(26 hodnocení)&cil=11/images/max224.jpg', '224','511','698'))
Většina lázeňských měst má - nejen v naší republice - specifickou podobu, která jim byla vtisknuta právě v 19. století. Na konci 18. a během 19. století u nás byla založena řada lázeňských měst a mnohá již existující lázeňská města se v 19. stol. rozsáhle rozšiřovala a rekonstruovala. Epocha velkorysého budování lázní pak vrcholila na přelomu 19. a 20. století. Proč tomu tak bylo? Kdo lázně vlastnil? Jaká byla podoba, návštěvnost a hosté tehdejších lázní? Tyto a ještě další otázky, týkající se lázeňských měst v době jejich rozkvětu, tedy v 19. století, se pokusím stručně, pokud možno však výstižně zodpovědět v následujícím textu.
Tradice našeho lázeňství sice není tak stará jako ve středomořské antické oblasti a v jižní Evropě, avšak naše lázeňství nabylo proslulosti a získalo zasloužené uznání po celé Evropě. Též v dějinách balneologie (tj. vědy zabývající se lázeňstvím) a v oborech lékařství s ní spojenými dosáhli naši vědci značných úspěchů. Zejména západočeské lázně se staly vyhledávaným léčebným a rekreačním místem pro širokou škálu hostů z celé Evropy. Tohoto postavení dosáhly naše lázně právě především v 19. století.
Vzrůst zájmu o lázeňství v 19. století byl zapříčiněn mnoha faktory. Z hlediska vědy tomu napomohl zejména rozvoj lékařství, balneologie a spřízněných věd, např. hydroterapie nebo analýzy minerálních vod. V Praze se brzy staly balneologie (J. Löschner, 1841) a vodoléčba (J. Špott a A. Šlechta, 1849) obory přednášenými na univerzitě.
)
Zmíněná vodoléčba se stala doménou slezského rodáka, jenž v roce 1829 založil v Gräfenburgu (dnes Lázně Jeseník) první vodoléčebný ústav, kam vedle pacientů přijížděli i lékaři, učící se jeho metodám. Tímto věhlasným mužem byl Vincenc Priessnitz (1799 - 1852), jehož proslulé studené zábaly udržované do zápařky a vyvolávající intenzivní pocení jsou hojně používány dodnes. Další jeho praktiky, jako např. sprchování pod silným proudem studené vody či koupele ve studené vodě venku, za každého počasí, byly sice poměrně drsné, navíc se ani on sám nechoval k hostům (i těm nejvýznamnějším, vzpomeňme např. N. V. Gogola) příliš mile a jeho lázně neposkytovaly vlastně žádný komfort, přesto však nezájmem lidí i z vyšších společenských vrstev rozhodně netrpěl. Navíc se podle Priessnitzova vzoru se začaly zakládat podobné ústavy po celém světě.
Dalším faktorem, působícím na rozvoj lázní, byl nástup romantismu, historismu a rovněž vliv sekularizačních trendů osvícenství. Hledání ztraceného ráje a štěstí často směřovalo k víře nalezení těchto ideálů ve zdraví. Historismus a romantismus se projevil zejména v architektuře, např. snahou o stavbu "ideálního města".
)
Lázně měly být nově vytvořeným prostředím připomínajícím idealizovanou minulost, určeným pro bujarý společenský život a všestrannou regeneraci těla i duše. V lázních se mimo léčení a odpočívání uzavíraly obchody, domlouvaly sňatky a navazovaly společenské kontakty, pořádaly se různé kongresy, lékařské sjezdy, plesy, hudební a divadelní představení. Velké lázně byly označovány "evropskými salóny velkého světa", kde vládly složité společenské vztahy. U nás mezi takové lázně patřily např. Teplice, Mariánské Lázně nebo Karlovy Vary. Malé lázně však zaručovaly soukromí a do jisté míry i lepší, individuálnější péči. Většina lidí však dávala přednost pobytu ve "velkolázních" a na výhody malých útulných lázní nebrala příliš ohled. K atmosféře lázeňského města neodmyslitelně patří i hudba. Již před staletími bylo zvykem při koupání v lázních poslouchat hudbu. Ve 20. a 30. letech 19. stol. si lázně začaly orchestry a kapely, které měly hrát nejen na kolonádách, dlouhodobě najímat. Posléze se platila i hudební taxa. Krátkodobě hostila lázeňská města známé dirigenty, pěvce i virtuózy a další významné hudební osobnosti. Známý byl např. karlovarský orchestr vedený Josefem Labinským.
Z dlouhodobého hlediska se návštěvnost lázní v průběhu 19. stol. zvyšovala a svého vrcholu dosáhla před vypuknutím I. světové války. Tento plynulý nárůst návštěvnosti zapříčinily hlavně zlepšení komunikace a rozvoj železnice. Jinak se množství hostů přirozeně pohybovalo v závislosti na hospodářské prosperitě, stabilitě poměrů a pochopitelně v souvislosti s tím, zda je právě "mírové" či "válečné" období. Tak kupříkladu revoluční léta 1830 a 1848, napoleonské války či státní bankrot způsobovaly pokles návštěvnosti.
)
V rámci rozvoje lázní se budují hlavně velké lázeňské budovy, kolonády, hudební pavilony, velké hotely, divadla, sanatoria, pomníky (zakladatelů, slavných návštěvníků, lékařů a zasloužilých balneologů), rozlehlé krajinářské parky a zahrady. V architektuře se projevuje ideál osvobozené přírody a historizující budovy. Antikizující neoklasicismus, palladiánská i klasická neorenesance či neobarok jsou styly, v nichž jsou lázeňská města vystavěna. Pro lázeňskou architekturu je kromě typické hmotné skladby charakteristický i důraz na architektonický detail a barevnost. Zřetelný je i vliv zámecké architektury příznačné pro období historismu. V případě lázní zasazených do divoké přírody se zase setkáváme s tradičním podhorským dřevěným stavitelstvím, litinové kolonády v Karlových Varech a Mariánských Lázních pak vnášejí do lázeňského prostředí moderní prvek industriálního charakteru.
)
Na stavbě lázní se podílelo mnoho známých českých i vídeňských architektů. Uvádím alespoň několik z nich. Josef Zítek navrhl Mlýnskou kolonádu v Karlových Varech, vídenští architekti Ferdinand Fellner a Hermann Helmer projektovali kromě litinové vřídelní kolonády i další významné stavby v týchž lázních. Dvorní architekt Řádu německých rytířů Anton Onderka byl hlavním architektem při výstavbě Karlovy Studánky, a to zejména budov v antickém stylu. V souvislosti s výstavbou Františkových Lázní můžeme zmínit architekty Tobiase Graubera, Johana Rothhsela a Karla a Gustava Wiedermanna. Karlovy Vary i Mariánské lázně jsou spojeny s projektanty, úředníky zemské stavební správy, Josephem Eschem a Václavem Fischerem, ti preferovali vzory antického umění. Nakonec ještě zmíním významného zahradního architekta Václava Skalníka, jenž se podílel na urbanistickém návrhu a realizaci úprav zeleně jak v Karlových Varech, tak v Mariánských Lázních (V. Skalník preferoval typ krajinného anglického parku).
)
Přestože většina lázeňských míst si je architektonicky velmi podobná, existují různé typy těchto míst. Karlovy Vary a Teplice jsou lázeňským místem, které se přirozeně tvořilo již ze staršího osídlení. Naproti tomu např. nově založené Františkovy Lázně, jež byly pokusem o spojení lidského díla s kultivovanou přírodou, pokusem o vytvoření ideálního města, mají danou racionální urbanistickou osnovu (šachovnicová uliční síť) zakončenou ze všech stran formální zelení (rozsáhlé parky). Dalším typem jsou např. Mariánské Lázně (tzv. zahradní město) či Karlova Studánka, Lázně Jeseník nebo dnes již neexistující Lázně Sedmihorky. Ty byly stylizovány tak, aby vyjádřily respekt k nespoutané horské či podhorské přírodě.
Majiteli některých lázní bývaly obce - Františkovy Lázně, Karlovy Vary. Jiné patřily k majetku šlechtických rodin, které již po generace vlastnily lázeňská místa. Do této skupiny řadíme např. Teplice nebo Bílinu. Šlechta též zakládala v 19. století lázně nové, tj. třeba Lázně Darkov či Poděbrady. Majitelem Mariánských Lázní byl jeho zakladatel, tedy řád tepelských premonstrátů. Řád německých rytířů vlastnil Karlovu Studánku.
Sociální skladba návštěvníků byla velice bohatá. Do lázní jezdilo duchovenstvo, řemeslníci, obchodníci, šlechta i se svým služebnictvem, katolíci, protestanti, židé aj. Pro nemajetné se od počátku 19. století zakládaly charitativní špitály, které získávaly peníze z různých dobročinných akcí, např. koncertů, a také z poplatků, jež platili lázeňští hosté. Tento poplatek se nazýval lázeňská taxa. Taxa se vybírala již v 16. století, posléze však byla zrušena, jelikož se léčivé prameny braly jako dar od boha pro všechny. Ve 2. polovině 19. století, počínaje Karlovými Vary (ty již ve století osmnáctém), začala některá lázeňská města tento poplatek opět vybírat. A ve většině případech byl odstupňován pro různé sociální skupiny. Služebnictvo taxu neplatilo.
)
Vedení lázeňských míst si velmi vážilo pobytu známé osobnosti, tato skutečnost se pro lázně stala velmi dobrou reklamou. Stavěli jim pomníky, pojmenovávali po nich ulice a sady. L. van Beethoven zajížděl do Karlových Varů (1812) a posléze i Teplic, kde se setkal s J. W. Goethem, ten zde potkal Josefa Dobrovského nebo Kašpara ze Šternberka. Goethe si naše lázně vůbec velmi oblíbil, v Karlových Varech a Mariánských Lázních strávil několik let svého života. "Mariánskou elegii" napsal po svém zklamání v lásce, které zde prožil. Jan Neruda rád navštěvoval lázně Sedmihorky, později si např. Leoš Janáček zvolil lázně Luhačovice jako místo děje v autobiografické opeře "Osud".
Velký společenský ruch v lázních byl důvodem, že se zde konala řada významných politických schůzek a jednání. V Teplicích se v roce 1913 sešly hlavy států Rakouska, Ruska a Pruska a dohodli se na rovnováze sil v Evropě po vítězství nad Napoleonem; další schůzka zde proběhla i v roce 1835. Karlovy Vary se staly v roce 1819 dějištěm konference zástupců devíti německých států, které předsedal sám kníže Metternich. Vzešla z toho Karlovarská usnesení, jejichž obsah a negativní dopad pro České země zajisté nemusím připomínat. Anglický král Eduard VII. si oblíbil Mariánské Lázně a v letech 1897 - 1908 byl jejich hostem, při svém pobytu v lázních se setkal s významnými politiky (Františkem Josefem I., francouzským premiérem i ruským ministrem).
V 19. století odstartovaly lázně mohutnou komerční propagaci a naplno se rozvinul konkurenční boj. Lázně vydávaly propagační materiály, jakými byly různé brožury, průvodce (hlavně v němčině), plakáty, inzerce v tisku, upomínkové předměty (mince, medaile, malované pohárky), vymýšlely reklamní slogany a emblémy (jako ochranné značky). Známé byly lázeňské almanachy vydávané lékaři jako informační materiál. V lázních se vystavovaly berle a hole vyléčených hostů, ti psali i děkovné nápisy. Konkurenční boj se neblaze projevil tak, že lázně přeceňovaly účinky svých pramenů a na své konkurenty "házely špínu".
Na závěr ještě dodávám, že lázním byla přiznána neutralita, a proto v dobách válek neměly být napadeny.
Je toho ještě mnoho, o čem by se dalo v souvislosti s lázněmi v 19. století psát, avšak to by vydalo na celou knihu. Budiž tento článek pro některé inspirací k dalšímu studiu tohoto tématu a pro jiné snad dostatečným informačním materiálem k utvoření základní představy o podobě českých lázní v 19. století.
Použitá literatura
|
|
