Myšlenka atentátu na Reinharda Heydricha se zrodila na podzim 1941 v Londýně. Dva vojáci československé zahraniční armády - Jozef Gabčík a Karel Svoboda - se 3. října od velitele československé zpravodajské služby Františka Moravce dověděli, že jejich úkolem bude provést atentát na nějakou významnou osobu v Protektorátu Čechy a Morava - buď na K. H. Franka nebo na Reinharda Heydricha (v úvahu přicházel také Emanuel Moravec - protektorátní ministr školství a lidové osvěty). Symbolicky byl předběžně vybrán termín výročí vzniku republiky, 28. říjen.
Oba muži se tedy začali na svůj úkol připravovat. Ale již za tři dny se při cvičném seskoku zranil Svoboda natolik, že nebyl schopen dalšího výcviku, a tak ho musel nahradit Jan Kubiš. Po Svobodově zranění se také definitivně rozhodlo, že cílem útoku bude Heydrich.
 a Josef Gabčík&cil=11/images/max196.jpg', '196','454','699'))
Odlet parašutistů byl několikrát odložen kvůli nedostatku letadel. Až 28. prosince 1941 vzlétl z anglického letiště Tangmere halifax, pilotovaný Ronem Hockeym, na jehož palubě byly tři desanty (výsadky): Silver A, Silver B a Anthropoid (jeho členy byly právě Gabčík s Kubišem). Let trval deset hodin. Nad protektorátem byly husté mraky a sněžilo. Členové skupiny Anthropoid seskočili na území okupované vlasti v prostoru obce Nehvizdy blízko Prahy, ačkoli měli být původně vysazeni u Plzně.
Po počátečních problémech se jim podařilo navázat kontakt s příslušníky domácího odboje, nejvíce jim pomohla sokolská organizace. Začali také promýšlet způsob provedení úkolu. Při rozhodování jim napomohla změna Heydrichova bydliště. Od svého nástupu do funkce zastupujícího říšského protektora bydlel Heydrich na Pražském hradě, ale v dubnu se přestěhoval na zámeček v Panenských Břežanech nedaleko Prahy. Odtud protektor pravidelně jezdíval vozem do svého úřadu. Několik týdnů hledali parašutisté vhodné místo, až se začátkem května rozhodli pro ostrou pravotočivou zatáčku nedaleko pražské nemocnice na Bulovce. A v té na něj také 27. května 1942 krátce po desáté hodině čekali.
)
Když se v půl jedenácté v této kobyliské zatáčce Heydrichův mercedes skutečně objevil, vběhl Gabčík do dráhy jeho jízdy, ale v příštím okamžiku z jeho stengunu (samopalu) žádná rána nevyšla. Na vzniklou situaci bleskově zareagoval druhý připravený parašutista. Kubišův granát dopadl na stupátko a explodoval. Heydrichův řidič se neúspěšně pokouší atentátníky pronásledovat; asi za půl hodiny byl zraněný protektor převezen kolemjedoucí dodávkou do nemocnice Bulovka, kde 4. června zemřel. Nepomohl mu ani z Berlína narychlo povolaný Hitlerův osobní lékař.
Parašutisté unikli pronásledovatelům a několik dní se úspěšně skrývali v rodinách příslušníků domácího odboje. Potom jim (a též dalším pěti v Praze se v té době skrývajícím parašutistům) našli odbojáři úkryt v kostele sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici. Jako první se do jeho krypty přesunul Jaroslav Švarc z výsadku Tin, v průběhu dalších dnů jej následovali Jan Kubiš (Anthropoid) a Josef Valčík (Silver A). Následovala dvojice z desantu Bioscop Josef Bublík s Janem Hrubým a také velitel Out Distance Adolf Opálka. Jako poslední se 1. června v kostele objevil Jozef Gabčík (Anthropoid).
)
Přesto, že toto místo bylo v době tvrdých razií relativně bezpečnou skrýší, ukrývaní se v něm i tak necítili dobře. Slyšeli o masakru Lidic, dostávali noviny a pročítali dlouhé seznamy popravených, mezi nimiž poznávali i své známé. Jistě uvažovali o tom, jak se z tohoto nedobrovolného vězení dostat. Často se v této souvislosti uvádí, že se zvažoval jejich převoz z krypty v policejním autě nebo v pohřebním voze. Jako živí nebožtíci v rakvích se měli údajně dostat ven právě 18. června, kdy nacisté jejich úkryt objevili.
Gestapo zahájilo okamžitě po atentátu pátrací akci a v protektorátu bylo už 27. května odpoledne vyhlášeno stanné právo. Záhy se začaly na nárožích objevovat pověstné červené plakáty se jmény popravených. Hitler sliboval Čechům za smrt Heydricha odplatu. A ta také přišla - 10. května 1942 byly vypáleny Lidice na Kladensku. Všichni muži byli popraveni, ženy a některé děti byly deportovány do koncentračních táborů, "šťastnější" děti byly poslány na převýchovu do německých rodin.
)
Proč zrovna Lidice? Pátrání gestapa po parašutistech vycházelo i po týdnu naprázdno. Třetího června se však do rukou gestapa dostal milostný dopis, který se zdál být nadějnou stopou. I když v průběhu vyšetřování gestapo velmi rychle zjistilo, že údaje v tomto dopise byly smyšlené a neměly žádnou souvislost s atentátníky ani atentátem, zneužili tento omyl jako záminku, že malá obec Lidice skrývala dva parašutisty.
Ale ani po vypálení Lidic se nenašel nikdo, kdo by úkryt parašutistů prozradil. Stejně jako nepomohla již předtím vypsaná odměna 20 milionů korun. Gestapo tedy vymyslelo ďábelský plán. Patnáctého června vyhlásilo třídenní amnestii pro každého, kdo poskytne informace, které povedou k vypátrání atentátníků.
Málo se ví, že v době atentátu ukrýval domácí odboj v Praze osm parašutistů. Ale jeden z nich, Karel Čurda, člen skupiny Out Distance, se o převedení do kostela nedozvěděl a 28. května odjel z vlastního popudu vlakem do Třeboně a dále šel pěšky až do rodné chalupy ve Staré Hlíně, kde se skryl u své matky. Tam však v příštích dnech prožíval doslova peklo. Denně četl noviny a dověděl se o zkáze Lidic, desítkách popravených včetně rodinných příslušníků jiných parašutistů, které i on znal. Měl velký strach, aby stejný osud nepostihl i jeho rodinu.
Mnohokrát přemítal, co má dělat. Nakonec napsal 13. června anonymní dopis na četnickou stanici do Benešova, v němž uvedl jména obou atentátníků. Během dalších dnů pečlivě pročítal noviny, ale žádnou reakci Němců v nich nenašel. Nemohl tušit, že benešovští četníci nepokládali dopis za věrohodný a táborská venkovská služebna gestapa se o něm dověděla až 18. června.
 pomáhá K. H. Frankovi s identifikací mrtvých&cil=11/images/max200.jpg', '200','505','334'))
Čurda si však mezitím 15. června v novinách přečetl o K. H. Frankem vyhlášené amnestii a slibovaná beztrestnost ho dovedla k definitivnímu rozhodnutí. Následujícího rána odjel vlakem do Prahy, ale během cesty ho opustila jeho ranní jistota. Nešel přímo na gestapo. Vyhledal rodinu, u níž byl skryt před atentátem, v naději, že mu třeba ještě i nyní poskytne azyl. Na místě se však dověděl, že to není možné, rodina by riskovala příliš mnoho. Dostal radu, ať se pokusí ukrývající se druhy najít.
Rezignovaně odešel a těsně před polednem stál před budovou pražského gestapa. Vyšetřovatel už po jeho prvních slovech poznal, že by Čurda mohl být tím, kterého potřebují. Když mezi několika aktovkami bez problémů našel tu Gabčíkovu a dodal, že je sám parašutista, bylo o tom gestapo přesvědčeno.
Při několikahodinovém výslechu zdrcený Čurda prozradil mnohem více, než si původně představoval. Uvedl jména těch, kteří v Praze, Pardubicích, Plzni i jinde poskytovali pomoc parašutistům. Ti všichni byli vzápětí zatčeni a jejich následné výslechy nakonec dovedly gestapo až ke kryptě.
)
Ráno 18. června 1942 byl kostel sv. Cyrila a Metoděje obklíčen 800 muži. První z nich pronikli do kostela ve čtvrt na pět, ale na kůru ukrytí Bublík, Kubiš a Opálka se jim houževnatě bránili. Ani jeden z nich nepadl do rukou nacistů živý - Opálka se zastřelil na místě, Bublík s Kubišem zemřeli při převozu do nemocnice.
V kryptě mezitím čtyři zbývající parašutisté horečně uvolňovali cihly z vrchní vrstvy v naději, že objeví kanál vedoucí do Vltavy. Poté, co narazili jen na další zdivo, pochopili, že jejich úsilí je zbytečné.
Útočníci se snažili parašutisty za každou cenu dostat živé, pokusili se je mimo jiné i vytopit. Později gestapáci objevili na podlaze chrámu velkou betonovou desku, která zakrývala vchod do krypty. Odstranili ji dynamitem a pokusili se vniknout dovnitř. Odpověděli jim jedny z posledních výstřelů bránících se parašutistů.
Po chvíli se z útrob krypty ozvalo už jen několik ran - všichni čtyři parašutisté skončili své životy vlastní rukou. Ani jeden z nich nebyl zastřelen Němci, jak druhý den tvrdily protektorátní noviny.
)
Dobytím kostela se teror nezastavil. Při dalších výsleších gestapo zjistilo, že se jeden z parašutistů svého času ukrýval ve mlýně v Ležácích. Za "trest" byla tato malá obec 24. června 1942 zničena ještě brutálnějším způsobem než Lidice. Za spolupráci na atentátu nebo za ukrývání parašutistů bylo přes 250 lidí transportováno do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byli 24. října 1942 popraveni.
"Vrazi, přestaňte vraždit nevinné lidi, nemohu se na to dívat, jelikož pachatelé jsou jistý Jozef Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr je na Moravě hostinským," napsal Karel Čurda ve svém udání benešovským četníkům. Tato slova ho posléze zavedla až před kostel v Resslově ulici, kde pomáhal s identifikací mrtvých, pak k novému jménu konfidenta gestapa v dalších letech okupace, nakonec však až před lidový soud a na popraviště v roce 1947.
Nacistický teror však nedokázal překrýt mimořádnost hrdinského činu atentátníků v kontextu celé Evropy i konkrétní přínos pro zápas o obnovení demokratického Československa.
Použitá literatura)
Pearl Harbor byl v roce 1941 největší americkou vojenskou základnou v Tichomoří. Japonci, kteří na sféru zájmu Spojených států amerických narazili v logice svých předchozích výbojů na Dálném Východě a v jihovýchodní Asii, doufali, že když Pearl Harbor vyřadí z provozu a zničí co nejvíce zde kotvících lodí, budou mít šanci válku vyhrát, a přinutí tak USA k mírovým jednáním podle japonských představ.
Plán na napadení Pearl Harboru vypracoval admirál Isoroku Jamamoto, vrchní velitel Spojeného loďstva, i když sám nebyl jeho zastáncem, protože si válku se Spojenými státy původně nepřál. Plán byl odvážný a riskantní a opíral se o předchozí pečlivé studium oblasti. Od roku 1939 například pracovala v Pearl Harboru špionážní skupina, která předávala na japonský konzulát v Honolulu informace o rozmístění a pohybu amerických válečných plavidel. Jamamoto také vycházel ze znalostí amerických zvyklostí, a proto zvolil pro útok nedělní ráno, kdy byli Američané na bohoslužbách nebo vyspávali po sobotní prohýřené noci.
)
Jako úderná síla bylo vybráno šest letadlových lodí (Akagi, Kaga, Hirjú, Sórjú, Šókaku a Zuikaku), tři těžké křižníky, deset torpédoborců a tři ponorky. Byl plánován také útok pěti trpasličích ponorek.
Posádky byly skvěle vycvičeny pro provedení operace při jakémkoli počasí. Problém mělkého pearlharborského přístavu byl rovněž vyřešen - torpéda byla opatřena speciálními dřevěnými ploutvemi, aby neskončila na bahnitém dně kotviště. Japonci měli navíc informace, že přístav nebude chráněn protitorpédovými sítěmi.
Datum útoku bylo stanoveno na 7. prosince 1941 havajského času. Hlavní operační svaz vyplul ze základny na Kurilských ostrovech 26. listopadu a 3. prosince obdržel velitel letadlových lodí viceadmirál Čúiči Nagumo zprávu (v podobě hesla "Vystupte na horu Niitaka"), že příkazy k útoku byly potvrzeny. Od tohoto okamžiku mohla být operace zrušena pouze tehdy, jestliže by Američané objevili japonský úderný svaz do 6. prosince. To se však nestalo, a tak se 7. prosince brzy ráno nacházela japonská flotila asi 450 mil severně od Pearl Harboru.
)
V 6:37 zpozoroval poručík Goepner z paluby torpédoborce Ward na hladině poblíž vlečné lodi Antares věž neobvyklé, zcela miniaturní ponorky. V 6:45 vypálilo přední dělo Wardu první ránu - byl to vůbec první výstřel, který americké loďstvo vypálilo na tichomořském válčišti. Velitel Wardu, nadporučík Outerbridge, okamžitě poslal do Pearl Harboru zprávu o střetu s japonskou miniponorkou. K veliteli amerického Tichomořského loďstva admirálu Kimmelovi se však tato zpráva dostala až před osmou hodinou. V té době však již začínal japonský útok.
V půl šesté byl z japonského křižníku Tone katapultován průzkumný hydroplán, o chvilku později se k němu připojil další z Čikumy. Měly prozkoumat cílové prostory kolem kotviště Lahaina a Pearl Harbor a podat zprávu o zdejších podmínkách.
Ve stejnou chvíli se letadlové lodi natočily proti větru a letouny první útočné vlny začaly startovat. Pouze dva byly při startu ztraceny, a tak se jich 181 vydalo ve vzorných formacích na jihojihovýchod, cíl: Pearl Harbor.
)
Kolem sedmé hodiny ranní zaznamenala obsluha mobilního radaru na obrazovce velký bod poblíž pearlharborského kotviště, který znamenal velký počet neidentifikovaných letadel nacházejících se 132 mil severně od Oahu, ostrova havajského souostroví, na němž se Pearl Harbor nacházel. Na velitelství si mysleli, že jde o dvanáct amerických létajících pevností B-12, které měly shodou okolností právě 7. prosince přiletět. Proto nařídili radar vypnout. Službu konající vojáci však radar sledovali až do doby, kdy se útočící letouny dostaly do slepé zóny radaru. O chvíli později se letadla první útočné vlny dostala na dohled Oahu; v tu dobu už z japonských letadlových lodí startovala druhá útočná vlna.
První bomby začaly dopadat ve čtvrt na osm na letiště Kaneohe, o čtvrt hodiny později na leteckou základnu Wheeler Field, osm mil od Pearl Harboru. Současně už japonské torpédové bombardéry začaly útočit na řadu bitevních lodí a na další letiště na Oahu.
Američany útok naprosto překvapil. Většina námořníků na lodích si ani neuvědomila, že letadla na obloze jsou japonská, dokud nezačaly vybuchovat první bomby a torpéda. Na Arizoně hrála lodní kapela hymnu. Členové posádky slyšeli v dálce dunění bomb, ale nepřikládali tomu mimořádný význam. Teprve když sousední loď zahájila protiletadlovou palbu, všimli si námořníci útočících letadel.
)
Jako první dostala zásah zřejmě bitevní loď California. Postupně byly bombami a torpédy zasaženy také všechny další bitevní lodi v přístavu - Arizona, Maryland, Nevada, Oklahoma, Pennsylvania, Tennesse a West Virginia. Arizona byla při náletu potopena a později byla přeměněna na památník těch, kteří v Pearl Harboru zahynuli, Oklahoma se převrátila a po vylovení byla dána do šrotu. Ostatní bitevní lodi, více či méně poškozené, byly opraveny. Ze zbývajících zasažených lodí byl zcela zničen pouze torpédoborec Shaw, který byl rozmetán explozí vlastního muničního skladu. V Pearl Harboru zahynulo na 2 500 amerických vojáků, zatímco Japonci ztratili pouze 55 členů posádek.
)
Korvetní kapitán Micuo Fučida létal od jedenácté hodiny nad Pearl Harborem a odhadoval škody. V jednu hodinu přistál na Akagi a snažil se přesvědčit Naguma o nutnosti vyslání třetí vlny letadel. Nagumo se však domníval, že udělal vše, co bylo v jeho silách, a proto poslal ostatním lodím zprávu, že japonské síly se stahují.
Americké Tichomořské loďstvo utrpělo v Pearl Harboru citelné ztráty. Japoncům se ale nepodařilo zasáhnout žádnou letadlovou loď, nezničili ropné zásobníky na Oahu ani další důležitá zařízení, z jejichž likvidace by se Američané vzpamatovávali mnohem pomaleji.
)
Osmého prosince vyhlásily Spojené státy Japonsku válku. Prezident F.D. Roosevelt v Kongresu mj. řekl: "Včera, 7. prosince 1941, v den, který bude žít v paměti jako den hanby, Spojené státy severoamerické byly náhle a s rozmyslem napadeny námořními a leteckými jednotkami japonského císařství… Žádám, aby Kongres prohlásil, že od okamžiku nevyprovokovaného a sprostého útoku Japonska, v neděli 7. prosince 1941, existuje válečný stav mezi Spojenými státy severoamerickými a japonskou říší."
Japonci měli zpočátku kvůli americké nepřipravenosti převahu, ale od potopení svých čtyř letadlových lodí během bitvy u atolu Midway (4. června 1942), šlo Japonsko od porážky k porážce.
Použitá literatura
|
|
