(58 hodnocení)Všechny diktatury na římském území v době pozdní republiky (Sulla, Caesar, oba triumviráty, Octaviánus Augustus) jsou většinou moderních historiků líčeny jako zhoubné, škodlivé a nemající žádný trvalejší přínos pro římskou společnost. Při bližším pohledu na tato bezesporu významná a důležitá období římských dějin je však zjevný jejich přínos a kladné stránky. Mým cílem je pokusit se o částečnou analýzu těchto problematických období s ohledem nejen na krutosti a násilnosti, jež bezesporu přinesly, ale též představit i jejich světlé stránky a trvalý přínos pro tehdejší Řím.
Lucius Cornelius Sulla (138-78 př.n.l.), římský vojevůdce a státník, který proslul zejména svou nesmírně krutou diktaturou, jež s sebou přinesla mnoho vraždění, krutostí a násilností, ale též mnoho zásadních změn v římské společnosti. Asi nejvýznamnější z nich bylo po téměř 400 letech obnovení hodnosti diktátora a neomezeného vládce v roce 82 př.n.l. (Dictator legibus scribundis et rei publicae constituendae). )
Sullova diktatura se stala příslovečnou pro svou krutost a nebezpečné na ní bylo zvláště to, že Sulla vládl jako neomezený král na poli formálního práva. Ihned po svém nástupu k moci zavedl bezohlednou krutovládu, během níž odsoudil kolem čtyřiceti senátorů a kolem šesti set jezdců k smrti. Sullova diktatura však byla nezvykle dobře organizovaná a byl to právě Sulla, který stanovil jako první v historii seznam odsouzených k smrti i určil odměny pro udavače a tresty za přechovávání proskribovaných. Jména osob odsouzených k smrti byla vyhlašována veřejně, hlavy vystavovány na veřejnosti a pevné částky udavačům byly řádně zapsány do pokladních knih. Sulla se však nespokojil pouze s útlakem jednotlivců, ale )
vynášel tresty i nad celými městy - bořil akropole nebo ukládal nesmyslné daně. V průběhu jeho krutovlády probíhaly rozsáhlé konfiskace majetků a zabavené majetky byly prodávány na veřejných trzích. Během své vlády zjednal větší samostatnost oligarchii, svěřil jí zákony, soudy a vojenskou i finanční svrchovanost atd. Jeho neomezená autorita se projevila i v ústavě, která s sebou přinesla některé zásadní změny v tehdejší politice (například přeměnila dříve nezávislý úřad tribuna lidu v nástroj senátu, prodloužila nejvyšší úřad - konzulát - na dva roky, zrušila právo hospodářských a finančních úředníků - censorů - na vyloučení senátora ze senátu, stanovila různé hrdelní instituce apod.). Tato opatření jsou typickým příkladem autoritativního typu vlády, bez jakéhokoliv ohledu k tradicím a zvyklostem tehdejší doby. Přesto se domnívám, že vláda diktátora Sully s sebou přinesla též mnoho pozitivních věcí. Sulla například uznal stejná práva všech Italiků před zákonem (tím se stal původcem plné státní jednoty italské), zrušil nefungující Gracchovu ústavu, která po více než půl století oklešťovala moc Říma, a zachránil hroutící se stát před záhubou svými včasnými zákroky v Asii a Itálii. Sulla byl též jedinečný v tom, že se v době, kdy neomezeně vládl a neměl prakticky žádnou opozici, zřekl své neomezené moci a na vrcholu kariéry odešel.
Další typ diktátorského režimu představoval spolek zvaný první triumvirát (úmluva tří významných římských politiků Gaia Iulia Caesara, Gnaea Pompeia a Marka Crassa v roce 60 př.n.l.). Ačkoliv každého z nich vedla ke vstupu do tohoto spolku jiná pohnutka, Caesara touha po konzulátu, Pompeia snaha o prosazení svých zájmů proti vlivnému senátu a Crassa přirozená touha po moci a bohatství, přesto se dokázali vždy výborně doplňovat a shodnout na společném postupu. Chápali vážnost stávající situace a věděli, že Řím je ve fázi rozkladu. V Římě vládla anarchie, neexistovala význačná autorita a zřejmě z lhostejnosti nebo z pesimismu neexistovala skutečná opozice. )
Žilo se v mezivládí mezi zanikající vládou šlechty a nově se rodící vládou vojenskou. Snahou všech triumvirů bylo změnit toto nepříznivé klima. Jakmile zjistili, že očekávaný úspěch se dostavil (všichni dosáhli svých vytyčených cílů), byl v roce 56 př.n.l. v Luce (dnes Lucca) triumvirát upevněn a spojenci si rozdělili svá pole působnosti. Pompeius a Crassus se roku 55 př.n.l. stali konzuly a Caesarovi bylo schváleno druhé funkční období v Galii. Triumvirové ovládli klíčové posty ve státě a stali se tím pádem prakticky neohrozitelní.Tento fakt byl ještě umocněn dokonalým sladěním jednotlivých členů triumvirátu. Pompeius byl bezesporu největším vojevůdcem té doby, Caesar byl obratným vůdcem triumvirátu a jeho řečníkem a Crassus byl nesmírně bohatý a vlivný. Moc triumvirů začala slábnout v době, kdy Pompeia a Crassa začaly tížit Caesarovy válečné úspěchy v Galii, a proto se rozhodli utvořit mezi sebou smlouvu společného postupu proti Caesarovi. Ta však již nebyla nutná, jelikož smrtí Crassa (v bitvě u Karrh roku 53 př.n.l.). se triumvirát definitivně rozpadá. V Římě nastává situace, kdy se začíná vzhlížet k Pompeiovi jako k budoucímu neomezenému vládci, a tudíž je volen jediným konzulem s pravomocí diktátora a odpovědností konzula. Pompeiovi již nemohl v Římě konkurovat nikdo (spravoval dvě největší provincie, měl peníze a velel obrovskému římskému vojsku) s výjimkou Caesara, který vlastnil výborně organizované legie v Galii a disponoval též velkým majetkem. Situace musela nutně vyústit v ozbrojený konflikt, ze kterého vyšel vítězně Caesar, a tím definitivně skončila vláda prvního triumvirátu (následně Gnaea Pompeia) a začíná neomezená vláda jiného muže - Gaia Iulia Caesara. Celkově je možno říci, že diktatura prvního triumvirátu s sebou přinesla mnoho ztrát na životech, podrytí víry v tradiční instituce a kulturní stagnaci, avšak ukončila mnohaletý politický pokles, ukázala neúčinnost vlády institucí bez skutečné politické osobnosti a rovněž přinesla rozšíření území i uklidnění poměrů v provinciích.
)
Gaius Iulius Caesar (100 - 44 př.n.l.) se stal prvním panovníkem celého území římské a helénské civilizace, byl mužem, který za svého života prošel všemi tehdejšími dostupnými úřady a dosáhl prakticky všeho, čeho může úspěšný panovník dosáhnout. Caesarova vláda nebyla diktaturou v pravém slova smyslu, ale spíše humánní formou samovlády. Vyjma Augustovy diktatury nepřinesla žádná jiná samovláda tolik převratných změn ve společnosti a tolik slávy svému tvořiteli jako právě Caesarova. Caesar, vědomý si svého neomezeného postavení, významně zasáhl do římského politického i kulturního života. Jako většina diktátorů se soustředil na tři základní aspekty moci: vojsko, státní pokladnu (spravoval ji on sám) a senát, který doplnil na celkový počet 900 senátorů. Caesar se však poučil z chyb ostatních diktátorů v dějinách, kteří se příliš soustředili na vyšší vrstvy společnosti a podcenili sílu davu, a zaměřil se více na lidové vrstvy. V nevídané míře uděloval občanské právo cizím občanům a svými sociálními opatřeními výrazně snížil počet římské chudiny oprávněné k přídělu obilí. Nejvíce se však opíral o své legie, jež stály u zrodu jeho vítězství v občanské válce a následně byly silnou oporou jeho diktatury. Obecně je nutno říci, že Caesar byl mužem mnoha tváří a rozporů. Byl mocnářem, ale nikdy si nehrál na despotu a též jako neomezený vládce zůstal vždy přístupný a přívětivý. Ačkoliv měl k dispozici veškerou brannou moc, přesto se nadále opíral o své legie, které byly veskrze složeny z primitivních živlů a pochybných existencí (a tyto legie dokázal po celou dobu udržet v kázni a poslušnosti). I když měl vojenské úspěchy a jeho armáda byla téměř neporazitelná, přesto neváhal dobrovolně ustoupit, když viděl, že to poslouží dobré věci. Ačkoliv byl realista a byl si vědom nebezpečí hrozícího všem diktátorům, přesto nikdy nesáhl k brutalitě a ani jej nepojala touha nastolit krvavou diktaturu. Největším paradoxem bylo, že ačkoliv měl mnoho nepřátel, byl nakonec zavražděn rukou svých nejbližších přátel. Celkově však lze říci, že Caesarova diktatura přinesla politické a kulturní uklidnění římské společnosti, ale zejména dala recept jeho následovníkům. Všichni pochopili, že stát potřebuje silnou a dynamickou osobnost, těšící se přízni davu, která se však musí vyvarovat Caesarových chyb (přílišná radikálnost některých reforem a veřejně vyhlášená touha po samovládě).
)
Jakousi předehrou posledního z výše jmenovaných diktátorských režimů byla další úmluva tří významných osob (Caesara Octaviana, M. Antonia a M. Lepida) zvaná druhý triumvirát (byl uzákoněn 27.11. 43 př.n.l. s platností na deset let). Všichni triumvirové byli vybaveni mocí k uspořádání záležitostí po smrti Caesara (Tres viri rei publicae constituendae consulari potestate). Oficiálním cílem bylo vypořádat se s Caesarovými vrahy, avšak skrytě každý z nich toužil uchopit moc a již od samého počátku bylo jasné, že tento spolek nevydrží celé naplánované období. Přesto na samém počátku byl každý z triumvirů ochoten slevit ze svých nároků a přistoupit ke spolupráci. Ihned po splnění oficiálního předsevzetí se ujali vlády a pod záminkou urovnání poměrů ve společnosti společně zahájili diktaturu. Tato diktatura byla svou krutostí a bezohledností srovnatelná s diktaturou Sullovou. Po Sullově příkladu pořídili seznam osob odsouzených k smrti a ke ztrátě majetku, avšak celá akce byla ještě zběsilejší a byla namířena zejména proti bohatým občanům. Dostat se na seznam proskribovaných nebylo těžké, stačilo mít pouze přepychové sídlo nebo velké jmění. Celkem bylo odsouzeno k smrti nebo ke ztrátě majetku kolem 300 senátorů a 2000 jezdců. Nepopravovalo se systematicky a pravidelně, nýbrž chaoticky. Každý z odsouzených byl zabit na tom místě, kde se zrovna nacházel, a hlavy všech ubitých se donášely, za stanovenou odměnu, přímo k triumvirům. Římem se nesla atmosféra strachu, jelikož i nejvyšší úředníci obce (senátoři, konzulové nebo praetoři) se museli obávat svých nejbližších a situace docházela někdy až tak daleko, že tito nejváženější muži obce se prosebně vrhali k nohám svých služebníků nebo otroků. Svou neomezenou vládu pak triumvirové bezmezně zneužívali na úkor lidu. Vymysleli si celkem nesmyslné daně z obchodu a pronájmu a určili veřejně 1400 nejbohatších žen, aby si nechaly odhadnout majetek a přispěly na válečné výdaje státu. Pod pohrůžkou vysokých trestů nesměly ženy provést nižší odhad a naopak byla vyhlášena odměna pro otroky nebo sluhy, kteří na podvod upozorní. Vláda triumvirátu přinesla politický, kulturní i sociální chaos, ale na druhé straně ukázala, co dokáže soudržnost v rámci jednoho uskupení. Tuto hypotézu potvrdila následující léta. Mocenské ambice Octaviána i Marka Antonia, poté co odstranili Lepida, dovedly Řím na pokraj další občanské války, avšak naštěstí pro Řím byl Antonius až příliš zaneprázdněn svým vztahem s královnou Egypta Kleopatrou, a tak nebyl pro Augusta příliš těžkým protivníkem. Sebevraždou Antonia definitivně končí zhoubná diktatura druhého triumvirátu a nastává období samovlády Octaviána Augusta.
Gaius Octavius Thurinus (později Gaius Iulius Caesar Octavianus Augustus; žil 63 př.n.l. - 14 n.l.) byl prvním římským císařem v celé historii Říma a zároveň jedním z nejvlivnějších panovníků v dějinách lidstva. Podařilo se mu ukončit vleklé občanské války, které sužovaly tehdejší Řím, a zároveň přeorganizovat strnulou římskou vládu do takové míry, že po další dvě století zavládl v Římě mír a prosperita. Prozíravý Augustus, poučený z Caesarových chyb, geniálně spojil monarchistickou moc se zachováním republikánských institucí. Dne 16. 1. 27 př.n.l. prohlásil, že obnovuje republiku a formálně se vzdal nejvyšší moci, jež mu byla propůjčena senátem, avšak ve skutečnosti si ponechal vládu nad Hispánií, Sýrií a Galií, kde byla soustředěna největší část římského vojska, a tím pádem měl ve svých rukou faktickou moc. )
Senát, vědomý si Augustova postavení, mu oficiálně vrátil moc nad všemi důležitými institucemi ve státě (navíc mu udělil titul Augustus - Vznešený), a dovolil mu tak stát se prakticky neomezeným vládcem. Augustus však nezneužil svého postavení a nenavázal na represálie z dob triumvirátu, ale pokoušel se dovést stát k ekonomickému i kulturnímu blahobytu. Změnil daňovou i finanční soustavu, přeorganizoval římskou armádu a zavedl stálé námořnictvo, vytvořil pro sebe tělesnou ochranu (praetoriánskou gardu), která po několik dalších desetiletí rozhodovala o volbě císaře, navázal na staré římské tradice v zákonodárství a náboženství (například obnovil kulty Venuše a Marta) či nechal zbudovat nádherné chrámy (například Apolónův na Palatinu, kde jsou uloženy známé Sibylliny knihy). Navíc byl Augustus úspěšný i v zahraniční politice. Ačkoliv se neustále snažil o trvalý mír (tzv.Pax Romana), přesto se mu podařilo dokončit dobývání Hispánie, území dnešního Švýcarska, Malé Asie a velké části Balkánu. Obecně lze říci, že Augustova diktatura byla, co se týče přínosu pro budoucnost, nejúspěšnější, a nejvíce ovlivnila chod římského státu po celá další staletí.
&cil=9/images/max40.jpg', '40','530','256'))
Na těchto pěti příkladech lze doložit, že slovo diktatura nemusí s sebou přinášet pouze teror a násilí, ale má nekonečně mnoho podob. Diktaturu v záporném slova smyslu zde představují vláda Sullova a vláda II. triumvirátu, při nichž vládlo v Římě napětí a strach a navíc skončily jinak, než si jejich tvůrci a vrcholní představitelé původně představovali. Jiný typ diktatury představuje panování I. triumvirátu a vláda Gaia Iulia Caesara. Z hlediska historického významu byly obě vlády bez výrazných pozitiv i negativ (ačkoliv se v obou případech jednalo o vynikající myšlenku, přesto zůstaly mnohými nepochopeny). Diktaturu v nejlepším smyslu slova představuje vláda Octaviána Augusta, jenž se nesnažil o samovládu založenou na násilí a zlovůli, avšak neustále usiloval o vytvoření základních podmínek potřebných pro dobře fungující moderní stát.
|
|
