(142 hodnocení))
Jedna z nejvýznamnějších funkcionalistických staveb na světě, brněnská vila Tugendhat, je dílem německého architekta Ludwiga Miese van der Rohe.
Mies se narodil 27. 3. 1886 v Cáchách. Od 15 let pracoval jako stavební dělník. V roce 1905 se dostal do Berlína, kde se setkal s předními architekty tehdejší doby. Po vypuknutí 1. světové války byl nucen odejít na frontu. Po válce se vrací zpět a stává se předsedou Werkbundu a posléze i ředitelem Bauhausu (proslulá umělecko - průmyslová škola nejprve ve Výmaru, od r. 1925 v Dessau; Rohe byl ředitelem v l. 1930 - 33). Vycházel z klasicistní tradice, byl ovlivněn neoplasticismem a expresionismem. Příklad můžeme najít v nikdy nerealizovaném návrhu skleněného mrakodrapu, který měl stát v Berlíně. V polovině dvacátých let přechází k funkcionalismu. Navrhl administrativní budovu, v níž se poprvé objevila pásová okna. Po roce 1929 dospěl ke specifickému modernímu klasicismu, založenému na přísně pravoúhlé kompozici jednoduchých prvků z vysoce kvalitních materiálů, jakými jsou například mramor, sklo nebo různé kovy. Velmi si také zakládal na takzvané koncepci kontinuálního prostoru, což v praxi znamenalo, že stěny jsou zbaveny nosné funkce a mají pouze členit prostor. Mezi Miesova nejvýznamnější díla patří kupříkladu pavilon pro mezinárodní výstavu v Barceloně, Nová národní galerie v Berlíně, kancelářský mrakodrap Seagram Building v New Yorku nebo budova fakulty architektury I.I.T. v Chicagu.
Projekt rodinné vily Tugendhat, vzniklé v letech 1929 - 1930, se svou originalitou a jedinečností nesmazatelně zapsal do dějin moderní architektury. Svědčí o tom i nedávný zápis do seznamu světového dědictví UNESCO.
)
Význam tohoto díla však ve své době nebyl pochopen, dokonce byly vedeny polemiky o funkčnosti vily. Byla postavena na přání Grety a Fritze Tugendhatových, pocházejících z bohatých židovských rodin podnikajících v textilním průmyslu. Gréta, rozená Lőw-Beerová, dostala k zásnubám od svého otce jako svatební dar stavební pozemek na jižním svahu brněnských Černých Polí. Podmínka brzkého využití pozemku přiměla manžele hledat vhodný typ stavby pro jejich svažitý pozemek. Svůj ideál našli až v Berlíně, kde se prostřednictvím svých přátel setkali s architektem Ludwigem Miesem, který tehdy navrhoval projekt německého pavilonu pro světovou výstavu v Barceloně. Tugendhatovi byli jeho návrhy nadšeni, a tak po krátké době byla uzavřena smlouva na stavbu domu. V září roku 1928 si architekt přijel pozemek prohlédnout a již koncem prosince téhož roku byl projekt hotov. Po krátké nedůvěře ve schopnosti moravských stavebních firem byla stavba svěřena brněnské firmě Eisler. Firma se svého úkolu zhostila více než bravurně, během necelých dvou let od zahájení stavby přeměnila Miesovy návrhy na skutečný dům - architektonický skvost. Nutno podotknout, že spolupráce s rodinou Tugendhatových byla pro všechny doslova pohádkou. Rodině nezáleželo na penězích a hodlali si dopřát na svou dobu nejvyšší možný komfort.
&cil=10/images/max109.jpg', '109','454','750'))
Volnost a důvěru majitelů využil Mies k realizaci svých velkolepých nápadů. Hlavní obytnou část domu obrátil do zahrady, a leží tedy pod úrovní ulice. Zcela zásadním způsobem změnil koncepci obytného prostoru - volný, jakoby neohraničený, plynule přecházející prostor o ploše cca 230 m2 na dvou stranách zcela otevřel souvislou skleněnou stěnou do zahrady. Exteriér vtáhl dovnitř a učinil ho tak součástí interiéru. Jeho technické finesy počínaje výškou dveří a konče madlem zábradlí jsou nadčasové a okouzlující.
&cil=10/images/max110.jpg', '110','501','750'))
Rovněž technické vybavení bylo unikátní. Dům byl vybaven moderním systémem ústředního vytápění, které bylo doplněné i klimatizačním zařízením s olejovým a pilinovým filtrem a s regulací vlhkosti proudícího vzduchu. V suterénu domu byly zabudovány strojovny s elektromotory pro spouštění oken v obývací hale. Dům byl mj. vybaven i elektrickým zabezpečovacím systémem. Většina těchto zařízení byla naprosto unikátní a svým použitím v rodinném domě předstihla dobu o několik desetiletí. To však nebylo nijak levné. Náklady na výstavbu a technické vybavení vily Tugendhat přesahovaly 3,5 milionu korun, což za normálních okolností v té době stačilo k výstavbě více než třiceti běžných rodinných domů.
)
Stejnou pozornost jako návrhu domu věnoval i jeho zařízení. Nábytek vznikal souběžně s architektonickými projekty. Mies chtěl, aby veškerý jím navržený a rozmístěný nábytek byl nedílnou součástí domu, dotvářel jeho charakter a krásu. Kladl důraz na řád, poměry, proporce, celky i detaily. Použité materiály, sklo, leštěný kámen, vzácné dřevo a leštěná chromová ocel dodávaly svými estetickými kvalitami interiéru výjimečnost a jedinečnost. Miesovi se podařilo dokonale využít i působení barev a jejich vzájemných vztahů. Návrhy jednotlivých kusů nábytku jsou přitom tak nadčasové, že jejich výroba probíhá dodnes.
Nadšení novomanželé se do svého domu nastěhovali za necelé dva roky od počátku stavby. Obývali ho však pouhých osm let. V obavě před nacisty - stejně jako Mies - emigrovali. Hitler neměl rád jeho projekty. Vůdce soudil, že jednoduché a vzdušné konstrukce s rovnými moderními střechami jsou orientální! A co je orientální, to je i židovské! A co je židovské, to je i bolševické… A tak Mies emigroval do USA, kde byl přivítán jako zvěstovatel nového "mezinárodního stylu" v architektuře. Stal se ředitelem katedry architektury v Chicagu a ze zámoří se již nikdy nevrátil (zemřel r. 1969 v Chicagu).
)
Po odchodu původních obyvatel čekala vilu nehezká budoucnost. Byla zabrána gestapem a stala se majetkem Velkoněmecké říše. Nacházel se zde projekční ateliér firmy Messerschmitt. V roce 1944 byla terčem náletu spojeneckých vojsk. Bomba, která explodovala v zahradě, stavbu velmi výrazně poškodila. Dům pak byl ponechán osudu až do konce války. Většina původního mobiliáře byla rozkradena nebo se ztratila neznámo kam. V roce 1945 se zde na nějaký čas usadili ruští vojáci.
Dále je osud vily nejasný a příliš složitý. Jednotlivé instituce si stavbu přehazovaly jako horký brambor a vlastník se stále měnil. V roce 1983 - 85 došlo k dlouho očekávané rekonstrukci, která, jak se později ukázalo, byla velmi nešťastná. V jejím průběhu byly nevratně znehodnoceny některé velmi cenné části vily.
Po rekonstrukci sloužila vila jako "exkluzivní reprezentační prostor města Brna". V roce 1992 byla dokonce svědkem jednání mezi V. Klausem a V. Mečiarem o rozdělení Československa. V lednu 1994 se dostala pod správu Muzea města Brna a od té doby je postupně na základě fotografií z roku 1930 vybavována replikami původního majetku. Po dokončení právě probíhající rekonstrukce bude vila opět zpřístupněna široké veřejnosti.
Co dodat? Na svůj věk vypadá tato "stará dáma" zachovale a nám nezbývá nic jiného, než jí popřát mnoho dalších let a setkání jen s takovými odborníky, kteří jsou jí hodni.
Použitá literatura
|
|
