(11 hodnocení)&cil=11/images/max232.jpg', '232','512','533'))
Historikové vyprávějí, že český král Václav IV. pro svůj neklidný život často měnil místa pobytu a že s panovníkem putovávaly do dočasných sídel, například na Točník nebo Žebrák, i části jeho knihovny. Když koncem čtrnáctého století přestavěl v Kutné Hoře Vlašský dvůr, aby zde rovněž trávil vladařský čas, je docela možné, že si do druhého města království vzal i zlomek rukopisu, jenž měl pro něho značný význam: z astrologického hlediska vysvětloval, proč byla korunovace krále Václava II. tak slavná a proč došlo roku 1306 k tragickému zániku dynastie Přemyslovců.
Především: Václav IV. nejenže přijal astrologii jako tradici pražského dvora, ale měl k ní blízko i vzhledem ke své rozkolísané povaze a nerozhodnosti. Zadruhé: můžeme předpokládat, že na svého předchůdce Václava II., za jehož vlády na přelomu třináctého a čtrnáctého století se Vlašský dvůr již stal královskou rezidencí a Kutná Hora doznala bouřlivého rozkvětu, vždy poněkud žárlil. A konečně: slavná dynastie, z níž pocházel i Václav II., ho zajímala zejména proto, že vymřela rukou vraha. Umíme si představit Václava IV. z rodu Lucemburků, kterak se ve Vlašském dvoře nechá od astrologů ujišťovat, že neblahý vliv Saturna, jenž prý zahubil Přemyslovce, nepůsobí i na něho...
Jsou to dostatečné důvody, aby Václav IV. zmíněný rukopis střežil jako oko v hlavě. Takže ho mohl ukrýt v pokladnici Vlašského dvora, kterou nechal vybudovat pod právě vzniklou kaplí, v jakési tajné schránce skrytě zasazené do zdi, možná nedaleko oněch silně okovaných dveří, jež se zachovaly dodnes.
)
Jak známo, roku 1402 byl Václav IV. podruhé zajat. Tehdy jeho bratr Zikmund, král uherský, Kutnou Horu napadl, poplenil, konšely pokořil tak, že museli, klečíce před ním v blátě, prosit o milost, načež vybral tučné výpalné, a dříve než se zase ztratil, ovšemže vyloupil Václavovu pokladnici plnou stříbra.
Když zlé zprávy dolehly za českým králem, v té bídě bál se nejhoršího: aby z pokladnice nezmizel i astrologický spisek. Přijmeme-li názor, že se s rukopisem shledal, když koncem téhož roku 1403, jsa ze zajetí propuštěn, opět zavítal do Kutné Hory, můžeme uvěřit i tomu, že ho šťastný nález s tímto městem ještě více sblížil. Václav IV., a to je fakt, zde totiž po této události pobýval častěji a vždy na delší dobu než kdykoli předtím. A dějiny hned vypadají lépe, pokud se domýšlíme, že si panovník oblíbil své sídlo díky zájmu o psané slovo, nikoli o stříbrné doly.
)
Když byly v lednu 1850 z moci úřední v Praze zastaveny Národní noviny, jejich odpovědný redaktor Karel Havlíček Borovský hledal jiné město, v němž by mohl obdobný deník vycházet. Jednal dokonce i ve Vídni, ovšemže neúspěšně. Havlíček však právě v těchto tíživých poměrech, kdy vláda pracovala k zavedení absolutismu v monarchii, považoval "neodvislý časopis naší strany", tedy liberálů v čele s Františkem Palackým, za nezbytný. A rozhlížel se i po českém venkově. Vyjednával například s tiskárnou v Chrudimi, která se však zrovna stěhovala do Pardubic. Naštěstí někdy v té době, v dubnu 1850, se potkal s tiskařem Františkem Procházkou, jenž svůj podnik právě přemístil z Čáslavi do Kutné Hory. A došlo k dohodě. Známý opoziční novinář, teprve osmadvacetiletý, přispěl Františku Procházkovi na rozšíření jeho závodu a za to získal - na Kutnohorském předměstí čp. 419, v nynější ulici Na Náměti, kde sídlí policie - tiskárnu pro svůj list. Ten časopis, to byl úkol, jejž si stanovil. A odešel za ním z Prahy. Dobrovolně. A sám. První číslo Slovana vyšlo 8. května 1850.
)
Bylo to tehdy jediné české periodikum, jež reprezentovalo samostatné a otevřené politické myšlení, a skutečnost, že vychází v Kutné Hoře a "pouze" dvakrát týdně, nic neměnila na tom, že Slovan byl list významem centrální, expedovaný do Prahy a do řady míst v českých zemích i v monarchii. A příznačné: v době od onoho 8. května 1850 do 16. prosince 1851, kdy byl Havlíček zavezen do Brixenu, se vydavatel a redaktor Slovana dostal více než sedmdesátkrát do konfliktu s oficiální mocí! Kutnohorská éra Karla Havlíčka tak představuje život odhodlaného a odvážného muže, jenž zůstal opuštěný a osamocený, a který díky pevným životním zásadám vedl jedinečný boj ducha proti zlovůli. Pořád držel svůj štít, pořád se nehroutil. Teprve když mu byl v březnu 1851 zakázán přístup do Prahy, kde se stále nacházela část jeho soukromí, teprve když pochopil, že pražští přátelé nezaloží politický deník, jak je neustále vyzýval, co hůř, že se spíše schovávají a vypouštějí slova jak mýdlové bubliny, teprve tehdy začal propadat melancholii. A uvažoval o zastavení Slovana. Pouze kvůli přání Františka Palackého držel časopis ještě nad vodou. Ale pak přišly dvě výstrahy od místodržitele Království českého, a to byl podle zákona začátek definitivního konce. Havlíček nečekal, až mu Slovana seberou. Psychicky vyčerpán a znechucený oznamuje, že časopis přestává vydávat. Poslední číslo vyšlo 14. srpna 1851.
A pak ještě slavný kutnohorský proces, jenž se konal 12. listopadu téhož roku a v němž byl Karel Hlavlíček souzen za dva články, otištěné ve Slovanu. Když porotci vyslovili - nevinen, tisícihlavý zástup před soudní budovou jásal, byť se blížila půlnoc. Havlíček prý s rozradostněnými Kutnohořany setrval v hospodě U Černého koně jen krátce - šel spát. Jako by tušil, že ještě není konec...
A tak se díváme na obraz muže, jenž na sebe z vlastní vůle vzal úkol, a aby ho mohl plnit, jako protihodnotu nabídl vše, co měl - sám sebe, svou lidskou existenci. Byl sám a ručil sám sebou. Takového člověka jistě lze odvézt do vyhnanství, ale nedá se mu přikázat, aby činil jinak. Neboť takový člověk morálkou žije, zatímco ti druzí o ní kuňkají jak žáby na bahnitém břehu.
)
Nám, lidem z české kotliny, nebude žádný westman vykládat o opojení z výskytu vzácných kovů, o rudném třeštění, notabene o jakési "zlaté horečce", která v severní Kalifornii sice vypukla, ale až roku 1848. My jsme si tu svou, českou, kutnohorskou, ve stříbrném provedení, prožili už po roce 1250, o šest set let dříve, než ostří hoši pod Sierrou Nevadou vůbec stačili tasit kolty. A že to tady u nás jelo jako po másle - copak horečka, hned pořádný amok to byl!
Těžit se začalo nejprve na území Sedleckého kláštera, založeného ovšem už roku 1142, v pásmu takzvané tříhřbeté hory, tedy kopců Kuklík, Sukov a Kaňk, a k místům nálezů se začalo valit nebývalé množství lidí, domácích i cizinců, a protože to byla skutečná "stříbrná horečka", lačný dav se tady nakupil především kvůli zisku, kvůli zbohatnutí, a tak se človíčkové i rabiáti usazovali podél cest, jež v ose Sedlecký klášter - Kouřim ubíhaly krajinou, a stavěli si dřevěné chatrče, v nichž přebývali, a krámy chlebné a masné, v nichž se živili, a taky krčmy a lázně, v nichž nepochybně i hřešili, takže se v jednotlivých hornických osadách, jež tu chaoticky a zcela spontánně vznikaly, nemilosrdně drancovala zem a veselilo se tam i tesknilo a rodilo i vraždilo a milovalo i smilnilo a vprostřed toho širého lidského kolotání dýmaly hutě na zpracování rudy a chřtány šachet se otvíraly - a člověka napadá, zda nám pradávní prapředci kalifornských frajerů nekoukali přes ramena, když jsme tvořili styl té stříbrné éry.
&cil=11/images/max237.jpg', '237','530','388'))
Jedna z hornických osad, založená v posledních letech vlády Přemysla Otakara II., tedy před rokem 1278, se jmenovala Cuthna Antiqua čili Stará Kutna. Rozkládala se až za dnešní křižovatkou ulic České a Na Valech, na mírném návrší proti nynějšímu hřbitovu s kostelem Všech svatých. Zasypaná důlní díla v blízkosti kostelíka, patrně spjatého s nejmladším obdobím této osady, jakož i doklady, že se přímo v sídlišti nejspíš tavila ruda, vypovídají o tom, že Cuthna Antiqua intenzivně žila i poté, kdy se samostatné osady spojily do jednoho celku a na přelomu 13. a 14. století z nich vzniklo město Kutná Hora.
)
Mimochodem - Česká ulice. Bývala to jedna z ústředních komunikací, dokonce starších než město, spojující těžební lokalitu s Kolínem, a když se Kutná Hora roku 1307 uzavřela stabilními hradbami, jedna ze čtyř bran, Kolínská, stála právě tam, kde se tato ulice nyní křižuje s ulicí Na Valech, takže Cuthna Antiqua zůstala vně hradeb. Příliv značného počtu cizinců v časech "stříbrné horečky", zvláště Němců, ovšem neznamená, že se české obyvatelstvo nesoustřeďovalo do konkrétních míst, jak dokládá název České ulice. Nepochybně to bývala trasa povzbudivá a snad i zpěvná, plná lidských vztahů, v níž se dařilo obchodu - a tak člověka napadá, zda snad dnešním majitelům krámků, jež se v České ulici zase už rodí, přece jen neuvízla v žilách trocha krve původních stříbrokopů, kteří věděli, že mají-li kde žít, třeba tam vztyčiti poctivý krám, krčmu, ba i lázně, nikoli řetězy superkšeftů a hyperhandlů, v nichž tvář splývá s tváří, tep srdce a vlídné slovo jsou tam lhostejné a tradice města k smíchu.
|
|
