(86 hodnocení))
19. října 2001 uplynulo jedenáct let od smrti člověka, který se do vědomí ostatních zapsal svým jednáním a postojem v jedné z nejsmutnějších kapitol našich dějin, člověka, který v těžkých 50. letech nedokázal mlčet k nepravostem rodícího se režimu, jedenáct let od smrti mého tatínka Oty Sekerky.
Ota Sekyrka se narodil 16. 1. 1928 Etelce a Zdeňku Sekyrkovým v Rimavské Sobotě. Jelikož byl jeho otec Ferdinand vojenským důstojníkem československé prvorepublikové armády, rodina se často stěhovala, a proto si rodného Slovenska malý Oto příliš neužil.
Poslední zastávkou rodiny Sekyrků se stal jihočeský Písek, kde roku 1940 začíná můj tatínek studovat na zdejším gymnáziu. Po ukončení školy si mladý Ota po vzoru svého otce zvolil vojenskou dráhu, a proto ho konec 40. let zastihl jako studenta Vojenské akademie (VA).
)
A tady se začíná odvíjet tragický příběh člověka, který nikdy nepřestal věřit v pravdu a spravedlnost.
Tragédie otcova osudu se začala naplňovat již rokem 1948. V tomto roce byl krátce před ukončením studií propuštěn z VA pro "třídní nespolehlivost" a okamžitě přeřazen k útvaru PTP (pomocné technické prapory), známým pod názvem "černí baroni". Po skončení otrocké práce u PTP našel práci jen jako lesní dělník.
V té době vrcholila komunistická genocida popravou Milady Horákové, desetitisíce lidí bylo zatčeno, tisíce lidí bylo odsouzeno k mnohaletým trestů, přes dvě stě lidí bylo popraveno, spousta obviněných byla přitom ještě mučena.
K tomu nedokázal můj tatínek mlčet a otevřeně kritizoval popravy nevinných, zvláště pak již zmíněnou popravu M. Horákové, umučení kněze Toufara a zinscenovanou likvidaci našeho hokejového národního mužstva. Rovněž patřil mezi ty, kteří podporovali rodiny politických vězňů. Proto byl pod neustálým dohledem StB (Státní bezpečnosti) a kola tragédie jeho osudu se znovu začala roztáčet.
16. 2. 1953 dochází při cestě do práce k brutálnímu zatčení mého otce. Při zatýkání se tatínek pokusil o útěk. Příslušník StB Miroslav Bárta se nerozpakoval ani vteřinu a výstřelem z pistole prostřelil mému otci nohu. Poté jej StB v obrovských bolestech převezla do písecké nemocnice a odtud na vyšetřovnu StB v Českých Budějovicích. Přitom ztratil dva litry krve. Jednalo se totiž o průstřel zakázanou patronou, tzv. střelou dum dum, která se v postiženém místě roztrhá na množství drobných úlomků. Všechny střepy z nohy mu nikdy nebyly vyjmuty, což bolestivě pociťoval - hlavně při změně počasí.
(K Bártově osobě ještě jednu poznámku. 16. 2. 1953 prostřelil otci levou nohu, a z talentovaného atleta tak udělal doživotního invalidu. 16. 2. 1983, tedy přesně o třicet let později, umírá Bárta v obrovských bolestech poté, co je večer na vlakové zastávce Písek - město rozdrcen dvěma nákladními vagóny…)
Podle sovětských vyšetřovacích metod postupovala i českobudějovická StB. Otec ležel v kaluži vlastní krve; 7. května 1953 a 14. července 1953 byl odvezen do nemocnice po zchromnutí. Většina přiznání bývala z obžalovaných doslova vymlácena. Na to také Oto Sekyrka upozornil tím, že podal žalobu na generálního prokurátora, který figuroval v jeho procesu. Co se týče otcova vyslýchání, začalo nejprve stručným životopisem a poté musel odpovídat na řadu dalších otázek.
Dle tehdejších vyšetřovacích a soudních praktik znali obžalovaní již dopředu své otázky a zpaměti na ně museli odpovídat tak, jak se to za neustálého psychického a fyzického teroru naučili.
Při soudním líčení, ze kterého byla vyloučena veřejnost, byl Ota Sekyrka odsouzen pro trestný čin velezrady na 10 let do vězení a dále ke konfiskaci majetku, kterou rodina přišla o čtvrtinu domu, v níž navíc získal byt příslušník StB. Tak se zakrátko setkal Ota Sekyrka se vzpomínanými hokejovými reprezentanty osobně v jáchymovských lágrech.
Přestal být člověkem a v očích svých věznitelů byl jen číslo AO 20407. Nakonec v jáchymovských a příbramských dolech strávil nejhorších sedm let života. 4. září 1959 postihla otce další rána osudu. Při práci na stavbě v táboře se mu dostala levá noha do tzv. mechanické lopaty. Jeden z dělníků předchozí směny nechal na ocelovém laně smyčku, která taťku v 16,15 hod. zachytila. Tím přišel až na malíček o všechny prsty na noze.
Amnestie, kterou v roce 1960 udělil prezident republiky, se vztahovala i na našeho otce. 11. května 1960, po dlouhých sedmi letech, nasedá na příbramském nádraží do vlaku směr Písek. Jízdenku z tohoto dne měl schovanou po celý život.
Nikdo však tehdy netušil, že to bude svoboda tak krátká… Samozřejmě že tím, jak vypadal po svém návratu z "komunistické převýchovy", nejlepší reklamu vládnoucí straně nedělal. Zatčen byl jako výborný jihočeský sportovec, držitel tří zemských rekordů. Vrací se jako invalida. Bývalý nadějný sportovec se tak objevuje v Písku o berlích, s amputovanými prsty na levé noze, s léčenou TBC a prostřílenou nohou.
O rok později, roku 1961, byl můj tatínek znovu zatčen a v naprosto vykonstruovaném procesu odsouzen za podvracení republiky na dalších sedm a půl roku. Toto vězení si odbyl především ve věznici ve Valdicích.
Propuštěn na svobodu byl 13. prosince 1967. Ve vězeních tedy strávil dohromady dlouhých čtrnáct a půl let.
I po jeho druhém návratu StB otce nadále sledovala. V domě rodiny Sekyrků bydlel až do roku 1971 příslušník StB, otec byl neustále šikanován, výslechy, ke kterým byl odvážen hned z práce, trvaly až do roku 1989. Musel vykonávat tu nejhorší práci. Pošta nám byla cenzurována. Rodina zůstala úplně sama, bez přátel, neboť byli hned po případných návštěvách vyslýcháni.
)
Přišel listopad 1989 a můj tatínek se dočkal vytoužené svobody. Poslední rok otcova života byl naplněn nesmírně činorodou prací. Vyřizoval soudní rehabilitaci, psal články do novin, byl v kontaktu s televizí, psal i budoucímu prezidentovi V. Havlovi, mluvil do rozhlasu, vystupoval na schůzích Konfederace politických vězňů atd. 21. června 1990 byl rozkazem prezidenta republiky povýšen do hodnosti majora.
V červenci a srpnu roku 1990 došlo u srdce mého tatínka, které byl tak zničeno z dlouholetého věznění, k několika zástavám. Přesto pracoval neúnavně dále.
19. října 1990 dostává můj tatínek třetí infarkt, které už jeho nemocné srdce nevydrželo. Jak sám rád zdůrazňoval, patřil tento tok k jeho nejšťastnějším v životě.
Odešel další MUKL, ale hlavně odešel můj tatínek. Mně bylo pouhých osm let. I za tuto krátkou dobu, kterou jsem mohl prožít s tatínkem, mi můj tatínek s mojí maminkou předali nejcennější dary do života: víru v Boha, úctu k vlasti a poselství, pro které můj otec tolik vytrpěl, poselství, abych nikdy nepřestal bojovat za pravdu a spravedlnost.
Nedokázal bych být tak statečný jako můj tatínek, ale poselství mého otce bych chtěl touto prací sdělit všem, kdo ji budou číst.
Rád bych i tímto poděkoval panu prof. Kvirencovi, který mi umožnil tuto práci napsat.
Poznámka redakce:
Michael Sekyrka byl osloven jako jeden z vítězů (3. místo) 1. českého ročníku mezinárodní soutěže Eustory, kterou ve školním roce 2000 - 2001 pro studenty středních škol uspořádaly Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a Asociace učitelů dějepisu. Soutěže se zúčastnilo 112 prací 196 studentů ze 75 středních škol z celé České republiky. Téma prvního ročníku znělo "Sám proti moci" (Opozice proti totalitnímu režimu v l. 1948 - 1989). 2. ročník soutěže - rovněž s tematikou moderních dějin - bude probíhat ve školním roce 2002 - 2003.
|
|
