&cil=11/images/max192.jpg', '192','497','475'))
Alexandr Veliký, jenž zdědil po svém otci Filippovi II. Makedonském mocnou armádu a takřka sjednocené Řecko, vzal za své pokračovat i v jeho poslání vést válku proti společnému nepříteli - Persii. Na jaře roku 334 př. n. l. se přepravil do Asie v čele armády ostřílených Makedonců a spojeneckých Řeků o síle 40 000 pěšáků a 7 000 jezdců. Ačkoliv měl Alexandr v Peršanech proti sobě největší vojenskou sílu světa, byl si jist kvalitou svých jednotek a vlastní převratnou taktikou. Vítězství na řece Gráníkos, u Tyru a Issu potvrzovala jeho přesvědčení a během tří let byl hotov vypořádat se s perským králem Dareiem III. jednou provždy.
V červenci 331 př. n. l., přibližně v době svých pětadvacátých narozenin, vyrazil Alexandr na východ do Mezopotámie, kde na něho čekal za Tigridem Dareios.
)
Dosud nedobytá východní říše zažila velikou mobilizaci vojsk. Po předchozích porážkách zůstalo sice Dareiovi z původních 50 000 řeckých žoldnéřů asi jen 4 000, ale vedle elitních oddílů z Persie tu byli sice méně disciplinovaní, avšak divocí a odolní odvedenci z Baktrie a Sogdiany pod velením Béssa, mocného baktrijského satrapy a králova bratrance, a také pomocné vojsko, složené z mnoha podrobených kmenů od Kavkazu až po indické hranice. Jezdectvo, jemuž velel Nabarzanés, mělo vysokou úroveň, byli to rození jezdci, mnohem lepší než Řekové. Všichni měli teď základnu v Babylonu, kde perští velitelé tvrdě pracovali na zdokonalování jejich válečného umění. Po lekci u Issu byly oštěpy nahrazeny kopími; a byla tu i švadrona obávaných, kosami vyzbrojených válečných vozů se závěsnými špičatými tyčemi a koly o mnoha lopatkách. Nic se ovšem nedalo dělat s tím, že vrchním velitelem byl i nadále neschopný Dareios.
Dareios zamířil se svým mohutným vojskem ke starobylému městu Arbéle mezi Tigridem a horami. Bylo však příliš pozdě, aby zastihl Alexandrovo vojsko při namáhavém přechodu přes Tigris, a tak poslal armádu otroků, aby zplanýrovala rovinu u Gaugamély ležící mezi nimi. Bylo mu řečeno, že u Issu prohrál pro nedostatek prostoru k rozvinutí vojsk; a válečné vozy potřebovaly hladký povrch.
)
Dareios vyslal nyní zvědy, aby podávali zprávy o tom, jak se Alexandr blíží - ten jich však několik polapil a dozvěděl se od nich, kde jsou Peršané, potom opevnil svůj základní tábor, bezpochyby pod dojmem vzpomínek na masakr u Issu, a nechal v něm všechny nebojující. Nato odvedl svá vojska k pláni u Gaugamély. Zde se utábořil a vyjel ven na průzkum. Z nízkých pahorků, které ji lemují, viděl obrovské perské šiky; nejstřízlivější početní odhad hovoří o 200 000 pěšácích a 40 000 jezdcích. Alexandrova armáda byla zhruba stejně početná jako na začátku celého tažení.
Nejpevnějším středobodem Alexandrovy armády byla pěchotní falanx (falanga) neboli dlouhá několikařadová kolona, tvořena těžkooděnci, přičemž byl každý z nich vybaven tepaným pancířem na prsou a kovovými chrániči holení a ramen, přilbou s vysokým žíněným hřebenem, kulatým štítem, mečem a hlavně obrovskými kopími - slavnými sarissami. Sarissy měly odstupňovanou délku a ve čtvrté řadě byly nejméně pět metrů dlouhé. Díky těmto oštěpům mohly první čtyři řady držet nepřítele hroty kopí v šachu, a tak být doslova nezranitelné vším kromě střelných zbraní. To bylo obranné vojsko. Úderným kladivem byla pak boční křídla jízdy. Alexandr se stal mistrem této bojové metody, ale jejím tvůrcem byl Alexandrův otec. Vojáky s lehkými zbraněmi pak rozvinoval do rojnice a měl i lukostřelce a prakostřelce.
)
Alexandr zavrhl Parmeniův návrh na noční útok, který by vynahradil nižší počet makedonských vojáků, povolil své armádě odpočinek a sám se odebral ke spánku do svého stanu. Peršané, obávající se nočního útoku, strávili celou noc dlouhým a vyčerpávajícím bděním v bojových pozicích, bez jídla a odpočinku.
Když byly vykonány všechny přípravy, spustil se Alexandr se svými muži z nízkých kopců dolů do nížiny, právě když jitřní světlo odhalilo jedno vojsko druhému.
Perská fronta se spoustou prostoru k manévrování a pětinásobnou převahou nad Makedonci byla o tolik delší, že kdyby cokoli selhalo, hrozilo Makedoncům a Řekům nebezpečí obchvatu, ale i obklíčení. Alexandr proto prohloubil svá křídla týlem, který se mohl v případě obkličování vytočit tak, aby vytvořil čtverec, který by se Peršanům postavil na neproniknutelný odpor. Parmenión vedl jako obvykle levé křídlo, kde stanul proti statečnému a schopnému Mazaiovi. Dareios zaujal královské postavení uprostřed, před sebou měl své řecké žoldnéře a jiné silné oddíly a také patnáct slonů a padesát vozů ozbrojených kosami. Krateros a Filótas vedli střed makedonské armády. Alexandr velel Makedoncům na pravém křídle. Proti němu stála mohutná baktrijská armáda pod vedením satrapy Béssa. Její linie přesahovala makedonskou tak daleko, že Alexandr zahájil bitvu skoro naproti Dareiovi.
Začal se však stáčet doprava, jako by chtěl vyrovnat perské překrytí. Dareios zavelel k odpovídajícímu manévru, aby jeho překrytí zůstalo zachováno; ještě pořád nepustil žádnou jednotku do akce a pokoušel se uhádnout, co Alexandr zamýšlí. Ten se odsunoval stále dál doprava, až se přiblížil k okraji arény, kterou dal Dareios tak pečlivě uhladit. Na drsnějším terénu by vozy s kosami nejely a jezdectvo by bylo zbrzděno. Byla to zkouška nervů. Dareios naletěl na tuto léčku a nařídil Béssovým mužům, aby zabránili dalšímu pohybu Makedonců doprava. Perské oddíly byly teď zaměstnány. Sérií přesně načasovaných manévrů zatahoval Alexandr stále víc jejich mužů do akce. Sám pak v čele elitní jízdy bedlivě čekal na svůj okamžik.
)
Peršané ho vypátrali a Dareios nařídil, aby ho napadly ozbrojené vozy. Alexandr měl však dost času na předchozí průzkum a připravil se na to. Agrianci zaútočili oštěpy; někteří z odvážných příslušníků kmene se vrhali proti koním, zastavovali je a strhávali vozataje na zem. Vozy, které prorazily, se ocitly v širokých uličkách mezi dobře vycvičenou pěchotou, neškodně se jimi prohnaly a v týle byly pohodlně zlikvidovány.
Dareiovo levé křídlo mělo zatím pořád víc práce, zatímco Parmeniónovo vojsko ještě stále drželo pravé křídlo na místě. Střed prořídl. Navzdory tomu, že měl Alexandr méně mužů, důmyslně si naplánoval, že jeho vrcholná síla narazí na perskou slabinu přesně tam, kde chtěl, aby byla.
Alexandr vynikajícím způsobem odhadl situaci a okamžitě pochopil, že nastal rozhodující moment. Poslal pro svého oblíbeného koně Bucefala, čtyřiadvacet let starého (měl i svého zvláštního štolbu). Potom vyjel na Bucefalovi do čela královské švadrony. Vytvořil z ní zástup zužující se v hrot, který tvořil on sám, a s bojovým rykem se vrhl na Dareia, který byl teď v přední linii. Také jezdectvo nezapomnělo na rozkaz, aby vydalo děsivý křik; buráceli kupředu a "skládali hold strachu". Současně postupovala makedonská falanga a uzavírala průlom, který vytvořil jejich král.
Strach byl jejich přítelem. Když se bez ohledu na slony prohnali čelní perskou linií a přiblížili se ke královskému vozu, Dareios jej otočil, chopil se otěží, které zraněný vozataj upustil, a byl první, kdo se dal na útěk. Sousední Peršané viděli vozatajův pád; a útěk vozu je přesvědčil, že to spadl a zahynul sám král. Střed se rozpadl - bylo to znamení k všeobecnému bezhlavému útěku. Alexandr a jeho jezdectvo se řítili dál a razili si cestu mezi prchajícími s úmyslem zmocnit se krále.
)
Události se však odvíjely odlišně na levém křídle, kde byly Parmeniónovy jednotky prolomeny indickou jízdou. Ta místo toho, aby bojovala s makedonskými zadními voji, pokračovala v jízdě do Alexandrova tábora vzdáleného asi 8 kilometrů (zřejmě měli od Dareia rozkaz pokusit se vysvobodit jeho zajatou rodinu), kde napadla táborovou stráž a thrácké jednotky, zanechané na obranu. Alexandr však na takový průlom pamatoval, a proto se záložní falanga vrátila rychle do tábora, kde nepřátelskou jízdu snadno přemohla. Parmenión poslal k Alexandrovi posly se žádostí o pomoc; ten proto obrátil svou jízdu a vedl ji přes rozlehlou pláň zničit Mazaiovy jezdce. Když dorazil k ohroženému místu, svedl prudkou bitvu, ve které zahynulo šedesát Druhů ("druhové krále" - elitní těžká jízda makedonské aristokracie) a Héfaistión, Alexandrův přítel, byl raněn. Nutno dodat, že ohrožení levého křídla už v okamžiku, kdy k němu Alexandr dorazil, pominulo.
Zatím se dozvěděl satrapa Mazaios o Dareiově útěku, rozhodl se, že tím jeho závazky končí. Vyprostil z boje tolik svých mužů, kolik jen mohl, a pospíchal zpět do Babylonu. (I tak však podle některých pramenů zůstalo na bojišti ležet neuvěřitelných 100 000 Peršanů!)
Když Alexandr zjistil, že Parmeniónovo vojsko už není ohroženo, hnal své Druhy zpět v naději, že polapí Dareia na cestě na jeho základnu v Arbéle. Stíhací jízda byla divoká, ovšem bezúspěšná. V Arbéle našli jen opuštěný vůz velekrále se vším, co Peršané na svém bezhlavém útěku nedokázali odnést.
V Arbéle se Alexandr rozhodl, že Dareiovo zajetí má koneckonců velmi nízkou prioritu. Tak naprosto zanechal jeho pronásledování kvůli jiným cílům. Především pak královská cesta na jih do Babylonu, Sús a Persepole, k bohatému srdci říše, byla teď pro Alexandra otevřená. Alexandrovi nestálo nic v cestě stát se "králem králů", neschopný Dareios byl o něco později zrazen a zabit vlastními satrapy v čele s Béssou.
)
Bitva u Gaugamél byla vítězstvím brilantního vrchního velení a disciplíny nad početní převahou, také to bylo jedno z největších Alexandrových vítězství a jeho důsledky pro starověký svět byly nesmírné. Především stálo u zrodu helénistického věku, ve kterém se propojil staroorientální Východ s řeckým Západem.
Alexandrův současník o svém pánovi napsal, že "vynikal tělesnou krásou, zdatností i bystrostí ducha, byl mimořádně statečný, ctižádostivý a v nebezpečích neohrožený", a historik Plútarchos po staletích dodal: "Žil život docela krátký, ale naplnil jej nejpočetnějšími a největšími činy." Alexandr Veliký zemřel osm let po bitvě u Gaugámel, ve věku pouhých 33 let.
Použitá literatura)
V české společnosti devatenáctého století se často opakuje stejná otázka a na ni stejná odpověď: "Jsme v přítomnosti malí?" - "Jen pohleďme, jak velkými jsme byli my Češi, my Slované, v dávných dobách." Toto dědictví minulosti nám nesmí nikdo vzít, nesmí je zcizit, zlehčit, prohlásit za nepravé.
Tato idea přímo nabádala k tomu, aby se básně z Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského (dále RKZ) staly národní modlou. Rukopisy, objevené v letech 1817-18 (spojeno především s V. Hankou), se snažily svým vzhledem, jazykovou úrovní atd. vzbudit ve čtenáři dojem, že se jedná o staročeské památky z 9.-13. století. Byly uctívány a velebeny; úcta k nim obsahovala i politický protest proti Vídni, ten však přerůstal v nekritický vztah ke všemu, co bylo české.
A právě do takto názorově vyhraněného prostředí se nebojí T. G. Masaryk vnést svůj názor - v 80. letech 19. století vstoupil do sporu o pravost RKZ.
)
Masaryk tak učinil zřejmě z více důvodu. Svou roli tu sehrál, i když si to on sám možná ani neuvědomoval, i jeho předchozí život (pobyt v cizině) a také jeho rodinné zázemí (r. 1878 se oženil s Američankou Charlottou Garrigue). I díky těmto okolnostem vnášel ihned od svého návratu do českého prostředí nové, překvapivé postřehy. Jedna jeho iniciativa byla pro pozdější spor o RKZ zvláště důležitá: zhruba rok po svém příchodu do Prahy, v roce 1883, založil vědecký časopis Athenaeum. Neméně závažným důvodem k odvážnému vstupu do polemik byla pro Masaryka i jeho povaha: nenáviděl přetvářku, faleš, lži, byl sebevědomý, zdravě ctižádostivý, měl vědecké i politické ambice.
To všechno předurčovalo tehdy šestatřicetiletého Tomáše Garrigue Masaryka, profesora filozofie na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, vést úspěšný boj za svůj názor. K otázce "rukopisné" se poprvé vyslovil dovětkem v Athenaeu 13. února 1886, a to z důvodu obrany svého univerzitního kolegy, profesora českého jazyka, předního českého filologa Jana Gebauera.
)
Profesor Jan Gebauer totiž vyjádřil (i když značně opatrně) ve svém článku pro lipský Ersch-Gruberův naučný slovník, který vyšel v roce 1885, své pochybnosti nad pravostí rukopisu Královédvorského. Gebauer byl potom osočen svým kolegou Martinem Hattalou, profesorem slavistiky, z nevlastenectví, ba dokonce z vlastizrady.
Ale zpět k již zmíněnému Athenaeu z 13. února 1886. Tehdy v něm totiž vyšel článek Jana Gebauera s výmluvným názvem Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. V dovětku, který následoval hned po Gebauerově článku, Masaryk přiznával, že už dlouho pochyboval o pravosti RKZ; poté stanovil pořadí důležitosti jednotlivých vědních disciplín, které by měly prokázat pravost, či podvrženost RKZ:
"Nemýlím-li se, dá se tato stupnice průkaznosti postaviti: l. Nejméně rozhodují výklady aesthetické a historické (kulturní); více 2. paleografický a chemický rozbor by nám jistoty daly a nejvíce 3. gramatický. Ovšem je pak ke konečnému soudu souhrn všech vyšetření nutný."
)
V další části Masaryk rozebírá po pořádku "stupnici průkaznosti". Dokazuje nespolehlivost důvodů historických a staví se nedůvěřivě i k paleografii. Masaryk přitom vychází z pozic obhájců a rekonstruuje jejich případné vývody:
"Rozhodne-li se paleografie pro pravost, pak je vyhráno; ale rozhodne-li pro nepravost, resp. poví-li, že rukopis je dělaný v 19. st.? Je potom prohráno? Není úplně: nemohl Hanka rukopis pravý někam odstraniti? - Zkrátka, rukopis mohl by býti novým opisem ze starého textu; možnost ta je dána, i vysvítá, že pro tento případ paleografie sama nemůže rozhodovati."
Stejně je Masaryk nedůvěřivý k případným soudům chemickým; domníval se totiž, že "i v 19. stol. týž inkoust (tedy starobylý) může zhotoviti každý, i nechemik, dle receptů starých, o kterých se snadno můžeme poučiti..." V tom se však Masaryk mýlil, alespoň pozdější chemické zkoušky došly k jiným závěrům.
"Musilo by se tedy ukázati," pokračuje Masaryk, "je-li inkoust v RK a RZ asi tak rozložený působením doby, jak při památkách nepodezřelých. Avšak nezdá se mi, že by se důkaz ten dal provésti tak, že by skepse nebyla možná. Předně musil by chemik inkousty jiných starých památek srovnávati: bude takových rukopisů mu popřáno? A bude mu speciálně českých památek popřáno? Dejme tomu, že bude. Vzniká otázka: nelze si pomysliti okolnosti, které dotčený rozklad inkoustu urychlily tak, že by i za 70 let inkoust tak se mohl proměniti, jak za jiných okolností inkoust starý 500 let?"
Důvěru v gramatiku zdůvodňuje Masaryk ve svém dovětku takto: "Slovem, pochybuji, že chemický rozbor Rukopisů spornou věc rozhodne... Zkrátka a dobře, chemie a paleografie nám spor na dobro nerozhodnou, a nezbývá tedy nežli grammatika. Grammatika staročeská, myslím, pomůže nám nejvíce. Rozumí se samo sebou, že mohou býti v rukopise rozmanité odchylky od současné řeči (odchylky dialektické, veršem podmíněné atd.), ale nesmějí tam býti chyby..."
Tímto Masarykovým dovětkem počala jedna z nejslavnějších polemik v dějinách české literatury.
Spor sice vzplál mezi tehdejšími vědeckými kapacitami, avšak nezůstal na akademické půdě, protože se ho zmocnila žurnalistika. Iniciátorem byl redaktor Osvěty Václav Vlček, který spor "předhodil" veřejnosti jako otázku národní cti a vlastenectví. Vedle žurnalistiky se tak tohoto případu chopila ulice, a vědci, včetně jejich přívrženců z řad tehdejší inteligence, byli vystaveni štvanicím, jaké dosud neměly obdoby.
Do boje proti Masarykovi a Gebauerovi okamžitě vytáhly i Národní listy, jejichž vydavatel Julius Grégr napsal proti těmto "závistivcům, národním nepřátelům a krutým zhoubcům naší kultury" dokonce celou knihu - Na obranu rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. "Svatý zápas" za údajně nejstarší kulturní hodnoty národa tak dočasně spojil obě tehdejší politické strany - staročechy a mladočechy, jejichž dosavadní vzájemné konflikty ustoupily do pozadí před společným nepřítelem. Pravost Rukopisů tehdy horlivě obhajovali například i v té době již uznávaný básník Jan Neruda, spisovatelka Eliška Krásnohorská nebo básník Adolf Heyduk.
Urážky, někdy i nadávky nejvulgárnějšího zabarvení padaly na hlavy průkopníků skutečné vědeckosti české vědy. Masaryk se však nadále na stránkách Athenaea odmítal podřídit přehnanému vlastenčení a vyžadoval kritičnost, vybízeje pohlédnout i nepříjemné pravdě v tvář.
)
I přes značně vypjatou situaci se ke Gebauerovi a Masarykovi přidávali další. Byli to profesor Jaroslav Goll, který na univerzitě přednášel obecné dějiny, Jindřich Vančura, středoškolský profesor, zabývající se historií české reformace a překladatelstvím, Jaroslav Vlček, jenž se specializoval na českou a slovenskou literární historii, klasický filolog Josef Král, literární historik Josef Truhlář, Jiří Polívka, filolog, literární historik a etnograf, Matěj Opatrný, jenž jako fundovaný filolog napsal několik studií proti pravosti Rukopisů.
Ti všichni, ale i celá řada dalších, připojovali své vědecké argumenty, dokazující že Rukopisy jsou podvrh. Byly to důkazy rázu filologického, paleografického, objevily se námitky literárněhistorické, estetické a sociologické. Se svými námitkami se ozval také profesor teoretické fyziky a astronomie Augustin Seydler.
)
Druhé straně se vědeckých argumentů nedostávalo. A tak pomyslný prapor "rukopisných" obhájců převzala bojovná žurnalistika, která namísto vědeckých důkazů vášnivě polemizovala. Využívala vlasteneckých citů, odvolávala se na tradici, volala do zbraně proti germánskému nebezpečí. Přesto výsledky boje byly jasné. Pravost Rukopisů prokázána nebyla.
)
T. G. Masaryk přispěl svojí podloženou a neústupnou kritikou RKZ k trvalému rozvoji kriticismu v Čechách. Kriticismus se pak stal základním nástrojem poznání pro intelektuální sféru dvacátého století. Už žádný nacionalismus nemohl takto založené kritice bránit.
Spor o Rukopisy tedy nejenže nepotvrdil jejich pravost, ale současně prokázal opodstatnění a sílu nového názorového směru - vědeckého realismu, který se měl zakrátko zhodnotit v realismu politickém.
Masaryk ještě po letech tehdejší "rukopisný zápas" výstižně charakterizoval: "...a z rukopisného boje stala se věc novinářská a politická, revize domněle staré slovanské kultury stala se revizí celého kulturního života přítomnosti."
Nejvíce se o tuto revizi zasloužil právě on.
A Rukopisy dnes? Zůstávají významnou literární památkou počátku 19. století, spojenou s okruhem lidí kolem básníka a filologa Václava Hanky. A možná překvapivě se znovu staly předmětem literární mystifikace! Nevěříte? Přečtěte si bravurní dílo "nové literatury faktu" od Josefa (ve skutečnosti Miloše) Urbana s příznačným - nebo provokujícím? - názvem Poslední tečka za Rukopisy.
Použitá literatura
|
|
