Čelem vzad - všechna čísla - Tereza Krupová

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Nalezené články: Kráska, která přichází, Univ. prof. Petr Vorel
Návštěvnost článků


Kráska, která přichází

Článek vyšel v čísle: 12 (červen 2004)

Název kapitoly: Osobnosti
 
Ohodnoťte článek "Kráska, která přichází":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Nefertiiti. Jedna z nejznámějších postav historie starého Egypta.V červnu roku 2002 ohlásil tým britských archeologů údajnou identifikaci mumie známé královny. Zpráva se ihned stala téměř celosvětovou senzací. Pochybnosti o totožnosti úchvatného nálezu však na sebe nedaly dlouho čekat - a tak jedna z nejkrásnějších žen egyptské historie rozvířila již tak neklidné vody archeologie ještě tři tisíce let po své smrti. Není proto divu, že byla osobností neméně zajímavou i za svého poměrně krátkého života.

"A velká manželka krále, jeho miláček, paní obou zemí Nefernofruaton Nefertiiti ať je živá, zdravá a svěží na věky věků…"

Amenohotep IV. – AchnatonTakto oslavuje Amenhotep IV. (Achnaton) "velkou královskou manželku" ve svém Hymnu na Atona. Amenhotep IV - kacířský král z 18. dynastie (celým jménem Nefercheprure Vaenre Amenhotep, vládl 1365-1340 př. n. l.) - je znám především pro své rozsáhlé náboženské reformy, prosazování monoteismu, uznávání pouze boha slunečního kotouče Atona. Sám si změnil jméno - z Amenhotepa, které znamenalo "Amon (dosavadní bůh) je spokojen", se tak stal Achnaton, tedy "sloužící, prospěšný Atonovi". S pevnou vírou tak začal uskutečňovat své náboženské plány. Dosavadní hlavní město Egypta Théby opustil, jelikož jejich ochranným bohem nebyl nikdo jiný než nemilovaný Amon, a založil město nové. Centrem říše se tedy dočasně stává Achetaton (Amárna), vybudovaný za neuvěřitelné tři roky. Poloha "Atonova obzoru" je přibližně v poloviční vzdálenosti mezi Thébami a Mennoferem ; bylo to prý jedno z nejúchvatnějších měst své doby. Po povýšení boha Atona se Achnaton (nazývaný tak asi od 4. roku své vlády) prohlašuje za jeho hlavního velekněze, což je na tehdejší dobu poměrně výjimečné, jelikož dosavadní faraóni se považovali za přímé zosobnění boha na zemi. Pokud byl Achnaton alespoň částečně úspěšný ve věcech náboženských, nedá se to povědět o problémech politických. Jeho zájmy o politiku byly mizivé, uchyloval se především k umění a literatuře (viz Hymnus na Atona). Za poměrnou prosperitu Egypta vděčí především dobré administrativě.

Proslulá busta královny NefertitiNěkteré zdroje dokonce připisují právě Nefertiti nemalý podíl na náboženských reformách. Přesný původ královny skrývá také mnoho nejasností. Jedna z možných variant hovoří o Nefertiti jako o princezně Taduspě, dceři krále říše Mitanni, která byla pro obnovení spojenectví mezi oběma zeměmi provdána (v necelých patnácti letech) za Amenhotepa III., tedy otce Achnatona. Zřejmě po svatbě přijímá jméno Nefertiti - "Kráska, která přichází". Po jeho smrti prokázala dostatek obratnosti a ctižádosti a v sedmnácti se stala manželkou syna svého mrtvého manžela. (Vybudovat si tuto pozici nebylo jednoduché, jelikož o sňatku s Amenhotepem IV. uvažovala například i jeho vlastní matka Teje).

Tento fakt je ovšem zapotřebí brát s jistým nadhledem, jelikož některé prameny považují za mitannskou princeznu jinou Amenhotepovu manželku - Kiju, shodou okolností matku Tutanchamonovu (původně Tutanchaton). Jen na okraj připomínám, že Tutanchamon se stal celosvětově známý po nálezu nepoškozené hrobky s mumií r. 1922 v Údolí Králů (archeolog H. Carter). Samotná Kije ale pravděpodobně upadla v nemilost, jelikož její jméno bylo vymazáno z monumentů a pohřební výbava předělána pro potřeby jiného smrtelníka.

V současné době odborníci povětšinou zamítají Nefertitin královský původ. Nefertiti svému manželovi porodila celkem šest dcer. Nebyla však pouze královskou manželkou, ale stala se z ní dokonce spoluvládkyně - bylo jí povoleno vykonávat významné rituály (např. náboženské popravy), které byly jinak doménou krále. Společná láska k přírodě a umění zavedla pár k sochařskému mistru Thutmosovi, který, aby se nejvíce přiblížil realitě, vyrobil sádrový odlitek Nefertitiny tváře, podle něhož vytvořil snad nejznámější vápencovou bustu světa, kterou je dnes možné zhlédnout v Berlínském muzeu. (Němečtí archeologové bustu v podstatě odcizili, jelikož Egypt vydal povolení vyvážet pouze "bezcenné vzorky", což archeologové v tomto případě nerespektovali. Jako trest za "krádež" jim byl udělen zákaz provádění vykopávek po dobu dvou let. Nález je z roku 1912.) Jelikož dílu chybí části uší a levé oko, objevují se i domněnky o záměrném nedodělání či znetvoření sochy z důvodu odmítnuté lásky k Thutmosovi (o celém Nefertitině životě vůbec existuje mnoho bujarých představ pramenících z velké představivosti autorů zejména populárních historických publikací).

Nedokončená busta královny NefertitiSpolečné štěstí se ovšem začalo pomalu hroutit, přispělo k tomu i úmrtí jedné z dcer a Achnatonova choroba, kvůli níž se stal nepříjemným na své okolí. Faraón zemřel a Nefertiti musela znovu čelit problému s udržením vlády. Uvažovala o sňatku s nevlastním synem Tutanchatonem, který ovšem ve svých dvanácti letech podléhal vlivu vrchního velitele vojsk Haremheba, oba totiž vyznávali kult boha Amona. Nakonec se Tutanchaton po změně jména (Tutanchamon) stěhuje do Théb. Město Achetaton se stává zapomenutým, zůstala v něm jenom časem proklínaná Nefertiti. Ve věku asi třiceti pěti let dříve milovaná "Přicházející kráska" zemřela. Její jméno bylo - stejně jako Achnatonovo - vymazáno z dobových reálií; Egypt se vracel k původnímu kněžství. Pro zachování svého života v posmrtném světě se nechává pohřbít na neznámém místě…

Spor o totožnost mumie zřejmě zatím nemá blízký konec. Proto nečekejte ani ode mne jasné rozřešení této archeologické záhady. Pokusím se vám alespoň stručně načrtnout všechna "pro a proti", která se mi podařila k tomuto problému zjistit.

Dvě nejmladší Achnatonovy dcery – malba z AchetatonuVšechno začalo objevením tajné boční komory v hrobce KV35 (Údolí Králů v Luxoru) v roce 1898 francouzským archeologem V. Loretem; nálezu nebyla zprvu věnována velká pozornost. Tři nalezené mumie (pojmenované "Mladší žena" - dnes určovaná jako Nefertiti, "Starší žena" a "Chlapec") byly po prozkoumání použitých metod balzamování zařazeny do 18. dynastie, což se shoduje s obdobím, kdy Nefertiti žila. Zatímco si je dr. Jane Fletcherová (University of New York in England) téměř jistá, že jde o královnu Nefertiti (hrobku navštívila poprvé v červnu 2002, poté prováděla množství výzkumů za asistence Discovery Channel), generální tajemník egyptské Nejvyšší rady pro památky Zahi Hawass považuje vše za velmi málo pravděpodobné. Pochybuje i o ženském pohlaví nalezené mumie, které potvrdila anatomie pánve. "Jsem si jistý, že tato mumie není ženského pohlaví," tvrdí Hawass a dodává: "Nefertiti porodila celkem šestkrát, takže by její kyčelní kosti měly být vzdálenější, tato mumie je má ale velmi úzce u sebe." Dalším zajímavým jevem je dvakrát propíchnutý ušní lalůček, který měl být údajně znakem královen, i toto ale Hawass upřesňuje: "Takto propíchnuté uši se objevují u obou pohlaví. Všechny královny totiž měly většinou náušnice ve svých parukách a ne v uších, navíc mumie muže nalezená vedle údajné Nefertiti měla v uších také dvě dírky."

Ledňáček mezi papyrusy – malba voliéry královny Nefertiti v AchetatonuArcheologové v komoře našli paruku, kterou nosily královny v tomto období. To ale nemusí znamenat, že má spojitost s nalezenými mumiemi, protože v minulosti docházelo k častému vykrádání hrobů, snadno se tak mohlo stát, že zloděj paruku při krádeži pohodil na místě, které s ní nikterak nesouviselo.Nabízí se otázka využití testů DNA, díky nimž by bylo možné určit téměř na sto procent, s čí mumií máme tu čest. Tady však narážíme na problém, který jsem již zmiňovala výše - Nefertiti nejspíše opravdu nepocházela z žádného královského rodu, proto její vzorky nelze s ničím porovnat.

Dalším rozporuplným faktorem je věk mrtvé. Nefertiti zemřela ve věku přibližně třiceti pěti let, zatímco archeologická zpráva o věku mumie se pohybuje mezi osmnácti až třiceti lety.

K teorii, že jde o královskou manželku přispívá otisk čelenky, která byla taktéž královninou ozdobou. Hlava byla nalezena oholená a zdeformovaná silnými údery, jež by vysvětlovaly nenávist k Nefertiti kvůli náboženským reformám.

Zkoumání mumií se provádí veskrze moderní technikou. Přemísťování kvůli provedení rentgenu se stalo již minulostí. Firma Canon vyvinula v roce 2000 speciální digitální radiografický systém CXDI-31, který díky své hmotnosti (2,8 kg) a rozměrech přibližně formátu A4 umožňuje velmi šetrný průzkum nálezů. Digitální snímky jsou hotovy během tří sekund, díky vysokému rozlišení ploché obrazovky (6,5 milionu pixelů) jsou zřetelné i nepatrné detaily kostí. Přístroj také okamžitě poskytne trojrozměrný pohled na kostru a pozorovateli se tak naskytne jedinečná možnost "prohlídky" uvnitř mumie.

Předložila jsem vám některé podstatné informace vztahující se k záhadě egyptské krásky. Nyní se sami rozhodněte, ke které verzi se přikloníte a kým pro vás bude archeologický nález vedený pod názvem "Mummy 61072"…

Použitá literatura
Egypťané a první civilizace, Praha 2000
L. Michalec, Mumie pod rentgenem, Časopis 21.století, září 2003, str.48-50
J. Polišenský, S. Ostrovská, Ženy v dějinách lidstva, Praha, 2000
I. Shaw, Dějiny starověkého Egypta, Praha 2003
V. Zamarovský, Bohové a králové starého Egypta, Praha 1979
http://dsc.discovery.com/convergence/nefertiti/nefertiti.html
http://egyptica.wz.cz

 
Ohodnoťte článek "Kráska, která přichází":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Ostatní články: Kráska, která přichází


Univ. prof. Petr Vorel


Článek vyšel v čísle: 12 (červen 2004)


Název kapitoly: Rozhovor
 
Ohodnoťte článek "Univ. prof. Petr Vorel":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Petr VorelUniv. prof. PhDr. Petr Vorel, CSc. (*1963) pracoval od roku 1986 jako historik a numismatik Východočeského muzea v Pardubicích, v současnosti (od roku 2000) vede katedru historických věd Fakulty humanitních studií Univerzity Pardubice, kromě toho od roku 1996 externě vyučuje na Ústavu českých dějin FF UK v Praze. Zabývá se především českými dějinami raného novověku, dějinami měst a šlechty a hospodářskými dějinami. K těmto tématům vydal řadu publikací - např. Páni z Pernštejna (1993), Dějiny města Přelouče I.-II. (1999-2002), Páni z Pernštejna - Vzestup a pád rodu zubří hlavy v dějinách Čech a Moravy (1999), Od pražského groše ke koruně české (2000), Rezidenční vrchnostenská města v Čechách a na Moravě v 15.-17. století (2001), Od českého tolaru k světovému dolaru (2003). Redigoval sborníky Pernštejnové v českých dějinách (1995), Stavovský odboj 1547 - První krize habsburské monarchie (1999).

S prof. P. Vorlem se v dubnu 2004 na pražské Filozofické fakultě UK setkali Lukáš Bajer, Tereza Krupová a Martin Šik.

Co Vás přivedlo k Vašemu oboru, k historii?

To je složitější, protože jsem se v dávném mládí vyvíjel jako docela všestranný student střední školy, který vždycky spíše tíhl k přírodním vědám (včetně účasti v tehdejších oborových "olympiádách"). K historii jsem se vlastně dostal přes takový paralelní zájem, který mne držel po celé studium střední školy vedle interesu o vědy přírodní. Moment, kdy mne dějiny vůbec poprvé zaujaly, vidím spíše v raném dětství, v zájmech, které člověk běžně má (aniž tuší, že se mu některé z nich mohou stát později posláním), avšak ten zásadní přelom vidím na střední škole. V mém případě však nebyl vyvolán středoškolskými učiteli dějepisu, ale osobním zaujetím a snahou dopátrat se primárních zdrojů informací o historii míst, kde jsem vyrůstal. Když jsem se o prázdninách roku 1978 vydal poprvé do Státního oblastního archivu v Zámrsku, musel jsem o "doprovod" požádat svého staršího bratra (dnes úspěšného pojistného matematika), protože jsem ještě neměl vlastní občanku a bez té vás do archivu ani dnes nepustí. K základním principům vědecké práce jsem se pak dostal na střední škole prostřednictvím dvou svých gymnazijních profesorů (chemie a matematiky), za což jsem jim dodnes vděčný. Poměrně často se setkávám (například u přijímacích zkoušek na vysokou školu) s názorem, že v humanitních oborech nejsou exaktní vědy nutné: Například čerstvý maturant přizná, že chce studovat kulturní dějiny hlavně proto, že jej odpuzuje fyzika. To je podle mého názoru omyl, protože leckterý přístup, který poskytují přírodní vědy, je někdy užitečný i v historii. Člověk se tak naučí utřídit si věci podle určitého systému a snadněji se dobere příčinných souvislostí.

Zjistili jsme, že jste kromě historie vystudoval také ruštinu...

Ano jistě, byla to víceméně náhoda doby, v níž jsem studoval. Původně jsem se hlásil na FF UK Praha na studium jednooborové historie, ale když už jsem pak byl na fakultě, zpětně jsem zjistil, že to byl takový "neprůstřelný obor". Normální člověk se na tento obor tehdy obvykle nedostal, protože převis počtu uchazečů byl ohromný. Navíc při přijetí mnohdy hrály roli i jiné faktory, které tu nebudu rozvíjet. Když jsem se v roce 1981 hlásil na vysokou školu, tak už jsem měl za sebou určité úspěchy ve středoškolské odborné činnosti s vlastními historickými studiemi, které jsem zpracovával na základě přímých archivních pramenů z 16.-17. století. Měl jsem zkrátka výsledky, které nebyly u tehdejších středoškoláků běžné, čímž jsem mohl argumentovat i v tzv. odvolání (ke studiu odborné historie jsem přijat nebyl). Místo jednooborové odborné historie mi bylo po odvolání nabídnuto, abych studoval učitelský studijní obor dějepis - ruština. Na něm byla tehdy poptávka po chlapcích, protože ruštinu chtěla studovat většinou děvčata. Byli jsme tam jediní dva muži v celém více než třicetičlenném ročníku.

S ruštinou jsem se sice zpočátku potýkal, ale v té době mi bylo jedno, v jaké kombinaci budu historii studovat. Ale nakonec jsem dvouoborové studium ocenil z důvodu znalosti jazyka, ať už byl jakýkoliv. Ruština se mi i dnes hodí, přestože se v souvislosti s českými či středoevropskými dějinami raného novověku příliš často použít nedá; v této badatelské oblasti je samozřejmostí znalost němčiny a praktickou nutností zvládnutí angličtiny. Aktivní znalost ruštiny však například v praxi pomáhá (bez ohledu na někdejší ideologický kontext) porozumět ostatním slovanským jazykům (polštině, ukrajinštině, chorvatštině...), které si jsou vývojově bližší než třeba jazyky románské. Vy vlastně ostatní slovanské jazyky vnímáte jako úplně cizí a pomalu máte problém porozumět slovenštině. Zní to možná trochu zjednodušeně, ale je to fakt. Mé generaci nedělaly slovanské jazyky (díky přirozenému "soužití" se slovenštinou a povinné ruštině od základní školy) takové problémy jako třeba generaci současných teenagerů, pro kterou je ruština těžko pochopitelná, jako by byla z jiného světa. Už proto, že se píše jiným písmem.

Páni z PernštejnaNicméně promiňte, že jsem tak odbočil. Já jsem rusky souvisleji nemluvil už asi třináct let, naposledy když jsem někdy počátkem devadesátých let dostal "na starost" severokorejskou delegaci, jejíž členové uměli jenom rusky. Od té doby jsem ruštinu prakticky nepoužil. Ale vlastně ano, a to docela nedávno, i když za zcela odlišných okolností: Jednou loni na podzim v Dijonu (jak známo Francouzi mluví německy nebo anglicky neradi, i když jazyk znají, ale se znalostí ruštiny se rádi pochlubí). Podruhé letos v březnu, když jsem ve Vídni vysvětloval zatoulaným ruským turistům cestu od sv. Štěpána k Hofburgu. A naposledy asi před měsícem, když jsem na pile nedaleko Pardubic kupoval dřevo a potřeboval jsem se domluvit, na jakou délku mi mají trámy nařezat. Kromě vedoucího nikdo z dělníků na pile česky nerozuměl, ale nakonec jsme se docela dobře domluvili rusky, protože všichni pocházeli z jedné vesnice od Užhorodu.

Jaké je podle Vás postavení historika v moderní české společnosti?

Nejednoznačné. Myslím, že záleží na tom, na jakém postu daný historik je a do jaké míry má přístup k médiím. Což je důležité pro to, jak je vnímán. Člověk, který si nalezne cestu do médií a má prostor vyjadřovat se, je ve společnosti znám, přestože často říká věci, které nejsou z hlediska ostatních historiků úplně přesné, avšak nechci být konkrétní. Když má člověk prostor, dostane se do rádia či televize (nebo má "svůj" recenzní sloupek v celostátním deníku), tak je vnímán jako osoba, která má co říct k danému tématu, i když to není ta nejvyšší kapacita v příslušném oboru. Je to také otázka osobního stanoviska a schopností. Někdo je od samého počátku člověkem, který si více libuje v archivu, kde píše a pak publikuje, ale nemá náturu na to, aby šel do rozhlasu či televize naživo, popřípadě aby psal do novin články popularizačního charakteru, jež historii přibližují lidem. Avšak z hlediska našeho oboru se domnívám, že to k působení historika patří a že je to nutné, protože ať vybádáte sebedůležitější věc a publikujete ji pouze v odborném časopise, přečte si to poměrně úzká skupina lidí. Zvláště je-li informace publikována v češtině, bývá okruh lidí, které zajímají konkrétní specifika nějakého dílčího výzkumu, týkajícího se například pozdního středověku, poměrně úzký.

Složitější je dostat konkrétní historický poznatek do širšího povědomí veřejnosti. To je možné právě prostřednictvím médií. Jednu úroveň tvoří popularizační články, jež se dostanou k širšímu okruhu zasvěcených čtenářů, například prostřednictvím několika populárně-naučných historických časopisů. A pak je tu kategorie čtenářů, kteří nevědí o historii vůbec nic a dostává se k nim pouze odraz z médií, která nejsou vyloženě na historii specializována. Pak záleží na historikovi, jak je schopen prezentovat svůj výzkum prostřednictvím televizních debat, článků v denících či jejich kulturních přílohách a magazínech - tedy platformy, která oslovuje spoustu lidí, co historii nikdy nestudovali a natolik dobře ji neznají, i když ji vnímají jako součást svého života. Jsou si vědomi toho, jak jejich existenci dějiny ovlivňují, neboť každý vyrůstal v určitém prostředí, má určité vlastní historické zkušenosti a základní znalosti, nabyté ve škole. Obvykle však nejsou schopni v té spoustě informací rozlišit, který populárně-naučný příspěvek má skutečnou hodnotu a který je pouze nesmyslným fantazírováním.

Mluvil jste o protichůdnosti názorů. Myslíte si, že česká historická obec je spíše konzervativní, nebo je otevřena stále novým názorům a poznatkům?

To je složitá záležitost. V zásadě každý historik, jenž projde nějakým školením (a bez odborné přípravy se tato věda nedá seriózně pěstovat), je ovlivněn svými učiteli, a to především v metodice. Na střední škole tento vliv není tak zřejmý (gymnazijní profesoři se dnes obvykle nezabývají vědou, jak bylo běžné před sto lety), ale pro vysokoškolské studium to v zásadě platí - u významných historiků lze obvykle tuto kontinuitu vysledovat. Zkrátka člověk je ovlivněn tím, co slyší, co čte a co je schopen vnímat. Tento vztah bych však nenazýval projevem konzervatismu. Vždy existují metodické kořeny, ze kterých daný historik vyrůstal. Když zkoumáte určité historické téma, musíte znát to, co o něm napsali historici před vámi, a to vás pochopitelně ovlivní i při formování vlastních názorů. Nerespektování tohoto pravidla vás může dostat na slepou kolej: pokud budete bádat nad problémem, který je třeba již dávno vyřešený, a vy o tom ani nevíte. Snahou asi každého ve vědě, včetně pracovníka v oboru historie, je najít něco nového a interpretovat to po svém. Jinak vlastně ta věda nemá smysl. To je to, co ji žene kupředu, a platí to i pro historii. Musí stále reagovat na nové názory a poznatky, stejně jako ostatní vědy. Na druhou stranu je ovšem nutné říci, že ne každá historická kniha, která se objeví na trhu, obsahuje nové názory a poznatky.

Jak vlastně dnes probíhá historické bádání? Mnoho lidí si myslí, že historie je prostě daná...

Ano, ta je daná. Nemůžeme ji tedy změnit, že ne? Tolik času jednak nemáme, a ani to nefunguje. Historie daná je, ale zároveň naprostá většina historie je ztracena z historického povědomí. Uvědomte si třeba, jak málo si vlastně pamatujete ze svého vlastního života. Zbyly vám jen zlomky zpráv, které se zapsaly na vašem "pevném disku" v hlavě, a které si můžete oživit prohlížením starých fotografií či pečlivě uchovaných dopisů. V historii je to obdobné. Z minulých staletí nám vlastně zůstaly jen útržkovité zprávy, které jsou někde zaznamenány, a to o mnoha zatím vůbec nevíme. Čili historik v první fázi svého bádání vyhledává ony zprávy, tedy fakta - bez těch to opravdu nejde, historie se nedá vymýšlet jako nějaká pohádka. Když něco sledujete, musíte mít nejdříve fakta, která musíte pracně vydolovat někde v archivu nebo z jiných zdrojů, kde jsou uložena. A pak nastává fáze, kdy musíte všechna fakta nějak utřídit. Vy si vlastně tu historii rekonstruujete zpětně. Utváříte nějaký obraz, který nikdy nemůže být přesný, ale tím, že najdete nová data, nové informace, nové souvislosti, vytvoříte tím obraz jiný než třeba generace před vámi. V tom je historie stále nová a překvapivá. V dnešní době je zapotřebí hledat evropské souvislosti českého vývoje, obrátit se dál za hranice, zatímco dřív bylo zvykem nacházet souvislosti jen v domácím prostředí. Teď je tendence hledat vlivy, které působily na kulturní a politický vývoj v rámci širšího středoevropského prostoru.

Rádi bychom se, pane profesore, zeptali na praktickou součást historického výzkumu: Jakým způsobem probíhá Vaše práce v terénu - jak získáváte informace například o pánech z Pernštejna, s nimiž je Vaše jméno spojováno nejčastěji?

S Pernštejny na mě proboha nechoďte! Těch já se už snažím stranit. To je ohromné téma, které mě zaujalo, když jsem v 80. letech začínal. V tehdejší době se šlechtická problematika ještě moc nenosila, bylo to téma, ležící stranou "oficiálních" a "žádoucích" směrů historického výzkumu. Naproti tomu dnes o českých aristokratech píše kdekdo a středověká a raně novověká šlechta se na vás valí ze všech stran. Ale v 80. letech to ještě nebylo běžné, takže jsem měl výhodu, že to bylo téma (v tom pojetí, jak jsem jej nakonec prezentoval, tj. rodová monografie) do jisté míry průkopnické, i když jsem se pochopitelně mohl metodicky "opřít" o takové kapacity, jako jsou Josef Petráň, Josef Janáček, Jaroslav Pánek a několik dalších. Vlastně když jsem to téma dotáhl do podoby knížky o Pernštejnech, uzavřel jsem tím kapitolu svého "badatelského života" a teď dávám přednost spíše jiným směrům bádání, kde se zase snažím nalézat něco nového. V případě pánů z Pernštejna mě nepochybně ovlivnila skutečnost, že jsem (hned po absolvování pražské FF UK roku 1986) nastoupil jako začínající historik do pardubického muzea, sídlícího na zdejším zámku. Zažil jsem si tak autentické dobové prostředí, umocněné skutečností, že zámek se tehdy nalézal ve velmi zbědovaném stavu. Stalo se, že jsem přišel do depozitáře, tam upadl kousek omítky a pod ní byla renesanční malba. Ale to je trošku něco jiného - to se dostáváme spíš k motivům a inspiraci než ke konkrétním pracovním postupům. Ty jsou podle mne v zásadě u každého výzkumu stejné: Musíte si uspořádat informace, jež jsou k danému tématu dostupné - to znamená nejprve starší publikované knihy a studie a pramenné zdroje. Zjistit, co o tom tématu kdokoliv napsal. Stejně tak tomu vlastně bylo i u Pernštejnů. Já jsem si nejprve musel projít veškerou literaturu a pak si zjišťovat všechny dochované prameny. (Což jsem vlastně shrnul v brožurce, jež vyšla už na počátku 90. let, když jsem na toto téma dělal výstavu.) Chce to ale hodně hledat. Nefunguje to tak, že když bych chtěl dělat práci třeba na téma rodu Lobkoviců, přijdu do archivu a tam už bude v jedné škatulce všechno přesně setříděno. V souvislosti s podobným tématem musíte navštívit hlavní rodinný archiv, to ovšem neznamená, že vyčerpáním jednoho archivu budete znát všechny údaje. Ta práce většinou nikdy nekončí. Další postupy jsou víceméně standardizované. A psát můžu začít teprve ve chvíli, kdy znám všechny hlavní informační zdroje. Svým studentům při jejich kvalifikačních pracích nechávám možnost výběru. To, co hluboce zajímá mě, nemusí totiž zajímat ostatní. Studenti si téma volí většinou na základě nějaké osobní vazby nebo specifického zájmu. Práci (ať už na téma zvolené nebo zadané) však může psát teprve tehdy, když prokáže kvalitní obecné znalosti řešené problematiky a orientaci v pramenné základně, byť by šlo jen o dílčí výzkum. Když jenom tápe, postrádá to smysl. Metodika u školních prací je tedy v podstatě stejná jako u odborného výzkumu historika, pouze je rozdíl v kvalitě, v rozsahu práce.

Jaká je podle Vás potřeba předělávat či vylepšovat již dříve vydaná díla?

Neustálá, protože nikdy nemůžete definitivně říct, že práce je úplně hotová. Chce to vždycky určitý odstup, u rozsáhlejších knih tak čtyři pět let. Pak už víte, kde je třeba co doplnit nebo rozšířit. Na to jsou dobrá rozšířená vydání. V souvislosti s Pernštejny už také nyní vím, kde co doplnit, až budeme (budeme-li) dělat druhé rozšířené vydání. Vždycky je co vylepšovat a napodruhé už člověk lépe ví, kam sáhnout.

Vilém z PernštejnaVšichni tři jsme si prohlíželi některé Vaše publikace o Pernštejnech, takže se jim přeci jenom úplně nevyhnete: Jaká osobnost z tohoto rodu je Vaší nejoblíbenější?

Mám přirozeně několik favoritů, ale přesto je to jednoznačně Vilém z Pernštejna, jak je možná i z mé knížky patrné. Pokládám ho za nejvýznamnější osobnost jagellonské doby českých dějin a mám k němu pevný vztah. Už proto, že právě on postavil Pardubice.

Možná historicky trochu nekorektní otázka: Bílá hora. Myslíte, že kdyby stavovské povstání uspělo, vznikl by tu takový stát jako třeba v Nizozemí?

Co by kdyby? A kdyby převládl vliv Fridricha Falckého, který směřoval k něčemu jinému, než stavové zamýšleli, vše by zase vypadalo jinak. Když se podíváte, jak to fungovalo právě v jeho Horní Falci, je to s tehdejšími představami většiny českých stavů zdánlivě neslučitelné… Historik se asi nikdy nemůže věnovat výzkumu a interpretaci dějin nezúčastněně, pokud nechce zůstat jen u strohé faktografické databáze. Proto je mnohem snazší publikovat encyklopedický přehled historických dat než napsat knihu, která se dá číst. Co se týče stavovského povstání, tak v daném konfliktu je mi bližší strana stavovská, protože principy, které měla zakotveny ve svém programu (bez ohledu, zda je byla schopna či ochotna skutečně naplnit), jsou bližší dnešnímu chápání občanských práv a svobodné vůle. Tím nevkládám kritéria dnešní doby do interpretace minulých dějů bez ohledu na příčinné souvislosti (což je hrubá metodická chyba), neboť v případě českého stavovského povstání šlo o dlouhodobý konflikt dvou různých mocenských pojetí, v němž se nabízelo (ještě i několik měsíců po defenestraci) i jiné než vojenské řešení.

Na dnešním knižním trhu je nepřeberné množství publikací a běžný člověk mnohdy neví, jestli se má orientovat na ryze vědecké práce nebo na formu beletristickou. Co si tedy Vy osobně myslíte třeba o historických románech?

Je to zkrátka úplně jiná kategorie, neboť historický román či populárně-naučné publikace - to není odborná literatura. I člověk, který při školním dějepise nedával pozor a jenž zná dějiny pouze z románů, má určité historické povědomí. Toto povědomí se může samozřejmě časem kultivovat čtením odborné literatury, ale běžný "konzument historických románů" obvykle tento krok neučiní. Historie je však vědou natolik specifickou, že málokdo z historiků má čas (či odvahu a schopnosti) prezentovat své odborné výzkumy také formou, která je přístupná i čtenářům bez historického vzdělání. Jako příklad si dovolím zmínit dva autory, kteří dilema mezi čtenářskou přístupností a odbornou kvalitou zvládli dobře:

Tím prvním je Zikmund Winter. Vy ho možná znáte z hodin české literatury přelomu 19. a 20. století, ale byl především historikem, který si mohl dovolit psát historické romány, protože toto téma zvládal odborně. Byl výjimečnou osobností, dokázal dobu, o níž psal romány, zpracovat jako historik. Reálie, o kterých ve svých románech psal, nejsou chybné, dobře věděl, o čem píše. To, co si domýšlel, byly pouze detaily příběhů. Dokonale znal dobové prostředí, proto takový román je z historického hlediska přínosem. Dnes se ovšem Winter dá těžko číst kvůli sto let staré literární češtině, která mladším čtenářům může připadat archaická. Ve své době však sehrálo jeho literární dílo obrovskou roli, protože i takový historický román dokázal utvářet vztah k českým dějinám účinněji než soudobá literatura odborná.

Druhý příklad, o kterém bych se chtěl zmínit, je dr. Jindřich Francek, současný ředitel Okresního archivu v Jičíně, který je velmi dobrým znalcem a píše krásné odborné věci o hrdelním soudnictví. A díky tomu si může dovolit psát knihy s názvem jako třeba "Zločin a sex v českých dějinách", nebo zpracovává jiná podobná témata, která jsou v podstatě určena široké čtenářské veřejnosti. Jsou však psány člověkem, jež dané téma perfektně zvládá po odborné stránce. Ví, o čem píše, a to i tehdy, když to podává v podobě řekněme populárně-naučné. Lidé, kteří pak čtou tuto literaturu, dostávají do rukou opravdu kvalitní věc, protože je psána se znalostí skutečného odborníka.

Něco jiného je, když romány píše někdo, kdo chce na historické materii prezentovat své literární a fabulační dovednosti. Vezme si k ruce tři čtyři historické knížky a rozhodne se napsat historický román. To je něco úplně jiného. To pak píše člověk, který vytváří nějakou fikci, jež není ani podložena patřičnou znalostí reálií. Román v takové podobě podle mě smysl v podstatě ani nemá. Ba dokonce takový autor může často napáchat více škody než užitku, protože vytváří určité historické povědomí o některých událostech nebo osobách, které je velmi vzdáleno historické realitě, tak jak jsme ji schopni pramenně rekonstruovat.

Pane profesore, mluví se o vás jako o odborníkovi na raný novověk, odborníkovi v otázce Pernštejnů nebo v numismatice. Co sám byste označil za Vám nejbližší specializaci?

Rezidenční vrchnostenská města v Čechách a na MoravěV současné době je to peněžní oběh a numismatika. Sbírání starých mincí bylo jednou z mých vášní již na střední škole, ale starosti s vysokoškolským studiem tento zájem odsunuly někam na periferii. Shodou náhod a příznivých okolností jsem však mohl po ukončení studia nastoupit jako správce numismatické sbírky v pardubickém muzeu. Tím, že jsem měl možnost dostat se k hmotnému materiálu, nejen v podobě literatury, ale mohl jsem se přímo zabývat nálezy mincí anebo třeba tříděním starých sbírek, seznámil jsem se s numismatikou přímo. V případě mincí a peněžního oběhu se mi podařilo proniknout poměrně hluboko tím, že jsem se zabýval tématem spoustu let a z různých úhlů pohledu. Ať už z pohledu numismatiky jako vědy o mincích - o předmětech fyzicky dochovaných, anebo z hlediska aplikovaného výzkumu - užití mincí v peněžním oběhu, měnové systémy, potažmo hospodářské dějiny provázané s dějinami politickými. Všechno jsou to věci, jež spolu úzce souvisejí. Začnete u jedné mince jakožto fyzického nálezu ze 16. století a skončíte u válečných tažení, která se konala často právě kvůli penězům. Je to vícevrstevný pohled, jenž postupně dává souvislosti ohledně peněz nějak dohromady a svazuje je s historickým vývojem. Už se asi opakuji, ale skutečně si myslím, že pokud student necítí v nějaké formě hluboký zájem o obor (jakýkoli, neplatí to jen u historie) a niternou potřebu se jím zabývat už ve vašem středoškolském věku, na vysoké škole to již těžko dožene.

Jaký je Váš názor na myšlenku jednotné evropské měny?

Z historického hlediska je to věc, která tu byla už několikrát. Jednotná měna fungovala vždy, když tu byla politická vůle. Ta když nebude, jednotná měna fungovat přestane. Z hlediska numismatika si myslím, že je to nutný vývojový trend. Ve vzdálené budoucnosti bude jistě fungovat jednotná měna pro celý svět. Je otázka, jestli to bude přímý vývoj, nebo nastanou všelijaké historické zákruty. Pokud taková nadkontinentální měna vznikne, bude muset být zajisté koncipována jinak než dnešní euro.

Jaký máte vztah k ostatním oblastem historie, o které se nezajímáte tak dopodrobna jako třeba o numismatiku? Jak dokážete proniknout například do problematiky starověku?

Obecně u historiků platí, že každý se časem specializuje. Nejprve projdete určitou historickou výchovou, kdy musíte během studia prokázat znalosti ze všech období a oblastí, jimiž se historická věda zabývá. A když už se dostanete do praxe, začnete se soustředit na jednotlivá dílčí témata. Lidé, co působí ve vysokoškolské praxi a vyučují, si ovšem také musí udržovat širší přehled. Já se zaměřuji na raný novověk, ale v zásadě bych byl schopen přednášet i o starověku. Ovšem vyžadovalo by to určitou přípravu. Metodika, kterou získáte na vysoké škole, ve vás pořád zůstane, ale detailní faktografické znalosti se postupně ztrácejí, když si je průběžně neosvěžujete. Kdybych měl nyní dělat zkoušku ze starověku, asi by mi dalo hodně práce oživit si fakta, souvislosti si člověk pamatuje pořád. Konkrétní data typu kdy končily a začínaly jednotlivé punské války bych asi těžko dával nyní spatra dohromady. Ale kdyby opravdu nastala situace, že bych měl učit starověk, domnívám se, že bych byl relativně rychle schopen se do toho dostat, a začít tak vlastně na úrovni asistenta, jenž učí starověk. Pro něco víc se však člověk neobejde bez mnoha let praxe a vlastního odborného výzkumu. Na úrovni asistenta jsem de facto povinen zvládnout jakoukoliv historickou látku. To, co učím jakožto docent, musím již znát z hlediska svého mnohaletého odborného výzkumu.

Mluvme nyní o úrovni dnešních studentů. Je velký rozdíl v tom, z jakého typu střední školy k Vám student přichází?

Ano, to skutečně je. Řekl bych, že přímo až propastný, především se stále zvyšuje rozdíl v úrovni gymnázií a škol jiného typu. Ale nechci jmenovat konkrétní školy. Myslím, že není tak markantní rozdíl mezi gymnázii pražskými a mimopražskými, to je spíš otázka jedinců. U škol středního typu, kde dějepis vůbec není nebo ho mají třeba jenom dva roky a pak z něj dělají maturitu, je ovšem úroveň znalostí studentů obvykle katastrofální. Zcela subjektivně bych řekl, že obecně se kvalita připravenosti po maturitě u absolventů gymnázií postupně zvyšuje, což mohu posoudit při přijímacích řízeních v posledních letech na univerzitě v Pardubicích.

Přednášíte například i tady v Praze, ale Vaší "základnou" je univerzita v Pardubicích. Co byste nám o ní řekl?

Zámek v PardubicíchZrovna nedávno jsem na toto téma odpovídal i do Kuděje (Časopis pro kulturní dějiny). Na pardubické univerzitě máme Fakultu humanitních studií, kde probíhá studium s názvem "Kulturní dějiny". Je to tříletý bakalářský studijní obor; současně máme již akreditováno i navazující studium magisterské. Studijní program je koncipován tak, že poskytuje historické vzdělání na bakalářské úrovni ve standardní podobě jako kdekoliv jinde. Větší důraz na kulturní dějiny je zde dán značným trendem odpolitizování dějin. Hodně jsme novým tendencím vyšli vstříc, a to například zavedením přednášek o dějinách hudby nebo dějinách umění, což jsou cykly, které si studenti mohou volit. Koncepce spočívá v tom, že povinný základ nepokrývá úplně celý rozsah dějepisné výuky, ale studentům se dává možnost volby různých přednášek dle zájmu. To je ale v zásadě princip, na němž dnes staví všechny školy, kde už je studijní program strukturován na bakalářský a magisterský stupeň. Především v navazujícím magisterském studiu vidím větší odlišnosti. To proto, že každá škola si hledá nějakou svou originální specializaci - něco, čím je schopna zaujmout a nabídnout to příchozím na vyšší úrovni než jinde. V našem případě jsme zvolili magisterskou specializaci v podobě tří modulů: Jednak nabízíme gender history, což je obecně téma problematiky pohlaví a rodiny v dějinách, a koneckonců všeho, co se od toho dá odvodit (diplomní seminář prof. Dr. Mileny Lenderové, CSc., děkanky naší fakulty). Dále jsme specializováni na soudobé dějiny (tedy především 20. století); u této specializace diplomní seminář vede doc. Dr. Václav Veber. Třetí modul je věnován metodice výzkumu regionálních dějin. V tomto nejsilněji postaveném modulu máme celkem tři diplomní semináře. Seminář historickodemografického zaměření vede prof. Dr.. Eduard Maur, CSc.; výzkumu historických stavebních památek se věnuje doc. ing. arch. Jiří Škabrada, CSc. A v mém semináři se zabýváme raným novověkem. Zde tedy vidíte rozdíl - magisterské studium je založeno na individuální specializaci. Když do něj děláme přijímací zkoušky, kterých se může zúčastnit kterýkoliv absolvent bakalářských studijních oborů v programu "Historické vědy" z celé republiky, hodnotíme projekt diplomové práce, kterou chce psát. Rozhoduje, jestli je jeho projekt přijatelný pro některý z našich diplomních seminářů. Nemá totiž smysl, aby u nás studoval v magisterském programu téma, které nijak nesouvisí se specializací některého z diplomních seminářů. Toto je trend, který do jisté míry řeší problematiku rozsahu a kvality výuky. Každá škola zkrátka nemůže poskytnout takovou škálu témat jako Univerzita Karlova, která už funguje více než 650 let. Specializace je i s ohledem na kvalifikaci a reálný počet vyučujících u mladších univerzit podle mého názoru i v historických vědách (mají-li být konkurenceschopné i v evropském a světovém měřítku) doopravdy nutná.

Ale když už mluvíme o Pardubicích - budeme muset končit, nebo mi ujede vlak!

Děkujeme Vám, pane profesore, za rozhovor a někdy zase nashledanou.



 
Ohodnoťte článek "Univ. prof. Petr Vorel":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Nalezené články: Kráska, která přichází, Univ. prof. Petr Vorel
Návštěvnost článků
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed