)
Počátky jednoho z největších a nejkrásnějších hradů nejen na Moravě, ale i ve střední Evropě sahají do doby, kdy prý žil v kraji uhlíř Věňava. Přes den během jeho nepřítomnosti ovšem do jeho chaloupky chodil zubr a likvidoval zásoby. Věňava ho tam ale jednoho dne překvapil, chytil ho za rohy a vrazil mu do nosu houžev. Drže ho za ni, dovedl jej až do Brna před krále a tam ho zabil. Za tento hrdinský čin mu král daroval horu, kde žil, a erb se zubří hlavou. Jeho potomci založil rod Pernštejnů, nejslavnější moravský šlechtický rod.
Na skalním ostrohu nad potokem Nedvědičkou vznikl hrad v l.1270-85, kdy ho založili Pernštejnové, přesněji jejich předek Štěpán z Medlova. Ohrazený půdorys trojúhelníkového tvaru se rozprostřel na čele ostrohu, jehož příkré srázy hrad ze tří stran chránily; ze severu se dal pohodlně zbudovat příkop. Tímto směrem byla vysunuta okrouhlá obranná věž, zvaná Barborka, za ní následoval hradní palác a celý tento vnitřní celek byl opět ohrazen hradbami. Co se týče jména Pernštejn, zřejmě to bude zkomolenina německého Bärenstein (Medvědí skála - kámen), související se jménem potoka Nedvědičky a nedalekou vesnicí Nedvědice. Během 14. a 15. století sílily moc a majetek Pernštejnů a s tím sílil i jejich hrad. Vzestup započal za Viléma z Pernštejna, který chytrým manévrováním ve sporech mezi syny markraběte Jana Jindřicha nashromáždil majetek akcemi ve vlastní prospěch, tj. loupežemi a rabováním. Pro své pohodlí obestavěl malý hradní palác dalšími přístavky a na obranu postavil předsunutou věž, tzv. Věž čtyř ročních období.
)
Jeho syn Jan z Pernštejna učinil z hradu svou hlavní reprezentační rezidenci. Především se postaral o důkladné opevnění. Přenesme se nyní na chvíli do 15. století a pokusme se jako nepřátelé dobýt Pernštejn. Možná se dostanete do 1. předhradí, neboť předsunuté opevnění s mohutnou baštou bylo postaveno až začátkem 16. století. Mohli byste se kochat pohledem z trojúhelníkového bastionu z poloviny 16. století nad starou hradní branou, ovšem radost by vám okamžitě zkalila střelba z mohutného, až pět metrů tlustého barbakánu. Dejme tomu, že máte šťastný den a dostanete se přes most a příkop do 2. předhradí a pak zázrakem až do vlastního hradního areálu. Stáli byste před vysokými zdmi hradního paláce a museli byste dobývat malý, vysoko umístěný vchod opět s rampou a padacím mostem. I sám hradní palác je naprostý labyrint chodeb a síní a jeho specialitou jsou úzká levotočivá schodiště, jejichž snížené horní východy fungovaly jako gilotina.
Ovšem Jan z Pernštejna zároveň myslel na své pohodlí. Rozšířil hradní palác natolik, že prakticky pohltil dřívější opevněné hradní jádro, takže z původních hradebních ochozů vytvořil spojovací chodby, na kterých se dochovaly originální nápisy ze 16. století. Původní dominanta, věž Barborka, úplně zapadla. Zřídil nejen dodnes zachovalou černou kuchyni, ale především reprezentační prostory 1. patra. V přijímacím sále nad vstupní síní s renesanční sklípkovou klenbou nechal vytvořit bohatý sedlový portál s pozdějším renesančním zaklenutím. Ve dvou místnostech 2. patra se dochovala bohatá křížová klenba, což trochu znesnadňuje lokalizaci původní hradní kaple (dnes se umísťuje do východní místnosti s žebrovou klenbou). Jan rozestavěl i 3. patro, ale to dokončili až jeho synové, Vratislav a hlavně Vilém. Ten nesmírně rozmnožil rodový majetek, který trojnásobně převýšil dokonce tehdejší jihočeské dominium Rožmberků. Na svých panstvích zavedl moderní šlechtické podnikání, provozoval obchod a dokonce i bankovnictví a stal se nakonec nejvyšším hofmistrem Českého království.
)
Ačkoliv Vilém, již ovlivněný renesančními názory, dal před mohutným Pernštejnem přednost pohodlnému zámku v Pardubicích, na staré rodové sídlo nezanevřel a upravoval ho spolu se synem Janem v renesančním duchu. Ve starých prostorách budovali klenby a na jihovýchodní straně přistavěli nový renesanční palác, který se ovšem zvenčí nijak neodlišuje, a pod ním mohutnou Černou bránu. Omezení prostorem řešili stavbou mohutných krakorců a arkýřů, čímž hradu dávali podobu poháru, neboť nahoře je širší než dole. Maximum místností bylo upraveno k obývání pro pány, posádku a úřednictvo. Jan, zvaný Bohatý, nechal vystavět vnitřní prostory 1. patra jihovýchodního paláce - reprezentační rytířský sál a přilehlé místnosti, jakožto i obrovský sál pozdější knihovny. V předhradí nechal opravit původně gotické budovy sýpky na jihozápadě, purkrabství na severu, strážního domku u barbakánu a koníren v 1. předhradí. Jihozápadní svahy byly terasovitě upraveny jako okrasné zahrady. Zároveň nechal v blízkém Doubravníku postavit pozdně gotický kostel s rodovou hrobkou Pernštejnů.
)
Jan odkázal svůj majetek třem synům - Jaroslavovi, Vojtěchovi a Vratislavovi. Žádný z nich nezdědil otcovu hospodárnost, a ačkoliv první dva záhy zemřeli, stačili své úděly hospodářsky rozvrátit. Ani Vratislav, zvaný Nádherný, nepozdvihl panství k novému rozkvětu, neboť měl smysl spíše pro dvorský život než pro ekonomiku. Byl jmenován nejvyšším kancléřem a dokonce konvertoval ke katolicismu, aby se mohl oženit s Marií Manrique de Lara, španělskou dvorní dámou císařovny Marie, choti Maxmiliána II. Na svých panstvích zavedl protireformaci, za svou horlivost byl dokonce jako první český šlechtic odměněn Filipem II. Řádem zlatého rouna, ale sám se zdržoval spíše ve svých palácích v Praze a ve Vídni, kde shromažďoval bohaté umělecké sbírky. Ani pokusy o těžbu rud na Pernštejnsku ho nezachránily před vzrůstajícími finančními potížemi, a když zemřel, musela si rodina vypůjčit na černé sukno. Veškeré dědictví se všemi dluhy přešlo na staršího Jana. Ten musel rozprodat všechen majetek a dokonce vstoupit do vojska; roku 1597 padl u Rábu v boji s Turky. Jediný syn Vratislav Eusebius zemřel roku 1631 v boji proti Švédům a smrtí jeho sestry Eusebie roku 1646 Pernštejnové vymírají úplně.
&cil=8/images/max68.jpg', '68','530','695'))
Samotný Pernštejn koupil roku 1596 Pavel Katharýn z Katharu. Ovšem již roku 1604 jej získává Adam Lev z Rýzmburka a po něm jeho žena Estera, provdaná Lichtenštejn-Kastelkornová. Za třicetileté války odolal hrad roku 1645 útoku Švédů, kteří pouze sestřelili patro Věže čtyř ročních období, a tak byl prohlášen za zemskou pevnost. Teprve roku 1710 ho kupuje František ze Stockhammeru. Jeho potomci hrad uzpůsobují občasným letním pobytům a vytvářejí reprezentační a obytné apartmá v 1. patře renesančního paláce. Velký rytířský sál je bohatě vyzdoben štuky spolu s přilehlou obrazárnou, ložnice a čínský salónek vymalovány již rokokově a vybaveny přepychovým nábytkem. Vedle purkrabství je zřízena nová barokní kaple s freskami F. Ecksteina z roku 1716. Rovněž se pokračuje v úpravě parku osázeném plastikami O. Schweigla. Roku 1793 zakoupil Pernštejn Ignác Schröffel z Mannsberka. Ten nechal vyzdobit přilehlé interiéry klasicistně. Po něm dědí hrad roku 1818 jeho zeť Vilém Mitrovský z Nemyšle. Ten na Pernštejně podniká již pouze drobné úpravy. Až jeho syn Vladimír naplánuje velkorysou přestavbu v duchu tehdejší romantické novogotiky, avšak naštěstí nesežene dostatek peněz, a tak pouze vybuduje v 1.patře rozsáhlou romantickou knihovnu, čítající 13 576 svazků. Ve Věži čtyř ročních období byla vybudována zbrojnice a nad ní romantická vyhlídka s barevnými sklíčky, která tvoří iluzi různých ročních období. A před Hodinovou věží vznikla terasa s malým parkem. Mitrovští z Nemyšle byli majiteli Pernštejna až do roku 1945, kdy jim byl za proněmecký postoj zestátněn.
)
Roku 1949 byla započata památková péče o hrad a zároveň do něj byla vpuštěna veřejnost. Dnes hrad nabízí opravdovou procházku staletími. Můžeme vidět raně gotické opevnění a základy, gotickou černou kuchyni, obydlí služebnictva a interiéry vybavené dobovým nábytkem a uměleckými díly, renesanční apartmá ve 3. patře a barokně - klasicistní apartmá a s ním související romantické historizující prostory - knihovnu a tzv.sál spiklenců, zbudovaný v 19. století na základě pověsti o zdejší schůzce odbojných moravských stavů roku 1620. Strop kulaté místnosti byl tehdy vymalován jejich erby.
Návštěvu tohoto nádherného hradu všem vřele doporučuji.
Použitá literatura)
Univerzitní profesor PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc. (narozen 1947 v Praze) je v současnosti asi nejviditelnější - a také nejzaměstnanější - osobností české historické vědy. Kromě toho, že se v r. 1998 stal novým ředitelem Historického ústavu České akademie věd, je již několik let předsedou Sdružení historiků ČR, kromě toho zastává ještě funkci prorektora UK pro zahraniční záležitosti. Především je to však vynikající historik, známý nejen u nás jako přední odborník na dějiny českého raného novověku.
Seznam jeho větších i menších prací čítá stovky položek, bohatá je ostatně i jeho profesní dráha. Po absolvování FF UK (obory archivnictví, historie a slavistika) pracoval od r. 1970 v Okresním archivu v Benešově a v r. 1976 nastoupil do dnešního Historického ústavu AV. V 90. letech začal působit i na pražské a brněnské univerzitě, získal rovněž řadu mezinárodních ocenění. Nejznámějším dílem prof. Pánka jsou Poslední Rožmberkové - Velmoži české renesance z r. 1989 (v druhém vydání rozděleno do dvou dílů). Z dalších prací: Stavovská opozice a její zápas s Habsburky 1547 - 77 (1982), Výprava české šlechty do Itálie v l. 1551-52 (1987), pramenná edice Březanových Životů posledních Rožmberků (1985), Jan Amos Komenský (1990 aj.), Zápas o Českou konfesi (1991), Když císař odchází (1997). Je rovněž spoluautorem učebních textů České a československé dějiny (pro SŠ) a Dějiny Československa I. (pro VŠ).
Vstřícnost prof. Pánka mohli již několikrát ocenit studenti našeho gymnázia - např. při akademických Dnech vědy v Historickém ústavu či při prohlídce Karolina. Napsal také recenzi na Čelem vzad, takže bylo nasnadě, že jsme ho v předjaří roku 1999 požádali o rozhovor.
S prof. Jaroslavem Pánkem rozmlouvali na jaře 1999 Jakub Machačka, Vojtěch Šafránek a Jolana Hornová.
Kdy jste poprvé dospěl k názoru, že se chcete stát historikem?
Strašně dávno. Vlastně mě k dějepisu přivedl můj dědeček. On pocházel z generace narozené v roce 1884, aktivně prožil první světovou válku a já jako dítě jsem tu válku i jeho dětství a mládí prožíval stejně intenzivně s ním, protože mně to mnohokrát velmi krásně vyprávěl. Tam jsem možná získal to, čemu se dnes říká osobní prožitek dějin. A myslím si, i když jsem to sám vnitřně nedoceňoval, že to byl ten nejdůležitější moment, který mě potom přivedl k tomu, abych se zabýval dějepisem. Podnětů bylo víc, ale tento bych pokládal za nejdůležitější a vlastně první.
Co vás na Vaší cestě povzbuzovalo, nebo naopak odrazovalo od Vašeho úmyslu?
To je dobrá otázka, protože spousta věcí vás brzdí. V mém případě to zase byla ta generace bezprostředně předcházející. Moji rodiče byli samozřejmě poznamenáni dobou. Oni jednoduše patřili do vrstvy živnostníků a kapitalistů a po socialistickém vyvlastnění se na jedné straně cítili zcela vykořeněni, na druhé straně byli prakticky založeni. Samozřejmě mysleli, když jsem projevoval zájem o dějepis a filozofii, že se nedá takovým způsobem uživit a že je to naprosto absurdní. Dnes, kdyby viděli, že jsem schopen normálně žít, tak by možná byli uspokojeni, ale v dobách, kdy mě od toho zrazovali a varovali, tak nebyla síla ani zvláštní příležitost je přesvědčit o opaku. Já jsem samozřejmě taky nevěděl, do čeho půjdu, osud historika je nejistý. Na druhé straně musím říct, že moje matka byla velmi kulturní a vedla mě k četbě, ale nepřála si, abych šel na něco podobného, chtěla mít doma lékaře nebo právníka.
Moji rodiče udělali z hlediska své výchovné strategie jednu zásadní chybu. Pozvali si na mě totiž člověka, který mě měl přesvědčit o nesmyslnosti mých představ o životě. Tento pán byl jednou pozván k nám na chatu poblíž Unhoště a pak se mnou půl dne chodil lesem a měl za úkol zjistit, co jsem vlastně za zvláštní dítě, že se nechci věnovat ani autům a motorům a ani nechci jít studovat na lékaře a že se chci hrabat ve starých papírech a mám jaksi nesmyslné záměry do budoucnosti. A tento pán se mnou mluvil o všem možném, od italské renesance po slovanské básníky, a já jsem sám nevěděl, co je jeho záměrem, pro mě to byl host, který byl ochoten popovídat si. Já jsem neznal mnoho lidí, kteří by byli takto vstřícní. No a on potom večer sdělil mým rodičům pro mě šokující a zároveň milé zjištění, že jsem už stejně tomu dávno propadl, takže nemá smysl mě zrazovat od mých úmyslů a vést mě někam jinam, a ať mě nechají v tom mém rozhodnutí být.
Vzpomenete si, co jste tenkrát četl?
)
Už dříve jsem samozřejmě četl historickou literaturu, ale tenkrát byla oficiálně podporována móda Aloise Jiráska. Já jsem ho četl také a dodnes jsem ho nezavrhl, protože tam bylo spojeno dvojí. Jirásek byl historik a spisovatel s historickou erudicí. Byl to člověk, který spojil nebo utvářel jakousi národní a společenskou ideologii. Tu můžeme nebo nemusíme přijímat, ale byla to historie aplikovaná na společenské poměry té doby a jiná věc je, jak třeba potom byla zneužita. Jirásek pro mě znamenal velice mnoho svou snahou podat dějiny epicky - vyprávět je. Já mám rád dějiny narativní a sám se snažím je nějak propojit s tím, čemu se věnuji jako badatel. I dnes musím říct, že typ Walter Scott, to byla dobrá literatura pro mě v dětství. Díky tomu, že u nás v rodině byla nějaká historická literatura jako Palacký, tak jsem si četl už jako malé dítě jeho Dějiny, pak ta literatura narůstala, ale ve vašem věku, kdy jsem nastupoval na universitu, jsem toho měl načteno velice málo. A pak jsem sáhl po knížkách Františka Grause, to byla literatura vědecky psaná, dostal jsem se k historickým časopisům, tehdy už vycházely Dějiny a současnost. Tak to jsem samozřejmě četl, ale situace v polovině 60. let se absolutně nedá srovnávat s tou záplavou historické literatury, která je dnes běžně dostupná na pultech v každém větším knihkupectví. Tehdy to byla velká bída. Takže bylo třeba vycházet z literatury, která byla v rodinných knihovnách, potom něco bylo v lépe utvářených knihovnách obvodních po Praze a v té době navíc začala vycházet nová publicistická literatura, ale výběr byl poměrně malý.
Kdy jste napsal svoje první historické dílo?
Já jsem nezačal psát historii, jako většina lidí tohoto věku jsem to zkoušel s poezií, prózou a nedokončeným románem, to všechno jsem samozřejmě vyházel. Historickou vědeckou práci jsem začal psát až na vysoké škole. Současně s tím jsem se zabýval literaturou a překládal jsem slovanskou literaturu - beletrii. Takže těch možností k vyjádření byla řada.
Kde vlastně berete podklady ke svým pracím? Nasbíral jste je ve svých mladších letech a teď už je jen využíváte, nebo pořád ještě jezdíte po archivech a sbíráte pořád nové materiály?
To je tak, dráha historika má svoje fáze. Nějakou dobu musíte sbírat poznatky, intenzivně pracovat na pramenech a potom teprve začnete sepisovat něco většího. Musíte napsat nějakou práci třeba na kandidaturu, ale to je taková ta normální dráha, zatímco po té padesátce by měl za normálních okolností člověk spíš vycházet z toho, co už nasbíral. Já jsem sbíral poté, co mě do Ústavu československých a světových dějin ČSAV v roce 1976 přivedl Josef Janáček, abych pokračoval ve výzkumech raného novověku.
V letech své archivářské činnosti jsem se zabýval prameny intenzivně. To mě samozřejmě bavilo. A potom mi doktor Janáček nabídl, že bych mohl jít do Historického ústavu. To byla sama o sobě také dost složitá záležitost, protože tehdy platil program, v němž se měly rozvíjet pouze dějiny nejnovější - tj. dějiny KSČ, dějiny Československa, dějiny VŘSR… Naproti tomu starší dějiny, včetně raného novověku, byly v takovém útlumu - to znamenalo, že takto zaměření historici mají vymřít a už se to přestane dělat. Z tohoto důvodu nebylo možné jednoduše přibírat další lidi. A já jsem tehdy byl ještě navíc mladý. Doktor Janáček našel způsob, jak to vyřešit. Přijal mě jako odborného pracovníka na místo propuštěné sekretářky. Nemohl jsem dělat normální aspiranturu, ale byl jsem jeho žákem a on se mi věnoval jako můj učitel, zasvěcující mě do vědy. Nakonec jsem mohl udělat i kandidátskou práci, ale řekl bych velmi neformálním způsobem.
On měl v podstatě představu, že kdo chce psát syntézy, nesmí se zdržovat archivním výzkumem. Tak vlastně až když jsem tuto práci dokončil, dostal jsem jistou volnost a mohl jsem se vracet k archivní práci. 80. léta jsem věnoval velice intenzivnímu bádání v archivech. Janáček napsal české dějiny do roku 1547, tak jsem dělal soustavný výzkum ve všech známějších archivech v Čechách a na Moravě o období do roku 1620. Už jsem jenom nestačil dodělat některé moravské a slezské archivy. Tehdy se mi nahromadilo tolik pramenů, že kdyby nedošlo k převratu a nemusel bych vstoupit do organizačních povinností, tak bych potom pravděpodobně začal chrlit knížky. Jenže kdybych měl zpracovat všechno, co mám doma, tak bych na to potřeboval mnoho a mnoho let. Ale pochopitelně přitom vás napadají další témata, takže musíte jít znovu do archivu. Nyní mi už nezbývá tolik času a nemohu tam chodit tak často. Kdysi jsem v pondělí ráno začínal v Třeboni a do pátku jsem tam seděl. To byla skvělá situace, protože takhle se dá udělat opravdu hodně. Tehdy se ještě nepoužíval xerox, takže já všechno opisoval nebo excerpoval.
Chtěl byste se k tomu vrátit?
)
Chtěl, chtěl. To je na historikově práci nejzajímavější, jednak práce v archivech, jednak potom z toho dávat něco dohromady. Já v těch devadesátých letech také něco napsal. Ideální by bylo, kdyby člověk mohl strávit v tom celý život a vlastně se věnovat jenom tomu psaní, ale to by byla volba jenom z hlediska příjemnosti. Po řadě let intenzivního bádání jsem si uvědomil, že se takto člověk do určité míry uzavírá do kruhu, kdy píše pro sebe, pro své recenzenty, interní posuzovatele a potom pro nějaký okruh čtenářů. Populárnější žánry přečtou ještě možná i tisíce lidí, ale vlastní vědecká literatura se píše pro velmi úzký okruh. A potom se nezbytná míra kontroly, jestli to má ještě smysl, nebo to děláte pouze pro sebe, zmenšuje, a i když si zachováte jistou míru sebekritičnosti, tak máte obavu, jestli to neztrácí smysl. Takže vystoupit z téhle badatelské ulity má také svoje výhody, ale zase to bere strašně moc času. Když jsem například nyní v poslední době z důvodů zcela jiných než badatelských měl možnost poznat svět od Ameriky po Dálný východ a od Skandinávie po jižní Afriku, tak se vám zase otevírají jiné horizonty a stavíte si jiné otázky. V našem oboru kladení nových a dobrých otázek, na které má cenu odpovídat, obohacuje vás a případně i celý obor. Když se sunete jako tank tou masou pramenů, tak jich můžete strašnou spoustu zpřístupnit a zejména analyticky zhodnotit. Ale jestli jsou relevantní z nějakého vyššího hlediska než jen vašeho zájmu, to je otázka. To jsou všechno klady a zápory toho, když děláte jednu věc soustředěně, můžete tak trochu propadnout fachidiotismu, a když naopak z toho vyjdete, tak jste do značné míry chráněn před upadnutím do extrémního odbornictví, ale zase se vám nedostává času. To jsou ta životní dilemata.
Setkal jste se během své práce s nějakou záhadou nebo jevem, který Vám dal opravdu zabrat?
Vlastně pořád, většinu věcí v historii vůbec nerozluštíte. To začíná už u záhad paleografických; některé texty vůbec nepřečtete, neboť jsou napsány takovým způsobem, že se tím můžete zabývat léta. Nebo je těch písemností tolik, že na ně nemáte čas. Od těchto technickým otázek až po problém porozumění lidem v minulosti, vcítění se do jejich uvažování a prožívání každodenních situací, tady vlastně pořád pracujete s hypotézami. Vy se snažíte do toho proniknout, ale zároveň víte, že to už neprožijete nikdy sami, že vaše poznání zůstává tak jako tak jenom vnější a že formulujete více či méně přesvědčivé pracovní hypotézy.
Máte nějakou oblíbenou historickou osobnost, se kterou jste se vnitřně nebo názorově ztotožnil?
Ztotožňovat se samozřejmě lze, ale vždycky jenom dílčím způsobem. Když po mně chtějí, abych napsal oblíbenou historickou postavu, uvádím Františka Palackého. Ne že bych se s ním tolik ztotožňoval, ale protože ho moc obdivuji. Je to postava zcela mimořádná.
A ze "svých" Rožmberků máte někoho radši?
Já rád píši biografie a tady myslím, že se mně přece jen podařilo proniknout pod povrch. Já se neztotožňuji ani s jedním z nich, ale byl jsem rád, že se mi podařilo nahlédnout do dvou osudů a dvou bytostí tak rozdílných typů. Oni si byli v mnohém blízcí, jak už to u bratrů bývá, ale v něčem byli naprosto odlišní. Vilém je takový racionální typ, zatímco Petr Vok je emocionální, takže k jednomu mám vztah jako k velmi realisticky uvažujícímu velmoži, ke druhému jako k člověku schopnému vcítění, ale žádnému nedávám přednost. Zvláštní je, že recenzenti mě zpravidla podezírají, že jednomu nadržuji, a jednou říkají Vilémovi a podruhé Petru Vokovi. Já jsem se snažil nenadržovat nikomu a jako postavy české historie je mám rád oba, jinak bych o nich nepsal.
Myslíte si, že když minulý režim něco zakazoval a něco zvýhodňoval, tak náš režim některá období také zvýhodňuje?
Musím to trochu upřesnit. Ten režim jenom některé věci toleroval a některé podporoval. Hlavně podporoval argumentaci nebo propagandu s využitím nejnovějších dějin a toleroval to ze starších dějin, co se podařilo formulovat jako pokrokové. Tam se vešlo třeba husitství. Mohlo by se zdát, že ten výzkum za nic nestál, ale to určitě ne. On se pod touto halenkou vyvíjel v podstatě normálně, i když třeba odtrženě od metod západní historiografie, a mnohdy byl velmi kvalitní od archivů až po akademické a universitní instituce. Každý pracoval tak, jak uměl, protože ten režim ho vlastně nenutil, aby pracoval jinak. On jenom dával limity v tom, co se dá publikovat a případně co se dá zdůvodnit v různých těch státních plánech, protože se všechno nějak "plánovalo". Ve skutečnosti si zrovna v 70. a 80. letech dělal skoro každý historik, například v akademických ústavech, co chtěl. Nikdo nikoho nenutil psát prorežimní slátaniny, ale odměňoval toho, kdo se k takové "vědecké" produkci propůjčil. Ten režim měl tisíce nevýhod, ale spoutání historiků bylo jenom relativní. Kdo chtěl dělat kvalitní výzkum, tak ho v podstatě dělat mohl, ovšem s velkým rizikem, že jeho práce nikdy nevyjde tiskem.
Pokud jde o ten nynější režim, tady je v podstatě naprostá svoboda ve výběru témat. Dokonce spíš naopak bych řekl, že skoro chybí rozvaha v tom, co by bylo žádoucí na prvém místě dělat, že se leckdy vychází z osobního zaujetí, ze zálib a také ze šikovnosti lidí, kteří podají grantovou přihlášku. Jde o to, že témat je obrovské množství a že ne všechna témata jsou stejně nutná a že na všechna není nikdy dost peněz. Stanovení pevných výzkumných záměrů vede k úvaze, co je z hlediska oboru i jednotlivé vědecké instituce nejdůležitější. Já jsem jako ředitel Historického ústavu Akademie věd stanovil základní úkol zpracovat několikasvazkovou Encyklopedii českých dějin, protože analogické práce mají Němci, Španělé a jiné národy a byla by žádoucí třeba pro potřeby škol a jiných náročnějších uživatelů i politiků, kteří neustále argumentují historií, a mnohdy je potřeba, aby se sami poučili. Jenomže idea je jedna věc a realizace jiná. Vůbec kolektivní díla tohoto druhu jsou u nás spíše výjimkou. Je to i otázka přístupu k práci, také zodpovědnosti za to, co dělám, jestli je to jenom můj osobní zájem nebo nějaká širší zodpovědnost. To je součást mentality českého vědce, protože když si srovnáte v některých ohledech intenzitu práce v našich a v německých, francouzských či jiných ústavech, tak my z toho nevycházíme zrovna moc dobře, protože oni hodně pracují pro tu svoji instituci a teprve potom, když to stihnou, mohou vydat něco ze svého vlastního zájmu. U nás došlo spíše k opačnému vývoji, kde je důležité to, co mě baví, a potom teprve nějaká ta kolektivní práce.
Srovnal byste dějepisectví u nás a v zahraničí?
)
To by se dalo srovnávat hodiny. Z možných témat bych vybral jedno. Rozhlédněte se po dějepisectví a po stavu toho, co to dějepisectví reflektuje, tj. historického vědomí, u nás, v Evropě a v ostatním světě. Zjistíte, že dochází k obrovským proměnám historického vědomí a že se to nutně, ať už historikové chtějí nebo nechtějí, musí odrazit i na formulaci úkolů historiků. Úplně se totiž mění vztah člověka k dějinám, to je to, o čem jsem na začátku povídal jako o osobním prožitku dějin. Kdybyste to posuzovali vy z hlediska vlastní generace, možná že byste i něco potvrdili. Já myslím, že obecně, především v euroamerické a dálněvýchodní kultuře, dochází k ovlivňování historického vědomí nedostatkem osobního prožitku dějin. Tím se zásadně mění způsob sdělování dějin a vnitřní rodinná komunikace. Vjemy, které byly předtím nějak verbálně sdělovány a sdíleny, se přenesly z velké části do vizuální roviny. Základní pojmy nebo znaky, s nimiž pracuje historik, se dostaly do úplně jiné roviny vnímání. Myslím, že dochází k tomu, co bych nazval deemocionalizace dějin v tom smyslu, že dějiny na nás dopadají denně, ale nás se to nijak zvlášť nedotýká. Jenom si stačí pustit televizi a koukat se na prvních pět nebo deset minut zpráv a vidíte, co jsou dějiny válek, diplomacie či sociálních zápasů - ovšem v té syrové podobě, okořeněné žurnalistickou touhou po senzaci. Ale my zprávy většinou vnímáme na úrovni toho, jestli zítra bude pršet a podobně, na úrovni úplně jiné a povrchní. Já myslím, že všechny uvedené aspekty mění postoj k dějinám. To je strašně důležitá věc.
U nás k tomuto procesu dochází také. Chybí nám právě ten osobní prožitek dějin. Dnes je každý student bombardován nekonečným množstvím údajů, které mu vlastně neustále gumují mozek a nedovolují mu, aby ty věci jaksi prožil, aby je zhodnotil a zařadil do nějaké vlastní hierarchie. Tento problém je podle mě celosvětový a dokonce mě napadá, jestli některé pokusy o návrat prostřednictvím fundamentalismu nejsou jakoby návratem k tomu, co se stejně už nedá uchopit. Je to možná jedna z těch forem protestu proti nynějšímu zpřetrhávání kořenů. To je ale jen má osobní pracovní hypotéza. Ovšem pokud by se dále naši historici věnovali objektům svého zájmu a nerespektovali vnímání kořenů, proces rozpadu historického vědomí by se u nás hodně urychlil. Rozplývají se hranice pojmů, mizí taková hierarchie, která pomáhá člověku se orientovat v nepřehledném množství informací, a to všechno má vliv na vnímání dějin. V průběhu 90. let došlo vlastně k největšímu přehodnocení českých dějin, jaké se vůbec kdy odehrálo. Před padesáti lety tu byla propaganda a na druhé straně ti, kteří jí tak moc nevěřili. Dnes, myslím, prostřednictvím publicistů dochází k takovému rozkladu českého historického vědomí, že to nemá obdoby. Říkám to proto, že historici na to budou muset reagovat. Například si vezměte Francouze a řekněte jim, že francouzská revoluce byla jeden velký zločin a Napoleon byl válečný zločinec největšího kalibru, a nebudete se tam moci ukázat.
Z naší historie se to týká například národního obrození. Někteří autoři jsou ochotni formulovat český národ jako národ "vymyšlený", se kterým sem přišel Palacký, Jungmann nebo někdo jiný. To je samozřejmě nesmysl, protože ten národ tady existoval a projevoval se i v předcházejících dobách velmi intenzivně. Ale tato destrukce je v podstatě cílená k tomu, aby existenci tohoto národa maximálně zpochybnila a přivedla k tomu, že to vlastně nemělo smysl. Proto jsem říkal, Francouzi nepustí Napoleona, Němci Bismarcka a Rusové Petra Velikého, protože je to konstitutivní součást jejich historického vědomí. Historik musí vědět, že nesmí brát jenom jejich světlé stránky, že si musí zachovat kritičnost. Ale pokud v obecném historickém vědomí dojde k totálnímu rozkladu, pak ani z dějinné kostry vlastně nic nezbude.
Dále první republika, na níž se zakládala celá naše demokratická tradice, je interpretována čím dál více jako omyl, jako rozbití spořádaného středoevropského Rakouska. A tento proud určité destruktivní interpretace českých dějin vlastně vrcholí tím, že Češi v květnu 1945 rozbili šťastné soužití tří etnik: českého, německého a židovského. Jsem poslední, kdo by znevažoval smrt jediného Němce. Já sám jsem slyšel od svých rodičů o některých hrůzách, jež páchali zpravidla kolaboranti; ti, kdo kolaborovali s Němci, se okamžitě obrátili a největšími zvěrstvy si dělali svou vlasteneckou kariéru na Němcích, kteří právě prohráli válku. Dnes se ovšem určitá část sudetských Němců stále vyrovnává s odsunem právě tímto způsobem. To je výsledek neschopnosti české historiografie, hlavně historické publicistiky, vůči tomu se bránit, protože to není vůbec otázka Němců jako národa, to je otázka této skupiny a té části české publicistiky, která v tomto smyslu pracuje a ovlivňuje českou veřejnost. Když něco řekne předseda sudetoněmeckého krajanského sdružení, tak je to v podstatě jedno; když to začne publikovat několik univerzitních učitelů, soustavně to píší do novin a opakují v televizi, tak se to stává jistým tlakem na českou veřejnost a vede to k zpochybnění téměř všeho. Čili, to je myslím pro mě podstatná stránka historického vědomí u nás, tahle cílená eroze, která si vynucuje jistou reakci ze strany české historické obce. Není to rozpor česko - německý, je to problém interpretace českých dějin tak, jak je budou vykládat a chápat především samotní Češi.
Ovšem někdy se ten český národní pohled nebo zájem skutečně tak trochu ztrácí a lidé pak ztrácejí jistotu a orientaci.
Já si myslím, že nejnepříjemnější je ztráta orientace. Buď by se toto prostředí muselo rozhodnout, že se jednoduše vzdá své historické identity a přijme identitu jinou, anebo si musí tu svou vlastní identitu nějak kultivovat a kriticky ji dotvářet. Všechny názory stojí za to brát v úvahu a obohatit se jimi, ale je nutné zachovat si vlastní pohled, jinak je to vytváření vlastně desetimilionové skupiny lidí, kteří nebudou vědět, čí jsou a k čemu patří. Na tak vratkém základě žádná národní skupina nemůže stát. To je otázka vlastní orientace v prostoru a v poměrech, které jsou přece jen poněkud složitější, než aby se jednoduše dalo spoléhat na to, že osobní, skupinový nebo jakýkoliv jiný názor lze dát dohromady z toho, že seberu vše, co mi někdo přinese. Musí to být výsledek vlastního uvažování a v tomto případě tedy formulování vlastního názoru té skupiny, ke které se hlásím, a to vůbec nemyslím nějak nenávistně vůči "těm druhým". Právě naopak, ten, kdo má vlastní sebevědomí, je daleko tolerantnější a nepodléhá různým strachům a fobiím. Proto znovuodhalení a zdůraznění historických kořenů je otázkou národního sebevědomí, kulturní identity a toho, aby se těchto deset milionů lidí, či alespoň inteligence vycházející z tohoto prostředí chovala normálně v tom smyslu, že není o nic lepší ani horší než ti ostatní, že je naprosto obvyklým národem, který tu existuje stejným právem jako všechny ostatní, nikoliv nějakým omylem či náhodou. Prostě tu je a má stejná práva jako všechny ostatní národy. Myslím, že toto hledání a nalézání vlastních kořenů je otázkou normálního sebevědomého postoje i ve vztahu k budoucnosti.
)
Církev nepochybně svou roli sehrála v době, kdy byla jedním z hlavních organizačních elementů. Ve středověku byly kláštery nejvýznamnějšími centry od ekonomiky po kulturu. Ovšem nemyslím si, že by jim patřilo to místo, o které se dnes ucházejí. Na druhé straně, otázka vyznání jako osobní víry by měla být ponechána na rozhodování osobním. Když věřící pokládá za nutné se církevně organizovat, nikdo by mu v tom neměl bránit, jestliže tím nikoho neomezuje. Pokud jde o otázky pokrokovosti či nepokrokovosti, lze je položit u všech institucí v dějinách, neboť všechny měly až na výjimky své světlé i temné stránky. Nehledě na to, že církev v dějinách nebyla jedna, církevní organizace jsou rozmanitým způsobem vytvářeny podle různých společenských zájmů.
Myslíte si, že po uklidnění ekonomické a politické situace bude naše národní historické vědomí silnější ?
Já bych jedno od druhého tak přímočaře neodvozoval. Ekonomická prosperita vůbec nepřináší automaticky lepší náladu a silnější historické vědomí ve společnosti. Záleží to na lidech. Například Německo se po druhé světové válce hospodářsky pozvedlo, ale dodnes řeší problémy historické odpovědnosti, spojené s touto událostí. I když zase uvědomění si své minulosti vede k pochopení své role v historii, současnosti a potažmo i budoucnosti, což může ekonomice také pomoci.
Jaký máte názor na úlohu církve v dějinách a jaký, myslíte, má význam v dnešní době?
Stalo se vám někdy, že jste otevřel učebnici a objevil tam nějakou hrubku? Jak byste na to reagoval?
Podívejte, já jsem chodil do školy v době, kdy se používaly učebnice, které se mi ani trochu nelíbily. Na ty nejstarší se nepamatuji, ale určitě kromě výkladu starověkých dějin byly nezajímavé. Tam byla ještě krásná antická mytologie, ale pozdější období už byla natolik zpolitizována nebo ideologizována, že kdybych měl vycházet z tehdejších učebnic, tak by mě dějepis nikdy nezaujal. Naštěstí já jsem většinou učebnice nečetl, a to ani na vysoké škole, teprve před zkouškou jsem si prolistoval, co v tom asi tak je, a většinou jsem je nedočetl. Mám živou vzpomínku na učebnici Václava Husy. To byla oficiální učebnice pro střední školy v době, kdy jsem byl sám ve vašem věku. Ačkoliv Václav Husa byl významný historik, tak ta učebnice byla příšerná, nudná a založená jen na samých třídních a sociálních bojích. Ta hrůzná frazeologie mě tak odpuzovala, že když se dnes podívám do současných učebnic, tak se mi zdají proti ní velmi přijatelné. Já už to nedovedu posuzovat jako student, ale z hlediska nabídky učebnic se mi vaše situace zdá neskonale lepší. Navíc pokládám středoškoláka za svéprávného do té míry, že čte jenom to, co sám chce. Já jsem taky nečetl, co jsem číst nechtěl.
Jakým způsobem reagujete na recenze a kritiky svých děl?
)
Přečtu si je a především mě zajímá, jestli autor přišel na něco, co by mě obohatilo. Kritika, recenze nebo referát, kde vás jenom pochválí, sice může potěšit, ale když těch recenzí vyšlo tolik u nás i v zahraničí, tak vás to už nevzruší. Zajímavější je, když někdo přijde na nějakou stránku problému, kterou jste si neuvědomil, a pro vás, když s tím tématem pak dále pracujete, je to jednoznačné obohacení. Naproti tomu postoj recenzentů vševědoucích a tvrdících, že vlastně recenzovaná práce byla napsána jinak, než by ji napsali oni, a že autor nevyužil jim náhodou známou knihu, to je recenze neužitečná a spíš je jen kritikovou osobní exhibicí. To je pak ta nižší publicistika. Podle mě recenzent není mucholapka na vybírání chyb a upozorňování na ně. Podstatou recenze je interpretace knihy, její přiblížení jinýma očima; ne že ji převyprávím a řeknu, že bych ji psal jinak. Naopak se pokusím interpretovat tematiku svým pohledem - ve smyslu: já nejsem autorem knihy, takže některé části tématu vidím jinak. Literatury dnes vychází tolik, že lidé toho stačí přečíst stále méně, a tak se snažím ve vlastní recenzní činnosti jim knihy jiných autorů přiblížit vlastní interpretací. To je podle mě podstata recenze.
V jaké fázi jsou práce na Encyklopedii českých dějin, kterou připravuje Historický ústav?
Na samém začátku. To je úkol na příštích pět roků, práce běží od začátku roku 1999. Já jsem tu věc promýšlel již loni, ale program vznikl na podzim a já samozřejmě nemůžu své podřízené zaměstnávat novým úkolem dřív, než jsem k tomu oprávněn. Teď je to otázka formulace hesel, letos musí vzniknout heslář, potom budou tři roky na psaní hesel a ten poslední, pátý rok je rezerva na redakční práce, které budou probíhat souběžně s psaním. To je hlavní úkol celého ústavu, pak je zde ještě další velký úkol, ale ten je také na mnoho let, a to je Biografický slovník českých zemí.
A jací jsou vlastně dnešní studenti historie?
Studenti především nejsou jednolitá masa. Jsou studenti vynikající, je mnoho studentů průměrných nebo podprůměrných. U té druhé skupiny si někdy kladu otázku, proč to vlastně šli dělat. Zda jenom chtějí projít školou a získat diplom pro politickou či jinou činnost. Musím říct, že tahle část studentů mě příliš nezajímá. Naproti tomu ta část vynikajících studentů je velice dobrá. Myslím si dokonce, že několik mých studentů má před sebou pozoruhodnou vědeckou budoucnost. Někteří z nich už dokonce vydali samostatné knihy, což je ve věku před třicítkou velmi dobrý výkon. To je velká naděje pro náš obor. Čím více by bylo zainteresovaných, pilných a inteligentních studentů historie, tím lépe by vypadal příští dějepis. Čím by vznikla větší konkurence, tím vyšší nároky by museli adepti historické vědy splňovat a tím lepší by byla česká historie.
Když už jste mluvil o důležitosti vyprávění, máte taky někdy čas vyprávět svým dětem?
Já mám dvě dcery a pokládám za luxusní část svého života, že si s nimi vyprávím, a to už od jejich dětství. Starší dcera skončila před několika dny fakultu sociálních věd a nemá moc času si se mnou povídat, ale někdy si ho přece jen najde. Ta mladší teď bude maturovat a s tou bych si povídal pořád, přičemž i ona mě mnohokrát poučí o nových věcech.
Univ. prof. PhDr. Miroslav Hroch Dr.h.c., DrSc. (narozen r. 1932 v Praze) většinu svého vědeckého a pedagogického působení spojil s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, po listopadu 1989 byl prvním novým vedoucím katedry obecných dějin, posléze vedoucím semináře obecných a komparativních dějin. Byl ovšem také hostujícím profesorem řady světových univerzit (např. Saarbrücken, Los Angeles, Florencie), získal čestný doktorát na nejstarší švédské univerzitě v Uppsale, jeho zahraniční spolupráce např. s německými školami trvá dodnes. Prof. Hroch je tedy evidentně jedním z nejznámějších českých historiků v zahraničí. I v domácím prostředí doslova ohromuje svou ohromnou erudicí spojenou s tematicky širokým záběrem vědecké práce - sahá od pozdního středověku a raného novověku (evropské politické a hospodářské dějiny) až k problematice evropských národních hnutí a nacionalismu vůbec, nechybí komparativní (srovnávací) studium revolucí či metodologické problémy (metody historikovy práce). Jeho pozornost se nevyhla ani učebním textům, ostatně učebnice jak pro ZŠ (Dějiny středověku), tak pro SŠ (Dějiny novověku) jsou již mnoho let stále nejpoužívanějšími a nejlépe hodnocenými učebnicemi našich škol. Naposledy časopis Dějiny a současnost ocenil Hrochovu poslední práci Na prahu národní existence, věnovanou českému národnímo obrození, jako nejlepší historickou knihu roku 1999.
Z desítek česky psaných odborných či populárně - odborných prací tak spíš namátkově vybíráme (kromě zahraničních děl přitom necháváme stranou učební texty pro VŠ a spoluúčast na kolektivních dílech): Obrození malých evropských národů (1970), Evropská národní hnutí v 19. století (1986), Buržoazní revoluce v Evropě (1981), Oliver Cromwell (1968), Křižáci ve Svaté zemi (1996, původně jako Křižáci v Levantě - s V. Hrochovou), Králové, kacíři a inkvizitoři (1987, s A. Skýbovou), Velká francouzská revoluce a Evropa 1789 - 1800 (1990, s V. Kubišovou), V národním zájmu (1999) ...
Rozhovor se uskutečnil na FF UK v únoru 2000, spolu s M. Macurou se ptal Jakub Machačka, který rozhovor také zpracoval.
Pane profesore, začneme tradičně, jak jste se začal zajímat o studium historie?
Na začátek musím rozlišit dvě věci: zájem o historii a studium historie. Já jsem původně nechtěl studovat na fakultě historii, nýbrž dějiny literatury a literární vědu. Zájem o historii jsem ale měl a o konečném přechodu tímto směrem rozhodly poměry na jednotlivých oborech, poněvadž na historii byly poměry v těch 50. letech relativně snesitelnější a hlavně: výuka byla na vysoké úrovni, na rozdíl od literatury. V podstatě mě ke studiu historie přivedly osobnosti učitelů.
Co se týče mého osobního zájmu, to je spíše obecnější otázka. Tenkrát historie měla jiný smysl a jinou váhu než dnes. Tehdy jsme měli dojem, že historie má nějaký smysl v podobě pochopení běhu dějin a jejich vysvětlení, což se dnes nepovažuje za zas tak důležité. Vůbec se dá říci, že tenkrát na historii šla spousta lidí proto, že to považovali za závažné, ne jen proto, že je to bavilo. Profesor a známý historik Josef Polišenský, když jsme už končili studium, odpověděl při jedné besedě s námi studenty na otázku, proč se zabývá historií: "Protože mě to baví." A nám to připadalo strašně málo, dělat něco jenom pro zábavu, my jsme to považovali tak trochu za poslání.
)
Jak se podle Vašeho názoru od té doby pohled na historii změnil?
To byste měli vědět spíše vy sami. Ve vědě samotné se mění hodně. Jednak se stále více zdůrazňuje atraktivnost, tedy mají se studovat věci pro člověka zajímavé. Ale hlavní věc je v tom, že se všeobecně relativizuje hodnota poznání, historického zvláště. Mnozí autoři, já k nim nepatřím, vycházejí z toho, že objektivní realita je nepodstatná, podstatné je to, co si o ní myslíme a jak ji tehdy vnímali současníci. Známý výrok říká: "Kdo píše o historii, píše hlavně o sobě." Já myslím, že to tak úplně není, a většina historiků je stále přesvědčena o objektivní existenci reality. Já osobně říkám, že neúcta k úsilí o pravdivé poznání minulého je odrazem neúcty k pravdě v současnosti. Za situace, kdy pravda o současnosti je nepodstatná, podstatné je pouze to, co si o tom kdo myslí a jak to ukáže v médiích, a nikdo pak vlastně neví, jak to doopravdy je, tak se to pochopitelně odráží i v relativizaci poznání minulosti. Je ovšem rovněž možno opačně říci, že snaha přiblížit historické poznání co nejblíže pravdě (i když absolutní pravda neexistuje), nás vychovává k poznávání pravdy v současnosti.
Myslíte, že lze lidi vychovat k tomu, aby se snažili poznávat pravdu?
Určitě ano, ale záleží na tom, kde a jak se to dělá. Není možné říci v jakékoliv situaci: tak a teď začneme vychovávat takovým a takovým způsobem. Ale tam, kde existuje určitá tradice, tam se to dá dělat docela dobře. I když vždy se dá v tomto směru dost zkazit. Pár příkladů z nejbližšího okolí: v Polsku za jakéhokoliv režimu měla historie vždy významné místo. Polsko je vlastně dodnes historická velmoc. A dnes lze tedy říct, že stupeň národní hrdosti je mnohem větší u Poláků než u Čechů. Něco podobného by se dalo říci i o Maďarech. Při vytváření národní hrdosti, potažmo národní identity, je historie velmi důležitá.
Co se týče příčin onoho stavu u nás, je zde především onen faktor tradice a také faktor destrukce. A když je slabá tradice a ještě k tomu přijde destrukce, tak to potom je s tou historií špatné. U nás se v minulých letech odehrávaly větší přeryvy a zářezy do tradice než jinde, např. rok 1948. V Polsku to sice znamenalo přeorientovat celé historické vědomí, ale nezanechalo to kupodivu žádné trvalé destrukce. Dále je zde faktor sociální. Ať se režim jakkoliv mění, společnost má určité mechanismy, která přetrvávají rodinnou tradicí. A ta je právě v Polsku a Maďarsku, kde je tradice aristokratická, historicky mnohem silnější nežli u nás, kde máme tradici maloburžoazní či dokonce zaměstnaneckou. To hraje závažnou roli v celkové společenské atmosféře.
Nesmíme ovšem zapomenout i dnes velmi silný faktor, a to jsou média a žurnalistika. Souvisí to s tím hledáním a poznáváním pravdy, která je jimi často nesmírně deformována a přizpůsobována obecné atraktivnosti a potažmo byznysu. Nechci popírat právo na vlastní názor, ale kulturní vzdělanost je podmíněna vzdělaností národní. To nepopírá ani Evropská unie, která naopak se snaží zachovat národní a regionální specifika a rozvíjet je. Pokud je slabé sebevědomí národní, pak je i slabý zájem osvojovat si vyšší vzdělání, mít vztah k národní kultuře a udržovat ji. To jsou dvě stránky téže mince, národní hrdost a národní kultura.
)
Obraťme se nyní jinam. Kdo podle Vašeho názoru výrazněji ovlivňuje běh dějin, jedinec, nebo společnost?
To se nedá říct ani tak, ani tak. Není možné si představovat, že by dějiny byly dílem jedince v tom smyslu, že by jeden se špatně vyspal a pak se vše změnilo. Na druhou stranu si rovněž nelze představit, že by se dějiny rodily nějak úplně anonymně. Jedinec v mocenské pozici může ovlivnit spoustu věcí. Jedinec jako řadový člověk se ale také rozhoduje, ovšem jeho rozhodnutí pak nemá takovou váhu jako rozhodnutí jedince mocenského. Hraje tu roli určitá společenská zákonitost. Já se kloním k názoru, že sto lidí stejné společenské vrstvy se ve stejné situaci bude nezávisle na sobě chovat přibližně stejně. Čili rozhodování jednice je limitováno společenskými poměry. A těm se musí přizpůsobovat i onen mocenský jedinec, i když může ovlivnit mnoho dílčích a krátkodobých věcí, dlouhodobě jsou tu tyto celospolečenské limity, ať už pozitivní, nebo negativní.
Vaše tvorba se zabývá hlavně národnostní problematikou. Kdy a jak byl započat proces vzniku novodobých evropských národů?
To rovněž souvisí s oním jedincem. Každý jedinec si je za jistých komunikačních podmínek vědom určité odlišnosti od jiných a také naopak sounáležitosti. Tímto se považuje za součást určitého společenství, které má stejný jazyk, stejnou víru. To je pouze jakási etnická či regionální identita. Do jisté doby mu stačilo, že se s okolím domluví, že patří k určitému panství, je poddaným určité vrchnosti, k níž má určité povinnosti, že zároveň přináleží k určité farnosti. Všechny tyto vazby jsou dány jeho narozením a patří k nim i nerovnost. To většinou přijímá jako samozřejmost, pouze tu a tam se vyskytne někdo, komu se to nelíbí a kdo by to chtěl změnit, ale neprosadí se, protože tak prostě ti lidé byli vychováni a jen tak si umějí představit svůj život. V jistých podmínkách, kdy se poměry začnou měnit, lidé začnou změnu vnímat a začnou si všímat, že je tu např. určitá idea rovnosti. Konkrétně v českých dějinách období josefínských reforem - zrušení nevolnictví, ale i princip rovnosti před zákonem, který se pak definitivně prosadí až v zákoníku Františkově z roku 1811. A tato idea se postupně ve společnosti šíří a mění ji. Rozmáhá se rovněž vzájemná komunikace, obchod, školství, migrace do měst, a to dává vzniknout novým mezilidským vazbám. To vše objektivně směřuje k vzniku občanské společnosti. Tento objektivní proces probíhal v celé Evropě, i když s různými specifiky.
Vedle toho existuje vědomí určité pospolitosti národní. Je to vědomí malé skupiny vzdělanců, šlechty či stavů a postupně se prolíná s onou vznikající občanskou společností, a tak vzniká národ s novou hodnotou. Národ se formuje jako pospolitost lidí, kteří si musí umět představit, že k té pospolitosti patří také lidé mimo jejich bezprostřední okolí, kteří mluví stejným jazykem a patří ke stejnému národu. To vyžaduje i určité vzdělání. Sem patří mimo jiné český případ. Vedle toho máme státní národy jako Francouzi, Holanďané či Portugalci. Tam se termín národ užívaný šlechtou a vzdělanci jen rozšíří na obyvatele státu, kteří jsou integrováni vzděláním a osvětou. Typické je to pro revoluční Francii s jejím patriotismem a závazkem k národu.
Jak si ti lidé vlastně v praxi tenkrát uvědomovali, že patří k určitému národu? Hrálo zde roli pouze vzdělání?
Oni si to nemuseli ani uvědomovat. Například mé výzkumy v této oblasti prokázaly, že pojmy národ a národní vědomí se ve škole skoro vůbec nevyskytovaly. Tam se operovalo s pojmy Království české či země Koruny české a jejich minulost a tak se děti - na základní škole česky, pak německy - dovídaly něco o podobě Čech a o panovnících, ale to bylo vše. Národ programově přinesli až oni vlastenci a měli úspěch, jak už jsem říkal, protože narazili na úrodnou půdu. Tak tomu bylo všude, národ jako termín existoval, ale bez povědomí rovnosti a vývoje k občanské společnosti by vlastenci uspět nemohli.
Když se ovšem tyto obrozenecké ideje přesunuly do politiky, začaly se často přehánět.
Přehánět se dá všechno. Ten přechod ze sféry kulturní do sféry politické je podmíněn existencí vládnoucích tříd vyrůstajících v této obrozenecké společnosti. Když existovala národně cítící šlechta nebo buržoazie, pak se brzy objevil i politický program. Ten obsahuje požadavky např. autonomie, vlády atd. Pokud elitu národa tvořili pouze vzdělanci, musí ona politická elita teprve vzniknout. Politický program se rovněž rychleji ujímá tam, kde ty společenské špičky mají určitou politickou zkušenost, což většinou má právě šlechta. Např. maďarská šlechta byla etnicky maďarská a její staré stavovské požadavky se postupně transformovaly do požadavků národních a pomocí své politické zkušenosti získané z minulých dob je také uplatňovala. Naopak v případě Čechů, ale i Litevců nebo Finů, byli oni vzdělanci a lidé všeobecně politicky nevzdělaní, a tak by se u nich nějaké politické požadavky ani neujaly. Jsou schopní si představit národní sounáležitost, sociální požadavky jako osvobození rolníků. Mám takový malý příklad: v revoluci 1848 byl jedním z hlavních požadavků požadavek svobody tisku (německy Pressefreiheit). Když to uslyšeli němečtí vinaři z jižní Moravy, tak se domnívali, že jde daňové úlevy z lisování vína (německy Weinpresse). Něco takového znali, ale svoboda tisku pro ně byla abstraktní. Svoboda pro ně znamenala osvobození od povinností, noviny moc nečetli a svobodu projevu beztak už v praxi měli - kdo mohl cenzurovat, co si kdo říkal tam někde na vsi?
Když už jste tolikrát zmínil Maďarsko, mohl byste srovnat jeho národní obrození s naším? Často by se zdálo, že byli vcelku úspěšnější než my, když se podíváme např. na rakousko-uherské vyrovnání.
Především, české národní obrození je v evropském měřítku považováno za velice úspěšné. Maďaři byli úspěšnější, protože byli již na přechodu k vládnoucímu státnímu národu. Rozhodně nechci brát jejich počínání v ochranu, chci ho pouze pochopit. Maďarští liberálové, stejně jako němečtí, byli přesvědčení o tom, že existuje maďarský politický národ. V maďarštině není pro stát Uhry jiný název než pro národ, všechno je "Magyár". Mimochodem, totéž je v češtině, máme Čechy a Češi. Oni byli přesvědčeni o tom, že vytváří uherský státní národ, kde je v zájmu menšin přijmout maďarštinu jako státní jazyk, který jim pomůže ke vzdělání, k úspěchu, ke společenskému vzestupu, prostě jako jazyk pokroku. Mylně se v tom inspirovali západní Evropou, Anglií a Francií s jejich politickými národy. V rámci politického národa Francouzů existují Alsasani nebo Bretonci, kteří mají vlastní jazyk, ale jako členové politického národa mluví francouzsky. A Maďaři se snažili o totéž. Jejich neúspěch tkvěl v tom, že začali s asimilací příliš pozdě, když už ony menšiny měly rozvinuté vlastní národní programy a nemínily se nechat asimilovat.
Něco podobného se v minulém století odehrávalo i u nás mezi Čechy a Němci.
Ano, němečtí liberálové na tom byli podobně, taky si mysleli, že Češi jsou pouze relikt minulosti a že by udělali nejlépe, kdyby se poněmčili. Ale to je jedna strana věci, nesmíme si o Češích dělat iluze. I Češi postupně dospěli k představě státního národa Čechů v Čechách, kde ostatní jsou pouze hosty. Problém je v tom, že ti ostatní pak většinou přijali identitu německou. Ve Finsku to bylo podobné, tam také existovala elita švédská, švédština byla po staletí jazykem vládnoucích vrstev a administrativy stejně jako u nás němčina. Ale za finského národního hnutí se finští Švédi ocitli na rozcestí. Mohli také přijmout švédskou identitu, ale mateřské Švédsko se jim nijak zvlášť nevěnovalo a nechránilo jejich národní zájmy, dále bylo mezi nimi moře, takže nemohlo Finsko jen tak anektovat a rovněž Finové i Švédové měli společného nepřítele v Rusku, které tenkrát Finsko ovládalo. To je sblížilo a vznikl jeden národ mluvící dvěma jazyky. Toto ovšem prakticky nebylo v Čechách možné díky přítomnosti silného německého souseda, ke kterému se přidali i čeští Němci, kteří se postupně z Böhmen (Češi) stali Němci. Mělo to bohužel tragické důsledky, ale ani sebeušlechtilejší zájmy jakéhokoliv jedince, jako např. Bernarda Bolzana, na tom nemohly nic změnit.
Myslíte, že kdyby se do českého národního obrození více zapojila česká šlechta, že by pak bylo třeba úspěšnější?
Ono úspěšné bylo, jak jsem již řekl. Jinak se zde opět pohybujeme na půdě spekulací. Česká šlechta měla různá specifika. Většinou nemluvila česky, ale německy, což by zas tak nevadilo, ale jen nepatrný zlomek se česky učit chtěl. Kromě toho, ve srovnání se šlechtou polskou či maďarskou, to byla poměrně málo početná skupina nesmírně bohatých aristokratů, kteří z velké části v Čechách ani nebydleli, pouze zde sezónně zajížděli na svá letní sídla, jinak žili u dvora ve Vídni. Naopak v Polsku a Maďarsku byly tisíce drobných šlechticů, kteří měli blíž k lidu než vysoká aristokracie. Je až s podivem, jak slabý je protišlechtický postoj českých sedláků. Ten se projevil až později. Neměli rádi především panské úřednictvo, protože s ním byli v denním styku, zatímco pána viděli tak jednou za rok. Naopak v Polsku v roce 1846 během haličského povstání sedláci pozabíjeli šlechtice, které viděli každý den. U nás ovšem nižší šlechta téměř zanikla v době pobělohorské.
Vraťme se ještě k národní ideji. V minulých dvou staletích napáchala tato idea v Evropě mnoho škod a stála mnoho lidských životů. Dalo by se přesto říct, že její celkový přínos byl pozitivní?
)
Odpovím vám jinak: co nečistot nadělal průmysl v ovzduší, a přesto nemůžete říct, že průmyslová revoluce byla špatná a neměla nikdy začít. S národem je to podobné. Samozřejmě, vedlejší produkt národa je nacionalismus a šovinismus, ale to ještě neznamená, že bychom proto měli ignorovat, že národ má základní funkci solidarizační, nemluvě o funkci kulturní. Já jsem byl třeba mile překvapen během oněch povodní na Moravě, že se mezi lidmi projevila taková solidarita. Řeknete si: proč má Pražák dávat něco nějakému Moravanovi? Protože jsou příslušníky stejného národa. Ten moment solidarity je velmi důležitý. Rozhodně bych tedy neřekl, že národ je zbytečný či nesmyslný. To je otázka i hrdosti na vlastní produkty a snaha reprezentovat se. V primitivní poloze to má pak podobu celonárodního nadšení, když v Naganu vyhrají hokejisti, a najednou tady je národ. Není to sice zrovna nejvhodnější projev národního sebevědomí, ale patří to k tomu. Čili shrnuto, existence krajního nacionalismu a šovinismu ještě neznamená, že by se národ měl odstranit. Ona vlastně ani není alternativa. V Evropě pořád platí: buď jsi členem vlastního národa, nebo co? Můžeš se odstěhovat někam jinam, do jiného státu, ale tím přijmeš jeho vlastní identitu. Já vím, že se říká, že proti národní, etnické identitě postavíme identitu občanskou. Ta občanská identita ovšem také musí být s něčím spojena, ne s nějakou abstraktní občanskou společností světovou, ale opět se společností státně organizovanou. A valná většina státu je dnes již monoetnická.
K tomu mě napadá ještě něco. Od jisté vývojové fáze národní život vytváří podmínky pro mocenské struktury spolu s politickým programem. A s tím propuká i boj o moc, o radnice, o místo starosty, purkmistra, primátora. V této situaci je pak daleko snazší využít národní myšlenky, či jakékoliv jiné ideje, k osobním mocenským záměrům. To je jaksi zakalkulováno v lidské podstatě. Někdy myslím, že u nás v Čechách máme trochu nechuť k termínu moc či boj o moc. V sousedním Německu je mezistranický boj o moc něco naprosto běžného. Samozřejmě záleží na způsobu vedení takového boje.
Strávil jste určité období v USA. Jak Američané pojímají národ?
Tady je určitý problém v samotném termínu. Samozřejmě, že se považují za národ ve smyslu "nation". Ale v angličtině tento termín označuje něco jiného než v češtině národ, znamená to obyvatelé státu, kteří žijí podle stejných zákonů. Čili nation se nemůže překládat jako národ v našem slova smyslu. S Evropou se to nedá srovnávat. Základní věc byla, že ti lidé, co přicházeli do Ameriky, byli zástupci nižších společenských vrstev. A tito lidé vlastně neměli silnou identitu už při odchodu z Evropy. Tudíž pro ně nebyl problém se během několika generací asimilovat. I když neplatí to absolutně, dodnes v Americe najdeme různé krajanské spolky a sdružení. Přesto pro valnou část příchozích byla Amerika tzv. melting pot, ze kterého pak vznikla americká "nation." Ovšem Američané mají silnou národní identitu. Já osobně jsem byl v Kalifornii, kde jsou tzv. "hispanos", imigranti (nejen) z Mexika, kteří se ovšem odmítají asimilovat a postupně vytvářejí vlastní kulturu.
Přednášel jste i na amerických univerzitách. Mohl byste je srovnat s naším školstvím?
Já jsem byl pouze na jedné univerzitě (Californská univerzita v Los Angeles). Všeobecně je to velmi odlišné. Mně se nelíbí, když se říká, že u nás máme zavádět americký systém univerzit. Jednak americká gymnázia, high schools, jsou všeobecně hluboko pod evropskou úrovní. Na univerzitu pak přicházejí lidé na takové úrovni, jako se u nás před revolucí 1848 chodilo na filozofickou fakultu, tj. na vyšší stupeň gymnázia. Takže americký B.A. je vlastně dokončení gymnaziálního studia, vyšší střední vzdělání. Teprve potom se začínají specializovat a výuka začíná mít úroveň.
Zase na druhou stranu ale ta výuka klade větší důraz na jejich vlastní aktivitu a tvoření osobnosti než na kvantitu učiva.
Na to znám Ameriku příliš málo, abych řekl, čím si řadoví Američané vytvářejí svoji osobnost, protože mně osobně připadají na první pohled všichni stejní, poněvadž se většinou názorově nijak zvlášť neliší. Jistě se tam najde spousta vynikajících osobností, ale ten průměr inteligence i studentstva mi připadá uniformní.
K vytváření osobnosti tam přispívá spíše také to, že se učí mluvit a psát ve smyslu formulovat. Rovněž se učí, tak říkajíc, "vařit z vody", což naši studenti, možná naštěstí, neumějí. Americkému studentovi dáte dva články a on vám z toho udělá třetí článek, náramně pěkný a přitom jen smontovaný dohromady, v tom jsou oni dobří. Netroufám si posoudit, zda toto opravdu tak formuje jejich osobnost. Ale u nás chybí určitá samostatnost, naši studenti si netroufnou klást otázky, neumí psát eseje. I v Evropě, např. ve Francii, se studenti učí na gymnáziu (lyceu) stylizovat a elegantně formulovat, což se také hodnotí. Nemyslím, že to je otázka přetěžování žactva kvantem informací. Za mého mládí existovala na gymnáziu tzv. řečnická cvičení, nevím, zda to je dnes. Zadalo se téma, dal se čas na přípravu a pak se mělo určitou dobu na toto téma mluvit. Někomu to šlo, někomu ne. Ale v Německu třeba dokážou skoro každého studenta naučit mluvit. Asi to opět souvisí s rodinnou tradicí, že se tam doma více diskutuje. Ale že toto u nás chybí, bych neřešil americkým, ale spíše francouzským způsobem.
Ale souhlasíte s tím, že speciálně naše střední školství je v otázce množství požadovaných fakt vskutku přemrštěné?
Já nevím, jak je tomu jinde, ale u toho dějepisu je to z faktografického hlediska přemrštěné možná proto, že přemrštěné jsou i pak požadavky na univerzitu. Dříve se v přijímacích testech objevovaly hodně úvahy a definice, ale při současných počtech zájemců se musí jednak testy udělat jednoduché na opravování, ale náročné na obsah, aby se co nejvíce lidí vyřadilo. Na fakultu se tím pádem nedostane spousta lidí, kteří sice nemají faktografické znalosti, ale přitom mohou být velice nadaní (a naopak). Proto jsem už z přijímacích zkoušek utíkal, neboť mě to frustrovalo. Doufejme, že se to změní. To jsou extrémní případy. Na druhou stranu by nebylo správné tu faktografii úplně zlikvidovat. Postupně se sama omezuje. Teď jsem rovněž četl o nových maturitách, jak budou přísné a náročné. Pokud tomu tak bude a pak se na základě jejich výsledků studenti dostanou na vysokou školu jako v Německu, tak by to nebylo úplně špatné. Ale předpokladem je, že to bude koordinováno. Např. v Dánsku existuje systém, že při maturitě zkouší kantor z jiného gymnázia a ten domácí kantor je pouze přísedící, to je určitá objektivizace.
Čím je tato špatná situace podle Vás způsobena?
Naše školství je v podstatě jemně transformované školství rakousko-uherské. První republika na tom změnila velice málo, onen důraz na faktografii přetrval i přes pozdější úpravy. K principu rozvoje osobnosti se nikdy moc nedospělo. Vzpomínám si, že u nás jednou Dánové dělali takový průzkum na školách a pak o tom vyšel článek s názvem: Staromódní české školství vykazuje překvapivé úspěchy. Je to sice staromódní způsob, ale žáci toho umějí dost. Problém je bohužel právě v té schopnosti vyjadřovat se. To podle mě začíná už na základní škole a v rodině. Dříve byla základním principem školství unifikace - vládla představa, že kohokoliv lze naučit čemukoliv a tím pádem se mělo potlačit tvoření elit. Dnes už to ale bylo překonáno. Samozřejmě, i na Západě najdeme vrstvy, které komunikují na vysoké úrovni, a vrstvy, které komunikují na primitivní úrovni. Jenže z těch druhých pak skoro nikdo nejde studovat, zatímco u nás ano.
Jak hodnotíte své dnešní studenty?
Já už dnes skoro žádné nevidím, poněvadž už velké skupiny neučím. Ale všeobecně se projevuje větší diferenciace. Existuje několik špičkových, kterých je dnes více než dříve. Jsou sice lépe vybavení jazykově, ale nezlepšilo se jejich vyjadřování, tam mají stále co dohánět. To říkají i češtináři, i když bych to nesváděl jen na školu. Je to opět dané společností. Mnohem méně se mluví na veřejnosti, méně píše a méně čte. Místo toho jsou tu počítače a televize. Klasické čtení, tj. tak deset knížek měsíčně, to už neexistuje.
Nyní bych se obrátil k Vaší tvorbě. Jak ji hodnotíte? Zmínil bych například knihu Křižáci ve Svaté zemi.
Jsem rád, že se vám tato knížka líbila. Abych se přiznal, psali jsme ji s manželkou tak pro osvěžení. Ale myslím, že takováto práce má svůj smysl. Manželka obstarávala odbornou stránku, já jsem byl najat hlavně jako stylista, ona říkala, co se má napsat. Intelektuálně i stylově si ovšem ze svých popularizačních knih více cením starší biografie Olivera Cromwella, která už je bohužel trochu zapomenuta.
Je nějaké historické dílo, které jste v poslední době četl a které Vás zaujalo?
To si netroufám říci. Já česká díla v podstatě nečtu, pouze se do nich podívám. Ze zahraničních sleduji práce k tématu národa, ale na nic konkrétního, co by mne tak zaujalo, že bych to chtěl číst od začátku do konce, si opravdu nevzpomínám. Berte to jako odstrašující příklad tzv. fachidiotismu, člověk čte pouze to, co potřebuje. Je to ochuzení vlastního života.
Jaký je Váš oblíbený autor beletrie?
To jsou samí staří autoři, jako např. Thomas Mann. To se dneska už dohromady nečte. Já se přiznávám, i když je to hanba, že neznám současnou literaturu. Je to možná opět tím, že ji nutně nepotřebuji pro svou práci a vnímám to rovněž jako ochuzení. Možná s ní začnu později.
)
Ruská carevna Kateřina II. patří k těm nemnoha panovníkům, kterým se dostalo přídomku Veliký. Získala jej zčásti již za svého života, kdy ji francouzští osvícenci, vedoucí s ní korespondenci, titulovali: "Semiramis severu", "ruská Minerva" nebo "dobrodějka lidstva" (Voltaire). Toto mínění bylo ve století následujícím hlavně z ruské strany zpochybněno a popřeno - Alexandr Sergejevič Puškin mluvil o "kurtizáně na ruském trůně" a v samotné carské rodině se Kateřina stala díky vlivu svého syna Pavla I., kterému upírala legitimní původ, "temnou ženou, která pošpinila dynastii". Odpověď na otázku, zda Kateřina byla dobrá či špatná vládkyně a zda si zaslouží přídomek Veliká, je složitá a především komplexní. Kateřininy činy byly totiž, jak tomu často bývá, velmi mnohostranné a měly různý dopad.
Pro politické události z doby Kateřininy vlády je k dispozici mnoho pramenů úřední a diplomatické povahy s bohatým výčtem faktů, stejně tak pro dějiny hospodářské a sociální, i o soukromých záležitostech se zachovala řada svědectví. Pokud se však chceme co nejblíže seznámit s Kateřinou samotnou, můžeme sáhnout jinam. Kateřina II. nám totiž zanechala vlastní Paměti, které sepsala ke konci života na základě dříve sepsaných poznámek. Nejsou samozřejmě ideální - mapují pouze období od jejího příchodu do Ruska v roce 1744 až do roku 1759. Literárně jsou dosti průměrné a obvyklé vlastnosti pamětí - narcismus, tendenčnost, vynechávání a zamlžování faktů - se zde projevují zvlášť výrazně. Nedají se proto pojímat jako věrné historické vylíčení. V čem jsou však vynikající, je psychologická sondáž do Kateřinina nitra, kterou nám ona sama zprostředkuje. Na základě jejich četby, samozřejmě s přihlédnutím k dalším pramenům a ke Kateřininým vlastním činům, lze dospět k důkladnému posouzení Kateřiny II., její povahy a jejích činů.
)
Z hlediska inteligence byla Kateřina osobností vskutku nadprůměrnou - byla již od dětství bystrá, zvídavá, bedlivě sledovala dění kolem sebe a jednání lidí ze svého okolí. Dovedla bleskově odhadnout situaci a vyvodit z ní pro sebe co nejlepší důsledky. Základní Kateřininou vlastností byla dle mého názoru absolutní cílevědomost a touha po seberealizaci. Hlavním cílem jejího života bylo stát se velkou a slavnou ruskou carevnou. Nechci říci, že již od svého příchodu do země roku 1744 (v patnácti letech) by dělala vše proto, aby svého neschopného manžela svrhla dostala se k trůnu (ač se nám to ve svých Pamětech snaží dokázat). Už v té době ovšem poznala, že v Rusku je její budoucnost a že je na ní samé, jakou tu bude hrát roli. Uvědomuje si (na rozdíl od Petra III.), že k tomu je nutno sžít se s Rusy, přijmout jejich víru a jejich tradice, ne je potlačovat a pohrdat jimi. Nyní nastupuje třetí faktor - Kateřinin psychologický odhad povahy okolí a schopnost se navenek této povaze přizpůsobit. Kateřina byla mistryní v lichotkách, přátelských roztomilostech a v získávání lidí (i nepřátel) na svou stranu a uměla si vytvořit skvělý image pro často protichůdné tábory (od zpovědi ruskému duchovnímu přes důvěrnosti s Alžbětou Petrovnou o Petrovi III. až po svůj obraz v kruzích západních filozofů).
Co se týče Kateřininých vládních přestav, ty byly zpočátku velmi vágní, prohlubovaly se až během 50.let. Tehdy bylo její postavení již definitivně pojištěno narozením následníka trůnu a rovněž se dostávala do styku s některými vládními činiteli (kancléř Bestužev-Rjumin). Především se však plně začala zamýšlet nad budoucností. Bylo jasné, že bezdětná Alžběta Petrovna brzy zemře a po ní nastoupí jako zákonný car Petr III. Kateřina ho ve svých Pamětech líčí jako infantilního opilce a germanofila, který není schopen nejmenšího rozhodnutí, což je ovšem nutno brát jako jakousi apologii vlastního "mesiášského převzetí trůnu a záchrany vlasti". Petr III. nebyl nikdy soustavně vychováván a vzdělán, jeho intelekt byl sice průměrný, ale byl by zcela určitě schopen vlády ve stylu svých předchůdkyň na trůně. Jeho pohrdání Ruskem a především naprosto kontraproduktivní a nepopulární zahraničně-politická orientace na Prusko ovšem přivodily jeho pád.
Převratem z 28.června 1762 byla Kateřina dosazena na trůn. Její role není přitom nijak zvlášť aktivní, vše za ní víceméně vyřizují bratři Orlovové, ona pouze staví na své popularitě a pozici nejlepší alternativy. Petrovo následné zavraždění sice nezapadá úplně do jejích představ, ale také neznamená žádnou zvláštní překážku, a tak ho pokud možno co nejelegantněji obejde jako nešťastnou náhodu (podobně skončí roku 1764 i poslední konkurent Ivan VI.). Od této chvíle musí již ale zaujmout aktivní roli. Začíná typicky - zajišťuje si oblibu a věrnost bohatými dary, rušením nepopulárních Petrových zákonů (konfiskace církevní půdy), okázalou korunovací a s ní spojenou dobročinností. Pak začne budovat svůj vládní profil. Četba děl evropských osvícenců (Duch zákonů od Montesquieho či Voltairovy Eseje o mravech a duchu národů) v ní sice zanechala hluboké stopy, ale jakmile se tyto ideje srazí s jejími hlavními plány, jdou stranou. Hlavní je pro Kateřinu od jejího nástupu na trůn všestranná velikost Ruska, potažmo jí samé. Této zásadě byly podřízeny veškeré Kateřininy kroky v oblasti politiky vnitřní i zahraniční.
)
Ve sféře zahraniční politiky byla Kateřina, vedená svým instinktem a ctižádostí, v krátkodobém horizontu většinou úspěšná. Krátce po korunovaci potvrdila spojenectví s Pruskem, pouze méně výrazné a méně očividné. Společnou sférou vlivu obou států bylo Polsko, kde získávaly velkorysou podporou šlechtických svobod stále větší vliv, který pak vyvrcholil ve trojím dělení Polska (1772, 1793, 1795), které tento stát vymazalo z mapy. Pomocí několika vojenských intervencí a dostatečných finančních prostředků vskutku nebylo zvlášť složité rozložit polské šlechtické konfederace, spojenci (Prusko a Rakousko) se také nenechali dvakrát přesvědčovat a za slušný podíl odsouhlasili ruské požadavky. Rovněž na jihu si Rusko vedlo skvěle. Když roku 1768 vyhlásilo Turecko Rusku válku, neměla Kateřina k dispozici ani loďstvo, ani dostatečnou armádu. Ovšem Turecko na tom bylo ještě hůř, a tak Kateřina získala všechno, co chtěla - první opěrné body v Černomoří (Azov, Kerč). Snadné vítězství, následné spojenectví s Rakouskem a mírová anexe Krymu roku 1783 dodaly Kateřině odvahy a už pomýšlela na dobytí Balkánu a Konstantinopole a restauraci Byzance v čele s vnukem Konstantinem. Tyto plány však omezil evropský odpor (především Anglie) a vypuknutí Velké francouzské revoluce roku 1789. Tato realizace idejí Kateřininých osvícenských vzorů ji samotnou nesmírně rozčílila, neboť v ní viděla velkou nekontrolovatelnou sílu včetně antimonarchismu namířeného i proti své osobě.
Zahraniční zisky Kateřiny II. přispěly k hospodářskému rozvoji země, hlavně v jižní oblasti. Anexe Polska - jako uplatnění "historických práv" - již byla v dlouhodobém hledisku spíše kontraproduktivní, neboť přinesla především sociální problémy a neustále bouřící se Poláky. Tyto vzpoury rovněž spolu s expanzí vyžadovaly neustále posilování armády, což zvyšovalo i potřebu financí.
Poněkud problematičtější byla Kateřinina vnitřní politika. Ta pro ni představovala především zajištění dostatečného zázemí pro velkorysou politiku zahraniční. Základním problémem v tomto směru bylo zajištění dostatku financí. Metody k tomu byly různé - od devalvace měny zavedením papírových asignátů (1769) přes zvýšení daní (až 3x) až po opětnou konfiskaci církevní půdy (1764) a včlenění církve do státní správy. Přes tyto zčásti účinná opatření zanechala Kateřina II. na 200 milionů rublů dluhů. Reforma správní (1775) znamenala rozdělení říše do 50 gubernií a několika set újezdů a prohloubení centralizace a byrokratizace. Další rovinou bylo zajištění klidného sociálního zázemí. Četba osvícenských děl na téma lidská a občanská práva Kateřinu sice ovlivnila, ale pouze v tom směru, že si uvědomila existenci nevolnické otázky (v Rusku obzvláště palčivou) a poznala několik návodů k jejímu řešení. Rozhodně je ovšem nemínila jen tak bezhlavě použít na ruskou realitu. Proto svolala v roce 1767 Zákonodárnou komisi, aby se dozvěděla, jak Rusové smýšlí o budoucí podobě říše. Nutno dodat, že se jednalo pouze o svobodné Rusy, nevolníci (90% obyvatel) chyběli. Podle toho také jednání dopadlo. Otázka nevolnictví byla odložena ad acta a sněm rozpuštěn.
Konečné slovo měla sama Kateřina. A ta vydala dílo, na kterém prakticky pracovala již od nástupu na trůn - Velkou instrukci (1767). Na více jak 250 stranách tu vytvořila jakéhosi předchůdce Deklarace lidských a občanských práv. Projevila se při tom jako skvělá heuristka a kompilátorka: celé dílo je totiž pouze jakýmsi rozpracováním Montesquieho Ducha zákonů, rozmnoženého o další všeobecné osvícenské názory. Z hlediska literárního je to sice neoriginální, zato obsahově a kvantitativně zdařilá syntéza na téma osvícenský absolutismus v praxi samoděržaví. Ovšem právě v praxi se z Velké instrukce neuskutečnilo vůbec nic, protože se vlastně ani nic uskutečnit nemohlo. Jakékoliv zavedení občanských práv by totiž ohrozilo jednotu a sílu absolutistického státu a vedlo k jeho oslabení, což Kateřina nemínila připustit. Navíc si byla vědoma odporu šlechty a statkářů, svých hlavních opor, proti zrušení nevolnictví. Velká instrukce se tedy stala pouze výhodným exportním artiklem, kterým Kateřina v zahraničí prezentovala svůj humanismus. Reálně Kateřina naopak posilovala právě šlechtu. Již Petr III. ji osvobodil od povinnosti sloužit státu, Kateřina pak zvětšila její dispoziční práva s nevolníky (zákaz stížností, možnost posílání na Sibiř) a v Darovací listině (1785) ji osvobodila od daní a uzákonila její vůdčí postavení ve společnosti. Přesto byla Kateřina na venkově poměrně oblíbená, a to díky častým jednorázovým dobrým a samaritánským skutkům, které ovšem pouze populisticky zamlžovaly situaci. Povstání nevolníků či jiných skupin obyvatelstva byla tvrdě potlačována (viz Pugačovovo v l.1772-75).
)
Výjimku v tomto směru nebyly ani Kateřininy aktivity na poli kulturním. Nákladné úpravy carských sídel a jejich drahocenné vybavování mobiliářem, nákupy obrazů a uměleckých děl (Kateřina prakticky založila slavnou Ermitáž, která při její smrti vlastnila skoro 4000 exponátů), stavební činnost v Petrohradě, to vše sloužilo především k demonstraci vlastní velkoleposti. Její péče o vzdělání obyvatelstva byla opět motivována pouze prospěchářky - kadetní školy či Kateřinou založený Smolnij institut sloužily pouze pro vzdělávání šlechty, síť škol byla nedostatečná a všeobecné základní vzdělání zůstalo pouze na papíře. Podpora Petrohradské akademie věd byla nepřímá, daleko větší dílo zde po sobě zanechala Kateřinina přítelkyně kněžna Dašková. Kateřina založila i první literární časopis, ale hlavně v něm prezentovala vlastní výtvory. Jakékoliv jiné názory nestrpěla a jejich autory, kteří parodovali a kritizovali státní aparát, posílala do vězení či na Sibiř (Radiščev, Novikov). V souvislosti s Velkou francouzskou revolucí opevnila Rusko hradbou cenzury, aby se do něj nešířily špatné myšlenky.
Celkové hodnocení Kateřiny Veliké je tedy dvoustranné. Byla to bezpochyby veliká a výjimečná osobnost, s velkým duševním rozhledem a všestrannými zájmy. Svým programem navázala na reformní a velmocenské tradice Petra Velikého a snažila se o vzestup Ruska a jeho vůdčí roli v Evropě. Její ideje byly v mnoha směrech pokrokové a demokratické. Ovšem, na rozdíl od například Josefa II., nenašla způsob jejich realizace, neboť je považovala za nebezpečné pro své velmocenské snahy. Rovněž se nedokázala prosadit proti odporu špiček společnosti proti nim. Nakonec se tedy pouze spokojila se zakonzervováním současného stavu, což se ovšem pro budoucnost ukázalo osudové. Největší Kateřininou chybou byla právě její krátkozrakost a ignorování možných budoucích následků svých opatření. Problémy (hl. sociální) řešila tím, že je odkládala na neurčito. I její úspěchy se někdy v budoucnu obrátily proti jejím nástupcům (viz případ Polska). Celkově je tedy doba Kateřiny II. "veliká", ale jak ve svých kvalitách, tak ve svých problémech. Snaha Kateřiny učinit z Ruska mocnost silnou se podařila, snaha učinit z něj stát všestranně moderní (zejména v oblasti duchovní a sociální) bohužel ne. Je ovšem otázka, zda se to podařilo i někomu před či po ní.
Kateřina zemřela v r. 1796 ve věku 67 let.
Použitá literatura)
Nedaleko Kralup nad Vltavou na ostrohu nad řekou vévodí stejnojmenné obci mohutná stavba zámku Nelahozeves, vedle pražského Královského letohrádku jedna z nejlepších ukázek čisté italské renesance na sever od Alp. Tříkřídlá otevřená dispozice, členění fasády a především sgrafitová výzdoba vskutku spíše připomínají italské vily či "castella" z okolí Říma či Toskánska (např. Vila Farnesse v Capracole u Říma) než tehdejší české a moravské zámky. Prozrazuje tak vskutku nadprůměrnou osobnost stavitele, jeho rozhled a vkus a také uměleckou kvalitu italské stavitelské obce ve 2. polovině 16. století, která se usazovala v Praze a přijímala zde zakázky od císařského dvora a předních velmožů.
První zmínka o Nelahozevsi (Nelahově vsi) je z roku 1352, kdy byla obec majetkem pražské svatovítské kapituly. Někdy v té době zde zřejmě byla postavena tvrz určená pro správu zdejšího poplužního dvora. Nestála ovšem na místě dnešního zámku, ale dole v obci, zřejmě na místě dnešního náměstí. Později, po husitských válkách, statek často měnil majitele. Ti necítili potřebu tvrz nějak přestavovat a dodnes se z ní nic nezachovalo.
)
Změna přišla až roku 1544. Tehdy statek zakoupil Florián Griespek z Griesbachu. Tento čtyřicátník přišel z Bavorska do Prahy a měl za sebou slibnou kariéru ve službách císaře Ferdinanda I. - od roku 1538 byl královským a komorním radou, od roku 1542 vojenským radou. Svou věrnost císaři osvědčil i v roce 1547, za což byl bohatě odměněn především penězi a velkou ochotou císařské komory přispívat na rozmach jeho statků. Centrum svých držav si vybudoval v západních Čechách okolo panství Kaceřov a Nečtiny, k tomu držel v zástavě Dobříš a pak Nelahozeves, na jejíž koupi mu komora půjčila 500 kop českých grošů. I své nové sídlo v Kaceřově postavil díky vydatné císařské pomoci. Ovšem právě Nelahozeves, zřejmě díky své blízkosti k Praze, se měla stát hlavním Floriánovým sídlem. Proto v roce 1553 započal na skalnatém návrší nad vesnicí se stavbou nového zámku, inspirovaného dobovými sídly italských aristokratů. Florián Griespek byl sám velmi vzdělaný, měl rozsáhlou knihovnu a uměleckou sbírku. Jako inspiraci použil dobových architektonických traktátů, např. Quatro libri di Architecturra od Sebastiana Serilia či díla Giacoma Vignoly. Architekti pocházeli ze severní Itálie, ale byli členy pražské italské umělecké obce, později proslulé za dob Rudolfa II. - Giovanni de Statio, Pietro Ferrabosco, Giovanni Spazio. Uvažuje se i podílu věhlasného architekta Bonifáce Wolmutha.
)
Projekt byl zřejmě původně ve stylu italského castella - čtyřkřídlá dispozice se čtyřmi rohovými bastiony a uprostřed dvorem, lemovaným případně arkádami. Stavba se ovšem z důvodů finančních dosti protáhla, což rovněž způsobilo odchylky od původního plánu jak v rozsahu, tak ve stylovém provedení. Jako první bylo dokončeno východní křídlo na skalním ostrohu směrem k řece, které bylo postaveno ještě poměrně rychle během pěti let. Jeho fasáda je poměrně prostá, v přízemí jsou arkády, každé patro je zakončeno římsou, okenní ostění jsou jednoduchá. V druhé fázi pak následovalo severní křídlo. Je již bohatší, italský vliv se zde prosadil výrazněji. Má arkády nejen v přízemí, ale zdvojené i v prvním patře. Jsou tvořeny výraznými polosloupy a menšími polopilíři, podepřenými poli se závitovými motivy. Nad oblouky jsou mezi volutovými konzolami závitové kartuše, které jsou i nad mohutnými pilíři v přízemí. V druhém patře jsou pak mezi polopilíři sdružená okna se zdobenými ostěními. Třetí a nejmladší západní křídlo je pak stylově nejbohatší, pochází již zřejmě až z období po Floriánově smrti roku 1588, kdy panství zdědil jeho syn Blažej. Plastické rozlišení zahrnuje výraznou bosáž, jakožto i horizontální (římsy a parapety) a vertikální (iónské polosloupy a polopilastry) členění. Okna v prvním patře mají konzolami nesené střídavě trojúhelníkové a polokruhové štíty. Co se týče čtvrtého křídla, to zřejmě padlo za oběť finančním problémům Blažeje Griespeka, který na jeho místě postavil pouze zeď ve výši přízemí s dvěma průhledy a apsidovitým výklenkem uprostřed, možná jako provizorium, ale zůstala již natrvalo.
)
Výrazným prvkem výzdoby jsou však i sgrafita, která v různé formě pokrývala (a díky komplexní restauraci v 70. letech 20. století opět pokrývají) veškeré fasády zámku, i když původní malovaná podoba nemohla být místy obnovena vzhledem k nedostatku předloh či míře poničení. Na druhou stranu, finanční potíže Blažeje Griespeka neumožnily ani celkovou realizaci sgrafitové výzdoby v původní náročné podobě. U křídel východního a západního se tedy jedná víceméně jen o prostá psaníčka vyrytá do omítky bez kontrastní části, v druhém patře vnitřní fasády východního křídla diamantovaná, doplněná o římsu ze srdcí a rostlinných úponků. Na křídle severním se v druhém patře mezi okny objevují různé groteskní rostlinné motivy podobné těm z výzdoby Míčovny v Královské zahradě. Ovšem nejbohatší je v tomto směru vnější fasáda severního křídla a přilehlých bastionů, dle motivů z mědirytin Virgila Solise. Objevíme zde alegorie evropských států, lidských ctností na pozadí výjevů z Bible (Adam a Eva, Judita s Holofernovou hlavou, Obětování Izáka) a antické mytologie (Herkules, Ceres), věd a umění (Astronomie, Fáma), ročních období atd. Různorodost témat měla zřejmě dokumentovat rozhled a všestrannost stavitele.
Třetí výraznou složkou dekorace je pak výzdoba kamenická, štukatérská, malířská a truhlářská. Nejvýraznějším prvkem je v tomto směru velký vstupní portál v přízemí východního křídla, osazený kolem roku 1614, tedy těsně po dokončení stavby. Je dvojitý, s třemi iónskými sloupy a trojúhelníkovitým štítem. Levý vchod do sklepení má bohatou profilaci s postranními výklenky, pravý do prvního patra je zdoben pouze bosáží. Štít je tvořen třemi antropomorfními karyatidami rámovanými vějířovitými mušlemi, mezi nimiž jsou v polích umístěny erby Blažeje Griespeka z Griesbachu a jeho ženy Ofky Warlichové z Bubna. Štít je zakončen jehlanovým obeliskem. O jeho druhotném a zřejmě nouzovém osazení vypovídá i jeho posunutí od středu portálu mezi okna fasády.
)
Výrazné kamenické práce najdeme i v interiérech, i když se z nich mnoho nedochovalo. Jsou to jednak nadpraží a ostění dveří v prvním patře, zdobená rostlinnými motivy či erby Blažeje a Ofky, jednak nejzachovalejší interiér tzv. Rytířského sálu v severovýchodním bastionu. Tento největší sál na zámku byl v 16. století celý vymalován symboly a alegoriemi šlechtických ctností (Speculum vurtis - zrcadlo ctností). Ovšem následná léta znamenala téměř kompletní zničení maleb. Ve třech nikách se zachovaly nadživotní malby bojovníků (rytířů), na stropě s lunetovou zrcadlovou klenbou byli v nikách zachyceni první římští císařové ze Suetoniových Životopisů, v zrcadlech pak byly výjevy z Bible, prokládané štukovými reliéfy z římských dějin Tita Livia, které se zachovaly nejlépe. Při jižní stěně se pak nachází renesanční krb s konzolami v podobě zvířecích nohou, římsou s motivy trofejí, slunce a kozích lebek, zakončený krbcem ve tvaru komolého jehlanu s polokruhovým nástavcem a prázdnou kartuší se závitnicí, pravděpodobně dle návrhu samotného Bonifáce Wolmutha. Poslední významnou složkou původních interiérů jsou pak kazetové stropy v prvém patře severního křídla, kde se nacházely pokoje Floriána Griespeka včetně knihovny a obrazárny, a ještě také v hlavní místnosti druhého patra severozápadního bastionu. Z ostatního vnitřního zařízení, jehož bohatost dokumentuje inventář z roku 1617, se dodnes zachovaly jen troje bohatě vyřezávané dveře, datované 1564, s rostlinnými a krajinnými motivy, dnes vystavené v bývalé zámecké kapli v druhém patře východního křídla.
Jak již bylo řečeno, Florián Griespek zemřel na Nelahozevsi roku 1588. Se svou chotí Rosinou Helzlovou ze Silianu měl celkem 24 dětí, a tak po smrti došlo k nevyhnutelné parcelaci majetku. Nelahozeves zdědil sedmý syn Blažej a jeho choť Ofka Warlichová z Bubna. Blažej dokončil stavbu zámku a úpravu vnitřních prostor do roku 1614, ale s omezenými finančními prostředky, neboť na rozdíl od otce nezastával významné posty u císařského dvora. Stal se dokonce evangelíkem a zúčastnil se stavovského povstání na straně stavů. Zemřel však ještě roku 1620 před bitvou na Bílé hoře a panství zdědila vdova Ofka a dcera Veronika. Posmrtně byl odsouzen k ztrátě majetku, ale nakonec byl statek oběma chudým ženám ponechán. Ty ho ovšem nakonec stejně musely prodat.
)
Dne 6. 7. 1623 statek Nelahozeves zakoupila za 40 000 kop grošů Polyxena z Pernštejna, manželka nejvyššího českého kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz. Tato svědomitá dáma se skvělým původem, osobností i postavením, nákupem konfiskátů či nuceně prodávaných statků výrazně rozšířila jmění budoucích knížat z Lobkowicz. Kromě nemovitostí rovněž založila pověstné lobkowiczské umělecké sbírky, jednak vlastním dědictvím po rodu Pernštejnů, jednak po obou svých manželích - Vilémovi z Rožmberka a Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkowicz. Za své sídlo si ovšem Polyxena zvolila bývalý arcibiskupský hrad v Roudnici nad Labem, a Nelahozeves tudíž přestala být prakticky obývána. Pouze na přelomu 20. a 30. let 17. století zde sídlil Polyxenin syn Václav Eusebius, který se zde učil správě svých panství. Jinak zámek, vypleněný navíc Švédy roku 1648, prakticky sloužil jako pracoviště patrimoniální správy - v prvém patře byly kanceláře, ve druhém sklady - a přitom nerušeně chátral.
)
Tak tomu bylo až do 19. století, kdy se započalo s postupnou restaurací v souvislosti se změnou využití. Roku 1866 byl na zámku zřízen lazaret pro raněné z prusko-rakouské války a roku 1874 vznikl ve východním křídle penzionát pro svobodné šlechtičny. Úpravy však byly často dosti necitlivé a zhoubné (vymalování Rytířského sálu a vsazení novodobých kamen do krbu atd.). Na přání knížete Mořice z Lobkowicz byl roku 1876 pověřen architekt František Riedl přípravou novorenesanční adaptace zámku, která však výrazně respektovala zachovalý stav (i když např. měla být zbourána jižní zeď a nahrazena reprezentačním schodištěm s kašnou). Pro nedostatek financí se však nerealizovala. V l. 1909 - 1914 pak byla provedena alespoň památková obnova pod vedením kunsthistorika Maxe Dvořáka, kdy se odstranily doplňky, otevřely arkády, zrestaurovala sgrafita a kamenické články a přestavěla schodiště. Komplexní památková obnova pak proběhla až po zestátnění roku 1948 v 60. - 70. letech, kdy zde vznikla expozice Středočeské galerie z bývalé Roudnické Lobkowiczské sbírky. Roku 1992 se zámek vrátil zpět Lobkowiczům a nyní je zde zpřístupněna rodinná sbírka opět kompletní (největší kolekce španělských portrétu mimo Madrid, díla Rubense, Canaletta, Breughelů, Cranachů, Velasquéze, partitury od Mozarta, Glucka, Haydna, Beethovena, delftská fajáns, porcelán, nábytek, největší soukromá knihovna u nás).
|
|
