(116 hodnocení))
Prostějov se vždy řadil mezi města s bohatou kulturní tradicí. Tradiční oblastí místní kultury bylo ochotnické divadlo, které se na přelomu 19. a 20. století prezentovalo stovkami představení, hraných více jak dvaceti divadelními soubory a spolky. Často se ovšem stávalo, že v neděli hrálo současně sedm scén, což se pochopitelně projevilo na počtu diváků. Existoval též Spolek divadelních ochotníků, jenž si kladl vyšší cíle. Hojné byly v Prostějově návštěvy kočovných divadel a tento obraz ještě doplňují zájezdy scén brněnských. V Prostějově však chyběla vhodná budova pro divadlo, tudíž se hrálo ve skromných podmínkách jako např. v Kurzově salóně, v tzv. sále valchy a v prostorách místních hostinců.
)
Na lepší časy se začalo blýskat v roce 1892, kdy české měšťanstvo vyhrálo volby, a Prostějov se stal největším městem na Moravě s českou samosprávou. Nyní se stala otázka vybudování divadla veřejnou záležitostí. Problémem však byly peníze. Nešlo požádat zastupitelstvo, jelikož to mělo mnoho jiných výdajů. Ke změně došlo až po úmrtí starosty Karla Vojáčka, který na stavbu odkázal 20 000 zlatých, a tak snaha o vybudování divadla začala nabývat konkrétnější podoby. Na konci roku 1904 navázalo město kontakty s architektem Janem Kotěrou a ten začal vypracovávat první návrhy. 11. února 1905 bylo založeno Družstvo městského spolkového a divadelního domu, jehož úkolem bylo připravit vše nezbytné pro stavbu společenského střediska.
)
V březnu roku 1905 zemřela Karla Vojáčková, která věnovala na stavbu divadla dalších 130 000 zlatých, a stavbě nyní nebránilo už téměř nic. Proto také v témže měsíci poslal Kotěra první plány. Ty ovšem plně nevyhovovaly, a tak konečné plány zaslal po několika změnách družstvu až 2. 12. 1905, 12. prosince byly odsouhlaseny a 15. prosince vydal obecní výbor povolení ke stavbě.
24. května 1906, při příležitosti oslav 60. narozenin Svatopluka Čecha, byl položen základní kámen. Byla to mohutná oslava a zároveň jistý druh národní manifestace. Pozváni byli i zástupci spolku Máj a dva z nich - Jaroslav Vrchlický a Adolf Heyduk - pronesli společně s předsedou družstva Františkem Kovaříkem, starostou města dr. Josefem Horákem a Václavem Štechem slavnostní projevy.
)
Stavba začala téměř okamžitě; byla zadaná přednostně prostějovským firmám a jejím řízením byl pověřen O. Pokorný. Slavnostní otevření proběhlo ve dvou fázích, 9. 11. 1907 byly zpřístupněny dříve dokončené spolkové prostory a 1. 12. 1907 divadelní část. Podívat se přijely takové osobnosti jako Jaroslav Vrchlický, Adolf Heyduk, Jakub Arbes, bratři Mrštíkové, Dušan Jurkovič a mnoho dalších. Při otevření vystoupil ženský pěvecký sbor Vlastimila a mužský soubor Orlice, ochotnické sdružení Tyl, část Spolku divadelních ochotníků sehrála komedii K životu právě od Jaroslava Vrchlického. Vystoupil v ní i známý herec Karel Želenský. Otevření přihlíželi také redaktoři mnoha novin, jejichž nadšené reportáže přilákaly do Prostějova mnoho příznivců umění.
Stavba samotná se nezachovala v takové podobě, v jaké ji vytvořil Kotěra, kvůli necitlivým zásahům, které navrhl Emil Tranquillini v letech 1942-1944. V 50. a 60. letech sice byly snahy uvést stavbu do původní podoby, ale dodnes se to zcela nepodařilo.
Pro Národní dům, jak se začala záhy označovat spolková i divadelní část, byl vybrán prostor na místě dětského hřiště na konci Smetanových sadů. Na stavbě a pozdější výzdobě se podílelo mnoho významných osobností českého secesního umění.
)
Samotný architekt Jan Kotěra se narodil 18. 12. 1871 v Brně. Nejprve vystudoval plzeňskou Vyšší průmyslovou školu, poté čtyři roky pracoval na stavbách a teprve pak si troufl na vídeňskou Akademii. Studoval u profesora Otty Wagnera, teoretika a představitele středoevropské secesní architektury. Po ukončení studií se stal profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, později na Akademii výtvarných umění. Jeho prvním dílem v secesním slohu byl Peterkův dům na Václavském náměstí v Praze (1900) a dále pavilon Spolku výtvarných umění Mánes v Kinského sadech v Praze a konečně Národní dům v Prostějově. Z jeho pozdějších staveb bych uvedl jen vilu v Hradešínské ulici na pražských Vinohradech (1909) a Městské muzeum v Hradci Králové (1913). Zemřel 17.4.1923 v Praze.
)
U Národního domu Kotěra počítal s ornamentální výzdobou v jím vybraných partiích a objekt rozčlenil na tři zvnějšku snadno rozeznatelné části: restauraci, spolkový dům a divadelní budovu. Výzdoba interiérů byla a zčásti ještě je slohově čistá, secesní, nápaditá, řízena Kotěrovým dokonalým vkusem. Bylo zde užito mnoha ušlechtilých materiálů - mramoru, bronzu, mosazi, štuku, zlacení, skla, barevných vitráží, dřeva a textilií. Použité motivy jednoznačně vycházejí ze secesního přírodního vzorníku a z hanáckého lidového umění, ale jsou posunuty kousek dál, jsou zjednodušeny do geometrické formy. Celková atmosféra interiérů je ryze secesní a vytváří dojem snové intimní nálady. Výrazným prvkem interiéru Národního domu v divadelním sále byly bronzové osvětlovací kandelábry na balkóně, které se do divadla po téměř šedesátileté přestávce vrátily v roce 2002. Byly vyrobeny Františkem Anýžem v dílnách prostějovské Vulkanie. Návrhy na ně, stejně jako na nábytek, dřevěné obložení, textilie, vitráže a štuky si kreslil Kotěra sám.
Z malířů zde působil František Kysela a Jan Preisler. František Kysela zpracoval kartóny pro výzdobu proscéniových lóží a návrhy na barevná sgrafita na budově. Jan Preisler namaloval pro foyer divadla dvě skvělá plátna. Jedno se nazývá Pokušení a dominuje mu chlapec, druhému s názvem Sen dívky vévodí žena. Po četném stěhování zakotvily v Muzeu Prostějovska. Snad se někdy vrátí do divadla.
)
Sochařskou výzdobu obstaral Stanislav Sucharda a jeho dva žáci - Karel Petr a Bohumil Kafka. Suchardovy pylony s plastikami Hanáka a Hanačky jsou součástí vstupního baldachýnu divadla. Na rohu divadla vytvořil Sucharda ojedinělé keramické dílo - kašnu s monumentální figurou ženy pohlížející ke slunci, prameny jejích vlasů mají představovat vlnění proudící vody. Sochař Karel Petr vytvořil reliéf s názvem Tři grácie.
Jako projev úcty a díků mecenášům Vojáčkovým zhotovil sochař Bohumil Kafka pískovcový prstenec - jejich pomník. Ten má dnes čestné místo před hlavním vchodem do divadla a spolu s nově upraveným parčíkem dotváří prostor před divadlem, Vojáčkovo náměstí. Myslím si, že všechny pocty manželům Vojáčkovým jsou plně oprávněné, protože díky nim vznikla jedna z nejvýznamnějších secesních památek u nás, která podle mého názoru obstojí i v zahraničním srovnání. Dodnes, třebaže téměř sto let po dokončení, vzbuzuje obdiv a doufám, že díky postupným opravám se někdy opravdu vrátí do své původní kotěrovské podoby.
Použitá literatura
|
|
