)
Druhá světová válka začala v září roku 1939 německým vpádem do Polska a skončila v srpnu roku 1945 americkým atomovým bombardováním japonských měst Hirošima a Nagasaki (bezpodmínečná kapitulace byla podepsána 2. září). Během tohoto období stále rostl význam vzdušných sil na taktické, operační i strategické úrovni, ale až zničením Hirošimy a Nagasaki se jasně ukázalo, že se vzdušné síly staly rozhodujícím prvkem nového uspořádání světa, které vyplynulo z výsledků druhé světové války.
Nejzákladnějšími prvky bojového letectva za 2. světové války byly stíhací letadla a bombardéry.
)
Stíhače - rychlá úderná jednoplošná letadla pro jednoho až dva piloty. Tato letadla měla standardní dolet od 500 do 1 500 kilometrů. Většina stíhaček byla konstruována s jedním motorem, dosahovala maximální rychlost okolo 600 km/h. Letadla byla vyzbrojena kulomety a kanony, které se nacházely pod křídly nebo v křídlech (některé Messerschmitty měly kanon v ose vrtule). Pilot musel nejen ovládat techniku letu, ale navíc musel být i dobrý střelec.
Zprvu byly stíhače využívány jako obranný doprovod bombardérů, ale později jim byly přiřazovány samostatné úkoly, především oslabování nepřátelských pozemních vojsk, vzdušná podpora spojenců a obrana území.
Mezi nejznámější stíhačky používané v průběhu 2. světové války patří: Supermarine Spitfire; Hawker Hurricane; Messerschmitt Bf 109;Focke Wulf; Mitsubishi A6M Reisen (Zero); Curtiss P-40 Tomahawk.
)
Bombardéry si představujeme jen jako mohutná letadla, ale některé stroje mohou na první pohled připomínat stíhače, a to jak vzhledem, tak i technickými parametry. Bombardéry měly dvou- až sedmičlennou posádkou a jeden až čtyři motory, které jim obvykle dodávaly maximální rychlost okolo 400 km/h. Dolet dosahuje u bombardérů vysokého rozpětí, ale u klasických mohutných strojů činí asi 2 000 km. Obranu obstarávaly kulomety a střelecké věže, které bývaly umístěny např. na přídi či zádi, na spodní části trupu nebo na hřbetě - vyskytovaly se v různých kombinacích. Bomby a pumy měly stroje umístěny buď pod křídly, nebo v uzpůsobeném nákladním prostoru. Bombardéry se využívaly k ničení budov a těžké techniky.
Do bojů 2. světové války zasáhly např. tyto stroje: Avro Lancater, Handley Page Halifax, Bristol Baufighter,Tupolev, Junkers Ju 52, Heinkel He 70 Blitz, North American Mitchell.
Množství nových poznatků o vedení bojové činnosti, které později určily průběh druhé světové války, se objevilo ve 30. letech. Ve stejném období došlo též k velkým změnám v technické úrovni letounů. Namísto dvojplošníků s křídly potaženými plátnem nastupovaly v civilním a posléze vojenském letectví jednoplošníky, které zhruba od roku 1934 rozšiřovaly taktické i operační možnosti letectev nejvyspělejších zemí. Pro tyto stroje byla charakteristická konstrukce z lehkých slitin se zpevněným potahem z téhož materiálu, samonosné bezvzpěrové křídlo v dolnoplošném uspořádání, podvozek se zcela zatažitelnými hlavními koly, uzavřená pilotní kabina, klapky na odtokové hraně křídla pro zlepšení vzletových a přistávacích vlastností a pohon vysoce výkonným motorem. Ten byl opatřen krytem snižujícím odpor, poháněl stavitelnou vrtuli se třemi nebo více listy a byl vybaven účinným systémem chlazení.
&cil=11/images/max206.jpg', '206','530','382'))
Co se týče druhé světové války ve vzduchu, rostoucí účinnost bombardování a přímé vzdušné podpory pozemních sil bombardovacím a stíhacím letectvem naznačila již tažení v Habeši (Etiopii) a Španělsku v letech 1935 - 1936. Právě v tomto období nahrazovaly moderní vojenské jednoplošníky starší dvojplošníky. Možnosti vzdušného boje proti pozemním cílům však naplno ukázala teprve německá "blesková" tažení v letech 1939 - 1941. Němci při těchto taženích používali letadla převážně jen k podpoře pozemních vojsk. Britové ovšem předběhli Němce v celkové koncepci vzdušných sil, a právě to jim přineslo vítězství v bitvě o Británii.
Vzdušná doktrína, kterou zpracovali Britové a zdokonalili Američané, dosáhla ke konci druhé světové války konečnou podobu - skládala se ze tří vzájemně propojených, ale zřetelně odlišných prvků: nadvlády ve vzduchu, dálkového bombardování nepřátelských vojensko-průmyslových kapacit a přímé podpory pozemních a námořních sil.
&cil=11/images/max207.jpg', '207','452','562'))
Nadvláda ve vzduchu byla rozhodující pro účinné nasazení vzdušných sil a měla svůj význam také v obraně. Schopnost účinně se postavit vzdušné převaze nepřítele hrála významnou roli v ochraně vlastních ekonomických kapacit před nepřátelským dálkovým bombardováním a také v obraně vlastních pozemních sil proti nepřátelským útokům ze vzduchu. Vzhledem k zastrašujícímu účinku nepřátelských vzdušných útoků na civilní obyvatelstvo byla vzdušná převaha navíc i důležitým prostředkem k udržení bojové morálky na vlastní straně.
K dosažení nadvlády ve vzduchu sloužily takové prostředky jako vzdušný boj, oslabování stíhacích sil nepřítele opakovanými útoky (včetně doprovodu strategických bombardérů, který donutil nepřátelské stíhače ke vzletu), údery na letiště a později na zařízení leteckého průmyslu.
Za rozhodující část vzdušného boje bylo považováno strategické bombardování. Dálkové bombardéry poprvé umožnily přímé působení proti cílům v týlu nepřítele. Britové, navzdory nezbytnosti soustředit se na počátku války na stíhací letectvo protivzdušné obrany, podnikali dálkové nálety na německé průmyslové a obchodní cíle dokonce i během bitvy o Británii v roce 1940. Němci však rychle zdokonalili svou stíhací obranu, a Britové tak byli donuceni přejít na noční nálety. Snížená viditelnost a horší přesnost noční navigace si vynutila změnu taktiky: od bodových útoků přešli Britové na plošné bombardování hlavních průmyslových oblastí.
Vývoj se však nezastavil, a tak mohly od konce roku 1942 americké bombardéry, chráněné pancířem a vyzbrojené četnými pohyblivými kulomety, obnovit účinnější denní nálety a díky lepšímu zaměřování dokázaly ničit cíle se zvýšenou přesností. Navíc tyto nálety nutily německé stíhače vzlétat do bojů, které neustále snižovaly počty jejich letounů nad obsazenou Evropou a posléze i nad samotným Německem. Americké ztráty při těchto denních náletech však byly velmi vysoké, v letech 1944 - 1945 mohly pokračovat jen vzhledem k zavedení stíhacích letounů s delším doletem, a ty pak doprovázely bombardéry při náletech hluboko nad německé území. Britské bombardovací letectvo a americká 8. a 15. letecká armáda tak útočily střídavě na plošné cíle v noci a bodové cíle ve dne. Tato tzv. kombinovaná bombardovací ofenzíva urychlila průmyslové a vojenské zhroucení Německa. Podobně zasahovalo americké letectvo i proti Japonsku. Vzdálenosti byly ovšem větší, a to snižovalo účinnost bombardovací ofenzívy. Situace se zlepšila po dobytí Ivodžimy v březnu roku 1945, kdy americké bombardéry a dálkové stíhačky mohly využít tamní letiště k úderům na japonské ostrovy.
)
Na taktické úrovni dosáhla doktrína přímé vzdušné podpory pozemních sil za druhé světové války svou konečnou podobu ve spolupráci dvou britských svazů - Pouštní letecké armády a 8. armády - v severní Africe v roce 1942. Klíčovým prvkem této koncepce byl takový systém velení, kdy všechny vzdušné jednotky zůstávaly v podřízenosti leteckého velitele a nebyly podřízeny velitelům pozemních vojsk.
Důležitým prvkem doktríny vzdušné podpory bylo použití skutečného stíhacího bombardéru. Tento letoun se ideálně hodil pro přesné bombardování z malých výšek a hloubkové útoky na pozemní cíle, byl však také jediným účinným prostředkem proti srovnatelným nepřátelským strojům. Proto prvním úkolem podobných stíhacích bombardérů, útočících na nepřátelská zařízení spolu s lehkými a středními bombardéry, bylo působit ve stíhací roli a vybojovat místní vzdušnou převahu.
Úkoly letectva při vzdušné podpoře námořních sil byly koncepčně podobné. Nejdůležitější poznatek o povaze námořního letectva se ukázal hned na samém začátku války, kdy vyšlo najevo, že účinnost bombardovacích a torpédonosných letounů proti hladinovým lodím je tak vysoká, že převaha ve vzduchu dokáže zvrátit i velmi výraznou převahu nepřítele na hladině. Platnost této koncepce se jednoznačně prokázala v bitvě u Midway v červnu 1942, kdy vzdušné síly početně slabších amerických sil dosáhly takřka úplného vítězství nad početnějšími Japonci.
)
To vedlo k závěru, že palubní letectvo nebude nadále pouhým podpůrným prostředkem hladinových sil, ale prvořadým útočným nástrojem. Dokonce i ta nejmohutněji vyzbrojená pancéřovaná bitevní loď byla zranitelná ze vzduchu, jak ukázalo potopení obří bitevní lodi Jamato americkými letouny v dubnu 1945. Výsledkem bylo vystřídání bitevní lodi v roli hlavního prostředku vedení války na moři lodí letadlovou, která se současně stala také rozhodujícím prostředkem boje proti ponorkám, představujícím další vážnou hrozbu hladinovým lodím.
Charakter vzdušných bojů na východní frontě se výrazně lišil od britské a americké strategie. Souboje se odehrávaly v nižších letových hladinách, protože jak ruské, tak německé letectvo se soustředilo zejména na přímou podporu pozemních vojsk a bombardovací operace na malé či střední vzdálenosti. Boje v Rusku tak měly pro německé stíhače jiný průběh, ale stejný konec. Na lokálních úsecích fronty byly sice po počátečním oslnivém nástupu německé stíhací jednotky schopny udržet krátkodobou převahu, ale postupem času byly početně převýšeny. Ruské letectvo nasbíralo těžce zaplacené zkušenosti a postupně dostalo Luftwaffe do defenzívy.
Po skončení druhé světové války se názory předních specialistů na možnosti vzdušných sil začaly různit, všichni se však shodují v tom, že se vzdušné síly staly nepostradatelným prvkem "trojživelných" bojových svazů.
Použitá literaturaPředpokládám, že jméno spisovatele Oty Pavla budete znát buď díky krásným vzpomínkovým knihám Jak jsem potkal ryby a Smrt krásných srnců, nebo díky jejich zdařilé filmové adaptaci. Dětství, o kterém v těchto knihách vypráví, prožil jejich autor v malebné přírodě rozprostírající se kolem řeky Berounky nedaleko Křivoklátu, kam jezdil s tatínkem, maminkou a oběma bratry:
...Kdysi tatínek hledal ten kraj po čuchu. Ve třicátých letech minul s naším osobním šoférem Tondou Valentou hrad Křivoklát a stoupal strašnými serpentinami dále na západ podél řeky Berounky, ve které tenkrát plavaly štiky jak krokodýlové a na mělčinách se v řasách převalovali tloušti a parmy jak polena.
Tatínek všechno pozoroval a mířil dál až k zájezdní hospůdce U Rozvědčíka, kde jsme na dvě sezóny zůstali. Ale nebylo to ono. Přestože pani Fraňková byla krásná a příjemná žena a uměla báječný guláš a drsťkovou, v sobotu a v neděli tu byl kravál. Přijely spousty trempířů, čundráků, vandráků a kovbojíčků a z tiché hospůdky udělali peklo hodné Západu...
Po jedné takové bouřlivé noci byl tatínek donucen najít selskou chalupu. A tak nás naložil na škuner a plul k domečku pod Branovem, kde se říkalo V luhu. A v chalupě u převozníka Karla Proška, knírek měl zrovna jako Adolf Hitler, jsme nalezli na dlouhá léta přístřeší...
)
Lidé s nimiž se na stránkách Pavlových knih setkáme, patřili (a někteří stále patří) k svérázným obyvatelům tohoto kraje. Možná vám, stejně jako mně, utkvěla v paměti dramatická scéna z filmu Smrt krásných srnců, v níž Jaroslav Franěk, představovaný Radoslavem Brzobohatým, skáče z mostního oblouku do Berounky, aby uprchl před gestapem. Pan hospodský od Rozvědčíka, který zaujal malého Otu svou statečností v boji proti fašismu, patřil za 2. světové války k předním představitelům odbojové organizace Obrana národa.
)
...Na ryby jsem šel na Skřivaňský potok. Sem jsme už jezdili v době, kdy jsem se vozil v bílém kočárku a přitom cucal dudlík. Na tom krásném potoce se kdysi usídlil bezvadný chlap, Jarka Franěk se svou ženou. Býval rozvědčíkem v Indočíně, v Anamu. A když se vrátil, tak tu na rozcestí šedivých silnic pod Nezabudicemi postavil dřevěný stánek s pivem, rumem a žlutou limonádou a nazval jej Anamo. Natřel ho nahnědo a o kus dál na potoce postavil zděnou restaurací U Rozvědčíka. Celý život zůstal srdcem rozvědčíkem, až mu Němci to srdce zabili za války ve věznici Plötzensee.
...Ta paní na balkóně je jeho žena. Paní Fraňková, statečná. Je štíhlá a vlasy má havraní. Když ho Němci odváželi, řekl jí na rozloučenou: "Nikdy nechoď z Rozvědčíka." Žila tu sama v křivoklátských lesích. Podávala jídlo parašutistům. kteří tu hráli kulečník a zároveň sledovali s vytaženými pistolemi silnicí, zda nejedou na obrněných transportérech Němci...
Vznik Obrany národa na Rakovnicku v roce1939 byl spojen se jménem majora Josefa Šulce, působícího v předmnichovské republice v Mostu a v Chomutově. Během likvidace československé armády byl přeložen do Rakovníka, kde pracoval ve funkci tajemníka na obchodní akademii. Brzy po okupaci navázal spojení s likvidačním oddělením ministerstva národní obrany a s vyššími důstojníky, kteří nastoupili jako zaměstnanci u rakovnického okresního úřadu. Byli to major František Hevlín, dále zpravodajský důstojník Oldřich Straka a kapitán Václav Salač. Na místo vrchního policejního inspektora byl dosazen štábní kapitán Josef Kotásek, Všichni jmenovaní patřili k vlastenecky smýšlejícím důstojníkům.
Rakovnická Obrana národa byla součástí celonárodní tajné armády, tvořící se ve všech okresech okupované země. Bezprostředně podléhala veliteli lounského pluku majoru Jaroslavu Ewaldovi. Lounský pluk byl začleněn pod centrální pražské velení generála Františka Kraváka.
)
Výstavba rakovnického praporu byla dokončena během července 1939. Ilegální vojenský útvar řídil štáb, jemuž velel major Šulc a jeho dva zástupci, major Helvín a kapitán Kotásek. Rakovnický prapor se skládal ze čtyř rot, z nichž dvě velitelství sídlila v okresním městě. V příhodné době měly být roty doplněny rakovnickými záložníky. Velitelství třetí roty bylo v Křivoklátě a čtvrté v Mutějovicích. Velitelství první roty převzal profesor Josef Klouček, druhé nadporučík dělostřelectva Jan Macák. Do velitelských funkcí křivoklátské roty přicházel v úvahu ruský legionář, majitel hostince U Rozvědčíka v Nezabudicích, Jaroslav Franěk. V čele mutějovické roty stál lékař MUDr. Harabúz.
Organizace mylně počítala s brzkým koncem války a snažila se shromáždit zbraně. Vedení Obrany národa počítalo v závěrečné fázi války s vyzbrojením jednotek loveckými zbraněmi soukromníků nebo zabavenými zbraněmi, uskladněnými na okresním úřadě. Kromě toho přinesl major Šulc po jedné z prvních porad v pražském štábu slib, že potřebné zbraně budou praporu dodány z Prahy a že úkolem rakovnického vedení je nalézt pro ně vhodný úkryt. Zpočátku se uvažovalo o úkrytu v prázdných hrobkách rakovnického hřbitova.
Když byly všechny přípravné práce před dokončením, ukázalo se, že záměr byl prozrazen, a tak se hledalo nové, vhodnější místo - bylo nalezeno profesorem Kloučkem v lese blízko hostince U Rozvědčíka v Nezabudicích. Několik beden zbraní a střeliva, dovezených z Prahy, bylo uloženo v zaletovaných sudech a zakopáno v blízkosti hostince. Uschovány tu byly kulomety, náhradní hlavně do kulometů, pušky, armádní pistole s příslušným množstvím střeliva a útočné granáty. Tak se stal hostinec U Rozvědčíka výzbrojní stanicí rakovnického praporu.
Pro zpravodajskou službu, sběr finančních prostředků a jiné úkoly vytvořil rakovnický štáb okruh informátorů. Zprávy informovaly vedení Obrany národa o rozložení, přesunech a pohybech německých vojenských jednotek, o zásobách surovin, pohonných hmot, o výrobě v továrnách, o převodu mírové výroby na válečnou, o hospodářské a politické situaci v okrese, o náladách obyvatelstva atp.
Protože rakovnická Obrana národa pracovala v ilegalitě velice opatrně a její příslušníci dodržovali konspirační pravidla, měla organizace dobré předpoklady pracovat dost dlouho, i když se situace oproti očekávání zdramatizovala a hlavní cíl této organizace se odsunul daleko do budoucnosti. Tím víc byl štáb Obrany národa v Rakovníku překvapen, když se k němu před Vánocemi roku 1939 doneslo, že do okruhu pražských funkcionářů vniklo gestapo a že došlo v Praze k zatýkání.
Komisaři kladenského gestapa, kteří byli pověřeni vyšetřováním činnosti celé západočeské oblasti, přijeli do Rakovníka 16. března 1940. Gestapáci šli najisto. Z Rakovníka odvezli členy velitelské skupiny Šulce a Helvína. Po pěti dnech (21. března 1940) se venkovská služebna v Kladně zmocnila dalších dvou vedoucích činitelů, kapitána Kotáska a profesora Kloučka. 30. března bylo na radnici a pak na četnické stanici soustředěno a podrobeno prvním výslechům dalších pět členů rakovnické Obrany národa. Během této doby získalo pražské gestapo při vyšetřování Kravákova štábu některé zprávy o zbraních ukrytých v křivoklátských lesích nedaleko hospody U Rozvědčíka. Aby zjistilo další podrobnosti, zatklo gestapo 26. dubna Jaroslava Fraňka a jeho ženu Antonii. Protože od nich žádné nové informace nezískalo, propustilo je 11. května na svobodu. Během dalšího vyšetřování se však o zbraních, zakopaných v zaletovaných sudech, postupně dovídalo. Prozrazeni byli i další lidé činní v odboji, a tak 26. ledna 1941 zatklo gestapo Jaroslava Fraňka znovu a převezlo ho nejprve do svého pražského sídla v Petschkově paláce a odtud do věznice v Plötzensee, kde byl popraven . I ukryté zbraně byly vykopány a převezeny do Prahy.
Tak skončila svou činnost největší rakovnická odbojová skupina.
)
Na závěr snad už jen malá inspirace na prázdninové putování. Restaurace U Rozvědčíka je stále v provozu; chátrající přívoz v Luhu pod Branovem začala parta nadšenců v roce 1986 rekonstruovat. Vyměnili střechu, strop, okna, dveře, podlahy a příčky, nakonec nahodili a nabílili celou budovu. Tato první etapa byla dokončena v roce 1988, u příležitosti 15. výročí úmrtí Oty Pavla. Pamětní síň, která zde byla zbudována, je plná známých i nezveřejněných fotografií, textů a předmětů.
)
V letních měsících se od nezabudického rozcestí můžete nechat převézt na pramici. Pamětní síň a přívoz fungují po dobu prázdnin, denně od 9,00 hod do 19,00 hod. Vstupné i "převozné" je dobrovolné. A když půjdete Luhem do Branova, najdete zde na místní sokolovně pamětní desku, kterou vytvořil akad. sochař Jiří Prádler. Deska sem byla umístěna v roce 1974 a je na ní prostý nápis:
"Tento kraj miloval, v něm pobýval a o něm psal Ota Pavel, sportovní novinář a spisovatel."
Použitá literatura
|
|
