z parku jako dvoupodlažní, tvoří tři křídla zakončená do nádvoří dvěma protilehlými pavilony na čtvercovém půdorysu s krytými mansardovými střechami. Z podélného příčného křídla vystupuje v ose polygonální rizalit, v němž se nachází oválný sál zastřešený kupolí s helmou. Objekt horního zámku, zvaný Flora, je situován na terase a jeví se v hmotovém uspořádání jako parafráze dolní zámecké budovy.
A co dodat na závěr? Snad jen to, že úplně nejlepší je seznámit se s Berchtoldy na Buchlově a v Buchlovicích osobně.
Použitá literatura)
19. října 2001 uplynulo jedenáct let od smrti člověka, který se do vědomí ostatních zapsal svým jednáním a postojem v jedné z nejsmutnějších kapitol našich dějin, člověka, který v těžkých 50. letech nedokázal mlčet k nepravostem rodícího se režimu, jedenáct let od smrti mého tatínka Oty Sekerky.
Ota Sekyrka se narodil 16. 1. 1928 Etelce a Zdeňku Sekyrkovým v Rimavské Sobotě. Jelikož byl jeho otec Ferdinand vojenským důstojníkem československé prvorepublikové armády, rodina se často stěhovala, a proto si rodného Slovenska malý Oto příliš neužil.
Poslední zastávkou rodiny Sekyrků se stal jihočeský Písek, kde roku 1940 začíná můj tatínek studovat na zdejším gymnáziu. Po ukončení školy si mladý Ota po vzoru svého otce zvolil vojenskou dráhu, a proto ho konec 40. let zastihl jako studenta Vojenské akademie (VA).
)
A tady se začíná odvíjet tragický příběh člověka, který nikdy nepřestal věřit v pravdu a spravedlnost.
Tragédie otcova osudu se začala naplňovat již rokem 1948. V tomto roce byl krátce před ukončením studií propuštěn z VA pro "třídní nespolehlivost" a okamžitě přeřazen k útvaru PTP (pomocné technické prapory), známým pod názvem "černí baroni". Po skončení otrocké práce u PTP našel práci jen jako lesní dělník.
V té době vrcholila komunistická genocida popravou Milady Horákové, desetitisíce lidí bylo zatčeno, tisíce lidí bylo odsouzeno k mnohaletým trestů, přes dvě stě lidí bylo popraveno, spousta obviněných byla přitom ještě mučena.
K tomu nedokázal můj tatínek mlčet a otevřeně kritizoval popravy nevinných, zvláště pak již zmíněnou popravu M. Horákové, umučení kněze Toufara a zinscenovanou likvidaci našeho hokejového národního mužstva. Rovněž patřil mezi ty, kteří podporovali rodiny politických vězňů. Proto byl pod neustálým dohledem StB (Státní bezpečnosti) a kola tragédie jeho osudu se znovu začala roztáčet.
16. 2. 1953 dochází při cestě do práce k brutálnímu zatčení mého otce. Při zatýkání se tatínek pokusil o útěk. Příslušník StB Miroslav Bárta se nerozpakoval ani vteřinu a výstřelem z pistole prostřelil mému otci nohu. Poté jej StB v obrovských bolestech převezla do písecké nemocnice a odtud na vyšetřovnu StB v Českých Budějovicích. Přitom ztratil dva litry krve. Jednalo se totiž o průstřel zakázanou patronou, tzv. střelou dum dum, která se v postiženém místě roztrhá na množství drobných úlomků. Všechny střepy z nohy mu nikdy nebyly vyjmuty, což bolestivě pociťoval - hlavně při změně počasí.
(K Bártově osobě ještě jednu poznámku. 16. 2. 1953 prostřelil otci levou nohu, a z talentovaného atleta tak udělal doživotního invalidu. 16. 2. 1983, tedy přesně o třicet let později, umírá Bárta v obrovských bolestech poté, co je večer na vlakové zastávce Písek - město rozdrcen dvěma nákladními vagóny…)
Podle sovětských vyšetřovacích metod postupovala i českobudějovická StB. Otec ležel v kaluži vlastní krve; 7. května 1953 a 14. července 1953 byl odvezen do nemocnice po zchromnutí. Většina přiznání bývala z obžalovaných doslova vymlácena. Na to také Oto Sekyrka upozornil tím, že podal žalobu na generálního prokurátora, který figuroval v jeho procesu. Co se týče otcova vyslýchání, začalo nejprve stručným životopisem a poté musel odpovídat na řadu dalších otázek.
Dle tehdejších vyšetřovacích a soudních praktik znali obžalovaní již dopředu své otázky a zpaměti na ně museli odpovídat tak, jak se to za neustálého psychického a fyzického teroru naučili.
Při soudním líčení, ze kterého byla vyloučena veřejnost, byl Ota Sekyrka odsouzen pro trestný čin velezrady na 10 let do vězení a dále ke konfiskaci majetku, kterou rodina přišla o čtvrtinu domu, v níž navíc získal byt příslušník StB. Tak se zakrátko setkal Ota Sekyrka se vzpomínanými hokejovými reprezentanty osobně v jáchymovských lágrech.
Přestal být člověkem a v očích svých věznitelů byl jen číslo AO 20407. Nakonec v jáchymovských a příbramských dolech strávil nejhorších sedm let života. 4. září 1959 postihla otce další rána osudu. Při práci na stavbě v táboře se mu dostala levá noha do tzv. mechanické lopaty. Jeden z dělníků předchozí směny nechal na ocelovém laně smyčku, která taťku v 16,15 hod. zachytila. Tím přišel až na malíček o všechny prsty na noze.
Amnestie, kterou v roce 1960 udělil prezident republiky, se vztahovala i na našeho otce. 11. května 1960, po dlouhých sedmi letech, nasedá na příbramském nádraží do vlaku směr Písek. Jízdenku z tohoto dne měl schovanou po celý život.
Nikdo však tehdy netušil, že to bude svoboda tak krátká… Samozřejmě že tím, jak vypadal po svém návratu z "komunistické převýchovy", nejlepší reklamu vládnoucí straně nedělal. Zatčen byl jako výborný jihočeský sportovec, držitel tří zemských rekordů. Vrací se jako invalida. Bývalý nadějný sportovec se tak objevuje v Písku o berlích, s amputovanými prsty na levé noze, s léčenou TBC a prostřílenou nohou.
O rok později, roku 1961, byl můj tatínek znovu zatčen a v naprosto vykonstruovaném procesu odsouzen za podvracení republiky na dalších sedm a půl roku. Toto vězení si odbyl především ve věznici ve Valdicích.
Propuštěn na svobodu byl 13. prosince 1967. Ve vězeních tedy strávil dohromady dlouhých čtrnáct a půl let.
I po jeho druhém návratu StB otce nadále sledovala. V domě rodiny Sekyrků bydlel až do roku 1971 příslušník StB, otec byl neustále šikanován, výslechy, ke kterým byl odvážen hned z práce, trvaly až do roku 1989. Musel vykonávat tu nejhorší práci. Pošta nám byla cenzurována. Rodina zůstala úplně sama, bez přátel, neboť byli hned po případných návštěvách vyslýcháni.
)
Přišel listopad 1989 a můj tatínek se dočkal vytoužené svobody. Poslední rok otcova života byl naplněn nesmírně činorodou prací. Vyřizoval soudní rehabilitaci, psal články do novin, byl v kontaktu s televizí, psal i budoucímu prezidentovi V. Havlovi, mluvil do rozhlasu, vystupoval na schůzích Konfederace politických vězňů atd. 21. června 1990 byl rozkazem prezidenta republiky povýšen do hodnosti majora.
V červenci a srpnu roku 1990 došlo u srdce mého tatínka, které byl tak zničeno z dlouholetého věznění, k několika zástavám. Přesto pracoval neúnavně dále.
19. října 1990 dostává můj tatínek třetí infarkt, které už jeho nemocné srdce nevydrželo. Jak sám rád zdůrazňoval, patřil tento tok k jeho nejšťastnějším v životě.
Odešel další MUKL, ale hlavně odešel můj tatínek. Mně bylo pouhých osm let. I za tuto krátkou dobu, kterou jsem mohl prožít s tatínkem, mi můj tatínek s mojí maminkou předali nejcennější dary do života: víru v Boha, úctu k vlasti a poselství, pro které můj otec tolik vytrpěl, poselství, abych nikdy nepřestal bojovat za pravdu a spravedlnost.
Nedokázal bych být tak statečný jako můj tatínek, ale poselství mého otce bych chtěl touto prací sdělit všem, kdo ji budou číst.
Rád bych i tímto poděkoval panu prof. Kvirencovi, který mi umožnil tuto práci napsat.
Poznámka redakce:
Michael Sekyrka byl osloven jako jeden z vítězů (3. místo) 1. českého ročníku mezinárodní soutěže Eustory, kterou ve školním roce 2000 - 2001 pro studenty středních škol uspořádaly Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a Asociace učitelů dějepisu. Soutěže se zúčastnilo 112 prací 196 studentů ze 75 středních škol z celé České republiky. Téma prvního ročníku znělo "Sám proti moci" (Opozice proti totalitnímu režimu v l. 1948 - 1989). 2. ročník soutěže - rovněž s tematikou moderních dějin - bude probíhat ve školním roce 2002 - 2003.
|
|
