&cil=11/images/max174.jpg', '174','539','700'))
Hrad Trosky byl zbudován na skalním masivu, který dnes ční vysoko nad úrovní okolního terénu. Masiv vznikl pod úrovní zemského povrchu, jako výplň dvojitého čedičového sopouchu, během horotvorného neklidu v třetihorách. Tehdy si magma prorazilo cestu vrstvami starších druhohorních usazenin a tuhlo obklopeno okolními pískovcovými horninami. Následkem miliony let trvajícího zvětrávání, jež bylo urychleno tropickým a subtropickým klimatem, panujícím až do počátku čtvrtohor, byla odolná výplň sopouchu obnažena a zvětraliny odneseny vodou i větrem.
Roku 1380 koupil panství vážený pán na dvoře Václava IV. Čeněk z Vartemberka, který zde v letech 1380 - 1390 začal budovat pevný hrad. Na hřebenu mezi oběma vrcholy založil vnitřní hrad s obytnými paláci a na vrcholcích obou skal pak nechal vybudovat obranné, ale zároveň obytné věže. Na nižším, nazývaném pro jeho rozložitější vzhled Baba, stávala šestiboká dvoupatrová stavba, přístupná z paláce ze severní strany. Na vyšším, štíhlejším vrcholu, nazývaném Panna, stával palác obdélníkový, původně třípatrový, v jehož prostoru byla prý i hradní kaple.
)
Výrazné výškové uspořádání staveb (relativní převýšení Panny oproti prvnímu nádvoří cca 57 m, Baby 47 metrů) umožnilo vybudovat systém obrany v nedostupnosti a dokonalém kruhovém přehledu vnitřního hradu, jeho svahů i dalekého okolí. Hradební zdi jsou vedeny co nejúsporněji přímo, při maximálním využití čedičových skalisek. Všechna nároží, i minimální počet zlomů, jsou zpevněna pískovcovými kvádry. Vodu poskytovala vlastní hradní studna na prvním nádvoří, asi 30 m hluboká, a na Panně byly ve skále vybudované důmyslné cisterny na dešťovou vodu.
Vlastní systém tří obranných pásů tvořily hradby 1,5 - 2 m široké , až 15 metrů vysoké. Za první - vstupní - branou jsou zbytky bývalého purkrabství, strážnice, kde ještě koncem 19. století byly k vidění zbytky krbu. Tento prostor prvního nádvoří - tzv. vnějšího hradu, sloužil i jako menší hospodářské zázemí. Za druhou, tzv. kulisovou branou v prostoru vnitřního hradu, u jižní zdi stávaly konírny a po stranách menší obytné budovy. Vpravo v proluce mezi skálou a hradbou se do výšky zvedal malý dřevěný palác, který zajišťoval z horní kamenné nástavby přístup do věže Baby, vytápěné původně kachlovými kamny.
)
Vlevo se vcházelo z nádvoří po kamenných schodech menší brankou pro pěší do nejlépe chráněné části hradu s dochovanými pozůstatky hlavního paláce. Tento palác, kde se soustředil veškerý život pána a kde byla uskutečňována důležitá rozhodnutí, byl na Troskách třípatrový. Byl podélně rozpůlen na dva trakty; oba měly suterén a nad ním dvě víceméně temná patra jen s provozními místnostmi a jen třetí patro s podstřeším, snad z hrázděného zdiva, bylo obytné a určené pro pána a jeho rodinu.
Nelze si nevšimnout, že zejména stavba věží svým ojedinělým založením musela vyžadovat mimořádný stavitelský um, hodně času a peněz. Není divu, že pana Čeňka natolik vyčerpala, že se dostal do dluhů. Možná též nákladný dvůr a neskromný život po boku slezské kněžny, uvyklé na vyšší standard, způsobily, že se pan Čeněk zadlužil tak, že roku 1394 musel své panství Nový Bydžov a Trosky postoupit králi Václavu IV., svému největšímu věřiteli.
Oblíbeným místem krále Václava IV. se hrad nestal, a tak jej po čtyřech letech věnoval Otovi z Bergova, jehož rod přišel do Čech z německé Míšně. Ota zastával funkci nejvyššího purkrabího, a tedy i vrchního velitele branné moci země. Během politických událostí se však postavil do čela spiknutí odbojné české šlechty proti králi a spolupracoval se Zikmundem.
)
Ota mladší z Bergova, který hrad spravoval, rozšiřoval své panství, a vedl tudíž i řadu sporů se svými sousedy. Spolu se sým kumpánem Janem Městeckým z Opočna si svérázným způsobem vyřídili majetkové rozpory s opatovickým klášterem. Lstí vnikli do kláštera, mnoho mnichů pobili a část jich vyhnali, ba ani mrtvoly nezůstaly ušetřeny jejich hrabivosti. Městecký a pan z Bergova poté přikázali přivázat opata Lazura na natahovací žebřík, aby prozradil, kde je ukryt klášterní poklad. Když už běžné mučení nepomáhalo, zapálili pod ním svíce a po tři dny je vyměňovali. Lazur zemřel, ale tajemství, kde je ukryt hlavní poklad, si vzal s sebou do hrobu. Část i tak bohatého lupu pak byla uložena na tajném místě na samotných Troskách. Tuto událost popisuje Alois Jirásek ve Starých pověstech českých v pověsti Opatovický poklad.
Roku 1428 Trosky poprvé vyhořely, až na věž Pannu. Ihned po požáru se pokoušeli hrad oblehnout husité, ale marně. O deset let později se podařilo tlupě loupeživého rytíře Kryštofa Šofa z Helfenburka nočním slezením hrad obsadit. Pobili část posádky a samotného Otu, který překvapením nestačil uniknout do posledního obranného místa, věže Panny, zajali. Proti zemským škůdcům byla vyslána zemská hotovost, která hrad marně po tři roky dobývala. Obráncům napomáhala tajná chodba a mohutné skalní prostory v pískovcové části skal pod hradem. Na několik dalších let se tak tito samozvaní majitelé stali postrachem nejen okolního obyvatelstva, ale i Lužice. Pak se ale podařilo Zhořeleckým a Žitavským zlikvidovat větší část tlupy; její zbytek se z Trosek stáhl na nedaleký hrad Valdštejn.
Syn Oty z Bergova Jan se jako jediný z celého rodu hlásil k husitské víře, dokonce bojoval na straně Jiřího z Poděbrad, když dobýval Prahu. K Troskám však nepřilnul, a proto je po krátké době prodal Janu Zajíci z Házmburka, pánu na Kosti. Ten se zařadil mezi odbojnou šlechtu, a tak král Jiří část jeho hradů dobyl a část oblehl. Hrubá Skála se nestačila předzásobit, a proto se po týdnu vzdala. Poté král s vojskem oblehl i Trosky, a protože Jiří věděl o tajných chodbách, nechal je hlídat, posádka tak byla vyhladověna a vzdala se. Jan Zajíc se nakonec poddal králi a vzdal se i hrad Kost, když nepřišla slibovaná pomoc od uherského krále Matyáše. Jiří nakonec velkoryse uzavřel s Janem Zajícem mír.
)
Po smrti Jana Zajíce přešly Trosky do majetku Šelemberků (1497 - 1524). S nimi je spojena historka o manželce hradního pána Kateřině a jejím milenci, kteří byli Kateřininým manželem přistiženi. Mladík přišel o hlavu, stará baba, která jim umožňovala schůzky, byla zaživa zahrabána do země a samotná Kateřina potupně naložena na selský vůz, odvezena na hrad Veliš a tam zazděna.
Poté přicházejí Bibrštejnové (1524 - 1551), Lobkovicové a nato Smiřičtí. Sláva hradu v této době definitivně končí. Smiřičtí přestavují hrad Skálu (dnes Hrubou Skálu) v pohodlné sídlo a odtud spravují celý kraj. Za třicetileté války se panství zmocnil Albrecht z Valdštejna a i po jeho zavraždění r. 1634 zůstávají Trosky v majetku valdštejnského rodu, až do roku 1821
V závěru třicetileté války se hrad stal také naposledy dějištěm bojů - šlo o císařská a švédská vojska, která se na hradě vystřídala prý celkem třikrát vždy přesně po roce. Při posledním obsazení Švédy hrad celý vyhořel a od té doby pustl a sloužil jako zdroj stavebního materiálu.
Ještě jednou je ve starých kronikách zmínka o "pokladu" na Troskách. V roce 1680 se mniši z kláštera v Kartouzích dozvěděli od umírajícího mnicha, kterému poskytovali poslední pomazání, že za druhou branou hradu je ukryt poklad. Proto se mniši vydali na hrad, jeden mnich, který uměl najít vodu, určil místo a mniši odkryli ve zdivu metrový otvor a vybrali bohatý poklad. Dodnes nevíme, jestli šlo o poklad Oty z Bergova nebo o kořist švédských vojáků z třicetileté války.
&cil=11/images/max179.jpg', '179','539','700'))
Až v roce 1821 se stal novým majitelem panství Jan Lexa, rytíř z Aehrentalu, typický představitele nově nastupující zbohatlické generace podnikatelů. Kupuje nejen celé panství s Troskami, Hrubou Skálou a Valdštejnem, ale i šlechtické tituly hraběte a rytíře. Ovlivněn romantismem, zachraňuje mnohé památky na svém panství, opravuje i upravuje je, někdy však méně citlivě. Z této doby pochází vyhlídková věž, postavená z materiálu zbořené čelní stěny obytných paláců a sklepení. Velkolepě plánované úpravy hradu však zůstaly nedokončené. Pověst říká, že když jednou na pravidelné objížďce svého panství chtěl vystoupit na pobořenou část zdiva, propadl se do tajemného sklepení, v němž uviděl několik sudů a jeden z nich měl ještě pípu. Pootočil pípou a do dlaní se mu vlila tužší tekutina omamné vůně. Ochutnal, hlava se mu zamotala a vzápětí uslyšel hlas: "Jestli budeš dále stavět, zemřeš." Přesto však začal hrabě po delší době znovu stavět, ale v předtuše, že se mu něco stane, zanechal větší obnos peněz na dostavbu schodiště. Jak tušil, tak se stalo, za několik dní hrabě zemřel a vyhlídka nebyla dokončena.. Ale i tak mnozí básníci, malíři a romantici, učinili torzo hradu nesmrtelným.
Roku 1925 přechází hrad do vlastnictví československého státu. První větší opravy ve třicátých letech provádí Klub českých turistů, ale ke skutečně odborným a rozsáhlým zabezpečovacím pracím a údržbě hradu dochází až v několika posledních desetiletích za správy hradu Státním památkovým úřadem v Pardubicích.
)
Nakonec jsem si nechala vysvětlení, proč se věžím říká Panna a Baba: jsou dvě hlavní verze. Ta první říká, že když jednou husité obléhali Trosky, dobyli první nádvoří a nižší z věží, protože nevydržela, se začalo říkat Baba a druhé věži, na kterou se nedostali, začali nazývat Pannou. Druhá verze je malinko jiná. Ota z Bergova měl matku Markétu a dceru Barboru. Tyto dvě ženy se tolik nenáviděly, že se odstěhovaly co nejdál od sebe, jak jen to na Troskách šlo, tedy do obou věží. Markéta, jakožto starší, se usídlila na nižší věži, kvůli menšímu počtu schodů. Ženy prý na sebe křičely z věží tak, až ptáci poděšeně ulétali z hradeb a pocestní pod hradem se křižovali nad tvrdostí jejich slov. Podle obyvatelek také věže nazvali. Markéta zemřela a Barbora si nakonec uvědomila, jak stařenu vlastně měla ráda a jak jí jejich každodenní neshody chybí. Její smutek však rozptýlil mladý šlechtic Hynek, který ale musel odjet do války (v ní také padl). Barbora se uzavřela do smutku na své věži. Jednou se jí zdál živý sen, probuzená se posadila na postel a uslyšela hlas svého milého, který ji k sobě volal. Když se podívala k oknu, uviděla ho. Vrhla se mu nadšeně do náruče a pak už jen cítila, jak padá přes okenní římsu do smrtonosné hloubky 80 metrů…
)
Runy byly původně používány jako světské písmo a magická symbolika v jednom; jsou to historické a archeologické artefakty, nacházené od druhého století před Kristem až po současnost na rozsáhlém území od Islandu po Rumunsko. Runami tedy rozumíme nejstarší písemný systém germánských kmenů. V současnosti existuje asi 5 000 známých runových památek. Jedná se o zbraně, mince, ozdoby, amulety, talismany, kameny a pomníky.
Během posledních 150 let bylo vytvořeno několik hypotéz o původu run. Jedna z teorií je odvozovala od řecké kurzívy, která se tehdy šířila severním směrem. Jiná teorie, která se opírala o latinskou abecedu, argumentovala tvarovými podobnostmi některých písmen. Runy mají i řadu podobností se symboly zvanými hällristningar, prehistorickými kultovními symboly nacházenými na severu Evropy často v podobě maleb na kamenech.
)
Severská mytologie přisuzuje runám božský původ. Vypráví se, že se Ódin (přední severský bůh) pověsil na světový strom Yggdrasil, aby získal vyšší vědění. Visel tam devět dní a devět nocí, proklán oštěpem, obětován sám sobě, a v tomto transu, přesahujícím smrt, nalezl runy.
Nejčastěji citovaný názor odvozuje původ run z abecedy severoetruských národů. Opírá se o určité archeologické podklady, například nápis na Něgošově helmě. Zmíněný nápis je psán severoetruským písmem, slova (čtená zprava doleva) tvoří germánský nápis, překládaný jako dar Harigasta Teivovi. V letech asi 200-800 po Kristu byly runy poměrně dost rozšířené po celém germánsky mluvícím území. Ovšem do roku 400 po Kristu se objevovaly výhradně v severských zemích, takže je velmi pravděpodobné, že vznikly právě zde.
)
Na konci 11. století začaly runovému písmu konkurovat latinské litery. Runy se však s touto konkurenci vypořádaly, neboť jim lidé při psaní v domácím jazyce nadále dávali přednost. Naopak pro církevní potřeby byla výhradně používána latinka. (Ačkoliv latinské modlitby se psaly i runami.) Tyto grafické soustavy se zapisovaly různými nástroji na různý materiál. Runy se vyřezávaly ostrými předměty do upravených dřívek, takzvaných runových válečků, zatímco latinka se psala perem a inkoustem na ušlechtilý pergamen z opracované zvířecí kůže. Latinka se na severu stala oficiálním písmem již ve 13. století, ale sedláci, řemeslníci a obchodníci i nadále používali runy pro vzájemnou komunikaci nebo pro označování zboží. V 16. století, kdy runy začali studovat první badatelé, se tyto znaky stále ještě ryly na náhrobky a také se uplatňovaly v denících jako tajné písmo.
)
Když se nacisté ve třicátých letech 20. století dostali k moci, převzali několik run do své symboliky. Nejznámější byl Himmlerův znak SS, který tvořily dvě runy z pozdního praseverského období. Nacisté používali prastaré symboly jako poznávací a identifikační znamení, z nichž nejproslulejší je hákový kříž. Nacistická svastika je ale šikmá, čímž se liší od většiny původních a historických hákových křížů. Nakonec se německá runologie téměř celá zaměřila na používání run při slavnostech, a následně byly runy roku 1942 v Německu přijaty jako oficiální slavnostní symboly. K takovému upotřebení runových znaků inspirovaly nacisty německé a rakouské spolky runové magie vycházející z učení rakouského mystika Guida von Lista (1848-1919). Ve své runové abecedě o 18 znacích smíchal von List praseverské runy s runami vikinské epochy a přidal i několik vlastních, čímž vznikl zcela smyšlený futhark (viz dále).
)
Význam slova "runa" bývá interpretován různě. Ve staré angličtině a příbuzných jazycích znamenalo toto slovo záhadu nebo tajemství; stará norština zná takřka shodný výraz runar, což znamená magický znak. Runy mohou být také spojeny s lidovým výrazem pro strom jeřáb obecný. Slovo "runa" znamenalo nejen tajemství, ale i třeba znalost, zručnost, magický znak, kouzlo i hádanku.
)
Kromě toho víme, že již lidé používající runy ke komunikaci vlastní slovo "runa" znali. Našlo se i několik starověkých nápisů, potvrzujících toto tvrzení:
Runové abecedy jsou známy jako futharky nebo futhorky. Tyto abecedy jsou vytvořeny, podobně jako u ostatních abeced (např. latinské ABCD; řecká alfabeta atd.), z několika prvních písmen. Runová abeceda je tedy nazvána podle zvukových podob prvních písmen F - U - Th - A - R - K, v pozdějších podobách jako F - U - Th - O - R - K. Původní abeceda prošla v průběhu staletí nejrůznějšími změnami, proto lze rozeznat celkem tři různé varianty runové abecedy.
)
Původní, nejstarší podoba se nazývá germánský futhark prostý, skládá se z 24 symbolů, z nichž každý má svůj slovní název a hláskový ekvivalent. Germánský futhark prostý se přestal používat kolem roku 800, dříve než byly informace o něm sepsány latinskou abecedou. Přibližně v téže době se zároveň v anglosaské Anglii a vikinské Skandinávii začaly objevovat další dvě varianty. Anglosaský futhork zvýšil počet písmen nejprve na 28, později až na 33. Naopak vikinský futhork snížil počet písmen na 16 symbolů.
Každá ze tří hlavních runových abeced se dále dělila na tři skupiny písmen, zvané aettir (výraz odvozen ze staroislandského slova aett, který má celou řadu významů, např. pohlaví, rod, rodina a osmička). Germánský futhark prostý se dále dělil na tři skupiny po osmi znacích, šestnáct znaků vikinské abecedy se dělilo na skupiny o šesti, pěti a pěti znacích.
)
Jelikož hlavním a kouzelným číslem runové magie je osmička, musel každý znalec run zvládnout i osm technických dovedností. První tři dovednosti, tesání, malování a čtení, musel zvládnout každý prostý tvůrce. Tesání pro magické účely vyžadovalo velikou koncentraci na osoby, které byly v nápisu jmenovány, což mělo uvolnit jejich síly. Současné recitování run mělo zvyšovat šanci na úspěch. Čtení zahrnovalo nejen znalost písma, ale i s nimi korespondující analogii, aby vše, co bylo vytesáno, bylo vytesáno správně. Malování souviselo s materiálem a účelem nápisu. Např. runové šperky mají často znaky zdobené černým emailem; stojící kameny byly malovány, aby se nápis zvýraznil. Pro magické účely se pravděpodobně pracovalo s krví, jelikož se věřilo, že krev spojuje objekt s jeho tvůrcem, a tím umocňuje jeho konání a přání. Ověření se týkalo vytesaných run i autorova nápisu. Každý nápis, jakmile byl vytesán, musel být ověřen, než získal pro autora skutečnou hodnotu. Další dovedností bylo tázání. Otázka měla magickou souvislost, vztaženou k četbě. Bylo třeba si uvědomit všechny souvislosti a významy, stejně jako magii čísel uvedených v nápisech. Za pomoci další z dovedností, obětování, došlo k posvěcení použitých symbolů. Odeslání bylo příkazem k aktivaci dokončeného kouzla, naopak poslední dovedností, zničením, mohlo dojít ke zrušení kouzla.
)
Své uplatnění našly runy nejen jako psací znaky, ale též jako mocné symboly v magických formulích, tedy zaříkávadlech. V severské středověké literatuře nalezneme mnoho příkladů, kde se runy uvádějí do souvislosti s okultismem. Nejznámější ukázka pochází z Eddy, kde v písni Výroky Vysokého Ódin vypočítává, kolik ovládá runových zaříkávadel. Z toho důvodu býval na středověkém severu čaroděj či kouzelník, nazýván také runový muž, a runový rým někdy znamenal i kouzelnou formuli.
Interpretace některých runových znaků:
Fehu
Dobytek / Fehu se vyslovuje jako české F
Název se překládá jako dobytek, vitální prvek v životě zemědělského společenství a ekonomické měřítko pro lidi zpočátku neseznámené s užitím peněz. Dobytek je majetek získaný bojem či prací, runa tedy značí i materiální zisk. Fehu bývá spojováno hlavně s Freyou.
Uruz
Pratur / Uruz se vyslovuje jako české U
Runa se jmenuje po praturovi, velkém divokém a těžko zkrotitelném turu, který obýval většinu střední a severní Evropy a byl v historické době vyhuben. Caesar jej popisuje v Zápiscích o válce Galské jako zvíře o málo menší než slon, s postavou a barvou býka. Pratuři byli neobyčejně silná, rychlá a bojovná zvířata. Nejsnadnějším způsobem lovu byly padací pasti, trofejí pro statečného a vynalézavého lovce byl pár masivních rohů. Ty, zdobené stříbrem nebo zlatem, byly používány jako poháry pro slavnostní hostiny.Pratur byl symbolickým zvířetem Thórovým, souvislost mezi nimi upevňuje jejich fyzická síla. Jiným významem runy mohl být "úspěch", ulovení pratura jistě znamenalo obdiv germánské kmenové společnosti, bylo skvělou zkouškou síly, inteligence a vytrvalosti.
Thurisaz
Trn / Thurisaz se vyslovuje podobně jako Th v angličtině
Význam není zcela jasný, obecně jde ale o nepřízeň přírody. Obr, troll a démon mohou být vhodnými interpretacemi, nelze ignorovat ani "trn". Jde o trolí runu, jak o ní říká norská báseň Skírnismál. V sekvenci tří znaků za sebou dokáže změnit význam následujícího textu. Dovede vyvolat démony z podsvětí. Thurisaz je mocným nástrojem při změnách tvarů, přisuzuje se lidožravým obrům a trollům. Nepříjemnosti s nimi spojené dokumentuje glosa z norské runové poezie: "Neštěstí potěší jen málo mužů".
Anzus
Bůh / Ansuz vyslovujeme jako A
Ansuz vyjadřuje boha jako takového, nejčastěji některého z Ásů, bývá spojována s jejich vůdcem Ódinem. V pozdějších dobách pokládali Ódina za boha větru a za vůdce Divé smečky zatracených a prokletých duší, s níž za bouří uhání povětřím. Ódinovou svátostí byli oběšenci, což souviselo s jeho osobní obětí na stromě Yggdrasil, oběšením se Ódinovi i obětovalo. Ansuz je oslavována jako zdroj požehnání, přepychu a moudrosti.
Raido
Cesta, kolo / Raido se vyslovuje přesně jako české R
Runa má řadu významů, například cestu, dobytčí potah, jízdu na koni, dlouhou cestu koňmo či se zápřahem. Runa byla pravděpodobně cestovním kouzlem chránícím živé i mrtvé. Přisuzuje se často Thórovi. Ve staré norštině znamená slovo reid buď vůz na kolech, nebo hrom. Hromy způsoboval Thórův kočár, tažený po obloze dvěma kozly.
Kaunaz
Pochodeň / Runa se vyslovuje jako české K
Ani pro tuto runu neznáme jednoznačnou a nespornou interpretaci. Významy zahrnují pochodeň, světlo, var, bolák a vřed. Runa symbolizuje bolesti a nemoci, stejně jako bledou zář pochodní. Možná spojitost se svatým člunem bohyně Nerthus.
|
|
