Čelem vzad - všechna čísla - Linda Arbanová

Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed

TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Návštěvnost článků

Renesanční umělci

Článek vyšel v čísle: 9 (únor 2001)

Název kapitoly: Články
Hodnocení článku: 3 Hodnocení 3 z 5 (150 hodnocení)
 
Ohodnoťte článek "Renesanční umělci":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)

Podívejme se na období italské renesance z trochu jiného pohledu. Známe jména největších renesančních umělců, známe jejich obdivuhodná díla, ale většinou nevíme nic o tom, v jakém prostředí tato díla vznikala, co všechno musel renesanční člověk udělat, aby se stal nesmrtelným. Jak žil, jaké bylo jeho postavení ve společnosti a co pro společnost jeho dílo vlastně znamenalo. Na tyto otázky jsem se snažila odpovědět pomocí příkladu jedné z největších osobností té doby - Michelangela Buonarottiho.

Byl to umělec v duchu renesančních měřítek všestranný, ne však na způsob Leonarda da Vinciho, který se zabýval snad všemi tehdejšími oblastmi vědy (např. anatomií člověka, astronomií, botanikou aj.). Michelangelo zasáhl do všech oblastí renesančního umění - nejznámější jsou jeho výtvory sochařské, ale o nic horší nejsou jeho malířské, architektonické nebo i básnické pokusy.

Michelangelova busta (D. da Volterra)Michelangelo byl příkladem umělce, který v okruhu rodiny žádného jiného umělce neměl, a ani zaměstnání otce s uměním nijak nesouviselo. Daleko častější byl ale případ, kdy se budoucí umělci narodili v rodině, kde se umělecké řemeslo přenášelo z generace na generaci nebo kde se jím zabývali alespoň někteří sourozenci. Například Tizian měl bratra umělce, a stal se jím i jeho syn. Raffaelův otec byl rovněž malíř. Otcové, kteří se zabývali uměním, často doufali, že jejich potomci budou v této činnosti pokračovat, protože se zřejmě umění považovalo za rodinné řemeslo jako kterékoliv jiné, třeba obchod nebo tkalcovství. Děti dostávaly jména podle významných umělců minulosti. Umělecké rodiny byly často zvýhodňovány v cechovních organizacích, kdy bylo např. mistrovi povoleno bez poplatku přijímat do cechu členy své rodiny.

Michelangelův podpisOblasti s výskytem lomu kamene a mramoru byly častým místem narození nebo pobytu budoucích sochařů a architektů, stejně jako v případě Michelangela. Například Domenico Gaggini a Pietro Lombardo, zakladatelé velkých dynastií sochařů a architektů, pocházeli z okolí Luganského jezera, kde se těžil nejlepší kámen.

Dítě pocházející z rodin, které žádný přímý nebo nepřímý vztah k umění neměly, mělo problémy s prosazením svého zájmu o něj. Tak to bylo i u Michelangela. Jeho otec byl jen nevýznamný úředník, ale stále si byl vědom svého urozeného původu. Šlechtické rodiny umělecké řemeslo jako manuální práci vůbec nepřijímaly. Pro šlechtu bylo spíše typické univerzitní studium, které bylo pro normální řemeslníky moc nákladné, takže z urozených rodin pocházeli spisovatelé nebo vědci. Nejpříznivějším prostředím pro rozvoj uměleckých schopností bylo prostředí městské, kde se umění dalo provozovat jako každé jiné řemeslo; "nejplodnější" z měst byla Florencie. Venkované získávali umělecké vzdělání velmi těžko, protože často ani nevěděli, že takové povolání vůbec existuje. Ve svých radách malířům zmiňuje autor Leonardo da Vinci malíře Giotta, který pásl ovce a kreslil je přitom. To je příklad umělce, který pocházel z nejchudšího venkovského prostředí a o jeho uměleckých začátcích se vyprávěly příběhy, které nelze asi brát doslovně. Giottův talent byl prý objeven, když si Giotto kreslil na kámen a byl přistižen malířem Cimabuem, který šel právě kolem.

Stvoření Adama (deteil ze Sixtinské kaple)Michelangelo tedy vstoupil do učení ke Ghirlandaiovi, a to ve třinácti letech. To byl obvyklý věk pro začátek práce (Tizianovi bylo sedm, když vstoupil do učení). Umělci tedy většinou nepobyli dlouhou dobu ve škole, někteří se sotva naučili číst a psát. Vzdělání jim měly doplnit tzv. akademie, zřizované na způsob společností humanistů nebo antické akademie Platonovy. Tyto instituce se soustřeďovaly hlavně ve Florencii kolem významných umělců, jako Accademia di Disegno založená v roce 1563. Mnozí umělci měli v duchu humanistického učení zájem o starověkou minulost, a to nejenom o antické umění.

Výuční doba bývala pět a více let, během této doby se učedníci kromě malířské zručnosti učili také připravovat barvy, klih a ostatní potřebné věci. Důležitou součástí výuky bylo také kopírování vzorů, které byly majetkem dílny. Jak se ale začala více cenit osobitost stylu, od těchto postupů se upustilo. Ale předtím se tak udržovala tradice dílny a její styl. Existovalo několik významných dílen, například Raffaelova, kde se učil třeba Caravaggio, nebo Verrocchiova, kde působil Leonardo da Vinci. Zvláštní skupinu tvořili architekti, protože navrhování staveb nebylo samostatným řemeslem a neexistovaly dílny, které by se zabývaly výukou pouze architektury. Takže architekti byli často původně školeni pro jinou činnost. Nicméně v některých dílnách se navrhování staveb učilo neformálně, třeba v Bramanteho římské dílně.

Rodinné dílny byly nejmenším prvkem organizace umělců. Dílna často pracovala na nějaké zakázce společně, takže na jednotlivých malbách nebo sochách pracovalo několik umělců dohromady, nebo po sobě práci přejímali. Ještě složitější to bylo u zakázek architektonických, protože tam se mísila práce velkého množství lidí, tedy především jednotlivých řemeslníků, kameníků, zedníků a podobně. Protože řemeslníci byli vychováni k úctě k tradici právě své školy, mnohdy těžko respektovali architektonické návrhy s těmito tradicemi se rozcházející, takže tím se brzdily inovační snahy architekta.

Větší organizační jednotkou pak byl cech, který upravoval vztahy mezi zákazníky a umělci, shromažďoval peníze ze sbírek, organizoval slavnosti na počest patrona cechu. Cech měl i sociální úkoly, staral se o chudší členy, půjčoval peníze. V některých městech cechy omezovaly činnost cizích umělců, ať už z jiných měst nebo ze zahraničí. Ve Florencii však mohli cizinci pracovat volně, tam se nebránili cizím podnětům.

Po školení v Ghirlandaiově dílně pobýval Michelangelo v medicejské škole umění Lorenza Nádherného. Lorenzo Nádherný byl jedním z nejvýznamnějších florentských vládců z  "bankéřského rodu" Medici. Rodina měla dost prostředků, aby na svém dvoře shromažďovala umělce a učence pro svou reprezentaci. Nejproslulejší svým mecenášstvím byl právě Lorenzo. Do jeho školy umění se Michelangelo dostal se svým přítelem Granaccim a byl přijat samotným vladařem. Medicejskou akademii, kterou Lorenzo založil, spravoval sochař Bertoldo di Giovanni, Donattelův žák. Michelangelo se v té době rozhodl pro sochařství. Je zajímavé, že navzdory renesančním ideálům všestranného umělce se Michelangelo vždy považoval v prvé řadě za sochaře, a i když se věnoval malířské výzdobě Sixtinské kaple, což je jedna z jeho nejznámějších prací, nebyl s ní zcela spokojen a namítal, že je hlavně sochař. Na medicejském dvoře se seznámil i s humanistickou filozofií, s antickým ideálem lidského těla apod. Vznikla tu jeho první sochařská díla s tematikou antické mytologie (Boje Lapithů s Kentaury), nebo reliéf Madona u schodů. Po smrti Lorenza Nádherného (1492) se ve Florencii schylovalo k válce (invaze francouzských vojsk, franc. král Karel VIII. zde nastolil republiku a Medicejští museli uprchnout), takže Michelangelo utekl do Benátek a taky do Bologne (zakázka pro místní kostel). Za čas se vrátil do Florencie a udělal prý sošku Spícího Kupida, která byla údajně povrchově upravena a prodána jako antická do Říma. Tak se poprvé dostal Michelangelo do Říma a vytvořil známou Vatikánskou pietu pro chrám sv. Petra; to mu bylo 24 let. Pak se opět vrátil do Florencie, aby vytvořil své vůbec nejznámější dílo, tedy sochu Davida. Velkolepost této sochy roznesla Michelangelovu slávu po Itálii, snad nejvíce ale upoutala papeže Julia II. Pro něj měl vytesat obrovský náhrobek s velkým počtem figur, ale nestalo se tak, protože kvůli různým papežovým intrikám musel Michelangelo prchnout z dosahu jeho moci. Když se po letech usmířili, vyzval ho papež k dokončení maleb v Sixtinské kapli. Michelangelo se, jak už bylo řečeno, nejdříve bránil tím, že není malíř, v roce 1508 se ale přesto do díla pustil sám, bez pomocníků. Práce mu trvala čtyři roky. Pak se dal znovu do služeb Medicejů a vytvořil jejich hrobku ve Florencii. V roce 1536 se znovu vrátil do Říma a pracoval na fresce Posledního soudu opět v Sixtinské kapli. To je ovšem jen zlomek z jeho díla i života.

Z tohoto shrnutí je však vidět, jak tehdejší umělci pracovali. Většinou se museli svým řemeslem uživit, pokud neměli nějaké jiné stálé zaměstnání. Takže základem jejich práce byly zakázky, které dostávali od různých typů objednavatelů. Vše záviselo na tom, jakého věhlasu umělec dosáhl, každý se snažil přesvědčit o svých kvalitách.

Nejčastějším zákazníkem byla samozřejmě církev, protože to byl tradiční patron umělců v celé Evropě. Jiný častý zákazník byl stát, ať už republika, nebo monarchie. Ve Florencii se těmito otázkami zabývala vláda, v Benátkách byl dokonce určen jeden úřad pro oficiálního architekta i malíře republiky. Pro umělce bývalo obtížnější vypořádat se s objednávkami vévodství, protože patronem byl většinou právě jeden vládce, a ten si rád určoval podmínky a byl dost netrpělivý. Mohl požadovat okamžité započetí úkolu bez možnosti dodělat jinou zakázku a podobně. Výhodné pro umělce však bylo, když se dostali do služeb vévodského dvora na stálou dobu, protože si tím zajistil i pravidelný plat, stravu a ubytování, na druhou stranu se mu tím omezil volný pohyb. Pokud měl umělec vlastní dílnu, mohl odmítnout zakázky, které mu nevyhovovaly, ale jeho životní jistota byla nižší.

Výzdoba stropu Sixtinské kapleI v případě patronace umění záleželo více či méně na dobrých stycích a známostech. Pokud je umělec neměl, musel přesvědčit svými schopnostmi. Někdy, hlavně ve Florencii a Benátkách, se při zadání objednávek konaly i soutěže. Jestliže objednavatel byl málo zkušený, požádal o radu znalce umění, kterým často býval třeba Lorenzo Nádherný. A další měřítko pak byla samozřejmě finanční náročnost umělce. Když už tedy zákazník nalezl vhodného umělce, uzavřeli spolu smlouvu, ve které bylo určeno, kdo dodá materiál, kolik a v jakých splátkách bude mistrovi placeno, jakou dobu na dílo má a jestli smí uzavírat v průběhu práce jiné smlouvy (tak třeba Michelangelo měl ve smlouvě na patnáct soch z roku 1501 uvedeno, že nesmí do dokončení díla uzavírat jiné smlouvy, které by jeho práci ohrozily), dále byl určen rozměr díla a nakonec téma a obsah práce. V raném období si zákazník stanovoval pro obraz počet osob, jejich postoj i barvu, nebo určil vzor jiného malíře, který se mu líbil. Později už Michelangelo mohl pracovat po svém, ale jen výjimečně. Právě kvůli samotné práci se patron a zákazník dostávali do sporů. Pro příklad poslouží opět Buonarotti. Když pracoval v Sixtinské kapli, tajně opustil Řím a vrátil se do Florencie ještě před ukončením fresky. Bylo to zřejmě proto, že se na něj papež Julius II. rozzlobil kvůli tomu, že Michelangelo nechtěl nikomu ukazovat svou práci, dokud nebyla hotová, a to snad právě proto, že postupoval v rozporu s papežovými původními požadavky. Podobné spory o podobu uměleckého díla byly časté, nicméně přeci jenom osobitost stylu se začala prosazovat poměrně rychle.

Socha DavidaMichelangelův monumentální David, který vznikl pro Florencii po vytvoření republiky v roce 1494, měl symbolizovat všechna nebezpečí, jež nová republika bez potíží přežila. Řada florentských soch a sousoší měla politický obsah, a to zvláště ty, které stály na významných prostranstvích a zobrazovaly důležité vladaře a válečníky. Politický obsah měly také malby, například v Benátkách se nejčastěji objednávaly portréty dóžat a výjevy z benátských vítězství. Po ustanovení republiky ve Florencii se podle benátského vzoru vytvořila Velká rada a ta při této příležitosti nechala vymalovat zasedací síň výjevy z vítězných bitev. Na této práci se podíleli Leonardo a Michelangelo, ale po návratu Medicejských v roce 1530 byly tyto malby zničeny, což je důkaz toho, jak velkou váhu přisuzovali současníci politickému využití díla.

Daleko větší význam měla pro společnost ochranná a zázračná moc díla, která bývala často různým obrazům a sochám připisována. Třeba obrazy se sv. Šebestiánem měly chránit před morovými nákazami. Nedaleko Florencie v jednom kostele měli obraz Panny Marie, který prý měl moc řešit politické problémy, zajišťovat dostatek deště atd. V souvislosti s vírou v astrologii a vliv planet byly zase malovány obrazy právě s astrologickými náměty. Velmi se rozšířil typ obrazů, které měly podněcovat náboženskou úctu. Díky inventářům domů bohatších měšťanů je doloženo, že měli v každém pokoji obrázek Panny Marie a také že byly obrazy využívány k výchově dětí. Třeba náměty jako vraždění neviňátek měli mít před očima chlapci, aby se stranili zbraní a ozbrojených lidí. Malby byly v kostele umisťovány pro svůj didaktický význam, protože spousta prostých lidí, navštěvujících kostel, neuměla číst, takže na obrazech byla znázorněna základní témata z bible. Různé možnosti využití poskytovala také portrétní tvorba. K uctění památek zesnulých významných osobností se dávaly budovat okázalé náhrobky, příkladem je třeba hrobka Medicejů nebo papeže Julia II. od Michelangela. Michelangelovi trvala práce na Medicejské kapli čtrnáct let (1520-1534), sám ji navrhl architektonicky i vyzdobil sochařsky. Nad sarkofágy Lorenza, vévody Urbinského, a Giuliana, vévody Nemourského, Michelangelo vytvořil jejich podobizny, které ukazují všechny důležité vlastnosti vévodů, tedy hrdinství, sílu, moc krásu i inteligenci. Dnes má pro nás umělecké dílo především funkci estetickou, má nám přinášet potěšení z krásy, ale takovýto pohled na umění se začal objevovat právě až v období renesance, kdy se začal klást stále větší důraz na krásu díla, na jeho dokonalé mistrovské ztvárnění a působivost. Obraz nebo socha měly vyjadřovat lidské pocity a přenášet je i na diváka. Umělci museli studovat lidské tváře a vyjadřování emocí, aby je pak dokázali přenést na svou práci. Znalci mohli při pohledu na obraz či nebo sochu hodnotit i obtížnost zpracování a způsob, jakým se s ní umělec vypořádal.

Stvoření AdamaBylo sice řečeno, že umění se v italských městech považovalo většinou za řemeslo, ale současně tu postavení umělců ve společnosti dosáhlo vrcholu, protože byli ceněni více než v jiných evropských státech. To dokládá třeba Albrecht Dürer, který navštívil Benátky; v dopise napsal, že "tady je pánem, doma příživníkem". Na druhou stranu bylo umění přeci jen zaměstnáním mechanickým, a navíc špinavým, mnozí umělci postrádali vyšší vzdělání, takže někteří lidé je nerespektovali. Hodně umělců zůstalo chudých, i když někteří zbohatli, jako třeba Raffael, Tizian nebo Perugio. Většinou si získali vážnost a úctu u urozených a mocných zákazníků, zvláště pokud tito byli v umění znalci (Lorenzo Nádherný). Mnozí se však dočkali ohodnocení až v moderní době. Nicméně velcí umělci, jako byl Michelangelo, byli uctívaní a vážení již za svého života. Florencie byla na svého Buonarottiho hrdá a po jeho smrti v Římě v roce 1564 zařídila návrat ostatků do města, byl uspořádán velkolepý pohřeb v Santa Croce a poté ještě v kostele San Lorenzo vzpomínala Akademie na "božského Michelangela Buonarottiho".

Použitá literatura
P. Burke; Italská renesance; Praha 1996
O. J. Blažíček; Michelangelo; Praha 1975
G. Procacci; Dějiny Itálie; Praha 1997


 
Ohodnoťte článek "Renesanční umělci":
 Hodnocení 1 z 5 (nejhorší)
 Hodnocení 2 z 5
 Hodnocení 3 z 5
 Hodnocení 4 z 5
 Hodnocení 5 z 5 (nejlepší)


Návštěvnost článků
TIP: publikace České dějiny do roku 1914 Evropa do roku 1914 a od hlavního redaktora stránek Čelem vzad.
Přejít o stránku zpět   Vytisknout tuto stránku   Kniha hostů   Přejít o stránku vpřed